Obrázok používateľa CEZ OKNO
Exorcismus a fenomén clairvoyance

Karel Wágner | Dnešní exorcisté, pokoušející se vymítat z údajně posedlých lidí „zlé duchy“, mnohdy za posed­lost skutečně považují disociativní poruchu identity (dissociative identity disorder), dříve známou jako mno­ho­četná porucha osobnosti (multiple personality disorder), pro niž je typická pří­tomnost dvou nebo většího počtu odlišných identit nebo stavů osobnosti, které opakovaně přebírají kontrolu nad cho­váním postiženého jedince.


Disociace a disociativní poruchy v psychologii nejsou novými pojmy, ve skutečnosti patří k jedněm z nejstarších. Disociace (ve významu „oddělení“ nebo „roz­dělení“) se může týkat mnoha aspektů osobnosti: odděleny mohou být vzpomínky (amnézie), vlastní já, tělo a emoce (depersonalizace) nebo také já a percepce vnějšího okolí (derealizace). Ale bývá také roz­děleno vědomí, osobnost a identita sama. Mnohdy je exorcisty za posedlost pak považováno i neuro­logické onemocnění známé jako epilepsie, dříve padoucnice (pod názvem epilepsie se skrývají desítky chorob, jež mají jednu věc společnou: vznik opakovaných spontán­ních záchvatů, jejichž zdroj je v mozku), která byla ve starověkém Egyptě a Řecku pokládána za „svatou“ či "božskou“ nemoc, neboť se věřilo, že se nemocní při záchvatech setkávají s bohy a při­jímají od nich důležitá poselství. Podobně bývá za posedlost označována i neuropsychologická po­rucha známá dnes jako Tourettův syndrom (poprvé celistvě popsaný neurologem francouzského původu Gillesem de la Tourette, a to již na sklonku 19. století), který může stát v pozadí neobvyklé gestikulace či grimas, někdy doprovázených vykřikováním vulgárních slov.

 

Jak bylo již řečeno, podle našich psychiatrů to, co je z hle­diska exorcismu označováno za posed­lost, má přirozenou příčinu v duševní chorobě. Podle některých našich teologů pak nelze zcela od­lišit duševní cho­robu od případ­né po­sedlosti, a to především kvůli psychiatry užívané nedoko­nalé diferenciální dia­gnostice. Neplodnou diskusi na toto téma však trefně uzavřel český psy­cholog PhDr. Mgr. Jeroným Kli­meš, Ph.D., který se mimo jiné zabývá i pastorální psy­chologií, tedy apli­kací psy­cholo­gie v oblasti církevní pasto­rační práce: „Opravdu by mě však zajímalo, kde by pasto­rální te­ologie získala lepší diferenciální diagnostiku, než má sou­dobá psychologie a psy­chi­atrie. Jak znám teo­logy, tak jejich psychologicko-psychiat­rické znalosti jsou vpravdě ubohé. Jak mohou odlišit po­sed­lost od schi­zofrenie, když například nemívají ani tu­šení o mnohočetné poruše osob­nosti? Právě o této po­ruše jsem viděl dokument, kdy jeden pastor v Americe takto vyháněl Ďábla z žen a bylo vcelku zřetelné, že se jednalo právě o tuto poruchu osobnosti, o které se před­pokládá, že může být vyvo­laná auto­ritou druhého člověka“
Jeroným Klimeš - Exor­cismus, šama­nismus a esoterická di­agnostika teo­logů, www.klimes.mysteria.cz

 

 

Poněkud překvapivé je však zjištění, že novodobí exorcisté při rituálu údajně vnímají „duše ze­mře­lých“. I naši exorcisté mají dle jejich vyjádření leckdy pociťovat přítomnost ně­jaké nehmotné by­tosti, která se prohlašuje za zemřelého člověka, hovoří k nim ať už ve zlém, či v dob­rém, vypráví podrobnosti z dřívějšího života, nebo snad dokonce sděluje svá stanoviska. Při­tom z církevního hle­diska je vý­klad takovéto komunikace sporný, neboť je do jisté míry svázán usne­sením 2. ly­on­ského koncilu (1274) a Florentského koncilu (1439), že po smrti je duším ze­mřelých ihned sta­no­ven jejich věčný osud buď spásy nebo zatracení, což apriori vylučuje volný a neome­zený po­hyb duší po smrti. Na druhé straně pak z ně­kterých textů Písma může podle exorcistů vyplý­vat, že kromě nebe a pekla musí ještě existovat zvláštní mezistav, zvaný očistec. Někteří exorcisté proto při­pouštějí, že mohou přicházet do styku s dušemi z očistce.

Paradoxně však jakákoliv komunikace s dušemi zemřelých, které by měly sdělovat tazatelům svá stanoviska, poskyt­nout podrobnosti ze svého dřívějšího života, nebo jiné informace, je podle kato­lické církve boha­pustým, škodlivým spiritismem. Dokonce i podle exorcisty Raula Sal­vucciho je nepřijatelné domnívat se, že by naši blízcí, kteří ze­mřeli smířeni s Bohem, mohli s námi komuniko­vat. Zde také platí, že jakákoliv komunikace s dušemi zemřelých je katolickou církví považována nejen za nepatřičnou, ale přímo nepřípustnou. Tento postoj byl nakonec výslovně vyjádřen i v ně­kolika do­ku­mentech: v dekretu Svatého oficia ze dne 4. srpna 1865, v Santa Penitenziaria z 1. února 1887 a hlavně v dekretu Svatého oficia z 24. dubna 1917.

Současní exorcisté se vesměs shodují v tom, že při exorcismu nastupují „silné projevy po­sedlosti“, provázené ob­tížně vysvět­litelnými jevy, kterými se na konci 19. a začátkem 20. století zabývala metapsy­chologie, později pak parapsychologie. Podle exorcistů by pravá posedlost měla mít něko­lik rozpo­znávacích znaků. Jeden z nich je uváděn jako „schopnost poznávat vzdálené nebo skryté věci“, což je vlastně jen lidská schopnost, označovaná za fenomén clairvoyance, nebo též za te­legnozi. K tomu například i u nás známý lé­kař a duchovní Philippe Madre podotýká: „Odhalování skrytých věcí je rov­něž nespolehlivou známkou, avšak současné poznatky z oboru parapsycholo­gie nám nedovo­lují učinit závěr, že se jedná o fenomén ryze přirozený, jelikož poznatky této ml­havé vědy jsou zalo­ženy na zkoumání různorodých případů a je v nich bez rozlišování směšováno mimopři­rozené s metapsychickým. Toto kritérium samo o sobě nemůže potvrdit, že jde o posed­lost“ (Phi­lippe Madre - Tajemství Boží lásky a služba uzdravování. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999).

Zde je třeba vzpomenout zajímavé souvislosti, na které u nás ve 40. letech minulého sto­letí upo­zornil ka­tolický te­olog a filozof, uni­verzitní profe­sor Alexander Spesz (1889-1967). Profesor Spesz ve své publikaci Špiriti­zmus či parapsychologia? (vydal Spolok sv. Vojtecha roku 1947) po­ukazuje na fakt, že katolická církev zaujala smířlivé sta­novisko k fenoménu clairvoyance prostřed­nictvím dekretu sv. Officia z 26. března 1942. Neboť sv. Kongregace poprvé v dějinách církve ne­předpo­kládá účast zlého du­cha v takovýchto jevech a pro­hlašuje, že se nechce dotknout vědec­kých otá­zek s tímto fenomé­nem spojených, čímž se de facto přiklání k názoru, že tu jde o přiro­zené, a ni­koli nad­přirozené jevy. Přičemž katolická morálka po­važuje existenci fenoménu clair­voyance či te­legnoze za proká­zanou, neboť se necituje kánon, jenž výslovně vzpomíná pověry, ale jen kánon, kde je po­jednáno pouze o důstojnosti duchovních.

Jestliže se církev nechtěla „dotknout vědeckých otázek s tímto fenoménem spojených“, nezna­mená to však, že se jich nedotýkali vědci, shromažďující na počátku 20. století poznatky metapsy­chologie. O feno­mén clair­voyance (telegnozi) se v minulosti zajímala celá řada našich vědeckých kapacit, jako filozof a botanik Josef Vele­novský, psychiatři Jan Šimsa a Oskar Fischer, nebo biolog a bio­fy­zik Ferdinand Herčík. O tento fe­nomén se však zajímal i profesor Jaroslav Stuchlík (1890-1967), psychiatr, psycho­log a so­ciolog, vý­znamná a mnohostranná osobnost českosloven­ské me­dicíny. Profesor MUDr. Jaroslav Stuchlík vystu­doval psychiatrii v Curychu u profesora Paula Eu­gena Ble­ulera (1857-1939), k jehož asistentům patřili Carl Gustav Jung i Ludwig Binswanger a často sem z Vídně zajížděl přednášet Sigmund Freud. Stuch­líkovi byly dobře známy názory a pub­likované články C. G. Junga, se kterým se seznámil v Curychu. A právě švýcarský psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung (1875-1961) roku 1952 zavedl spolu se švý­carským fyzikem Wolfgan­gem Pau­lim pojem "synchronicita" (z řec. synchronos = současný) pro pří­činně nevysvětlitelné (akauzální) se­tkání dvou nebo více udá­lostí v čase, které tím na úrovni prožívání subjektu získá­vají význam. Pojem synchronicity je spojo­ván s objektivním nahro­maděním jevů, které si žádají společnou inter­pretaci, v čase nebo prostoru, ač­koli mezi nimi není přímá kauzální souvislost, čímž se vymykají novodobé představě o náhodě. Fyzik Wolfgang Pauli sám se za­býval synchronicitou v souvislosti s principem neurčitosti zavede­ným do moderní fy­ziky, kdy klasické pojetí kauzality ve vý­kladech mnoha fyzikálních jevů se­lhává.

Ve skutečnosti se s prvními zdokumentovanými projevy fenoménu clairvoyance vědecký svět se­známil už prostřednictvím švédského přírodovědce a teologa Emanuela Swedenborga (1688-1772), jenž si v mládí vyvinul svůj vlastní přístup k intenzivnímu soustředění a meditaci, hra­ni­čících s transem. Swedenborg podrobně popi­soval i ně­které události, od nichž byl vzdálen stovky kilo­metrů (např. požár ve Stockholmu), na což upozor­ňoval již ve 20. létech minulého století je­den z našich předních psychologů Vilém Forster ve své publi­kaci Okultní úkazy a jejich psycholo­gický výklad, později pak i Vladimír Vondráček v pub­likaci Fantastické a magické z hle­diska psy­chiatrie. O fenomén clairvoyance se vědci začali zají­mat v době, kdy docházelo ke shromaž­ďování prvních po­znatků o hypnóze. Je obecně známo, že popis hypnózy byl prvně podán marký­zem de Puységu­rem (1751-1825), jed­ním z badatelů, kteří se fenomén clair­voyance pokoušeli oprostit od původ­ních nánosů magie. Neboť markýz de Puysé­gur, coby Mesmerův žák, na svém statku v Champagni se cvičící v "magneti­zování" sedláků, obje­vuje roku 1784 hypnózou vyvolaný stav som­nambulismu. Podle tehdejších Puy­ségurových zpráv se u osob v takovémto transu proje­vovala jasnovidnost a některé z nich údajně jako by "četly v myšlenkách magnetiséro­vých", při­čemž byly též schopny "nalézt skryté předměty". Puységu­rem popisované jasno­vidné schopnosti na bázi somnambulismu se setkaly s mimořádným ohlasem ve­řejnosti a po celé Francii se koncem 18. století vyrojily "magnetické kroužky", tak jako se Amerikou zhruba o sto let později lavinovitě ší­řily kroužky a spolky spiritistické.

Podobně se o fenomén clairvoyance zajímal i James Braid (1795-1860), který zavedl po­jem "hypnóza". Je ovšem s podivem, že se při rekapitulaci historie hypnózy v publikacích našich před­ních odborníků poněkud zapomíná na chirurga Jamese Esdaileho (1808-1859), který je uznáva­ným průkopníkem hyp­noticky navozené anestezie při operacích, publikujícím poznatky o feno­ménu clairvoyance v časopi­sech i ve svých knihách, podobně jako John Elliotson (1791-1868), známý fyziolog a vydavatel časo­pisu Zoist. Se zdo­kumentovanými projevy jasnozřivosti už v prvé půli 19. století seznámil vědec­kou obec i La Roy Sunderland (1804-1885), původním povoláním kazatel Metodistické biskupské církve. Jeho publikace, které mu vydobyly věhlas a oslovovaly ba­datele po celé 19. století, se zabývaly hypnózou a hypnotickým transem. Kromě hypnózy samé se jako pragmatik zabýval i prokazatelnými projevy transem ovliv­něných schopností subjektů, tedy i projevy jasnozřivosti či clairvoyance.

Jestliže je dnes ve vědeckých kruzích v případě fenoménu clairvoyance „ticho po pěšině“, nemů­žeme se divit, že se exorcisté domnívají, že při vymítání zlých duchů jim například začal skrze děvče v transu vyjevovat jejich tajné hří­chy jakýsi „zlý duch“ či „démon“. Pak se také nemůžeme divit, že na internetu najdeme i našimi exorcisty propago­vané pověry z mnohde u nás do­sud prak­tikova­ných spi­ritistic­kých seancí: „Jestliže jsi vy­volával du­chy a získával jsi od nich odpo­vědi na otázky, přede­vším pokud tyto odpovědi byly lo­gické, mu­síš počítat s tím, že jsi navá­zal kontakt se zlým duchem nebo v nej­lepším případě se za­vrženou duší.“ Nemám důvod nejrůz­nějším svědkům projevů telegnoze nevě­řit. Jsem plně přesvědčen o tom, že se skutečně setkávali a dodnes setká­vají nejenom s logickými, ale i pravdivými odpo­věďmi na své otázky, kla­dené údaj­ným duším ze­snulých příbuzných a přátel či jiným „duchům“, nebo že snad ně­která osoba v transu jim vyjevo­vala jejich tajné hříchy. Při­čemž případná skeptická ná­mitka, že něco takového není možné, je zcela irelevantní.

Již od starověku totiž platí jedna logická zásada: A posse ad esse con­sequentia non valet (Z mož­ného skutečné ne­vyplývá), podle které na skutečnost nelze usuzovat z pouhé možnosti, nebo ne­možnosti. Namísto spekulací je lepší se jednoduše poohlédnout po známých historických faktech. Podle hrubých odhadů bylo v roce 1890 po celé Ame­rice (především díky protestantským církvím) ve spi­ritistic­kých spolcích a sdruženích or­ganizováno kolem 13 miliónů spiritistů, v roce 1912 pak do­chází u nás k založení Bratrského sdru­žení čes­koslovanských spiritistů, jejichž počet měl dle teh­dejších odhadů dosahovat již cirka 200 000 osob. Každý z těchto spiritistů se tehdy zúčastňoval vyvolá­vání údajných du­chů a obdržel při tom odpo­vědi na své otázky - většinou nejenom logické, ale i prav­divé, utvrzující je v jejich učení. A nešlo tehdy jen o nějaké desítky či stovky, ale doslova ti­síce takovýchto případů, mnohdy i řádně zdokumentova­ných. Celá řada psychologů a psychiatrů, označujících samo učení spiri­tistů za pouhé bludy a pověru, však všechny ty překvapivě logické a pravdivé informace, kterých se spiritis­tům dostávalo od médií v transu (údajně posedlých duchy), tehdy označila za zcela jasný pro­jev fenoménu clairvoyance. Tedy za projev přirozené schopnosti některých lidských je­dinců „poznávat vzdálené nebo skryté věci“.

Ovšem ani více jak dvacet let po převratných událostech z roku 1989, kdy padla mnohá tabu, se feno­mén clairvoyance u nás dnes ve vědecké literatuře nevyskytuje. A tak se zde vtírá kruciální otázka: proč vlastně v žádném z našich odborných periodik, určených psychologům, nebo psychi­atrům, nena­cházíme žádné popisy projevů takovýchto lidských schopností? Inu, velkou roli zde bezpochyb hrají jasné dozvuky výhrad oponentů, kteří se v dobách hluboké totality při dehonestaci snah o mapování fe­noménu clairvoyance obrnili marxistickou ideologií. Mezi přední cenzory a oponenty patřil u nás napří­klad docent MUDr. Ivan Horvai, autor skeptickým hnu­tím dodnes vzpo­mínané publikace Zázraky očima psychiatrie, vydané Státním nakladatelstvím po­litické literatury v Praze, kde Horvai říká: "Skutečné události jsou povrchně, nevědecky, nesprávně zhodnoceny, často lidmi s nedostatkem hlubších odbor­ných znalostí, jejich pří­činy jsou nesprávně rozpoznávány a jejich zcela přirozený původ je mylně za­měňován za vědecky nevysvětlitelný, vzniklý nadpřiroze­ným způsobem, t.j. zázračný". Odtud pak obavy mnoha našich odborníků, že jim snad bude vytý­kán "nedostatek hlubších odborných znalostí" i v pří­padě popisu projevů clair­voyance či telegnoze, jejíž "příčiny jsou nesprávně rozpoznávány".

Spojovat projevy te­legnoze či clairvoyance s nadpřirozenem je ve skutečnosti absurdní, neboť žádný z badatelů (pří­padně i koketujících s metapsychikou, parapsychologií či psychotroni­kou), kteří se u nás za po­sledních 100 let projevy clairvoyance zabývali a seznamovali s tímto fe­nomé­nem veřejnost, neoznačil clair­voyanci za zázrak, nebo snad za jev „vědecky nevy­světlitelný, vzniklý nadpřiroze­ným způsobem, t.j. zázračný", na­tož pak za projev něja­kých duchů. Proto se také snažím v posledních letech naši veřejnost přesvědčovat o tom, že tzv. pro­jevy medi­umity ze spiritistických seancí v podobě nejrůznějšího klepání, bouchání, pří­padně podivného průvanu, mlžného oparu či ozóno­vého odéru (v dávných dobách považovaného za puch pekelných moc­ností), nemají nic společ­ného s žádným nadpřirozenem, s žádnými ne­čistými silami, s žádnými du­chy či dušemi zesnulých pří­buzných a přátel, že také žádné tzv. mé­dium ve skutečnosti nikdy ne­navazuje kontakt se záhro­bím, a že v případě pravdivých a logic­kých odpovědí takovéto informace vždy pochá­zejí od ži­vých lidí z masa a kostí.

 

DOPORUČENÁ LITERATURA

James Esdaile - Natural and mesmeric clairvoyance with the practical application of mesmerism in surgery and medicine. Schulze and Co., London 1852
Vilém Forster - Okultní úkazy a jejich psychologický výklad. J. Otto, Praha 1923
Ferdinand Herčík - Život na ruby. L. Mazáč, Praha 1945
Rudolf Souček - Záhady duševního života ve světle vědy. Nová osvěta, Praha 1947
Alexander Spesz - Špiritizmus či parapsychologia? Spolok sv. Vojtecha, Trnava 1947
Josef Velenovský - Přírodní filosofie I/II. Vlastním nákladem, Praha 1922
Vladimír Vondráček, František Holub - Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Kolumbus, Bratislava 1993
Karel Wágner - Poltergeist existuje! Československý spisovatel, Praha 2011

 

Karel Wágner

Zdroj: karelwagner.blog.idnes.cz


 

Súvisiace:

Jasnovidectvo
http://www.cez-okno.net/rubrika/jasnovidectvo

Parapsychológia
http://www.cez-okno.net/rubrika/parapsychologia

Karel Wágner
http://www.cez-okno.net/rubrika/karel-wagner

 


Autori: 
február 28, 2015 23:17 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top