Obrázok používateľa CEZ OKNO
NEHOMOGENNÍ VESMÍR

“Experimenty prováděné Dr. Ludginem Wangem v prinstonském vědeckovýzkumném institutu přinesly ohromující výsledky – paprsky světla se ve specifickém plynovém prostředí pohybovaly rychlostí 300x vyšší, než je teoretická maximální rychlost světla. Druhá skupina fyziků v Itálii získala informace o šíření mikrovln rychlostí o 25% vyšší, než teoretický možná.”


V knize autor předkládá svoji teorii světa. Tato teorie si dovoluje vysvětlit prakticky všechny jevy živé a neživé přírody. Zkoumání vzájemného působení neustále se měnícího nestejnorodého prostoru s hmotou, která má konkrétní vlastnosti a kvality, autor přivádí k pochopení «kvantování vesmíru hmotou». Takový postup si dovoluje uplatnit u všech přírodních jevů a vytvořit jeden harmonický konzistentní systém. A jak je zřejmé, tak poprvé vzniká možnost vysvětlit podstatu gravitace, magnetického a elektrického pole, jako výsledek vzájemného působení (interakce) nehomogenního vesmíru s nehomogenně rozmístěnou hmotou v tomto prostoru. Využívaje princip nehomogennosti, autor ukazuje jednotu zákonů přírody na úrovni makro- i mikrokosmu. Poprvé jsou zformulovány nezbytné a dostačující podmínky pro vznik života nejen na naší planetě, ale i na miliardách ostatních planet od okamžiku jejich vzniku. Kniha je zajímavá pro vědce a filosofy, specialisty, propagátory i široký okruh čtenářů, kterým nejsou lhostejné otázky života na Zemi a mají zájem o dosažení vyšší úrovně poznání rozumné hmoty.
Nikolaj Levašov 2001


 

Od autora

Zákony přírody se formují na úrovni makrokosmu a mikrokosmu. Člověk jako živý tvor, žije v tzv. přechodném světě – mezi makrosvětem a mikrosvětem a v tomto přechodném světě se člověk setkává jen s projevy zákonů přírody, ale nikoliv s nimi bezprostředně. V důsledku toho vzniká problém s vytvořením plnohodnotného obrazu stavby světa.

Tento problém bude do té doby, pokud nebude vytvořen obraz světa na základě pochopení zákonů makrokosmu a mikrokosmu. Jakkoliv dlouho se budeme dívat na vršek ledovce, tak pokus o jeho popis bude v nejlepším případě neúplný do té doby, než se někdo neponoří do vody a neuvidí ledovec celý.

Analogicky obstojí práce i s «ledovcem» poznání světa. Až se někdo ponoří do vod nevědomosti tak všechny obrazy stavby světa, byť by byly nádherné, se stanou neudržitelnými. Historie poznání přírody člověkem to zcela potvrzuje.

Jednou ze základních příčin toho tkví v tom, že smyslové orgány, které člověk při svém poznávání přírody používá, mu tuto možnost nedávají z jedné prosté příčiny. Příroda obdařila člověka smyslovými orgány ne proto, aby mohl přírodu poznat.

Smyslové orgány člověka, ostatně jak i smyslové orgány zvířat a rostlin, vznikly a rozvíjely se jako mechanismus adaptace a přizpůsobení se každého druhu živých tvorů k ekologickým nikám, které zaujímají.

Člověk začal využívat smyslové orgány k hromadění, uchování a předávání informací dalším. Ale to jsou jen informace o mezisvětě, ale ne o makrosvětě nebo mikrosvětě. Na co, bohužel, neobrací pozornost. Ale marně. Proto co rozezná smyslovými orgány dokonce i za pomocí přístrojů jednoduše nelze popsat a vytvořit plnohodnotný obraz stavby světa.

Pro vytvoření plnohodnotného obrazu je nutno mít možnost současně poznat jak část ledovce nad vodou, tak i pod vodou, což je možné jen při vzniku dodatečných smyslových orgánů k už pěti stávajícím.

Prakticky každý kdo chce, má možnost získat cestou zkoumání… Pro to není potřeby žádných složitých experimentů, stačí se jen ponořit pod vodu bez masky a otevřít oči. Obraz podvodního světa se nám představí v překrouceném obraze: formy, vzdálenosti nebudou odpovídat reálným. A to není žádný paradox.

Oči člověka jsou adaptovány na vzduchové prostředí, oči rab a dalších podvodních živočichů na vodní. A proto podvodní obraz bude pro člověka překroucený, jako pozemský pro ryby. Co lze říci o kvalitativně jiných jevech, s nimiž se člověk nikdy nesetkal a nemůže setkat prostřednictvím svých pěti smyslových orgánů?

Nejzajímavější je, že o tom nikdo nepřemýšlí. A tak věda, různé její obory se proměnily ve slepé ze staré indické bajky o slonu, kdy tři slepí se pokusili popsat slona. Každý z nich se dotkl nějaké části slona a rychle popisovat přes svoje pocity celého slona. Co z toho vzešlo, ví každý, není složité si to představit.

Bohužel celá historie teoretické vědy, která se pokoušela vytvořit obraz stavby světa, velmi silně připomíná bajku o třech slepých. A co je zajímavé, prakticky všechny velké objevy lidstva byly vytvořeny vědci v momentě tzv. prozření osvícených, které vždy «byly» za hranicemi pěti smyslových orgánů člověka.

Ale ani to nepřimělo člověka zamyslet se nad otázkou- co lze získat pomocí pěti smyslových orgánů a co je potřeba pro plnohodnotné poznání přírody. ale současně nelze vinit slepého od narození za to, že není schopen pochopit a procítit krásu a barvy okolní přírody. Jediná možnost pro slepého toho dosáhnout je – prozřít.

Rád bych věřil, že jsem to dosáhl a v důsledku tohoto «prozření» se podařilo vytvořit předkládanou teorii v této knize, která by měla sloužit k Vašemu pochopení.

Akademik N. Levašov

 

Předmluva

 

Aktuálnost problému

Vznik člověka a zrození jeho vědomí je neoddělitelně spojeno s jeho pokusy o poznání okolního světa. Celý svět ve své nekonečnosti, bezhraničnosti a neomezenosti není člověku dán ve své bezprostřednosti. Ontologický přístup umožňuje, aby přijal svět jako celek, jako systém. To znamená, že ontologie odpovídá na otázku: Co je podstatou vesmíru a chápání světa.

Specificky filosoficky položená otázka, s níž jsme se setkali u antických filosofů Thalese, Anaximandrose, a Anaximena je založena na pokusu vymezit prapříčinu, prvotní řád, jež by mohla vysvětlit veškerou nekonečnou mnohotvárnost přírodních jevů.

Thales považoval za prahmotu vodu, Anaximenos – vzduch, Herakles – oheň, Xenofenes a Parmenides – zemi,atd., vcelku totéž, co se v dávnověku považovalo za nerozložitelný prvek, s čímž se setkáváme i ve staroindické a staročínské přírodní filosofii. Pouze Anaximenos identifikoval z celého množství prahmot jedinou nedělitelnou část hmoty, kterou nazval „apeiron“.

Leiblic stanovil jako základ monádu, tj. prvotní substanci, která nevzniká a nezaniká, nemá žádné části, a získána může být jen v procesu tvoření. Každá monáda se liší od druhé a jako každá tvorba, monáda je v neustálé přeměně. Změny v monádě jsou z vnitřních příčin, tzn., že vnější působení nemůže mít vliv na její vnitřní stavbu.

Epikuros, Leukiposs, Demokritos a Kant se domnívali, že prvopočátkem tvoření přírody bylo rozptýlení primární hmoty všech nebeských těles – atomů. Leukipides a Demokritos se domnívali, že nekonečný je nejen počet atomů, ale i počet možných forem, tzn. tvarů, obrysů z nich tvořených. Počet těchto různých forem je – nekonečný.

Důkaz nekonečnosti počtu forem, samozřejmě, nemohl být empirický, v důsledku neviditelnosti a nehmatatelnosti těchto forem, ale jen logický. Toto učení bylo novým a zcela originálním způsobem řešení přírodovědných a filosofických problémů, které vyvstávaly před řeckými eleaty a jejich učení, podle něhož existující, skutečné věci nemohou nevznikat a nezanikat.

Leukipos a Demokritos, stejně jako Empedokles a Anaxagores, v souladu s touto tezi, ale zároveň s tím, bojovali proti přesvědčení eleatů, kteří popírali potenciál kvanta a potenciál pohybu. Empedokles se pokoušel řešit tuto záhadu, vypracoval hypotézu o čtyřech „kořenech všech látek“ a o dvou silách, které je uvádějí do pohybu. Anaxagoras se tentýž úkol pokoušel řešit vyzvednutím hypotézy, že od všeho oddělený existuje «rozum» – jako mechanická hybná síla, která uvádí tyto částice do pohybu.

Ale ani Empedokles, ani Anaxagoras nepředpokládali, že elementární částice látek jsou absolutně nedělitelné. Právě tato myšlenka se stala základem materialistické filosofie a fyziky Leukipida a Demokrita. Teorie o námi neviditelných atomech vyvěrá z pozorování procesů a jevů v přírodě, které jsou vnímatelné našimi smysly. Teorie atomismu vznikala u Leukipose a Demokrita na základě pozorování a některých analogií.

K vysvětlení Simplicia, Leukipos a Demokritos vyslovili postuláty, existence nekonečného množství atomu, protože nekonečnost byla nezbytná pro vysvětlení všech jevů, pozorovatelných ve fyzickém světě. Jen ti, kdo považují atomy za nekonečnou počitatelnou množinu, jsou schopni všechno rozumně vyřešit. Toto zdůvodnění je klasický příklad vytváření vědeckých hypotéz.

Atomistické učení Demokrita se rozvíjelo ruku v ruce s představou věčnosti času. Aristoteles uváděl, že věčnost podle Demokrita je základem důkazu toho, že všechno existuje a nic nevzniká. S výjimkou Platona všichni filosofové, jak je zřejmé u Aristotela, považovali čas za věčný.

Učení Leukipida a Demokrita o vlastnostech těles bylo zcela novým pohledem, poprvé uvedeným do starořecké filosofie a vědy. Zanechalo hlubokou stopu v rozvoji fyziky, chemie a filosofického pojetí přírody.

Tyto názory se ostře rozcházely s názory, vládnoucími v 5. st. př.n.l. Úvaha o nekonečnosti Vesmíru a o současné existenci nekonečného počtu světů si těžce klestila cestu do vědomí lidí.

Kant převzal atomistickou teorii Epikura, Leukipida, a Demokrita. Ale Epikuros předpokládal, že existuje přitažlivost, bránící klesat elementárním částicím hmoty. Kant uznává, že se jeho teorie jen málo odlišuje od, jim přijaté, Newtonovy teorie přitažlivosti. Závěr, že vichry vznikají neuspořádaným pohybem atomů, stanovil jako jeden z hlavních bodů v systému Leukipida a Demokrita, a tyto vichry se setkávají v kosmologické teorii Kanta.

Kant současně říká, že výše uvedeni zastánci učení mechanického pojetí vesmíru, odvodili veškerý pozorovatelný řád ze slepé náhody, která tak úspěšně slučuje atomy, že utvořily jeden soudržný celek. Epikuros například kritizoval tvrzení, že atomy, aby se mohly setkat, se odchylující se od přímočarého pohybu bez jakékoliv příčiny.

Říkal, že všechny tyto filosofie přisuzují původ živé bytosti ze slepé náhody a skutečný rozum z nerozumu. Kant viděl roli vyššího rozumu v procesech, vlastních zákonům hmoty, když ze stavu jejího úplného rozložení a přirozeného uspořádání se vyvíjí nějaký harmonický uspořádaný celek. Všiml si, že hmota jako prvotní existenci všech věcí, je podřízená obecným zákonům, musí vytvořit harmonický spojení. Proto musí existovat Bůh, potom příroda i ve stavu chaosu, může fungovat správně a harmonicky.

Ve vztahu stavby a pohybu nebeských těles Kant uvádí, že u existující hmoty ve své podstatě obdařené silou přitažlivosti je snadné identifikovat ty příčiny, které mohou napomáhat uspořádání systému světa, jako celku. Je nutné, aby těleso mělo tvar koule, aby volně plovoucí tělesa vykonávala kruhový pohyb kolem centra, k němuž jsou přitahována.

Vzájemné postavení orbit, shodnost směru, excentricit, to všechno lze vysvětlit jednoduššími mechanickými příčinami. Současně Kant přiznává, že je snazší pochopit vznik a uspořádání světa, než přesně objasnit vznik smítka prachu, nebo housenky, jen na základě mechaniky.

Je nutno poukázat, že Kant objasňoval velký řád přírody jen silami přitažlivostí a odpudivosti, které jsou jednak prvotní a univerzální. Obě byly převzaty z filosofie Newtona, který zjistil, že je možné ustoupit od přírodní kosmologie. Kant zaměňoval transcendentální filosofii za ontologii tj. systémem pochopení a principů, které předcházejí zkušenosti apriori, ale podány člověku smyslově, mohou být potvrzeny zkušeností.

Kant hodnotil svoji hypotézu jako nový závit ve spirále rozvoje vesmíru založené na univerzálních zákonech přírody. K vylepšení hypotézy vesmíru a také řešení takových problémů, je potřeba se obracet jen k přírodní filosofii. Fyzická část vědy o vesmíru může být v budoucnu dovedena k takové dokonalosti, k jaké Platon dovedl její matematickou část, poukázal Kant.

Výchozí pozice filosofie Hegla – jednota bytí a ducha, tj. chápání reálného světa jako projev myšlenky, pochopení, ducha. Tato jednota byla vnímána jako historicky se vyvíjející proces sebepoznání, absolutní ideou sebe sama. Základem všech přírodních jevů a společnosti je absolutno, duchovní a rozumový počátek – «absolutní idea», «světový rozum», nebo «světový duch». Začátek – aktivního a činného, přičemž jeho činnost je v myšlení, nebo spíš v sebeuvědomění.

Podle Hegela, ontologie – to je učení o abstraktních atributech podstaty. Poukazoval na to, že podle dřívější definice ontologie v jejich stereotypu a konečném významu neexistuje princip a bližší obsah by mohl být založen na ujištění, a někdy také na etymologii (původ slova). Hegelův systém předem odhalil myšlenku jednoty ontologie, logiky a teorie myšlení, a tím přispěl k pozitivnímu poznávání světa.

Rozvoj vědeckého myšlení ve 20. stol., stejně jako v předchozích stoletích, potřeboval nové zdůvodnění ontologické hypotézy. Objevila se náhodně. Lorenz rozšířil aktuální matematickou reformu, a Einstein ji shrnul do dvou závěrů.

1. Prostor je pokládán za izotropním, tehdy, pokud jeho vlastnosti nejsou závislé na orientaci a rozložení.

2. Rychlost světla je pokládána za konstantu, jako maximální rychlost pohybu hmotných objektů. Jinými slovy, rychlost světla není závislá na prostoru.

Tato teorie byla základem pro vysvětlení podstaty prostoru. Společně s tím, některé objevy poslední čtvrtiny 20. století a počátku 21. století nenalézají vysvětlení pro existující postuláty.

Soubor výsledků získaných za hranici zemské atmosféry prostřednictvím radioteleskopu, publikované v r. 1997 americkými astrofyziky Gordnem Rodlangem a Johnem Ralstnem, svědčí o tom, že vesmír je- nehomogenní.

Experimenty prováděné Dr. Ludginem Wangem v prinstonském vědeckovýzkumném institutu přinesly ohromující výsledky – paprsky světla se ve specifickém plynovém prostředí pohybovaly rychlostí 300x vyšší, než je teoretická maximální rychlost světla. Druhá skupina fyziků v Itálii získala informace o šíření mikrovln rychlostí o 25% vyšší, než teoretický možná.

Ani jaderná fyzika neunikla podobnému osudu. Tak i základní zákon současné fyziky, zákon o zachování hmoty říká, že hmota odnikud nevzniká a nikam se neztrácí. V závislosti na syntéze částic v průběhu jaderné reakce, tento zákon lze zapsat takto:

m1 + m2 > m3 (1)

Jinými slovy, hmota vzniklá jako produkt syntézy částice, musí být menší, nebo rovna celkové hmotě částic, z nichž je sestavena. Přesto v některých experimentech hmota vznikající částice, někdy, několika řády převýšila hmotu částic, z nichž je složena.

m1 + m2

Tyto a mnohé další experimentální údaje hovoří o skutečné krizi ve vědě, tj. vzniká nutnost nových přístupů, hypotéz, umožňujících vysvětlit získané objevy. Zaprvé, vědou navržená koncepce pojetí makro- a mikrokosmu, založená na myšlence různorodosti prostoru.

Tato idea dovolila vysvětlit a objasnit prakticky všechny projevy živé a neživé přírody. Neustála změna dimenze prostoru v různých směrech (gradienty dimenze) tvoří úrovně, v jejichž mezích má hmota specifické vlastnosti a kvality. Při přechodu z jedné úrovně do druhé dochází ke kvalitativnímu skoku vlastností a projevů hmoty. Na základě toho, se vysvětluje existence ostatních vesmírů.

Základní ideou makrokosmu je systém vzájemného působení (interakce) mezi vesmíry, kvalitativně od sebe odlišných. Takový postoj za prvé dává možnost objasnit takové jevy, jako «černá díra», a existenci tzv. «temné hmoty», která byla odhalena ve výsledcích astronomického zkoumání a výpočtů.

Na úrovni mikrokosmu vytvořena koncepce umožňuje vysvětlit projev radioaktivity, jejíž příčiny nebyly nikým vysvětleny. Současně tato teorie umožňuje vysvětlit i záhady života. Například analýza chování molekuly RNA viru ve vodním prostředí jako nejjednoduššího živého organismu, mimo vodní prostředí – jako organické molekuly vysvětlující kvalitativní procesy, které se při tom dějí, a poskytuje pochopení kvalitativní přeměny neživé hmoty v živou.

Na základě myšlenky kvantování dimenze (rozměru), neustále měnícího se prostoru, zdůvodněná multidimenzionalita života. Zaprvé uvádění a zdůvodnění nezbytných a dostatečných podmínek pro život ve vesmíru. A také vysvětlení kvalitativních procesů přeměny hmoty probíhající na buněčné úrovni.

Získané výsledky dovolují na základě nového pohledu na současné zákony fyziky, chemie, astronomie, medicíny a ostatních věd, což zase dává možnost rozvíjet nové směry v mnoha oblastech vědy.

-pokračovanie-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


Nikolaj Levašov

Z knihy “NEHOMOGENNÍ VESMÍR”, preložila Marie

Zdroj: http://files.leva-net.webnode.cz/200000892-6cc306dbcf/Nehomogenn%C3%AD%2...


 

Súvisiace:

NIKOLAJ LEVAŠOV Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/nikolaj-levasov-vyber

Svetlana Levašová: ODHALENIE (obsah)
http://www.cez-okno.net/clanok/svetlana-levasova-odhalenie-obsah

 


Sekcie: 
október 17, 2017 02:07 dopoludnia
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top