Obrázok používateľa CEZ OKNO
ODHALENÍ 27. Stela a Axel

K mému velkému překvapení jsme se na rozdíl od toho, co jsme viděly předtím, dostaly do úplně jiné doby a na místo, které vypadalo jako Francie a podle oblečení osmnácté století. Po široké dlážděné ulici projížděl krásný uzavřený kočár, uvnitř něhož seděl mladý muž a žena ve velmi drahých šatech a zřejmě ve velmi špatné náladě... Mladý muž dívku o něčem opakovaně přesvědčoval a ona, naprosto ho neposlouchajíc, se klidně vznášela někde ve svém snění, čímž mladého muže velice dráždila...
„Vidíš – to je on! To je ten samý "malý chlapec"... jenom už za mnoho, mnoho let,“ tiše zašeptala Stella.
„A jak to víš, že to je právě on?“ zeptala jsem se, ještě vše úplně nechápajíc.

„No co, to je úplně jednoduché!“ podívala se na mě malá překvapeně. „My všichni máme duchovní podstatu, a duchovní podstata má svůj "klíč", podle kterého se dá každý z nás najít, jen je potřeba vědět, jak hledat. Tady, podívej...“
Znovu mi ukázala dítě, syna Haroldova.
„Představ si jeho duchovní podstatu a uvidíš...“

A já jsem okamžitě uviděla průhlednou, jasně zářící, překvapivě silnou bytost, na jejíž hrudi plála neobyčejná "diamantová" energetická hvězda. Tato "hvězda" zářila a třpytila se všemi barvami duhy, tu se zmenšujíc, tu se zvětšujíc, jakoby pomalu pulzovala, a zářila tak jasně, jakoby skutečně byla vytvořena z nejkrásnějších diamantů.

„Vidíš na jeho hrudi tu zvláštní obrácenou hvězdu? – To je jeho "klíček". A když ho zkusíš sledovat, jako po niti tě dovede přímo k Axelovi, který má stejnou hvězdu - je to stejná bytost, jenom už ve své další inkarnaci.“
Hleděla jsem na ni s vykulenýma očima, a když to Stella viděla, zasmála se a vesele přiznala:

„Nemysli si, že to já sama – to mě naučila babička!..“
Velmi jsem se styděla, že se cítím tak úplně hloupá, ale touha dozvědět se víc byla stokrát silnější než stud, proto jsem zasunula svou hrdost co nejhlouběji a opatrně se zeptala:

„A co všechny ty ohromné "reality", které tady teď sledujeme? Vždyť to je něčí cizí, konkrétní život, a ty je vytváříš stejně, jako tvoříš všechny své světy?“
„Ale ne!“ potěšila malou možnost opět mi něco vysvětlit. „Samozřejmě, že ne! To je prostě jen minulost, ve které všichni ti lidé kdysi žili, a já nás tam jen přenáším.“
„A Harold? Jak on to všechno vidí?“
„Ó, on to má snadné! Vždyť je jako já, mrtvý, a tak se může přenášet, kam se mu zachce. Vždyť už nemá fyzické tělo, proto tu jeho duchovní podstata nemá překážky a může jít, kam chce... stejně jako já...,“ už smutněji dodala holčička.
Smutně jsem si pomyslela, že to, co se jí jevilo jen jako "jednoduchý přenos do minulosti", pro mě zřejmě ještě dlouho bude "tajemství za sedmi zámky"... Ale Stella, jakoby slyšela mé myšlenky, si okamžitě pospíšila ujistit mě:
„Však uvidíš, je to úplně snadné! Musíš to jen zkusit.“
„A ty "klíčky" se opravdu nikdy neopakují?“ rozhodla jsem se pokračovat v průzkumu.
„Ne, ale někdy bývají trochu něčím jiným...,“ odpověděla beruška, z nějakého důvodu se pobaveně usmívajíc. „Já jsem se na začátku právě tak k něčemu připletla, za což mě opravdu silně "plácli"... Oj, to bylo tak hloupé!..“
„A k čemu?“ zeptala jsem se s velkým zájmem.
Stella ihned vesele odvětila:
„Ach, to bylo velmi směšné!“ Trošku se zamyslela a dodala: „Ale taky nebezpečné... Hledala jsem na všech "podlažích" minulé vtělení své babičky, ale místo toho po její "nitečce" přišla úplně jiná bytost, která nějak uměla "zkopírovat" babiččinu "květinku" (zřejmě také "klíček"!) a sotva jsem se stihla zaradovat, že jsem ji konečně našla, ta neznámá bytost mě nemilosrdně udeřila do hrudi. Tak silně, div mi duše neuletěla!..“
„A jak ses jí zbavila?“ podivila jsem se.
„ No, upřímně, nezbavila...,“ zarazila se dívenka. „Prostě jsem zavolala babičku...“
„A čemu říkáš "podlaží"?“ nebyla jsem stále spokojená.
„No, to jsou různé "světy", které obývají duchovní podstaty zemřelých... V nejkrásnějším a nejvyšším žijí ti, kteří byli dobří ... a samozřejmě taky nejsilnější.“
„ Takoví jako ty?“ zeptala jsem se s úsměvem.
„Ale ne, samozřejmě! Já jsem se sem určitě dostala omylem,“ úplně upřímně řeklo děvčátko. „Ale víš, co je nejzajímavější? Z tohoto "podlaží" můžeme chodit všude, ale z jiných se nikdo nemůže dostat sem... To je zajímavé, ne?..“

Ano, to bylo velmi zvláštní a velmi vzrušující a zajímavé pro můj "vyhladovělý" mozek, a já jsem tolik chtěla vědět víc!.. Možná proto, že do dnešního dne mi nikdy a nikdo toho tolik nevysvětlil, ale jen občas někdo něco dal (jako například moji "hvězdní přátelé"), a proto i takové prosté dětské vysvětlení mě činilo neobyčejně šťastnou a nutilo mě ještě intenzivněji hrabat se ve svých pokusech, závěrech a omylech... a jako obvykle nacházet ve všech událostech ještě více nepochopitelného. Můj problém byl v tom, že dělat nebo vytvářet "neobyčejné" jsem mohla velice snadno, ale celá potíž byla v tom, že jsem chtěla také chápat, jak to všechno dělám... A právě to se mi dosud opravdu nepodařilo...

„A ostatní "podlaží"? Víš, kolik jich je? Jsou úplně jiné, rozdílné od tohoto?..“ zaplavila jsem Stellu netrpělivě otázkami, neschopná se zastavit.
„Oj, slibuju ti, určitě se tam půjdeme podívat! Uvidíš, jak je to tam zajímavé!.. Jenom je to tam taky nebezpečné, zvlášť v jednom. Chodí tam taky příšery!.. A ani lidi tam nejsou moc příjemní.“
„Myslím, že jsem už viděla podobné příšery,“ řekla jsem ne úplně jistě, vzpomněvši si na něco. „Podívej...“
A pokusila jsem se ukázat jí první astrální bytosti, s nimiž jsem se v životě setkala, které napadly opilého tátu malé Vesty.
„Oj, to jsou ty samé! A kde jsi je viděla? Na Zemi?!..“
„No ano, přišly, když jsem pomáhala jedné dobré holčičce rozloučit se svým tátou...“
„To znamená, že chodí i k živým?..“ řekla moje kamarádka, velmi překvapená.
„Nevím, Stello. Ještě pořád nevím skoro nic... A tak bych chtěla nechodit ve tmě a nepoznávat všechno jenom "po hmatu" ... nebo z vlastní zkušenosti, když mě za to pořád "tlučou do hlavy"... Co myslíš, naučila by mě tvoje babička taky něco?..“
„Nevím ... Neměla by ses jí na to zeptat sama?“
Dívenka se nad něčím hluboce zamyslela, a pak se nahlas rozesmála a řekla vesele:
„To bylo tak legrační, když jsem začala "tvořit"!!! Oj, kdybys věděla, jak to bylo směšné a zábavné!.. Ze začátku, když mi všichni "odešli", bylo mi moc smutno a hodně jsem plakala... Tenkrát jsem ještě nevěděla, kde jsou, máma a bratříček... Ještě jsem nic nevěděla. No a tehdy asi mě babičce začalo být líto a začala mě pomaličku učit. A... oj, to bylo!.. Nejdřív se mi to vůbec nedařilo, vytvářela jsem všechno "naruby" a babička mě musela skoro pořád sledovat. Ale potom jsem se to naučila... Asi škoda, protože teď už chodí jenom málokdy... a bojím se, že jednou možná už nepřijde vůbec...“

Poprvé jsem uviděla, jak smutno někdy bývá té malé osamělé holčičce, navzdory všem těm úžasným světům, které si stvořila!.. A jakkoliv byla šťastná a dobrá "od narození", bylo to stále jen velmi malé, všemi blízkými náhle opuštěné dítě, které se panicky bojí, aby ho jediný blízký člověk – její babička - také jednoho krásného dne neopustil...

„Oj, prosím, tak nepřemýšlej!“ vykřikla jsem. „Ona tě tak miluje! A nikdy tě neopustí.“
„Ale ne ... řekla, že my všichni máme svůj život a musíme ho prožít tak, jak je každému z nás souzeno... To je smutné, že?“

Ale Stella, zdálo se, prostě nemohla dlouho zůstat smutná, protože její tvářička se znovu rozzářila radostí a už docela jiným hláskem řekla:
„Tak co, budeme se dívat dál, nebo už jsi na to zapomněla?“
„No samozřejmě, že budeme!“ odpověděla jsem teď už s větší ochotou, jako bych právě probudila ze sna.

Nemohla jsem ještě s jistotou říci, že alespoň něčemu opravdu rozumím. Ale bylo to neuvěřitelně zajímavé, a některé Stelliny činy už byly jasnější, než tomu bylo zpočátku. Malá se na vteřinu soustředila, a znovu jsme se objevily ve Francii, jakoby začínajíce přesně ve stejném okamžiku, v němž jsme nedávno skončily... Byl tu stejný bohatý kočár a stejný krásný pár, který se na něčem nemohl dohodnout... Nakonec se mladý muž, úplně zoufalý ze snahy svou mladou a rozmarnou dámě o něčem přesvědčit, opřel o opěradlo rytmicky se kymácejícího sedadla a smutně pravil:

„Nu což, budiž po vašem, Margareto, už vás nebudu žádat o pomoc... I když, jen sám Bůh ví, kdo jiný by mi pomohl vidět se s Ní?.. Jen jedno nechápu, kdy jste se stihla tak změnit?.. A znamená to, že už nejsme přátelé?“

Dívka se jen pousmála a znovu obrátila k okénku... Byla velmi krásná, ale byla to krutá, chladná krása. Netrpělivý a zároveň znuděný výraz v jejích zářivých modrých očích lépe než co jiného dokazoval, jak moc toužila co nejrychleji ukončit tento zdlouhavý rozhovor.

Kočár zastavil před krásným velkým domem a ona si konečně oddychla.
„Sbohem, Axeli!“ pronesla se zdvořilým chladem, lehce vyskakujíc ven. „A dovolte mi dát vám na závěr dobrou radu - přestaňte být romantický, už nejste malé dítě!..“

Kočár se pohnul. Mladý muž jménem Axel zíral na cestu a smutně si šeptal:
„Moje veselá "sedmikrásko", co se to s tebou stalo?.. Opravdu je to všechno, co nám v dospělosti zůstane?!..“

Vize zmizela a objevila se nová... Byl to pořád stejný mladík jménem Axel, ale kolem něj žila úplně jiná, svou krásou ohromující "realita", která se spíše podobala jakémusi neskutečnému, nepravděpodobnému snu...
Tisíce svíček závratně jiskřilo v ohromných zrcadlech jakéhosi pohádkového sálu. Zřejmě to byl něčí velmi bohatý palác, možná dokonce královský... Neuvěřitelné množství "v pomíjivé nádheře" oděných hostů stálo, sedělo a přecházelo v tomto nádherném sále, oslnivě se usmívali jeden na druhého a čas od času, jako jeden muž, pohlíželi na těžké zlacené dveře, jako by na něco čekali. Kdesi hrála hudba, půvabné dámy, jedna krásnější než druhá, poletovaly jako různobarevní motýli před uchvácenými zraky stejně nádherně oděných mužů. Všechno okolo se třpytilo, jiskřilo, zářilo odlesky nejrůznějších drahokamů, měkce šustilo hedvábí, koketně se pohupovaly obrovské umné paruky, obsypané fantastickými květy...

Axel stál opřený o mramorový sloup a nepřítomným pohledem sledoval celý ten blýskavý, třpytivý dav, zůstávaje zcela lhostejný ke všem půvabům, a bylo zjevné, že stejně jako ostatní na něco čeká.

Konečně se všechno kolem dalo do pohybu a celý velkolepě oblečený dav se jako mávnutím kouzelného proutku rozdělil na dvě části a utvořil uprostřed velmi širokou "ceremoniální" uličku. A tou uličkou pomalu přicházela naprosto ohromující žena... Či spíše, přicházel pár, ale muž po jejím boku byl tak prostoduchý a nevzhledný, že i přes velkolepý oděv jeho obličej prostě zanikal vedle jeho nádherné partnerky.

Krásná dáma vypadala jako jaro - její modré šaty byly celé vyšívané bizarními rajkami a překrásnými, stříbřitě růžovými květy, a celé věnce opravdových živých květin v křehkém růžovém oblaku spočívaly na jejích hedvábných, umně učesaných popelavých vlasech. Množství řad něžných perel ovíjelo její dlouhou šíji a doslova zářilo, zdůrazněno neobyčejnou bělostí její nádherné pleti. Velké zářivé modré oči laskavě shlížely na lidi kolem. Šťastně se usmívala a byla neuvěřitelně krásná....

Axel, stojící stranou ode všech, se ihned doslova proměnil!.. Znuděný mladík v okamžiku zmizel a místo toho ... zde stálo živoucí ztělesnění nejkrásnějších citů na zemi, které planoucím zrakem doslova "hltalo" přibližující se krásnou dámu...

„O-o-oj... jak je krá-ásná!..“ vydechla Stella nadšeně. „Vždycky je tak krásná!..“
„Cože, tys ji viděla víckrát?“ zeptala jsem se se zájmem.
„Ó ano! Chodím se na ni dívat velmi často. Je jako jaro, že?“
„A ty ji znáš?.. Víš, kdo to je?“
„Samozřejmě!.. Je to moc nešťastná královna,“ trochu posmutněla malá.
„Proč je nešťastná? Podle mě je velmi šťastná,“ podivila jsem se.
„To jen teď... Ale potom umře... Opravdu hrozně umře – uříznou jí hlavu... Ale na to se nedívám ráda,“ smutně zašeptala Stella.

Mezitím krásná dáma došla až k našemu mladému Axelovi a když ho spatřila, překvapením na chvíli ztuhla, a pak, s okouzlujícím ruměncem, se na něj velmi mile usmála. Z nějakého důvodu jsem měla dojem, že svět kolem těch dvou lidí se na okamžik zastavil... Jako by pro ně na kratičký mžik neexistovalo nic a nikdo, kromě nich dvou... Ale už se dáma pohnula dál a magický okamžik se rozpadl na tisíce kratičkých momentů, které utkaly mezi těmi dvěma lidmi pevné zářivé vlákno, aby je už nikdy nepropustily...

Axel stál úplně omráčený a, opět si nevšímaje nikoho kolem, vyprovázel pohledem svou překrásnou dámu a jeho dobyté srdce pomalu odcházelo s ní... Nevšiml si, jakými pohledy ho sledovaly procházející mladé krásky, a nereagoval na jejich zářivé, vábivé úsměvy.

Pravda, Axel byl muž, jak se říká, "uvnitř i vně" velmi atraktivní. Byl vysoký a půvabný, s velkýma vážnýma šedýma očima, vždy laskavý, zdrženlivý a skromný, čímž stejně přitahoval ženy i muže. Jeho pravidelná vážná tvář se jen zřídka rozzářila úsměvem, ale pokud se to stalo, v tu chvíli se Axel stal jednoduše neodolatelným...

Bylo proto zcela přirozené, že mu okouzlující ženská polovina věnovala zvýšenou pozornost, ale k jejich všeobecné lítosti Axela zajímala na celém světě jen jedna bytost - jeho neodolatelná, překrásná královna...
„Ale budou spolu?“ nevydržela jsem. „Oba jsou tak krásní!..“
Stella se jen smutně usmála a vzápětí nás "ponořila" do další "epizody" tohoto neobvyklého a něčím velmi dojemného příběhu...

Ocitly jsme se ve velmi útulné, květy provoněné malé letní zahradě. Kolem, kam jen oko dohlédlo, se zelenal nádherně udržovaný velkolepý park, zdobený mnoha sochami, a v dálce se rozkládal ohromující kamenný palác, svou velikostí připomínající malé město. A uprostřed vší té "grandiózní", trochu tísnivé vznešenosti jen tato před vnějšími pohledy chráněná zahrada vytvářela pocit skutečné útulnosti a jakési teplé "domácké" krásy...

Teplem letního večera zesílené, vznášely se ve vzduchu závratně sladké vůně kvetoucích akácií, růží a ještě něčeho dalšího, co jsem nedokázala určit. V čisté hladině rybníčku se jako v zrcadle odrážely velké kalichy světle růžových leknínů a sněhově bílé "kožešiny" lenivých, už ke spánku připravených královských labutí. Po malé úzké cestičce kolem rybníka se procházel krásný mladý pár. Někde v dálce bylo slyšet hudbu, zvonivě se přeléval veselý ženský smích, zněly veselé hlasy množství lidí, a pouze pro tyto dva se svět zastavil právě tady, v tomto malém koutku země, kde v tuto chvíli pouze pro ně zněly něžné hlasy ptáků, pouze pro ně šelestil v okvětních lístcích růží hravý, jemný vánek; a jen pro ně se na chvilku úslužně zastavil čas, dávaje jim možnost být spolu – prostě jen muž a žena, kteří sem přišli, aby se rozloučili, aniž by věděli, nebude-li to navždy...

Dáma byla půvabná a jakoby "vzdušná" ve svých skromných, bílých, malými zelenými květy vyšívaných letních šatech. Její nádherné popelavé vlasy byly staženy vzadu zelenou stuhou, což jí dodávalo vzhled půvabné lesní víly. Vypadala tak mladá, čistá a skromná, že jsem v ní hned nepoznala tu majestátní a zářivou krásnou královnu, kterou jsem viděla jen pár minut předtím v celé její velkolepé "přehlídce" krásy.

Vedle ní, nespouštěje z ní oči a zachytávaje každý její pohyb, kráčel "náš známý" Axel. Zdálo se, že je velmi šťastný a zároveň z nějakého důvodu hluboce smutný... Královna ho lehce vzala pod paží a něžně se zeptala:
„Ale co já, vždyť se mi bude bez vás tak stýskat, můj drahý příteli? Čas plyne velmi pomalu, když jste tak daleko...“
„Vaše Veličenstvo, proč mě tak mučíte?.. Vždyť vy víte, proč to vše... A víte, jak je pro mě těžké opustit vás! Podařilo se mi už dvakrát vyhnout se nechtěnému sňatku, ale otec stále neztrácí naději, že mě ožení... Nelíbí se mu zvěsti o mé lásce k vám. Ani mně se nezamlouvají, nemohu, nemám právo ublížit vám. Ach, kdybych jen mohl být ve vaší blízkosti!.. Vidět vás, dotknout se vás... Jak pro mě těžké odjet!.. A tolik se o vás bojím...“
„Odjeďte do Itálie, příteli, tam vás očekávají. Jen tam nebuďte dlouho! I já vás budu očekávat...,“ s milým úsměvem řekla královna.

Axel vtiskl dlouhý polibek na její elegantní ruku, a když zvedl oči, bylo v nich tolik lásky a obav, že ubohá královna nevydržela a zvolala:
„Ach, nemějte obavy, příteli! Tak dobře mne zde chrání, že i kdybych chtěla, nic se mi nemůže stát! Jděte s Bohem a vraťte se brzy...“
Axel dlouho hleděl na její krásnou a jemu tak drahou tvář, jako by vpíjel každý detail a snažil se udržet tento okamžik ve svém srdci navždy, ale pak se hluboce uklonil a rychle odcházel pěšinkou k východu, bez ohlédnutí a bez zastavení, jako by se obával, že pokud se otočí, nebude už mít sílu odejít...

A ona jej provázela zvlhlým pohledem svých velkých modrých očí, v nichž se skrýval nejhlubší smutek... Byla královnou a neměla právo jej milovat. Ale byla také prostě ženou, jejíž srdce cele náleželo tomu čistému, odvážnému muži navždy... a nežádalo od nikoho svolení...
„Oj, to je tak smutné, že?“ zašeptala Stella tiše. „Jak bych jim chtěla pomoci!..“
„Copak potřebují něčí pomoc?“ podivila jsem se.

Stella jen pokývala kudrnatou hlavou, aniž by řekla jediné slovo, a znovu začala ukazovat novou epizodu... Byla jsem velmi překvapená jejím hlubokým prožíváním tohoto kouzelného příběhu, který se mi dosud zdál prostě jako velmi milý příběh něčí lásky. Ale protože jsem už dobře znala soucit a dobrotu velkého Stellina srdéčka, někde v hloubi duše jsem si byla téměř jistá, že všechno bude určitě složitější, než se zdá na první pohled, a nezbývalo mi než čekat...

Spatřily jsme stejný park, ale neměla jsem nejmenší představu, kolik času uplynulo od té doby, co jsme je viděly v minulé "epizodě".

Ten večer celý park doslova zářil a třpytil se tisícem barevných světel, která, mísíce se s mihotavou noční oblohou, vytvářela velkolepý jiskřící ohňostroj. Podle okázalosti to byl určitě nějaký grandiózní večírek, při němž byli všichni hosté na rozmarnou žádost královny oblečeni kompletně v bílém a připomínajíce v něčem dávné kněze, "organizovaně" kráčeli nádherně osvětleným, zářícím parkem ke krásnému kamennému altánu, zvanému Chrám Lásky. A pak najednou za chrámem vzplanul oheň... Oslepující jiskry se vznesly až do vrcholků stromů a obarvily krvavým světlem temná noční oblaka do ruda. Nadšení hosté sborem zavzdychali, schvalujíce krásu děje... Ale nikdo z nich nevěděl, že podle královnina úmyslu zuřící oheň vyjadřuje celou sílu její lásky... A skutečný význam tohoto symbolu chápal jen jeden člověk přítomný ten večer na slavnosti...

Znepokojený Axel, opřený o strom, zavřel oči. Stále ještě nemohl uvěřit, že všechna tato omračující nádhera je určena právě jemu.
„Jste spokojen, můj příteli?“ zašeptal za jeho zády něžný hlas.
„Jsem nadšen...,“ odpověděl Axel a otočil se: samozřejmě, byla to ona.
Jen na okamžik omámeně hleděli jeden na druhého, a pak královna něžně stiskla Axelovu ruku a zmizela do noci...

„Proč byl ve všech svých "životech" vždycky tak nešťastný?“ Stella stále ještě smutnila pro našeho "ubohého chlapce".
Po pravdě, pořád jsem ještě neviděla žádné "neštěstí", a proto jsem se udiveně podívala na její smutnou tvářičku. Ale malá mi z nějakého důvodu tvrdohlavě nechtěla nic vysvětlit...

Obraz se dramaticky změnil.

Temnou nocí se silnicí řítil luxusní, ohromný zelený kočár. Axel seděl na místě kočího a docela obratně řídil to obrovské spřežení, se zjevnou úzkostí se času od času ohlížeje a rozhlížeje okolo. Vzbuzoval dojem, že někam zoufale spěchá nebo od někoho prchá...

Uvnitř vozu seděli nám už známí král a královna, a také líbezná osmiletá dívenka a dvě nám dosud neznámé dámy. Všichni vyhlíželi zachmuřeně a úzkostně, a dokonce i dítě bylo tiché, jako by cítilo obecnou náladu dospělých. Král byl oděn překvapivě skromně – prostý šedý kabát, stejně šedý kulatý klobouk na hlavě, a královna skrývala tvář pod závojem a bylo zřejmé, že má z něčeho strach. Opět, celá tahle scéna velmi připomínala útěk...

Pro všechny případy jsem se znovu podívala na Stellu v naději na vysvětlení, ale žádného se mi nedostalo - malá upřeně sledovala děj a v jejích velkých panenkovských očích se skrýval naprosto nedětský hluboký smutek.
„Proč?.. Proč ho neposlechli?!.. Bylo to tak jednoduché!..“ vzplanula nečekaně.
Kočár se celou tu dobu hnal dál téměř šílenou rychlostí. Cestující vypadali unaveně a jaksi ztraceně... Nakonec přijeli k velkému neosvětlenému dvorci, s černým stínem kamenné budovy uprostřed, a kočár se náhle zastavil. Místo vypadalo jako hospoda nebo velký statek.

Axel seskočil dolů, přiblížil se k okénku a chystal se něco říct, když se náhle z nitra kočáru ozval velitelský mužský hlas:
„Zde se rozloučíme, hrabě. Je pro nás nedůstojné vystavovat vás nadále nebezpečí.“

Axel se samozřejmě neodvážil odporovat králi, stihl se jen na rozloučenou letmo dotknout královniny ruky... Kočár se pohnul... a doslova o vteřinu později zmizel ve tmě. Ale on zůstal stát sám uprostřed temné silnice a z celého srdce toužil vrhnout se za nimi... Axel "vnitřně" cítil, že nemůže, nemá právo zanechat vše napospas osudu! Prostě věděl, že bez něj se nutně něco pokazí a všechno, co tak dlouho a pečlivě připravoval, naprosto selže kvůli nějaké hloupé náhodě...

Kočár již dávno nebyl vidět, ale ubohý Axel stále ještě stál a hleděl za nimi, zoufalstvím ze všech sil zatínaje pěsti. Po mrtvolně bledé tváři stékaly mužné slzy zlosti...

„To je konec... vím to, to je konec...,“ pronesl tiše.
„A s nimi se něco stane? Proč utíkají?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Ó ano!.. Teď je chytí moc zlí lidé a zavřou je do vězení... dokonce i chlapečka.“
„A kde tu vidíš chlapečka?“ podivila jsem se.
„Přece ten převlečený za holku! Copak jsi to nepochopila?..“
Zavrtěla jsem hlavou. Zatím jsem ještě skoro nic z toho nechápala - ani královský útěk, ani "špatné lidi", ale rozhodla jsem se prostě dívat dál a na nic víc se neptat.

„Ti špatní lidé uráželi krále a královnu a chtěli je zajmout. Proto se pokusili utéct. Axel jim všechno zařídil... Ale když mu přikázali, aby je opustil, kočár jel pomaleji, protože král byl unavený. On dokonce vyšel z kočáru "nadýchat se vzduchu"... a tam ho taky poznali. No a chytili, samozřejmě...“
Stella si povzdechla... a znovu nás přenesla do další "nové epizody" toho už ne tak šťastného, ale stále krásného příběhu...

Tentokrát všechno vypadalo zlověstně a dokonce děsivě.

Byly jsme v temné, nepříjemné místnosti, jako by to bylo nejhorší vězení. V malinké, špinavé, vlhké a páchnoucí místnosti, na dřevěné palandě se slamníkem seděla strádáním vyčerpaná, vyhublá šedovlasá žena, oděná v černé, ve které bylo nemožné poznat tu pohádkově krásnou, vždy usměvavou čarovnou královnu, kterou mladý Axel miloval nejvíc ze všeho na světě... On byl ve stejné místnosti, zcela otřesen tím, co vidí, a nevšímaje si ničeho kolem, poklekl na koleno, aby přitiskl rty na její stále krásnou bílou ruku, nemoha pronést ani slovo... Přišel k ní úplně zoufalý, vyzkoušel všechno na světě a ztratil poslední naději, že ji zachrání... a přesto opět nabízel svou téměř už nemožnou pomoc... Byl posedlý jediným přáním: zachránit ji, bez ohledu na cokoliv... Prostě ji nemohl nechat zemřít... Protože bez ní by skončil i jeho nepotřebný život...
Dívali se na sebe mlčky, snažili se skrýt neposlušné slzy, které stékaly úzkými cestičkami po tvářích... Nedokázali od sebe odtrhnout oči, neboť věděli, že pokud se mu nepodaří pomoci jí, tento pohled může být jejich poslední...
Plešatý žalářník pozoroval žalem zlomeného hosta a nechystal se otočit, dál se zájmem sledoval smutnou scénu cizího hoře, která se před ním odvíjela...
Vize zmizela a objevila se jiná, nijak lepší než předchozí - děsivý, křičící, rozlícený dav, ozbrojený kopími, noži a puškami, nemilosrdně ničil nádherný palác...

Potom se znovu objevil Axel. Tentokrát stál u okna ve velmi krásné, bohatě zařízené místnosti. A vedle něj stála jeho "přítelkyně z dětství", Margareta, kterou jsme s ním viděly na začátku. Pouze tentokrát všechen její povýšený chlad zmizel, a krásná tvář doslova dýchala soucitem a bolestí. Axel byl smrtelně bledý, opíral se čelem o okenní sklo a sledoval s hrůzou něco, co se odehrávalo na ulici... Slyšel hlučící dav za oknem a v hrůzném transu nahlas opakoval stále stejná slova:

„Moje milovaná, tak jsem tě nezachránil... Odpusť mi, moje ubohá... Pomoz jí, dej jí sílu unést to, Pane!..“
„Axeli, prosím!.. Musíte se sebrat, kvůli ní. Tak prosím, buďte rozumný!“ promlouvala k němu soucitně jeho stará přítelkyně.
„Rozumný? O jakém rozumu to mluvíte, Margareto, když se celý svět zbláznil?!.“ vykřikl Axel. „Proč ona? Proč?.. Co jim udělala?!.“
Margareta rozložila malý lístek papíru, a očividně nevědouc, jak ho uklidnit, řekla:
„Uklidněte se, milý Axeli, poslechněte si to znovu:
"Miluji vás, můj příteli... Nebojte se o mě. Nechybí mi nic kromě vašich dopisů. Je možné, že nám není souzeno setkat se znovu... Sbohem, nejmilovanější a nejvíce milující z lidí...".“
To byl poslední dopis královny, který Axel přečetl tisíckrát, ale z jiných úst zněl nějak bolestněji...
„Co je? Co se tam venku děje?“ nevydržela jsem.
„Ta krásná královna umírá... Zrovna ji popravují,“ odpověděla Stella smutně.
„A proč nevidíme?“ zeptala jsem se znovu.
„Ach, tohle nechceš vidět, věř mi,“ zavrtěla hlavou malá. „Taková škoda, ona je tak nešťastná... Jak je to nespravedlivé.“
„Já bych to chtěla vidět ...,“ poprosila jsem.
„No tak se dívej...,“ přikývla smutně Stella.

Uprostřed ohromného náměstí, přeplněného "vzbouřeným" lidem, se zlověstně tyčilo popraviště... Po malých, křivých schůdcích na něj hrdě stoupala smrtelně bledá, velmi vyhublá a vyčerpaná žena, oblečená v bílém. Její nakrátko ostříhané světlé vlasy téměř úplně skryl skromný bílý čepec, a v unavených, od slz nebo nedostatku spánku zčervenalých očích se odrážel hluboký bezútěšný žal...

Trochu se kymácela, protože kvůli rukám pevně svázaným za zády bylo obtížné udržet rovnováhu, ale nějak vystoupila na pódium, stále se z posledních sil snažíc držet zpříma a hrdě. Stála a hleděla do davu, aniž by sklopila oči a dala znát, jak je ve skutečnosti hrozně vyděšená... A kolem nebyl nikdo, jehož přátelský pohled by zahřál poslední okamžiky jejího života... Nikdo, kdo by jí svým teplem pomohl přestát tuto strašnou chvíli, kdy její život měl tak krutým způsobem skončit...

Do té doby hulákající, rozvášněný dav náhle ztichl, jako by narazil na nepřekonatelnou překážku... Ženy stojící v předních řadách mlčky plakaly. Vyhublá postava na popravišti popošla ke špalku, malinko klopýtla a bolestivě upadla na kolena. Na několika krátkých vteřin zvedla k nebi vyčerpanou, ale blízkostí smrti smířenou tvář... zhluboka se nadechla... a hrdě pohlédnuvši na kata, položila unavenou hlavu na špalek. Pláč zesílil, ženy zakrývaly dětem oči. Kat popošel ke gilotině...

„Bože! Ne!“ srdcervoucím hlasem vykřikl Axel.
Ve stejném okamžiku z šedého nebe z mraku náhle vyhlédlo slunce, jakoby osvětlovalo poslední cestu nešťastné oběti... Jemně se dotklo její bledé, strašlivě vyhublé tváře, jako by laskavě říkalo poslední pozemské "sbohem". Na popravišti se jasně zablesklo - těžký nůž spadl, rozstříkly se jasně červené kapky... Dav zalapal po dechu. Světlovlasá hlava spadla do koše, bylo po všem... Krásná královna odešla tam, kde už nebyla žádná bolest, žádné ponížení... Byl tam jen mír...

Kolem se rozhostilo smrtelné ticho. Už nebylo dál nač se dívat...
Tak zemřela něžná a dobrá královna, do poslední chvíle dokázala stát s hrdě vztyčenou hlavou, kterou pak tak snadno a nemilosrdně uťal těžký nůž krvavé gilotiny...

Bledý, jako mrtvola studený Axel hleděl z okna nevidoucíma očima a zdálo se, že život z něj odtéká kapku po kapce, bolestně pomalu... Odnášel jeho duši daleko předaleko, aby se tam ve světle a tichu navždy spojil s tou, kterou tak silně a oddaně miloval...

„Moje ubohá... Duše moje... Proč jsem nezemřel s tebou?.. Teď pro mě vše skončilo...,“ šeptal Axel ztuhlými rty, stále u okna.
Ale "konec" pro něj nastane mnohem později, za nějakých dvacet dlouhých let, a ten konec bude neméně hrozný než konec jeho nezapomenutelné královny...
„Chceš se dívat dál?“ zeptala se tiše Stella.

Jen jsem přikývla, neschopná vypravit ze sebe slovo.

Uviděly jsme jiný hulákající, rozlícený dav lidí a před ním stál Axel, jenom tentokrát děj probíhal o mnoho let později. Byl stále stejný krásný, jen téměř úplně šedivý, v nějaké nádherné vojenské uniformě, značící vysoké postavení, a vypadal stále stejně pevný a štíhlý. A tenhle skvělý, moudrý muž stál před nějakými napůl opilými, rozzuřenými lidmi a beznadějně se je snažil překřičet a něco jim vysvětlit... Ale nikdo z přítomných, bohužel, ho nechtěl poslouchat... Na ubohého Axela letěly kameny, a dav, ohavnými nadávkami rozpalující svou zlost, na něj začal tlačit. Snažil se probojovat ven, ale povalili ho na zem, surově po něm dupali nohama, strhávali z něj šaty... A jakýsi dlouhán mu náhle skočil na hruď, lámaje mu žebra, a bez zaváhání ho snadno zabil úderem holínky do spánku. Nahé, zohavené Axelovo tělo hodili na kraj silnice, a nenašel se nikdo, kdo by v té chvíli chtěl mrtvého politovat... Kolem byl jen chechtající se, opilý, rozvášněný dav... který jen potřeboval na někom ventilovat svou nahromaděnou zvířecí zlost...

Čistá, strádající Axelova duše se nakonec osvobodila a odletěla spojit se s tou, která byla jeho světlou a jedinou láskou a čekala na něj tolik dlouhých let...
Tak tady, opět velmi krutě, skončil svůj život nám se Stellou téměř neznámý, ale postupně tak blízký člověk jménem Axel a... stejný malý chlapec, který prožil jen krátkých pět let, ale dokázal ve svém životě uskutečnit ohromující a jedinečný hrdinský čin, na jaký by mohl být upřímně hrdý každý na Zemi žijící dospělý člověk...

„Taková hrůza..!“ zašeptala jsem v šoku. „Proč mu to udělali?“
„Já nevím...,“ zašeptala Stella tiše. „Lidi z nějakého důvodu byli tehdy moc zlí, dokonce horší než zvířata... Hodně jsem se dívala, abych to pochopila, ale nechápu...,“ zavrtěla hlavou malá. „Neposlouchali rozum, prostě zabíjeli. A všechno krásné z nějakého důvodu ničili taky...“

„A co Axelovy děti nebo manželka?“ zeptala jsem se, když jsem se vzpamatovala.
„Nikdy se neoženil - vždycky miloval jenom svou královnu,“ řekla malá Stella se slzami v očích.

A najednou jako by se mi v hlavě rozbřesklo – pochopila jsem, koho jsme se Stellou právě viděly a čí příběh jsme tak ze srdce prožívaly!... Byla to francouzská královna Marie Antoinetta, o jejímž tragickém životě jsme se teprve nedávno (a velmi krátce!) učili v hodině dějepisu, a s jejíž popravou náš učitel dějepisu silně souhlasil, shledávaje tak strašný konec velice "správný a poučný"... pravděpodobně proto, že nám v dějepise přednášel hlavně "komunismus"...

I přes smutek z toho, co se stalo, se moje duše radovala! Nemohla jsem prostě uvěřit v takové nečekané štěstí!.. Vždyť jsem na to tak dlouho čekala!.. Bylo to poprvé, kdy jsem konečně uviděla něco skutečného, co se dalo snadno ověřit, a překvapením jsem div nezapištěla jako nadšené štěně!.. Samozřejmě jsem se tak radovala ne proto, že bych nevěřila tomu, co se se mnou pořád dělo. Naopak - vždycky jsem věděla, že všechno, co se se mnou děje, je skutečné. Ale určitě jsem, jako každý obyčejný člověk, a především dítě, někdy potřebovala alespoň nejprostší potvrzení, že ještě neblázním a že teď můžu dokázat sama sobě, že všechno, co se se mnou děje, není jen moje nemocná fantazie nebo výmysl, ale skutečný fakt, popsaný nebo viděný i jinými lidmi. Proto byl pro mě takový objev skutečným svátkem!..

Už jsem předem věděla, že jakmile se vrátím domů, hned poběžím do městské knihovny sebrat vše, co dokážu najít o nešťastné Marii Antoinettě, a nebudu mít klid, dokud nenajdu třeba jen něco, třeba jen nějaký fakt, který souhlasí s našimi vizemi... Našla jsem, bohužel, jen dvě malé knížečky, v nichž bylo popsáno jen málo faktů, ale úplně to stačilo, protože plně potvrzovaly správnost toho, co jsem viděla u Stelly.

Zde je to, co se mi tehdy podařilo najít:
milovaným mužem královny byl švédský hrabě jménem Axel Fersen, který ji oddaně miloval celý svůj život a po její smrti se nikdy neoženil;
jejich loučení před odjezdem hraběte do Itálie proběhlo v zahradě Malého Trianonu - oblíbeného místa Marie Antoinetty – popis se přesně shodoval s tím, co jsme viděly;
ples na počest švédského krále Gustava, který se konal dne 21. června, na kterém všichni hosté byli z nějakého důvodu oblečení v bílém;
pokus o útěk v zeleném kočáře, organizovaný Axelem (dalších šest pokusů o útěk bylo také organizováno Axelem, ale žádný z nich se z těch či oněch důvodů nezdařil. Pravda, dva z nich se neuskutečnily na přání samotné Marie Antoinetty, protože královna nechtěla uprchnout sama a opustit své děti);
královnina poprava proběhla v naprostém tichu, namísto očekávaného "šťastného řádění" davu;
několik vteřin předtím, než kat udeřil, najednou vyšlo slunce...
poslední dopis královny hraběti Fersenovi je téměř přesně reprodukován v knize "Paměti hraběte Fersena" a téměř přesně odpovídá tomu, co jsme slyšely, s výjimkou několika málo slov.

Už tyto malé detaily stačily, abych se vrhla do boje s novou silou!.. Ale to bylo až potom... Tehdy, abych nevypadala směšně nebo bez srdce, jsem se snažila ze všech sil sebrat a skrýt své nadšení ze zázračného "prozření". A abych rozptýlila Stellinu smutnou náladu, řekla jsem:

„Tobě se královna moc líbí?“
„Ó ano! Je dobrá a tak krásná... A chudák náš "chlapec", on tu tak trpěl...“
Bylo mi velmi líto té citlivé, milé holčičky, která se i ve své smrti tak trápila pro úplně cizí a téměř neznámé lidi, jak se mnozí netrápí ani pro své nejbližší...
„Určitě je v utrpení nějaká moudrost, bez které bychom si neuvědomili, jak drahocenný je náš život?“ řekla jsem nejistě.
„To babička říká taky!“ zaradovala se dívenka. „Ale jestli lidé chtějí jen dobro, tak proč musejí tak trpět?“
„Možná proto, že bez bolesti a zkoušek by ani ti nejlepší lidé tomu dobru opravdu neporozuměli?“ zažertovala jsem.
Ale Stella to z nějakého důvodu vůbec nevzala jako vtip a velmi vážně řekla:
„Ano, myslím, že máš pravdu... Ale chceš se podívat, co se stalo se synem Haroldovým dál?“ řekla už veseleji.
„Ale ne, víc snad už nepotřebuju!“ zaprosila jsem.
Stella se vesele zasmála.
„Neboj se, tentokrát nebude problém, protože je pořád naživu!“
„Jak naživu?“ podivila jsem se.

Hned se objevila nová vize a překvapila mě ještě víc, protože to bylo už naše století (!) a dokonce naše doba... U psacího stolu seděl šedovlasý, velmi hezký muž a o něčem zaujatě přemýšlel. Celý pokoj byl doslova nabitý knihami; byly všude - na stole, na podlaze, na policích, dokonce na okenním parapetu. Na malé pohovce seděl obrovský chundelatý kocour a nevěnuje žádnou pozornost pánovi, soustředěně se umýval velkou, velmi jemnou tlapkou. Celá atmosféra vytvářela dojem "učenosti" a útulnosti.

„Co je to – on znovu žije?..“ nechápala jsem.
Stella přikývla.
„A to právě teď?“
Dívenka to znovu potvrdila kývnutím roztomilé zrzavé hlavičky.
„Pro Harolda je určitě velmi zvláštní vidět svého syna tak jiného?.. Jak jsi ho znovu našla?“
„Ach, stejně! Prostě jsem "nacítila" jeho "klíček", jak mě to babička učila,“ pronesla zamyšleně Stella. „Potom, co Axel umřel, jsem hledala jeho podstatu na všech "podlažích" a nemohla ji najít. Pak jsem hledala mezi živými - a byl znovu tam.“
„A víš, kdo je teď, v tomto životě?“
„Zatím ne... Ale určitě to zjistím. Mockrát jsem se snažila k němu "dostat", ale z nějakého důvodu mě neslyší... Vždycky je sám a skoro pořád se svými knihami. Je s ním jen stará žena, jeho služebná a tenhle kocour.“
„No a Haroldova manželka? Tu jsi taky našla?“ zeptala jsem se.
„No samozřejmě! Manželku znáš - to je moje babička!..“ potutelně se usmála Stella.

Strnula jsem v opravdovém šoku. Z nějakého důvodu se tento neuvěřitelný fakt nechtěl vejít do mé překvapené hlavy...

„Babička?..“ dokázala jsem jen říct.
Stella přikývla, velmi spokojená s dosaženým efektem.
„Jak to? Proto ti je pomohla najít? Věděla to?!..“ Tisíce otázek najednou vířilo v mé vzrušené mysli, a zdálo se mi, že nemůžu stihnout zeptat se na všechno, co mě zajímalo. Chtěla jsem vědět VŠECHNO! A zároveň jsem dobře chápala, že "všechno" mi nikdo neřekne...
„Určitě jsem si ho vybrala proto, že jsem něco cítila,“ zamyšleně řekla Stella. „A možná mě babička navedla? Ale to ona nikdy nepřizná,“ mávla dívenka rukou.
„A ON?.. On to taky ví?“ dokázala jsem se pouze zeptat.
„No samozřejmě!“ rozesmála se Stella. „A proč tě to tak překvapuje?“
„Prostě, ona už je stařenka... Musí to pro něj být těžké,“ řekla jsem, nevědouc, jak přesně vysvětlit své pocity a myšlenky.
„Ó ne!“ zasmála se Stella znovu. „On byl šťastný! Velmi, velmi šťastný. Babička mu dala šanci! Nikdo mu v tom nemohl pomoci - ale ona to dokázala! A on ji uviděl znovu... Oj, to bylo tak skvělé!“

A teprve teď jsem konečně pochopila, o čem mluví... Stellina babička asi dala svému bývalému "rytíři" šanci, po níž tak beznadějně toužil celý svůj dlouhý život po fyzické smrti. Vždyť je tak dlouho a vytrvale hledal, tak strašně je chtěl najít, aby jim jen jedinkrát mohl říct: jak strašně je mu líto, že tehdy utekl... že je nedokázal ochránit... že nemohl ukázat, jak silně a oddaně je miloval... On před svou smrtí potřeboval, aby se ho snažili pochopit a dokázali mu nějak odpustit, jinak v žádném ze světů neměl důvod žít...

A tak ona, jeho drahá a jediná manželka, se mu zjevila taková, jak si ji vždycky pamatoval, a darovala mu nádhernou šanci - darovala odpuštění, a tím mu darovala i život...

Teprve teď jsem opravdu pochopila, co měla na mysli Stellina babička, když mi řekla, jak je důležité dát "odešlým" tuto šanci... Protože určitě není na světě nic strašnějšího, než zůstat s neodpuštěnou vinou za způsobenou křivdu a bolest těm, bez nichž by náš předchozí život neměl smysl...

Najednou jsem se cítila velmi unavená, jako by mi ten zajímavě strávený čas se Stellou sebral poslední zbývající kapky síly... Úplně jsem zapomněla, že toto "zajímavé", jako vše zajímavé předtím, mělo svou "cenu", a proto také, stejně jako předtím, za dnešní "procházku" je potřeba zaplatit... Prostě všechny tyto "podívané" do jiných životů byly obrovskou zátěží pro moje ubohé, dosud nepřivyklé fyzické tělo, a to mi k mé velké lítosti dosud dovolilo jen velmi krátký čas...

„Neboj se, já tě naučím, jak to udělat!“ řekla Stella vesele, jako by četla mé smutné myšlenky.
„Dělat co?“ nepochopila jsem.
„No, abys tu se mnou mohla být déle,“ odpověděla malá, překvapena mým dotazem. „Ty jsi živá, takže to bude složitější. Ale já tě to naučím. Chceš jít tam, kde žijí "jiní"? Harold tady na nás počká,“ zeptala se dívka a lstivě nakrčila nosík.
„Právě teď?“ zeptala jsem se velice váhavě.

Přikývla... a najednou jsme někudy "propadly", "prosákly" skrze všemi barvami duhy mihotající "hvězdný prach" a objevily se v jiném, předchozímu naprosto nepodobném "průzračném" světě...

Prišlo mailom... Tento text je považovaný za kontroverzný...

-pokračovanie-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


 

Súvisiace:

Astrál
http://www.cez-okno.net/rubrika/astral

 


december 19, 2016 21:53 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top