Profesionálne preklady a korektúry

Obrázok používateľa CEZ OKNO
ODHALENÍ 24. Anděl

Dny šli jeden jako druhý. Týdny ubíhaly. Postupně jsem si začala zvykat na nezvyklé každodenní návštěvníky… Koneckonců, i mimořádné události, které vnímáme na začátku téměř jako zázrak, se stanou samozřejmostí, jsou-li pravidelně opakovány. Jako i můj báječný „host“, který mě ze začátku tak velmi překvapoval, se pro mě stal téměř obyčejným jevem, kterému jsem upřímně věnovala část svého srdce a byla jsem připravená dát mnohem více, pokud by jen to mohlo někomu pomoci.

Ale nebylo možné pojmout do sebe všechnu nekonečnou lidskou bolest, a nedusit a neničit při tom sama sebe. Proto jsem se stala daleko opatrnější a snažila se pomáhat už bez otevření všech „stavidel“ svých bouřících emocí, a snažila se zůstat, jak jen to bylo možné klidná, k mému velkému překvapení, jsem si brzy všimla, že právě tak mohu pomoci mnohem více a efektivněji bez únavy a ztráty svých životních sil.

Zdálo by se, že moje srdce by mělo být „uzamčené“, když jsem byla zasypávána „vodopády“ lidského smutku a žalu, ale vidět radost, konečně nalezeného a tak vítaného klidu, těch, kterým se mi podařilo pomoci, daleko převyšoval každý smutek, a chtělo se mi to dělat do nekonečna, nakolik mi tehdy stačili moje, bohužel, pouze dětské síly.

Tak jsem neustále s někým besedovala, někde někoho hledala, někomu něco dokazovala, přesvědčovala, a když se podařilo i uklidňovala…

Všechny „případy“ si jsou v něčem podobné, a všechny měli stejné přání, „napravit“ něco, co za „poslední“ život nestihli a udělat správnou věc.

Ale někdy se stane něco neobyčejného a jasného, že se mi to pevně vryje do paměti a nutí mě to znovu a znovu vzpomínat…

V moment „jejich“ objevení jsem spokojeně seděla u okna a malovala růže jako domácí zadání do školy. A najednou jsem zcela jasně uslyšela velmi tenký, ale velmi naléhavý dětský hlásek, který z nějakého důvodu mluvil šeptem:

- Mami, maminko, tak prosím! Jenom to zkusíme…slibuji vám…zkusme to!…

Vzduch uprostřed komnaty zhoustnul a objevily se dvě bytosti (duchové), jak se ukázalo – matka a její malinká dcerka. V klidu jsem čekala a s úžasem se na ně dívala, protože doposud přicházeli po jednom. Proto, jsem z počátku předpokládala, že jedna z nich je pravděpodobně tak jako já – živá. Ale nějak jsem nemohla určit – která, podle mého vnímání v nich život nebyl…

Žena stále mlčela, a dívka, očividně nemohla vydržet déle a trochu se jí dotkla a tiše zašeptala:

- Mami!…

Ale žádná reakce nenásledovala. Matka se zdála být ke všemu absolutně lhostejná, a jen zvuk tenkého dětského hlásku občas dokázal ukrást na nějakou dobu malý záblesk světla, jak se zdálo, navždy zhaslých zelených očí…

Dívka byla pravý opak, byla veselá a velmi živá, a zdálo se, že je zcela šťastná ve světě, v kterém momentálně žije.

Nemohla jsem nijak přijít na to co je špatně a snažila jsem se zůstat klidná, abych nezahnala své podivné návštěvníky.

- Mami, mami, no mluv!!! - Dívka opět nevydržela.

Podle vzhledu jí bylo pět – šest let, ale v této podivné společnosti, jak vidět, měla navrch. Žena celou dobu mlčela.

Pokusila jsem se „prolomit ledy“ a pokud možno laskavě se zeptala:

- Řekněte, mohu vám v něčem pomoci? –

Žena se na mě smutně podívala a konečně promluvila:

- Je možné mi pomoci? Zabila jsem svou dceru!…

Po takovém přiznání mi naskočila husí kůže. Ale dívka z toho, jak vidět, nebyl vůbec smutná, a klidně pronesla:

- To není pravda, mami!

- A jak to bylo ve skutečnosti? - Zeptala jsem se opatrně.

- Najelo na nás strašně velké auto, a máma řídila. Ona si myslí, že to byla její vina, že mě nedokázala zachránit. - Tónem malinkého profesora mi trpělivě vysvětlovala holčička. – A tak máma nechce žít ani zde, a já ji nemůžu dokázat, jak velmi ji potřebuji. –

- A co bys chtěla, abych udělala já? - Zeptala jsem se jí.

- Prosím, nemohla bys požádat mého otce, aby přestal mámu ze všeho obviňovat? - Zeptala se najednou velmi smutně holčička. – Jsem s ní zde velmi šťastná, ale když se jdeme podívat za tátou, ona je potom dlouho taková, jako nyní…-

Uvědomila jsem si, že otec tu malou velmi miloval, a neměl žádný jiný způsob jak se zbavit své bolesti než tím, že ze všeho obviňoval její matku.

- Chcete to také? – Jemně jsem se zeptala ženy.

Ona pouze smutně přikývla a opět se uzavřela do svého truchlivého světa, nepustila tam nikoho, včetně své starostlivé dcery.

- Táta je dobrý, on zkrátka neví, že stále žijeme. - Řekla dívka potichu. – Prosím, řekni mu…-

Bezpochyby není nic horšího na světě, než cítit takovou vinu, jakou cítila ona… Jmenovala se Kristýna. Za života byla veselá a velmi šťastná žena, které bylo pouze šestadvacet let. Manžel ji zbožňoval…

Její malinká dcerka se jmenovala Vesta, a byla první dítě v této šťastné rodině, všemi zbožňována, hlavně otcem. Artur, tak se jmenoval, také on byl veselý a šťastný člověk, než mu zemřela žena. A teď nikdo a nic mu nemohlo pomoct najít alespoň trochu klidu pro jeho utrápenou duši. Rostla v něm nenávist k jeho milované ženě, snažil se tím ochránit svoje srdce od úplného zničení.

- Prosím, jestli půjdeš za otcem, neobávej se ho… on někdy bývá podivný, je to, když on „není skutečný.“- Zašeptala dívka. Měla jsem pocit, že jí bylo nepříjemné o tom mluvit. Zeptala jsem se Vesty, která z nich mi chce ukázat, místo kde žily před smrtí a žije-li tam ještě její otec? Místo, které jmenovaly, mě trochu zklamalo, protože to bylo daleko od našeho domu, a dostat se tam vyžadovalo hodně času. Proto jsem nemohla něco rychle vymyslet a zeptala jsem se mých nových přátel, zda mohou přijít za několik dní? Po kladné odpovědi jsem „pevně“slíbila, že se setkám s jejich otcem a manželem. Vesta se na mě šibalsky podívala a řekla:

- Pokud tě otec nebude chtít ze začátku vyslechnout, řekni mu, že jeho „lištičce“ se po něm velmi stýská. Tak mě táta říkal, jen když jsme spolu byli sami a nikdo jiný o tom nevěděl…-

Najednou její obličej posmutněl, bylo vidět, že si vzpomněla na něco pěkného, a opravdu vypadala jako malá lištička…

- Dobře, pokud mi nebude věřit, řeknu mu to. - Slíbila jsem.

Bytosti se zamihotali a zmizeli. A já stále seděla na svém místě, a snažila se vymyslet, jak získat dvě až tři hodiny času mimo dům, abych dodržela svůj slib a navštívila zklamaného otce…

V té době „dvě – tři hodiny“ mimo dům byla poměrně dlouhá doba, a já se musela zodpovídat babičce nebo mamince. A protože jsem nikdy nelhala, musel jsem přijít na nějaký skutečný důvod, proč odcházím z domu na delší dobu.

V žádném případě jsem nemohla zklamat své nové přátele…

Následující den byl pátek a moje babička, jako obvykle půjde na trh, dělala to každý týden, i když to nebylo potřeba, ovoce a zeleninu jsme si pěstovali u nás na zahradě a zbytek se dal koupit v blízkých prodejnách potravin. Proto takový každotýdenní „pochod“ byl jen symbolický – babička se občas ráda prostě „vyvětrala“, setkala se s přáteli a známými, a také nám všem přinesla „nějakou lahůdku“ na víkend.

Dlouho jsem kolem ní poletovala, nemohla jsem nic vymyslet, až se babička nejednou potichu zeptala:

- Proč jsi tak neposedná, něco tě svědí…?

- Musím jít! – radovala jsem se z nečekané pomoci, vyhrkla jsem – nadlouho –

- Pro druhé, nebo pro sebe? - Mhouříc oči, zeptala se babička.

- Pro druhé, a musím, dala jsem slib! –

Babička, jako vždy, se na mě zkoumavě podívala (málokdo měl rád tento její pohled, zdálo se jako by se ti dívala přímo do duše) a nakonec řekla:

- Na večeři ať si doma, ne později. Bude to stačit? –

Jenom jsem kývnula, a málem jsem skákala radostí. Nemyslela jsem si, že to bude tak snadné. Babička mě opravdu často překvapovala, zdálo se, jako by věděla co je vážné a co jen rozmar, a většinou mi podle možností vždy pomohla. Byla jsem jí velmi vděčná, že mi věřila, i přes mé podivné chování. Někdy jsem si téměř jistá, že ví přesně, co dělám a kde… A možná to opravdu věděla, ale nikdy jsem jí nezeptala.

Vyšli jsme z domu společně, jako bych s ní šla na trh, ale za první zatáčkou jsme se rozešli a každý šel svou cestou za svým…

Dům, v kterém ještě žil otec malinké Vesty byl v první u nás vybudované „nové čtvrti“ (tak jsme říkali bytovým domům) a nacházel se od nás asi čtyřicet minut rychlé chůze. Velice ráda jsem chodila, to mi nedělalo žádné potíže. Ale neměla jsem ráda tuto novou oblast, protože domy byly jako krabice, všechny stejné a nevýrazné. A protože se na tomto místě začínalo stavět, nebyl tam jediný strom ani žádná „zeleň“, vypadalo to jako kameno-asfaltová maketa ošklivého a neskutečného města. Všechno bylo chladné a bez duše, a cítila jsem se tam vždy velmi špatně, zdálo se mi, že se tam nedá dýchat.

A ještě k tomu, najít číslo domu, i kdybych si to moc přála, bylo téměř nemožné. Pro příklad, stála jsem mezi domy s číslem 2 a 26 a nemohla jsem pochopit jak je to možné!? A divila jsem se kde je můj „chybějící“ dům číslo 12?... Nebyla v tom žádná logika, a nemohla jsem pochopit, jak můžou lidi žít v takovém chaosu.

Nakonec se mi to s cizí pomocí nějak podařilo a našla jsem správný dům, stála jsem před zavřenýma dveřmi a přemýšlela jsem jak se mám setkat se zcela, pro mě, cizím člověkem.

Setkávala jsem se takovým způsobem s hodně cizími, mě neznámými lidmi, a na to je vždy zpočátku potřeba velké nervové vypětí. Nikdy jsem se necítila dobře, vtrhnout někomu do soukromého života, proto při každé takové „cestě“ jsem si vždy připadala trochu jako blázen. Dobře jsem věděla, jak bláznivě to znělo lidem, kteří ztratili blízkého člověka, když jim do života vtrhla nějaká malá holčička a tvrdí, že jim může pomoci si promluvit se svou ženou, sestrou, synem, matkou, otcem… Přiznejte, muselo to znít absolutně a naprosto nenormálně! A upřímně, dodnes nemohu pochopit, proč mě ty lidi poslouchali?!

Takže jsem teď stála před neznámými dveřmi, neodvážila jsem se zazvonit a nedokázala jsem si představit, co mě za nimi čeká. Ale vzpomněla jsem si na Kristýnu a Vestu a v duchu jsem se proklínala za svou zbabělost, silou vůle jsem zvedla svou třesoucí se ruku a zmáčkla zvonek… Dveře nikdo dlouho neotvíral. Chtěla jsem už odejít, když se dveře náhle prudce otevřely a na prahu se objevil, kdysi krásný mladý muž. Nyní bohužel působil dosti nepříjemným dojmem, protože byl jednoduše velmi silně opilý.

Cítila jsem se strašně, moje první myšlenka byla odtud rychle odejít. Ale vedle sebe jsem cítila bouřící emoce dvouch vzrušených bytostí, které byly schopné, dát bůh ví co za to, aby je tento opilý a zničený, ale jim drahý a jedinečný člověk, mohl alespoň na chvíli slyšet…

- No, co chceš! - Začal dost agresivně.

Byl opravdu velmi opilý, a celou dobu se kácel ze strany na stranu, neměl sílu stát pevně na nohách. A teď mi to teprve došlo, co znamenaly slova Vesty, že otec „není skutečný“! Holčička ho asi viděla v takovém stavu, a to jí nijak nepřipomínalo toho otce, kterého znala a milovala celý svůj krátký život. To je důvod toho proč říkala, že „není skutečný“…

- Prosím, neboj se ho. - Slyšela jsem v hlavě její hlásek, jako by cítila, o čem v té chvíli přemýšlím. To mě povzbudilo, abych s ním promluvila.

- Chtěla bych si s vámi promluvit. - Řekla jsem klidně. – Můžu dál? –

- Proč? – Zeptal se, téměř zle, muž.

- Jenom prosím, nebojte se,… mám pro vás vzkaz od vaší dcery… - Ona je tady se mnou, jestli s ní chcete mluvit. –

Bála jsem se pomyslet na to, jakou reakci u něho vyvolají má slova. A jak se ukázalo, moc jsem se nemýlila…

Zařval jak zraněné zvíře, měla jsem strach, že se seběhnou všichni sousedi a já budu muset odejít, ale nic takového se nestalo…

- Neopovažuj se! – Zuřil, rozrušili ho má slova. – Jak jsi na to přišla? Vypadni!. –

Nevěděla jsem, co mu mám říct, jak mu to mám objasnit? A stojí to za to? Vždyť stejně skoro nic, vdanou chvíli nechápal. Ale znovu se ozval tenký hlásek:

- Neboj se, prosím… Řekni mu, že jsem tady. Hodněkrát jsem ho takhle viděla…-

- Promiňte mi, Arture. Tak se jmenujete? Věřte mi nebo ne, ale skutečně je tady vaše dcera po celou dobu se mnou a vidí vše, co říkáte a děláte.

Na sekundu měl v očích skoro duchapřítomný výraz, už jsem si myslela, že jsem uspěla a zaradovala se, že všechno dobře dopadne, ale najednou mě popadly jeho silné ruce a on mě postavil na druhou stranu prahu a rychle mi přímo před nosem zabouchl dveře…

Styděla jsem se a byla zmatená… Samozřejmě, že za tu dobu co jsem komunikovala s mrtvými, se staly různé věci. Někteří lidé se zlobili i za to, že se nějaká neznámá holčička odvážila rušit jejich klid… Někteří ze začátku nevěřili v reálnost toho, co jsem jim chtěla říci… A někteří se mnou nechtěli hovořit vůbec, protože jsem pro ně byla cizí. Stalo se vše možné, ale jednoduše mě postavit přede dveře – to se ještě nestalo nikdy. A já jsem se opět, jak se mi občas stávalo, cítila malá a bezmocná a moc jsem chtěla, aby mi nějaký rozumný dospělí člověk, dal dobrou radu, díky které by se najednou vyřešily všechny problémy a vše bylo tak jak má.

Bohužel takový „dospělý“ tady nebyl a postarat jsem se musela sama, sebrala jsem se „dohromady“ a znovu jsem zazvonila na zvonek… Nebezpečí není tak strašné, když víte, jak vypadá… Tak i tady, řekla jsem si, že mám co dočinění s opilým, rozlobeným a zraněným člověkem, kterého se už nebudu bát.

Tentokrát se dveře otevřely o hodně rychleji. V Arturově opilé tváři bylo nepopsatelné překvapení.

- Co! Zase ty?! - Nemohl uvěřit.

Bála jsem se, že opět zavře dveře a já už nebudu mít žádnou šanci… - Tati, tatínku, neurážej ji! Odejde a pak už nám nikdo nepomůže!!! – téměř plačky šeptala holčička – To jsem já, tvoje lištička! Pamatuješ, jak jsi mi slíbil, že mě vezmeš do magických hor?! Pamatuješ?! –

Holčička na mě „vysela“ svýma kulatýma prosebnýma očima, abych její slova opakovala. Podívala jsem se na její matku, Kristýna přikývla.

Mě se to nezdálo jako dobrý nápad, ale neměla jsem právo za ně rozhodovat, protože to byl jejich život a tohle byl pravděpodobně jejich poslední rozhovor…

Opakovala jsem slova holčičky a zděšený výraz tváře nešťastného otce prozrazoval, že dostal přímý zásah hluboko do srdce.

Snažila jsem se mluvit a uklidnit ho, ale nevnímal a nic neslyšel.

- Prosím, jdi dovnitř. – Zašeptala holčička.

Nějak jsem se kolem něho protáhla dovnitř. V místnosti byl dusivý zápach alkoholu a ještě něco, co jsem nemohla identifikovat.

Kdysi dávno to byl pěkný a útulný domov, jeden z těch, kterým se říká šťastný. Ale teď to byla „noční můra“, ze kterého se její majitel nebyl schopen dostat sám ven…

Na podlaze ležely střepy rozbitého porcelánu spolu s roztrhanými fotografiemi, oblečením a bůh ví, co ještě. Okna byla zatemněna závěsy a v místnosti bylo šero. Takovouto „dekoraci“ mohla způsobit hluboká deprese nebo sebevražedné sklony…

Zdá se, že Kristýna měla stejné myšlenky jako já, protože mě najednou poprosila:

- Prosím, udělej něco!

Odpověděla jsem „samozřejmě! A myslela si „kdybych jen věděla jak?!“. Ale musela jsem něco udělat, a rozhodla jsem se, že to budu zkoušet do té doby, než na něco přijdu nebo do té doby než mě uslyší anebo (v horším případě) mě zase postaví za dveře.

- Tak budeme mluvit nebo ne? Záměrně nazlobeně jsem se zeptala. – Nemám na vás čas a jsem tady jen proto, že je tady se mnou jeden báječný člověk – vaše dcera!

Muž se zhroutil na židli, u které stál, vzal hlavu do dlaní a plakal… Trvalo to nějakou dobu a bylo vidět, že jako většina mužů neuměl plakat. Jeho slzy byly skromné a těžké, draly se na povrch velmi obtížně. Tehdy jsem pochopila, co to znamená výraz „mužské slzy“…

Sedala jsem si na druhu stanu stolu a zmateně jsem sledovala potok cizích slz, a neměla jsem žádnou představu o tom co dál?…

- Mami, maminko proč se tady procházejí taková strašidla? - Tiše se zeptal vyděšený hlásek. A teprve teď jsem si všimla velmi strašných stvoření, která se doslova „kupila“ kolem opilého Artura.

Zježili se mi vlasy na hlavě – byla to skutečná „monstra“ z dětských pohádek, ale tady vypadaly nějak velmi, velmi reálně. Vypadali jako zlí duchové vypuštění z láhve, kteří byli nějak schopni „přisát se“ přímo k hrudi zbědovaného člověka v celých hroznech a s velikým potěšením „požírali“ jeho už téměř vyschlou životní sílu…

Cítila jsem, že Vesta je vystrašená jako malé štěně, ale ze všech sil se snažila nedat to na sobě znát. Chudinka s úžasem sledovala jak tato strašná „monstra“ s radostí a bez slitování „požírali“ jejího milovaného tatínka přímo před jejíma očima… Nemohla jsem přijít na to, co dělat, ale věděla jsem, že musím jednat rychle. Podívala jsem se kolem sebe a nenašla jsem nic lepšího než kupu špinavých talířů a vší silou jsem je hodila na zem… Artur s překvapením vyskočil ze židle a podíval se na mě pološíleným pohledem.

- Konec lítosti! – zakřičela jsem – podívejte se jaké „hosty“ jste si přivedl domů!

Nebyla jsem si jistá, jestli vidí to samé, co jsme viděli my, ale byla to moje jediná naděje jak ho „vytáhnout“ a alespoň trochu vystřízlivět.

Potom jeho oči najednou vylezly z důlků – uviděl. V hrůze uskočil do kouta, nemohl odtrhnout oči od svých „sympatických“ hostů, nebyl schopný slova, pouze na ně ukazoval třesoucí se rukou. Celý se třásl a já si uvědomila, že pokud nic neudělám, tak se chudák člověk nervově zhroutí.

Snažila jsem se mentálně kontaktovat tyto strašné monstrům podobné stvoření, ale nic dobrého z toho nebylo, jenom zlověstně „zavrčeli“ a odehnali mě svými drápy, a bez ohlédnutí mi poslali přímo do hrudi bolestiví energetický úder. A pak se jeden z nich „oddělil“ od Artura a hledal, jak si myslel, snadnější kořist a skočil přímo na Vestu… Holčička překvapením divoce zakřičela, ale musím ocenit její odvahu, začala se bránit ze všech sil. Oba, on i ona, byli beztělné bytosti, proto se navzájem dokonale „vnímali“ a mohli jeden na druhého energeticky útočit. A museli byste vidět ten zápal, s jakým nebojácná holčička spěchala do boje. Od bídného zbabělého „monstra“ lítali jen jiskry, díky jejím bouřlivým úderům, a my tři, jsme je ke svému studu, ohromeně sledovali a ani jednou nezareagovali, abychom jí nějak pomohli. A právě v té chvíli začala Vesta vypadat jako vymačkaný zlatý chuchvalec, stávala se průzračnou, až zmizela. Uvědomila jsem si, že vydala všechny svoje dětské síly, když se bránila, a nyní neměla dostatek sil, aby s námi zůstala v kontaktu… Kristýna se zmateně dívala okolo sebe – bylo vidět, že její dcera neměla ve zvyku tak jednoduše zmizet a nechat ji samotnou. Také jsem se rozhlížela kolem sebe… a uviděla jsem hodně šokovaný obličej, který jsem ve svém životě, a ani v dalších letech, neviděla… Artur stál v šoku a díval se přímo na svoji ženu!… Pravděpodobně velká dávka alkoholu, ohromný stres a další emoce na chvíli otevřeli „dveře“ mezi našimi rozdílnými světy a on uviděl svoji zemřelou Kristýnu, tak krásnou a tak „skutečnou“ jak ji vždy znal… Žádná slova nemohou vyjádřit výraz jejich očí!… Nemluvili, ačkoliv jsem věděla, že by ji Artur mohl slyšet. Myslím, že v té chvíli prostě nemohl mluvit, ale v jeho očích bylo vše, divoká dlouhodobá duševní bolest, i to jak byl ohromen tímto setkáním i nekonečné štěstí, motlitby a tolik dalších věcí, které se nadají popsat slovy!…

Natáhl k ní ruku, ještě nepochopil, že už ji nikdy víc nebude moci v tomhle světě obejmout, a je nepravděpodobné, že by to v tento moment pochopil… On ji jednoduše opět viděl, a už to samo o sobě, bylo naprosto neuvěřitelné!… A vše ostatní pro něho po celou dobu nemělo žádný význam… Ale jen, než se objevila Vesta. Udiveně se na něho dívala a pak pochopila a srdceryvně na něho zavolala:

- Tati, tatínečku… tatínku!!! – vrhla se mu kolem krku… Spíše – se snažila ho obejmout… Protože ona, ani její matka už s ním nemohly mít fyzický kontakt na tomto světě.

- Lištičko… malá moje… radost moje… - opakoval, ještě více chytaje prázdnotu. – Neodcházej, jenom prosím neodcházej!…

On doslova „dusil“ svoje rozbolavělé srdce svými příliš silnými emocemi. A dostala jsem strach, že toto nečekané, téměř nadlidské štěstí, ho může zabít. Ale setkání zkazili námi zapomenutá syčící šílená „monstra“, která nezapomínají. Ke své hanbě „zhypnotizována“ krásným setkáním jsem na ně dočista zapomněla!… Teď změnili svoji „taktiku“ a už nenapadali otce, mysleli si, že bude lepší ukojit svůj věčný „hlad“ a dostatečně se nasytit na životní síle dítěte – na malé Vestě. Artur v panice mával rukama, snažil se ochránit svoji dceru, ale samozřejmě nemohl nikomu ublížit. Situace se vymykala kontrole a rychle nabírala pro mě nežádoucí směr. Bylo nutné, pokud možno rychle, se zbavit všech hororových stvoření, také proto, aby se už nikdy nemohla vrátit k tomuto zbědovanému člověku.

- Přemýšlej, přemýšlej, přemýšlej!… křičela jsem v duchu.

A najednou jsem v jasném záblesku uviděla „obraz“ svého těla svítícího oslepující zelenou barvou a své staré „hvězdné druhy“, kteří usmívaje se, ukazovali na to zelené světlo. Zřejmě se mi nějak podařilo díky „panice“, je odkudsi přivolat, a nyní se snažili po-svém mi „ukázat“ co mám dělat. Dlouho jsem nepřemýšlela, zavřela jsem oči a pokusila jsem se soustředit a snažila se myslí přitáhnout dávno zapomenuté vnímání… A za zlomek vteřiny vše „pokrylo“ to samé úžasné jasně zelené světlo, které mi ukázali moji přátelé v „obraze. Mé tělo zářilo tak silně, že ozařovalo téměř celou místnost, včetně hemžících se odporných stvoření. Nebyla jsem si jistá, co mám dělat dál, ale cítila jsem, že bych měla toto „světlo“ (energii) poslat na svíjející se obludy co nejdříve a dostat je tak z našeho dohledu a ze života Artura, který byl i tak velmi komplikovaný. Místnost zazářila zeleně a já jsem ucítila, jak z mých dlaní vytryskl velmi „hutný“ zelený proud světla, který šel přímo k cíli. Ihned jsem slyšela divoký ryk, který přešel ve skutečné vití z „jiného světa“. Už jsem se skoro radovala z úspěchu, že nakonec vše dobře dopadne a oni zmizí navždy, ale jak se ukázalo, do „šťastného konce“ bylo ještě daleko… Stvoření se křečovitě uchytla drápy a tlapami na mávající ruce otce a dcera jak to tak vypadalo, se nehodlala vzdát. Věděla jsem, že druhý „útok“ by Vesta už nevydržela a tím ztratí jedinou šanci jak si naposled promluvit se svým otcem. A něco takového jsem prostě nemohla dopustit. Ještě jednou jsem sebrala všechny svoje síly a „mrštila“ zelený paprsek na všechny „monstra“ najednou. Něco zvonivě zapraskalo… a nastalo naprosté ticho.

Nakonec všechny monstrům podobné strašidla někam zmizela, a my jsme se mohly volně nadechnout…

To byla moje první ještě „dětská“ válka s těmito stvořeními z nižšího astrálu. Nemůžu říct, že byla příjemná, a že jsem se nebála. Nyní, kdy žijeme doslova „zavaleni“ počítačovými hrami dvacátého prvního století, jsme si na všechno téměř zvykli a nepřekvapí nás nijaká hrůza… A dokonce i malé děti zcela ovládly svět upírů, vlkodlaků, vrahů a násilníků a sami mají radost ze zabíjení, rozřezávání, požírání a střílení, vše pro to aby se dostaly na další úroveň své oblíbené hry. A pravděpodobně, kdyby se v ten moment u nich v místnosti nějaké strašné monstrum objevilo, ani by je nenapadlo se bát, nezamyslely by se, s klidem by to přičítaly, tak dobře známým speciálním efektům, hologramu, cestování časem atd., nehledě na to, že samotné „cestování časem“ či jiné oblíbené „efekty“, se ještě nikomu z nich ve skutečnosti nepodařilo prožít.

A ty samé děti se cítí být „nebojácnými hrdiny“ ve svých oblíbených krutých hrách, ale stěží by se tito hrdinové zachovaly „hrdinsky“, pokud by uviděli skutečně nějaké astrální monstrum NAŽIVO.

Ale vraťme se k naší, teď už „očištěné“ místnosti od špinavých monster…

Postupně jsem přicházela k sobě a byla jsem schopná komunikovat se svými novými přáteli.

Artur seděl nehybně na své židli a díval se na mě zaraženě.

Všechen alkohol z něho za tu chvíli vyprchal a nyní se na mě díval příjemný, ale hrozně nešťastný mladý muž.

- Kdo jsi? Ty jsi také anděl?… - tiše se mě zeptal.

Tuto otázku (jen bez toho „také“), jsem při setkání slyšela velmi často, a už jsem se naučila na ní nereagovat, i když ze začátku, se musím přiznat, mě to docela dlouho uvádělo do velkých rozpaků.

Něco mě zarazilo.

- Proč „také“? - nechápavě jsem se zeptala.

- Přišel ke mně kdosi, kdo se nazýval „andělem“, a vím, že jsi to nebyla ty… - odpověděl smutně.

Měla jsem velmi nepříjemné tušení.

- A vám potom nebylo dobře, když vás navštívil ten „anděl“. – zeptala jsem se, a už jsem věděla, o co jde.

- Odkud to víš? – byl velmi překvapený.

- To nebyl anděl, spíš naopak. Prostě vás zneužili, nemohu vám to pořádně vysvětlit, protože sama ještě nevím. Prostě to cítím, když se to stane. Měl byste být velice opatrný. – Jenom to, jsem mu mohla tehdy říct.

- Je to něco podobného co jsem viděl dnes? – Zeptal se Artur zamyšleně.

- V jistém smyslu – ano. – Odpověděla jsem.

Bylo vidět, že se velmi snaží to nějak pochopit. Bohužel, tehdy jsem nebyla schopná všechno mu objasnit, protože sama jsem byla malá holka, která se snažila svými silami „dokopat“ k nějaké podstatě, provázená ve svém „hledání“, svými „zvláštními talenty“, kterým jsem sama ne docela rozuměla…

Artur byl zřejmě silný člověk, nechápal co se dělo, prostě to přijal. Ale bez ohledu na to jak byl silný, mučila ho bolest, bylo vidět, že ho znovu trápí skryté rodinné obrazy jeho milované dcerky a manželky a opět ho nutily nesnesitelně trpět. A bylo třeba mít srdce z kamene, když jsem viděla, jak se kolem sebe dívá pohledem zmateného dítěte, snažil se aspoň na okamžik „vrátit“ svoji milovanou ženu Kristýnu a svého statečného miláčka „lištičku“ – Vestu. Ale bohužel jeho mozek nebyl schopen snést takovou zátěž a uzavřel svět mezi ním a jimi, a už nedával možnost se s nimi, ani v malém spásonosném okamžiku, spojit…

Artur neprosil o pomoc, už byl klidný… K mé velké úlevě s neuvěřitelným klidem a s vděčností přijal to, co mu dnes život nabídl. Ale bylo vidět, že příliš bouřlivé „přívaly“ jak pozitivních tak negativních emocí úplně zpustošili jeho bídné, zmučené srdce, a teď s nadějí čekal, co mu ještě nabídnu…

Hovořili spolu dlouho, chtělo se plakat i mě, ačkoliv jsem už byla na podobné věci zvyklá, pokud si ovšem lze na podobné věci zvyknout…

O hodinu později jsem se cítila jako vymačkaný citron, začínala jsem mít trochu obavy a přemýšlela o návratu domů, ale stále jsem nedokázala přerušit toto šťastné, ale bohužel i poslední setkání. Mnozí, kterým jsem se snažila takto pomoct, mě prosili, abych opět přišla, a já musela zatvrdit srdce a kategoricky to odmítnout. A ne proto, že my jich nebylo líto, ale pouze proto, že jich bylo mnoho, a já bohužel byla sama. A také proto, že jsem měla vlastní život, který jsem měla velmi ráda, a vždy jsem snila o plnohodnotném a zajímavém životě.

Proto jsem se vždy s každým setkala jen jednou, aby měl možnost změnit, to co by rád změnil (nebo se aspoň pokusil). Myslím, že to byl poctivý přístup, jak pro mě tak pro ně. A pouze jednou jedinkrát jsem porušila svoje „železné“ pravidlo a setkala se svými hosty několikrát, prostě jsem nemohla odmítnout…

Prišlo mailom... Tento text je považovaný za kontroverzný...

-pokračovanie-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


 

Súvisiace:

Astrál
http://www.cez-okno.net/rubrika/astral

 


december 01, 2016 03:36 dopoludnia
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top