audioknihy stiahni a počúvaj

Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Útěk před Slovany (Poznání ve Světle)

Přesouváme se s celým kmenem. Cesta je kamenitá a hrbolatá. Kolem je bujná vegetace. Jsem mladej mužskej, dorůstající kluk. Jdeme v dlouhým zástupu, jsou tu i vozy tažený koňma, na nich je náklad, děti a staří lidé. Vozy jsou cizí, sehnali jsme si je na přesun. Kola drkotají a víří prach. Je nás asi 200, ze skupiny cítím sílu a spolehlivost. Je to celý můj svět, který znám. Většina nás jde pěšky. Na sobě máme oděvy z hrubého plátna, je to jako pytlovina. Oblečení je doplněné různými řemeny a řemínky. V rukou máme různé hole pro podpírání za chůze. Na nohou máme kožené opánky s řemínků. V podstatě prcháme. Potřebujeme se rychle přesunout, protože jsme byli vytlačeni z našeho území. Je to u Dunaje, v dnešním Rakousku.

Jdeme rychle, vozy vržou. Odcházíme západním směrem, podhůřím Alp, dál na západ. Kolem je běžný hluk, občas někdo vykřikne, brečí dítě. Je letní období, které je vhodné na přesun. Dostali jsme od Slovanů ultimátum a tak s odchodem spěcháme. Slovanů se bojíme. Nejdeme ve zbroji, jdeme klidně a beze stresu. Jdu s rodičema a mladší sestrou. Rodiče jsou starší, ale fyzicky jsou na tom ještě dobře. Je mi 17 let a jsem rád, že jsem s nima. Cítím jak k tomu kmeni patřím, vyrostl jsem mezi nima. Mám radostný pocit z toho, že mě v životě čeká plno věcí, lovení zvěře, souboje a dívky. Jsem zvědavý na nové území, jak to tam bude vypadat. Je to radostné očekávání. Jdeme soutěskou, docházíme k místu, kde je průrva nejužší. Najednou se země zakymácí a ty skály padají. Lekám se, v první chvíli mi to vůbec nedochází. Nejdříve mě napadá, že to je přepadení. Útok to ale není, to jenom ta skála je zvětralá a spadla tím, jak nás tu jde hodně. Nastává zmatek. Lidi běhají, prach se víří, koně se plaší. Zpomaleně vidím ten obrovský šutr, jak letí na mě. Najednou lup a ten kámen padá na mě. Slyším praskat svoje kosti, žuchnutí toho kamene a je tma.

Ležím tu, zatímco se ostatní dávají dohromady. Zraněné ovazují a dávají je na vůz. Přichází ke mně dva starší, jeden z náčelníků a felčar, který říká, že jsem mrtvej. Náčelník má zodpovědnost za celou skupinu a proto rozhoduje, že mě nechají pod kamenem. Bude to tak pro mě nejlepší, aspoň moje tělo nikdo neodtáhne. Rodiče stojí opodál, matka pláče a je nešťastná, že mě nemůže pohřbít. Domlouvají rodičům, že jsem tím balvanem přirozeně pohřbenej. Sestra na mě zděšeně kouká a polyká slzy. Drží se matky za ruku a je jí smutno. Rozbitý vůz nechávají opodál. Vaky z něho překládají na jiné vozy. Ozývají se výkřiky, všichni se zvedají a jdou. Do hodiny jsou všichni pryč.

Probírám se z temnoty. Slunko už nesvítí, jsem tu několik hodin. Nejdřív cítím podivný pocit v ruce. Nemůžu pohnout levou rukou, levé rameno je vykloubené. Znám to z tohoto života. V tom rameni mám oslabené vazy a rameno mi občas vypadává. V rameni cítím mravenčení a horkost. Krev mi vytéká z koutku úst. Celé tělo a hrudník mám zavalený. Uvědomuju si to zděšení, že jsem tu sám a nemůžu se pohnout. Dochází mi ta hrůza, že mě tu nechali. Na chvíli cítím bolest, cítím tu bolest ve střední části hrudníku okolo soláru, je to ale jenom chvilkový záchvěv bolesti, pak už je to jenom tupost. Tu bolest znám i z tohoto života, mám ji vždycky, když mě někdo zraní, nebo se ke mně nechová dobře. Fyzickou bolest si už neuvědomuju. Jsem zděšený s toho, že jsem tu sám, že mě tu nechali. Nechápu, jak to mohli udělat. Vždyť se museli podívat, že nejsem mrtvej. Snažím se volat, jenom chropím, nejde to. Jediné, čím můžu pohnout je pravá ruka, snažím se jí pohnout a něčeho se dotknout, trhám ale jenom trávu. Cítím tlak na hrudníku a v hlavě. Nemůžu dýchat. Cítím to jako hrozný podraz, že mě tu nechali. Jak mě tu mohli nechat ? Říkám si jestli se něco nestalo, jestli třeba nebyli pronásledovaný. Jak by mi to mohli rodiče udělat? Nevadí mi fyzická bolest, ale to, že mě tu nechali samotného. Nad sebou vidím ty skály a trčící kořeny. Chrčím a nemůžu dýchat. Žádný strach ze smrti nepociťuju, jenom lítost z opuštění skupinou. Cítím jak líp by se umíralo, kdyby byli kolem mě. Mám vztek, že na mě ten kámen nechali a neodvalili ho. Kdyby se do něho opřelo víc lidí, tak ho moli odvalit. Připadá mi to neuctivé a potupné. Připadá mi, že si mě dost nevážili, jako kdybych nebyl jedním z nich, ale jenom nějaké dobytče. Cítím to jako zradu a podraz. Rychle mi odchází síly, už se to blíží. Už se zase propadám do tý temnoty. Poslední moje myšlenka je že mě tu nechali. Lituju sebe a svoje tělo, že tady tak leží. Cítím se opuštěnej tou skupinou. Cítím jak odcházím. Je to jako taková vlna ze spodu. Už cítím jenom vědomí v hlavě, tlak ve spáncích. Už jsem kousek nad sebou.

Koukám na to shora a už se mi do těla nechce. Jak jsem nad sebou, tak je mi líto jak tam ležím sám. To tělo tam zůstalo samo. (pláč) Pořád mě to drží blízko toho těla. Drží mě tu ty pocity lítosti, sebelítosti a smutku. Je mi špatně a pociťuji tlak v hlavě. Cítím zmatek a nevím kam jít. Daří se mi od těch pocitů oprostit tím, že se obracím k Bohu. Ty pocity mě už tolik nezahlcujou, je to jako odhozený závaží. Jdu vejš, objevuje se bytost, která na mě mává a volá mě blíž. Říká mi abych tý lítosti nechal. Už to nemá cenu. Bytost mi ukazuje, že mám jít vejš do Světla. Usmívá se, je bělavá a já cítím jak má příjemné vyzařování. Ani se mi od něj nechce. Procházím zúženým místem, je jako jeskyňka. Na jejím konci je žlutobílé Světlo. Jdu pomalu, ale ono mě vtahuje. Oni mi říkají, „tak vidíš, už jsi tady“. Jsou podobný jako ten, co mi ukázal cestu. Jsou jako normální, jenom těla jsou bělavý a průhledný. Já vypadám podobně, jenom maličko do šeda. K jednomu z nich mě to přitahuje, cítím to podle vibrací srdce. S tím si povídám. V rychlosti mi ukazuje celý můj život, co jsem se měl naučit a co se můžu naučit příště. Že to tak mělo bejt a že ta lítost byla zbytečná. Cítím úžasný uvolnění. To tělo, které mám, pociťuju úžasně příjemně. Je to úplně jiné, než ve hmotě. To tělo v ničem nepřekáží. Mám chuť si hrát a skotačit. Říká mi, že jsem se měl naučit poznat rodinnou pospolitost a hezké rodinné vztahy. Příště to bude podobně, ale trošku jinak. Mám se naučit být v té pospolitosti, být v ní výrazný, ale zachovat při tom harmonii. Mám stín pochybností jestli mi to půjde. Vnímá to a říká mi, že z toho nemám mít strach, že se to dá zkoušet mnohokrát. Ty obavy jsou zbytečný. Vznáším se tu, pohybuju se tu a je mi tu dobře. Jsou tu různě vyzařující bytosti. Cítím, že tam ta bytost mi není tak blízká, zatímco tam ta ano. Je to podle vibrací srdce. Připadám si úžasně lehce. Nedá se tu nic pokazit. Když dostanu pokyn, že mám jít, tak to bude ono. Nemám představu o místě kde jsem. Čas mého pobytu tady odhaduji na 35 pozemských let, čas tady ale není. Vůbec se nevnímá tak jako na Zemi. Občas se nás několik shlukne na jednom místě a je nám daný náhled do života jednoho z nás. Tam od těch vyšších dostaneme vysvětlení, co na tom bylo proti karmickým zákonům. Je to výuka na úrovni vibrací, přes které tu vnímáme. Není to ale moc často. Mám z toho takový pocit, že je nám to ukázáno, ale že se to ve mně dlouho neudrží. V hmotném těle bych si to zapamatoval. S lidma, kteří jsou v hmotném těle, se nijak nekontaktujeme. Od toho tu nejsme. Hmotný svět v této době nenavštěvujeme.Tady čekáme, až na nás dojde řada, až budou vhodné podmínky. Vidím tu některé známé, ale je zbytečné takto uvažovat, není to vůbec důležité. Proto to tak nikdo nedělá. Poslední pozemský život byl zhodnocený a tak je zbytečné se tam vracet. Teď je důležité jenom to, jestli je mi bytost vibračně blízká. Takto blízké bytosti se zdržují po skupinkách. Dost často se vtělují i v podobné době, dost často se to ale míchá i s jinak naladěnými lidmi. Najednou se zvyšuje můj neklid. Nasávám do sebe jinou vibraci a cítím, že se bude něco dít. Vnímám zajímavé světelné jevy, jako poměrně rychlé střídání jemných pastelových světel. Jako světelná spirála, kde se světla rychle mění. Jako když se jede rychle autem a světla se míhají. Teď už jsem ve tmě. Už jsem zase hrozně těžkej. Možná jsem proto při vzniku tak malý, abych si na tu hmotu zvykl. Nejdřív je ta hmota malinkatá a já jsem kolem ní. Postupně se do ní dostávám a zvykám si na ni. Cítím, že to bude zase dřina. Potom už nemůžu odlítat kam bych chtěl. Když už mám tělíčko, tak už tam jsem celej a začínám se prožívat jako nový člověk. Do hmoty vstupuju částečně hned při oplodnění vajíčka. Rodím se u těch co nás vyhnali a vyzkouším si tu druhou stranu, život u těch razantnějších a bojovnějších. Teď to bude u Slovanů. Předtím jsem žil u kelto-germánského kmene, který se přesouval na západ.

 

Zdroj: probuzeni.blogspot.com

 

 

máj 30, 2011 21:28 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top