Obrázok používateľa CEZ OKNO
Cesta divokého muže: Odloučení – Střet – Návrat

„A komu Svatý grál slouží?“
Percevalova rozhodující otázka po návratu z rytířské výpravy

Cesta za divokým mužem, čili moudrým mužem, má ve světových mytologiích překvapivě jednotné vzorce hrdinova konání. Hrdina může mít tisíc možností, kterou cestu zvolit, ale za jeho odbočkami se skrývají klasické a neměnné modely.

Barry Lopez vyjadřuje přesně můj názor, když říká, že pravdu můžeme najít, když budeme hledat rozeznatelný vzorec. Není vůbec překvapením, že základní tajemství víry není pro katolické křesťany tak přesvědčivé jako výpověď Kristova zjevení: Kristus zemřel, vstal z mrtvých a znovu přijde. Život znamená smrt, neúspěch a absurditu; život znamená obrodu, radost a krásu; tento vzorec je nevyhnutelný, všeobecný a spásný. Ježíš je pro nás poslední tvůrce mýtu, který odkrývá, jak se věci mají, a tím nám říká, že máme důvěřovat a očekávat stejnou cestu. Než Ježíš pronesl poslední větu na tomto světě, všechna společenství vstřebávala stejného Ducha a stejný vzor.

Nejprve je potřeba zdůraznit, že se běžně mluví o tzv. dvou zrozeních, která jsou potřebná pro posun k osvícení. První zrození je přirozené, biologické; do druhého musíme být iniciováni. Není jisté, že se to vůbec stane. A tak velcí náboženští vůdci hovoří o naléhavé potřebě konverze, o volbě, hledání a odevzdání se. Než se takto „podruhé narodíme“, tak v podstatě nechápeme nic. Jsme buď nevinní, cyničtí, nebo se zmítáme v povrchních dojmech. Ve východních kulturách tomu říkají zaslepení, iluze nebo marná touha; křesťanský západ má tendenci to nazývat „stavem prvotního hříchu“. Toto se jasně odráží např. ve spisech svatého Pavla. Hřích je daleko více stav vědomí (nebo nevědomí!) než individuální nemorální chování. Bez duchovní cesty se objevuje zcela obrácený úkaz lidí, kteří se zdánlivě hříchu vyhýbají, ale stále ve stavu hříchu žijí! Neklejí, nepijí alkohol, nejsou nevěrní, ale hřeší z totálně neosvíceného vědomí, které se obvykle zakládá na obavách nebo společenských konvencích. Tím chci říci následující: cesta, stezka, vzor jsou nezbytné. Co se stane na té cestě je do jisté míry libovolné, a přece určeno Prozřetelností. S tím nic nenaděláme.

Z beztvárného neiniciovaného života náhle přichází volání. Hrdina je určitým způsobem veden až za hranice svého „já“ směrem k hledání, k dobrodružství, k nějakému transcendentnímu cíli. Toto volání může přicházet buď zevnitř, nebo zvenčí – pomocí příkladu či okolností –, ale budoucí hrdina je vždy vylákán jinakostí, tajemstvím, posvátným místem. To je první stupeň znovuzrození. Je to práh poznání a v tomto bodě na sebe náš souhlas bere mnoho podob, ale musí zde být jasné rozpoznání a jasné ano. Mnoho lidí naneštěstí v tomto bodě váhá. Není nikdo, kdo by jim řekl, co toto volání znamená, odkud přichází a kam nás zavede. O kolik přicházíme jenom proto, že nám v dnešní době chybí duchovní vůdci a rádci!

Takto obvykle zjistíme, že cesta pokračuje, až když potkáme nějakého ochránce, který pomáhá, povzbuzuje, dává sílu a směr budoucímu hrdinovi. Na cestě nejsme nikdy sami. Vždy je tu nějaký moudrý stařešina, anděl strážný, svatý patron, otcovská postava, která jednak určuje směr cesty, jednak varuje před nebezpečím a překážkami, na něž hrdina během cesty narazí. Obvykle je mnoho démonů a draků, kterým musí čelit, ale jen jeden spolehlivý průvodce. Negativní element má mnoho tváří, ale pozitivní je obvykle prezentován jako čistý, jednoduchý a krásný, avšak stále tajemný. Dnes je běžné, že si člověk eklekticky vybere to nejlepší z mnoha tradic a učitelů, než nějakého začne následovat. Většinou to nikam nevede, protože hlídač brány je ochranářské ego, které samo rozhoduje o tom, kdy a zda se vzdá.

A tak práh první zkušenosti normálně člověk překračuje, když se mu zhroutí jeho vlastní systém logiky, významu a pravdy. Jak řekl Carl Gustav Jung, skutečné setkání s nadpřirozenem znamená vždy zánik ega! To je případ Persea, který se utkává s hadí hlavou Medusy; Ježíše, který se cítí zrazen Petrem, Jidášem, davem a nakonec i Otcem; je to i případ moderního muže, který zpříma čelí svému stínu selháním, uvězněním či obviněním. Aby se zrodil muž, musí chlapec zemřít. Potíž je v tom, že v blahobytné společnosti, jako je ta naše, se dá „dětinské velikášství“ udržet až do pozdního věku penězi a tím, že se člověk plete do cizích věcí, nebo tím, že se odstěhuje. Jednoduše řečeno, na Boha už v nás nezbude místo, dokud nás budou naplňovat naše falešná „já“. Ježíš řekl, že dokud pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo (viz Jan 12,24).

Jakmile odpadne ochranné pouzdro našeho „povrchního já“, může se odhalit naše „skutečné já“. Skutečné „já“ ví, kdo je a co musí udělat, a – co je na tom nejlepší – má také energii, aby to udělalo, ať to stojí cokoli. A to je celý úkol: pochopit volání, pochopit cíl, účel a výzvu, která provází každého hrdinu životem. Jednoduše řečeno, hrdinou je ten, kdo dává všanc svůj život pro něco, co je větší než on sám. Pro něco se musí vypravit – a není to zrovna žádný výlet – ale to „něco“ ho musí přesahovat. Začali jsme být velice cyničtí vůči existenci opravdových hrdinů. Nahrabat si majetek se stalo v poslední době natolik přijatelné, že v mnoha případech za hrdiny považujeme proslulé osobnosti. Jste „hrdina“, pokud vyděláte milion dolarů, a „hlupák“, pokud je rozdáte. Postavit klasickou hrdinovu pouť na hlavu ve prospěch vlastních zájmů nás staví do rozporu s téměř všemi známými literaturami, legendami a ústními tradicemi. Zcela určitě nás to staví do rozporu s Ježíšem, Buddhou, Abrahámem a všemi proroky. Jestliže muž nemůže stvořit něco velkého ve skutečném smyslu slova, jeho život nemá žádnou univerzální platnost ani transcendentní význam. Má přerušené spojení s „láskou, která hýbe sluncem a ostatními hvězdami“, jak napsal Dante. V tomto smyslu je jeho život katastrofou; je doslova „odtržen od hvězd“.

Jestliže čtete duchovní příběhy pozorně, určitě jste si všimli, že se v nich vždy objevuje úkol v rámci úkolu, zápas v rámci zápasu. Nestačí zabít draka, zachránit princeznu, nebo dokonce zemřít na kříži. Hrdinův skutečný úkol je uchovat si humor, nalézt duši, podporovat svobodu, objevovat radost, rozvinout své představy, a to vše během zabíjení draků! Na malichernost, urážlivost nebo sebelítost není čas ani prostor, jinak člověk není hrdina. Rozmrzelý a nevlídný svatý vůbec svatým není. Naši skuteční démoni jsou tiší, nenápadní, maskovaní a často se zjevují zčistajasna, v podobě pýchy, negativismu nebo sebe-zaujetí, jež vyplouvá na povrch ve středním věku a kazí to zdánlivě dobré ovoce, jež přinesly dřívější úspěchy. Bez duchovní kázně a pravidelného pokání by mnoho z nás vyhrálo spoustu bitev, ale prohrálo válku. Bylo nepředstavitelně smutné, když jsem při své práci potkával zahořklé, smutné, ale „úspěšné“ biskupy na odpočinku, a rozmrzelé staré vdovce, kteří vinili svět ze své samoty. Neměli žádného Sancho Panzu, který by je doprovázel, když bojovali s větrnými mlýny života.

Poslední etapy tohoto jednotného mýtu zahrnují návrat. Hrdina dostává na konci své pouti tradičně nějaký dar nebo svatý grál. Don Quijote stále hledá svůj „chléb, který chutná lépe než pšenice“; Prométheus dostává oheň; Šalamoun je obdarován moudrostí; Iásón zlatým rounem a Ježíš předává Ducha svatého. Často také hrdina získá věčnou ženskost v podobě krásné dívky, princezny nebo královny. A posvátný manželský svazek dojde naplnění, když oba splynou v jedno a žijí spolu šťastně až do smrti. Království je teď zdravé a úrodné, protože došlo ke spojení mužského a ženského elementu v jednu zcela novou realitu. Důležité je, že onen dar se předává dál. Grál není určen pro soukromé vlastnictví, není zdrojem moci ani prestiže. Vždy je určen celému společenství, pro společné blaho. Obávám se, zda jsme ještě schopni porozumět tomuto stavu. Až příliš často se náš zájem soustřeďuje na důchodová pojištění, samoúčelnou politiku a golfová hřiště na Floridě. Ještě žádná civilizace nepřežila, aniž by její moudří stařešinové měli za povinnost předávat duchovní dary svým následovníkům. Je to tím, že jsme sobečtí, nebo tím, že my sami jsme si nikdy žádný dar nezasloužili? Spíš se domnívám, že je to ten druhý případ.

Mezi velkými hrdiny nejsou samotáři. Nejsou mezi nimi ani žádní úspěšní zbohatlíci, kteří vysají město a pak zmizí ještě před západem slunce. V příbězích je vždy zřejmé, že hrdiny nakonec ovlivní mnoho postav, rádců a okolností – a většinou proti jejich vlastní vůli. To, co pohanské mytologie interpretují jako osud, je v křesťanských legendách milost či prozřetelnost Boží. V každém případě však hrdinu formují a utvářejí jeho skutky, zápasy, a především jeho nepřátelé. Hrdina se nikdy nestvoří sám. V poslední kapitole příběhu se hrdina vrací domů, zpět ke své komunitě. Znovu se se svým darem připojuje ke svému lidu. Odysseus se musí vrátit na Ithaku, svatí nám musejí pomáhat tady na zemi, Ježíš říká, že ho potkají na prostých cestách Galileje. Koneckonců hrdina je hrdinou právě proto, že se umí znovu začlenit do svého společenství.

Pokud se na osvícené vědomí podíváme z vnějšku, až neuvěřitelně se podobá vědomí povrchnímu. Druhou nevinnost mohou neiniciovaní lidé zaměňovat za nevinnost prvotní. Rady moudrých a divokých mužů se těm, kteří zůstali v půlce cesty, mohou zdát neškodné a irelevantní. Konec cesty za nalezením moudrosti totiž vypadá úplně stejně jako její začátek:

„Neustaneme ve zkoumání,
a až vše prozkoumáme,
dospějeme tam, kde jsme začali,
a poprvé poznáme to místo.

T. S. Eliot, „Little Gidding“

 

Richard Rohr & Joseph Martos

 

Uverejnené s láskavým dovolením www.fatym.com, knihu si môžete objednať priamo v nakladateľstve CESTA

 


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

 

 

Zdroj: fatym.com

 

september 15, 2011 14:57 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top