Obrázok používateľa CEZ OKNO
Jak změnit děti na orwellovské ekošpióny

Úvodní video pro Kodaňský summit o klimatu mě opravdu nadzvedlo. Tak sprosté zneužití dětí... A to ani pan Furedi, co o tom napsal hezký článek, který překládám, nebere v úvahu to, čím my běžně žijem: Žádné globální oteplování neexistuje, je to obrovská lež sloužící k zavedení globálního světového řádu. Divné chování počasí a všechny přírodní katastrofy - vodní i suché - jsou způsobovány uměle, klimatickými zbraněmi vojenskoprůmyslového komplexu snažícího se zahnat vyděšené lidi do chomoutu "klimatických zákonů" umožňujících světovládu.

Frank Furedi si vzpomíná na svou výchovu strachem ve stalinistickém Maďarsku a je znepokojen tím, že stejnou taktiku užívají nyní environmentalisté.

Existuje dlouhá a odporná tradice pokoušet se socializovat děti naháněním strachu. Cíl této socializaceje dvojí: zaprvé, děti mají přijmout hodnotový systém naháněčů strachu, zadruhé děti mají ovlivnit či aspoň ovládnout chování svých rodičů.

Když jsem byl dítětem ve stalinistickém Maďarsku, často jsme byli varování před četnými hrozbami, kterým čelil náš slavný režim. Vzpomínám si také, že jsme byli podněcováni, abychom dělali přednášky svým pomýleným rodičům o nových nádherných hodnotách, které prosazovali naši stateční a moudří vůdci. Velcí Bratři z r. 1940 viděli děti jako nástroje morálního vydírání a sociálního ovládání. Dnes, v jednadvacátém století, vidí nahaněči strachu děti naprosto stejně, a využívají jejich přirozenou starostlivost o zázraky života, aby šířili poselství ostrého klimatického alarmismu.

Pokud chcete vědět, jak to funguje, podívejte se na oficiální zahajovací video Kodaňského summitu o klimatických změnách (viz níže). Čtyřminutový film s názvem „Prosím pomozte světu“ začíná tím, jak se šťastné děti smějí a hrají si na houpačkách. Náhle přijde déšť, který je donutí rychle se schovat. Poselství je jasné: klima ohrožuje náš životní styl. Pak přijde střih na holčičku, která se s úzkostí dívá na to, jak jeden TV hlasatel po druhém ohlašují hrozící environmentální katastrofy. Pak vidíme holčičku zachumlanou v posteli, sladce spící s polárním medvídkem... ale najednou jsme vtaženi do její noční můry. Najednou je na vyprahlé a strašidelné zemi, vypadá vyděšeně a zdrceně. Náhle země začne praskat a ona běží v hrůze skrýt se pod vzdálený osamělý strom. Upustí svého medvídka do nově vytvořené průrvy, pak pláče a křičí, když dosahuje na strom pro holý život. Video končí skupinou dětí, které nás úpěnlivě prosí: „Prosím, pomozte světu.“ Takže už máte představu.

I když je toto video produktem kodaňského shromáždění, je typické pro ten druh propagandy, který je v dnešní době namířen přímo na děti. Ve světě, kde se morální výchova zdá být vyčerpána, kde učitelé se zdráhají posuzovat či vysvětlovat rozdíl mezi dobrem a zlem, se stalo životní prostředí jednou z mála hodnot, s níž vychovatelé nemají problémy. A proto environmentalismus a jeho hodnoty nyní plní školní osnovy v Británii i v jiných zemích.

Ve středověku stálo v centru každého učení náboženství. Studenti nebyli necháváni na pochybách, jaká je pozice církve i v nejmenších detailech každého námětu, o němž se učili. Dnes je environmentalismus zahrnut do školních osnov natolik, že ovládá předměty jako zeměpis, přírodní vědy, osobní zdraví, společenská výchova, a plete se i do dějepisu a literatury. Vzrůstající význam témat z životního prostředí ve školních osnovách je přímo úměrný stále rozsáhlejší morální negramotnosti a ztráty smyslu ve společnosti. I studium náboženství se často jeví jako odvětví dogmatu environmentálního alarmismu.

Socializace naruby

Tím, že předávají své hodnoty dětem, doufají naháněči strachu, že převedou rozhořčení dětí na nepřátelství vůči starší generaci, která zjevně ničí planetu. V kodaňském videu slyšíme dítě mluvit o svém „hněvu“. Když říká „já jsem jenom dítě“, implikace je jasná: dospělí nechávají děti na holičkách.

Někteří jdou ještě o krok dále a obviňují starší generaci ze zničení životního prostředí natolik, že je ohroženo přežití budoucích generací. Poselství zní, že dospělí jsou lakotní, či hloupí, či oboje. Toto pesimistické hodnocení chování dospělých se mění v přímé nepřátelství vůči morálnímu statu starších generací a jejich takzvané „moudrosti“. „Dospělí zničili náš svět“, říká titulek článku v jednom internetovém magazínu pro děti. Varuje, že „dospělí ničí svět, ve kterém rosteme“ a ptá se, „jak klimatická změna postihne nás jako příští generaci?“ (1)

Podobné poselství nám sděluje jeden z vedoucích britských zelených válečníků, který nedávno informoval děti, že „vaši rodiče a prarodiče udělali nepořádek v péči o Zemi“ a „možná, že to popírají, ale kradou vám vaši budoucnost.“ (2) Namísto aby dospělí posloužili jako vzory rolí, jsou často káráni, že slouží dětem jako špatný příklad. Je překvapením, že jeden ředitel školy, který byl pověřen provést analýzu chování v anglických školách v r. 2008, ukázal obviňujícím prstem na dospělé, kteří „jsou pro mladé špatným příkladem“? Poznamenal, že „žijeme v chamtivé kultuře“, v níž „jsme na sebe vzájemně hrubí“ a „děti se podle toho řídí“. (3) A pokud jsou dospělí předloženi jako takový negativní příklad, jak je pak možno na ně spoléhat při úkolu přípravy dětí pro svět, ve kterém žijí?

Druhou stranou mince při znehodnocení autority dospělých je zposvátnění stavu dítěte. Stále více jsou děti určovány do role vychovatele a pověřovány osvícením pomýlených, chamtivých, hloupých starších. To vede k procesu socializace naruby. Projekt užití „obtěžující síly“ k socializaci dospělých je velmi systematicky užíván k říši environmentalismu. Mnozí environmentalističtí vychovatelé sebevědomě zastávají obtěžující sílu jako užitečný způsob, jak změnit chování dospělých.

David Uzell, profesor environmentální psychologie na universite v Surrey v Anglii si vzpomíná, jak byl před několika lety na konferenci o výchově, kde „všichni byli absolutně přesvědčeni“, že „obtěžující síla je odpovědí na problém změny klimatu“. (4) Uzellův vlastní výzkum se soustřeďuje na jev, který nazývá „intergenerační učení prostřednictvím transferu osobní zkušenosti typicky z dítěte na rodiče/jiné dospělé doma“. (5) Tato kazuální reference o přenosu zkušenosti z dítěte na rodiče ilustruje to, jak se socializace naruby stává normálním jevem. Ve školách v USA poskytuje environmentální výchova dětem autoritu nad některými dospělými. Noviny New York Times píší, že „ekoděti“ oddané zeleným hodnotám „se pokoušejí rodiče volat k zodpovědnosti“, a poznamenávají, že dospělí je stávají defenzivními před „pozorným okem ekopolicie velké jako Paleček“. (6) Školní okrsky po celých USA se snažily využít idealismu „ekodětí“ tím, že téměř do všech předmětů zavedly hodnoty životního prostředí.

Politikové a vláda se ujali výchovy k životnímu prostředí jako potenciálně účinného nástroje pro ovlivňování a řízení chování veřejnosti. Jeden britský člen parlamentu, labourista Malcolm Wicks, tvrdí, že environmentální hodnoty mohou „působit jako živá vyučovací pomůcka v hodinách přírodních věd, občanské výchovy i zeměpisu“, a když děti absolvují tyto lekce, „začnou vychovávat své rodiče“. „Tímto způsobem můžeme začít posouvat chování,“ říká. (7) Podobný cíl vyjádřil i ministr David Miliband, který tvrdil, že „děti jsou klíčem ke změně dlouhodobých postojů společnosti k životnímu prostředí“. Miliband řekl, že „děti jsou nejen nadšené pro záchranu planety, ale také mají velký vliv na životní styl a chování svých rodin.“ (8) Bývalý britský tajemník pro výchovu Alan Johnson napsal, že „děti mají duální roli jako spotřebitelé a ovlivňovatelé“ a proto „naučit je, že dosáhnout zakoupení dalšího páru tenisek kvůli módě je právě tak důležité jako vyvinout tlak na rodiče, aby si nekupovali auto, co hodně žere“. (9)

Nedávná zpráva „Role škol ve vytváření se spotřebitelského chování ve vztahu k energii“ navrhla plán pro podporu výchovních iniciativ, které by mohly mít vliv na chování rodičů. (10) Andrew Sutter, který vede jednu z podobných iniciativ – systém Eco-Schools, v němž je 5 500 škol – se domnívá, že to poskytne dětem možnost „být učiteli a říci rodičům, co mají dělat pro změnu“. (11) Tento bod je zdůrazněn ve zprávě UK o energii, která praví, že „instalace obnovitelných energií ve školách mohou učinit školní osnovy životným tak, jak to učebnice nedokážou“. Dále zpráva uvádí, že „ve školách, které jsou často středisky obcí, může instalace obnovitelných energií pomoci vytvářet postoje širší obce“, (12)

Nezřídka mobilizace obtěžující síly ke změně chování dospělých nabývá charakteru frenetické kampaně. Kniha „Jak učinit své rodiče zelenými“ od Jamese Russella podněcuje děti, aby „sekýrovaly, otravovaly, obtěžovaly, trápily a trestaly lidi, kteří radostně potápějí náš svět“. Russell vyzývá děti, aby „namířily svou obtěžující sílu a tresty proti svým rodičům a dalším provinilcům.“ (13)

V dřívějších dobách pouze totalitní společnosti mobilizovaly děti, aby kontrolovaly chování svých rodičů. Byly to orwellovské státy stylu Velkého Bratra, které se pokusily využít zjednodušené vidění dobra a zla u mládeže a změnit jejich názor na dospělé. Ale kdo potřebuje Velkého Bratra, když bývalý první ministr Tony Blair mohl otevřeně tvrdit, že „pokud jde o změnu klimatu, rodiče by měli poslouchat své děti“? (14) Nyní se jeví, že využívání dětského strachu a úzkosti se pokládá za formu osvícené výchovy. Ale budoucnost našich dětí vyžaduje, abychom jim poskytli existenciální a morální bezpečnost. Namísto abychom je krmili vytrvalou dietou nahánění strachu, měli bychom je povzbudit k využití našeho potenciálu, abychom zlepšili budoucnost našeho světa.

Frank Furedi je autorem knih: Wasted: Why Education Is Not Educating, Population and Development: A Critical Introduction.

Poznámky: (odkazy dostupné z originálního článku)

(1) See ‘Adults Have Ruined Our World’, Headliners, October 2007 http://www.headliners.org/storylibrary/stories/2007/sat+group+climate+ch...
(2) Jonathan Porritt cited in Enemies of progress, Austin Williams, Societas 2008, p82
(3) Adults give young ‘bad example’, BBC News, 11 July 2008 http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/education/7502057.stm
(4) Pester Power, Guardian, 1 February 2007 http://www.guardian.co.uk/environment/2007/feb/01/schools.ethicalliving
(5) The role of education and schools in shaping energy-related consumer behaviour, Energy Saving Trust, October 2007
(6) Pint-Size Eco-Police, Making Parents Proud and Sometimes Crazy, New York Times, 10 October 2008
(7)See speech by Malcolm Wicks MP, June 2006
(8) ‘So, how many trees have you planted, Daddy?’, Guardian, 1 February 2007
(9) Children must think differently, Independent, 2 February 2007
(10) The role of education and schools in shaping energy-related consumer behaviour, Energy Saving Trust, October 2007
(11) Pester Power, Guardian, 1 February 2007
(12) Our energy challenge: power from the people – microgeneration strategy, DTI, March 2006
(13) How To Turn Your Parents Green, James Russell, Tangent Books, 2007
(14) PM speech on climate change, Number10.gov.uk, 14 September 2004

 

Frank Furedi, 15. 12. 2009
http://www.spiked-online.com/index.php/site/article/7830/

 

Překlad: OrgoNet

 

Zdroj: Orgo-net.blogspot.com

 

Sekcie: 
december 26, 2009 23:53 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top