Obrázok používateľa CEZ OKNO
Kořeny indoevropské duchovní tradice (část 3.)

„Tento oheň povstalého vědomí – „agnis“ – musí být živen přikládáním, jinak zahyne stejně jako fyzický oheň v krbu. „Přikládat“ do ohně vědomí je však možné pouze „mantrami“ – slovy vědění probouzejícími lidskou mysl („man + tr“) coby jedinou pravou „obětí“. Právě z tohoto důvodu souvisela rituální starost o oheň a jeho udržování v celém okruhu indoevropské duchovní tradice s recitováním svatého slova. Mantra – oživující slovo – a přikládané dřevo jsou zde totéž ve dvou světech, které spolu zrcadlově souvisí. Zároveň s recitováním se proto přikládalo do ohně dřevo či lila „ghrta“ – máslo přešlé varem – aby tak každý chápal, že bdělost a udržování pravého vědomí je neustálá práce a oběť, kterou je nutné podstoupit. Ať již třikrát či pětkrát denně (jak je doloženo u Pársů) se védská tradice modlila – tj. „orala“ či křesala vědomí, které bylo stejně jako oheň nutné udržovat.“

 

Sóma jako „Syn Člověka“

Protože „ten vykřesáním zrozený “ – „sóma“ – je světlem lidského vědomí a zrozeným lidským poznáním, je podle Védy tento sóma „v jesličkách“ či v „křesle“ („dróné“, pavitré“ – tj. původně, ještě před materializací, „v ústech bráhmanů“), také pravým „synem Člověka“, synem věčné podstaty lidství, stále znovu a znovu se rodícím Spasitelem lidského rodu. Právě zde je třeba hledat základ gnostického termínu „Syn Člověka“, který se objevuje ve své pozdější již personifikované podobě i v židovské Bibli. Tento „Spasitel sóma“ je pravým produktem lidského nitra, výsledkem jeho celoživotní práce, který coby smysl svatého slova vědění – „mantry“ či „brahma“ – věčně probouzí lidskou mysl.

Staří védští pěvci zpívali:

„Sómo, ty tvoříš vykřesáním řeč schopnou zpěvu, která tisíceronásobně prospívá – proto přines řeč, ó sómo!“

Slovo poznání, které rozevírá svým světlem temnotu nevědění, se proto rodí stejným způsobem, jako se rodí fyzické dítě z lůna matky [obraz porodu dítěte]. Stejně jako matka těžce pracuje ku porodu a rozevřením lůna vysílá na svět nové tělo, právě tak těžce se rodí gnostikovo poznání rozevřením volného středu mezi dvěma nelidskými silami [obraz člověka, který stojí ve stínu před zavřenou obrovskou dvoukřídlou branou, za kterou je slunce; levé křídlo brány volá po demokracii a její „svobodě“ – po hmotném zisku, pravé křídlo mluví o pořádku a poslušnosti a podobá se trestnici. Protože člověk stojící před branou nechce „ani to, ani to“ („néti, néti“ indické duchovní školy), začne úporně roztahovat obě křídla od sebe, až začne svítit světlo.].

Vzhledem k tomu, že se ale při tomto gnostickém či mužském „porodu“ nejedná o žádného fyzického Spasitele, ale o zrození probuzené mysli – o stav mysli, která „vystoupila z vod“, opustila povrchní pouze fyzické vnímání a spatřila tři síly – pravou podstatu světa – je takto pojatý Spasitel „nesmrtelný“ – tj. věčně v každé probuzené lidské mysli přebývající. „Vítej, sómo, zlatý synu v jesličkách“, tak zpívali již tisíce let před stínovou „radostnou zvěstí“ v Bibli dávní védští pěvci.

 

„Páśyá“ – dva pašijové kameny

Oba symbolické „kameny“, obě „zvířecí síly“, které svou nenávistí a slepotou vykřesávají a tím rodí člověka, se ve Védě nazývají „páśyá“ (od kořene „paś“ – „ti svazující“, „ti spoutávající“). Ve Védě proto čteme: „..sómo – ty, který jsi sycen oběma světapůlkami, jako když dvě krávy dojičky dojí tele…“. Vykřesaný Spasitel sóma či spásné slovo vědění je vytloukán mezi oběma „pašyjovými kameny“ a po svém vykřesání jako „to sladké“ – med, „madhu“, které znamená zároveň „to uprostřed“ (v sanskrtu „madhye“, lat. „medium“), je „oblékán do rýmů“ („gós“), to jest do „šatů“ verše, aby se šířil a mohl blahodárně coby slovo probuzení působit na zemi.

Souvislost původního védsko-křesťanského rituálu s evropskými „pašijemi“ v rámci židokřesťanství je proto přímá a velmi poučná. Poměr obou náboženství k samotnému pašijovému procesu přitom odhaluje bez dlouhého vysvětlování dokonale jejich zásadně rozdílnou podstatu. Jestliže uznáváme a pěstujeme pouze vnější fyzické vnímání světa a nepochopíme proto Spasitele – sómu – ve své pravé duchovní podobě coby vykřesanou jiskru lidského vědomí, ale pouze hmotně – coby „zázračně zrozené tělo“, musíme potom chápat prastarou moudrost védského křesání či lisování mezi „pašyjemi“ také pouze fyzicky, a výsledný obraz, který tímto omylem vznikne, se tak stává pravým hororovým opakem původního křesťanského smyslu – hmotný „také Spasitel“ se při tomto fyzickém lisování nerodí, ale naopak umírá! Takto mylně pochopený „Spasitel“ coby fyzické tělo je proto nápodobivě – jako původní sóma – „také lisován“ a mučen (německé sloveso „passieren“ znamená právě proto až dodnes kuriózně dvojí – „lisovat“ a „stávat se“), avšak dochází tak nikoliv ke vzniku spásné šťávy – „madhu“, medu – ke šťastnému rozpoznání pravé lidské cesty, ale vylisovanou „šťávou“ již pouze fyzicky chápaného „Spasitele“ nemůže být nic jiného než jeho prolitá „vylisovaná“ krev! Zde je pravý původ zrcadlově převrácené a krvavé „paschy“ – hebrejského svátku „pesah“, který svým přisvojeným védským názvem („páśyá“) usvědčuje dodnes všechny lunetické napodobitele!

Prolitá krev nevinné bytosti – „beránka“ (z původního védského vykřesávaného ohně poznání, zvaného „agni“, se stává lat. „agnus“ – „beránek“!) – se v rámci tohoto upířího či zvířecího vidění „nabízí bohovi“ stejně jako původní vykřesaný sóma „z poháru“ – ze „svatého grálu“ – plného této zvířecky interpretované „spasitelné šťávy“. Tuto „šťávu“, to jest lidskou krev, potřebuje totiž nutně „Pán spodních vod“ – studený Had, aby byl mocný. Právě proto nařizuje tento „bůh“ v Bibli skrze pero svých služebníků v 1. knize Mojžíšově, kap. 9: „A zajisté krve vaší – duší vašich – vyhledávati budu, z rukou každého živočicha ji vyhledávati budu, i z ruky člověka.“, anebo jinde zase: „Ženichem krví jsi mi.“

Tak spodní zvířecí svět nevědění hrůzně napodobil a „zastínil tělem“ původní duchovní obřad křesání sómy, prováděný po tisíce let v rámci védsko-křesťanské tradice. Poháry či posvátné mísy s býčím motivem, tradičně symbolizujícím „býka sómu“, patří k velmi obvyklým a důležitým archeologickým nálezům starověku – od obrazu býka s pohárem v Moheňdžodaro v Indii, přes Mezopotámii až po staré Řecko.

Z původního životadárného učení na obranu člověka a jeho světa byl tímto způsobem vytvořen nevědomostí a zvířeckostí pravý opak – učení o „spásném“ zabití člověka – „Vykupitele“ – katolické židokřesťanství.

Obraz fyzického „lisování krve“ se dokonce výslovně vyskytuje v Bibli – v knize Izajášově 63,2: „Proč jest červené roucho tvé a oděv tvůj jako toho, kterýž tlačí v presu? 3 Pres jsem tlačil sám, aniž kdo z lidí byl se mnou. Tlačil jsem je ve hněvě svém a pošlapal jsem je v prchlivosti své, až stříkala krev jejich na roucho mé a všecken oděv svůj zkálel jsem.“

 

Oheň „agnis“ („agnus“ – „beránek“)

Prvotní úctu prokazovala celá védsko-křesťanská škola ohni. Celý viditelný i neviditelný řád byl viděn a pociťován jako oheň, který míří vzhůru, aby „nakrmil bohy“, tj. aby udržoval život [obraz hořících lidských postav, které chodí, sedí, tiše spolu hovoří, a přitom hoří]. Ohněm („agni“) je však myšlen ve Védě a v celé indoevropské duchovní škole na prvním místě vnitřní proces křtu a zrání („pečení“) – „tapas“ – a teprve druhotně, pouze symbolicky, jeho spodní nápodoba – oheň fyzický! Dokonce i fyzické Slunce je proto ve védské tradici viděno jako „žhavý kotouč, který zakrývá pravé duchovní slunce“.

Tento vykřesaný „oheň“ vědění a jeho udržování uprostřed mezi oběma zkázonosnými řády je totiž oním poznávacím „prostředkem“, kterým je možné dospět k cíli, neboť právě on je podstatou světla vědomí. Jeho výsostná hodnota spočívá v tom, že studený „vodní“ tvor, který žije „v podsvětí“ – symbolicky „Had“, „mlok“ – „Moloch“ a jeho kněz „Melchisedek“ („Molochova spravedlnost“) – má vždy pouze teplotu svého okolí, a nemůže se proto tohoto poznávacího procesu zúčastnit, nemůže „dozrát“ a stát se tak člověkem, neboť se možnosti křtu zásadně vyhýbá. „Peče“ proto namísto poznání – „agnim“ – napodobivě a hmotně „agnum“ – beránka!

Védský žák, „brahmačárin“ – „ten, který chce dojít brahma“ – přicházející ke guruovi, přinášel svému učiteli „samidh“ – symbolickou otep chrastí, kterou chtěl přispět k udržování ohně vědění, který by bez této nově přiložené symbolické(!) „otepi“ – tj. nového žáka a jeho úsilí – uhasl.

Svět „spodních vod“ – svět védského hada Vrtry – je právě proto světem „vodním“ a chladným, protože se vyhýbá vnitřnímu ohni poznání – střídavě otročí oběma zvířecím nelidským řádům, a kličkuje proto stále „jako had“ – nechává se oběma řády pouze ohýbat nahoru a dolů, doprava a doleva, bez možnosti pravého „vzdělání“ – bez možnosti se jako člověk napřímit a stoupat vzhůru.

Rozdělávání ohně bylo a je proto dodnes ve celé védské tradici liturgickým rituálem, který znázorňuje, jakým způsobem dochází ke vzniku vědomí a světla, a tak i k „vystavění“ člověka. Ať již pomocí dřívek zvaných „araní“, reprezentujících dva protilehlé extrémy tamas a radžas (dnes bychom řekli: demokracii a totalitu), které se tak dlouho otáčejí kolem spásného středu, dokud nevzejde světlo, či pomocí dvou křesacích či křestních – „pašyjových“ kamenů, které tak dlouho o sebe narážejí, dokud nevzejde spásná jiskra lidského poznání, vždy je takto zrozený posvátný „oheň“ zcela gnosticky veleben jako „syn nebes“ – „apám napát“ – syn „horních vod“ Úplnosti – povstalé světlo vědomí v lidské mysli. Právě toto je původní védsko-křesťanská podstata učení o „Spasiteli“ – vykřesaném „Kristu“!

Tento oheň povstalého vědomí – „agnis“ – musí být živen přikládáním, jinak zahyne stejně jako fyzický oheň v krbu. „Přikládat“ do ohně vědomí je však možné pouze „mantrami“ – slovy vědění probouzejícími lidskou mysl („man + tr“) coby jedinou pravou „obětí“. Právě z tohoto důvodu souvisela rituální starost o oheň a jeho udržování v celém okruhu indoevropské duchovní tradice s recitováním svatého slova. Mantra – oživující slovo – a přikládané dřevo jsou zde totéž ve dvou světech, které spolu zrcadlově souvisí. Zároveň s recitováním se proto přikládalo do ohně dřevo či lila „ghrta“ – máslo přešlé varem – aby tak každý chápal, že bdělost a udržování pravého vědomí je neustálá práce a oběť, kterou je nutné podstoupit. Ať již třikrát či pětkrát denně (jak je doloženo u Pársů) se védská tradice modlila – tj. „orala“ či křesala vědomí, které bylo stejně jako oheň nutné udržovat.

V západním židokřesťanství se východní zvyk modlení pětkrát denně udržel často přes celý středověk až do současnosti, avšak již bez rituálního přikládání do ohně a bez uctívání ohně v jeho gnostickém významu. Prvotní souvislost „orání“ světla vědomí, varu či zrání, pomocí kterého se stoupá vzhůru, a modlitby coby „pluhu“ tak byla zrušena.

-koniec-

Pozn. red. Pokračovať budeme úryvkami ďalšej knihy...


Všetky časti nájdete na tejto adrese


Kořeny indoevropské duchovní tradice

© Copyright Jan Kozák 2014

S láskavým dovolením autora

Zdroj: http://www.gnostica.cz/


Objednávky zo Slovenska: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese


Objednávky z Českej republiky: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese


 

Súvisiace:

JAN KOZÁK Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/jan-kozak-vyber

 


Autori: 
november 26, 2017 22:00 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top