Obrázok používateľa CEZ OKNO
Návrat pokojného bojovníka

Zastavila se a podívala se na mě: "Na tomto ostrově je poklad - dobře skrytý před nepřipravenýma očima. Chci, abys ho našel. Když ho najdeš, bude to znamenat, že můžeš odejít a s mým požehnáním pokračovat ve své cestě. Jestliže ho nenajdeš..." Nedokončila větu, ale potom přece jen řekla: "Přijď za mnou při západu slunce do lesa; já ti všecko vysvětlím."

Na okenní římse se objevila Červenka. Podíval jsem se na ni a řekl jsem: „Budu tam. Kde přesně se setkáme?" Než jsem však stačil vzhlédnout, Mama Chia odešla. „Mama Chio," volal jsem. Mama Chio." Žádná odpověď. Prohledal jsem dům i okolí, ale věděl jsem, že ji nenajdu, dokud nenastane západ slunce. Ale kde? A jak? Bylo jasné, že to je můj první úkol.

Větší část odpoledne jsem strávil tím, že jsem odpočíval a myslel na to, co mě čeká. Ležel jsem na posteli, příliš rozrušený na to, abych spal. Část mé bytosti probírala v myšlenkách vše, co jsem se naučil o trojím Egu a sedmi podlažích věže života; vynořovaly se mi při tojn obrazy a dojmy.

Nedokázal jsem si vůbec vybavit, jak vypadal svět předtím, než jsem potkal Mama Chiu. Musel jsem být úplně slepý Ale vize byly jedna věc; jinou věcí je životní zkouška na tvrdo. Co pro mě přichystala?

Uvažoval jsem, na jakém možném či nemožném místě na mě bude čekat, ale brzy mi došlo, že tyto úvahy jsou k ničemu.

Potom jsem si připomněl, že Základní Ega jsou ve vzájemném spojení, takže moje Základní Ego bude vědět, kde Mama Chia je. Musím jen pozorně naslouchat pomocí svých vnitřních, intuitivních schopností, co mi bude říkat. Měl bych ji najít stejně jistě, jako nachází Geigerův přístroj radioaktivní záření! Teď mi to bylo jasné - ale dokážu to?

Věděl jsem, že bych měl nechat své tělo odpočinout a oprostit své Vědomé Ego od všech zbytečných myšlenek, abych byl schopen vnímat poselství svého Základního Ega. Pozdě odpoledne jsem vyhledal pahorek na okraji lesa a posadil jsem se, abych meditoval. Nechal jsem svůj dech stoupat a klesat podle jeho vlastního rytmu a stejně tak i své myšlenky, vjemy a emoce jsem nechal zvedat se a klesat jako mořské vlny, pozorovatelné z tohoto místa. Nijak nerušen činností mysli jsem pozoroval, jak připlouvají a zase se ztrácejí, aniž jsem je ovlivňoval nebo na nich lpěl.

Těsně před setměním jsem se zvedl, protáhl se, několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se zbavil napětí a setřásl ze sebe všechny starosti a úzkosti, které by mi mohly být na překážku - a stanul jsem uprostřed mýtiny. Jen klid, říkal jsem si. Důvěřuj svému Základnímu Egu; to si už nějak poradí.

Nejprve jsem se pokusil představit si, kde by asi tak mohla Mama Chia být. Zklidnil jsem se a vyčkával, až se vynoří obraz. Objevila se její tvář, ale byl to jen obraz, jak jsem si ji vybavoval, a kromě toho jsem nebyl schopen vidět nic z jejího okolí. Naslouchal jsem svým vnitřním sluchem a cosi jsem zaslechl, možná to byl dokonce její hlas. Ale ani to mě k ní nedovedlo.

Jako zkušený sportovec jsem si vypěstoval citlivý kinestetický smysl pro vnímání svého těla. Použil jsem této schopnosti a otáčel jsem se dokola, abych nabral správný směr. Potom do toho zasáhla moje mysl: pravděpodobně sedí na své verandě. Nebo je u žabího rybníka. Ale možná je v lese, blízko Josefa a Sáry, nebo je u Fujiho a Mitsu. Také se mohla přikrást do mého srubu a čekat, až to vzdám. Náhle jsem si uvědomil, čemu naslouchám, a rázně jsem tyto možnosti odmítl. Na nějaké logické úvahy zde nebyl čas.

Zkus se do toho vcítit! říkal jsem si. Tiše jsem požádal své Základní Ego, aby mi to řeklo. Čekal jsem a stále jsem se pomalu otáčel v kruhu. Stále nic, až to najednou přišlo: „Ano!" Samým vzrušením jsem vykřikl. Ukázal jsem rukou, nebo mi ona sama ukázala - nebyl jsem si tím jist - a ucítil jsem vnitřní potvrzení, asi jako jsem dříve měl někdy intutitivní tušení, ale tentokrát to bylo silnější. Moje Vědomé Ego se do toho vmísilo svými pochybnostmi: Je to nesmysl, jen si to představuješ. Nemůžeš to vědět, jen si to namlouváš.

Na tyto námitky jsem nedbal a šel jsem směrem, kterým ukázala moje ruka - pěšinou nalevo k vyvýsenině. Přidal jsem do kroku - a tušení bylo stále silné. Odbočil jsem z cesty a zašel hlouběji do lesa. Zůstal jsem stát a potom jsem se otočil. Měl jsem pocit, že se chovám jako slepec a že se spoléhám na nové vnitřní smysly. Zdálo se mi, že jsem Mama Chii blíž; ale vzápětí mě znovu přepadly pochybnosti.

Mé tušení však bylo silnější než pochybnosti, a to mi říkalo, že je někde nablízku. Znovu jsem se otáčel kolem dokola, potom jsem se zastavil a vykročil směrem dopředu. Přímo do stromu. Když jsem se dotkl stromu, promluvil lidským hlasem: „Bylo to příliš snadné; příště ti zavážu oči šátkem." „Mama Chio!" vykřikl jsem nadšeně, obešel jsem strom a viděl, jak sedí opřená o jeho kmen. „Dokázal jsem to! Funguje to!" vzrušeně jsem poskakoval. „Nevěděl jsem, kde jste; nemohl jsem to vědět. Přesto jsem vás našel!"

To mě přesvědčilo, že jsou opravdu věci mezi nebem a zemí a že člověk ví mnohem víc než jenom to, co mu zprostředkují smysly. Důvěřoval jsem svému základnímu Egu a poznal jsem, jak se do věcí vměšuje Vědomé Ego. Vše, co jsem se naučil, se zde soustředilo do jednoho bodu, a ukázalo se, že je možné se na to plně spolehnout. „To je neuvěřitelné!" vykřikoval jsem. „Svět je opravdu zázračný!"

Pomohl jsem jí galantně, i když s jistým úsilím, na nohy a objal jsem ji. „Moc vám děkuju! Bylo to opravdu zábavné."

„Základní Ego se rádo baví," vysvětlovala. „To je důvod, proč jsi cítil takový příval energie."

Brzy jsem se však uklidnil a řekl jsem jí: „Ten poklad, ať už je to cokoli, určitě najdu, pokud si myslíte, že to je úkol, kterého se mám ujmout. Ale co se týče mě, nepotřebuju hledat nějaký poklad - vy jste můj poklad. Chtěl bych tu zůstat s vámi tak dlouho, jak budu moci."

„Dane," řekla a vzala mě jemně za rameno, „to svědčí o tom, že jsi už opravdu velice blízko okamžiku, kdy se odvážíš rozhodujícího kroku. Ale nejsi tu proto, abys mi sloužil. Já jsem jen zastávkou na tvé cestě. Vzpomínej na mé s vděčností, chceš-li. Ale ne kvůli mě, ale kvůli sobě, protože vděčnost otevírá srdce." V posledním záblesku zapadajícího slunce vypadala její tvář blaženě: usmívala se a v jejím výrazu se odrážela všechna láska, kterou jsem k ní cítil.

„A teď," řekla, „přišel čas, abys začal." Znovu se posadila, vyndala z batohu svůj poznámkový blok a tužku a zavřela oči. Jen tak seděla a dýchala: čekala. Potom začala psát třesoucí se rukou - zpočátku pomalu, potom rychleji. Když dopsala, podala mi list papíru. Stálo tam:

Po vodě, pod vodou,

lesem plným záhad.

Instinkty tě povedou;

a přines mi ten poklad.

Kdo však chce poklad mít,

ten dnem i nocí musí jít.

Zní tajemství to celé:

jak nahoře, tak dole.

Kdo tuto pravdu zví,

ten přes moře se přeplaví.

Znovu jsem si to přečetl. „Co to znamená?" zeptal jsem se, když jsem zvedl oči od listu papíru. Ale Mama Chia opět zmizela. „Do háje! Jak to dělá?" ječel jsem do lesa. S povzdechem jsem se posadil a uvažoval, co podniknu.

Měl jsem se vydat za pokladem - jistý druh Odysseie. Mohu vyrazit ráno - to dávalo smysl. Ale hádanka říkala něco o cestě dnem i nocí. Na druhé straně nemělo smysl vydávat se na cestu, dokud nevím, kam mám jít. Znovu jsem se zadíval na hádanku. Podle ní jsem se měl vydat na několik míst: po vodě, pod vodou -tahle část mě nejvíc mátla - stejně jako lesem plným záhad. Ale nejzáhadnější mi připadala tato část: Zni tajemství to celé, jak nahoře, tak dole.

Z náhlého popudu, snad abych nalezl nějaké znamení nebo klíč, jsem se rozhodl, že půjdu lesem nahoru, abych získal lepší rozhled. Měsíc v úplňku vycházel na východě, těsně nad hori-.zontem, ale jeho světlo stačilo k tomu, abych viděl na cestu.

Sám šel jsem nočním lesem a na schovávanou hrál si s Lunou, zpíval jsem hlasitě, do rytmu svého kroku, jak jsem stoupal po vlhké, měsíčním světlem zalité cestě. Cítil jsem se svěží, bdělý a čilý. Les vypadal v noci stejné jako za dne, zato já jsem se změnil. Tajemná a neobvyklá činnost vynesla mé Základní Ego na povrch. Vychutnával jsem to vzrušení.

Můj solarplexus začal jemně žhnout a jeho energie stoupala vzhůru skrze mou hruď a nutila mne vydávat zvuky jako pták. „íííááá..." vřeštěl jsem vysokým hlasem. Cítil jsem se jako pták, potom jako horský lev plížící se tiše noční tmou. Ještě nikdy jsem nestál před úkolem, jako je tento.

Celý zpocený jsem stoupal vzhůru. Život je jedno velké tajemství. Tato magická noc působila dojmem neskutečnosti, bylo to jako sen. Možná že jsem opravdu jen snil. Možná že jsem spadl z onoho surfovacího prkna do moře; nebo jsem prožíval delírium v těle někoho jiného, v jiné době, nebo ve své posteli v Ohiu.

Zastavil jsem se a zadíval se na les prostírající se pode mnou; temné koruny stromů ozařoval svit měsíce, jako by je nějaký malíř načrtl stříbrnou barvou: Ne, to není sen; je to skutečný pot a skutečný měsíc, a já jsem k smrti unaven. Brzy vzejde nový den. Horský hřeben je přímo nade mnou, snad půlhodinku cesty. Přidal jsem do kroku, abych stihl svítání na vrcholu.

Když jsem tam dorazil, těžce dýchaje, objevil jsem chráněné místo, kam jsem složil hlavu a spal; probudil jsem se těsně před úsvitem. Pode mnou ležel Molokai. Co podniknu teď?

Z hloubi mé paměti se ozval Sokratův hlas. Hovořil o koanu - nerozluštitelné hádance, jaké se dávají vědomé mysli, aby ji zmátly. Tyto hádanky se nedají „vyřešit", je možné je pouze nahlédnout.

Přemýšlel jsem o tom, zda hádanka, kterou mi dala Mama Chia, je také koanem. Část mé mysli se začala zabývat touto myšlenkou a pokračovala by v tom dlouhé hodiny, ať už bych bděl či spal. Potom jsem se znovu zamyslel nad tím, zda je možné měnit svou podobu. Mama Chia tomu říkala „hluboká forma empatie". Když jsem byl malý chlapec, hrál jsem hru „Co kdyby...". Co kdybych byl tygrem - jak by to vypadalo? Co kdybych byl gorilou? A svým dětským způsobem jsem tato zvířata napodoboval, nepříliš obratné, ale naplno. To by mi teď mohlo pomoci.

Když mě to napadlo, spatřil jsem albatrose, jak se vznáší nízko nade mnou využívaje vzdušných proudů, až se zdálo, že je téměř nehybný. S úlekem jsem si uvědomil, že jsem se na několik okamžiků skutečně ztotožnil s albatrosem a jeho očima jsem se díval dolů na sebe sama. S hlasitým zakrákáním se pták začal dlouhým, klouzavým letem blížit k městu. A mně bylo jasné, kam se mám v příštích okamžicích vydat - bylo to město Kaunakakai. Jaká zázračná noc!

Předtím, než jsem začal sestupovat, jsem obhlédl celý ostrov zalitý měsíčním svitem. Je dobře, že jsem nejprve vystoupil sem, abych získal celkový přehled, pomyslel jsem si. Byl jsem již na odchodu, když jsem si všiml, že k mým nohám se sneslo pírko z albatrosa. Zvedl jsem je, a přitom se ve mně probudil prastarý zvyk: jestliže se vydávám za dobrodružstvím, měl bych tak učinit obřadným způsobem.

Levou rukou jsem zvedl pírko nad svou hlavu a pravou rukou jsem ukázal k zemi. Tím jsem spojil Nebe a Zemi. V té chvíli jsem vypadal nejspíš jako čaroděj na tarotové kartě. Potom jsem pozdravil Sever, Jih, Východ a Západ a požádal jsem ostrovní duchy, aby mi byli nápomocni.

Moje Základní Ego mi dodalo novou energii a já jsem spěchal dolů, jak nejrychleji to šlo. Jen jednou - blížilo se již poledne - jsem se zastavil, abych si odpočinul. Cestou jsem utrhl několik papají, které jsem hltavě snědl, a zbytky jsem pohodil jako hnojivo kolem cesty. Kráčel jsem odhodlaně, jako bych si byl jist cílem své cesty, ačkoli jsem nevěděl, kam jdu. Ale ano, vím to, jdu přece do města.

Deštík, který se přehnal, zbavil mé tváře a ruce šťávy z papaje; slunce mě vysušilo a vítr působil jako fén na moje vlasy a vousy.

Část cesty jsem absolvoval na zádi dodávky, která měla po straně nápis Molokaiský ranč zbytek cesty jsem šel pěšky až do Raunakakai. Když jsem dorazil do města, cítil jsem se jako divý muž sestupující z hor. Á vběhl jsem - abych tak řekl - do náruče svým starým známým: Pivnímu Břichu a jeho společníkům.

V tu chvíli jsem nestál zrovna pevně na nohou. Téměř celou noc jsem byl na cestě a energii jsem získal jen z několika papají. Cítil jsem se unaven a byl jsem blízko úplnému vyčerpání. Když na kulaté tváři Pivního Břicha bylo patrné, že mě poznává a zaťal ruce v pěst, slyšel jsem, jak hlasem hrdinů Západu - hlasem Johna Wayna a Garyho Coopera - říkám: „Doneslo se mi, že po mně toužíte, pancharti."

To je na chvíli zarazilo. „Pancharti," opakovalo zpomaleně Pivní Břicho. „Tahle houska nám říká ,pancharti."

„Myslím, že nedělá dobře," přidal se jeden z jeho kumpánů, ještě větší než on.

„Neplatím tě, abys myslel," odbyl ho jeho suverénní šéf.

„Ty mě přece vůbec neplatíš!" ozval se Dlouhán v náhlém prozření. Jak jsem si je prohlížel, všiml jsem si, že i ten nejmenší z těchto mladých gentlemanů mě převyšuje asi o deset centimetrů a skoro o dvacet kilo.

Zatím, co jejich diskuse pokračovala, Pivní Břicho se rozpomnělo na svůj původní záměr, totiž udělat ze mě sekanou, a vyrazilo proti mně. Díky svému tréninku u Fujiho jsem byl schopen se jeho úderu vyhnout, a stejně tak i dalšímu. Tloukl kolem sebe jako smyslů zbavený. Moje Základní Ego se zřejmě naučilo svou úlohu velmi dobře. Jestliže se staneš předmětem útoku, uhni mu z cesty, říkal jsem si, a neustále jsem uhýbal.

Po jedné lekci ze mě nebyl žádný mistr bojového umění. Ale ta lekce byla velmi hodnotná. A abych pravdu řekl, Pivní Břicho toho už mělo dost a nebylo na tom nejlépe.

Musím mu ovšem přiznat, že bylo vytrvalé. Jeho tvář zbrunátněla, těžce oddechovalo a hekalo, ale nepřestávalo usilovat o to, aby toho hipíka, nejspíš z Kalifornie, dostalo na zem. Jenže se mu to nedařilo, a to před jeho vlastními kumpány.

Stále jsem se vyhýbal jeho ránám, uskakoval a shýbal se, a začal jsem se cítit jako Bruče Lee. Měl jsem dokonce dost času na to, abych v duchu poděkoval Fujimu. Potom jsem si vzpomněl na to, co mě Fuji také naučil, totiž že někdy je třeba prohrát, chceme-li zvítězit.

Rázem jsem se vcítil do tohoto chlápka a bylo mi jasné, jak na tom je, a z toho jsem byl stále smutnější. Toto bylo jeho výsostné území, do kterého jsem vnikl - a bojovat, to byla jedna z mála věcí, které uměl a na něž byl pyšný. A teď se tu ztrapňuje před očima svých jediných přátel, které má. Dosud jsem byl zvyklý myslet vždy jen na sebe. Fuji měl pravdu. Důležitý moment sebeobrany spočívá v tom, že víme, kdy se máme přestat bránit.

Bránil jsem se jen tak napůl, takže když mě Pivní Břicho v posledním heroickém záchvatu zasáhlo do čelisti, odporoučel jsem se k zemi. Bylo to, jako když vás kopne kůň. Zazvonilo mi v uších a hlava se mi málem vyvrátila. Potom jsem viděl hvězdy. Když jsem se vzpamatoval, ležel jsem na hromadě odpadků.

Napůl jsem se posadil, držel jsem se za bradu: „To byla ale slupka. Ty musíš mít klouby z olova nebo z čeho."

Zachoval si tvář. Já jsem byl poražený nepřítel. Viděl jsem, že jeho výraz se změnil, když pozvedl svou pěst.

„Tyhle pěsti jsou ze železa," řekl.

„Pomůžeš mi nahoru?" nabídl jsem smír a zvedal jsem se ze země. „Zvu vás všechny na pivo."

21 Sluneční záře pod mořem

V mořských jeskyních

je žízeň, je láska, je vytrženi,

všechno má tvrdou skořápku,

můžeš to vzít do ruky.

George Seferis, Z knihy exercii

Nejprve váhal, potom mi podal ruku a pomohl mi vstát. „Dokážu vypít celý sud," vyhrožoval se smíchem; bylo vidět, že mu chybějí dva zuby. Když jsme přicházeli k obchůdku se štítem Alkoholické nápoje, mnul jsem si podlitinu na pravé straně tváře a byl jsem rád, že mi Fuji dal těch deset dolarů, protože jinak bych neměl čím zaplatit. Tohle je praštěný způsob, jak navázat nová přátelství, pomyslel jsem si.

Ale byli to opravdoví přátelé. Zvláště Pivní Břicho, jehož pravé jméno bylo Kimo. Zdálo se, že i on ve mně našel zalíbení. Ostatní mládenci zmizeli, když mi došly peníze, ale Kimo zůstal. Dokonce se nabídl, že mi zaplatí pivo.

„Ó díky, Kimo, ale já už mám dost," odmítal jsem; potom jsem se z náhlého popudu zeptal: „Nevíš, kde bych tu sehnal jachtu?" Nechápu, odkud se ten nápad ve mně vzal, ale nechal jsem se vést intuicí.

K mému překvapení Kimo, který zíral na barový pult a upíjel své pivo, náhle ožil. Jeho tvář lehce zčervenala a obrátil se ke mně s dětsky nadšeným výrazem. „Co? Ty si chceš vyrazit na jachtě? Já mám jachtu. Jsem nejlepší jachtař v tomhle městě."

Než by se kdo nadál, byli jsme venku. A o půl hodiny později jsme s podporou silného větru brázdili mírně zčeřené moře. „Znám tu dobrý místo na rybaření. Chytáš rád ryby?" Byla to otázka čistě řečnická, asi jako kdyby se zeptal: „Dýcháš rád?" -a neponechávala příliš prostoru pro zápornou odpověď.

„Už jsem nerybařil, ani nepamatuju," vyjádřil jsem se diplomaticky. Jak se ukázalo, na lodi byl jen jeden prut, a toho se chopil Kimo, zcela pohlcen svým světem, a já, vděčný za jeho společnost, jsem se opřel o okraj jachty a zíral jsem do moře.

Vlny se zklidnily a mořská hladina byla náhle hladká jako sklo; voda byla čirá jako krystal. Viděl jsem celá hejna ryb proplouvajících pod hladinou a představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby... Aniž jsem se o to vědomě snažil - a v tom byl možná celý ten vtip - moje vědomí se vznášelo spolu s ostatními rybami. Ano, vznášelo. Protože pro ryby je voda totéž, co vzduch pro ptáky.

Pohyboval jsem se ve vodě s neobyčejnou lehkostí; v jednom okamžiku jsem byl delfínem, v příštím létavicí a hned nato jsem se nechal klidně unášet proudem.

Byl jsem uvolněný, ale stále ve střehu. Smrt mohla přijít z kteréhokoli směru, a náhle. Viděl jsem, jak velká ryba chňapla po menší, a bylo po ní! Moře bylo jako živý stroj, který je neustále v pohybu, rozmnožuje se, požírá se a hyne, ale přesto to byl krásný svět, který podivuhodné souznél.

Probral jsem se z tohoto snění, když jsem zaslechl, jak Kimo říká: „Víš, Dane, tahle jachta - a tohle moře - to je cele) můj svět."

Cítil jsem, že mi chce říct něco osobního, a proto jsem mlčel a pozorně mu naslouchal.

„Někdy je moře klidný - jako teď. Ale jindy, za bouřky - proti němu nic nezmůžeš - ale můžeš obrátit plachtu proti větru, všecko upevnit a čekat, až to skončí. A pak máš pocit, že jsi o něco silnější, chápeš?"

„Jo, myslím, že ti rozumím, Kimo. Můj život, to je taky taková loď zmítající se na moři." Io"

„JU.

„Jo, každý už přece přežil nějakou bouři," řekl jsem.

„No, ses fakt dobrej. Teda předtím jsem si to nemyslel, ale teď už jo."

Pohlédli jsme na sebe se vzájemnou sympatií. „Jsi správný chlápek, Kimo." A myslel jsem to vážně; poté, co jsem se zadíval pod hladinu, mi takový připadal.

Bylo zřejmé, že Kimo by rád ještě něco řekl. Chvíli váhal, jako by sbíral odvahu, a potom řekl:

„Chtěl bych si dodělat střední školu a sehnat nějakej slušnej džob. Naučit se mluvit slušňácky, jako ty." Čekal. Zdálo se, že mu záleží na mém mínění.

„No, víš, já si myslím, že když se někdo vyzná v moři a jach-taření tak dobře jako ty, dokáže všecko, co si zamane."

Viděl jsem, jak se jeho tvář uvolnila. „Fakt si to myslíš?"

„To víš, že si to myslím."

Zamyslel se a chvíli nic neříkal, takže jsem jen tak seděl a hleděl jsem do čirých vod pod námi.

Potom náhle stočil vlasec na svém prutu a zvedl plachty: „Teď ti něco ukážu. Je tu jedno takový místo..." Změnili jsme kurs a pluli na jih, dokud jsme nedorazili ke korálovému útesu, který byl vidět pod mořskou hladinou.

Kimo shrnul plachty, svlékl se a ponořil se do vody jako tuleň. Jeho hlava se vzápětí znovu vynořila. Bylo vidět, že je ve svém živlu. Vylezl nahoru do člunu, vzal si potápěčské brýle a druhé podal mně: „Jdem na to!"

„Jdeme na to!" odpověděl jsem mu s nadšením. Byl jsem beztak celý zpocený a špinavý a mořská voda mi mohla jenom prospět. Svékl jsem si košili, sundal si ponožky, zbavil se tenisek a nasadil si potápěčské brýle. Skočil jsem do moře a následoval ho. Kimo se ladně vznášel ve vodě, přímo nad krásným korálo-vým útesem, ostrým jako břitva, který byl jen asi tři metry pod hladinou.

Kimo plaval asi dvacet metrů, potom se zastavil, šlapal vodu a čekal, až k němu doplavu. Protože nejsem moc dobrý plavec, bylo to pro mě dost namáhavé; když jsem ho dohonil a začal jsem také šlapat vodu jako suchozemská krysa, byl jsem zcela vyčerpán. Takže když mé vyzval, abych ho následoval do hloubky, měl jsem své pochybnosti.

„Počkej chvíli!" prosil jsem ho a těžce jsem oddechoval. Zalitoval jsem, že jsem v universitním bazénu víc netrénoval. „Co je tam dole?"

Kimo byl ve vodě jako ve svém živlu, takže nechápal, že se ve vodě necítím stejně skvěle jako on. Ale když viděl můj pochybovačný výraz, položil se na záda jako mořská vydra a vysvětlil mi, že tam dole je jeskyně, o které neví nikdo kromě něho. „Chci ti ji ukázat."

„Ale je to hluboko. Jak tam budeme dýchat?"

„Nejprv zadržíš dech. Ale když proplujem tunelem, dostáném se do jeskyně, a tam je vzduch," vysvětloval a bylo vidět, že ho to naplňuje nadšením.

Bez zvláštního nadšení jsem se ho zeptal: „Jak dlouhý je ten tunel..." Ale než jsem to dořekl, Rimo se zvrátil dozadu a ponořil se do vody. „Kimo!" křičel jsem za ním. „Jak dlouhý je ten tunel?"

Měl jsem jen pár vteřin na rozmyšlenou. Mám se ponořit a plavat za ním, nebo se vrátit do člunu? To bylo bezpečnější a pravděpodobné moudřejší. Ale ten tichý hlas, který jsem slyšel již mnohokrát předtím, mi radil, abych se toho odvážil.

„Jdu za tebou!" zavolal jsem na něho, párkrát jsem se zhluboka nadechl a ponořil jsem se. Potápěčské brýle mi seděly a já jsem se pod vodou cítil mnohem volněji, než když jsem se pokoušel udržet se nad vodou. A všechna ta dechová cvičení, která jsem absolvoval a denně praktikoval, mi pomohla. Dokázal jsem se nadechnout a zadržovat dech delší dobu než většina lidí, ale něco jiného bylo ponořit se pět metrů pod hladinu a plavat skrze tunel, který byl bůhvíjak dlouhý.

Moje uši začaly pociťovat tlak vody. Zadržoval jsem dech, potom jsem vydechl a snažil jsem se zoufale dohnat Kima; přitom jsem nepřestával myslet na jeskyni, v níž je vzduch. Zahlédl jsem ho, jakvplouvá do otvoru po straně korálového útesu, a plaval jsem za ním do temnoty.

S hrůzou jsem zjistil, že tunel se zužuje; opatrně jsem se vyhýbal ostrým korálům. Připadal jsem si jako úhoř, který se obezřetně dívá na všechny strany, odkud by mohlo přijít nebezpečí. Moje plíce mi říkaly, že je čas se nadechnout, a to teď hned, ale tunel pokračoval, kam až jsem byl schopen dohlédnout. Potom se začal zužovat ještě víc. V okamžiku paniky jsem si uvědomil, že na cestu zpátky je už pozdě. Moje plíce se chtěly zoufale nadechnout, ale já jsem sevřel pevně rty a nepovolil jsem.

Rimovy nohy přede mnou náhle zmizely, a právě v okamžiku, kdy se moje ústa chystala vdechnout do sebe proud vody, jsem se vynořil a zalapal po dechu jako právě narozené dítě: dýchal jsem vzduch podmořské jeskyně.

Moje nálada se značně zlepšila; ležel jsem napůl ponořený na skalním výběžku a těžce jsem oddechoval.

„Není to fantastický místo?" zeptal se Kimo.

Cosi jsem zamumlal v odpověď. Když jsem se vzpamatoval, rozhlédl jsem se po jeskyni. Všude kolem byly samé koraly -tmavě rudé, zelené a modré, byly to nádherné barvy, jako by je navrhl nějaký hollywoodský výtvarník. Potom jsem si všiml něčeho zvláštního. Shora prosvítal stropem jeskyně sluneční paprsek, a přitom celá jeskyně byla pod hladinou moře. Jak je možné, že je tam nahoře otvor?

„Vidíš to světlo nahoře," ukazoval Kimo. To je sklo, aby se sem skrz něj nedostala voda.

„Jak..."

„Tma, japonský potápěči, řek bych, že to muselo bejt už hodně dávno. Asi to tu objevili a dali tam to sklo," vysvětloval.

Přikývl jsem, ale stejně jsem nechápal. „Jak se tam ale dostane to světlo?"

„Je to jenom párkrát do roka, když je odliv nejnižší. Někdy propouští. Tuhle jeskyň jsem objevil, když jsem zahlédl bubliny na hladině."

Cítil jsem se už lépe, posadil jsem se a měl jsem radost z toho, že mohu vidět něco, o čem ostatní svět neví. Usmívali jsme se na sebe jako malí kluci ve své tajné skrýši.

„Myslíš, že tu už někdo byl?" uvažoval jsem.

Kimo pokrčil rameny. „Jenom Japonci a já."

Ztišili jsme se a pozorovali v posvátné úctě toto neobvyklé místo pod vodou, kam dopadalo sluneční světlo.

Kimo si lehl na záda a díval se do stropu. Já jsem se opatrné plazil po korálech a prozkoumával jeskyni. Koraly byly v tomto podmořském přílivovém jezeře porostlé řasami a chaluhami, což jeskyni dodávalo zvláštní nazelenalé zabarvení.

Otočil jsem se a vracel jsem se zpátky, když vtom mi ruka sklouzla dolů, do mezery v korálech, a zabořila se až po samé rameno. Chystal jsem se ruku vytáhnout, ale dlaní jsem nahmatal cosi kulatého - zdálo se, že je to kámen. Vytáhl jsem to nahoru a s úžasem jsem zjistil, že to vypadá jako soška. Bylo to však porostlé drobnými mušlemi a řasami, takže jsem si nemohl být jist. „Podívej se, co jsem našel!" zavolal jsem na Kima.

Přiblížil se ke mně a ohromeně na to zíral. „To vypadá na ňákou sošku nebo něco takovýho," poznamenal.

„Koukni na to," vybídl jsem ho a podal jsem mu to. Nechtěl jsem to dát z ruky, ale měl jsem pocit, že je to tak správné.

Kimo si prohlížel můj nález a bylo zřejmé, že se mu líbí, ale i on mel patrné své zásady. „Ne. Tys to našel, tak je to tvoje. Na památku."

„Děkuju ti, Kimo, žes mi ukázal tuhle jeskyni."

„Necháš si to pro sebe, jo?"

„Nikdy nikomu neřeknu, kde to je," slíbil jsem a sošku jsem si zastrčil do kraťasů.

Cesta zpátky byla náročná, ale přece jen o něco snazší, protože tentokrát jsem věděl, jak je tunel dlouhý, a mohl jsem se na něj lépe připravit.

Když jsme dorazili na pevninu, už se stmívalo. Kimo trval na tom, abych u něho přenocoval. Tak jsem se seznámil s jeho třemi sestrami a čtyřmi bratry, z nichž dva jsem už znal z našeho dobrodružství na ulici. Všichni mi přikývli na pozdrav, když procházeli místností, v níž jsme seděli a rozprávěli; někteří byli zvědaví, jiní vcelku nevšímaví. Kimo mi nabídl pivo, které jsem přijal a pomalu usrkával; a také mi nabídl pronikavě vonící tabák, který jsem s díky odmítl; říkal mu „mauiský cloumák".

Hovořili jsme pozdě do noci a já jsem měl příležitost poznat duši druhého člověka, který byl úplně jiný než já a přitom stejný.

Dříve, než se Kimo uložil do své neustlané postele a než jsem se já uvelebil na několika dekách na podlaze, se mi svěřil ještě s něčím. Řekí mi, že se celý život cítí jiný než ostatní lidé, „...Jako bych byl z jinýho světa nebo tak nějak," dodal. „Mám ta-kovej dojem, že bych měl se svým životem něco udělat, ale nevím co..." řekl a odmlčel se.

„Možná by sis měl nejprve dodělat střední školu," radil jsem mu. „Nebo přeplout sedmero moří." „To teda jo," přikývl a zavřel oči. „Přepíout sedmero moří." Když jsem usínal, probíral jsem ještě chvíli tento neuvěřitelný den: začal nahoře na kopci a skončil v podmořské jeskyni. A našel jsem tam tu sošku porostlou mušlemi, která byla nyní bezpečně uložena v mém batohu. Musím ji podrobněji prozkoumat, až k tomu bude vhodná příležitost.

Ráno jsem se rozloučil s Rimem a vydal se zpátky do dešťového pralesa údolím Pelekunu. Nabyl jsem dojmu, že „poklad", o němž hovořila Mama Chia, se zřejmě skládá z několika menších částí, které teprve ve svém celku dávají smysl. A pokud zůstanu bdělý a otevřený a půjdu tam, kam mé povede srdce, najdu zbývající části pokladu, ať už je jím cokoli.

Na zpáteční cestě mě kousek svezl jeden rančer; sám jsem pak pokračoval cestou lesem. Přemýšlel jsem o Kimovi a ostatních lidech, s nimiž jsem se na své životní pouti setkal. Vzpomněl jsem si na svou „vizi v plamenech" a kladl jsem si otázku, jaký smysl má jejich život a jaké místo zaujímáme my všichni v širších vesmírných souvislostech. Jednoho dne se mi podaří najít nějaký způsob, jak jim pomoci, aby pochopili a nalezli smysl svého života. Byl jsem přesvědčen, že to dokážu.

Po setmění jsem se ocitl v té části lesa, kterou jsem neznal. Nevěděl jsem, kde jsem, a náhle na mě padla únava. Protože jsem nechtě] bloudit nočním lesem, rozhodl jsem se, že přenocuji tam, kde jsem, a ráno za rozbřesku se rozmyslím, kudy půjdu dál. Lehl jsem si na zem a po chvíli jsem usnul, ovšem s nejasným pocitem, že bych na tomto místě spát neměl, ale byl to jen takový chvilkový neklid způsobený pravděpodobně únavou.

V noci jsem měl děsivý, ale podmanivě krásný sexuální sen. Succubus - žena svůdnice - nebezpečná, ale nesmírně přitažlivá, ke mně přišla, aby mě umilovala k smrti. Měla na sobě modrý hedvábný župan, skrze nějž prosvítala její hebká pokožka.

Napůl jsem se probral ze spánku, uvědomil jsem si, kde jsem, ale měl jsem mrazivý pocit, že je někdo nablízku a že dokonce vidím ženskou postavu v průsvitném modrém županu, jak se v mlžném oparu ke mně přibližuje mezi stromy, jako by se vznášela. Rychle jsem se rozhlédl vpravo i vlevo a zjistil, že jsem zabloudil na hřbitov, na místo neoznačených hrobů, kam se pochovávají duše, které nenacházejí klid ani po smrti.

Vlasy se mi zježily na hlavě a moje Základní Ego mi velelo, abych z toho místa zmizel, a to okamžitě.

Když se ke mně přiblížila mlhavá podoba démona, uvědomil jsem si, že démon nemá nad námi jinou moc než nás svádět nebo nahánět nám strach. Já jsem však byl na něco takového již připraven. Prošel jsem peklem a ani strach, ani svádění neměly nade mnou moc. „Mé nedostaneš," vyslovil jsem s převahou. „Nejsem tu pro tebe."

Přinutil jsem se, abych se zcela probral a pomalu jsem odcházel z toho místa, aniž jsem se ohlédl; věděl jsem, že je mi v patách.

Po chvíli jsem ucítil, že se pronásledování vzdala a vrátila se. Já jsem nicméně pokračoval v chůzi po celý zbytek noci. Cosi jiného mne trápilo - opět to byl neurčitý pocit, že mi něco důležitého uniká. Tentokrát se však tento pocit začal zvolna vyjasňovat.

Napadla mě slova z hádanky, kterou mi zadala Mama Chia: „Jak nahoře, tak dole." Co to vlastně znamená?

„Nahoře" jsem byl na vrcholcích hor. „Dole" jsem byl ve městě. Také jsem byl „pod vodou". Bylo to jedno a totéž. Jak nahoře, tak dole. Sice se to od sebe liší, ale je to totéž. Neboť ať už jsem šel kteroukoli cestou, vždy jsem to byl já, kdo tam byl! Poklad není na žádném z těchto míst; je všude. Mama Chia mi na hádanku již odpověděla; je v mém nitru - stejně blízko jako moje srdce.

To nebyla jenom záležitost rozumu. Zasáhlo mě to celého, bylo to extatické uvědomění. Na okamžik jsem si přestal uvědomovat své tělo. Uklouzl jsem na vlhkém listí. Našel jsem poklad, nejdůležitější tajemství ze všech tajemství. Vzedmula se ve mně vlna energie. Chtělo se mi křičet a tančit!

Ale v příštím okamžiku ustoupilo vytržení jinému pocitu: náhlému pocitu ztráty. A já jsem věděl, aniž jsem to věděl, že Mama Chia umírá. „Ne!" křičel jsem do lesa. „Ne. Ještě ne. Prosím, Mama Chio, počkejte na mě!"

Rázem jsem byl na nohou a běžel jsem a běžel.

Dan Millman: Návrat pokojného bojovníka, nakladatelství Sagittarius

Zdroj: ini.cz

apríl 09, 2008 01:08 dopoludnia
  • Komentáre

1 Komentáre

  1. Obrázok používateľa Jožo
    Jožojanuár 21, 2010 10:02 dopoludnia

 

Top