Obrázok používateľa CEZ OKNO
Kosmický konflikt 4

Maltský incident samo o sobě není ojedinělým případem zmizení lidí za velmi podivných okolností. Dnes a denně prakticky po celém světě můžeme sledovat podivné a neméně zvláštní epizody tohoto typu. Samostatnou kategorií jsou akta týkající se údajných únosů do jakýchsi mimozemských zřízení. Po určitou dobu jsem sledoval tyto případy napojený na mezinárodní statistickou síť dat.



V mnohých případech se v blízkosti takové události nacházely jeskyně a to jak umělého i přirozeného charakteru. Je zajímavé, že mnoho z nich je lokalizovaných právě do USA. V této souvislosti mne zhruba před 16-ti lety vyhledal člověk, který mi během několika našich společných setkání sdělil neuvěřitelný, ale zřejmě pravdivý osobní příběh, který zažil v době kdy několik měsíců trávil služebně v Státech. Hned na úvod bych měl poznamenat, že nejsem sice žádný psychiatr či odborník na duševní nemoci, ale jako laik jsem v průběhu asi pěti společných setkání nezaznamenal v chování dotyčného muže nic co by opravňovalo k nějakému takovému podezření.

Pan F. H. mne vyhledal sám na podzim v roce 1992. Bylo to nějakou dobu poté co ukončila svou činnost tehdejší Československá Archeoastronautická Asociace ve své původní podobě. Byl jsem jejím zakládajícím členem a v podstatě jsem byl rád, že se tak stalo. Z tohoto rozpadu se pak zrodily jiné podobné instituce z nichž mnohé fungují dodnes. Někdy na konci září mi zavolal dotyčný člověk poprvé s tím, zda jsem ten Chvátal z „Čs.AAA“.

Když jsem mu tuto informaci potvrdil, začal na mne naléhat, že ho musím navštívit neb má pro mne k dispozici svůj neuvěřitelný osobní příběh, který se týká přítomnosti inteligentního mimozemského života na naší planetě. Prý jde o jeho osobní zkušenost, která mu doslova převrátila život vzhůru nohama.

Pochopitelně mne obsah našeho telefonického rozhovoru silně překvapil. Víte, když vám zavolá zcela neznámý člověk a bez obalu naznačí skutečnosti jež jsou sami o sobě silně kontroverzního charakteru (i když jsem byl s těmito a podobnými tématy prakticky v každodenním kontaktu a dnes tomu není jinak), přesto máte pochyby.

Nakonec jsme se domluvili, že se na druhý den setkáme u něho v místě bydliště. Jenže, jak se říká, „člověk míní a osud mění“…. Pod tlakem jiných okolností jsem na tuto schůzku dočista zapomněl. Jaké bylo však moje překvapení, když jsem měl dotyčného pana F.H. za další den znovu na drátě s připomínkou nerealizované schůzky. Takže došlo k druhému termínu, který byl naplánován pokud si dobře pomatuji na neděli.

Dny ubíhaly jeden za druhým a já stále nosil v hlavě blížící se schůzku s tajemným neznámým. Na jedné straně se začala projevovat badatelská zvídavost, na straně druhé zase rozum, jenž mi velel vše hodit za hlavu, na F.H. zapomenout a věnovat se něčemu solidnějšímu. Nakonec to dopadlo, tak jak to zřejmě dopadnout muselo. Zvítězil badatelský entuziasmus v kombinaci se stále sílící zvídavostí (pravda asi tam byla i nějak zamixována zvědavost), ale stalo se, že jsem v 18.00 hodin stál před dveřmi v 11. patře ohromně vysokého paneláku v blízkosti konečné stanice metra trasy „C“ – Háje. Mimochodem ty paneláky tam stojí dodnes.

Zazvonil jsem, a nic…. Zazvonil jsem podruhé a začalo odemykání petlic či něčeho podobného. Skutečně ten člověk na druhé straně snad půl minuty odemykal své dveře skrze celý systém různých zámků. Přiznám se, že to na mne vůbec dobře nepůsobilo, ale to jsem ještě nevěděl co mne čeká o chvíli.

Nakonec se dveře otevřely a v nich stál poměrně malý človíček s obrovskými brýlemi. Chvíli na mne překvapeně koukal, jako kdybych byl nějaké zjevení a pak spíše sám pro sebe hlesl: „Ano, jste pan Chvátal. Tak pojďte dál“. Vstoupil jsem do malinkaté předsíňky, ale pan F.H. mne postrkoval dál do spíše menšího bytu se slovy: „Nezouvejte se, vůbec se nezouvejte. Já jsem mnoho let rozvedený a žiji jako starý mládenec sám v tomto malém bytě….“. Náhle se uprostřed věty zarazil a pak dodal: „Víte ono to slovo „sám“ není zase až tak přesné, ale k tomu se dostaneme“.

Sedl jsem si do takové hrozně měkké pohovky. Víte, takové té co do ní zapadnete hodně hluboko, takže má člověk až dojem, že až budete potřebovat vstát, tak se vám to jen tak nepodaří. „Jsem rád, že jste nakonec přišel“, huhlal z kuchyně pan H. a já se přitom rozhlížel po malinkém pokoji.

Nejvíce mne zaujal skutečně obrovský stůl a veliká skříň. V duchu jsem si říkal, proč takový malý člověk potřebuje tak ohromný stůl. Sám jsem se tomuto srovnání v duchu pousmál, ale to již přede mne stavěl můj hostitel hrnek s čajem. Posadil se proti mně ke stolu, zamyslel se a začal vyprávět svůj příběh.

(V podstatě již během našeho prvního setkání jsem se dozvěděl jeho kompletní osu, kterou chci zde prezentovat. Během následujících dalších čtyř setkání jsem se dozvěděl skutečnosti a obdržel materiály poměrně zásadní důležitosti, které jsou dodnes nástrojem mého bádání a studia včetně mých kolegů v zahraničí. Pevně věřím, že až přijde ten správný čas dospěji k jejich veřejné referenci).

Pán H. se dlouze napil, křečovitě sepjal ruce na stole a spustil:

„Víte velmi těžko se mi o celé věci hovoří. Postupně pochopíte proč. Jen chci abyste věděl, že to co Vám nyní sdělím jsem za celých deset let nikomu neřekl, ani STB, která mne mnohokrát velmi nevybíravým způsobem vyslýchala. Vlastně by mi ani nikdo nevěřil.

Na začátku osmdesátých let jsem pracoval na velmi vysoké pozici resortu zahraničního obchodu u velmi známého podniku, který se jmenoval „Koospol“ se sídlem na Praze 6. V roce 1982 jsem byl jako obchodní zástupce odeslán na několik měsíců služebně do Spojených Států. Předpokládám, že si vůbec neumíte představit s jakými peripetiemi, prověrkami a dalšími skutečnostmi za tehdejšího režimu taková cesta souvisela. V podstatě jsem měl záruku v tom, že následující měsíce (a to i po návratu do Česka) prožiji v nekonečném stresu a strachu. Ale tato obchodní mise z mé strany prostě nešla odmítnout. Jenže to jsem vůbec netušil, že můj život zcela od základu změní zcela jiná okolnost.

Poslužte si“
, strčil přede mne talíř se sušenkami. Prohrábl si vlasy, odkašlal a pokračoval:

„Víte, já nevím jak tu dlouho ještě budu. Fakt, že mohu někomu předat svůj životní příběh je pro mne hned z mnoha důvodů velmi zásadní, nehledě na to, že bude pro mne obrovskou úlevou konečně ze sebe sundat toto bezmála desetileté břímě“.

Samotná cesta do Států proběhla v pořádku i všechny formality spojené s mým ubytováním a zhruba pětiměsíční činností v jednom velkém městě ve státě Colorado. Dostal jsem služební vozidlo. V tu dobu jsem byl velmi vášnivý turista a tak jsem se rozhodl, že každý víkend se podívám na nějaké zajímavé místo. Příroda je v USA jedinečná a úchvatná. Zhruba po dvou měsících pobytu jsem se rozhodl, že následující čtyři víkendy budu věnovat toulkám v přírodě v oblasti Skalistých hor. Jako cizinec jsem absolvoval dokonce i odborný kurz speciálně zaměřený na všechny ty důležité věci, které jsou turistovi zapotřebí v takové divočině.

Moc jsem se těšil a proto jsem na svou první víkendovou cestu vyrazil již v pátek odpoledne se stanem, batohem na zádech komplexně vybaven na pobyt až do neděle. Auto jsem nechal zaparkované na odstavném parkovišti nedaleko jedné z mnoha budov „stráže parku“. Vytáhl buzolu a vyrazil. K přenocování v parku jsem musel mít speciální povolení, ale díky mému postavení ho zase nebylo tak těžké získat. Stejně jsem byl rozhodnut se potulovat jen po okolí a postupně se seznamovat s krajinou. Teprve další víkend jsem chtěl jít hlouběji do parku, ale počítal jsem s tím, že si sebou vezmu průvodce – strážce. Ono takové setkání třeba s medvědem není vůbec žádná maličkost.

První noc proběhla zcela ideálně. Bylo jasno a já jsem vydržel prakticky až do rozbřesku relaxovat pod nádherně čistou hvězdnou oblohou. Teprve zde jsem byl v lůně přírody, na hony vzdálen jakémukoliv světlu a civilizovanému světu schopen přijmout onu nezměrnou nádheru svitu hvězd. Takovou nádheru jsem v životě nezažil. Víte tento doslova transcendentní zážitek mám dodnes hluboko ukryt ve svém srdci.

V sobotu jsem šel celý den po své trase a vše probíhalo jako po másle. Jenže někdy kolem čtvrté hodiny odpoledne přišla prudká bouře a průtrž mračen. Musel jsem se někde schovat neb jsem nechtěl být vystaven působení blesků a potřeboval jsem se nutně alespoň trochu osušit.

V tu dobu jsem se pohyboval v poměrně vyvýšené a skalnaté oblasti. Pršelo tak, že nebylo vidět na pět metrů dopředu a voda na zemi vytvářela malé potůčky. V rozbahněné půdě se šlo velmi těžko. Tak se stalo, že na svahu se mi smekly nohy a já jsem jel po zádech několik desítek metrů než jsem se zastavil o stromy. Byl jsem příšerně vyděšený (to jsem ještě ani náznakem netušil, že ta skutečná hrůza přijde za několik hodin).

Ležel jsem na zemi všude kolem mne se blýskalo a já počítal kosti ve svém těle. Přitom jsem zjistil, že jsem někde na té hliněné skluzavce ztratil kompas. Jiný jsem neměl. Věděl jsem, že to je velký průšvih. V českých lesích se bez buzoly obejdete, ale ve Skalistých horách jste ve zcela jiné situaci. Nesmírně jsem se bál, že jsem si něco zlomil. To by byl konec. Když jsem se postavil na nohy a zamával rukama jsem věděl, že až na pár boulí, naraženin a škrábanců jsem celý. Sebral jsem ze země batoh a jal se hledat nějaké suché místo. Nutně jsem si potřeboval odpočinout.

Takto jsem se plácal po lese ještě asi dvě hodiny, když se mi podařilo objevit poměrně velkou jeskyni. Už se smrákalo. Měl jsem obavu aby v jeskyni nebylo schované nějaké zvíře a o hadech ani nemluvě. (Informace z kurzu se mi nyní velmi hodily). Bouře se nemínila přesunout jinam a začalo mi být zima. Vlezl jsem do ústí otvoru a vytáhl „chemickou louč“, obezřetně jsem si jich několik strčil do ruksaku. Zaktivoval jsem první a postupně lezl dál a dál do jeskyně. Chřestýše jsem žádného neviděl, přičemž zvířenu zastupovali pouze pavouci a později nějací netopýři. Měl jsem za to, že se jeskyně bude záhy zužovat, ale jaké bylo moje překvapení, když tomu bylo opačně. Dokonce jsem vnímal mírně narůstající teplo.

Když jsem ani po 15-ti minutách nenarazil na konec musel jsem si odpočinout. Snědl jsem vepřovou konzervu s chlebem (díky igelitu z něho nebyla promočená houba) a napil se vody z lahve. Přemýšlel jsem o své ne zrovna dobré situaci, ale snažil jsem se nepropadat panice. I proto jsem se myšlenkami znovu soustředil na jeskyni. Bylo zde skutečně výrazně tepleji. Váhal jsem zda má smysl pokračovat dál do nitra hory. Rozum m říkal abych si zdříml a jakmile se bouře venku uklidní soustředil všechny síly na nalezení nějakého civilizovaného místa. Ale jaksi mne iritovalo, že jsem ještě nenarazil na její konec. Bylo to zvláštní. Nakonec zvítězila zvědavost a tak jsem zaktivoval druhou louč a odvážně pokračoval v pochodu dál do jeskyně. Po nějakých deseti minutách chůze se začala podzemní prostora rozvětvovat do pěti samostatných užších tunelů.

Zastavil jsem se rozhodnut se vrátit, neb jsem nechtěl zabloudit v bludišti podzemních chodeb. V zákmitech fosforeskujícího žlutého světla jsem ale ke svému úžasu zjistil, že stěny ve všech menších rozvětvených průchodech jsou hladké s pravidelnými okrouhlými rýhami po celém obvodu. Vstoupil jsem do jednoho z tunelů a začal stěny zkoumat podrobněji. Bylo to neuvěřitelné. Prsty jsem se dotýkal jakési umělé hmoty okrově šedavého odstínu. Vzdáleně připomínala beton, ale byla pórovitější konzistence a nestudila. Nakonec jsem nalezl při vstupu do každé z pěti menších chodeb jakýsi jakoby gravírovaný symbol. Trojúhelník špicí nahoru a v něm takový klikyhák“.


V tu chvíli se pan F.H. přemístil k velké skříni. Když jí otevřel viděl jsem, že byla plná papírů (dokumentu v deskách). Neskrýval jsem překvapení. Muž se na mne podíval a řekl mi:

„Zde se nachází mnoho tisíc stran perfektní dokumentace vztahující se k mému příběhu. Pakliže toto a následující naše setkání dopadnou dobře, předám vám všechny tyto materiály k vašemu dalšímu studiu. Já je již zřejmě potřebovat nebudu“.

Nevěřícně jsem polkl. V hlavě se mi honili nejrůznější myšlenky. Mám před sebou blázna a nebo stojím na prahu jednoho z nejúžasnějších příběhů svého dosavadního života? Z mého rozjímaní mne vytrhl můj hostitel: „ÁÁ!!! Tady to je." V ruce držel desky na kterých bylo fixou napsáno „AKTA 178 B 11“. „Tady v těchto deskách jsou seskupené všechny důležité symboly. Ehm…. Spíše grafické aktivační klíče k navázání komunikace, ale je zde velmi mnoho dalších symbolů o kterých nevím dodnes co znamenají“. Usmál se na mne pan H. Chvíli se ve složce přehraboval až s vítězoslavným pohledem vytáhl jeden papír na kterém byl velmi pečlivě narýsován příslušný znak.

„Tak to je ono. Přesně toto“, strkal mi papír pod nos a prstem ukazoval na znak.

Pohledem jsem zkoumal symbol a vyzval společníka aby pokračoval v povídání.

„Pochopte, že to všechno bylo absolutně divné. No, co bylo dál…… Ruksak jsem nechal u vchodu jednoho malého tunelu. Za prvé jsem nechtěl, aby mi překážel. Bylo zde skutečně málo místa a za druhé jsem stejně neměl v úmslu jít daleko. Jenže nakonec všechno dopadlo jinak“.

„Jak“?!, hlesl jsem……

"Po několika minutách mi zhasla druhá louč a zbylé tři jsem nechal v batohu. Ocitl jsem se v absolutní tmě. Jenže když si oči přivykly na tmu a já tápal rukama kolem sebe uvědomil jsem si existenci nepatrného přísvitu který jako vycházel odněkud přede mnou. Chtěl jsem zjistit jeho zdroj a proto udělal jsem několik kroků dopředu. Jenže to se ukázalo jako osudová chyba.

V jedné chvíli jsem šlápl do prázdna a ztratil rovnováhu. Na hladkých stěnách jsem se neměl čeho chytit a začal jsem padat do jakési prohlubně. Po několika vteřinách pád přešel v klouzavý pohyb který trval mnoho minut. Ležel jsem na zádech a sjížděl někam do nitra země. Ještě než jsem ztratil vědomí jsem si uvědomil, že mám vyražený dech a pak každou vteřinou všude kolem mne sílilo nazelenalé světlo.

Když jsem se probral, zjistil jsem, že ležím na nějaké umělé dlažbě která fluoreskovala. Rozmlženým zrakem jsem vnímal, že se nacházím v nějaké evidentně umělé chodbě. Slyšel jsem jakési blížící se hlasy z pravé strany. Pomalu jsem otočil hlavu tím směrem a zakaleným zrakem jsem vnímal dvě velké postavy, které šli přímo ke mně. Strach mi stáhl hrdlo tak, že bych nevydal ani hlásku. Rozmlžený zrak se mi v následujících několika vteřinách konsolidoval natolik, že jsem (stále ležící na zemi) mohl spatřit to co se ke mně blížilo.

Ale toco jsem spatřil ve mne vyvolalo záchvat absolutní hrůzy, až jsem se pomočil. Panika paralyzovala celé mé tělo…."


- pokračování -

© 2008 Jaroslav Chvátal

Zdroj: Matrix-2001.cz

 


júl 03, 2008 23:49 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top