Obrázok používateľa CEZ OKNO
PLANETA IARGA

Toto je pravdivý příběh holanďana Stefana Denaerda (původní jméno Adrian Beers), který se odehrál v roce 1968. Jeho první kniha o setkání s bytostmi z planety Iarga (čteme jarga – pozn. překl.) vyšla v roce 1969 holandsky pod názvem "Buitenaardse Beschaving". Později jeho příběh zkoumal velice podrobně badatel Wendelle Stevens a napsal spolu se Stefanem knihu „UFO: Contact from planet Iarga“. Zde je na ukázku první kapitola:

 

 

Musím nejprve začít od začátku a zapomenout na chvíli na tu fascinující temně zelenou planetu s její růžovou oblohou…

Jednoho pěkného letního večera jsem se na palubě své jachty plavil s rodinou po moři Oosterscheldu, což je jihovýchod Holandska.

„Tati, víš, že je rozbitý kompas?“ Nevšímal jsem si toho, byl to pravděpodobně jeden z dětských vtípků mého syna. Roztáhl jsem se na židli na palubě, spokojeně usrkoval kafe a prohlížel si vzdálené pobřeží Schoulen-Duiveland, kam jsem plánoval, že před setměním doplujeme. Na malém kousku země na horizontu jsem viděl světlo, které označovalo vjezd do přístavu v Burgsluis.

„Přísahám tati, je rozbitý. Pojď se podívat“, trval na svém můj syn. Stále nevěřícně jsem se donutil postavit se a přejít tam, kde byla moje žena, syn a dcerky. Všichni stáli a zírali na kompas, jakoby jej jaktěživ předtím neviděli. Něco bylo ale špatně. Mapa visela v bláznivém úhlu, ale co bylo horší, indikátor severu ukazoval směrem k mostu Zeeland na východě! Hleděl jsem na objevitele našich potíží s obviněním ve tváři. Není pochyb, že si můj syn kvůli vtípku pohrál s magnetem. Byl jsem však zklamán, když jsem zjistil, že tomu tak není, a tak jsem začal se seriózním výzkumem. Mezitím Miriam umyla nádobí a dala děti spát. Rozhodl jsem se, že se vrátím do Burgsluis s motorem, začínalo se stmívat a skutečnost, že jsem nebyl schopen najít příčinu potíží, mě ohromě znervózňovala. Musím se na to v přístavu podívat. Nastartoval jsem jachtu a na plný plyn jsem se rozjel do temnoty Oosterscheldu. Byly tam světelné bóje, které do Burgsluis tvořily světelnou cestu. Ještě tak 10 km a budeme doma. Ale věci nešly tak hladce, jak jsem plánoval. Stalo se něco neuvěřitelného.

Náhle z temnoty, ze směru, kterým jsem se ubíral, mě oslepilo silné modrobílé „pátrací“ světlo a zároveň jsem uslyšel vysoký skučivý zvuk, překrývající rámus mého motoru. Moje srdce poskočilo. Přišlo to tak nečekaně, že to muselo být několik vteřin, než jsem zareagoval. Zpětný chod na plný výkon! Hrome, je pozdě! S hrozným zvukem se moje jachta zastavila o něco pevného, ale o co? Kdo by se mohl vyskytovat na světě uprostřed kanálu bez světel? S třesoucíma rukama jsem vypnul motor a v nadešlém tichu jsem uviděl vystrašenou tvář Miriam, která se objevila ve dveřích kabiny.

„Je tam někdo?“ Zavolal jsem nad vodní hladinu. Jako odpověď bliklo světlo, ale žádná odpověď. Miriam přišla na palubu a za ní stály děti s očima dokořán strachy rozevřenýma.

„Podívej…tam…ta plochá věc ve vodě.“ Vypadalo to jako převrácený trup lodi nebo pontonu, ale my jsme byli přinejmenším tak 9 metrů od toho a nebylo možné, abychom do toho narazili.

„Je tam někdo?“ Zavolal jsem podruhé. Pátrací světlo zablikalo znovu. Podivně malý paprsek světla se komíhal nad hladinou a vrhal chladnou záři na bok mé lodi. Lapal jsem po dechu. Na přílivové vlně plavalo nějaké tělo, tváří ke dnu, očividně mrtvé. Akce, která následovala, byla provedena nervy drásající rychlostí. V hlavě jsem měl jen jednu myšlenku: rychle něco udělat předtím, než to tělo upluje do temnoty. Instinktivně jsem prováděl pohyby tak, jak jsem si je často přehrával v mysli pro případ, kdyby mi některé z dětí spadlo přes palubu. O vteřinu později jsem skočil přes palubu do vody se šňůrou od záchranného člunu v ruce. Ale co to? Stál jsem tak asi 90 cm ve vodě, dopadl jsem na kolena a kotníky, do kterých jsem se pěkně udeřil o něco tvrdého jako ocel. V tom zmatku jsem viděl šňůru od člunu odplouvat. Postavil jsem se a potopil, abych ten provaz chytil a pak jsem plaval s malým člunem za sebou a snažil jsem se zachytit to tělo. Nehýbalo se. Jak bych tak těžké tělo dostal do člunu? Nejprve jsem omotal kolem těla provaz a vytahoval jsem ho do člunu, držel jsem mu hlavu nad vodou, ano tak to půjde. Pak mou myslí proběhl alarmující signál. Co je tohle za druh člověka? Měl na sobě nějaký kovový oblek a kolem hlavy byla nějaká divná koule, která odrážela velmi silně to modré světlo, že jsem nebyl schopen vidět jeho tvář. Začal jsem si myslet, že je to nějaký astronaut, ale jak se proboha objevil v Oosterscheldu? Nastartoval jsem malý motor a začal pomalu plout zpět k jachtě, ale co teď? Proč se mi dějí všechny tyto trable? Moje nerozhodnost narůstala každou minutu. Modré světlo dávalo najevo, že jsem musel pokračovat. Drželo se mým směrem, někdo sledoval celou mou záchrannou akci od začátku do konce, ale co chtějí? V hrozném zmatku jsem připlul k boku jachty, uvázal jsem člun a zastavil motorek. V tichu jsem uslyšel hlasy Miriam a mé nejmladší dcery. Naštěstí, tady je vše v pořádku. Pak můj klid mysli obdržel smrtelnou ránu.

Náhle se objevilo moře světel, velké rozptýlené světlo pod hladinou vody. Nějaký zvuk mě přiměl ohlédnout se na podivný objekt ve vodě a já uviděl tmavou věc - rychle se pohybující ke mně. Byla to věrná kopie bytosti, jakou jsem vylovil z moře se stejným zářivým kovovým oblekem a průhlednou koulí kolem hlavy. Přibližovalo se to krok za krokem a já jsem instinktivně na obranu popadl lodní hák. Postava napřáhla ruku v přátelském gestu a obrátila se ke mně čelem. Ucouvl jsem zpátky, jako kdyby mě uštkl had. Děsivým strachem jsem přestal dýchat. To byla noční můra. Zmocnil se mě strašný, nepopsatelný pocit. Ta bytost přede mnou nebyla člověk! Měl tvář podobnou zvířeti s velkýma čtvercovýma zorničkama v očích, ty oči byly jak hypnotické, tak sebejisté. Udeřily mě jako blesk. Tak jsem tam stál tváří v tvář neznámé bytosti, rase mnohem inteligentnější než my! Ale proč se pořád tak bojím? Neumím si to vysvětlit. Kdyby to byla například gorila, rychle bych naskočil do lodi a postavil se jí v boji s lodním hákem, abych jí zabránil vstoupit do mé lodi. Ale nebyl čas na strach, který pocházel z pocitu beznaděje při uvědomění si jeho převahy.

Propukl jsem v paniku a chtěl jsem vypadnout, co to nejrychleji šlo, než bude pozdě. Utíkal jsem mělkou vodou k lodi, jako kdyby mi byl sám ďábel v patách. Supějíc jsem přelezl na palubu a nastartoval motor. Zpětný chod, na plný výkon! Jenže loď se nepohnula ani o píď. Přes příď lodi jsem viděl, jak ta bytost tlačí člun na tmavou plochu, zvedá tělo do svých rukou a odchází kroky podobnými robotu. Situace na lodi byla překvapivě mírná, neboť neměli ponětí o mém dramatu. Moje nejstarší dcera ihned vyvinula teorii, že jsem narazil na nějakou ponorku, což nebylo tak nepravděpodobné, když vezmu v úvahu, že jsme byli ve cvičné námořní oblasti. Pouze Miriam si uvědomovala, že tu něco nehraje. Podívala se na mě jako bych byl nějaký cizinec a její neklid vzrůstal. Takto mě nikdy předtím neviděla. Nalila mně whisky a poslala děti spát se slovy, že si musíme promluvit. Alkohol mě sice trochu pomohl, ale náhle tu byl jiný problém. Miriam mě nevěří! „Tento výlet byl na tebe nějak moc, v Oosterscheldtu nejsou žádní lidé z Marsu.“ Já měl však jinou myšlenku – musím se dozvědět, co se venku stalo.

S baterkou v jedné ruce a hákem v druhé jsem vstoupil na palubu a světlem z baterky jsem zkoumal vodní hladinu, kde byla ta podivná plošina. Ležela nad hladinou - zlovolně vyhlížející tmavošedá věc. Její průměr byl asi stejný jako délka mé lodi, takových 15 metrů. Na něčem to spočívalo a odráželo to tak silně světlo, že to vypadalo jako sklo. Uprostřed byl nějaký sloup, mírně zkroucený, asi 180 cm široký a 240 cm vysoký. Celková velikost té věci mě překvapila. Viděl jsem jen to, co je pod vodou, mohl jsem na tom procházet přinejmenším jednu délku plaveckého bazénu, aniž bych spadl. Mohl by to být jeden z těch, kterým se říká létající talíř? Byl skutečně tak velký a oni mohli operovat i pod vodou? Vypnul jsem baterku a začal systematicky prozkoumávat tu divnou loď s lodním hákem v ruce. Ve předu od kabiny asi 60 cm a na záď asi 120 cm. Podivné bylo, že pokaždé, kdy jsem musel použít sílu, abych vytáhl lodní hák z vody, jako by jej někdo držel.

Vzpomněl jsem si na náhlé potíže s kompasem! Narazili jsme na obrovské magnetické monstrum! Byli jsme uvězněni, vězeli jsme na obrovském magnetu. V zajetí podivných nepozemských bytostí. Jedinou možností úniku byl plastikový člun. V případě nouze v něm bylo dost místa pro nás pro všechny. Člun stále ležel na stejném místě, na té plošině, a v tomto klidu a úplné izolaci se ve mně rodil odvážný plán. Konec konců člun byl pouze asi 9 metrů ode mě. Znovu jsem ten večer skočil do vody, přebrodil jsem vzdálenost jak nejrychleji to šlo, abych se dostal ke člunu a uvolnil ho. Asi za půl minuty jsem byl zpět na palubě i se člunem. Začal jsem znovu nabírat sebedůvěru. Ale má nejistota vyplavala nazpět, když jsem uslyšel škrábavý a syčivý zvuk. Popadl jsem světlo a posvítil na onu plošinu. Na okraji se jaksi otevřelo pomalu a tiše nějaké víko na pantech. Z toho otvoru vylezly dvě postavy, stejně oblečené ve známých oblecích, na kterých byly nějaké předměty a které byly spojeny dohromady nějakými kabely či dráty. Jejich pohyby mě připomínaly ty ze starých němých filmů, rychlé a trhavé. Sakra, co teď budou dělat?

 

 

Stáli na té plošině s jednou rukou na té divné helmě asi ve výšce obočí, udělali mým směrem pomalé, zdvořilé pohyby značíce úklonu. S úlevou jsem pochopil. Zdravili mě přátelsky. Rychle, krátkým tempem, došli k okraji plošiny, kde úklon opakovali a pak tam stáli jako sochy ve světle mé baterky. Jaká to divná dramatická scéna! Nějaký muž z Oosterscheldtu konfrontován s mimozemskou inteligencí. Ale tento chlap byl na takové setkání jen sotva připraven. Nebyl ničím jiným než námořníkem v nesnázích, kterému se třásla kolena vlivem mokrého oděvu. Postavy přede mnou byly asi 150 cm vysoké a na tu vzdálenost vypadaly dost ošidně - paže, hlava a nohy, to všechno bylo na svém místě, ale jejich nohy byly kratší než naše a jejich paže dosahovaly až ke kolenům. Jejich kovové šaty byly hladké a beze švů. Pouze na ramenou a loktech byly vidět záhyby. Krátké a silné dolní končetiny končily v širokou nohu, která také značně vyčnívala a přední část jejich oděvu byla uprostřed rozpůlená. Na rukou měli pružné, žebrované rukavice. Ty byly jiné, než jaké máme my. Neměly palce a měly přidán ještě jeden prst. Byly to silné ruce a měly něco jako drápy. Kolem pasu měly široký zlatý pás posetý motivy a nějaké nářadí, což bylo patrné na první pohled. Jeden z těch předmětů bylo nějaké kladivo s ostrým, nápadným okrajem. Po jejich pravé straně bylo něco, co vzdáleně připomínalo pistoli. Asi v úrovni břicha jim spočíval nějaký buben ovinutý tenkým jiskřícím vláknem. Zbytek vybavení jsem vůbec neznal. Měl jsem z nich dojem nesmírné psychické síly, a to nejen z jejich silných rukou, širokých ramen, ale také z jejich rychlých pohybů. Kulaté ozdoby kolem jejich hlav byly mírně průhledné než se původně zdálo. Když na ně dopadl kužel mé baterky, změnily se v zářivé vánoční ozdoby a pouze s nepřímým světlem bylo možné rozeznat jejich hlavy.

Tichá konverzace byla přerušena náhlým hlasem: „Umíte anglicky?“
Málem jsem vyskočil z kůže. Díky překvapení, že umí anglicky, jsem si neuvědomil, že mně položili otázku. Ten hlas absolutně postrádal jakýkoli tázací tón. Znělo to spíše jako prohlášení. Nad mořskou hladinou se znovu ozvalo prohlášení: „Mluvíte anglicky?“

„Ano“.

„Chceme ti poděkovat za záchranu člena naší posádky.“

„…ovšem. Kdo jste?“¨

„Pocházíme z jiného slunečního systému.“

„Můj bože,“ zvolal jsem. Ta situace byla tak cizí, že jsem se v tu chvíli nezmohl na nic, co bych řekl. Následovalo krátké ticho a já se podivoval nad zvláštním přízvukem, který ve skutečnosti nebyl vůbec angličtinou. V mých uších to spíše znělo jako holandsky, v mé řeči. Perfektně jsem tomu rozuměl, ale nemohl bych zopakovat ani slovo z toho, co vlastně řekli. Hlas zazněl znovu a nad hladinou vody tato neuvěřitelná konverzace pokračovala.

„Je tvoje loď poškozená?“
„Ne, nemyslím si.“
„Můžeš vypnout to světlo?“
„Jasně.“
„Díky. Ta loď patří tobě? Máš na palubě vysílačku? Rádi bychom ti projevili upřímný dík za záchranu našeho člena.“
,,Nemusíte to vysvětlovat. Jak dlouho jste tu?“
„Nějakou dobu jsme byli poblíž Země.“
„Proč se skrýváte? Proč jste se nepokusili navázat s námi kontakt?“
„Důvod k tomu je takový, že ty neznáš zákony vyšších civilizací.“
„Nechápu.“
„Existuje stále mnoho lidí z této planety, co to nechápou.“
Zaváhal jsem. Kolik toho o nás vlastně vědí? „Pak nás znáte dobře.“
„Nějakou dobu vás studujeme.“
„Soudím, že moc dobré mínění o nás asi nemáte.“
„Tvoje poznámka ukazuje, že máš jistý vhled.“
„Jste vy inteligentnější než my?“
„Ne, pouze vyvinutější.“
„Je-li to tak, pak nechápu, proč jste nenavázali s námi kontakt. Mohli jste nám pomoci.“
„To by představovalo porušení zákonů přírody.“

Pokrčil jsem rameny. Nehledě na zvláštnost situace, jsem se začal cítit nervózně. Tohle bylo nepředstavitelně důležité setkání a já začal přemýšlet, jak by se mně podařilo získat od nich nějaké informace. Mohl bych se dozvědět věci, o kterých člověk po celá staletí jen snil a mohl bych zjistit něco o jejich lodích!
„Přejeme si dát ti něco jako výraz našeho díku. Dáme ti jistý předmět, se kterým můžeš dokázat naši existenci, bude ti to také vydělávat velké množství peněz. Doufáme, že to přijmeš. Je to sterilizováno.“

„Co to je?“

„Je to blok netečného kovu, který je mnohokrát silnější než vaše nejlepší ocel a je pouze o polovině její váhy. Má supervodivou strukturu, která je tak přímá, že tok může proudit skrz pouze, když je kladný pól umístěn přímo na opačný záporný pól, v souladu se strukturou tohoto kovu. Pokud se pohne jednou z elektrod o pouhou tisícinu cm, proud přestane téci. S touto strukturou je možné, se správně umístěnou elektrodou, zformovat spirálovitý vzorec proudu (toku) a výsledek bude takový, že když je spojen přímý tok do dvou napájecích drátů, vyrobí se supermagnet se zanedbatelnou spotřebou proudu (toku). Kov má také mnohem vyšší bod tavení než cokoli co znáte na Zemi. My používáme tento kov pro vnější potah naší lodi. Je to dar. Doufáme, že jej přijmeš.“

 

 

Byl jsem dojat: „To je neuvěřitelné. Jsem vám vděčný. Nečekal jsem žádný dar za to, že jsem zachránil člena posádky, ale oceňuji, že je vaším záměrem pomoci nám a proto dar přijímám se srdečným díky.“
„Obdivuji tvou nesobeckost, ale musím zdůraznit, že blok tohoto kovu reprezentuje příliš pokročilou technologii, se kterou jste se sotva setkali ve vašich výzkumech. Technicky řečeno, je tudíž bezcenná, ale máš pravdu, když říkáš, že se za ní skrývá ještě něco. Podáme ti důkaz, že jste pozorováni mimozemskými inteligentními rasami, které vědí, že jste schopni s nimi komunikovat, ale zdržují se komunikovat s vámi. Žijeme v možné zoufalé naději, že existují lidé, kteří budou schopni tyto informace pochopit a to je důvod našeho zdráhání.“
„A jaký je to tedy vlastně důvod?“

„Nemáte hodnoty, morálku vyvinuté civilizace. Kvůli tomu nemá lidská rasa zatím žádnou šanci na přežití. To lidstvu blokuje cestu do kosmického začlenění.“

Pokrčil jsem rameny. Nikdy jsem neslyšel o „kosmickém začlenění“. To mě také začalo zneklidňovat. Připadali mi trochu arogantní.

„Považujete nás za nějaké děti, že?“
„Ne. Dospělí neviní své děti z toho, že ještě nevyrostly.“
„Ale vy nás stejně z něčeho viníte. A čeho?“
„Jakýkoli anglicky mluvící černoch, Číňan nebo americký indián vám může dát odpověď.“

Tato konverzace nebyla přesně tím, co jsem očekával. Musel jsem přemýšlet o něčem jiném a zároveň být opatrný, aby tím náš kontakt neskončil. Dostal jsem strach, že zalezou zpátky do svého talíře a už je nikdy neuvidím. „Chápu, co tím myslíte. Mohu se zeptat ještě na pár otázek? Toto je zážitek, který člověk zažije jednou za život.“

„To je pravda, současná generace nebude mít šanci znovu.“
„Zodpovězení důležitých otázek se mi zdá důležitější než blok toho kovu.“
„Tvůj vhled nás překvapuje. Odpověď na pečlivě připravené otázky je jistě mnohem důležitější.“
Byl jsem překvapen, že souhlasí s mou žádostí tak rychle a snadno. Náhle se mi zdáli mnohem přátelštější. „V tom případě bych chtěl vědět, jak vypadá vaše loď a čím je poháněna.“

„Zklamal jsi nás svou otázkou ohledně technických vědomostí.

Nejnebezpečnější přírodní zákon vládnoucí vývoji inteligentních lidí uvádí: vysoce technologická společnost odbourá veškerou diskriminaci, nebo zničí sama sebe. Vybavovat technologickými vědomostmi lidi jako jsi ty je vážný zločin proti kosmickému zákonu. Ta poslední věc, kterou potřebuješ, je technologická informace, kterou by se jen zvýšila propast mezi vaším intelektuálním vývojem a vaším téměř neexistujícím sociálním vývojem. Hrajete si s vašimi sondami na Marsu a přitom přehlížíte, že polovina vaší populace žije v chudobě a hladu. Jediná informace, kterou potřebuješ, leží na poli společenských standardů.“

 

 

Byl jsem hrozně zklamán. Snil jsem o tom, že se dozvím dech beroucí technické objevy. „Obávám se, že by tomu rozumělo jen velmi málo lidí.“
„Toho se obáváme také.“
„Kdy si myslíte, že bude čas zralý na to, poskytnout nám informace o vesmírných cestách?“
„Kosmická izolace intelektuální rasy může být pouze pozvednuta, když bylo dosaženo minimální kulturní úrovně, tomu říkáme „sociální stabilita“.
„Hmm…A co pak tato konverzace?“
„Cítíme se k ní ospravedlněni kvůli tvému činu, dodáme ti jen jisté malé kousky informací, které přimějí generace přemýšlet.“
„Čemu říkáte sociální stabilní kultura?“
„Mohli bychom ti na to dát odpověď, ale pochybujeme, že bys to pochopil.“

„Chci dostat šanci. Zdá se, že je to důležité.“
„Jseš si jist, že víš, co chceš? Tato odpověď vyžaduje vysvětlení slovy a vizí přinejmenším tak na dva dny. Navíc si musíš vybrat mezi hmotným darem – blokem kovu a nemateriálním darem ve formě informací. Nemůžeme ti dát obojí.“
„Nechápu, co má jeden s druhým společného.“
„Je toho hodně, čemu nerozumíš, ale po našem vysvětlení ti budou zodpovězeny i tyto otázky.“
„Vy jste skutečně připraveni strávit dva dny vysvětlováním?“ V mém tónu se zračilo překvapení.

„Jsme pro přinejmenším dva dny. Konverzace kratšího trvání by byla bezcenná; je to minimální čas, ve kterém ti můžeme dát nezbytné informace. Máme po celou tu dobu v prostoru vašeho světa cestovatele, nikdy nespěcháme, ale musíme tě varovat. Pochybujeme, že na základě informací, které ti poskytneme, bude tvůj život šťastnější, takže si rozmysli, zda víš, co děláš.“

Pokrčil jsem rameny. Nebylo mi sice milé, že tyto bytosti byly tak nevyzpytatelné, ale nechtěl jsem si nechat takovou šanci uniknout ani za mák.

„Dobrá, co mám udělat?“
„Máme malou sterilizační dekompresní komoru a pouze odsud budeš schopen nás slyšet a vidět naší obrazovku. Jídlo a pití si budeš muset vzít s sebou ze své lodi, která by měla zůstat zde. Znovu tě musíme varovat, staneš se moudřejší vzhledem ke zkušenosti, ale nikoli šťastnější. My pak s naší lodí můžeme letět kamkoli. Přirozeně, ale pokud bys chtěl odejít, je to pro dobro a s naším požehnáním. Vše na co se teď ptáme, je vážný slib od tebe a od tvé ženy, dokud budeme zde, abyste nekontaktovali nikoho jiného a udělejte vše, co budete moci, abys naši přítomnost do té doby utajil.“
„Potřebuji to prodiskutovat se svou ženou.“
„Přirozeně.“
Ale já se již rozhodl. Nebudu vás obtěžovat argumenty Miriam, ani mou pozdější částí konverzace s mimozemšťany, která se skládala pouze z množství instrukcí týkajících se kotvení, světel, signály a tak dále. Samotná návštěva měla začít brzy ráno, protože se na ni musely učinit přípravy.

 

Holandsko, 1969, Stefan Denaerde

 


Iarga: Bytosti z planety Iarga se nacházejí více jak 10 světelných let od Země. Ačkoli mají tito lidé stejný původ jako člověk a jejich stavba těla je mnoha způsoby srovnatelná, zdá se, že existuje mnoho rozdílů, které nasvědčují přítomnosti jiných planetárních podmínek. Jejich planeta je větší, gravitace je téměř 3G a tlak v atmosféře je 7 barů s vyšším obsahem dusíku a čpavku než u nás. Průměrná rychlost větru je menší než naše; ale hustota atmosféry je kombinací silných dešťů a vyšší rychlosti, někdy způsobuje bouřky, které člověk, kdyby se neschoval, nepřežije. Aby odolali těmto podmínkám, mají proto krátkou, kompaktní stavbu těla s dobře vyvinutými svaly, zvláště na nohou. Mají zpevněné kosti a hluboce posazené oči. Jejich rychlé pohyby se střídají s intervaly odpočinku, během kterých pohybují pouze hlavou. Chodí toporně, jako kdyby chodili po ledu.

 

 

http://www.galactic.no/rune/iarga.html
http://www.youtube.com/watch?v=urLF5HJJq0Q&feature=relatedon
http://www.youtube.com/watch?v=gwLrSIrncww&feature=related

Preklad: Karel Rašín

Zdroj: Exopolitika.cz

 


 

Súvisiace:

Sekcia: CIVILIZÁCIE
http://www.cez-okno.net/sekcia/sekcie/civilizacie

 


 

október 12, 2011 11:19 dopoludnia
  • Komentáre

1 Komentáre

  1. Obrázok používateľa Anupew
    Anupewoktóber 12, 2011 19:11 popoludní

    Komentár: 

    To čo opisuje ten mimozemšťan ako náš hlavný problém tak to sa dá vyriešiť, taká kultúra už tu na zemi bola, ktorá mala svoj kultúrny poznatok na vysokej úrovni, bohužiaľ padla za obeť dobyvateľom. Môj názor je že to bola najveščia chyba v známych dejinách ľudstva. Ako naschvál vám nepoviem ktorá to je na to vám dám možnosť premyslieť a pouvažovať nad tou s môjho pohľadu strašnou chybou.

 

Top