Obrázok používateľa CEZ OKNO
Ikové: kultura individualistů

Shánění potravy je dokonce natolik nezávislé, že když se oba manželé potkají ve svém příbytku, děje se tak nedopatřením. Každý manželský příbytek je palisádou oddělen od ostatních. Ikové jsou národem severní Ugandy. Žijí v podmínkách extrémního nedostatku, které bychom jistě označili za katastrofální. Iky, převážně lovce a sběrače, kteří se nedávno věnovali také pěstování zemědělských plodin, není možné označit za složitou společnost ve smyslu kapitoly 2. Představují však morbidně fascinující případ kolapsu, v němž někdejší nízká úroveň sociální složitosti v podstatě zmizela.

V důsledku sucha a etnických hranic, v nichž se odehrával jejich tradiční cyklický pohyb, žijí dnes Ikové v prostředí tak chudém na potraviny a vodu, že pro ně reciprocita a společné užívání zdrojů neznamená žádnou výhodu. U Iků tudíž nenacházíme téměř nic, co by bylo možné považovat za sociální organizaci. Jsou společensky natolik roztříštění, že většina aktivit, zejména zajišťování obživy, je prováděna individuálně. Každý Ik tráví dny či týdny o samotě a pátrá po potravě. Prakticky neexistuje, že by se s někým o cokoli dělil. Dva sourozenci či jiní blízcí příbuzní mohou klidně žít bok po boku, přičemž jeden umírá hlady a druhý je dobře živený. A onen druhý se tomu prvému nesnaží ani trochu pomoct.

Rodina jako sociální jednotka přestala u Iků fungovat. Dokonce ani manželské páry nepředstavují spolupracující jednotku, tedy s výjimkou několika konkrétních funkcí. Motivací ke sňatku nebo společnému životu je pro ně to, že jeden člověk nedokáže postavit dům. Členové manželských párů si však potravu hledají sami a nedělí se o ni. Shánění potravy je dokonce natolik nezávislé, že když se oba manželé potkají ve svém příbytku, děje se tak nedopatřením. Každý manželský příbytek je palisádou oddělen od ostatních. Několik takovýchto příbytků tvoří vesnici, jež ovšem nemá většího smyslu. Vesnice neplní ani politickou, ani organizační funkci, a neslouží dokonce ani jako centrální shromažďovací místo.

O děti se jejich matky starají minimálně, a to jen do věku tří let. Pak se o sebe děti musí postarat samy. Od tří let si děti musí samy hledat potravu a úkryt, a ty, které přežijí, jsou toho skutečně schopny. Za účelem ochrany se děti sdružují do skupin stejného věku, protože dospělí kradou dětem jídlo, kdykoli je to jen možné. Ani v rámci těchto věkových skupin se nikdo s nikým o nic nedělí. Skupiny dětí si hledají potravu na zemědělských pozemcích, čímž plaší ptáky a paviány. A to je často udáváno jako důvod, proč mít děti.

Ačkoli je jen málo známo o tom, jak se Ikové do této situace dostali, nacházíme u nich známky svědčící o tom, že u nich dříve existovaly jisté organizační struktury. Ikové mají kmenová jména, ačkoli nyní tato jména nemají žádný strukturní význam. Žijí ve vesnicích, které již nemají žádný politický smysl. Tradiční mocenská struktura založená na vůdcích rodiny, rodu a kmene byla a je ve stále větší míře oslabována. Zdá se, že někdejší organizační strukturu Ikové jednoduše opustili jako neprospěšnou a nevhodnou v jejich současné katastrofální situaci.

 

-čp-

 

Text je úryvkem z knihy: Joseph A. Tainter "Kolapsy složitých společností", Dokořán 2009

 

Zdroj: protiprudu.info

 

december 03, 2009 14:11 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top