Obrázok používateľa CEZ OKNO
Dobře krmené šílenství

Pravdu o globálním oteplování najdete na Marsu. Trocha ochlazení třeba neškodí... Většina vědců označovaných pro jejich názory na globální oteplování za „popírače“ si toto označení vůbec nezaslouží. Mnozí z nich se skrčí při pouhém pomyšlení, že by snad měli veřejně nesouhlasit s kolegy, kteří se domnívají, že celá věc je jednou provždy jasná, a v obavách aby nebyli označeni za blázny odmítající vědecký konsensus, dělají všechno možné, aby se toho vyvarovali. Dr. Richard Lindzen je výjimkou.

 

Co nikdy nebylo v novinách a televizi

Dr. Lindzen je jedním z původních odpůrců – byl mezi prvními, kteří kritizovali vědeckou byrokracii, i samotné vědce za tvrzení o globálním oteplování, která považuje za nepodložené panikaření. I když roli, kterou mu vnutili, nijak nevítá, nesnaží se z ní vycouvat. Dr. Lindzen prezentuje své námitky ohledně zneužívání vědy na veřejnosti, v tisku i dopisech vládám.

Protivníci jej totiž nemohou prostě označit za jakéhosi „blázna z oblasti podivných věd“, i kdyby si to sebevíc přáli. Dr. Lindzen je totiž nejen kritikem z jejich řad, ale současně jedním z nejvýznačnějších světových klimatologů: bývalý profesor na University of Chicago a Harvardu, profesor meteorologie na Massachusettském technickém institutu (MIT), člen Národní akademie věd USA, a hlavním autorem pamětihodné zprávy Mezivládního panelu ke změně klimatu (IPCC), při OSN, organizaci, která prohlásila globální oteplování za věc nejvyšší důležitosti.

Dr. Lindzen je hrdý na svůj příspěvek, kapitolu, kterou pro IPCC společně s mnoha kolegy vypracoval. Uspokojení z této práce v něm ale soupeří se zděšením, když vidí, jak jejich výsledky překroutili.

„Téměř všechny údaje jsou v podání IPCC omezeny na souhrn publikovaný pro politiky napsaný zástupci vlády, NGO (neziskových organizací) a obchodu; podrobné zprávy zúčastněných vědců byly převážně ignorovány,“ sdělil Výboru pro životní prostředí a veřejně prospěšné práce při Senátu Spojených států v roce 2001.

 


Tato nevědecká shrnutí, často napsaná tak, aby podpořila politické či obchodní zájmy, se pak stávají podkladem pro tvorbu veřejného mínění.


 

Jako příklad poskytl Dr. Lindzen výboru shrnutí vytvořené pro Kapitolu 7 zmíněné zprávy, na níž pracoval. „Porozumění klimatickým procesům a jejich začlenění do klimatických modelů se zlepšilo zahrnutím vodní páry, dynamiky mořského ledu a přepravy tepla oceány,“ uvádí se ve shrnutí, což možná vytváří mylný dojem, že současné klimatické modely jsou spolehlivé. Jenže zpráva vědců ve skutečnosti popisuje pravý opak! Dr. Lindzen dosvědčil, že „vědci při modelových zpracováních narazili na četné potíže – včetně problémů s oblačností a vodní párou“.

Když bylo IPCC vytýkáno, že shrnutí navržená k zveřejnění obsahují malý nebo žádný vstup samotných vědců, nechali v IPCC – údajně v rámci vylepšení procesu – zhodnotit opravený koncept závěrečné zprávy podskupinou vědců. Avšak konečná verze, zveřejněná na tiskové konferenci v Šanghaji, obsahovala oproti návrhu prezentovanému vědcům udivující změny.

Šanghajská verze uzavírá: „Ve světle nových důkazů a vzhledem k zbývajícím nejistotám je pravděpodobné, že příčinou většiny pozorovaného oteplování v posledních 50 letech byla zvýšená koncentrace skleníkového plynu.“… přestože se koncept přímo hemžil kvalifikátory, které dělaly zjevným, že věda má velmi mnoho vážných pochyb, „jelikož správnost odhadů je stále omezená neurčitostmi v odhadech interní proměnlivosti, přirozeného a antropogenního rychlení a reakce klimatu na vnější síly“.

Ke svévolnému zkomolení shrnutí vědeckých kapitol zprávy písaři IPCC se přidružují další deformace, objevující se v samotném vědeckém zápisu těchto kapitol. Líčení, jímž Dr. Lindzen odhaluje podmínky, za nichž klimatologové pracovali, snadno vykouzlí pracovní atmosféru hodnou výzkumáku v totalitní státě:

„Během tvorby koncepce nás obcházeli 'koordinátoři' IPCC a trvali na tom, že kritika modelů musí být potlačena, a že 'mateřské' příkazy musí být uplatněny tak, aby použité modely, vzdor citovaným vadám, mohly být považovány za korektní. Odmítnutí se často setkávala s útoky ad hominem. Osobně jsem byl svědkem toho, jak jednoho ze spoluautorů nutili uplatňovat 'zelená' doporučení ospravedlňující jejich přístup.“

Pro lepší pochopení záležitostí okolo změny klimatu, včetně sporů nad shrnutím prezentovaným IPCC, požádal Bílý dům Národní akademii věd USA, tedy přední státní vědeckou organizaci, aby ohledně změny klimatu sestavila vlastní výbor. Všech 11 členů tohoto panelu NAS, mezi nimiž byl i Richard Lindzen, dospělo k závěru, že věda má k nějakému vyhraněnému názoru hodně daleko:

„Jelikož v současném chápání toho, jak se klimatický systém mění přirozenou cestou a jak reaguje na emise skleníkových plynů a aerosoly panuje značná nejistota, měly by být současné odhady velikosti nastávajícího oteplení považovány za provizorní a zůstat předmětem budoucích úprav (buď nahoru, anebo dolů).“

A co udělala z této jednoznačné zprávy média? Na CNN, jazykem typickým i pro ostatní reportáže, uvedli: „… bylo prezentováno jednomyslné usnesení, že postupující globální oteplování je pravdou a nesporně za ně vděčíme člověku“.

Navzdory podobným stupiditám Lindzen dále bojuje za skutečnou vědu, což je vykoupeno značnou osobní cenou. Ti, kteří se drží „stranické linie“ jsou veřejně chváleni a dostávají dotace, které jim házejí přímo lopatami z přetékajícího hrnce financí, do nějž jen samotné USA vhodí 1,7 miliardy dolarů ročně. Jak Lindzen píše ve Wall Street Journal:

 


„Toto dobře krmené šílenství má další hrozivé aspekty. Vědci nesouhlasící s tímto panikářstvím přišli o grantové fondy, jejich práce je zesměšňována a jsou hanobeni jako nastrčené figurky průmyslu, prodejní vědci a hůř. Následkem toho získávají lži o změně klimatu na důvěryhodnosti, přestože jsou políčkem do tváře vědy, která je údajně jejich základem.“


 

Richard Lindzen získal PhD v aplikované matematice v roce 1964 na Harvardské univerzitě. Profesor meteorologie na Department of Earth, Atmospheric and Planetary Sciences na MIT, je členem National Academy of Sciences, členem American Association for the Advancement of Science, a členem National Research Council Board on Atmospheric Sciences and Climate. Je také konzultantem pro Global Modeling and Simulation Group při NASA Goddard Space Flight Center, a významným vědeckým poradcem Jet Propulsion Laboratory při California Instituteof Technology. Profesor Lindzen je nositelem AMS Meisinger a Charney Awards a medaile AGU Macelwane. Je autorem nebo spoluautorem více než 200 vědeckých článků a knih.

 

Pravdu o globálním oteplování najdete na Marsu

U změn klimatu jde o mnohem, mnohem více, než vnímá veřejnost, politici i většina znepokojených ekologů.

Globální oteplování se vztahuje i na Mars, jehož polární ledové čepice se zmenšují, v terénu se obnažují hluboké průrvy a podnebí je nejteplejší za desítky nebo stovky let.
„Jedním z vysvětlení by mohlo být, že Mars právě vychází z doby ledové,“ spekuloval vědec NASA William Feldman poté, co sonda Mars Odyssey dokončila shromažďování údajů ve svém prvním marťanském roce. „V některých nižších zeměpisných šířkách, se led už rozpustil.“ S každým procházejícím rokem se objevuje stále více důkazů o dramatických změnách na jediné planetě sluneční soustavy, mimo Zemi, která nám odhaluje tajemství svého klimatu.

Zjištění NASA nijak nepřekvapila Dr. Habibullo Abdussamatova z astronomické observatoře Pulkovo v St. Petersburgu. Pulkovo – od založení v roce 1839 nejvěhlasnější ruská vědecká instituce pro výzkum vesmíru – vždy patřilo a patří k nejlépe vybaveným observatořím na světě. Hlavou Pulkovské laboratoře pro výzkum vesmíru je Dr. Abdussamatov, jeden z vůdčích světových kritiků teorie, která tvrdí, že lidské emise kysličníku uhličitého vytvářejí skleníkový efekt vedoucí ke globálnímu oteplování.

 


„Mars se otepluje bez skleníkového efektu a přispění Marťanů,“ říká. „Tato paralelní oteplování současně pozorovaná na Marsu a na Zemi mohou být pouze přímým důsledkem vlivu jednoho shodného činitele: dlouhodobé změny intenzity záření Slunce.“


 

„Ne emise C02, ale zvýšená hustota toku slunečního záření v uplynulém století, je odpovědná za pozorované globální oteplování,“ říká proslulý vědec, který zvýšenou iradiací vysvětluje také růst objemu C02 v ovzduší.

„Není tajemstvím, že zvětšená sluneční činnost ohřívá pozemské oceány, které pak uvolňují do atmosféry velká množství kysličníku uhličitého. Obecně šířený názor, že průmyslová činnost lidstva je rozhodujícím činitelem v globálním oteplování, tedy vychází z nesprávné interpretace příčin a následků.“

 

Mylná představa o skleníkovém efektu

Dr. Abdussamatov jde ještě dále a demaskuje celou mylnou představu o skleníkovém efektu:

„Vlastnosti připisované skleníkovému jevu v zemské atmosféře nejsou nijak vědecky podložené,“ tvrdí. „Zahřáté skleníkové plyny, které se v důsledku expanze stávají lehčími, stoupají do vyšších vrstev atmosféry, kde odevzdají absorbované teplo.“

Skutečnou novinkou ze St. Petersburgu je zpráva, že Země narazila na teplotní strop. Solární iradiace klesá, čímž začala vleklá ochlazovací perioda, která se rozprostře od roku 2012 do 2015, jak ostatně již demonstruje ochlazování svrchních vrstev světových oceánů. Nejhlubší pokles intenzity slunečního záření se na Zemi projeví kolem roku 2040 a „nevyhnutelně povede k hlubokému ochlazení v letech 2055-60; potrvá asi 50 let, po nichž teploty opět půjdou nahoru“.

Kvůli vědeckému významu tohoto období celoplanetárního ochlazení, do nějž se právě chystáme vstoupit, spustily ruská a ukrajinská vesmírná agentura pod vedením Dr. Abdussamatova společný projekt k vymezení doby a rozsahu celoplanetárního ochlazení uprostřed 21. století. Projekt nazvaný astrometrie, který zahrnuje prioritní experimenty v ruské části mezinárodní kosmické stanice, bude podporován z prostředků výrobce raket Energia, několika ruských výzkumných a výrobních center a řízen z hlavní observatoře Ukrajinské akademie věd. Vědecké vybavení je nainstalováno v modulu kosmické stanice, odkud vesmírný tým Dr. Abdussamatova od roku 2009 provádí regulérní výzkum Slunce.

Údaje z tohoto projektu pomohou lidstvu zvládat potíže během století klesajících teplot, v jejichž průběhu vstoupíme do malé ledové doby.

 


„Nepotřebujeme žádný Kyótský protokol. Něco takového nemusí vstoupit v platnost ještě přinejmenším 100 let,“ uzavírá Dr. Abdussamatov. „Celosvětové ochlazení nastane a bude mrznout, bez ohledu na to, zda industrializované země omezí emise skleníkových plynů nebo ne.“


 

Habibullo Abdussamatov, narozen v Samarkandu v Uzbekistánu v roce 1940, promoval na Samarkandské univerzitš v roce 1962 jako fyzik a matematik. Své doktoráty získal na Pulkovské observatoři a Leningradské univerzitě. Je vedoucím vesmírné výzkumné laboratoře Ruské akademie věd, Pulkovské observatoře a dlouhodobého společného vědeckého výzkumného projektu Astrometrie ruské a ukrajinské kosmické agentury na mezinárodní kosmické stanici (ISS).

 

Motorem klimatických změn je Slunce

Většina vědců se údajně shodla v tom, že globální oteplování způsobují lidstvem produkované skleníkové plyny. Jenže, jak, přesně, tyto skleníkové plyny globální oteplování vyvolávají? I když se to tu hemží teoriemi, jak vypracovat počítačové modely začleněním různých plynů a dalších klimatických faktorů, žádná z nich není přesvědčivá. A jestliže skleníkové plyny nejsou zodpovědné, co by to jinak mohlo být? Vědě dlouho unikal jasný prověřitelný mechanizmus ukazující, že změny klimatu může pohánět nějaký skleníkový plyn nebo jiná fyzikální entita. Až dosud.

Henrik Svensmark z dánského National Space Center více než desetiletí usiloval o vysvětlení příčin, proč se na Zemi ochlazuje či oteplí. Jeho nálezy publikované v Proceedings of the Royal Society – žurnálu pro matematiku, fyziku a techniku, vydávaném Royal Society of London – vůbec neukazují na lidský vliv. Hmatatelné laboratorní výsledky totiž jasně demonstrují, že většinu, ne-li všechno oteplování v tomto století, může vysvětlit činnost Slunce a hvězd. Studie Dr. Svensmarka měla původ v roce 1996, kdy s kolegou na vědecké konferenci prezentoval zjištění indikující, že s nedávným růstem celoplanetární teploty mohou souviset změny magnetického pole Slunce – a to zcela bez ohledu na skleníkové plyny. Alarmistům krajně nebezpečné poznatky promptně kvitoval předseda IPCC a šéf agentury výzkumu globálního oteplování v tisku slovy: „Považuji činnost tohoto páru za vědecky extrémně naivní a nezodpovědnou.“ Jiní je ihned obvinili z odsuzování skleníkové teorie, tedy něčeho, co nikdy neudělali.

Svensmark s kolegou dospěli ke své teorii po analýze dat vykazujících nečekaně výraznou souvztažnost mezi kosmickými paprsky – vysokoenergetickými částicemi přicházejícími obrovskou rychlostí od explodovaných hvězd Mléčné dráhy – a nízkými mračny. Když hustota kosmických paprsků rostla, pozemské oblačné pokrývky přibývalo a jakmile poklesla, opět ubylo.

Nízká oblačnost je významná, protože právě ta tvoří stínicí plášť chránící zemský povrch před slunečními paprsky, a takto jej ochlazuje. Nízká oblačná pokrývka se v průběhu pěti let může různit až o 2%, ovlivňujíc zemský povrch až 1,2 W na čtvereční metr ve stejné době. „Toto číslo je srovnatelné s asi 1,4 W na čtvereční metr odhadovanými IPCC pro celkový skleníkový efekt přičítaný navýšení množství kysličníku uhličitého v ovzduší od počátku průmyslové revoluce,“ Vysvětluje Dr. Svensmark.

Dánští vědci tedy už v roce 1996 prostým spojením několika vědecky ověřených úkazů dospěli k úplně nové teorii. Mocné magnetické pole Slunce odklání část kosmických paprsků, které jinak pronikají zemskou atmosférou, čímž také omezuje nesmírná množství iontů a volných elektronů jinak produkovaných kosmickými paprsky. Jenže ve 20. století se něco změnilo: síla slunečního magnetického pole se více, než zdvojnásobila, což odklánělo mimořádné množství paprsků. Mohl úbytek kosmických paprsků v tomto století omezit tvorbu mraků, a udělat Zemi teplejší?

Je to pravděpodobné. Ale jak, přesně, mohou kosmické paprsky vytvářet oblačnost, zůstávalo záhadou – mnozí mínili, že to je nedokazatelná teorie. Někteří dokonce tvrdili, že je nemyslitelné, aby kosmické paprsky měly nějaký vliv na oblačnost.

K odhalení tohoto mechanizmu provedl tým shromážděný při dánském National Space Center Dr. Svensmarkem propracovaný laboratorní experiment v reakční komoře o velikosti malé místnosti. Napouštěním plynů ve stejných proporcích v ní napodobili chemické složení spodní atmosféry a přidali UV záření suplující činnost Slunce.

 


Nad tím, co zjistili, zůstali s ústy dokořán: reakční komoru brzy naplnilo obrovské množstvím plovoucích mikroskopických kapiček. „Byly to ultra drobné chomáčky kyseliny sírové a vodních molekul – stavební bloky kondenzačních jader mraků – katalyzované elektrony uvolněnými kosmickými paprsky. Žasli jsme nad rychlostí a efektivitou, s níž elektrony dělají svou práci,“ popisuje Dr. Svensmark.


 

Výzkumníci tehdy vůbec poprvé experimentálně identifikovali příčinný mechanizmus, jímž mohou kosmické paprsky usnadnit produkci mraků v zemské atmosféře. „Toto je pro klimatologii naprosto nový poznatek.“

Dr. Svensmark o významu existence skleníkových plynů a skleníkového efektu nikdy nediskutoval. Naopak věří, že pochopení úlohy Slunce je k rozluštění celé záležitosti, a určení role, které v celém složitém procesu hraje lidstvo, nezbytné. Současné klimatické modely ovšem nejen opomíjejí zvážit účinek kosmických částic, ale už i samotnou úlohu oblačnosti chápou natolik špatně, že ji nelze zahrnout do žádného seriózního klimatického modelu.

Na práci Dr. Svensmarka nyní staví další agentury. CERN, Evropská organizace pro nukleární výzkum v Ženevě, započala vícefázový projekt začínající opakováním dánského experimentu. CERN ovšem používá urychlovač a nespoléhá jen na přirozené kosmické paprsky. Tento multinacionální projekt poskytuje vědcům stálé zařízení k studování účinků kosmických paprsků a nabitých částic v zemské atmosféře.

 

Jaro o měsíc posunul polární cyklón

Co způsobilo, že letos v březnu přišlo místo jara typicky zimní počasí? A má to něco společného s neobvykle teplým jarem na jihu Sibiře? Podle odborníků tento „zmatek v počasí“ vyvolal cirkumpolární stratosférický cyklón, který se s koncem zimy těsně přiblížil ke kontinentu.

Velmi netypické jaro s divokým sněžením a chladnými teplotami nejen v Evropě a části Ruska, kde teplé počasí na Sibiři opět jednou vyvolalo řadu spekulací o tom, že se pozemské klima s konečnou platností neodvolatelně hroutí. Někteří viní globální oteplování (to už se, jak se zdá, stalo oblíbeným obětním beránkem), jiní zase ropnou katastrofu v Mexickém zálivu, která domněle „narušila“ Golfský proud, zatímco další tuší blízkou záměnu geomagnetických pólů… Oblíbenými mediálními strašáky vyděšení lidé prostě očekávají další konec světa. Ale je to opravdu tak děsivé? Copak na to říká věda?

Ta podle očekávání opět doporučuje nedělat ukvapené závěry a nepropadat panice. Ve skutečnosti se nic hrozného nestalo. A skutečně, jakmile se podíváte na satelitní mapy Golfského proudu pravidelně publikované na webové stránce NASA, uvidíte, že nejmocnější atlantický teplý proud se nijak nezměnil. Ohledně globálního oteplování a záměny geomagnetických pólů výzkumníci připomínají, že jde o velice dlouhé pomalé procesy, jejichž vliv bude znatelný až za desítky (nebo dokonce stovky) let. Navíc tyto procesy nejsou nezvratné, a jak dále uvidíme, planeta se přehřátí umí sama účinně bránit. Kdepak Kjóto…

 


Lidé vůbec mají sklon rychle zapomínat. Jinak by si jistě každý brzy povšiml, že to nejsou žádné výjimečnosti, ale úkazy, které se pravidelně vrací. Například na začátku dubna 1996 a 2003 řádily v Moskvě divoké sněhové bouře.


 

Možná také mnozí zapomněli, že podobně teplé jaro, jako letos na jihu Sibiře, bylo v Evropě i v loňském roce. První jarní den a 22°C. Co se týče nízkých březnových teplot, v letech 1888 a 1917 byla průměrná měsíční teplota v centrálních oblastech Ruska -10.5°C. Příslovečná „zima jako v Rusku“, na niž dost neradi vzpomínali čeští legionáři. A to už tam bylo poměrně teplo. Minimální teplota byla zaznamenaná v březnu 1913, kdy teplota po několik dnů nestoupla nad -32.4°C. Letos v březnu byla průměrná teplota -3,8°C.
Je jasné, že povídání o teplotních anomáliích v Rusku tak docela na místě. Je to zkrátka území na hranici Arktidy, která často přináší podobná překvapení bez ohledu na roční dobu. Současné nestandardní počasí je nejspíš také její dílo. Přesněji řečeno, způsobil to stratosférický cirkumpolární cyklón, zuřící, jak naznačuje jeho název, za dlouhé zimní noci v horní atmosféře přímo nad pólem.

Ačkoli byl tento přírodní úkaz poprvé pozorován a popsán už v roce 1952, vědci o něm dosud mnoho neví. Věří se, že se utváří a vyvíjí proto, že atmosféra v nadmořských výškách 30 až 50 kilometrů během dlouhé noci vyzařuje do prostoru přebytečné teplo pronikající k pólu (!). Ačkoli je tento „normalizační“ cyklón docela vysoko, může občas ovlivnit pohyb vzdušných mas v nižších úrovních vzdušného obalu a vnutit jim nečekaný pohyb.

Počátkem toto století bylo vypozorováno, že úkaz náhlého ohřevu stratosféry (významné náhlé zvýšení teploty v polární a subpolární stratosféře v zimě – někdy až o 50 nebo více stupňů F po dobu asi 10 dnů), může cyklón rozštěpit na dvě části. V průměru se to stává tak jednou za dva roky, no a 2013 je jedním z nich. Jaká je příčina takového oteplení je těžké říct, ale vědci, kteří o nich od roku 1988 vedou pravidelné záznamy, mohou s jistotou říct, že je to zcela normální periodický fenomén. K oteplení nejčastěji dojde v únoru, ale někdy už v prosinci nebo lednu.

Podle Národního oceánského a atmosférického úřadu USA (NOAA), bylo letošní náhlé zvýšení stratosférické teploty nejmarkantnější za deset let. Zřejmě kvůli pozitivním teplotním anomáliím na povrchu oceánů a aktivní fázi slunečního cyklu, protože Slunce je letos hodně aktivní. Navíc zde byly i významné pozitivní teplotní anomálie na severu Indického oceánu a severozápadním Pacifiku. V důsledku toho, podle očekávání, došlo k rozdělení stratosférického polárního cyklónu na dvě části, které se od sebe začaly odstrkovat a přesouvat od pólu nad pevninu.

Následně, jak zaznamenali odborníci z ruské meteorologické služby, se jeden z nich přiblížil k Eurasii a „vtáhl“ pod sebou studený arktický vzduch. Ale protože na pevnině už začínalo jaro, a nad Evropu a Rusko se od Severního Atlantiku přesouvaly masy teplého vzduchu (vzdušné masy, které bývají odpovědné za teplý konec února). Náhlý vír arktického vzduchu je ale stlačil na východ a následně překryl masou ledového vzduchu, což vyvolalo vydatné sněžení i na východě Evropy, na Ukrajině, ale zejména v evropském Rusku. Enormní stratosférický cyklón prostě „zrušil“ začátek jara a prodloužil nám zimu o další měsíc.

V důsledku toho se ledovému polárnímu dechu vyhnulo jen dolní Povolží a oblasti pod Kavkazem. Vyhnaný teplý vzduch, obvykle sledující eurasijskou trasu od západu na východ, se proto protáhl spodem a náhle objevil v jižních oblastech Sibiře. Proti vší logice, tam jaro přišlo dřív, než do centrálního Ruska. Jak vidíte, nebyla to žádná globální porucha, ale normální úkaz takříkajíc „lokální“ povahy.

Co můžeme očekávat dále? Podle meteorologů je to nejhorší za námi, cyklón koncem března ustoupil zpět k pólu. Mívá jen krátkou životnost – zhruba do konce dubna, protože teplo postupující k severu ukončí provoz systému, zjevně sloužícího k automatickému vyrovnávání pozemského podnebí, až do příští zimy. Vzhledem k zvýšené sluneční činnosti bylo letos tepla k vyzáření do prostoru trochu moc. Ale to už se v příštích letech postupně upraví.

 


Země je velmi moudrá planeta a ví, že oteplování přeje lidem, kteří už jí začínají vadit. Trocha ochlazení tedy neškodí…


 

Dr. Richard Lindzen

WM magazín

 


Súvisiace:

Škandál v súvislosti s globálnym otepľovaním - sleduj tok peňazí
http://cez-okno.net/clanok/ekopohlad/skandal-v-suvislosti-s-globalnym-ot...

Scary Global Warming Propaganda
http://cez-okno.net/clanok/pozri/scary-global-warming-propaganda

04/01/2009
2008 - rok, kedy sa dokázala nesprávnosť teórie o globálnom otepľovaní v dôsledku ľudskej činnosti
http://www.cez-okno.net/clanok/2008-rok-kedy-sa-dokazala-nespravnost-teo...

23/02/2009
Veľký podvod s globálním oteplováním (+FILM!)
http://www.cez-okno.net/clanok/videoteka/velky-podvod-s-globalnim-oteplo...

25/02/2009
Japonskí vedci: Globálne otepľovanie nespôsobuje človek
http://www.cez-okno.net/clanok/japonski-vedci-globalne-oteplovanie-nespo...

28/09/2009
Co to ten Klaus vlastně řekl, že všechny tak naštval?
http://www.cez-okno.net/clanok/ekopohlad/co-to-ten-klaus-vlastne-rekl-ze...

29/10/2009
Cap and Trade: "Dýcháním ničíte planetu!"
http://www.cez-okno.net/clanok/veda/cap-and-trade-dychanim-nicite-planetu

16/12/2009
Škandál v súvislosti s globálnym otepľovaním - sleduj tok peňazí
http://www.cez-okno.net/clanok/ekopohlad/skandal-v-suvislosti-s-globalny...

17/12/2009
Climagate – VELKÝ vědecký podvod
http://www.cez-okno.net/clanok/ekopohlad/climagate-velky-vedecky-podvod

31/01/2010
Oficiální oteplovači museli oficiálně uznat omyl
http://www.cez-okno.net/clanok/ekopohlad/oficialni-oteplovaci-museli-ofi...


Sekcie: 
júl 15, 2013 23:48 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top