audioknihy stiahni a počúvaj

Obrázok používateľa CEZ OKNO
DRAVCI

„Co to je, done Juane?“ zeptal jsem se. „Vidím poletující stíny všude kolem.“ „Ale to je jen vesmír,“ odpověděl, „nezměřitelný, nelineární, mimo syntaxi jazyka. Čarodějové dávného Mexika spatřili tyto prchavé stíny jako první a následovali je. Spatřili je tak, jak je teď vidíš ty a uzřeli, že je to energie volně plynoucí vesmírem. A pak objevili něco transcendentního.“ Odmlčel se a zahleděl se na mě. Jeho pauzy byly vždy perfektně načasovány. Vždycky se odmlčel v okamžiku, kdy jsem mu visel na rtech.

„Co objevili done Juane?“ „Objevili, že máme průvodce na celý život,“ řekl pomalu a zřetelně. „Všichni máme nějakého dravce, který přiletěl z hlubin kosmu a převzal nad námi nadvládu. Lidské bytosti jsou jeho vězni. Dravec je náš pán a mistr. Zkrotil nás a učinil nás poslušnými a bezmocnými. Pokud se vzmůžeme na protest, potlačí jej. Pokud se snažíme jednat nezávisle, vyžaduje, abychom to nedělali.“

Byla tma a to mě umlčovalo. Za denního světla bych se byl z plna hrdla rozesmál. Ve tmě jsem se cítil zatlačen do defenzívy. „Kolem je černočerná tma,“ prohlásil don Juan, „ale když se koutkem oka rozhlédneš, pořád můžeš zachytit prchavé stíny poskakující všude kolem.“ Měl pravdu. Viděl jsem je stále. Z jejich pohybu se mi točila hlava. Don Juan rozsvítil a vše se rozpustilo. „Svým vlastním úsilím jsi dospěl až k tomu, čemu čarodějové dávného Mexika říkali téma všech témat. Už dlouho okolo toho chodím jako okolo horké kaše. Stále se ti snažím naznačit, že nás něco drží jako ve vězení. A je to tak! Jsme všichni vězni! Pro čaroděje dávného Mexika to byla energetická skutečnost.“ „A proč nad námi převzali ti dravci vládu, jak popisujete, done Juane?“ zeptal jsem se. „Museli k tomu mít nějaký důvod.“

„Existuje jedno vysvětlení,“ odpověděl don Juan, „a je to nejjednodušší vysvětlení na světě. Ovládli nás, protože jsme jejich potrava. Bezohledně nás vysávají, protože se tím sami udržují při životě. Tak jako my chováme kuřata na drůbežích farmách zvaných španělsky gallineros, chovají nás dravci v lidských farmách, které bychom mohli nazvat humaneros. Tak mají svou potravu vždy při ruce.“

Cítil jsem, jak se má hlava divoce kýve ze strany na stranu. Já sám jsem svůj hluboký pocit nesouladu a vnitřního neklidu vyjádřit nemohl, ale mé tělo to vytáhlo na povrch samo. Od hlavy až k patě jsem se nekontrolovatelně divoce otřásl. „Ne, ne, ne, ne,“ uslyšel jsem sám sebe. „To je naprosto absurdní, done Juane. Prostě to nemůže být pravda. Ani pro čaroděje, ani pro normální lidi.“ „A proč ne?“ zeptal se don Juan suše. „Proč ne? Protože tě to štve?“ „Ano, štve mě to,“ odsekl jsem. „To, co tvrdíte, je obludné!“ „Tak dobře, ale ještě jsi neslyšel všechno. Počkej chvilku a pak uvidíš, jak se budeš cítit. Teď to do tebe pustím. Vystavím tvou mysl strašnému útoku a ty nebudeš schopen ani vstát a odejít, protože budeš chycen. Ne, že bych tě omezil já, ale něco přímo v tobě ti zabrání odejít, zatímco další část tebe bude zuřivostí bez sebe. Takže se drž!“

Cítil jsem, že je ve mně něco, co nenasytně touží po potrestání. Don Juan měl pravdu. Nebyl bych jeho dům opustil ani za nic. A zároveň jsem však cítil odpor k obludnostem, které ze sebe chrlil. „Rád bych apeloval na tvou analytickou mysl,“ řekl. „Chvíli přemýšlej a pak mi řekni, jak bys vysvětlil rozpor mezi inteligencí člověka jako konstruktéra a hloupostí pověr, kterými se řídí a stupiditou jeho vzájemně si odporujícího chování. Čarodějové věřili, že právě dravci nám vnutili naše pověry, naše představy o dobru a zlu a naši sociální morálku. To oni v nás vyvolali naděje a sny o úspěchu a selhání. To oni nám dali zbabělost, chtivost a proradnost. Dravci nám vnutili rutinní chování, naše neustálé stesky a posedlost sebou samým.“

„Ale jak to mohli udělat, done Juane?“ ptal jsem se stále víc rozzlobený tím, co říkal. „Našeptali nám to do uší, zatímco jsme spali?“ „Ne, takhle v žádném případě ne. To je zcela nesmyslné,“ řekl don Juan s úsměvem. „Pracují daleko účinněji a chytřeji. Aby nás ochočili a zlomili, uskutečnili dravci obdivuhodný manévr. Tedy obdivuhodný z hlediska válečnické strategie. Z hlediska obětí je tento manévr spíš příšerný a obludný. Dali nám svou vlastní mysl! Slyšíš mě dobře? Dravci nám předali svou vlastní mysl, která se tak stala myslí naší. Dravčí mysl je barokně zdobná, plná protikladů, nevrlá a stále plná strachu z objevení.“

„Přestože jsi nikdy nestrádal hladem,“ pokračoval, „stejně v sobě máš strach z nedostatku potravy. To se dravčí mysl bojí, že bude objevena a potrava jí pak bude odepřena. Prostřednictvím mysli, která je vlastně jejich myslí, promítají dravci do lidského života všechno, co jim vyhovuje. Tím si zajišťují určitý stupeň bezpečnosti, kterým se zaštiťují proti svému strachu z objevení.“ „Ne, že bych to všechno nemohl přijmout, done Juane,“ řekl jsem. „Můžu, ale současně je na tom něco odporného, co mě doslova odpuzuje. Celé mě to nutí zaujmout protikladné stanovisko. Pokud nás skutečně požírají, jak to dělají?“ Na tváři dona Juana se objevil široký úsměv. Byl neskonale potěšen. Vysvětlil mi, že čarodějové zří miminka jako zvláštní světelné koule energie pokryté od hlavy až k patě zářícím obalem. Něčím, co vypadá jako plastové pouzdro navlečené těsně na jejich energetický kokon. Sdělil mi, že právě tento zářící obal vědomí dravci pojídají. Když pak člověk dosáhne dospělosti, zbývá z tohoto obalu už jen úzký okraj spojující palce u nohou se zemí. Díky tomuto proužku lidé žijí, či spíše živoří.

Jako ve snu jsem naslouchal donu Juanovi, který mi vysvětloval, že pokud je mu známo, jsou lidé jediným druhem, jehož zářící obal vědomí je umístěn vně světelného kokonu. Proto jsou lidé snadnou obětí pro vědomí jiného řádu, jakým je například těžké vědomí zmíněných dravců. Pak učinil prohlášení, které bylo nejvíc zničující ze všech. Řekl, že úzký proužek vědomí je epicentrem sebereflexe, ve které je člověk beznadějně chycen. Dravci působí na tuto sebereflexi tak, aby vyvolali záblesky vědomí, které pak bezohledně jako pravé šelmy požírají. Tyto záblesky vědomí vyvolávají pomocí nejapných problémů, které nás úmyslně nechávají řešit, a tak nás udržují při životě a současně si zajišťují potravu. Na tom, co don Juan prohlásil, muselo být něco strašně zničujícího, protože se mi udělalo špatně od žaludku.

Po kratší pauze, která stačila k mému zotavení, jsem se dona Juana zeptal: „Ale proč čarodějové dávného Mexika, kteří tyto dravce uzřeli, proti nim nic nepodnikli? A proč proti nim nic nepodnikají ani čarodějové současní?“ „Ani ty, ani já proti nim nemůžeme nic udělat,“ řekl don Juan smutně a těžce. „Můžeme se jedině ukáznit natolik, že se vymkneme z jejich dosahu. A jak můžeš po svých bližních žádat, aby se podrobili této tuhé disciplíně? Vysmáli by se ti a měli tě za blázna. A ti agresivnější by z tebe vymlátili duši. Ne proto, že by tomu všemu nevěřili. V hloubce každé lidské bytosti přetrvává ancestrální a živočišná vědomost o přítomnosti dravců v nás.“ Má analytická mysl poletovala sem a tam jako jojo. V jeden okamžik mě opustila, pak se vrátila a zase odešla.

To, co don Juan tvrdil, bylo nepřijatelné a neuvěřitelné. A současně to bylo tak jednoduché a logické. Vysvětlovalo to všechny lidské protiklady, které jsem si byl schopen vybavit. Ale copak to šlo všechno vzít vážně? Don Juan mě strkal do cesty lavině, která by mě navždy strhla s sebou dolů. Pocítil jsem další nával pocitu ohrožení. Tato vlna nevycházela ze mě, a přesto se mnou jakýmsi zvláštním způsobem souvisela. Don Juan mi cosi prováděl, něco, co bylo současně tajemně pozitivní a hrozivě negativní. Vnímal jsem to jako pokus odříznout tenoučkou vrstvu, která ke mně byla přilepená. Jeho oči se na mě upíraly bez jediného mrknutí. Pak je odvrátil a mluvil a už se ke mně zrakem nevracel. „Kdykoliv tě tvé pochybnosti začnou ohrožovat,“ řekl mi, „musíš s tím udělat něco zcela pragmatického. Zhasni světlo. Probodni zrakem temnotu a zjisti, co vidíš.“ Vstal, aby zhasnul. Zadržel jsem ho. „Ne, ne, done Juane,“ protestoval jsem. „Nezhasínejte. Jsem v pořádku.“

Vzápětí jsem pocítil pro mě velice nezvyklou hrůzu ze tmy. Pouhá myšlenka na tmu mi brala dech. Cítil jsem něco ve vnitřnostech, ale zároveň jsem věděl, že se toho nechci dotknout, ani to vynést ven na světlo. „Spatřil jsi prchavé stíny v listí,“ řekl don Juan a opřel se ve své lenošce. „To je velice dobře. Teď bych si přál, abys je uzřel i zde v pokoji. Nejde o žádné zření. Jde jen o zachycení prchavých vjemů. Máš dost energie na to, aby se ti to podařilo.“ Dostal jsem strach, že don Juan stejně vstane a zhasne světla, což také učinil. O dvě vteřiny později jsem vykřikl, jako by mě na nože brali. Nejenže jsem zahlédl prchavé stíny, slyšel jsem je dokonce bzučet kolem svých uší. Don Juan rozsvítil a prohýbal se přitom smíchy. „Jak temperamentní mládenec,“ poznamenal. „Na jednu stranu zcela nevěřící a na druhou stranu naprostý pragmatik. Musíš s tím věčným vnitřním bojem něco udělat. Jinak se nafoukneš jako ropucha a praskneš.“ Don Juan zarýval svůj osten hlouběji a hlouběji.

„Čarodějové dávného Mexika dravce uzřeli. Nazývali ho létavec, protože velkými skoky poletuje v povětří. Není to nijak hezký pohled. Vypadá jako obrovský stín, který proletí vzduchem a přistane naplocho na zemi. Čarodějové dávného Mexika neradi uvažovali o tom, kdy a jak se na zemi tito dravci objevili. Usuzovali, že lidé museli kdysi být zcela úplnými bytostmi s obrovským vhledem a vědomím, jaké dnes známe jen z mytologických legend. A pak to všechno z nějakého důvodu zmizelo a dnes známe člověka jen jako usedlého tvora.“ Chtělo se mi vybuchnout vzteky a nazvat dona Juana paranoikem, ale chybělo mi k tomu přesvědčení o vlastní pravdě, se kterým jsem obvykle žádné potíže neměl. Něco ve mně překročilo mou obvyklou a oblíbenou otázku: „Co jestli to všechno, co don Juan říká, je skutečně pravda?“

Onoho večera jsem celým svým srdcem cítil, že vše, co říká, je čiročirá pravda a přitom jsem byl zároveň stejně silně přesvědčen, že je to všechno naprosto absurdní. „Co to říkáte, done Juane?“ zeptal jsem se slabě. Krk jsem měl stažený tak, že jsem sotva dýchal. „Říkám, že náš protivník není jen ledajaký dravec. Je velice chytrý a metodický. Sleduje systematicky postup, který mění lidi ve zbytečné bytosti. Člověk, jehož osudem je být magickou bytostí, svou magičnost ztratil. Proměnil se v obyčejný kus masa. Jeho sny už nejsou více sny člověka, ale jsou sny zvířete chovaného na maso. Jsou hloupé, konvenční a malicherné.“ Tato slova ve mně vyvolala podivnou tělesnou reakci připomínající zvedání žaludku. Jako by se mi znovu chtělo zvracet. Ale ten pocit vycházel ze samé podstaty mé bytosti, z morku mých kostí. Bezděčně jsem se svinul. Don Juan mě popadl za ramena a silně se mnou zatřásl. Pocítil jsem, jak se mi hlava na krku zakomíhala sem a tam. Okamžitě jsem se uklidnil a získal víc kontroly sám nad sebou.

„Tenhle dravec,“ pokračoval don Juan, „který je samozřejmě anorganická bytost, pro nás není tak neviditelný jako ostatní anorganické bytosti. Myslím, že jako děti jsme schopni ho zahlédnout. Je však tak hrozný, že se jím nechceme zabývat. Děti se na něj pochopitelně zaměřují, ale všichni kolem je od toho neustále zrazují.“

„Lidstvu zbývá jediná věc,“ pokračoval don Juan. „Je to disciplína jako jediný odstrašující prostředek. Disciplínou však nemíním pouhé tvrdé dodržování nějakých rutin. Nemám na mysli časné vstávání a sprchování studenou vodou až do zmodrání rtů. Čarodějové si pod tím slovem představují schopnost postavit se s chladnou myslí tváří v tvář věcem, které předem neočekávali. Pro ně je disciplína uměním. Uměním postavit se bez ucuknutí nekonečnu, jež nevychází z pocitu vlastní síly, ale z pocitu posvátné hrůzy.“ „A v jakém smyslu působí tato čarodějnická disciplína jako odstrašující prostředek?“ zeptal jsem se. „Čarodějové říkají, že disciplína dělá zářící obal vědomí pro létavce nepoživatelným,“ řekl don Juan a pátravě se na mě zadíval, jako by zkoumal, zda mu věřím. „Dravci jsou pak zmateni. Nejedlý zářící obal vědomí je něco, co se patrně vymyká jejich systému poznání. Jakmile jsou jednou zmateni, nezbývá jim, než se své ohavné činnosti vzdát.“

„Když dravci nepožírají náš zářivý obal vědomí,“ pokračoval don Juan, „začne znovu růst. Když to zjednoduším na nejvyšší míru, mohu říct, že si čarodějové pomocí své disciplíny udrží dravce tak dlouho od těla, dokud jejich zářící obal vědomí nepoporoste nad úroveň jejich palců u nohou. Jakmile se tak stane, obal rychle doroste do své přirozené velikosti. Čarodějové dávného Mexika říkávali, že obal je jako strom. Když není ožírán, znovu nabude svou přirozenou velikost a sílu. A jak vědomí zasáhne výše, než je úroveň palců, před vnímáním se otevřou obrovské možnosti.“

„Hlavní trik těchto čarodějů spočíval v zatížení létavčí mysli disciplínou. Zjistili, že pokud zatíží létavčí mysl disciplínou, cizí instalace se rozplyne. To poskytne každému, kdo tento manévr provede, zážitek původní pravé mysli. Cizí instalace se ovšem vrátí, ale už není tak silná. Začne tím proces, v němž se rozpouštění cizí instalace stane rutinou, až dojde konečně k jejímu definitivnímu rozložení. Ujišťuji tě, že to není veselý den. Je to den, kdy jsi zcela závislý na své vlastní původní schopnosti, a ta je dosud skoro nulová. Není nikoho, kdo by ti poradil, jak dál. Už nemáš žádnou dosazenou mysl, která by ti našeptávala pitomosti, na které jsi zvyklý.“

„Můj učitel, nagual Julián, varovával všechny své žáky, že tento den je nejtěžší z celé čarodějnické dráhy. Naše skutečná mysl, která patří jen nám, se totiž po dlouhé nadvládě stala nesmělá, nejistá a vratká. Já osobně bych řekl, že teprve v tomto okamžiku začíná čarodějova bitva. To vše předtím byla jen příprava.“ Přitahovalo mě to. Chtěl jsem se o tom dozvědět víc, ale současně mě jakýsi neznámý pocit naléhavě vyzýval, abych toho nechal. Vyhrožoval mi temnými skutky a potrestáním, něčím jako Božím hněvem, který na mě sestoupí za to, že jsem poodhrnul roušku z něčeho, co zakryl sám Bůh. Jen s největším úsilím se mi podařilo, aby má zvědavost nabyla vrchu.

„Co tím míníte, done Juane,“ uslyšel jsem svůj hlas, „tím zatížením létavčí mysli?“ „Disciplína podstrčenou mysl neobyčejně zatěžuje,“ odpověděl mi. „Takže čarodějové mohou s její pomocí tuto cizí instalaci přemoct.“ S právě vysloveným tvrzením jsem se nemohl nějak vyrovnat. Buď je don Juan diagnostikovatelně duševně chorý, nebo mi právě sdělil něco tak strašného, že mi zamrzla krev v žilách. Uvědomil jsem si však, jak rychle přeskupuji svou energii k tomu, abych mohl popřít vše, co právě řekl. Po krátkém okamžiku paniky jsem se rozesmál, jako by don Juan právě udělal nějaký vtip. Slyšel jsem sám sebe, jak říkám: „Done Juane, done Juane, vy jste nenapravitelný!“ Zdálo se, že don Juan chápe vše, co se ve mně děje. Potřásl hlavou ze strany na stranu a s výrazem zoufalství zvedl oči k nebi. „Jsem tak nenapravitelný,“ odvětil, „že chystám létavčí mysli, kterou v sobě skrýváš, uštědřit ještě jednu ránu. Chystám se ti odhalit jedno z nejzvláštnějších tajemství čarodějnictví. Chci ti popsat objev, který čarodějové ověřovali a budovali tisíce let.“ Podíval se na mě a zlomyslně se ušklíbl.

„Létavčí mysl navždy zmizí, pokud se čaroději podaří popadnout vibrující sílu, která drží pohromadě naše energetická pole. A pokud ji udrží dost dlouho, létavčí mysl poražena odletí. Takže přesně to musíš udělat. Popadnout energii, která tě drží pohromadě.“ Má reakce na jeho slova byla skutečně neočekávaná. Něco ve mně sebou škublo, jako by to skutečně dostalo ránu. Popadl mě strach, jako bych dělal něco nedovoleného, který jsem okamžitě spojil se svým náboženským zázemím. Don Juan si mě prohlížel od hlavy až k patě. „Obáváš se božího hněvu, je to tak?“ zeptal se. „Buď klidný, to není tvůj strach. To se bojí létavčí mysl, protože ví, že to proběhne přesně tak, jak říkám.“ Jeho slova mě nijak neuklidnila. Cítil jsem se ještě hůř. Obracel se mi žaludek a já nebyl schopen ho zastavit. „Neboj se,“ řekl don Juan klidně. „vím naprosto jistě, že tyhle záchvaty velmi rychle zeslábnou. Létavčí mysl se nedokáže soustředit.“

Po chvíli vše přestalo přesně tak, jak don Juan předpověděl. Opakovat znovu, že jsem byl zmaten, by byl eufemismus. Poprvé ve svém životě, a to ať už za přítomnosti dona Juana nebo bez něj, jsem nevěděl, jestli přicházím nebo odcházím. Chtěl jsem vstát z křesla a projít se kolem, ale strašně jsem se bál. Racionálně jsem situaci zvládal, ale současně jsem byl naplněn infantilním strachem. Zhluboka jsem dýchal a celé mé tělo polil studený pot. Nějakým způsobem jsem spustil hrůzné divadlo. Ať jsem se otočil kamkoli, vrhaly se na mě černé prchavé stíny. Zavřel jsem oči a položil hlavu na polstrované opěradlo křesla. „Nevím, kam se obrátit, done Juane. Dnes večer se vám skutečně podařilo mě vykořenit.“

„To tvůj vnitřní boj tě rozerval na kousky,“ opáčil. „Hluboko v sobě víš, že nejsi schopen odmítnout úmluvu, která tvoří přímo nedílnou součást tebe sama. Smlouvu, že tvůj zářící obal vědomí poslouží jako nepochopitelný zdroj výživy jakýmsi stejně nepochopitelným entitám. Ale jiná část tebe tuto úmluvu zcela zásadně odmítá.“ „Čarodějova revoluce,“ pokračoval, „spočívá v tom, že odmítne plnit dohody, jejichž uzavření se sám nezúčastnil. Nikdo se mě nikdy neptal, zda chci být pojídán bytostmi s jiným typem vědomí. Moji rodiče mě zkrátka přivedli na tento svět, abych zde, stejně jako oni, krmil cizí entity, a to je celý příběh.“

Don Juan vstal z křesla a protáhl se. „Seděli jsme tu celé hodiny. Je čas se vrátit dovnitř. Rád bych něco snědl. Vezmeš si se mnou?“ Odmítl jsem. Můj žaludek byl velmi neklidný. „Myslím, že bude nejlíp, když půjdeš spát,“ řekl. „Můj bleskový úder tě trochu poničil.“

Nepotřeboval jsem žádné další přemlouvání. Svalil jsem se na postel a usnul jako pařez. Po návratu domů se představa létavců stala jedním z nejdůležitějších témat mého života. Dospěl jsem až k bodu, kdy jsem cítil, že don Juan měl naprostou pravdu. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem vyvrátit logiku jeho poučení. Čím víc jsem o tom přemýšlel a čím víc jsem pozoroval sebe i své bližní, tím víc ve mně sílilo přesvědčení, že nás něco zbavuje vší aktivity a přemýšlení s výjimkou těch, které se točí kolem našeho ega.

Zabýval jsem se pouze sebou samým a stejné to bylo i u všech, které jsem znal, nebo se kterými jsem hovořil. Protože jsem sám pro tak univerzální homogenitu nebyl schopen nalézt uspokojující vysvětlení, začal jsem věřit vysvětlení čarodějů posloupnosti dona Juana. Ponořil jsem se co nejhlouběji do studia mýtů a legend. Při četbě jsem si uvědomil něco, čeho jsem si dosud nikdy nevšiml. Všechny knihy, které jsem četl, se netýkaly mýtů a legend, ale jejich interpretace. Ve všech se hmatatelně ukrývala stejná představa. Styly se lišily a úmysl skrytý za slovy byl všude týž. I když se samo téma týkalo věcí tak abstraktních, jako jsou mýty a legendy, autorům se vždy podařilo propašovat do knih údaje o sobě. Homogenní záměr všech knih se netýkal uvedeného tématu, ale zviditelnění autorova ega.

Nikdy dřív jsem si to neuvědomil. Připisoval jsem tento svůj pocit vlivu dona Juana. Nevyhnutelná otázka však zněla: Vidím to tak pouze proto, že jsem jím ovlivněn, nebo skutečně existuje cizí mysl, která ovládá veškerou naši činnost? Zakolísal jsem a upadl znovu do popírání celé záležitosti. A tak jsem jako blázen kolísal mezi přijetím a popřením. Něco ve mně vědělo, že to, kam don Juan míří, je energetická skutečnost, ale něco jiného a stejně důležitého si myslelo, že se jedná o blábol. Výsledkem tohoto vnitřního boje bylo jakési neblahé tušení, pocit pronásledování něčím velmi nebezpečným.

S velice širokým záběrem jsem se pustil do hledání zmínek o létavcích v ostatních kulturách, ale nic jsem nenašel. Zdálo se, že jediným zdrojem informací o nich zůstává don Juan. Jakmile jsem se s ním znovu potkal, okamžitě jsem otevřel téma létavců. „Snažil jsem se ze všech sil zvládnout toto téma racionálně,“ řekl jsem mu. „Ale nemůžu. Existují okamžiky, kdy s vaší představou dravců naprosto souhlasím.“

„Zaostři svou pozornost na ty prchavé stíny, které skutečně vidíš,“ odpověděl don Juan s úsměvem. Řekl jsem mu, že ty prchavé stíny zcela nabouraly můj racionální život. Vidím je všude. Od té doby, kdy jsem opustil jeho dům, jsem nebyl schopen spát potmě. Pokud jsem spal s rozsvíceným světlem, neměl jsem problémy. Jakmile jsem však zhasnul, všechno kolem mě začalo skákat. Nikdy jsem nezahlédl celé postavy nebo tvary. Viděl, jsem pouze prchavé černé stíny. „Létavčí mysl tě dosud neopustila,“ řekl don Juan. „Ale je vážně poraněna. Ze všech sil se snaží s tebou znovu nastolit vztahy. Něco v tobě je však definitivně zničeno a létavec to ví. Skutečné nebezpečí spočívá v tom, že tě létavčí mysl může unavit tím, jak tě bude nutit střídavě do přijetí a odmítnutí. Tvá únava tě pak donutí boj s ní vzdát.“

„Jak vidíš, létavčí mysl nemá žádné oponenty. Když něco navrhuje, sama s tím souhlasí, a tak v tobě vzbuzuje dojem, že děláš něco smysluplného. Létavčí mysl ti vysvětlí, že všechno, co říká Juan Matus, jsou jen naprosté nesmysly, a pak s tím sama bude souhlasit. Jasně, jsou to jen nesmysly, řekneš si sám. Tak nad námi vítězí.“

„Létavci jsou zcela zásadní součástí vesmíru a je třeba je považovat za to, co skutečně jsou. Za hrozivé a monstrózní entity. Pomocí nich nás vesmír zkouší a testuje.“ „Jsme vlastně energetické sondy vytvořené vesmírem,“ pokračoval don Juan, jako by si neuvědomoval mou přítomnost. „A protože vlastníme energii, která je schopna vnímání, představujeme prostředek, kterým vesmír vnímá sám sebe. Létavci jsou neúprosnou výzvou. Nesmíme je s ničím zaměňovat. Pokud se nám to podaří, vesmír nám dovolí pokračovat.“

 

Vyprávění Dona Juana o dravcích z vesmíru

(Z knihy Carlose Castanedy „Aktivní tvář nekonečna“)

Upravil: L. Zelinka

 


Knihu môžete zakúpiť na tejto adrese

 

 

Z anglického originálu The Active Side of Infinity vydaného nakladatelstvím HarperCollins v roce 1999 ji přeložil Miroslav Krůta

Vydalo nakladatelství a vydavatelství VOLVOX GLOBATOR

http://www.volvox.cz/

 

apríl 17, 2011 22:49 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top