Obrázok používateľa CEZ OKNO
Projekt Alfa část 5. (Autentické příběhy: „Co mi to tu proboha vykládáte?!“ a „Nevím, co se se mnou děje“)

Skupina zabývající se únosy do UFO v Čechách vznikla v projektu Záře kolem roku 1998, a vedl ji Karel Rašín za asistence Simony Šmídové. Český projekt Alfa zkoumá problematiku tzv. syndromů únosů do UFO. Z pohledu nezasvěcené veřejnosti jde o otázky na hranici přijatelné reality. Avšak projekt Alfa registruje a zkoumal na 40 únosových případů v Čechách. Odhaduje se však, že lidí, kteří prožili tuto zkušenost, je u nás mnohem více. Většinou je to dáno tím, že jedinci s touto zkušeností nemají důvěru nebo možnost se s takovým zážitkem svěřit, často z obav před zesměšněním či znemožněním např. na pracovišti či v rodině. Projekt Alfa také spolupracuje s přizvanými odborníky z různých oborů a snaží se s nimi jednotlivé případy konzultovat.

Příběh osmý: „Co mi to tu proboha vykládáte...?!“

Pan Otakar

Poměrně často se v příbězích lidí se zkušenostmi s únosem, vyskytuje buďto mimořádně tvrdý život nebo nehoda či úraz. I v tomto případě tomu nebylo výjimkou.

Pan Otakar prodělal v roce 1989 vážnou dopravní nehodu na motocyklu, při které utrpěl komplikovanou zlomeninu dolních končetin s trvalými následky a lehčí otřes mozku.

Dalo by se říct, že nehoda měla trochu kuriosní pozadí. Srazil se totiž s automobilem, který řídil jeho soused a to ještě k tomu na lesní cestě, kde se přílišný provoz neočekával. Navíc ke srážce došlo na úseku, který byl zrovna ten nejužší z celé lesní cesty. Srážka byla tak nečekaná a nepravděpodobná, že od té doby má pan Otakar nutkavý pocit, že nehoda nebyla náhodná, a že byla v režii někoho jiného.

Tento úraz vyprovokoval opakované pocity nausey, pocity nevolnosti, které jej doprovázely až do konce 90 let. Předtím takové potíže neměl. Myslel si, že je to následkem nehody, ale bylo tu ještě něco, co mu připadalo trochu divné. Získal zřetelný pocit, že nausea nevychází ze žaludku. Pro nedostatek slov, nebyl schopen popsat odkud stavy nevolnosti přesně vycházely. Nedalo se to určit. Také ho začaly provázet nevysvětlitelné stavy depresí, které předtím, neměl. Vše dostoupilo svého vrcholu v červnu nebo červenci 1998.

„Ten den měl zcela normální průběh. Drama začalo až někdy v noci. Probudil jsem se a poléval mě studený pocit. Chvíli jsem chodil po pokoji, abych tu nevolnost rozchodil, jenže byla silnější než jsem zažíval předtím. Náhle jsem nabyl dojmu, že v místnosti někdo je. Podotýkám, že žiji zcela sám. Zmateně jsem se rozhlížel po pokoji, když mě někdo, asi telepaticky řekl, abych to zajedl jablkem. Byl jsem zmatený ještě víc, ale udělal jsem to. Ovšem docílil jsem zcela opačné reakce a došlo k úpornému zvracení. I tak, jsem měl stále pocit, že nevolnost nevychází ze žaludku, ale z místa na těle, které nedokážu přesně označit. Pak jsem dokonce slyšel telepatické hlasy, které mě litovaly. Lehnout jsem si šel až k ránu.

Druhý den jsem stále o nevysvětlitelné nevolnosti přemýšlel. Chuť k jídlu jsem měl naprosto normální, teplotu jsem neměl, jinak jsem se cítil zdráv.

Asi měsíc mě neustále pronásledovala otázka o původu té nevolnosti, a to, že jsem tomu nemohl přijít na kloub, mě silně znepokojovalo.

Po zhruba dalším měsíci, koncem roku 1998, jsem se jednou probudil bolestí na pravém boku. Pak mi došlo, že jsem tuto bolest zaznamenal i předtím, nebyla silná a tak jsem jí nevěnoval pozornost. Nyní jsem pro změnu začal přemítat o tom, co je příčinou mé bolesti v boku, ale opět jsem se ničeho kloudného nedobral. Žádný úraz nepřipadal v úvahu. Začal jsem si tedy bok důkladně prohmatávat a najednou jsem nalezl drobný „vpich,“ který sahal až do břicha. Nahmatal jsem i drobnou jizvu se strupem.

Druhý den jsem seděl doma, seděl jsem a trápil se tím, co se to se mnou stalo, když se mi najednou začaly vracet vzpomínky na to, co se ještě onu noc přihodilo. V tu chvíli se mi vybavilo, že u mé postele stály tři bytosti zhruba podobné těm malým tvorům, co se jim říká „šediváci.“ Ovšem tyhle stály za sebou v zákrytu a nějak vybočovaly z řady, neboť jsem viděl z každé postavy jen jedno oko a půlku tváře. Všichni tři vypadaly stejně. Avšak od pasu směrem dolů se „ztrácely“ jako by byly „umazány“. Pak začaly stoupat vzhůru pokojem, až se ztratily v jakési záři nebo oparu, který úplně zaplňoval pokoj. Jejich oči připomínaly temnou svíticí fólii bez panenek. Pochopil jsem z toho, že mě přišli „vrátit.“ Bylo mi jasné, že jsem s nimi někde musel být.

Následně na to, jsem se rozhodl navštívit lékaře v Plzni a nechat si důkladně vyšetřit žaludek. Také jsem chtěl zjistit, po čem je ten vpich na boku. Překvapením pro mě bylo, že mě lékař ledabyle odbyl se slovy, že drobné zranění na boku jsem si nejspíš způsobil vidličkou nebo nějakým drátem. Nesouhlasil jsem s ním, protože jsem dobře věděl, že jsem do styku s těmito předměty vůbec nepřišel. Lékař mi jednoduše řekl: „...no, tak jste si to udělal něčím jiným...“ Tím byla záležitost se záhadným vpichem uzavřena.

Vyžádal jsem si dokonce konzultaci s primářem, ale ani toto setkání nové informace nepřineslo. Jedinou odezvu to mělo, že se mezi lékaři rozneslo, že jsem nějaký poblázněný kverulant.

Vyšetření žaludku i ultrazvuk poskytlo negativní výsledek. To samé se týkalo gastroskopie. Na RTG mě neposlali, protože nic nenalezli v základním vyšetření.

Zajímavé bylo, že jsem si později pod kůží v oblasti solaru plexu, nahmatal cizí těleso. Mohlo to být tak 15 cm dlouhé, snad úzkého trubicovitého a měkkého tvaru. Hrany „trubičky,“ jak jsem to začal nazývat, byly něčím naplněny. Mě to připadalo, že je v té „trubičce“ nasoukaná „vata“. Kůže mě v té oblasti pálila. Také jsem měl pocit, že neznámý předmět má šroubovitý povrch, to podle zevrubného osahání. Tento šroubovitý povrch se ale časem vyrovnával, a nyní je šroubovice jež sotva patrná. Celý neznámý objekt se jako by pozvolna sám vstřebával. Nyní si jej nahmatám pouze v leže. Také mě při omaku bolelo spodní žebro. Řekl jsem si, že půjdu znovu k lékaři, tentokrát někam jinam, aby mi vysvětlil, co se mi to na břichu udělalo.

Mé vyšetření opět uvízlo na mrtvém bodě. Jel jsem kvůli tomu znovu do Plzně, tentokrát ale do fakultní nemocnice. Když mě prohmatal jiný lékař, konstatoval, že se jedná asi o nějaký tukový sval. Žádal jsem rentgen, ale lékař vzdoroval slovy, že s takovou banální věcí mě na rentgen nepošle. S tím jsem se nespokojil a v zoufalství jsem mu jen krátce naznačil, že to má patrně něco společného s mým nočním zážitkem a neznámou návštěvou. Se zamračeným čelem mě vyslechl a pak jen řekl: „Co mi to tu proboha vykládáte...?!“

Zjistil jsem, že je všechno marné a tak jsem odešel. Nakonec jsem se rozhodl navštívit dr. Jirečkovou s psychologické poradny, aby mě přivedla do hypnózy, abych si mohl lépe vybavit, co se se mnou vlastně stalo. Jenže jsem opět narazil. Při prvním sezení si mě doktorka vyslechla a nejdřív řekla, že hypnózu provádět nebude, neboť se obávala, že vyvolá nějaké nepřirozené síly. Musím přiznat, že jsem jí moc nerozuměl. Domluvili jsme si jiný termín, protože se prý potřebuje připravit. Při druhém sezení se však hypnotický stav nepodařilo navodit. Více jsem se s ní již nesetkal.

Dlouho jsem o všem přemýšlel. Osobně se domnívám, že od okamžiku mé nehody, se mnou někdo začal manipulovat, ale možná i ještě dříve a tu nehodu mě přivodil. Dělal to tak, že jsem o tom vědomě nevěděl. Zbyly mi jen útržky nebo se mi krátké detailní zážitky vybavují později a to nečekaně. Zpravidla se to stávalo v noci. Myslím si, že mě něco dělali se žaludkem nebo se solarem plexem, snad mi tam umístili onu „trubičku“, která pro ně měla nějaký význam a mě způsobovala nepředvídané nevolnosti bez zjevné příčiny. Tu noc možná byl jejich experiment u konce a předmět v mém těle již nepotřebovali. Je možné, že produkoval nějaký vedlejší vliv, nebo i tekutinu, kterou mé tělo nesnášelo. Abych to dostal ze sebe, poradili mi, abych to zajedl jablkem, které mělo možná urychlit vypuzení nevhodných látek z mého těla. Ta „trubička“ se pak od té doby začala sama vstřebávat.“

Případ pana Otakara můžeme doplnit i o krátkou rodinou anamnézu. Panu Otakarovi je nyní 53 let. Nikdy nebyl ženatý a nemá žádné děti. Od osudné nehody má invalidní důchod a nosí francouzské hole. Zážitky sdělil pouze své sestře. Pan Otakar bydlí v Třemošné u Plzně.

Příběh devátý: „Nevím, co se se mnou děje“

Paní Žaneta

„Můj příběh zní fantasticky, možná jako z filmu. Ani já, jako redaktorka jednoho slovenského rozhlasu, jsem těmto, pro mě okrajovým věcem, nevěnovala téměř žádnou pozornost. Ve svém životě jsem záležitosti spojované s UFO úplně vylučovala a u nás na Slovensku jsem si takové věci nedokázala představit. Nečetla jsem ani povídky, ani knihy s tématikou sci-fi. Nadešel však jeden osudný den, když mě postihla „záhada,“ která se od té doby stala součástí mého života a mé existence.“

Těmito slovy začala líčit svůj zážitek paní Žaneta v jedné pražské kavárně, kde jsem se s ní poprvé setkal. Příběh tak neobvyklý, že můj diktafon spotřeboval několik kazet a zcela vyčerpal čtveřici náhradních baterek, které pro jistotu nosím stále u sebe. Tento příběh jí navždy změnil život. Navíc se přihodil ženě, která byla skepticky založená. Všechno se odehrálo ze dne na den, bez varování a bez předchozích příznaků a za plného vědomí.

„Stalo se to v den synových narozenin 10. 3. 1997. Stála jsem na zastávce MHD v Žilině. Musím předeslat, že jsem nikdy netrpěla duševní poruchou a také ani nikdo v mé rodině. Nepiji alkohol, neužívám žádné drogy ani prášky. Nestýkám se s žádnými příslušníky sekt. Nejsem nábožensky založená.

Koupila jsem synovi dárek a přemítala o tom, zda se mu bude líbit. Hlas, který jsem náhle v hlavě uslyšela, mě říkal, abych si také koupila něco pro sebe a myslela jsem na svou rodinu. Jako by mně neznámá síla nutila přejít na druhou stranu cesty a dárek buď vyměnit nebo vrátit a koupit si něco pro sebe, když nejsem spokojená s tím, co jsem koupila. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje. Nastalo naprosté zmatení smyslů. Výzvy jsem neuposlechla. Odjela jsem pak domů autobusem a na celou záležitost jsem zapomněla.

Hlas se ozval znovu, když jsem prožívala krizi, to bylo v dubnu nebo březnu 1998. Vybízel mě k relaxaci. Byla jsem přesvědčená, že hovořím se svým podvědomím. Pak přišel velmi kritický moment. Neskutečně mě asi 14 dní bolela hlava a k tomu se dostavilo silné brnění v rukou, že jsem nedokázala pracovat a skončila jsem na pracovní neschopnosti. Také se k tomu přidal nevysvětlitelný pocit strachu. Navíc asi 1. 4. 1998 mě přepadly prudké bolesti v oblasti malé pánve, a já byla s vysokou horečkou převezena do nemocnice.

Lékaři nedokázali rozpoznat příčiny mých subjektivních těžkostí a k tomu všemu byly všechny výsledky vyšetření negativní. Nakonec určili diagnózu TBC v malé pánvi. Podrobila jsem se dokonce drobné chirurgické operaci, ale ani pak se nic nezjistilo. K ničemu nevedlo ani vyšetření DNA pro případ zvláštní mutace TBC. Všechno negativní.

Po půl roce jsem se vrátila do práce, ale nebyla jsem schopná číst text. Bylo to takové zvláštní čtení. Četla jsem prostě něco jiného než tam bylo. Věty se mi spojovaly v celek a dávaly zcela jiný smysl. Jako kdyby někdo jiný četl místo mně. Také jsem z toho začala mít potíže se zrakem.

Pak se k tomuto podivnému jevu přidružily zvláštní čichové vjemy. Například jsem cítila můj oblíbený parfém, přestože jsem ho toho dne vůbec nepoužila. Nebo parfém syna, nebo nějakou blíže nespecifikovanou chemikálii, podobnou koupelnovým vůním, nebo vůni nějakého jídla, přičemž jsem nevařila.

To „něco“ mě nutilo, abych si vzala tužku a psala. Začala jsem psát věci, kterým jsem nerozuměla. Byl to jakýsi apel na lidstvo. Pak mi obvykle hlas přikázal, abych všechno dělala s radostí, a že všechno má svůj čas. Hlas mě vedl k duchovním činnostem a k odstranění slova „musím.“ Bylo mi tímto způsobem oznámeno, že jsem „informátor“ mimozemské bytosti, která se bude o mě starat a povede mě k vyššímu vědomí. Údajně monitorují naší planetu a vytipují si jednotlivce na vytvoření nové rasy.

Hlas mi oznámil, že mě 3. 4. 1998 unesli a podrobili menší operaci – to odpovídá mé hospitalizaci. Sdělil mi, že mě vyňali vajíčko. Pamatuji si matně na nějakou místnost, kde mě vyšetřovali. Předváděli mi také, neznámý přístroj podobný laserovému noži, ale bez přívodu jakékoliv energie. Také hlas pravil, že jejich druh měří 190-210 cm a že ten, co se mnou mluví je muž. Do tváře jsem mu neviděla. Tvrdil, že ovládají všechny pozemské jazyky, není pro ně žádný problém, mluvit se mnou slovensky.

Získala jsem tento druh informací: Celá vybraná sociální jednotka (rodina) je monitorována, včetně zaměstnání i spolupracovníků. Zkoumají soužití lidských bytostí se zvířaty a rostlinami a jejich vzájemné vztahy. Pomocí regresivní metody po dobu spánku uneseného jedince, zjistí jak probíhal jeho život od prenatálního období až do konce života. To platí pro všechny členy rodiny. Proto mají někdy unesení pocit, že se s některými bytostmi ztotožňují, protože oni o nás vědí i ty nejintimnější informace, které často nevíme ani my.

Únos údajně probíhá tak, že tělo je v pokoji, avšak po dobu únosu je všem členům rodiny zabráněno, aby v ten čas nemohly do pokoje vstoupit, většinou hlubokým spánkem. Tělo uneseného je jakási živá kopie těla původního.

Tento můj mimozemský terapeut mi naordinoval vitamíny pro posilu mého organismu a striktně trvá na tom, aby jsem je pravidelně brala. Snaží se mě přinutit, aby jsem se fyzicky namáhala – cvičila. Úzkostně dbá na mojí fyzickou i duševní hygienu. Když moc kouřím, potrestá mě nepříjemným zápachem. Dopředu ví určit, kdy mě bude bolet hlava, kdy přijde můj syn ze školy a jiné věci.

Také říká, že na planetě Zemi, si vymysleli svá božstva. Podle něj však žádná božstva ani Bůh neexistovali a neexistují. Pokud se nám zjevuje někdo jako božstva nebo božské, jsou to jen holografické projekce, které nás upozorňují na naše nedostatky, které bychom měli z našeho života odstranit a žít ve vzájemné shodě.

Holografické projekce se promítají nejvíce dětem, protože ty pro ně představují nevinné, neposkvrněné a čisté duše. Umějí totiž vnímat nejlépe existující negativní vlastnosti nás dospělých. Pak jsou také promítány dospělým, aby jim obohatily vědomosti a znalosti jakož i vesmírné zákony. Mají varovat ostatní před vlastní záhubou.

Také praví, že ve vesmíru existuje Nadace na záchranu lidstva na planetě Země. Lidské vědomí je zatím na tak nízké úrovni, že doposavad nechápe, respektive odmítá chápat, že existují i jiné civilizace. Říká, že lidstvem zmítá ego, které má destruktivní účinky a podle kterého se lidstvo vesměs nechá řídit. Je to sebevražedný prvek naší duše. Vyvážit ego a ducha se nám doposavad nepovedlo.

Naší současnou dobu, můj učitel označuje za vyspělejší středověk. Země je od svého vzniku soustavně monitorována. Přesně vědí jakého vývoje lidské bytosti dosáhli, a co je čeká v blízké budoucnosti.

Tvrdí, že tzv. zákon karmy, drží v rukou právě zmíněná vesmírná Nadace. Nikdo nechce na planetě Zemi vyvinout nové náboženství, anebo božstva, protože ta, jak ukázala historie, se zneužívala pro osobní cíle jedinců nebo určitých skupin. Tlačí spíše na to, aby člověk povýšil vlastní duši nad destruktivní ego. Lidstvo si musí najít cestu samo k sobě a potom může očekávat otevřenou pomoc od vesmírné Nadace.

O únosech můj ochránce říká, že odebírání sperma, či vajíček má svůj pragmatický cíl. Má sloužit k vytvoření nové, lepší a hlavně mírnější generace, která bude lépe schopna žít s ostatními v míru. Měl by to být mezičlánek mezi lidmi na Zemi a mimozemskými civilizacemi.

Přestože civilizace, ze které pochází i můj učitel disponuje technologií o které se nám pozemšťanům ani nesní, a dokonce nedosahuje ani té nejbujnější fantazie ze sci-fi filmů, nemají snahu Zemi kolonizovat nebo ohrožovat. Veškeré zlo na této planetě si způsobujeme my sami.

Při hledání důkazů zda existují mimozemské bytosti či tzv. UFO, existuje zde základní nedostatek. Lidská bytost totiž není dokonalý tvor se svými smyslovými orgány, protože nedokáže vůbec vnímat to, co oni sami. Například mimosmyslové vnímání je naprosto základní projev v komunikaci a v základním životě těchto bytostí. Lidstvo za celá staletí nedokázalo prozkoumat funkce mozku do detailů a všechny paranormální schopnosti jedinců označuje kategorií „zvláštní lidé.“ Zařazuje je do polohy abnormality. Mimozemské civilizace si také nedokáží představit kontakt s jednotlivými vládami vyspělých krajin pokud budou zbrojit, vést války mezi sebou, okupovat území, krást, pěstovat korupci a to nejhlavnější, nechávat budoucí generace dětí hladovět, nelidsky pracovat, nutit k prostituci, sexuálně zneužívat, vraždit a vystavovat je zabíjení ve válkách. Pro ně znamenají děti jeden obrovský poklad, kterému se musíme věnovat celou duší i tělem a dát mu vše potřebné.

Můj terapeut mě přesvědčuje o své přítomnosti například tím, že mi vypočítá, kdy můj syn usedne do auta a za kolik minut přijde domů na vteřinu přesně.

Také mi jednou řekl, že až přijdu domů, bude se moje matka zlobit, že to v bytě páchne po nemocnici, což se stalo. Přitom já byla na procházce v lese.

Naviguje mě kde leží věci, které jsem nemohla najít. Najde se mnou cokoliv, co jsem někam založila a po nějaké době jsem to potřebovala a nemohla jsem si vzpomenout, kam jsem věc odložila.

Učí mě vlastní metodu jak snižovat stres. Čte moje myšlenky a i myšlenky druhých – zvláště mých kolegů nebo rodinných příslušníků. Naznačí, jak se mám doma chovat, abych nezpůsobila hádku. Upozorní mě dopředu na blížící se konflikt, abych zachovala rozvahu.

Také jsem zažila zvláštní zážitek levitace. Pohybovala jsem se chodbou, kterou jsem neznala. Pak jsem se ocitla v nějaké místnosti, kde jsem ležela na břiše na jakémsi skle a pode mnou byl celý vesmír a já se dokonce mohla dotknout meteoritu, který letěl kolem.

Můj učitel umí také ovládat mou motoriku, protože, když píšu diktování od „něj“, píšu pravou rukou, ale jinak jsem levák.

Do určité míry jsem rovněž získala jasnovidné schopnosti, ale nehodlám se s nimi presentovat na veřejnosti. Dokonce jsem získala několikrát i nevysvětlitelný pocit fyziognomické stavby jejich tváře. Nějak mi zprostředkoval, že jsem se cítila s “jejich“ tváří. Nedá se to příliš vysvětlit.

Mimozemské bytosti dokáží eliminovat všechny negativní vlastnosti na nejnižší možnou míru. V případě sporu, či hádky, potlačí vaše emoce na nulu, a přebírají vaše funkce ať už zrakové, pohybové, čichové a mozkové (přestáváte samostatně myslet). Myšlení přebírají za vás. To znamená, že vás dostávají do stavu klidu a vaše emoce zmrazí ve vašem vědomí opět na nulový stav. To samé platí v případě nadměrné koncentrace energie – hyperaktivita.

Dokáží jí snižovat, ale i neúměrně zvyšovat (např. pud sebezáchovy). Pro nás, pozemské lidi to představuje jakousi ztrátu vlastní identity, pokud je zachováno vaše fyzično, po duševní a rozumové stránce jste de facto někdo úplně jiný. Ne však příliš odlišní, aby to nebylo vašemu okolí nápadné. Mění se vaše myšlení, někdy návyky. Často se stává, že při testování ztrácíte pojem o čase a prostoru. Čas se posouvá dopředu i dozadu o několik hodin. Prostor, ve kterém se nacházíte je pro vás známý, při testování se nedokážete ve známém prostoru zorientovat, dokonce i vaše vlastní končetina, vám může připadat jako protéza.

Každý unesený se podrobuje těmto testům, které jsou mimořádně náročné, velmi nepříjemné, deprimující a ponižují vaší osobnost. Po dlouhodobějším poznání a komunikaci se intenzita testování snižuje.

Zajímavé je rozlišení mimosmyslového vnímání, které můj učitel rozděluje takto:

1. Sluchové. Navzájem slyšíme s komunikujeme slovy. Sluchem jsem vnímala jejich hlas modulovaný přes počítač. Dále hudbu, nebo film puštěný pospátku, ale i synchronně. Dále mi odrecitoval básničky z mateřské školky. Nebo celé dialogy v maďarštině, to když se moji rodiče hádali, jeden z rodičů má maďarský původ.

2. Řečové. Bytost, která se mnou komunikuje myšlenkově, umí použít moje hlasivky a jazyk.

3. Pocitové. Telepatie, čtení myšlenek na základě pocitů. Např. nutkání na toaletu, pocit žízně, hladu a pod.

4. Obrazová komunikace. Vzájemná výměna obrazových představ.

5. Vzájemný oboustranný telepatický přenos různých vůní a zápachů.

6. Motorické. Jsou schopni uvést do pohybu lidské končetiny, což může připomínat hračku robota na dálkové ovládání. Např. chcete jít do prava, ale podle nich půjdete do leva.

7. Mimosmyslová telekineze. Je souběžná s motorickou částí. Např. chození po schodech. Unesený cítí, že buď je lehčí o dobrých 10kg a nebo jej někdo doslova zdvihá a pomáhá mu překonat překážku. Cítí fyzickou pomoc jiné osoby.

Můj učitel tvrdí, že na základě mých snů, které jsou panoramatické, mám vlastnost předpovídat vlastní budoucnost nebo budoucnost mých rodinných příslušníků, ale i jiných lidí. Tyto sny mám zapsané, a až dosud se každý splnil.

O mých pocitech, které prožívám s mým učitelem je informován můj manžel i můj syn. Oba mi však nevěří, převládají u nich hluboce zakořeněné předsudky. Moje schopnosti považují za nadpřirozené a nebaví se o tom.

Přes veškeré traumatické chvíle v mém životě, které způsobil můj učitel, jsem se naučila chápat mnoho věcí. Cítím se jako ve škole. Přirovnala bych to nyní, že jsem konečně vyšla „jejich“ Základní školu.

Na závěr bych ráda reagovala na vaší českou televizní relaci v TV Nova dne 30. 9. 1998 „Na vlastní oči.“ Vystupoval zde jakýsi kontaktér a hovořil o vybrané skupině lidí, kteří by v případě katastrofy na Zemi měli být deportováni na jiné planety obývané hodnými mimozemskými civilizacemi. Jeho vystoupení odporovalo zdravému rozumu. Takto balamutit lidi je nepřípustné a dávat mu k tomu prostor v televizi je zvrácené.

Já sama se jako kontaktér v žádném případě necítím a nemám s takovými skupinami nic společného.

V roce 2000 jsem podstoupila hypnotické sezení v Plzni. Prožila jsem hrůzostrašné chvíle, kdy se mi mnoho věcí odkrylo. Nechci o nich hovořit. Bylo to příliš silné, ale patrně jsem to musela prožít.

 

   Dlouhodobým cílem projektu je sestavení podpůrné skupiny vedené zkušeným terapeutem, dobře obeznámeným s tímto fenoménem. Vzhledem k českému specifiku ve smyslu české národní povahy, se sestavení takové skupiny daří s velkými obtížemi.

Badatelé tohoto projektu svědkům zaručují anonymitu a citlivý přístup k jejich osobním příběhům a zavazují se, že nemají žádný zájem jejich příběhy zveřejňovat bez jejich souhlasu.

Na základě zkušeností s „únosovým“ tématem se v roce 2002 podařilo v nakladatelství Votobia vydat první knihu o českých únosech (Setkání čtvrtého druhu: únosy do UFO v České republice). V knize je soustředěno 10 případů, které se odehrály v naší republice a k některým z nich se vyjadřují i odborníci. Jména svědků jsou v této knize změněna z důvodu ochrany jedinců, kteří takovou zkušenost prožili.

Výzva

Lidé, kteří se domnívají, že prožili tzv. únos do UFO a potřebují vyhledat účinnou pomoc, aby se s tímto faktem dokázali psychicky vyrovnat, nebo chtějí jen sdělit své zážitky, se mohou obrátit na některého člena projektu Alfa:

Karel Rašín: rasin@ufo.cz, karel.rasin@yahoo.com
Ladislav Zelinka: LadislavZelinka@seznam.cz
Jiří Kult: kult.jiri@worldonline.cz
Simona Šmídová: simona.smidova@volny.cz

 

Zdroj: EXOPOLITIKA.cz

 

december 17, 2009 01:21 dopoludnia
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top