Obrázok používateľa CEZ OKNO
LOBSANG RAMPA: Zahradníci Země III.

Když jsem se vrátil zpět k lámovi, zeptal jsem se: „Pořád mi leccos nejde na rozum a vrtá mi to hlavou. Například jste, pane, říkal, že tohle místo by mohlo být staré i dva miliony let. Jak je to tedy možné, že zelenina a ovoce jsou pořád ještě tak chutné?“
„Podívej, Lobsangu, musíš si uvědomit, že tento svět je starý miliony let a pobývalo na něm mnoho a mnoho nejrůznějších druhů lidí. Například před asi dvěma miliony let existoval na této planetě lidský druh zvaný Homo habilis. Vstoupil do naší epochy vynálezem prvních pracovních nástrojů tohoto vývojového cyklu. My sami přináležíme k Homo sapiens a tento Homo je naším předchůdcem.

Abys to lépe pochopil, přirovnejme si tento svět k zahradě a všechny budovy tady postavené jsou jakoby rostliny. Jak víš, čas od času se objeví hospodář a zahradu přeorá. To znamená, že obrátí půdu a přitom převrátí všechny rostliny kořeny vzhůru. Pár minut zůstanou ležet nahoře, vystaveny působení vzduchu, ale jakmile tudy pluh projede znovu, zahrne je ještě hlouběji, takže nakonec nikdo nebude mít ani tušení, že v téhle zahradě se kdy vyskytla právě ta a ta rostlina. S lidskou společností to vypadá stejně. Představ si nyní nás jako rostliny. Lidská společenství různých typů jsou podrobována zkoušce, a pokud Zahradníky svojí podstatou nedokáží plně uspokojit, jejich osud zpečetí katastrofy a zkáza. Veškeré stopy po takovém lidstvu zahladí zemětřesení a jiné katastrofy, které je pohřbí hluboko pod zem a sem bude dosazena lidská rasa úplně nová. Cyklický vývoj tak bude pokračovat. Podobně jako zemědělec zaorává rostliny do hlíny, Zahradníci Země v minulosti opakovaně vyvolali takové přírodní katastrofy, aby byly zahlazeny veškeré stopy po původním obyvatelstvu.

Občas se potom může stát, že nějaký oráč, obdělávající políčko, objeví v hlíně, kde kope, něco lesklého a tak se skloní, sebere to, a bude mu vrtat hlavou, co že to je. A třeba si to uloží do kapsy a přinese domů, aby to ukázal ženě a sousedům. Možná, že ze země vyhrabal něco, co tam bylo pohřbeno před milionem let či ještě dříve a nyní působením vlivů, jakými jsou třeba zemětřesení, byl ten kus lesklého kovu vynesen na povrch.

Sem tam bývá nalezen i kus nějaké kosti a zemědělec na něj chvíli zírá v údivu nad tím, z jakého zvířete by taková kost asi mohla pocházet, protože zeměkouli v minulosti obývaly bytosti nanejvýš prapodivné. Vyskytly se tu například ženy s purpurovou pokožkou a osmi prsy na každé straně, tak jako je to patrné u březích fen. Myslel bych si, že to může být velice užitečné, mít šestnáct prsů, ale ta rasa vyhynula, protože to nebylo praktické. Pokud taková žena porodila hodně dětí, prsa se jí vytahala tolik, že mohla sotva chodit, aniž by přepadávala na zem, a tak rasa vyhynula. Pak přišla rasa další, jejíž muži dosahovali výšky pouhých 120 centimetrů a vypadali, jako by se byli zrodili pro jízdu na koni. Pravý opak tebe, který se sotva vydrápe na toho nejochočenějšího poníka, jakého vůbec máme. Tihle lidé měli nohy tak výrazně tvarované do »o«, že by byli ani nepotřebovali žádné třmeny či sedlo a podobně. Měli tělo od přírody vykroužené tak, jako by bylo navrženo speciálně pro jízdu na koni. Škoda, že kůň tehdy ještě nebyl »vynalezen«.“ „Ale, pane, já nechápu, jak můžeme být v hoře, prostě uvnitř hory, a přesto tu mít zářivé světlo a dostatek tepla. To mě opravdu mate a nenapadá mě pro to žádné vysvětlení.“

Láma se pousmál, jako často nad některými mými prohlášeními, a potom odpověděl: „Tyhle skály, lépe řečeno hory, mají takovou zvláštní vlastnost, a sice dokáží pohlcovat sluneční světlo, tedy pohlcovat je nepřetržitě, a potom, když člověk ví, jak na to, může z nich světlo zpět uvolňovat, a to v takové míře, jakou potřebuje. Vzhledem k tomu, že na vrcholcích hor slunce svítí více méně bez přestání, stále se tímto způsobem sluneční svit ukládá pro dobu, kdy nám slunce zapadne za obzor, aby pokračovalo ve své pouti. Nejsou v tom vůbec žádné čáry, jde o přírodní zákonitost, jakou je třeba mořský příliv a odliv – ach promiň, zapomněl jsem, žes ještě nikdy moře neviděl. Je to ohromná vodní plocha, ale tato voda není pitná. Moře se napájí přítoky čerstvé vody stékajícími po horských svazích, procházejícími zemí a strhávajícími s sebou spousty nečistot i všelijakých jedovatých látek. Kdybychom mořskou vodu pih, zakrátko bychom zemřeli. V tomto případě se využívá části nahromaděného slunečního světla, které se nechává dopadat na jakýsi zvláštní druh talíře, kde se vlastnosti slunečního světla na jeho jedné straně projeví jako teplo a na opačné jako chlad. Tím se vytvářejí drobné kapičky vody, zrozené ze slunečního světla a chladu země. Vzniká tak voda naprosto čistá, zvaná destilovaná, již lze zachytit do nádob a mít tak stále po ruce ohromné množství čerstvé pitné vody.“

„Ale, pane, já přece jen pořád nějak nejsem schopen vnitřně přijmout skutečnost, že věci vydrží milion roků nebo dokonce dva. Například voda, pootočili jsme kusem kovu a získali tak studenou vodu, která zjevně musela být do té chvíle uchována v nějaké nádrži po dobu toho milionu let či déle. Jak to, že se nevypařila? A jak může po tak dlouhé době být ještě pitná? To tedy v životě nepochopím. Vždyť vím, jak voda v nádrži na střeše Potaly rychle vysychá, tak jak tahle může být milion roků stará?“

„Lobsangu, Lobsangu! Ty se zřejmě domníváš, že nyní máme pokročilou vědu a že toho o lékařství a vědě víme hodně, ale v očích světa jsme i my jen tlupa nevzdělaných divochů. A přece rozumíme věcem, které zbytek světa vůbec nechápe, neboť uvažuje materialisticky. Na jednu stranu tahle voda může být stará milion, dva nebo tři miliony let, ale od chvíle, kdy jsme sem vešli, rozpečetili toto místo a všechno to tady uvedli do chodu, může jít třeba jen o jednu nebo dvě hodiny. Připomeň si proces pozastavené animace. Cožpak jsme toho neslyšeli dost o lidech z jiných zemí, kteří zůstali v kataleptickém transu po celé měsíce? V současné době jedna žena setrvává v tomto stavu už déle než rok a půl a nijak se to na ní záporně neprojevuje. Nevypadá, že by zestárla, prostě stále dál – žije. Tlukot srdce však u ní není patrný a na zrcátku nelze zachytit dech. Nabízí se tedy otázka, co je podstatou jejího spánku a jak je to možné, že jí nepůsobí žádnou újmu? Víš, tolik věcí je třeba znovu objevit, ačkoliv za dob Zahradníků Země to bývaly úplně běžné záležitosti. Cistě jako příklad ti ukážu jednu místnost – tady ji máme vyznačenou na plánku – kde bývala uchovávána těla právě ve stavu, kdy je život pozastaven. Jednou do roka tam vešli dva lámové, těla jedno po druhém vyňali z kamenných rakví a pečlivě je vyšetřili, zda nejsou nemocná. Pokud zjistili, že těla jsou zdravá, trochu je rozhýbali chůzí, aby se svalstvo zas uvedlo do chodu. Když jim poskytli trochu potravy, měli za úkol umístit do těla vyzvednutého z kamenné rakve astrální tělo Zahradníka. Je to pozoruhodný zážitek.“
„A je to, pane, opravdu tak nesnadné?“

„Ty jsi mi ale filuta, Lobsangu! Na jedné straně stále tvrdíš, že tady lecčemu nevěříš, a na druhé straně se o tom chceš dozvědět co nejvíc. Ano, ten pocit je odporný. V astrálním stavu si totiž každý může vybrat, jak chce být urostlý Někdo z určitého důvodu může chtít vypadat drobný, zatímco další zas z jiného důvodu chce raději přijmout vzhled hřmotný. Tady sis prostě vybral to nejvhodnější tělo a přilehl jsi k němu, zatímco kněží tomuto zdánlivě mrtvému tělu vstříkli injekci obsahující určitou látku, tělo ti jemně nadzvedli a přiložili tě na něj tváří v tvář. Během takových pěti minut jsi začal mizet, jako bys postupně ztrácel vědomí, až sebou nakonec postava v kamenné rakvi zničehonic škubla, posadila se a zvolala: »Ach, kde to jsem? A jak jsem se sem dostal?« Oni totiž, abys věděl, si v první chvíli uchovávají paměť poslední osoby, jež tělo před nimi obývala, ale během takových dvanácti hodin se ti převzaté tělo zcela přizpůsobí. Dokážeš běžně vykonávat cokoliv, jako bys normálně žil na tomto světě ve vlastním těle. Uchylujeme se k tomuto řešení, protože někdy si nemůžeme dovolit riskovat poškození těla vlastního. Co se přihodí těmto napodobeninám těl, není důležité. Mají pouze posloužit tomu, kdo je s nimi slučitelný, načež můžeme tělo zas do kamenné rakve odložit a životní sílu nechat odplynout do jiné roviny bytí. Nikdy však nikdo nebyl k převzetí takovéhoto těla nucen. Dělo se to vždy při jejich plném vědomí a svědomí.

Později i ty zabydlíš jedno takové tělo na bezmála celý rok. O jeden den méně je to proto, že v těchto tělech po 365 dnech vždy proběhnou určité složité pochody. Proto je lepší určit délku trvání pobytu v takovém těle na dobu o jeden den kratší než rok. Vypadá to tak, že tělo, které ti stále ještě náleží, je přichystáno v kamenné rakvi, a může se až třást zimou, jak je ledová, přičemž tvé astrální tělo pozvolna vystoupí z těla náhradního a vrátí se do tvého vlastního, kde se opět uvedou v činnost veškeré pochody, rozběhne se myšlení a k vědění, získaném doposud ve vlastním těle, se nyní přidá i to, kterým ses v uplynulých 364 dnech obohatil.

Atlantiďané byli v tomto oboru velkými odborníky. Měli takovýchto těl veliké množství a stále do nich vstupovaly osoby vyššího řádu za účelem získání určitých zkušeností. Když tito lidé dosáhli svého cíle, vrátili se a vyžádali si zpět svoje vlastní tělo, přičemž náhradní tělo vrátili, aby zas bylo k mání pro někoho dalšího.“

„Ale, pane, má-li Zahradník Země moc nad všemi těmito procesy, pak by mu stačilo prostě pohlédnout na východ, západ či v kteroukoliv světovou stranu a zjistit, co se kde děje. Proč je nezbytné uchylovat se do náhradních těl?“
„Lobsangu, uvažuj! Nemůžeme si dovolit, aby nějaká skutečná osobnost došla újmy, aby se tělo takového člověka poškodilo, proto ho vybavíme tělem náhradním. Pokud takové tělo přijde o ruku nebo o nohu, bude to opravdu nepříjemné, ale vznešené bytosti, jež tělo právě obývá, to neublíží. Přiblížil bych ti to asi takto: Uvnitř hlavy má člověk mozek. Ten je však slepý, hluchý a němý. Dokáže zpracovávat pouze animalistické pochody a není si vědom vlastních vjemů. Vezměme si za příklad situaci, kdy ta a ta navýsost vznešená bytost si chce zakusit, co to znamená uhořet. Kdyby zůstala ve vlastním těle, nedokázala by sestoupit až k těm divokým, surovým vibracím, jež je nutno vyvolat, aby člověk ucítil, že hoří. V těle nižšího řádu popálení ucítit lze, a proto vznešená bytost vstoupí do náhradního těla a jsou vytvořeny příhodné podmínky, aby prostřednictvím tohoto náhradního těla takové zkušenosti nabyla. Tělo vidí, mozek ne. Tělo slyší, mozek však ne. Tělo může zakoušet lásku, nenávist a celu další škálu emocí, to však vznešená bytost nedokáže a tak je nucena nabývat zkušeností zprostředkovaně.“

„Znamená to tedy, že všechna ta těla jsou živá a přichystaná pro kohokoliv, kdo se namane?“ otázal jsem se lámy.
„Ale ne, to tedy v žádném případě. Bytost nelze do těla umístit, pokud je její záměr nekalý. Ba i nadmíru ušlechtilá entita musí mít ke vstupu do takovéhoto těla skutečně ryzí důvod. Nelze toho dosáhnout třeba ze zájmu sexuálního nebo peněžního, neboť ty k duchovnímu pokroku nedopomohou. Obvykle to bývá tak, že Zahradníci Světa pracují na nějakém obzvláště obtížném úkolu, neboť ačkoliv jsou vybaveni mozkem vyššího řádu, chybí jim náš smysl cítění a vidění věcí. Proto jsou přijata opatření, aby určitý počet těchto prvotřídních mozků přijal zmíněné tělo, objevil se tu mezi námi a vydával se za pozemšťany. Tvrdím, že největší svízel, jenž s sebou tento proces přestupu přináší, je odporný zápach těchto těl. Jsou cítit jako horké, hnijící maso a může to trvat třeba i půl dne, než člověk překoná nevolnost takovým vstupem do těla vyvolanou.“

„Přesto zůstává pro mě tohle všechno velikou hádankou. Když například taková vznešená bytost čeká, než tělu bude třeba třicet let, co se pak děje se stříbrnou šňůrou? Je jasné, že nedojde k jejímu přetnutí, protože to by se pak náhradní tělo prostě rozložilo.“
„Ne, ne, ne, Lobsangu,“ zareagoval láma. „Stříbrná šňůra náhradních těl vede k takovému energetickému zdroji, jenž zároveň ponechává otevřenou cestu ke vstupu bytosti do daného těla. To je většině náboženství světa známo. Stříbrná šňůra je metafyzickým způsobem napojena na hlavní zdroj a lidé, kteří o tato těla pečují, mohou podle stříbrné šňůry usoudit na celkový zdravotní stav těla a podle potřeby buď přidat či ubrat výživu.“

V zamyšlení jsem potřásl hlavou a zeptal se na další věc: „Jak to že některým lidem stříbrná šňůra vystupuje z hlavy, zatímco jiným z oblasti pupeční? Znamená to snad, že jedno uspořádání je lepší než druhé? Že třeba ti, jimž stříbrná šňůra vychází z břicha, jsou duchovně méně vyspělí?“
„Kdepak. Odkud stříbrná šňůra z těla vychází, nehraje vůbec žádnou roli. Pokud bys byl bytost určitého typu, stříbrná šňůra by ti mohla z těla vystupovat třeba i z palce u nohy, a nic by to neznamenalo. Jediné, o co tu jde, je, aby spojení bylo trvalé a udržovalo v těle dobré a stabilní životní podmínky. Tehdy je všechno ustálené. Jednotlivé tělesné orgány pracují na úplné minimum a za celý rok tělo spotřebuje méně než jedinou misku campy. Je to navíc i nutné, jinak bychom byli nuceni neustále se vláčet zdejšími tunely, abychom se přesvědčili, že tělo je v pořádku. A kdybychom sem museli dosadit ošetřovatele, aby ta těla živili, tak to by jim teprve přivodilo újmu, neboť lze žít ve stavu nehybnosti i několik milionů let, ovšem za předpokladu, že je zabezpečena řádná péče. Tu právě může nejlépe zajistit a také to dělá – stříbrná šňůra.“
„V tom případě může takový výlučný jedinec sestoupit dolů a podívat se na tělo, které obsadí?“
„Ne,“ odvětil láma, „protože kdyby ta bytost viděla prázdné tělo, které se chystá zabydlet, ani ve snu by ji nenapadlo do něčeho tak ošklivého si vlézt. Víš co, pojď se mnou a nahlédneme do sálu s rakvemi.“ Při těch slovech si pobral knížky, chopil se hole a poněkud roztřeseně se postavil na nohy.
„Mám pocit, že nejdříve bychom měli věnovat pozornost vašim nohám, nejspíš hodně strádáte.“
„Ne, Lobsangu, pojďme se nejdříve podívat na rakve a já ti slibuji, že pak se budeme věnovat mým nohám.“Velice pomalu jsme vykročili, láma co chvíli pohlížel do mapy, až nakonec zavelel: „Tak, hned tady odbočíme doleva a potom ještě jednou doleva a ocitneme se u dveří, jimiž projdeme.“ Doplahočili jsme se chodbou k první odbočce doleva a za chvíli zdolali i druhou. Ocitli jsme se před velikánskými dveřmi jakoby z tepaného zlata. Jak jsme se k nim blížili, rozblikalo se kolem nich světlo, ustálilo se a dveře se před námi otevřely. Vešli jsme dovnitř a já jsem se na okamžik zarazil nad tou skutečně příšernou podívanou.
Byl to nádherně zařízený sál, vybavený množstvím opěradel a zábradlí. „To je tu proto, aby se nově probuzené tělo mělo o co opřít, Lobsangu,“ vysvětlil láma. „Když přijdou k sobě, mívají ještě nějakou chvíli závratě. Je k vzteku, když se někdo čerstvě probuzený svalí přímo na obličej a poničí si ho natolik, že se stane na nějaký čas nepoužitelný. Taková nehoda může zhatit i vlastní účel tohoto vtělení, takže je třeba použít tělo jiné a třeba i jinou bytost, a je s tím spojena spousta zbytečné práce navíc. Nikdo z nás by z toho neměl radost. Přistup teď ale sem blíž a podívej se na tohle tělo.“
Neochotně jsem přistoupil k místu, k němuž mi láma pokynul hlavou. Mrtvoly mě jinak zvlášť nepřitahovaly a při pohledu na ně mě pokaždé napadala otázka, proč je lidský život tak krátký, když může existovat strom starý i čtyři tisíce let.

Pohlédl jsem tedy do kamenné rakve a spatřil tam nahého muže. Po těle měl rozmístěné množství jakýchsi jehel, z nichž vedly tenounké dráty. Jak jsem to tělo pozoroval, všiml jsem si, že občas sebou malinko škublo, jako by nadskočilo, a byl to pohled nanejvýš strašidelný. Jak jsem na něho zíral, muž otevřel prázdné oči a zase je zavřel. Láma Mingjur Tundrup mě pobídl: „Pojďme už odsud, neboť tělo tohoto muže bude brzy obsazeno. Přítomnost vetřelců všechny nesmírně ruší.“ Otočil se a vyšel ze sálu. Naposled jsem se rozhlédl kolem a rozpačitě lámu následoval, protože těla v kamenných rakvích – mužská i ženská – byla úplně nahá a mně napadlo, jaké asi může mít poslání bytost, aby obsadila některé z přítomných těl ženských. „Odezírám ti myšlenky, Lobsangu,“ ozval se láma. „Proč by se za určitým účelem nemělo použít tělo ženské? Někdy je ženy zapotřebí, neboť jsou místa, kam muži nesmějí, stejně jako existují místa jiná, kam zase nesmějí vstoupit ženy. Přidejme však do kroku, nechceme přece zdržovat bytost vyššího řádu, která čeká.“

Vzdalovali jsme se odtud krokem poněkud rychlejším, když se ke mně láma zas obrátil: „Chceš se zřejmě zeptat na spoustu věcí, vid? No jen se ptej, vždyť se z tebe stane láma toho nejvyššího řádu, a budeš se muset naučit množství věcí, které pozná tak jeden duchovní z milionu.“
„Dobrá,“ odvětil jsem, „co se děje dál, poté co vznešená bytost vstoupila do vypůjčeného těla? Začne se shánět to nějakém pořádném jídle? Tak bych to alespoň udělal já!“
Láma se zasmál a odpověděl: „Ne, neběží nikam, protože hlad nemá, jelikož náhradní tělo bylo až do poslední chvíle před obsazením dobře vyživováno.“
„Pane, já přesto nechápu účel toho všeho. Chci tím říct, že se domnívám, že i výlučná bytost by mohla vstoupit do těla novorozence, místo aby se cpala do mrtvol vyhlížejících jako zombie.“
„Lobsangu, uvažuj chvíli pořádně hlavou. Než se dítě vůbec něco naučí, uběhne několik let, pak musí vychodit školu, podrobovat se rodičovské kázni a tím přijde nazmar moře času. Uběhne třeba i třicet, čtyřicet let, zatímco když může držitel těla svoje poslání hned naplnit a pak ho navrátit do těchto rakví, je to mnohem výhodnější. Zná už životní podmínky z oblasti, odkud pochází, a nemusí trávit roky času učením se a čekáním v nejistotě.“
„Já už jsem ale v životě získal řadu zkušeností,“ podotkl jsem, „všechno to, co se mi přihodilo… a přesto jako by to ani nedávalo žádný ucelený smysl. Třeba něco pochopím, ještě než odsud odejdeme. A proč je vůbec lidský život tak kraťoučký? O některých mudrcích, o těch opravdu osvícených, se dočítáme, že se dožívají sta, dvou set nebo dokonce i tří set let a stále vypadají mladě.“
„Nuže, Lobsangu, když už jsme u toho, tak ti to povím hned teď, mně samotnému je přes čtyři sta let, a mohu ti vysvětlit, proč je lidský život tak velíce krátký.

Před několika miliony let, když tato zeměkoule ještě prožívala své dětství, se k ní jiná planeta přiblížila natolik, že se téměř srazily. Země se i tak vychýlila ze své oběžné dráhy antimagnetických impulsů pocházejících z této druhé planety. Ta se posléze srazila s jinou malou planetou, kterou tento střet rozmetal na kusy, známé dnes jako pás asteroidů. Později si o tom povíme víc. Ještě bych rád připomněl, že když se povrch této planety utvářel, zuřily všude kolem strašlivé sopky chrlící lávu a kouř, který se zdvihal do výšky, kde utvářel těžké mraky, do nichž postupně zahalil celou zeměkouli. Tento svět se neměl stát slunečným místem. Sluneční paprsky, abys věděl, jsou jedovaté, obsahují smrtící záření pro lidské bytosti velice škodlivé. Přesněji řečeno, tyto paprsky jsou škodlivé pro všechny bytostí. Oblačný příkrov působil jako skleník, jímž všechny příznivé paprsky proniknou, zatímco škodlivé jsou zachyceny, a lidé se dožívali několika set let. Když se však ona potulná planeta přiblížila tak těsně, že ochrannou vrstvu mraků odvála, délka lidského života se během dvou generací zkrátila přibližně na sedmdesát let.

Když se ta druhá planeta srazila s onou menší a zničila ji, z čehož pak vznikly už zmíněné asteroidy, její moře se přelila k nám. Naše oceány jsou tvořeny vodou, avšak moře druhé planety byla úplně jiného druhu, a sice z ropy. Pokud by k této srážce nebylo došlo, na naší zeměkouli by se nevyskytovaly žádné ropné výrobky, což by bylo náramně dobře, protože v dnešní době se ropa používá už i výrobě některých léků, z nichž mnohé jsou opravdu škodlivé. Ale co se dá dělat, nějak s tím musíme žít. V těch prvopočátečních dobách byly veškeré oceány a moře ropou zamořeny, avšak časem ropa klesala ke dnu a pronikala mořským dnem až do podloží, kde se shromáždila ve velkých skalnatých pánvích vzniklých podmořskou sopečnou činností.

Jednoho dne se však zásoby ropy úplně vyčerpají. Stejně ale tato látka člověku škodí a jejím spalováním vzniká smrtelně jedovatý plyn. Ten má na svědomí mnoho a mnoho úmrtí a je také příčinou toho, že se rodí churavé děti, někdy i deformované. Některé si za chvíli prohlédneme, protože ještě navštívíme další sály, v nichž jsou k vidění. Všechno to uvidíš trojrozměrné. Je mi jasné, že už se zase nemůžeš dočkat, aby ses zeptal, jak se v tak dávných dobách mohly pořizovat fotografie. Mohu ti rovnou odpovědět, že ve vesmíru existují úžasné civilizace, které už tehdy měly fotografické přístroje schopné proniknout nejhustší mlhou nebo černočernou tmou. Teprve po nějaké době na tuto zeměkouli přišli vědci vyššího řádu, kteří si všimli, že lidé umírají jak mouchy. Je-li možné žít víceméně jen do sedmdesáti let, pak je to opravdu kraťoučký čas a odnímá to člověku šanci naučit se tady co nejvíc.“
Lámovi Mingjuru Tundrupovi jsem naslouchal naprosto uchvácen. Všechno mi to připadalo fascinující a považoval jsem ho za nejchytřejšího Tibeťana.

Láma pokračoval: „My, kdo žijeme na zdejší zeměkouli, ji známe jen z poloviny, neboť je dutá stejně jako plno vesmírných těles včetně Měsíce. Některé bytosti žijí dokonce i uvnitř. Mnozí lidé možnost, že by tato planeta mohla být dutá, popírají, ale já z osobní zkušenosti vím, že je to pravda, protože jsem uvnitř byl. Jeden z největších problémů vědců po celém světě je ten, že neuznávají existenci ničeho, co neobjevili ONI. Budou tvrdit, že je zhola nemožné, aby někdo žil v nitru zeměkoule, aby někdo žil několik set let, aby rozvanutí oblačného příkrovu Země způsobilo zkrácení délky lidského života. Ale je tomu opravdu tak. Vědci totiž vycházejí z učebnic obsahujících údaje sto let staré už ve chvíli, kdy do školních tříd dorazí, zatímco místa jako je toto – tato jeskyně, kde nyní pobýváme – byly zařízeny těmi nejmoudřejšími lidmi, jací tady kdy žili. Zahradníci Země mohli onemocnět stejně tak jako rodilí pozemšťané a někdy byla nutná i operace tak závažná, že ji nebylo dost dobře možné vykonat tady na Zemi. Pacient byl proto uveden do stavu pozastavené animace a uložen do zvláštní schránky. Potom lékařský personál působící v jeskyních vyslal éterickou zprávu nemocniční kosmické lodi, která se rychle snesla dolů a naložila schránky s pacienty. Pak je bud podrobili operaci ve vesmíru anebo převezli na jejich domovskou planetu.

Cestovat rychlostí několikrát vyšší než světlo je totiž snadné. Dříve se říkávalo: »Kdyby ses pokusil cestovat rychlostí vyšší než padesát kilometrů za hodinu, zabilo by tě to, neboť tlak vzduchu by ti roztrhl plíce.« Až když se ukázalo, že tato domněnka je mylná, lidé místo toho začali zase tvrdit, že člověk nemůže nikdy cestovat rychlostí vyšší než sto kilometrů v hodině, protože, to by ho zabilo… Další stupeň tohoto tvrzení byl ten, že člověk nikdy nedokáže cestovat nadzvukovou rychlostí, načež jsme dospěli k variantě, že nikdy nebude možné cestovat rychlostí vyšší než světlo. I světlo se totiž, Lobsangu, pohybuje svou rychlostí. Skládá se z vibrací vycházejících z určitého předmětu a narážejících na lidské oči, které tím pádem ten předmět vnímají. Ale docela určitě začnou lidé za nějaký ten rok cestovat rychlostí mnohonásobně vyšší než světlo, podobně jako přilétají návštěvníci na naši planetu v kosmických lodích, jako je ta stojící ve vedlejším sále, která se právě chystala vzlétnout ve chvíli, kdy horou otřáslo zemětřesení a zatarasilo východ. A pochopitelně, jakmile k tomu došlo, vzduch v onom sále se automaticky vyčerpal a lidé upadli do stavu pozastavené animace. Zůstali v něm ale už příliš dlouho, než abychom je mohli opět oživit a navrátit do původního stavu. Pokud bychom se o to pokusili, pravděpodobně by vykazovali těžké duševní poruchy. Je to dáno tím, že určité vysoce citlivé oblasti mozku se dlouhodobě ocitly bez přísunu kyslíku, čímž odumírají. A nemá smysl udržovat při životě člověka s takto odumřelým mozkem, vždyť to už není lidská bytost. Ale to jsem se, Lobsangu, zas příliš rozpovídal. Pojďme raději nahlédnout do některých dalších místností.“

Dr. T. Lobsang Rampa

-pokračovanie-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese


TIBETSKÁ SÁGA. Z anglického originálu Tibetan Sage přeložila Jitka Badoučková.


KNIHU bolo možné zakúpiť i na tejto adrese


 

Súvisiace:

LOBSANG RAMPA: Tak byly vybudovány pyramidy
http://www.kemet.sk/clanok/lobsang-rampa-tak-byly-vybudovany-pyramidy

Seriál: Dr. T. Lobsang Rampa - KAPITOLY ŽIVOTA
http://www.kemet.sk/rubrika/serial-dr-t-lobsang-rampa-kapitoly-zivota

Seriál: Utajované dejiny Zeme
http://www.cez-okno.net/rubrika/serial-utajovane-dejiny-zeme

Dávne technológie – technológie Bohov
http://www.cez-okno.net/rubrika/davne-technologie-technologie-bohov

LOBSANG RAMPA Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/lobsang-rampa-vyber

 


Autori: 
júl 25, 2017 01:26 dopoludnia
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top