Obrázok používateľa CEZ OKNO
Darwinizmus ne, kreacionizmus ne, tak teda co? (časť 1.)

Ponúkame Vám zaujímavú esej o nedokonalosti Darwinovej teórie, ako aj kreacionizmu v ktorej sú spracované myšlienky Lloyda Peyho (americký autor a výskumník pôvodu ľudského života). „Súboj“ dvoch teórií, pričom ani jedna neprináša uspokojivé odpovede na získané skutočnosti. Esej je rozdelená do troch častí. Pútavý a rozmýšľaním rušený zážitok.
PhDr. Vladimír Hesse

Stejně jako před 6000 lety Sumeři, také Egypťané, Řekové a Římané pevně věřili, že veškerý pozemský život založila jakási forma nebeských bytostí, která své dílo korunovala člověkem. Nesmysl? Podivně vytrvalý... Zkusme se na to podívat takto. Když dnes generální ředitel nějaké společnosti vydává příkaz, který by měl být uskutečněn v celé firmě, už předem nepočítá s tím, že dorazí beze změn až do nejnižšího oddělení. Naproti tomu skutečnost, že většina historických kultur, od první známé až po současnou, věřila a v podstatě stále věří ve stejný příběh o stvoření, prokazuje jeho neuvěřitelnou hutnost.

Zásluhou natolik dlouhodobé konzistentní tradice bylo přirozeně extrémně obtížné prosadit jakoukoliv změnu, i když bylo zřejmé, že nahromaděné vědecké důkazy už nemohou být ignorovány. První podnět, požadující racionální prozkoumání schématu božího díla a základů náboženské víry s ohledem na počátky života a lidstva, je obvykle přičítán Charlesi Darwinovi. Ten však v klasickém díle "O původu druhů" (1859) oba problémy takticky obešel ve snaze nepodráždit mocenské struktury organizované víry, tvořící za jeho éry dominantní společenskou sílu. Ačkoli v titulu užil slova "původ", v knize samotné velmi opatrně rozebírá pouze problematiku postupného vývoje druhů z méně vyvinutých předchůdců - ne samotný vznik života. Diskusi o původu lidstva se vyhnul úplně.

Nakonec pod tlakem stoupenců i kritiků, kteří ho nutili, aby se vyjádřil k tomuto ožehavému problému, publikoval v roce 1871 dílo "Původ člověka". Charles Darwin se nikdy necítil dobře na hrotu sociální debaty, jejíž tématiku takto pomohl konstruovat.

Po skutečných kořenech protestu proti církevnímu výkladu božího stvoření se musíme poohlédnout o 65 let dříve. Dva muži - přírodovědec a geolog - publikovali v roce 1795 nezávisle na sobě dvě práce, které doslova šokovaly čtenářské publikum. Zmíněným přírodovědcem nebyl nikdo jiný než Charlesův děd Erasmus Darwin, brilantní intelektuál v pravém slova smyslu. V knize "Zákony organického života" (The Laws Of Organic Life) tvrdil, že populační křivku řídí soupeření o zdroje, a že právě toto soutěžení je možným činitelem fyzických změn. Dále, že lidé jsou příbuzní opicím a lidoopům, a že na přizpůsobení druhu mohl mít vliv sexuální výběr. S výjimkou přirozeného výběru tedy probral téměř všechna významná témata, která později rozšířil jeho vnuk.

Zmíněný geolog byl Skot James Hutton. Ve své teorii o Zemi (Theory Of The Earth) rozvinul převratnou teorii v níž se snažil dokázat, že Země může být mnohem starší, než udával tehdejší všeobecně přijímaný časový rámec 6000 let, který ustanovil o století dříve anglikánský biskup James Ussher. (Většina současných křesťanů hlavního proudu je ostatně dodnes přesvědčena, že toto datum stojí v Písmu svatém. Biskup Ussher k němu ovšem dospěl ryze světskou metodou - součtem délek života osobností uvedených v biblickém rodokmenu.)

Hutton pozorně studoval geologické vrstvy a přitom dospěl k závěru, že erodovaná hmota smývaná z kontinentů deštěm sedimentuje na mořském dně, kde se vlivem vnitřního tepla planety opět mění ve skálu. Za nesmírně dlouhou dobu se tyto nové skály pomaloučku opět zdvihají až na úroveň kontinentů a opět pozvolna formují hory vystavené povětrnostním vlivům, takže z nových vrstev půdy nepřetržitě vznikají nové horniny. Přijetí představy toho nekonečného cyklu tehdy znamenalo dvojí: uznat, že Země není statické těleso, jehož povrch mění jen činnost vulkánů a zemětřesení, a že popsané erozní cykly a následná znovuzvrstvení vyžadují obrovské množství času.

Význam tehdejšího dopadu Huttonovy teorie nesoucí jazykolamný název "uniformitarianizmus" však nelze přecenit. Tak či tak nemohla ohrozit Ussherovo dogma, protože neposkytla žádnou alternativu. Ač si byl Hutton zcela jist tím, že 6000 let je příliš krátká doba na uzavření předpokládaného cyklu, koncem osmnáctého století nebyl znám žádný způsob určení stáří "geologických epoch". Věc tedy musela počkat dalších třicet pět let. Tehdy se tohoto tématu chopil sir Charles Lyell, metodický britský analytik a výzkumník, který povýšil uniformitarianizmus na základ moderní geologie.

Lyell Huttonovo dílo rozvinul a vypracoval třísvazkovou studii nazvanou "Základy geologie" (Principles Of Geology; 1830-1833) a přesvědčivě popsal časový rámec, který Huttonova původní práce postrádala. Ussherovo dogma se sice zapotácelo, ale přesto zásluhou duchovenstva ještě zůstalo v platnosti, i když sílící světová vědecká komunita dávala za pravdu Huttonovi a Lyellovi: Země evidentně musela být stará milióny let. Jak ale přesvědčit převážně nevzdělané masy o neplatnosti Ussherovy představy? Tak jako předtím Hutton, ani Lyell a jeho stoupenci nedokázali prorazit mohutnou hradbu nevědomosti, po věky tmelené a pečlivě udržované maltou náboženského dogmatu. Avšak čas v ní přece jen vytvořil drobné trhliny, takže když 30 let nato přišel Charles Darwin (1859), našel ji téměř připravenou ke stržení. Rachot, který toto borcení vyvolalo, se jako ozvěna ozývá dodnes.

Lyell publikoval první ze svých tří geologických foliantů v době, kdy Darwin dokončoval poslední ročník teologie v Cambridge (přírodopis byl jen jeho záliba) a Darwina silně ovlivnil. Na osudovou plavbu na H.M.S. Beagle si přibalil první díl Lyellovy trilogie a cestou ho doslova zhltal. Mistrně popsaná a přesvědčivě argumentovaná teorie udělala na 22letého Darwina tak silný dojem, že později konstatoval: "Skutečně si myslím, že v mých knihách je obsažena polovina Lyellova mozku. Vidím věci jeho očima." Mladý Charles tedy vyrazil za svým osudem poháněn Lyellovým géniem a nekonvenčním pohledem na přírodu, který mu v dětství vštípil děd Erasmus. V mysli měl návrh pro svou revoluční teorii a v rukou Lyellovu knihu, jíž použil jako nástroje k její realizaci.

Aniž by to řekl otevřeně, vycházel Darwin z představy, že myriády životních forem řídí vlastní existenci od začátku až do konce samy, bez božské pomoci. Boha to sice z rovnice nevyjímalo nadobro, ale omezilo jeho vliv na podstatu každodenního života. Ironií je, že to připustil jen velmi neochotně. Byl to zbožný člověk, který vystudoval na duchovního. Nicméně rozpor vyvolaný mezi evolucí (tento termín sám nikdy nepoužil; hovořil vždy o přirozeném výběru) a Bohem se stal beranidlem, jímž nakonec byla definitivně proražena hrůzná tisíciletá zeď doktrinářské nevědomosti.

Nicméně značně pobořená zeď se nikdy nezhroutila úplně a kolem jejích ruin vypukla nekrvavá, dosud neukončená intelektuálně-ideologická válka darwinistů s kreacionisty. Nemá vítěze, i když její průběh časem přinutil některé zraněné ke kompromisům. Obě strany by mohly být uspokojeny, pokud by byly schopny připustit roli Boha jako iniciátora života, který následně, v rámci moudré politiky "zásadního nevměšování", nechal přírodu kráčet cestou evoluce. To by patrně bylo správně. Obě strany však pohříchu zvolily strategii "vítěz bere všechno" a neexistuje nejmenší náznak ochoty k sebemenšímu ústupku na konto protivníka. Prostor využitelný pro rozumný kompromis obě strany za těchto okolností ponechaly otevřený pro ustavičné útoky, při nichž dochází k intenzívní výměně nelítostných salv. James Hutton a Charles Lyell sice nade vší pochybnost prokázali, že Země je významně starší než 6000 let, nicméně byli přemoženi depresivní mocí církevního vlivu. Za tohoto stavu byla Darwinova argumentace nesmírně vítána: pozvolné změny druhů musely rovněž probíhat ve velmi dlouhých časových úsecích, což byla skutečnost významně posouvající jazýček vah na stranu vědy. Veřejné mínění zakolísalo a zprvu váhavý souhlas stále rychleji přecházel v uniformní odmítání starého smýšlení. (Bylo to období nástupu britského liberalizmu, takže celá záležitost byla navíc i mohutně politizována. Paralela k pozdějšímu nástupu a prosazení marxismu je nepřehlédnutelná. Ostatně sám Marx původně chtěl svůj Kapitál ozdobit dedikací Darwinovi, který to ovšem odmítl. pp)

Alarmující zvrat událostí donutil takřka všechny zanícené kreacionisty pátrat po způsobu, jak utišit kritiky, aby se opět mohli ujmout role, umožňující řídit veřejné mínění. Jenže Ussherova linie 6000 let, již nosili jako řetízek obtočený kolem čela, se ve veřejném povědomí pozvolna stávala symbolem svéhlavého pohrdání skutečností a příval nového vnímání světa jim rval půdu pod nohama. Začali tedy pozvolna upravovat dosud neústupně obhajované tvrzení, že všechno včetně vesmíru vytvořil biblický Bůh. Najednou prý pochopili velkorysou moudrost, která mu umožnila dokončit Jeho zázraky v šesti érách blíže neurčeného trvání, tedy ne doslova jako v bibli v pouhých šesti dnech.

Snahy kreacionistů samozřejmě neskončily tím, že drmolící velebníčci začali opačně šlapat do pedálů. Nejchytřejší z nich se hluboko zažrali do nebezpečné Darwinovy teorie a pátrali po mezerách vhodných k přeplátování děr, vykotlaných vědou v náboženském dogmatu. Jen čtrnáct let po zveřejnění knihy O původu druhů, publikoval J.W. Dawson, geolog a rektor McGillovy univerzity v Montrealu svůj "Příběh Země a člověka" (The Story Of The Earth And Man). Tato kniha je v každém ohledu stejně dobře napsaná a pečlivě argumentovaná jako Darwinovo velké dílo. Dawson mimo jiné poukázal na skutečnost, že Darwin a jeho stoupenci vydávají za platnou v podstatě bludnou teorii, v jejíž argumentaci s ohledem na tehdejší vědecké poznatky zejí tři propastné díry. Lze jen dodat, že zmíněné "tři bludy" beze změn platí dodnes.

Prvním z nich je tvrzení, že život může spontánně vzniknout z organického materiálu. Dawson si v roce 1873 stěžoval: "Lidé, kteří všechno odvozují od fyzikálních sil dosud nevědí, jak tyto síly mohou vytvořit fenomén života, a to dokonce ani v jeho nejnižší formě. Až dosud se toto úsilí (vytvořit umělý život) ukázalo v každém případě jako marné," dodává. A jak to vypadá dnes? Ani po 127 letech intenzivního úsilí vědců celého světa, vysoce dotovaných ze společenských prostředků, se nepodařilo vytvořit ani nejzákladnější zárodek života, takže za rovnítkem zívá jen trapná nula. V každém jiném vědeckém oboru by rozum velel, že je "čas písknout na psa a uhasit oheň zbytkem vody z kotlíku". Ale pokud jde o darwinistickou logiku, poznamenal už Dawson: "Požaduje se po nás, abychom uznávali jako základní princip něco, co zcela odporuje praxi".

Za druhý nevysvětlený bod označil Dawson předěl mez rostlinným a živočišný životem. "Liší se od sebe zcela zásadně, jeden odkysličuje a akumuluje, zatímco druhý okysličuje a spotřebovává. V reprodukci či rozkladu, a jen v těchto případech, rostlina občas napodobuje postup známý u zvířete, ale žádný živočich, ani v té nejjednodušší formě, ani na okamžik nepřevezme funkce rostliny. Myslím, že tato mezera může být vyplněna jen tím, že někdo počítá s obecnou neznalostí."

Platí to dodnes. Jestliže se život vyvinul tak, jak tvrdí darwinisté, musel by existovat minimálně jeden můstek, ne-li dokonce nesčetné mezičlánky, překlenující propastný rozdíl mezi rostlinami a živočichy. Nemá-li věda k dispozici alespoň jeden nepopiratelný příklad takového spojení, stojí opět jen před trapnou řádkou nul.

Třetí dírou, táhnoucí se v našem poznání od roku 1873, je "Mezera, zející mezi libovolným druhem zvířat či rostlin ve vztahu k jakýmkoli dalším druhům. Tuto mezeru, a pouze tuto, se Darwin pokouší vyplnit ve svém rozsáhlém díle "O původu druhů", jenže - nehledě na nesmírné množství prostudovaného materiálu - zůstává stejně široká jako za jeho časů a vědě nezbývá než přiznat, že dosud nebyl zjištěn ani jediný případ přestupu jednotlivce přes hranice vlastního druhu."

Bez ohledu na nepřetržité hlasité protesty vědců, ani v tomto případě neexistuje žádný nezpochybnitelný příklad úplného vývoje libovolného druhu. Aby nedošlo k omylu - nejde o částečné lokální změny vyvolané prostředím, ale o přechod z jednoho na úplně jiný, odlišný separátní druh.

Abychom vůči vědcům byli spravedliví: někteří současní špičkoví odborníci na genetiku a přírodovědu přece jen "vypadli z role" a potvrdili, že Dawsonova tvrzení z roku 1873 platí dodnes. Thomas H. Morgan, nositel Nobelovy ceny za práci na poli dědičnosti, napsal: "Za celou lidskou historii neznáme ani jediný případ transformace jednoho druhu na jiný, i když jsme při rozlišování divokých druhů aplikovali ty nejpřísnější a nejextrémnější testy." Ředitel Britského muzea historie přírody Colin Patterson uvádí: "Nikdo nikdy nevytvořil nový druh pomocí mechanizmu přirozeného výběru. A nikdo se k tomu nikdy ani nepřiblížil." Toto v žádném případě nejsou mimořádná odhalení. Všichni vědci pracující na příbuzných polích jsou si toho velmi dobře vědomi, ale jen ostudně malá hrstka našla odvahu to veřejně vyslovit.

Než Darwin zemřel (1882), vytvořil jeden z jeho nejhorlivějších stoupenců, německý zoolog Ernst Haeckel, sérii kreseb jimiž dokazoval, že vývoj embryí různých savců (králíka, vepře, šimpanze, člověka) je až do jistého stupně gravidity prakticky identický. Darwina to v jeho stáří velice potěšilo, jenže už v roce 1915 vyšlo najevo, že Haeckel kresby padělal. Posloužily však darwinistům tak dobře, že jenská univerzita, na níž Haeckel vyučoval, jeho vědecký podvrh jednoduše přehlédla - a jeho dezinformační evoluci podporující kresby mnohdy straší ještě i v moderních učebnicích. Pravděpodobně každý, koho ve škole učili o evoluci, viděl tyto obrázky v učebnici a byl ústy učitele ujištěn o jejich pravosti.

Snad nejznámějším podvodem sloužícím k zakrytí té největší slabiny ochabující Darwinovy teorie byla proslulá anglická mystifikační kampaň okolo Piltdownského člověka, spuštěná v roce 1912. Padělatelé použili antickou lidskou lebku, kterou opatřili dolní čelistí současného orangutana a přizpůsobili tak, aby vypadala jako velice stará. Zuby opočlověka opilovali, aby se více podobaly lidským. To už bylo mnohem závažnější než Haeckelův podvod, protože padělek byl vydáván za dlouho zoufale hledaný "chybějící článek" mezi člověkem a jeho předpokládaným předchůdcem podobným opici.

Za tímto podvodem stáli téměř všichni tehdejší angličtí špičkoví bojovníci za evoluci! Kolegové z celého světa se k těmto význačným vědcům připojili tak horlivě, že trvalo celých 40 let než byl podvod odhalen. Škoda, kterou tím způsobili pátrání po pravdě, byla neodvolatelná. Svět byl přesvědčen o pravdivosti a správnosti myšlenky darwinistické evoluce a bylo jen otázkou času, kdy se kreacionisté pokusí zarazit tyto podlosti a začnou svolávat své stoupence k poslední rozhodující velké bitvě. K tomuto střetu, který vešel ve známost jako "opičí soud", došlo před 77 lety, v červenci 1925, v zapadlé americké vísce Dayton v Tennessee.

 

 

- pokračovanie -

Zdroj: Lloyd Pye/PhDr. Anna Dolný, PhD., Národný Inštitút Francois Marie Voltaire

Štítky: 
apríl 10, 2009 17:23 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top