Obrázok používateľa CEZ OKNO
Jak vznikal pojem telekineze

Karel Wágner | V 19. století byla fyzika často považována za probádanou oblast, kde stačí vyřešit jen pár nejas­ností a učebnice fyziky se už nikdy nebudou muset přepisovat. Díky úspěchům přírod­ních věd se také zdálo být finální poznání veškeré reality, tedy celého světa, na dosah ruky.


Ovšem od padesátých let 19. sto­letí, v důsledku lavinovitě se šířícího spiritistického hnutí celou Evro­pou i Ameri­kou [1], se začala nejširší veřejnost setkávat se záhadnými jevy, pro které aka­de­mická obec neměla jiné vy­světlení než podvod. S tím se však nehodlali smířit nepředpojatí ba­da­telé, kteří měli s těmito jevy osobní zkuše­nost a začali s médii spiritistů expe­rimentovat. I když fyzikální jevy z experimentálních seancí mnoho vědců ve druhé půli 19. století pova­žovalo za pouhé podvody, celá řada jiných vědců zvažovala možnost, že představují objek­tivní realitu. Stejně tomu bylo i v Lipsku po roce 1870, kde malá skupina vědců začala expe­rimentální se­ance a jejich efekty brát vážně [2].

 

A tak se v letech 1877–1878 v Lip­sku odehrála série seancí, na kterých badatelé ověřovali fyzikální jevy, které mělo zapříčiňovat spiritistické médium Henry Slade (1835–1905). Podivné jevy spolu s astrofyzikem Fried­richem Zöllnerem (1834–1882) ověřoval matematik Wilhelm Scheibner (1826–1908), ale i fyziolog a zároveň jeden ze za­kladatelů moderní experimentální psycholo­gie, jinak též profesor fyziky, Gustav Theodor Fech­ner (1801–1887). Experimentál­ních seancí v Lipsku se spolu s Fech­nerem zú­častnil i další fyziolog a psycholog Wilhelm Maxi­mi­lian Wundt (1832–1920) a kupo­divu též profe­sor fyziky Wilhelm Eduard Weber (1804–1891), v jehož laboratoři se svého času věno­val výzkumu elektřiny a magnetismu Georg Friedrich Ber­nhard Ri­emann (1826–1866). V roce 1877 se některého z prvních po­kusů, jak lze vyvodit z různých po­zná­mek, zřejmě zú­častnil také fyzik Karl Ferdinand Braun (1850-1918), pozdější nositel Nobelovy ceny. Není však bez zajíma­vosti, že se jich toho roku coby po­zorova­tel na popud Fechnera zú­častnil, již jako doktor filozofie, i Tomáš Masa­ryk (1850–1937), pozdější první Česko­slovenský prezident, který v Lipsku praco­val na do­končení své habilitační práce. V té době s prof. G. T. Fech­ne­rem deba­toval mimo jiné též o spiritismu. Fech­ner (jeden ze zakladatelů Královské saské společnosti věd v Lipsku) se jako psycholog i jako fyzik vážně zajímal o pro­jevy mediu­mity ze se­ancí, při­čemž však proslul svým výrokem, že „spiritismus sám předsta­vuje jen určitý druh po­mate­nosti“.

Diskuse kolem prokazované existence fyzikálních jevů z experimentálních seancí grado­valy v Německu na počátku 20. století. Dr. Albert von Schrenck-Notzing (1862–1929), ně­mecký prů­kopník psychoterapie, jinak spolužák Sig­munda Freuda, zorganizoval ve spolu­práci s prof. Kar­lem Gruberem sérii experimentálních seancí v Mnichově, kde jako médium působil mladičký Willy Schneider (1903–1971). Seancí, jež mimo existence jiných jevů měly prokázat i existenci „po­hybů bez do­tyku“ [3], se zúčastnil mezi 3. prosincem 1921 a 1. čer­vencem 1922 velký počet nejen ně­mec­kých, ale i zahraničních vědců. Přizváno bylo celkem 94 pozorovatelů, mezi nimi 23 univer­zit­ních pro­fe­sorů. Největší zastoupení akademiků měla pochopitelně univerzita v Mnichově. Podle docho­va­ných pramenů to byli tito profesoři: zoo­log Zimmer, psychologové Becher, Pauli, Huber, filozof Geiger, profesor jurisprudence Kal­ker, profesoři medicíny Freytag, Salzer a Heil­ner, fyzik Gra­etz, z chemiků Wildstaetter a Va­nino, z matematiků Hartogs a Huber. I když vět­šina vědců, jako očitých svědků, fyzikální jevy z těchto seancí následně označila za ob­jektivní realitu, šlo o pouhou kapku v moři akade­mické skepse [4], ve kterém se rychle rozply­nula.

Na konci 19. století se pro zmiňované „pohyby bez dotyku“ ještě užívalo označení „půso­bení na dálku“, nebo „pohyb na dálku“, v němčině Fernbewegung. I když se v Německu zdál být fyzikům zřejmě vhodnější ter­mín Fernwirkung, ve smyslu „efekt na dálku“. Zde je třeba si uvě­domit, že od dob Newtonových považovali badatelé fyzikální sílu za okamžité vzá­jemné půso­bení mezi dvěma vzdálenými tě­lesy, při­čemž se zde objevuje rozpor, když těleso ovliv­ňuje směr pohybu ji­ného tělesa, aniž by se ho jakkoliv dotklo. Matematik Riemann se pokusil jako první odstranit newto­novský princip půso­bení na dálku (actio in distans) a nahradit jej předsta­vou, v níž fyzi­kální síla reprezentuje důsle­dek geometrie. Ve svých úvahách došel až k závěru, že elektřina, magnetismus i gravitace jsou způ­sobeny za­křivením našeho trojroz­měrného vesmíru v nevidi­telném čtvrtém rozměru. Z jeho úvah pak vy­cházel Zöllner, který na experi­mentálních se­ancích v Lipsku hledal důkaz pro existenci Rieman­nem uvažované čtvrté dimenze, za což byl často vy­smíván.

Oproti Zöllnerovi v případě pohybu bez dotyku jiní badatelé vycházeli z klasické před­stavy, že pozorovaný objekt svoji kinetickou energii, projevující se pohybem, může získat tím, že je vysta­ven působení silového pole (v tehdejší terminologii silokřivkám), ke kterému žádnou čtvrtou di­menzi nepotřebovali. Koncept silového pole byl v podstatě představen již u pří­stroje se static­kou elektřinou, kde byla neviditelná elektrická síla po­psána jako „síla bez­kontaktní“. V pří­stroji zavě­šená, statickou elektřinou nabitá kulička měla vi­ditelný účinek na druhou ku­ličku, opačně nabi­tou. Jak se ukázalo, neviditelná elektrická síla působila mezi tě­lesy přesto, že je od sebe dělila daná vzdálenost, tedy síla působila „na dálku“. Roku 1834 přišel fyzik Michael Faraday (1791–1867) s myšlenkou, že prostor může být prostou­pen si­lokřivkami, které re­prezentují pro nás ne­viditelné fyzi­kální síly, schopné pohybovat před­měty a produkovat energii. A byl to právě Fa­raday, kdo v jednoduchém experimentu v roce 1853 také dokázal, že po­hyby spiritistické plan­žety, tedy dřevěné destičky [5], které se spiritisté dotý­kali prsty, nemají nic společného s nějakou nevidi­telnou sílou, ný­brž byly způsobeny samot­nými spiri­tisty, respektive jejich ideomotorickými pohyby.

Fa­radayovy představy o prostoru prostoupeném siločárami byly některými fyziky ve druhé půli 19. století aplikovány i na diskutované „pohyby bez dotyku“. Následně se v 80. létech 19. století v Německu objevuje nový pojem „te­lekineze“, který si roku 1905 osvojila v Evropě vzni­kající metapsychika, někdy též zvaná „věda metapsychická“ [6]. Za telekinezi začal být označován spontánní po­hyb těles, kte­rých se jak na seancích, tak i při projevech fenoménu zvaného polter­geist [7], jiná tělesa nebo lidé, kteří by eventuálně mohli zapříčinit jejich po­hyb, vůbec nedotý­kají. V roce 1934 si pak te­lekinezi vypůjčil americký parapsy­cholog (pro­fesí botanik) Joseph Banks Rhine (1895–1980) a zavedl nechvalně známý termín „psy­choki­neze“. Termín „psycho­ki­neze“ je sice od te­lekineze odvozený, ale pů­vodnímu smyslu to­hoto slova na hony vzdálený. Podle para­psy­cho­logů totiž pohyby bez dotyku, pozoro­vané na se­ancích, ale i zá­hadné klepání v židlích a ve sto­lech [8], představovaly vý­sledný efekt pů­so­bení „mentální“ či „psychické“ síly, kdy je zcela mylně a nelo­gicky ryze fy­zikální pojem "síla" spojován s psychikou lidského jedince, či spíše je po­važován za atribut nehmotné duše, po­dobně jako tomu bylo v učení spiritistů.

Ostatně terminologie u všech přírodních jevů, označovaných za jevy anomální, vždy před­stavo­vala zrádné úskalí. Je tomu tak i u telekineze (z řeckého tele = vzdále­nost, vzdálený; kinesis = pohyb, změna), pojmu ke konci 19. století v Německu zavedeného pro fyzikální (a případné na­vazující chemické) jevy, považované za "pohyb či změnu na dálku". Pod "kinezí" se ve sku­teč­nosti nerozumí jen mechanika, tedy změny vzájemné polohy těles, či jejich de­formace, nýbrž změny vůbec. Tedy i změny tepelného nebo světelného kom­fortu, ale i k fe­noménu se vážící zvuky, vůně nebo pachy, změny proudění vzduchu v místnosti a jiné ved­lejší, průvodní jevy (epifenomény), pověrčivými lidmi často označované za strašení. Řecký pojem "ki­nesis" ve svém původním významu zahrnuje vedle prostorového přemístění i růst, stárnutí či změnu barvy. Proto se také pojem "kinesis" nepřekládá jen jako "pohyb", ale i jako "změna". Po­kud jde pak o pojem "spontánní", rozumí se zde ve významu "samovolný". V pří­padě spontán­ních projevů te­lekineze jde tedy o skupinu fyzikálních jevů samovolných, jež nejsou výsledkem obecně zná­mých příčin, nejsou to podvody, technické triky ani optické klamy či halucinace.

Jinak řečeno, dochované písemnosti z 19. století nasvědčují tomu, že teh­dejší ofici­ální (dnes bychom řekli středně­proudá) věda, se od­míta­la zabý­vat fakty, na­shromáž­děnými badateli na experi­mentálních seancích. A protože se jevy nazývané pohyby bez dotyku z hlediska přírodních věd ani nepokoušela objasnit, zmocnili se jejich výkladu spiritisté. Zde ne­lze než souhla­sit s pregnantním výrokem, kterým da­nou situaci v Quarterly Journal of Science charakterizoval fyzik William Crookes: "Kdyby věda chtěla se­stoupiti ke studiu těchto fakt a byla by mohla k nim podati uspo­ko­jivější a věde­čtější vy­svět­lení, padla by spiritis­tická teorie sama se­bou". Věda (ve skutečnosti ovšem ne sama věda, ale vě­decký esta­blishment) však se­stoupit ze svého pie­destalu nehodlala. Nepředpojatými ba­dateli praktikova­nou metodu ex oc­casione zaměnila za metodu ex cathedra a pro vý­klad pozorovaných po­hybů bez dotyku zavedla teorii podvodu.

A jak říká ně­mecký mate­matik a po­pulari­zátor vědy Thomas von Randow: „Pokud se nějaká teorie šíří do­sta­tečně dlouho a po ge­nerace se studen­tům před­kládá jako vědecký názor, stane se z ní všeo­becně uznávaná skuteč­nost, nebo do­konce nezpo­chybni­telná pravda".


[1] První vlna spiritismu, do Evropy se valící z Ameriky, zasáhla Anglii, Francii a Německo již v padesátých létech 19. sto­letí. Snad nejhlubší kořeny zapustil spiritismus ve Francii, kde toto učení hlásal Allan Kardec (vlast­ním jménem Hippolite Rivail), jehož pět knih, vydaných v letech 1857–1868 bývá pova­žo­váno za fun­dament spiritistických nauk. Ve Francii a Švý­carsku se svého času díky protestantským církvím o spiritismu přednášelo i na teo­lo­gic­kých fakultách. Britská anglikánská církev dokonce ještě roku 1937 ustavila ko­misi za úče­lem „prozkoumání komunikace s duchy a nároky spiritismu na křesťanskou víru.“ Ve výsledku pak sedm z deseti členů komise považovalo komunikaci spiritistů s duchy za prav­děpodobně skutečnou a komise doporučila církvi, aby zůstala v kontaktu s umírněnými spiritisty. Biskup­ská konference byla těmito závěry zaskočena, ale ve stínu druhé světové války se na ně rychle zapomnělo. (Hazelgrove Jenny - Spiritualism and British Society Be­tween the Wars. Manchester University Press, Manchester 2000, p. 18).
[2] Staubermann Klaus B. – Tying the knot: skill, judgement and authority in the 1870s Lei­pzig spiritistic experiments. The British Journal for the History of Science; vol 34, issue 01, March 2001, pp 67–79.
[3] Schrenck-Notzing Albert von – Experimente der Fernbewegung (Telekinese) im psy­cholo­gischen Institut der Münchener Universität. Union, Stuttgart 1924.
[4] Podobně tomu bylo u italských experimentů, v nichž se angažoval pro­fesor Ce­sare Lom­broso, vlast­ním jménem Ezechia Marco Lombroso (1835–1909), uznávaný italský psychi­atr, an­tropo­log a kriminolog. Lombroso, který se zprávám o pohybu bez dotyku, přichá­zejícím z experimentálních seancí, zprvu vysmíval a svoji účast na seanci oddaloval (k ex­peri­men­tům jej přizval už v roce 1888 profesor Ercole Chiaia). Nakonec se však Lombroso přece jen v březnu 1891 zúčastňuje se­ance, kde se za plného denního světla stal svědkem jak kle­pání ve stole a židlích, tak i pohybu "velmi těžkých objektů bez kontaktu." A tak nako­nec Lom­broso plnou vahou své autority akademickou obec vy­zývá k „ex­pe­rimentál­nímu pozoro­vání" a „shromažďo­vání dat a faktů, která mluví sama za sebe". Ale jeho výzvy, mířící do nejvyš­ších sfér akademic­kých kruhů, jak známo, vysly­šeny nebyly, neboť podle cti­hodných akade­miků nebylo proč. Vždyť i pro ono pověstné ťukání či klepání ve sto­lech, s nímž se nejen Lombroso a jeho kolegové, ale i vět­šina účastníků tehdy populárních spiritistických seancí setká­vali, našel vědecký mainstream vy­světlení: vrzání a lupání v kloubech spiritistů, v lepším případě pak o sebe klepající žebra osob, upadají­cích do me­diálního transu.
[5] Spiritistická planžeta (plancheta) sehrála hlavní roli v soudním procesu z roku 1903, kdy Harry Cavendish vyhrál spor s manželi Charlesem a Madelinou Struttovými, kterým přene­chal kontrolu nad svým dědictvím ve výši 230 000 liber, a to na údajnou radu ducha své ze­snulé matky, komunikující dle spiritistů prostřednic­tvím planžety, kterou manželé Struttovi na seancích používali. Jeden z reportérů, zúčastnivší se tohoto soudního jednání, zde předvá­děnou inkrimi­novanou planžetu popsal jako „malý kousek dřeva ve tvaru srdce se dvěma ko­lečky na širší straně a otvorem na tužku ve špičce. Účastníci se­ance vloží prsty na tuto po­můcku a čekají, až tužka na papíře, vloženém pod ni, napíše poselství".
[6] Historii a princip metapsychiky podrobně pojednal Charles Richet (1850–1935), nositel No­belovy ceny za fyziologii, ve své knize Traité de métapsychique (Charles Richet – Pojed­nání o meta­psychice. Volvox Globator, Praha 2005. ISBN 80-7207-556-X). U nás první po­jednání o meta­psychice sepsal chemik Ing. Viktor Mikuška (1882–1966), prakticky ve stejné době jako Ri­chet (Viktor Mikuška – Věda metapsychická a její nynější stav. Sfinx, Praha 1922).
[7] Karel Wágner - Poltergeists & the Fourth Dimension. 1 edition 2014, Ama­zon Media EU. ASIN: B00OPZ3H7O.
[8] K interpretaci záhadných „klepavých“ zvuků (jejich zdrojem z pohledu fyziky je chvějící se těleso), adekvátních klepání z experi­mentál­ních seancí, se váže článek, který v roce 2010 publikoval Barrie Colvin. Ten analyzo­val na­hrávky „rappingu", po­sbírané při deseti zdoku­mentovaných výskytech fenoménu zva­ného pol­tergeist, přičemž se uká­zalo, že „klepnutí“ vy­chází opravdu ze struktury hmoty, na rozdíl od kont­rolního, napodobova­ného klepnutí na po­vrchu předmětů, které často trvá jen několik milisekund. To za­čne hlasitě a rozpadá se v průběhu času, přičemž nejhlasitější část zvuku se projevuje v jeho počátku. Na­proti tomu akustický projev fyzikálního děje, označo­vaný za „klepání" či „rap­ping“, je delší a za­číná po­měrně nenápadně, přičemž sílí až do ma­ximální výše, než se pak za­čne roz­padat (Barrie Colvin – Acoustic Properties of Unexplained Rapping Sounds. Journal of the Society for Psychical Research [2010] Vol 73.2 Number 899 pp 65-93).

 

Karel Wágner

Zdroj: karelwagner.blog.idnes.cz


 

Súvisiace:

Šiesty zmysel
http://www.cez-okno.net/rubrika/siesty-zmysel

 


Autori: 
Štítky: 
december 31, 2014 23:42 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top