Obrázok používateľa CEZ OKNO
NEHOMOGENNÍ VESMÍR (část 2.)

“Krásným obrazným jazykem, dostupným porozumět mu kterémukoliv člověku, ať už žil před čtyřiceti tisíci léty, nebo dnes, naší předkové informovali o uspořádání Vesmíru. Udivují přesností a rozsahem předávané informace. Náš současný Vesmír, který je jen částečně znám současným vědcům, ukazuje jak je to malá část, jako zrnko písku na břehu nekonečného oceánu.”

 

Kapitola 1. Analytický přehled

 

1.1 Význam ontologie fyzických procesů na filosofické a vědecké myšlení lidstva

Prostor?! Co to je? Člověk se v dávnověku díval na hvězdné nebe a vytvářel si představy o Vesmíru. Homo sapiens – člověk rozumný – už v názvu, člověka odlišuje rozum, jako základní odlišný rys, oddělující jej od okolní přírody.

A jako jakékoliv myslící bytosti, podle definice, člověk, jemuž je vlastní touha poznat okolní svět, Vesmír. A přirozeně výsledkem tohoto procesu poznání je vytváření obrazu Vesmíru.

Historie zrodila i ničila civilizace, a současně s nimi se objevila a byla zničena náboženství, filosofické systémy, poznání Vesmíru. Zdaleka ne všechno historie zachovala, zvláště nenapravitelné škody historii civilizace, ale i jejímu celkovému rozvoji, způsobilo křesťanství a zejména katolicismus.

Fanatiky, popuzovanými kněžím, byly zničeny pokladnice znalosti dávných civilizací, starobylé knihovny – depozitáře nejcennějších knih: sumerská v Babylonu, Alexandrijská v Egyptě, poničeno souostroví Santoriny, archívy papyrů v Thébách a Memfisu, etruská knihovna v Římě, vypálili chrám v Athénách, zničili obrovskou knihovnu v Konstantinopoli, neznámo kam se poděly knihovny Jaroslava Moudrého a Ivana Hrozného, manuskripty civilizace Mayů, Inků a Aztéků.

A výsledkem toho je, že mnohé vědění starověkých civilizací na Zemi bylo zničeno. Mnohé…, ale, naštěstí ne všechno. A to, co bylo zachráněno ze spárů inkvizice, tyto starověké svazky, zachráněné za cenu mnoha životů, udivují hloubkou a přesností popisu Vesmíru, k pochopení některých aspektů, k nimž se současná věda pouze přiblížila.

Nejzajímavější v tomto ohledu a nejstaršími jsou Slovansko-Árijské Védy. V „Knize světla“ jejíž stáří je 4 000 let se nalézá mapa Vesmíru, které jednoduše šokuje svoji přesností a kompletností. Nevěřitelné, ale fakt který si musí přiznat každý, kdo otevře tuto knihu.

 

…Ve skutečném prvopočátku, nebo ještě dříve,
tehdy, když za nekonečně nové věčnosti
rozléval se velkým mocným proudem
život nesoucí rozsévající Inglia,

Prvotní život rodícího se úsvitu
byly zrozeny v nové existenci
různorodé prostory a skutečnosti
světové Javi, Navi a Pravi

A čím blíže
k původnímu zdroji světla
se tyto prostory rozkládaly
a reality v různých zářících světech,
tím většími prostorami
tyto chvalozpěvné prostory
skutečnosti byly naplněny…1

 

Před čtyřiceti tisící lety bylo známo, že existuje mnoho Vesmírů, různých rozměrů a tvořících společně jednotný vesmírný systém, který budeme podmínečně nazývat matričním prostorem.

 

Jako větve stromu spojil
prvotní životodárný paprsek
Lístečky – reality
našeho stromu světa
s mohutným zářícím kmenem

A každý lísteček – realita
nesmírně zářil,
třpytivým, jasným světlem
různých sluncí.
a kmen stromu světa vrůstal
mnohačetnými svými kořeny
do nekonečné nové věčnosti
zrozené v nové existenci2

 

Krásným obrazným jazykem, dostupným porozumět mu kterémukoliv člověku, ať už žil před čtyřiceti tisíci léty, nebo dnes, naší předkové informovali o uspořádání Vesmíru. Udivují přesností a rozsahem předávané informace. Náš současný Vesmír, který je jen částečně znám současným vědcům, ukazuje jak je to malá část, jako zrnko písku na břehu nekonečného oceánu.

Je – jen jediným lístečkem – reality našeho stromu Světa. A každý takový lísteček reality má svůj rozměr a přesně definovanou pozici na stromu světa. Zajímavé, ne?!

Vysvětlit princip kvantování prostoru na základě určité skutečností, která je současné fyzice známa pro procesy, projevující se na úrovni mikrosvětu – kvantování elektronových orbit atomů. Mikrosvět je poměrně hluboce prozkoumán jadernou a kvantovou fyzikou, ačkoliv poznání a představa o uspořádání Makrosvěta je v počátečním stádiu.

Jednoduchost a obrazotvornost jazyka Véd – není náhoda. Ti kdo psali informaci v „Knize světla“ nádherně chápali, že jakýkoli speciální jazyk podávající informaci nemůže být přijatelný, protože vytvoření speciálního jazyka může z těch, či oněch příčin, vše zničit a nemůže potomkům předat smysl termínů pro ně přijatelných. A z toho důvodu nikdo nemůže správně informaci pochopit.

To bude naprosto jasné, když se obrátíme k příkladu současné vědy. Vědci vymysleli a zavedli tolik vědeckých termínů, že víc jak 90% současně žijících lidí není schopno pochopit jejich význam. Dochází až k absurditě, když některé vědecké práce je schopno pochopit jen několik lidí na planetě.

Provedeme-li analýzu rozvoje vědy, bude jasné, že současný vědecký jazyk se už v příštím století může stát absurdním a nepochopitelným budoucím pokolením, jako např. jazyk středověkých alchymistů se ukazuje nesmyslný a nevědecký současným vědcům, ačkoliv ve středověku byla alchymie všemi uznávána a byla akademickou vědou, kterou se učili studenti na univerzitách. Kdyby nebylo alchymie, nikdy by nevznikla organická a anorganická chemie, která vcelku nemá nic společného se svou „matkou“.

Proto když je nutno předat informaci vzdáleným potomkům, je jediným akceptovatelným způsobem předání informace maximálně dostupným jazykem. Jen v takovém případě je šance, že lingvisté a historikové budoucnosti budou schopni přečíst a pochopit tuto informaci. Proto, z tohoto hlediska každý jazyk, dostupný a názorný pro pochopení prakticky každého člověka, je dostatečným garantem toho, že předaná informace bude pochopena správně.

V době, kdy byla napsána „Kniha světla“ existovaly nejen speciální termíny, ale i různé abecedy pro lidi různého vzdělání a úrovně zasvěcení. To tvořilo systém, který dovoloval zabezpečit plnou kontrolu nad dostupností k informaci. V ty dávné časy dobře chápali, že informace – je velmi mocná zbraň, kterou nesmí přijít do rukou duchovně nezralých lidí, kteří by tuto informaci mohli použít ke kořistnickým cílům, nebo nevědomě, co v podstatě, může vést více, či méně ke globálním katastrofám.

 

…leč mezi kněžími
druhou kastou byla skupina
ještě výše zasvěcených,
málo komu z kněží
nižších kast byla známa,
a měla jiné duchovní učení,
které se velmi lišilo od předchozích.

Toto duchovní učení hlásalo,
že náš okolní javný svět,
svět žlutých hvězd a slunečních systémů
je jen zrnko v nekonečném Vesmíru.

Že existují hvězdy a slunce bílé,
modré, fialové, růžové, zelené barvy,
hvězdy a slunce barev
námi nevídaných
a našimi smysly nepostižitelných.

A jejich nekonečný počet,
nekonečná rozmanitost,
a sdílející nekonečný prostor.
……………………………………………………
A všechny tato různorodé světy -
jsou nic před jinými světy
ležícími za hranici našeho Vesmíru
a opět jejich nekonečný počet,
a jejich nekonečná rozmanitost.

Nekonečnosti Vesmíru sdílejí
všechny tyto různé a mnohotvaré světy.3

 

Klasifikace hvězd podle vyzařovaného spektra byla celkově zformována už v druhé polovině 20. stol. a některé typy hvězd byly zjištěny jen pomocí radioteleskopů a, přirozeně, lidskými smysly nevnímatelné. Něco podobného se nemůže stát náhodou, a jestli ano, tak je velká pravděpodobnost, že i mnohé ostatní, uvedené ve Védách je blízké pravdě.

Tak že nakolik cenné poznání bylo „zapomenuto“, na jak dlouhou dobu a proč až dnes se stala informace o nich mnohým dostupná?!

Přispělo k tomu několik příčin, jedna ze základních – tkví ve změnách klimatu, způsobené prudkým ochlazením před třinácti tisíci léty, tak následné stěhování národů do teplejších oblastí, při němž se přesídlenci odtrhli od svých původních zákonů a ztratili mnohé znalosti, které měli jejich předkové.

Velmi málo vysoce zasvěcených odešlo s přesídlenci, což bylo jako jedna z hlavních příčin jejich «zdivočení». Tvrdá příroda je nutila bojovat za fyzické přežití a nezabývali se hvězdami. Když nebezpečí pominulo, málo co zůstalo z bývalých znalostí a to málo se zachránilo v lidových legendách.

«Zbytky» tohoto starobylého vědění byly «větší», či «menší» a v důsledku toho zanechaly větší, nebo menší stopu ve filosofických systémech a náboženstvích různých národů. S přesídlenci odcházeli do dalekých krajů i ochránci vědění, ti ale vcelku nebyli vysoce zasvěceni.

Mimi to lidé odcházející do nových zemí, často tisíce kilometrů od své Rodiny, v době stěhování byli nuceni se potýkat s různými těžkostmi: hladem, s přírodními živly, odrážením napadení jiných ras, sami napadat.

Dokonce už v těch dobách mnohé země příhodné pro život byly obsazeny a nalézt volné země nebylo lehké.

Ve většině případů to bylo mírumilovně, nebo jako výsledek válek, se nově příchozí usídlili spolu s domorodci, dochází k symbióze, postupnému promísení se s nimi. Proto je pro tuto periodu typické přežití, vědění nebylo v dobách stěhování žádoucí.

Tehdy, když rody přesídlenců nacházeli nová místa, se opět ve větší míře jevila potřeba poznání, – v praktických znalostech umožňujícím osídlencům obdělávat půdu, vyrábět předměty potřebné pro všední život a různé nástroje pro rozvoj řemesel, takže v době přesídlování lidé přijímali a udržovali jen to nejnutnější.

Jindy trvalo léta, desetiletí než se přesídlencům podařilo najít to, co hledali. Proto obvykle noví nositelé poznání, noví knězi nemohli být plnohodnotní. V důsledku toho, prvotní poznání částečně ztratili, částečně jej pozměnili a následně, ve většině případů postupně transformovali do filosofického světového názoru. Analogické jevy se vyskytovaly i v důsledku vojenských tažení.

V důsledku ch’Arijského tažení do Dravidie, (Starobylá Indie) v r. 2691 př.n.l. z Bělovodí, žijícím rasám-Drávidům a Nágům – s dobytím byly přineseny i znalosti které se v přenesené podobě staly základy filosofie a mytologie Indie.

 

Ostatní rody velké rasy
usadivši se po celé tváři Midgard-Země
a přejdouce za Himalajské hory
učíce lidi s tmavou barvou kůže
moudrosti světa Jasu

Ve snaze zastavit
tyto strašné oběti svého hoře -
Své bohyni – Černé matce
a hadům Drakonům ze světa Navi
a získat novou Božskou moudrost
a víru….4

 

Později, část moudrých citátů z Moudrosti Světa Světlých vešla do sborníku pod názvem Rig-Veda který se zachoval na území Indie. Ve staroindické společnosti se zformoval systém Varn, později kast- uzavřených společenských formací, které striktně spojují lidí oddělených profesí vylučující přechod z jedné kasty do druhé a zakazující mezikastovní sňatky.

Přední místo ve společenské hierarchii náleželo Bráhmům, tj, kněžím v dávnověku obyčejné propojující funkci duchovenstva a funkci učenců. Potom byli Kšatrias vojensko – administrativní znalosti; vajši – svobodní členové společnosti zabývající se zemědělstvím, řemesly a obchodem, jak ver. městech, tak i na vesnicích.

Tyto tři varny byly v procesu formování tříd árijských kmenů (ch’Árijských a da’Árijských), v tu dobu kdy čtvrtá varna – varna šudra do níž vstupovali neplnoprávní občané, na něž připadala část nejhrubších prací, byla tvořena hlavně z příslušníků místních rodů, dravidů a nágů porobených Ariany v průběhu válečných tažení.

Staroslovanské Védy položily základy filosofické tradici starověké Indie. V indické variantě jsou Vedy sestaveny ze čtyř sborníků hymen (samchitů), popěvků, magických zaříkávadel, modliteb apod. – Rig-Vedy, Samvedy, Jadžurvedy, Atcharavedy (nebo Atcharangirasy).

Každý z těchto sborníků nakonec zarůstal různými - komentáři a doplňky rituálního, magického, filosofického řádu - Bráhmy, Aranyakasy, Upanišády.

Přesněji, filosofický rozvoj starověké Indie se nejúplněji odrážel v Upanišádach, ale prvotní záblesky filosofického přístupu k realitě lze vysledovat už ve sbornících védických hymnů, zvlášť v nejstarší z nich - Rig-Védě.5

 

(Kosmologický hymnus)

Tehdy nebylo nic, vůbec nic;
nebyl ani vzdušný prostor,
ani nebe nad ním.

Co se dělo? Pod čím pokryvem?
čím byly vody neprostupné, hluboké?
Tehdy nebylo ani smrti, ani nesmrtelnosti,
nebylo rozdílu mezi nocí a dnem.

Bez závanu vlastního dechu Jediného,
a nic kromě něho nebylo.

Zpočátku tma byla skryta ve tmě,
všechno to (bylo) nerozeznatelné, měňavé.

 

Z velkého počátku se zrodilo Jediné,
pokryté pustinou.
A počalo (tehdy) z touhy – ono
bylo prvním semenem mysli.

Spojení existujícího a neexistujícího,
nalézali pochopení v srdcích prozíraví
mudrci.

Vrátil jejich (prostërta) napříč Bylo-li
dole (co), bylo-li nahoře?

Byli nositelé semen, byly síly. Vedení -
vespod, úsilí - nahoře .

Kdo popravdě ví, kdo by teď jednal
Odkud vzešlo to poznání světa?

Bohové (se zjevili) po jeho stvoření.
Ale kdo že ví, z čeho ono vzniklo?

Z čeho vzniklo to poznání světa,
Vytvořil – li,(jej někdo) nebo ne?

Kdo to viděl na vyšším nebi,
ten jistě ví. A když neví?

 

Ještě zajímavější je prozkoumat odraz historie Atlantidy a Egypta v Slovansko-Árijských Védách. A opět se o tom hovoří ve Védách.

 

Veliké ochlazení přinese vítr
na da´Arijské na zemi celou a Moréna po třetinu
roku ji bude pokrývat svým bílým pláštěm

Nebude potrava pro lidi a zvířata v čase
celém a začíná Velké Přesídlení
potomků Rodu Nebeského za hory Ripejské,
které ochraňuji na západních hranicích
Svjatu Roseniju…

A oni dojdou k Velikým Vodám,
Oceánu – moře Západního,
a přenese je Síla Nebeská,
do země bezvousých lidí,
s kůží barvy plamene Zářícího Ohně.

Velký Vůdce postaví v té zemi
chrám. Trojzubce Boha moří

A bude – Bůh Moří
posílat jim své nesčetné dary,
a bude ochraňovat jejich zemi před Živly Zla…

Ale velký dostatek
zamlží hlavy vůdců a kněží.
Veliká Lenost a touha po cizím zachvátí jejich rozum.

A začnou lhát bohům i lidem,
a začnou žít podle svých zákonů.
Porušujíce Odkazy Moudrých Prapředků
a Zákona Boha - Tvůrce Jediného.

A budou využívat
Sílu živlů Midgard-Země
pro dosažení svých cílů…
A svým konáním rozhněvají
Nia – Velkého Boha moří…

A zničil Nij a živly tu zemi
a ona se skryla do hlubin Velikých Vod,
stejně jak zmizela za starých časů
do hlubin severních vod – Posvátná Daaria.

Bohové Rasy zachrání lidi spravedlivé
A Síla Nebeská je přenese na východ,
do země lidí s barvou kůže Mraku…

a bezvousé lidi s barvou kůže plamene Zářícího Ohně.
přenese Síla Nebeská do nekonečných zemí
na západě Jarila-Slunce ležící.

Lidé s kůží Mraku budou pokládat
potomky Rodu Nebeského za Bohy….
a budou se u nich učit mnohým vědám.

Lidé z Velké Rasy
postaví nová města a chrámy
a naučí lidi s kůží barvy Mraku
pěstovat obiloviny zeleninu…

Čtyři Rody Velké Rasy se vzájemně vystřídají,
budou vyučovat Starobylé Moudrosti nové Kněží…
a stavět Trirany-hrobky
jako Hory rukotvorné, čtyřhranné…

 

Civilizace mytické Atlantidy, jak ji nazývají staří Řekové, podle legendy, vznikla v důsledku přesídlení rasy Antů z Bělovodí na velký ostrov v Západním oceánu – Atlantickém oceánu – a vytvořili tam ještě jedno ohnisko civilizace.

Později začali přesídlenci nazývat svou novou zemi Antlan, tj. zemí Antů. Tento název se díky starým řekům přejmenovává na Atlantidu a pod tímto jménem se historicky zachovala. Ve svých dílech se Platon zmiňuje o Atlantidě a podává názor na to, že se zánikem Atlantidy zanikla i stará vědění. Atlantida se potopila na dno oceánu v důsledku přírodních kataklyzmat. Atlantida se rozkládala na západ od severu Afriky,

Potvrzením pravdivosti toho je tajemství a skutečnost existence tajemného národa Guanches nalezeného Portugalci, opět objevili Kanárské ostrovy, na kterých ke svému údivu našli bílé domorodce, kteří ve srovnání s malými Portugalci vypadali obrovsky svým dvoumetrovým vzrůstem.

Tito modroocí a světlovlasí giganti přebývali na Kanárských ostrovech, ale nikdy nedospěli na africký kontinent, lišící se od ostrovů dobrým počasím. Zajímavá je ta skutečnost, že Portugalci na těchto ostrovech nalezli zdivočelá domácí zvířata. Zdá se, jako kdyby Guanches byli potomky lidí vyplavených společně se svým domácím skotem na neobydlený ostrov kde během času zdivočeli, nebo přinejmenším ztratili mnoho znalostí, které ovládali. Jejich jazyk byl Portugalcům naprosto neznámý.

Bohužel agresivní politika Portugalců způsobila, že svobodomilovní Guanchové byli vyhlazeni vojáky, nebo zemřeli na nemoci, které neznali, zavlečené na ostrov. Zajímavé je i to, že současně s muži bojovaly i ženy, které daly přednost smrti před otroctvím. V důsledku toho všeho, svobodně žijící potomci Atlaňťanů úplně zmizeli a vzali sebou ještě další tajemství historie.

Všichni ti, kteří dospěli na africký kontinent, dorazili na dolní tok Nilu, založili novou civilizaci – civilizaci starého Egypta. Ze staroegyptských legend je známo, že tato země byla založena devíti bílými bohy, kteří přišli ze severu. Pro negroidní obyvatelstvo starého Egypta bílí příchozí, zasvěcení do starobylých poznání, samozřejmě byli jako Bohové.

Přistěhovalci si nejen podrobili negroidní rasy Starého Egypta, ale je i mnohému naučili: umění stavět obydlí a chrámy, ovládat techniku zemědělství, chovu zvířat, zavlažování, řemeslům, plavbě na loďkách, vojenskému umění, hudbě, astronomii, poezii, medicíně, přípravkům pro balzamování, využití nerostných surovin, tajným naukám. Vytvořili kastovní systém, institut kněžství a institut faraona.

Zajímavé je to, že všechno, výše uvedené, se objevilo najednou, současně nebylo rozvíjeno postupně, jak to má být v případě postupného rozvoje civilizace. Ale to jen potvrzuje, že tato poznání byla přinesena. Kromě toho, v budoucnu bylo dokázáno, že první čtyři dynastie faraonů Starého Egypta byli bílí lidé. Studium nalezených mumií z prvních dynastií to nepochybně dokazuje.

To znamená, že starověké mýty jsou vědeckým důkazem své reálnosti, což dává důvod se domnívat, že i ostatní mýty mohou být zcela reálná fakta.

Zajímavá je druhá skutečnost, že staroegyptské civilizace – za mnoho tisíc let existence nevytvořila nic nového. Starověká vědění bílých Bohů se přeměnilo pro jejich potomky ve svatyni, chráněnou kastou kněží – vědění se změnilo v dogmata. Kněží novým pokolením jen předávali vědění, které v podstatě dostali od svých učitelů.

Jakýkoliv pokus něco změnit, byla přijímána jako znesvěcení: evoluční rozvoj staroegyptské civilizace byl «zmražen» kněžími na mnoha tisíciletí. I tato smutná skutečnost se stala základní příčinou zničení egyptské civilizace. Ale před tím, než zahynula, rozsela semeno svého poznání na úrodnou půdu svých sousedů.

Tajné znalosti se z Egypta dostaly do starého Řecka, vědecké práce filosofů a učenců, které historie uchovala. Bohužel, ohromné množství staroegyptských manuskriptů a pergamenů, které začal shromažďovat Alexandr Makedonský a jeho pomocníci po dobytí Egypta, byly zničeny při požáru Alexandrijské knihovny, kterou založili fanatičtí křesťané.

Jediné, co se zachránilo do naší doby, tak to je pohřebiště faraonů a aristokracie Egypta a to jen proto, že byly pečlivě ukryty a pak zasypány písky, Právě proto, že historie Egypta se učila z fresek, nápisů v pyramidách a pohřebištích. Právě proto, je málo co známo o životě živých Starého Egypta, o jejich filosofii a vědeckých představách.

Docela zajímavá je skutečnost, že Slovansko-Arijské runy a egyptské hieroglyfy mají mnoho společného a některé z nich jsou – jednoduše totožné… Tak prakticky nezůstalo svědectví o filosofii a vědeckém myšlení Starého Egypta, jen tajné skrýše manuskriptů, vytvořené strážci tajemství, unikly osudu být páleny, ale ani dosud nejsou široké veřejnosti známy.

Nicméně se poznání starého Egypta neztratilo beze stop, ale našlo svoje pokračování a rozvoj ve starořecké filosofii.

Starořecká filosofie skutečně nevznikla v Řecku, ani na Balkánském poloostrově ale na východním okraji řecké říše – v jónských městech, západního pobřeží Malé Asie, založena Řeky a rozvíjenými dříve, než tomu došlo v samotném Řecku, otrokářského průmyslu, obchodu, a na jejich základě vyrůstající duchovní kultury.

Tato kultura se vyvíjela více pod vlivem starých východních civilizací Babylonu, Fénicie, Egypta. První materiální učení vznikla v Miletě, v jednom z mocnějších maloasijských řeckých měst v 6. stol. př.n.l. a na přelomu 6.-7.stol. př.n.l. Žili v něm a vytvořili svoji školu následně tři učenci:Thales, Anaximandros a Anaximenos

Zabývající se otázkou, odkud vše vzniká, a v co se vše přeměňuje, hledali počátek vzniku a přeměny všech věcí. Při tom chápali prvotní látku ne jako mrtvou zkostnatělou materii, ale jako látku živou v celku i v jejich částech obdařenou duší a pohybem.

Thales (konec 7. a první polovina 6. st. př. n. l.) byl státníkem, soustřeďující zájem na potřeby praktického života s hlubokým zájmem v otázkách stavby světa. Byl hydroinženýrem, mnohostranným vědcem a myslitelem, vynálezcem astronomických přístrojů7. Jako vědec se široce proslavil v Řecku, úspěšně předpověděl zatmění Slunce, které bylo pozorováno v Řecku v r. 585 př. n. l.

Pro tuto předpověď Thales použil v Egyptě získané astronomické vědomosti vedoucí k pozorování a zobecnění babylonské vědy, což byl nepřímý důkaz existence vědeckého poznání ve Starém Egyptě. Svoje geografické, astronomické a filosofické učení Thales sloučil do ucelené filosofické představy o světě materiální podstaty bez ohledu na zřejmé stopy mytologických konceptů.

Thales předpokládal, že hmotné vznikalo z nějaké vlhké pralátky, nebo «vody». Všechno se neustále rodí z tohoto jediného zdroje. Samotná země se drží na vodě ze všech stran obklopena oceánem. Je na vodě jako disk, nebo deska plovoucí na hladině vodní nádrže.

Současně materiální pralátka «voda» a z ní pocházející celá příroda, není mrtvá, není zbavena oduševnělosti. Ve Vesmíru – je vše naplněno božskou přítomností, vše je oduševnělé. Thalesovi náleží pokus o pochopení stavby Zemi obklopujícího Vesmíru, definici v jakém pořadí jsou uspořádány ve vztahu k Zemi nebeská tělesa: Měsíc, Slunce, hvězdy.

V této otázce se Thales opíral o výsledky babylonských nauk. Ale představoval si pořadí nebeských těles opačně k tomu jak je to ve skutečnosti: předpokládal, že nejblíže k zemi je takzvané nebe nehybných hvězd, nejdále – Slunce. Tento omyl byl napraven jeho pokračovateli.

Jeho současník Anaximandros8 stanovil jediným a trvalým zdrojem zrodu všech věcí,už ne „vodu“ a vcelku ani ne jakoukoliv dělitelnou látku, ale pralátku, z nichž se vydělují protiklady teplého a studeného, dávající vznik všem látkám. Je to pralátka odlišná od ostatních látek (a v tom smyslu nedělitelná), nemá omezení, a proto je «nekonečná». Po odnětí teplého a studeného z ní vzniká ohnivý obal obletujíc vzduch nad zemí.

Proudící vzduch protrhnul ohnivý obal a vytvořil tři kruhy, uvnitř nich bylo uzavřeno nějaké množství ven protrhnuvšího se ohně. Tak vznikly tři kruhy: kruh hvězd, Slunce a Měsíce. Země, tvarem podobná sloupu v řezu, zaujímá střed světa a je nehybná. Zvířata a lidé byli vytvoření ze sedimentů vyschlého mořského dna a změnili tvary při přechodu na souš.

Všechno vydělování se z nekonečného se musí z vlastní «viny» do něj vrátit. Proto svět – není věčný, ale po jeho zničení se z nekonečna odděluje nový svět, tato výměna světů je nekonečná.

Poslední z řady Mílétských filosofů – Anaximenos9 dospěl v době dobytí Milety Peršany – rozvinul novou představu o světě. Vzal za kvalitu pralátky vzduch, uvedl novou a důležitou ideu procesu ředění a zahušťování, prostřednictvím nichž se ze vzduchu tvoří všechny látky: voda, zem, kámen i oheň.

«Vzduch» podle něj – dech obklopující celý svět obdobně, jako naše duše budoucí dech, nás drží. «Vzduch» ve své podstatě – druh páry, nebo tmavého oblaku, je podobný vakuu. Země – plochý disk ve vzduchu, stejně jako, vznášející se v něm ploché útvary z ohně, disky nebeských těles.

Anaximenos upravil učení Anaximandra o pořadí rozmístění Měsíce, Slunce a hvězd ve vesmírném prostoru. Současníci a následující řečtí filosofové přisuzovali Anaximenovi větší význam, než ostatním mílétským filosofům.

Když analyzuji představy těchto filosofů o přírodě, mimoděk se mi před očima mihne ten fakt, že každý z nich nezískal celé poznání, ale jen útržkovité. S využitím každý «svého» útržku se pokoušeli vytvořit svůj obraz světa. Neúplnost a nedokončenost počátečního základu, o něž se opírali, vedla k jednostrannosti, velkému zkreslení obrazu Vesmíru, který vytvořili.

Velmi zajímavé kosmologické představy Empedoklese, který působil v Akragantě (Agrigentě) na pobřeží Sicílie v 5. st. př. n. l. V souladu s kosmologií Empedoklese, kolem Země jsou dvě rotující hemisféry, jedna z nich je celá z ohně, druhé smíšená ze vzduchu a  příměsi nevelkého množství ohně.

Tato druhá hemisféra způsobuje svou rotaci jev noci. Počátek pohybu vznikl z narušení rovnováhy v důsledku přimísení ohně. Podle astronomické hypotézy Empedoklese, Slunce ve své podstatě, není ohnivé. Denní světlo, které vidíme každý den na nebeské klenbě je dle Empedoklese, jen odraz ohně, podobný tomu, jaký bývá na vodě.

Měsíc je tvořen ze vzduchu, přitaženého ohněm. Tento vzduch se na povrchu zahustil, jako kroupy. Měsíc nesvítí vlastním světlem, ale přicházejícím ze Slunce. Tvar Vesmíru- není v pravém smyslu slova kulovitý. Svět se svým tvarem podobá vejci ležícímu v horizontální poloze10.

Představoval si, že hvězdy jsou upevněny na pevnou křišťálovou nebeskou klenbu, že planety se pohybují volně. Empedokles už jasně rozlišoval planety, viditelně se pohybující ve vztahu k hvězdám, které je obklopovaly, od viditelných hvězd vzájemně nehybných.

Pohled na Měsíc, jako na těleso, vytvořené procesem zhušťování vzduchu, které zůstalo bez vlastního svitu, naznačuje jak Empedokles vysvětluje zatmění Slunce. Jeho příčinu viděl v tom, že někdy tmavý Měsíc zaclání Slunce. Na tu dobu geniální byl předpoklad Empedoklese v tom, že světlo potřebuje určitou dobu na rozšíření se v prostoru. Tento předpoklad byl zcela v rozporu se všemi tehdejšími představami o podstatě světla.

V druhé polovině 5. st. př. n. l. v centrálním Řecku, v Thrákii se objevuje nové centrum rozvoje vědy a filosofie - město Abdéry. V něm působil Leukipides ve svých zralých dobách, ale také Demokritos, kteří vytvořili nové učení – atomární materialismus.

Název učení ukazuje, že základní fyzický (a filosofický) náhled Leukipida a Demokrita je v hypotéze o existenci nedělitelných částí hmoty. Řecké slovo «atomos» znamená «nedělitelný» «nerozložitelný na části».

V souladu s prohlášením Simplicia, Leukipides a Demokritos vykládali, že počátek (fyzické prvky ) – jsou v neomezeném počtu, nazvali je «atomy» a považovali je za nedělitelné a neprostupné, v důsledku toho, že jsou absolutně pevné a není uvnitř nich vakuum. Vykládali, že dělení probíhá díky vakuu, přítomnému vně atomů, ale jednotlivé atomy jsou od sebe odděleny v nekonečné prázdnotě a liší se vnějšími formami, rozměrem, rozložením a uspořádáním11.

Atomy poletují v prázdnotě, předstihují jeden druhého, narážejí do sebe, kde se stane, že od sebe navzájem odskakují, jiné se spojují nebo splétají mezi sebou, v důsledku odpovídajících tvarů, rozměrů, rozložení a uspořádání. Vytvořená spojení spolu drží a tím dochází ke vzniku složitých těles. Leukipides a Demokritos předpokládali, že nekonečný je nejen počet atomů ve Vesmíru, ale i počet možností rozličných forem atomů, tj. jejich tvarů a obrysů.

Existují atomy velmi odlišných forem: kulovitý, pyramidální, nepravidelné tvary, háčkovité apod. Počet těchto různých tvarů – je nekonečný. Důkaz nekonečnosti tvarů atomů, samozřejmě, nemohl být empirický v důsledku neviditelnosti a nehmatatelnosti, ale jen logicky.

Atomisté si nekladou otázku příčiny pohybu atomů. Nekladou ji, ne v důsledku «nekonečnosti», jak o něm přemýšlel Aristoteles, ale proto, že pohyb atomů je prvotní vlastností atomů. Právě tak jako prvotní, nepotřebuje objasnit příčiny. Ale věda o pohybu atomů není nepodložené tvrzení filosofa o tom, že probíhá v oblasti smyslově neviditelného a nevnímatelného.

Teorie o námi neviditelných pohybech velmi malých atomů v nás budí pozornost nad procesy a projevy vznikajícími ve smyslově vnímané přírodě. Teorie atomizmu vzešla od Leukipose a Demokrita, na základě pozorování a některých analogií. Předmětem těchto pozorování byly taková všeobecně známá fakta, jako schopnosti některých tvrdých těles se smršťovat.

Když tělesa mohou zmenšovat svůj objem, znamená to, že jsou sestaveny z částí, mezi nimiž je prázdný prostor, jak jinak by mohly zmenšovat svůj objem? Shodně s tím, Demokritos vykládal, že větší, nebo menší stupeň tvrdosti a měkkosti „ srovnávají větší, či menší stupeň pevnosti a rozptýlenosti.

Všechny látky a tělesa viditelného okolního světa, v souladu s jejich učením, vznikají v důsledku dočasného spojení neviditelných a nehmatatelných hmotných částic. Tyto částice nemají, v rozporu s Anaxamedem, nekonečnou potenciální dělitelnost. Jsou to – částice absolutně nedělitelné a proto se nazývají «atomy».

Atomy, v představě, natolik malé částice hmoty, že bezprostředně za pomocí smyslů, jejich existenci nelze zjistit: můžeme jen usuzovat na základě důkazů, nebo argumentů rozumu. Kosmologie atomistů a jejich kosmologie ve svých různých částech odpovídají různé úrovní rozvoje antické vědy a proto ve svých jednotlivých učeních nejsou zdaleka rovnocenné.

V některých kosmologických ideách atomisté nadlouho předstihli svoji dobu, v jiných zůstali přibližně na té úrovni, které dosáhla milétská škola, v osobě svého posledního představitele – Anaximenose. Novými úspěchy atomistů bylo jejich učení o nekonečnosti Vesmíru a o nekonečném počtu světů, současně existujících v nekonečném kosmickém prostoru.

Učení Leukipose a Demokrita o nekonečnosti Vesmíru přímo vyplývá z jejich představ o nekonečnosti prázdného prostoru a z představ o nekonečném počtu atomů, pohybujících se v prázdnu. Proces tvoření nekonečného počtu světů v nekonečném prostoru si atomisté přestavují následovně: «oddělujíce se od nekonečna» letí množství různých forem těles «do velké prázdnoty» a tam, společně vytvoří vichr, v němž do sebe vzájemně narážejí a společně kroužíce se rozdělují a podobné se spojuje s podobným.

Mající stejnou hmotnost, v důsledku velkých shluků neschopných více rotovat… Tak slabá tělesa odchází do okrajových částí prázdného prostoru, přesně jako by, odletí na periferii. Ale ostatní, «zůstanou společně» a splétají se mezi sebou, společně se pohybují a vytváří, především některé kulovité útvary. Tyto kulovité útvary se od sebe oddělují, jako by, obal (slupka) obklopující různá tělesa.

Na periferii vichru z neustále slévající se souvislé hmoty se tvořil tenký obal. Příčinou jeho tvoření byla rotace těles a odpor centra. Takovým způsobem vznikla Země: Hmoty ztažené k centru se společně udržely. Tento proces se nezastavil. Na periferii utvářející se obal se postupně zvětšoval tažen vírem, periferie spojila vše, čeho se dotkla. Ve výsledku, některé konfigurace těles vytvářely seskupení.

Když tato tělesa zpočátku vlhká, vyschla, začala se otáčet společně s vesmírným vírem. Následně se vznítily a staly se nebeskými tělesy. Nejblíže k Zemi – orbita Měsíce, nejvzdálenější – orbita Slunce. Mezi těmito mezními orbitami jsou rozmístěny orbity všech ostatních nebeských těles.

Je třeba si povšimnout, že když Leukipides mluví o kulovitých útvarech částic, nebo těles vznikajících v centru, a o oddělujícím se obalu z tohoto útvaru, popisuje proces vytváření jen jednoho z nekonečných světů – toho, v němž vznikla naše Země, Slunce a planety pohybující se mezi Zemí a periferií našeho světa, Ale svět vzniklý podle Leukipida, ještě není úplný Vesmír. Je to jen jeden z nekonečného množství vznikajících a zanikajících světů.

Rozvoj starořecké filosofie do Sokrata byl celkově historií vzniku a rozvoje materialismu – od Thalese po Demokrita. V učení Demokrita (konec 5. st. – poč. 4. stol. př. n. l.) Starořecký materialismus dosáhl své vyšší formy, atomistického materialismu ve filosofii a současně ve vědě.

Postavení prací se mění s počátkem 4. stol. př. n. l. Platon, s výjimečným talentem v historii myšlení, vytváří učení objektivního idealismu. Od nynějška v starořecké filosofii stojí proti sobě ostře a nekompromisně «linie Demokrita» a «linie Platona». Pod slovem «materie» Platon chápe nedělitelný počátek a podmínky prostorového vymezení, prostorového uspořádání množiny látek, vyskytujících se ve smyslovém světě. Prostřednictvím legend Platon materii charakterizuje jako všeobecnou «kojnou» a «ochránkyni»veškerého zrození a vzniku.

Avšak, «idea» a «materie» jinak – oblast «bytí» a «nebytí», si u Platona protiřečí, ne v kvalitě rovnoprávných a shodných principů. Světu, nebo oblasti «idejí» podle Platona náleží nepochybné a bezvýhradné prvenství.

Platonovo učení nezůstávalo pořád totožné, ale v průběhu dlouhého Platonova života se rozvíjelo a měnilo. Důležitou etapou v rozvoji Platona bylo sblížení s „pythagorejci“.

Materialistické a kosmologické učení pythagorejců, takových, jako Archytas a Filolaus bylo nepochybně Platonovi známé, muselo přitáhnout jeho pozornost. V pozdějším Platonově dialogu «Timaios» zasvěcenému otázkám kosmologie, Platon přímo vkládá do úst pythagorejcům učení, jež sám vykládal.

V souladu s tímto učením, svět je živá bytost, mající tvar koule. Jako živá bytost, má svět duši. Duše – není ve světě jako jeho «část» ale obklopuje celý svět a je sestavena ze tří prvků: «shodného», «jiného» a «podstaty». Počátky této – vyšší tvorby «konečného» a «nekonečného» bytí, tj. bytí ideálního a materiálního. Jsou odděleny v souladu se zákonem hudební oktávy- v orbitách, poutající nebeská tělesa v jejich pohybu.

Obklopené ze všech stran duší světa, těleso světa je sestaveno z elementů země, vody, ohně a vzduchu. Tyto elementy vytváří proporcionální seskupení – podle zákonů celků. Sféru «shodného» tvoří sféra nehybných hvězd, sféru «jiného» – sféra planet. Hvězdy a planety – božské existence, světová duše je oduševňuje, tak, jako i ostatní svět.

Tak jako jsou elementy země vody a vzduchu – fyzické, jsou jako geometrická tělesa ohraničená stěnami. (plochami) Tvar země – krychle (hexahedron), vody – dvacetistěn (icosahedron), ohně – jehlan (pravidelný čtyřstěn, tetraheron), vzduch – osmistěn (octahedron). Nebe má tvar dvanáctistěnu (dodecahedron). Život duše světa je řízen matematickými vztahy a harmonií.

Duše světa nejen žije, ale i poznává. Ve svém vratném kruhovém pohybu při veškerém styku s tím, co má podstatu, zkrátka svědčí o tom, co, s čím je shodné, co od čeho se odlišuje, a také kde, kdy a jak všemu jsoucímu je příbuzné – ve vztahu k věčně nezměněnému, ve vztahu k jinému existujícímu.

Zkrátka svědčí o stejném faktu – jak ke vztahu k «jinému», tak i vztahu k « podobnému». Když se vztahuje k hmatatelnému, vznikají neměnné vazby přesvědčení a víry. Když se vztahuje k rozumovému, tehdy rozum a poznání, nutně dosahují dokonalosti.12

Největším z blízkých učedníků Platona byl Aristoteles. Charakter Aristotelova filosofického učení o bytí se odrazilo i v jeho fyzikálním učení, a také na jeho kosmologii. Aristoteles ve svém učení o pohybu, bere v potaz vše, čeho se dobrali v této oblasti jeho předchůdci. – lidé každodenní zkušenosti a filosofie. A ti, i jiní stanovili, že jsou jen čtyři formy pohybu: zvětšení a zmenšení; kvalitativní změna, nebo přeměna, zrod a zánik, pohyb, jako přemístění v prostoru.13

Stejně jako při studiu druhů příčin, byla postavena otázka o příčinách vzájemně působících a nepůsobících také i při studiu problému pohybu. Aristoteles se zabývá otázkou, který ze čtyř typů pohybů je – hlavní nepůsobící na ostatní. Takovým je podle Aristotela pohyb v prostoru: právě ten – podmínka všech ostatních typů pohybu. Aristotelovo učení o pohybu v prostoru, jako o základním ze čtyř typů Aristotela nedovedlo ke sblížení s atomárními materialisty.

Leukipides a Demokritos předpokládali, že základem všech kvalit vnímaných našimi smysly jsou prostorové tvary a prostorové uspořádání atomů pohybujících se v prázdnotě. Tato teorie zahrnovala možnost kvalitativní transformace jedněch vlastností v druhé. Prohlašovala, že tyto transformace jsou důsledkem nedostatečné propustnosti našich vjemů a smyslů, ne«dosahujících» k vnímání atomů, s jejich jedinečnými objektivními rozdíly ve tvarech, rozmístění v prostoru a systému vzájemných vztahů.

Podle Aristotela byl tento pohled nepřípustný. Nehledě na svoji úlohu, kterou v kosmologii Aristotela, sehrává pohyb v prostoru, Aristotelova fyzika zůstává ve svém základě ne kvantitativní, ale kvalitativní. Aristoteles potvrzuje reálnost kvalitativních rozdílů a reálnost kvalitativních transformací jedněch fyzických prvků do druhých. Proti fyzikálním teoriím atomistů a eleatů Aristoteles staví své fyzikální základy, které se opírají o jeho filosofické učení možnosti a skutečnosti (realitě).

Tak jako je podle Aristotela «materie» – možnost «formy» právě tak i to, že «materie» je «forma». V samé podstatě «materie» je založena možnost přijmout formu, stát se formou, změnit se do formy. Změna – není výsledek vnějšího tvaru, nebo jeho částí v prostoru. Pro vzájemné působení objektů je dostačující, aby vstupovaly do spojení téhož druhu, objekty se vzájemně odlišují jen druhovými znaky.

V souladu s Aristotelem, prostor – není nic jiného, než místo zaujímané tělesem. Ale místo je rozhraním jiného tělesa, obklopující dané těleso. Proto, když za hranicí světa neexistují žádná tělesa, to znamená, že tam není žádné místo ani prostor. Svět obsahuje nejen místo, ale i veškerý čas. Čas sám o sobě je- míra pohybu. Tak jako pohyb nepřesahuje za hranici světa, tak ji nepřesahuje ani čas.

Země nehybně stojí v centru světa. A v tomto tvrzení Aristotela je – krok zpět, ve srovnání s kosmologií Platona a pythagorejců. I když Platon a pythagorejci rozvíjeli teorii o pohybu Země. Pythagorejci učili, o jejím pohybu kolem «centrálního ohně». Platon nastínil, ale vzdáleně, nejasnou představu o pohybu Země kolem osy.

Však ne ve všech otázkách kosmologie byl Aristoteles pozadu za svoji dobou. Vynikajícími výsledky jeho kosmologie byl přesný důkaz kulatosti Země. Kulatost tu vyvozuje z pozorování zjištěných v průběhu zatmění Měsíce. Tato pozorování ukazují, že stín Země, vržený na viditelný povrch Měsíce během zatmění Měsíce, má tvar kruhu.

Podle Aristotelova vysvětlení, jen těleso tvaru koule, kterým v daném případě je Země, může odrážet ve Vesmírném prostoru – na stranu proti Slunci – stín který v projekci na okrouhlý povrch Měsíce tvoří temný kruh rýsující se na disku úplňku Měsíce.

Jako kolosální se ukázal vliv dalšího Aristotelova kosmologického učení. Především to – učení o dělení Vesmíru na dvě oblasti podle své fyzické podstaty a podle dokonalosti, zcela odlišné jedna od druhé: Oblast Země s jejími čtyřmi elementy – země voda, vzduch, oheň – a oblast nebe a pátého elementu – éteru.

Z éteru jsou sestavena nebeská tělesa a samo nebe. Je to – oblast věčného a dokonalého. V oblasti éteru se nachází nehybné hvězdy, nejdokonalejší ze všech nebeských těles. Jejich látkou – čistý éter, jsou – natolik odloučeny od Země, že jsou nedosažitelné jakémukoliv vlivu čtyř zemských živlů. Planety, Slunce a Měsíc jsou také z éteru, ale na rozdíl od nehybných hvězd, jsou už náchylné některému působení zemských živlů.

Předměty nacházející se na Zemi jsou sestaveny z elementů země, vody, vzduchu a ohně. Místem jejich výskytu je – Země, oblast neustálých změn, proměn vzniků a zániků. Jako nejtěžší ze všech elementů. Země je umístěna v centru světa, je to – koule což dokazuje kruhový tvar zemského stínu vrženého na disk Měsíce v průběhu zatmění Měsíce.

Zeměkoule je obklopena vodou, nad obalem vody je obal vzduchu. Nejlehčí element – oheň – je v prostoru mezi Zemí a Měsícem a stýká se s hranicí pátého elementu – éteru. Nejen fyzické těleso světa se dělí na dvě zcela odlišné oblasti – do dvou zcela rozdílných podob se dělí také pohyb probíhající ve Vesmíru.

Jsou to – pohyby dokonalé, nebo rovnoměrné v kruhu, a pohyby nedokonalé, nebo přímočaré. Jasnou ukázkou dokonalého pohybu je celodenní otáčení se sféry nehybných hvězd kolem Země. Ne docela čistým obrazem dokonalého pohybu jsou – složité pohyby planet nerovnoměrné a částečně nakloněné. Složitost a spletitost planetárních pohybů způsobena vlivem, kterým na ně působí zemské elementy.

Nedokonalá forma pohybu – pohyb shora dolů, nebo, což je totéž, do centra Země. Dolů směřují všechna tělesa a jenom násilná překážka může dočasně pozastavit jejich pohyb. Odsud Aristoteles odvozuje, že Země je v centru Vesmíru, ale kromě toho, že je v něm nehybná. Pokud by přece jen došlo k pohybu Země, mohlo by se to stát jen dočasně, a poté, opět ustalo.

Filosofický odkaz starých Řeků se stal základem rozvoje filosofií ve Starém Římě, a po té i v Evropě. V té, či oné historické periodě byl vyzvedávat tu jeden, tu druhý postoj, zformován těmi, nebo oněmi starořeckými filosofickými školami. Nic principiálně nového nebylo v této historické etapě vytvořeno. Pouze s nástupem epochy renesance přihází další oživení filosofického a vědeckého myšlení, bohužel, přísně řízené křesťanskou církví.

Jedním z největších filosofů a učenců této epochy byl Leonardo Da Vinci (1452-1519), velmi slavný jako největší umělec. Jeho vědecký odkaz, který o mnoho století předešel dobu, byl nezaslouženě zapomenut. Zachránily se zdaleka ne všechny jeho vědecké práce. Ale co napsal o Zemi a Vesmíru:

«…Země – není v centru sluneční orbity, ani v centru světa, ale v centru svých přírodních sil, ji blízkých a s ní spojených: a ten kdo by stál na Měsíci, když je společně se Sluncem pod námi, tomu by ta Země se  živlem vody, představovala hrající, a skutečně by hrála, stejnou roli, jako Měsíc ve vztahu k nám. Všechna tvá řeč musí vést k závěru, že Země je – hvězda, téměř jako Měsíc».

Za prvé, myšlenka vypovídá o tom, že Země není centrem vesmíru, ale jen jedna z planet Sluneční soustavy. Jen to, samo o sobě, je – grandiózní posun dopředu v představách o uspořádání světa.

Tyto myšlenky pokračovaly ve svém rozvoji v pracích polského astronoma Mikuláše Koperníka (1473-1543). Ve snaze pochopit uspořádání Vesmíru, předložil řadu ustanovení.

1. teze: Neexistuje společné centrum všech orbit, tj. nebeských sfér.

2. teze: Střed Země není středem světa, ale jen centrem přitažlivosti a centrem oběžné dráhy Měsíce.

3. teze: Všechny planety na svých orbitách obíhají kolem Slunce, v jehož blízkosti se nalézá centrum světa.

4. teze: Poměr vzdálenosti Slunce od Země a vzdálenosti nebe je menší, než poměr poloměr Země ke vzdálenosti od Slunce, takže v propasti nebes je to zanedbatelné.

5. teze: Vše, co vidíme pohybující se na nebi, se zcela vysvětluje ne jeho skutečným pohybem, ale je způsobeno pohybem samotné Země. To ona společně s nejbližšími složkami absolvuje v průběhu dne kruhový pohyb kolem svých nehybných pólů, a ve vztahu k trvale nehybnému nebi.

6. teze: Jakýkoliv zjevný pohyb Slunce nepochází od jeho skutečného pohybu, je to – iluze, způsobena pohybem Země na její orbitě, po níž obíháme kolem Slunce, nebo též kolem jakékoliv jiné hvězdy, což znamená, že Země absolvuje současně několik pohybů.

7. teze: U planet je pozorován retrográdní (zpětný) pohyb a postupný pohyb, které nejsou jejich skutečnými pohyby je to – také iluze, způsobená pohyblivostí samotné Země. Takže, už její samotný pohyb je dostatečným objasněním toho, kolik domnělých odlišností je na nebi.

Koperník předpokládal, že Vesmír má okrouhlý tvar na základě toho, že koule má dokonalý tvar:

«… Vesmír – okrouhlý, jednak proto, že koule má zcela dokonalý tvar a je uzavřeným celkem, který nemusí vcházet do žádných střetů, a také proto, že ze všech tvarů tento – nejkompaktnější a nejschůdnější pro zahrnutí a ochránění celého vesmíru, nebo dále proto, že všechny samostatné části Vesmíru – mám na mysli, Slunce, Měsíc a hvězdy – pozorujeme v takovém tvaru; nebo proto, že všechna tělesa hledají omezení v tomto tvaru, jak je zřejmé u kapek vody a ostatních kapalných tvarů, když směřují k vlastnímu uzavření. Proto, nikdo nezapochybuje, když taková forma je vlastní nebeským tělesům…

…Nebe, ve srovnání se Zemí – nedozírně ukazuje nekonečnou viditelnost, a Země posouzena našimi smysly ve vztahu k nebi vypadá jako bod k tělesu, nebo jako končeno k velikosti nekonečna. Nic jiného se tím nedokazuje; odnikud nevyplývá, že Země musí spočívat v centru světa. …Všechno výše uvedené jen směřuje k důkazu nekonečnosti nebe ve srovnání s velikostí Země. Ale kam až dosahuje tato nekonečnost to nevím».

V Kopernikových idejích pokračoval a rozvíjel je ve svých pracích Galileo Galilei (1564-1642) Ve svém otevřeném dopisu Francescu Ingoli, Galileo vyjádřil myšlenku, že lidská věda nemůže nikdy vyřešit je-li Vesmír konečný, nebo nekonečný. A další:

«…Ze studií hodných přírodním jevům, na prvém místě, dle mého mínění, musí být postaveno studium mechanismu Vesmíru. Nakolik Vesmír zachycuje vše ve své velikosti, přesahuje všechno ostatní, a má přede vším přednost. Pokud se některému z lidí podařilo intelektuálně převýšit společenskou úroveň lidstva, byl to, samozřejmě, Ptolemaios a Koperník…».

Rozvoj představ o Vesmíru bylo doprovázeno jak geniálními odhady o podstatě jevů, tak i navrstvením náboženských a filosofických vládnoucích představ v daných historických etapách.

Proto lze zlaté zrnko pravého poznání nalézt jak mezi zastánci materialismu, tak i idealismu. Například Emanuel Kant (1724-1804) zakladatel, tak zvaného, kritického, nebo «transcendentálního» idealismu ve své «do kritické» periodě (do r. 1770) vytvořil «mlhovinovou kosmologickou hypotézu» v níž vznik a evoluci planetárního systému vychází z prvopočátečního difúzního oblaku částic.

V téže době Kant vyjádřil hypotézu o existenci Velkého Vesmíru, galaxií vně naší galaxie, rozvinul učení o zpomalení – v důsledku přílivového tření – celodenní rotace Země a koncepci vztahu pohybu a klidu. Tyto výzkumy sjednocené materialistickou ideou přirozeného rozvoje Vesmíru a Země, sehrály významnou roli v historii dialektiky.

«…. Domnívám se, že prvopočátečním skupenstvím přírody bylo všeobecné rozložení prvotní hmoty všech nebeských těles, nebo jak je (starořečtí filosofové-materialisté) nazývají atomy. Epikuros předpokládal, že existuje přitažlivost, která nedovoluje padat těmto prvotním částicím materie; zřejmě se ne mnoho odlišuje od mnou přijímané Newtonovy přitažlivosti».

Kant vidí v neurčitém sklonu každého plně zformovaného vesmíru ke svému postupnému zániku jeden z důvodů dokázat to, že naproti tomu v jiných místech Vesmíru budou vytvořeny nové světy, aby vyplnily mezeru způsobenou zánikem v jakémkoliv místě.

Probíhá neustálé obnovování přírody, nekonečnost tvoření dostatečně velká, aby ve srovnání s ní, jakýkoliv svět, nebo jakákoliv mléčnou dráhu světů zkoumala, jako nějaký kvítek nebo hmyz ve srovnání se Zemí. Současně jak příroda zdobí věčnost různorodými jevy, bůh v neustálém tvoření, podle Kanta, vytváří materiál pro vytváření ještě větších světů.

«…Když přes veškerou nekonečnost času a prostoru sledujeme tohoto fénixe přírody, který se zatím jenom spaluje, aby se znovu zrodil z popela, když vidíme jak příroda dokonce ani tam, kde se rozpadá a trouchniví, nevyčerpávajíce se v nových projevech a na druhé straně tvoření v prostoru nezformované prvotní materie ustavičně rozšiřuje sféru božského odhalení, aby i věčnost, a veškerý prostor se naplnit jeho zázraky...»

Na základě Newtonovské mechaniky se Kant snaží dokázat, neschopnost pokusu objasnění tvorby planetárních systémů, zejména Slunečního systému uplatněním zákonů mechaniky, které, podle jeho názoru, nejsou schopny vysvětlit zákonitosti chování planet.

«…Jestli je předpoklad,(a to není možné nepřiznat) že výše uvedené analogie s větší důvěryhodností stanoví, že shodné a zákonité vzájemné spojení pohybu a orbity nebeských těles ukazuje na přirozenou příčinu, tak vlastním zdrojem téže příčiny nemůže být tatáž materie, která nyní vyplňuje nebeský prostor.

Tedy, materie, která dříve vyplňovala prostor a pohyb který sloužil jako základ současně existujících rotujících nebeských těles, potom, jak se nahromadila v těchto tělesech a tím vyčistila prostor, jak je zřejmé je nyní prázdný, nebo (což bezprostředně vyplývá z již uvedeného) ta materie, z níž jsou sestaveny planety, komety, i samotné Slunce, původně musela být rozeseta v celém prostoru planetárního systému, a v tomto stavu musela být uvedena do pohybu, který si uchovala i poté, co se spojila v samostatné shluky a vytvořila nebeská tělesa, zadržující v sobě předtím rozsetou hmotu vesmírní materie…»

Takto Kant vidí ve skutečnosti samotné existence planetárních systémů, prst boží, který nakonec uvede prvotní materii do pohybu a bez něhož Vesmír nemůže existovat, jakoby sám od sebe, materie není schopna v sobě nést organizující základ.

Bouřlivý rozvoj přírodních věd v 19. a 20 století, přinesl ohromné množství faktů o podstatě jak makrokosmu, tak i mikrokosmu. Dokonalejší přístroje dovolovaly přírodovědcům mnohem hlouběji proniknout do prostředí Vesmíru. Docházelo k větší a větší specializaci vědeckých výzkumů.

Objevily se nové teorie stvoření Vesmíru, takové, jako teorie Velkého třesku, v souladu s níž, náš Vesmír vznikl jako výsledek super třesku velmi hustého jádra Vesmíru, jehož hmota se stala stavebním materiálem pro formování metagalaxií a galaxií.

Základním důkazem tohoto postoje byla skutečnost, «rozbíhajících se galaxií», která sama o sobě nic neříká. Fakta o dění, v kosmickém prostoru, který nás obklopuje, potřebovala nějakou fundamentální teorii stavby světa, tu předložil Einstein.

Ve své teorii vztahů vytýčil dva základní postuláty – postulát o tom, že Vesmír – stejnorodý ve své kvalitě ve všech směrech, jinými slovy, vlastnosti prostoru – jsou totožné ve všech směrech, a že rychlost světla je konstantní a maximálně dosažitelnou rychlostí pohybu hmoty.

Einsteinova teorie vztahů je v podstatě úplným zněním akumulace představ o Vesmíru, založených na atomární teorii. Principiální rozdíl od předchozích představ o podstatě Vesmíru je zahrnut v posouzení času, jako vztahové veličiny, závislé na rychlosti pohybu hmoty.

Tento postoj se stal v podstatě třetím postulátem teorie vztahů, v níž čas vystupuje jako čtvrtý rozměr prostoru, na rozdíl od předchozích teorií prostoru, kde čas byl přijímán jako absolutní v trojrozměrném prostoru.

Na základě své teorie vztahů se Einstein pokoušel vytvořit Všeobecnou Teorii Pole, pomocí níž by daly vysvětlit všechny přírodní jevy, vycházeje z jediného principu vysvětlení. Jeho pokus nebyl ověnčen úspěchem. Mimo to, již sestrojené přístroje pomohly potvrdit existenci atomů, o jejichž existenci mluvil Leukipides a Demokritos, ale i dovolily proniknout do samotného atomu a tím se nedělitelné „cihličky“ stavby vesmíru samy ukázaly jako složité systémy.

Takto byl rozvoj poznání o stavbě vesmíru završen do dvou přístupů – poznání makrokosmu a poznání mikrokosmu. Právě tato skutečnost se stala základní chybou praktický všech teorií stavby vesmíru. Podstata – je jediná na všech svých úrovních, jak na úrovni mikrokosmu, tak i na úrovni makrokosmu.

Jen jejich posuzováním společně, jako celku, je možné dostat pravdivý obraz o podstatě stavby vesmíru.

 

1.2 Resumé

Tímto analýza historie představ lidstva o podstatě Vesmíru ukázala, že:

1. Představy člověka o podstatě Vesmíru v celé známé historie se neměnily postupně. Ve starověku byly civilizace a kultury, jejichž představy o stavbě vesmíru byly v některých směrech znatelné širší než současné. Velmi mnoho poznání starověkých civilizací bylo zničeno buď v průběhu válek, nebo fanatiky nových církví.

2. V historii lidstva se vyskytovalo několik etap vzletu vědeckého poznaní o Vesmíru, naproti tomu přicházely celé epochy nevědomosti a barbarství. Kolem zachráněných zbytků skutečného poznání se začaly vytvářet „nové“ teorie stavby vesmíru, které teprve v současnosti, dosáhly jakéhosi dovršení.

3. Vědomosti o podstatě Vesmíru se odráží a určují úroveň rozvoje vědeckého myšlení a techniky, a také určují celkový budoucí rozvoj civilizace. Nepravdivé poznatky o podstatě Vesmíru nejen určují evoluční potenciál civilizace, ale i úroveň a kvalitu její koexistence s přírodou. Při neúplných, nebo chybných znalostech člověka o podstatě Vesmíru, jeho činnost způsobí narušení ekologického systému, což může v konečném důsledku vést k zániku života na planetě.

4. Vědecké objevy poslední čtvrtiny 20. stol. ukázaly na neschopnost existujících poznatků o podstatě Vesmíru a vznikla potřeba vytvořit nové poznání o přírodě. Bez nového teoretického systému poznání nemůže dojít k dalšímu rozvoji vědy a civilizace jako celku.

-pokračovanie-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


Nikolaj Levašov

Z knihy “NEHOMOGENNÍ VESMÍR”, preložila Marie

 

Poznámky:

1 Slovansko-Arijské Védy, “Kniha světla“ Charatia 2 str. 36
2 Slovansko-Arijské Védy, “Kniha světla“ Charatia 2 str. 38
3 Slovansko-Arijské Védy, “Kniha světla“ Charatia 4 str. 84-85
4 Slovansko-Arijské Védy, «Kniha moudrosti Peruna», kru 1. Santia 5, str. 39
7 V.F. Asmus, «Antická filosofie» vědecký příspěvek str. 24, 2. vyd., dop. M., «Vysoká škola» 1976
8 V.F. Asmus, «Antická filosofie» vědecký příspěvek str. 25, 2. vyd., dop. M., «Vysoká škola» 1976
9 Tamtéž str. 26
10 V.F. Asmus, “Antická filosofie“ vědecký příspěvek, str. 68-69. 2. vyd. doplň. M. „Vysoká škola“ 1976
11 V.F. Asmus, “Antická filosofie“ Vědecké příspěvky, str. 138-139. 2. vyd. „Vysoká škola“ 1976
12 V.F. Asmus, „Antická filosofie“, str. 223-224, vyd. 2. „vysoká škola“ 1976
13 V.F. Asmus, „Antická filosofie“, str. 289-294, vyd. 2. „vysoká škola“ 1976

Zdroj: http://files.leva-net.webnode.cz/200000892-6cc306dbcf/Nehomogenn%C3%AD%2...


 

Súvisiace:

NIKOLAJ LEVAŠOV Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/nikolaj-levasov-vyber

Svetlana Levašová: ODHALENIE (obsah)
http://www.cez-okno.net/clanok/svetlana-levasova-odhalenie-obsah

 


Sekcie: 
október 24, 2017 23:58 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top