audioknihy stiahni a počúvaj

Obrázok používateľa CEZ OKNO
ODHALENÍ 33. Překvapení

“Situace se úplně vymkla z kontroly, ale já jsem si ničeho kolem sebe nevšímala, přemýšlela jsem v tom okamžiku jen o jednom – ten chlapec viděl!!! Viděl stejně, jako jsem viděla já!.. Znamená to, že je to pravda, že někde existují další takoví lidé?.. A znamená to, že jsem naprosto normální a vůbec ne jediná, jak jsem si nejdřív myslela! Znamená to, že to skutečně byl Dar?.. Nejspíš jsem se na něj dívala příliš ohromeně a upřeně, protože rozpačitá maminka se silně začervenala a okamžitě spěchala “uklidnit“ synka, aby nikdo nezaslechl, co říká... a hned mě začala přesvědčovat, že “si to prostě všechno vymýšlí, a že lékař říká(!!!), že má velmi bujnou fantazii... a není potřeba si ho všímat!..”

Čas plynul. Venku už naplno vládla moje desátá zima a pokryla všechno kolem sněhobílou nadýchanou pokrývkou, jako by chtěla ukázat, že pravou paní je zde momentálně ona. Stále více a více lidí navštěvovalo obchody, aby si včas obstarali novoroční dárky, a dokonce i ve vzduchu už to “vonělo“ svátkem. Přicházely dva moje nejoblíbenější dny – moje narozeniny a Nový rok, mezi nimiž byl jen dvoutýdenní rozdíl, což mi umožňovalo plně vychutnat jejich “slavení“ bez nějakého velkého přerušení...

Celé dny jsem se točila kolem babičky“na výzvědách“ a pokoušela jsem se zjistit, co dostanu na svůj “zvláštní“ den letos?.. Ale babička z nějakého důvodu nepodlehla, i když předtím mi nikdy nedalo velkou práci “rozpustit“ její mlčení ještě před narozeninami a zjistit, jakou “příjemnost“ mohu očekávat. Ale tento rok se babička z nějakého důvodu na všechny mé “zoufalé“ pokusy jen záhadně usmívala a odpovídala, že je to “překvapení“ a že si je naprosto jistá, že se mi bude líbit. Takže bez ohledu na to, jak jsem se snažila, ona odolávala a žádné provokace s ní nehnuly. Nedalo se nic dělat – musela jsem čekat...

Proto, abych se něčím zabavila a nepřemýšlela o dárcích, začala jsem sestavovat “slavnostní menu“, které mi babička letos dovolila vybrat podle mého uvážení. Ale musím čestně říct, že to nebyl nejjednodušší úkol, protože babička dokázala opravdové kulinářské zázraky a vybrat si z tohoto “bohatství“ nebylo snadné, a navíc – chytit babičku na něco nesplnitelného bylo vůbec téměř beznadějné. I nejvybíravější gurmáni by myslím našli, na čem si smlsnout!.. A já jsem si opravdu přála, aby tentokrát u nás “vonělo“ něco velmi zvláštního, protože to byly moje první “významné“ narozeniny a poprvé jsem si mohla pozvat tolik hostů. Babička se k tomu všemu stavěla velmi vážně a seděly jsme spolu asi hodinu a diskutovaly, co zvláštního by pro mě mohla “vykouzlit“.

Dnes samozřejmě chápu, že mě prostě chtěla potěšit a ukázat, že co je důležité pro mě, je stejně důležité i pro ni. To bylo vždycky moc milé a pomáhalo mi to cítit se potřebná a do jisté míry i “důležitá“, jako bych byla dospělý, zralý člověk, který pro ni hodně znamená. Myslím, že je moc důležité pro každého z nás (dětí), aby v nás někdo doopravdy věřil, protože my všichni si musíme udržet důvěru v sebe v té křehké a silně “rozkolísané“ době dětského vyzrávání, která i tak s sebou téměř vždy nese silný komplex méněcennosti a extrémní riziko ve všem, o co se pokoušíme ve snaze dokázat svou lidskou hodnotu. Babička tomu dokonale rozuměla a její přátelský postoj mi vždy pomohl beze strachu pokračovat v mém “bláznivém“ hledání sama sebe za všech životních okolností.

Konečně jsem uzavřela spolu s babičkou “narozeninové menu“ a vydala jsem se hledat tatínka, který měl volno a který (byla jsem si tím téměř jistá) se nacházel někde ve “svém koutku“ se svou oblíbenou zábavou...

Jak jsem si myslela, tatínek seděl pohodlně usazený na pohovce a četl nějakou velmi starou knihu, jednu z těch, které jsem si dosud nesměla brát a do kterých, jak jsem pochopila, jsem ještě nedorostla. Šedý kocour Griška, schoulený do teplého klubíčka tatínkovi na kolenou, spokojeně mhouřil oči a zaníceně předl jako celý “kočičí orchestr“... Přisedla jsem k tátovi na krajíček pohovky, jak jsem to dělávala často, a tiše sledovala výraz v jeho tváři... Byl někde daleko, ve světě svých myšlenek a snů, sledoval vlákénko, které zřejmě velmi zaujatě tkal autor, a zároveň už bezpochyby rozebíral získanou informaci svým “logickým myšlením“, aby ji poté nechal projít svým chápáním a vnímáním a už hotovoučkou poslal do svého obrovského “myšlenkového archívu“...

„Nu, copak tam máme?“ tiše se zeptal táta a pohladil mě po hlavě.
„Ale, naše učitelka dnes říkala, že žádná duše vůbec neexistuje a všechny řeči o ní jsou jen výmysly kněží, aby “podkopali šťastnou psychiku sovětského člověka“... Proč nám lžou, tati?“ vyhrkla jsem jedním dechem.
„Protože celý tento svět, v němž tu žijeme, je postavený právě na lži...,“ klidně odpověděl otec. „Dokonce i slovo DUŠE pomalu vypadává z oběhu. Nebo spíš – je “odebíráno“... Podívej, třeba dřív se říkalo: citlivá duše, být jedna duše, dušegrejka , duširvoucí, oduševnělý, otevřít duši, atd. A dnes se to nahrazuje – bolestínský, přátelsky, tělogrejka, vnímavý, vnitřní potřeba... Brzy v ruštině vůbec duše nezůstane... Dokonce i sám jazyk se stal jiný – obyčejný, nevýrazný, mrtvý... Vím, že sis toho nevšimla, Světlovlásko,“ usmál se vlídně táta. „Ale to jen proto, že už ses narodila s takovým, jaký je dnes... Ale dřív byl neobyčejně jasný, krásný, bohatý!.. Doopravdy oduševnělý... Teď už se někdy ani psát nechce,“ táta se na několik vteřin odmlčel, o něčem přemýšlel, a pak rozhořčeně dodal: „Jak můžu vyjádřit své “já“, když mi pošlou seznam(!), která slova smím používat a která jsou “přežitkem buržoazního systému“... Barbarství...“
„Tak co tedy – je lepší učit se sám než chodit do školy?“ zeptala jsem se rozpačitě.
„Ne, můj malý človíčku, chodit do školy se musí.“ Nedal mi příležitost k námitkám a pokračoval: „Ve škole ti dají “zrnka“ tvého fundamentu – matematiku, fyziku, chemii, biologii atd., které bych tě doma prostě neměl čas učit. A bez těchto “zrnek“ bohužel nemůžeš vypěstovat svou “duševní úrodu“...,“ usmál se táta. „Jen nejdřív budeš muset tato “zrníčka“ dobře “prosít“ od slupek a shnilých semen... A jakou pak získáš “úrodu“, to už bude záležet jenom na tobě... Život je složitá věc, víš... A někdy není snadné udržet se na povrchu... a nejít ke dnu. Ale nedá se nic dělat, že?“ Táta mě zase pohladil po hlavě, z nějakého důvodu byl smutný... „Takže co myslíš – být jedna z těch, kterým říkají, jak mají žít, nebo být jedna z těch, kteří sami přemýšlí a hledají svou cestu... Pravda, za to tlučou do hlavičky dost důkladně, ale zato ji budeš vždycky nosit hrdě zvednutou. Takže přemýšlej dobře, než se rozhodneš, co se ti líbí víc...“
„Ale proč, když říkám ve škole, co si myslím, mi učitelka říká šplhounko? To je tak urážlivé!.. Nikdy se nesnažím odpovědět první, naopak – jsem radši, když mě nechávají být... Ale když se zeptají, přece musím odpovědět, ne? Ale jim se z nějakého důvodu moje odpovědi často nelíbí... Jak je to možné, tati?“
„No, to je zase ta samá otázka – chceš být sama sebou, nebo chceš říkat to, co se od tebe žádá a žít v klidu? Musíš si zase vybrat... A tvoje odpovědi se jim nelíbí proto, že se vždycky neshodují s těmi, které už mají připravené a které jsou vždycky pro všechny stejné.“
„Jak to – stejné? Vždyť já nemůžu myslet, jak oni chtějí?.. Lidi nemůžou myslet stejně?!“
„Mýlíš se, moje Světlá... Právě to je to, co chtějí – abychom všichni mysleli a jednali stejně... V tom je celé to poučení...“
„Ale to je špatné, tati!..“ rozhořčila jsem se.
„Tak se podívej pozorněji na své spolužáky – jak často říkají něco jiného, než co je psáno?“ Zarazila jsem se... opět měl pravdu, jako vždycky. „To proto, že jejich rodiče je učí být jen vzornými a poslušnými žáky a získat dobré známky. Ale neučí je myslet... Možná proto, že sami nikdy moc nepřemýšleli... Nebo možná taky proto, že jsou už příliš zvyklí bát se... Takže namáhej svoje závitečky, moje Světlovlásko, a zjisti, co je pro tebe důležitější – tvoje známky nebo tvoje vlastní myšlení.“
„Ale copak se někdo může bát přemýšlet, tati?.. Vždyť naše myšlenky nikdo neslyší?.. Čeho se tedy bojí?“
„Slyší, neslyší... Ale každá dozrálá myšlenka formuje tvoje vědomí, Světlovlásko. A když se tvoje myšlenky změní, tak se s nimi změníš i ty... A když jsou tvoje myšlenky správné, tak se můžou někomu moc a moc nezamlouvat. Zdaleka ne všichni lidé rádi přemýšlejí, víš. Mnozí to raději hodí na jiné, takové jako ty, a sami zůstanou jen “vykonavači“ cizích přání celý zbytek svého života. A je štěstí, když ti “přemýšlející“ nebojují v bitvě o moc, protože pak do hry vstupují už ne skutečné lidské hodnoty, ale lež, arogance, násilí, dokonce i zločin, když se chtějí zbavit “nevhodně“ přemýšlejících... Proto myslet může být velmi nebezpečné, moje Světlá. A všechno záleží jen na tom, jestli se toho budeš bát nebo dáš před strachem přednost své lidské cti...“

Vyšplhala jsem se za tátou na pohovku a stočila jsem se vedle něj do klubíčka, napodobujíc (velmi s tím nespokojeného) Grišku. Vedle tatínka jsem se vždycky cítila velmi bezpečně a klidně. Zdálo se, že nic zlého se k nám nemůže dostat, nic zlého se mi nemůže stát, když jsem vedle něj. Což se, samozřejmě, nedalo říci o rozčepýřeném Griškovi, protože on také zbožňoval hodiny strávené s tátou a nesnášel, když mu někdo do těch hodin vtrhl... Zasyčel na mě velmi nevlídně a celým svým zjevem předváděl, že by pro mě bylo lepší vypadnout odtud co nejdřív... Rozesmála jsem se, rozhodla se nechat ho spokojeně si užívat jemu tak drahé potěšení a sama jsem se šla trochu protáhnout – koulovat se ven se sousedními dětmi.

Počítala jsem dny a hodiny zbývající do mých desátých narozenin a cítila jsem se už téměř “úplně dospělá“, ale ke své velké hanbě jsem nemohla ani na chvíli zapomenout na narozeninové “překvapení“, což samozřejmě nevypovídalo nic pozitivního o mé “dospělosti“...

I já jsem, jako všechny děti na světě, milovala dárky... A teď jsem celé dny hádala, co by to mohlo být, co se mi podle babiččina názoru s takovou jistotou mělo “moc líbit“?.. Ale čekání už nebylo tak dlouhé, a velmi brzy se plně potvrdilo, že to stálo za to...

Konečně přišlo moje “narozeninové“ ráno, bylo chladné, jiskřivé a slunečné, jak se slušelo na opravdový sváteční den. Vzduch od chladu “praskal“ barevnými hvězdičkami a doslova “zvonil“, a nutil chodce pohybovat se rychleji než obvykle... Nám všem, kteří jsme vyšli ven, bral dech, a od “všech živáčků“ kolem doslova stoupala pára a měnila všechny na legrační různobarevné lokomotivy, spěchající různými směry...

Po snídani jsem už prostě nemohla posedět na místě a chodila jsem jako “ocásek“ za mámou v očekávání, kdy už konečně uvidím svoje vytoužené “překvapení“. K mému velkému údivu šla máma se mnou k sousedovic domu a zaklepala na dveře... I když naše sousedka byla velmi milý člověk, jaký vztah mohla mít k mým narozeninám – to mi bylo záhadou...

„Á, naše “oslavenkyně“ přišla!“ řekla vesele sousedka, otvírajíc dveře. „No, pojďte, Purga vás čeká.“

A mně se doslova podlomily nohy... Purga (nebo spíš litevsky – Puga, Sněžná bouře) byla úžasně krásná sousedčina kobylka, na které jsem často směla jezdit. A já jsem ji prostě zbožňovala!.. Na tomto nádherném koni bylo krásné všechno – jak vnější vzhled, tak její citlivá “koňská“ duše a klidná, spolehlivá povaha. Podle mého názoru byla vůbec nejkrásnější a nejúžasnější kůň na světě!.. Byla stříbrnošedé barvy (které se také říkalo šedá), se sněhobílým dlouhým ocasem, celá “obsypaná“ světle šedým a bílým grošováním. Když jsem přišla, vždycky mě zdravila šťoucháním svého úžasně měkkého nosu do ramene, jako by říkala:

„No podívej, jak jsem hezká, vezmi mě na projížďku!!!“

Měla moc krásnou hlavu, velmi elegantní, s velkýma, měkkýma, dobrýma očima, které vypadaly, jako by všechno chápaly. A byl by prostě “zločin“ nemilovat ji...

Navzdory tomu, že náš pozemek byl velký a bylo na něm vždycky plno všelijaké domácí “havěti“, koně jsme mít nemohli z toho prostého důvodu, že ho nebylo tak jednoduché koupit. Arabský hřebec byl pro nás (podle tehdejších měřítek) velmi drahý, protože můj táta tehdy pracoval v novinách mnohem méně hodin než obvykle (protože se, se souhlasem rodiny, věnoval psaní her pro činoherní divadlo), a proto jsme v té době nedisponovali velkými financemi. A i když už byl správný čas, abych se doopravdy učila jezdit na koni, jediná možnost byla dovolit se občas a vyjet na projížďku s Purgou, která mě z nějakého důvodu také velice milovala a vždy s radostí se mnou jezdila ven.

Ale v poslední době byla Purga velmi špatná a nevycházela ze dvora. A k mé velké lítosti už přes tři měsíce jsem s ní nemohla jet na projížďku. Právě před třemi měsíci její pán nečekaně zemřel, a protože vždy byli s Purgou “jedna duše“, pro jeho ženu bylo zřejmě nějakou dobu těžké vidět Purgu s někým jiným. Tak chudinka trávila ve své (pravda hodně velké) ohradě celé dny a bezmezně tesknila po náhle zmizelém milovaném pánovi.

A k tomuto úžasnému příteli mě vzali ráno v den mých desátých narozenin... Mé srdce vzrušením doslova vyskakovalo z hrudi!.. Prostě jsem nebyla schopna uvěřit, že se teď splní můj největší dětský sen!.. Vzpomínám si, že když jsem poprvé bez pomoci dokázala vylézt na Purgu, donekonečna jsem uprošovala mámu a tátu, aby mi koupili koníčka, ale oni vždycky řekli, že teď není vhodná doba a že “to určitě udělají, musím jen trošku počkat“.

Purga mě přivítala jako vždy velmi přátelsky, ale za ty tři měsíce jako by se v něčem změnila. Byla velmi smutná, s pomalými pohyby a nevyjadřovala příliš velkou touhu vyjít ven. Ptala jsem se majitelky, proč je tak “jiná“? Sousedka řekla, že chudák Purga asi teskní po pánovi a že je jí kobylky moc líto.

„Zkus to,“ řekla, „jestli ji dokážeš “oživit“ – je tvoje!“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela, a v duchu jsem si slíbila, že ani za nic na světě nepropásnu tuto příležitost! Opatrně jsem se přiblížila k Purze, pohladila jsem ji po vlhkém, sametovém nose a začala s ní tiše rozmlouvat. Řekla jsem jí, jaká je krásná a jak ji miluji, jak krásně nám spolu bude a jak moc se o ni budu starat... Samozřejmě, byla jsem ještě dítě a upřímně jsem věřila, že Purga rozumí všemu, co říkám. Ale i teď, po tolika letech, si stále myslím, že nějakým způsobem mi ten úžasný kůň opravdu rozuměl... Jakoby nic mě Purga jemně šťouchla do krku svou teplou hubou, dávajíc mi najevo, že je připravena “jít se mnou na procházku“... Nějak jsem se na ni vyškrábala, vzrušením jsem nemohla dostat nohu do třmenu, vší silou jsem se pokusila uklidnit svoje bušící srdce a pomalu jsme vyjely ven na naši známou cestu do lesa, který ona milovala stejně jako já. Z nečekaného “překvapení“ jsem se třásla po celém těle a nemohla jsem uvěřit tomu, že se to všechno skutečně stalo! Chtělo se mi silně se štípnout, a zároveň jsem se bála, že se najednou právě teď probudím z toho nádherného snu a všechno bude jen krásná sváteční pohádka... Ale čas plynul a nic se nezměnilo. Purga – moje milovaná přítelkyně – byla tady se mnou, a stačilo jen maličko, aby byla opravdu moje!..

Moje narozeniny v tomto roce připadly na neděli, a protože počasí bylo prostě nádherné, mnoho sousedů se to dopoledne procházelo po ulici, zastavovali se, aby si sdělili poslední novinky, nebo se prostě jen nadýchali “svěžího“ zimního vzduchu. Měla jsem trochu strach, protože jsem věděla, že se teď stanu objektem všeobecného zájmu, ale navzdory obavám jsem moc chtěla vypadat na své milované krásné Purze sebejistě a hrdě... Sebrala jsem svoje “roztřesené“ emoce do hrsti, abych nezklamala úžasnou kamarádku, jemně jsem ji pobídla nohou a vyjely jsme z vrat... Máma, táta, babička a sousedka stáli venku a mávali nám, jako by to pro ně byla stejně nesmírně důležitá událost jako mě... Bylo to mile legrační a směšné a nějak mi to najednou pomohlo uvolnit se, a už klidně a jistě jsme jely dál. Sousední děti se také vyhrnuly ven a mávaly rukama a křičely pozdravy. Vůbec vznikl opravdový “sváteční ruch“, který rozveselil i procházející se sousedy...

Brzy se objevil les a my jsme zahnuly na už dobře známou cestu a ztratily se z očí... A tady jsem dala průchod svým emocím, jásajícím radostí!.. Pištěla jsem jako rozradované štěně, tisíckrát políbila Purgu na hedvábný nos (to množství vůbec nemohla pochopit...), hlasitě zpívala jakési nesmyslné písně, a vůbec – jásala jsem, jak to jen moje šťastná dětská duše dovolovala...

„Nu, prosím, moje zlatíčko, ukaž jim, že jsi zase šťastná... Nu, prosím! A zase spolu budeme hodně, hodně jezdit! Jak moc budeš chtít, to ti slibuju!.. Jen ať všichni uvidí, že jsi v pořádku...,“ uprošovala jsem Purgu.

Cítila jsem se s ní nádherně a moc jsem doufala, že i ona cítí třeba jen trošičku toho, co jsem cítila já. Počasí bylo naprosto úžasné. Vzduch doslova “praskal“, jak byl čistý a studený. Bílá lesní pokrývka se třpytila a jiskřila miliony malinkých hvězdiček, jako by po ní něčí ohromná ruka štědře rozsypala pohádkové diamanty. Purga čile běžela po lyžaři uježděné cestě a zdála se úplně spokojená, k mé velké radosti začínala velmi rychle ožívat. V duchu jsem se štěstím doslova “vznášela“, již v očekávání radostné chvíle, až mi řeknou, že je konečně opravdu moje...

Po nějaké půlhodině jsme se otočily zpět, abychom nevyvolaly obavy mé rodiny, která se i bez toho o mě strachovala pořád. Sousedka byla ještě pořád venku, zřejmě se chtěla na vlastní oči ujistit, že jsme obě v pořádku. Samozřejmě ven hned vyběhla babička a máma, a poslední se objevil táta a v rukou nesl nějakou tlustou barevnou šňůru, kterou hned předal sousedce. Lehce jsem seskočila na zem, běžela k tátovi a se srdcem bušícím vzrušením jsem se mu vrhla do náručí, toužíc a bojíc se uslyšet pro mě tak důležitá slova...

„Nu což, má milá, miluje tě!“ s vřelým úsměvem řekla sousedka,uvázala barevnou šňůru Purze na krk a přivedla ji slavnostně ke mně. „S tímhle “vodítkem“ jsme si ji přivedli domů poprvé. Vezmi si ji – je tvoje. A štěstí vám oběma...“

V očích dobré sousedky se leskly slzy, očividně i dobré vzpomínky stále ještě silně zraňovaly její srdce, truchlící po ztraceném manželovi...

„Slibuju vám, budu ji moc milovat a dobře na ni dohlížet!“ zakoktala jsem zadýchaná vzrušením. „Bude šťastná...“

Všichni okolo se spokojeně usmívali, a mně najednou celá scéna připomněla už někde viděnou podobnou epizodu, jenom tam člověku předávali medaili... Vesele jsem se rozesmála, pevně jsem objala svůj úžasný “dárek“ a slíbila si v duchu, že se s ním nikdy nerozloučím.

Najednou mě napadlo:

„Oj, počkejte, kde bude bydlet?!.. Vždyť my nemáme takové skvělé místo jako vy?“ zeptala jsem se sousedky rozrušeně.
„Neboj se, má milá, může žít u mě, a ty ji sem budeš chodit čistit, krmit, dohlížet na ni a jezdit na ní – je tvoje. Představuj si, že pro ni u mě máte “pronajatý“ domov. Já už ho nepotřebuji, nebudu mít další koně. A budu mít radost, že u mě Purga bude dál žít.“

Vděčně jsem objala mou dobrou sousedku a za barevnou šňůru jsem odvedla (nyní už svou!!!) Purgu domů. Mé dětské srdce jásalo – byl to nejkrásnější dárek na světě! A opravdu stálo za to si na něj počkat...

Už kolem poledne, když jsem se trošku otřepala z toho ohromujícího dárku, jsem začala se “špionážními“ vpády do kuchyně a do jídelny. Nebo spíš – snažila jsem se... Ale i ty nejvytrvalejší pokusy proniknout tam se mi bohužel nedařily. Letos se babička zřejmě pevně rozhodla neukázat mi ani za nic svoje “dílo“, dokud nepřijde čas “oslavy“... A já jsem moc chtěla alespoň koutkem oka vidět, co tam tak pilně dva dny kouzlí, odmítá pomoc a nepouští nikoho ani na práh.

Ale nakonec nastala dlouho očekávaná hodina – okolo páté večer se začali objevovat moji první hosté... A já jsem nakonec dostala právo pokochat se svou sváteční tabulí... Když se otevřely dveře pokoje, myslela jsem, že jsem se dostala do nějaké pohádkové, rajské zahrady!.. Babička se vesele usmívala, ale já jsem se jí vrhla kolem krku a téměř vzlykala, přetékajíc pocity vděčnosti a nadšení...

Celý pokoj byl vyzdoben zimními květinami... Veliké mísy zářivě žlutých chryzantém vytvářely dojem mnoha sluncí, od nichž bylo v pokoji jasno a veselo. A samotný sváteční stůl byl skutečným dílem babiččina umění!.. Vydával naprosto senzační vůně a ohromoval rozmanitostí jídel... Byla zde kachna se zlatavou kůrčičkou a mou oblíbenou hruškovou omáčkou, v níž se “topily“ celé půlky na smetaně dušených, skořicí vonících hrušek... A s dráždivou jemnou vůní houbové omáčky slepička přetékající šťávou, plněná nádivkou ze žampionů a ořechů, doslova tající v ústech... Uprostřed stolu “dělala dojem“ svými rozměry obrovská štika, pečená vcelku se šťavnatými kousky sladkých červených paprik v citronovo-brusinkové omáčce... A z vůně tlusťoučkých, horkem praskajících šťavnatých krocaních stehen pod krustou brusinkové pěny můj ubohý žaludek vyskočil až ke stropu!.. Věnce různých uzených klobásek, nakrájených na tenké plátky, navlečených na proutky jako šašlik a ozdobených marinovanými rajčaty a solenými domácími okurkami, “přebíjely“ vůní znamenité litevské “uzenky“ a v ničem si nezadaly s vůní uzeného lososa, kolem něhož se ve veselých kupkách tyčily šťavnaté nakládané houby polité kyselou smetanou... Dozlatova osmažené buclaté pirožky se nadýmaly horkou párou a kolem nich se ve vzduchu vznášelo zcela nezaměnitelné “zelné“ aroma... Všechna ta hojnost babiččiných uměleckých “výtvorů“ úplně ohromila mou “hladovou“ fantazii, nemluvě o sladkostech, jejichž vrcholem byl můj oblíbený tvarohový piroh s višněmi, rozplývající se v ústech!.. Podívala jsem se s obdivem na babičku, ze srdce jí děkujíc za tuto pohádkovou, skutečně královskou tabuli!.. Ale ona se jen usmála, spokojená s dosaženým účinkem, a hned začala intenzívně pobízet moje hosty, ohromené takovou hojností.

Měla jsem v životě hodně “velkých“ jubilejních narozenin, ale žádné z nich, ani ty slavené v nejvyhlášenějších zahraničních restauracích, se nedokázaly nikdy ani přiblížit k mým fantastickým desátým narozeninám, které pro mě vlastnoručně připravila moje mimořádná babička...

Ale “překvapením“ ten večer zřejmě neměl být konec... Asi za půl hodiny, kdy už “hostina“ byla v plném proudu, se vzduch v místnosti najednou jako obvykle (pro mě) zavlnil a... objevila se Stella v celé své kráse! Překvapením jsem vyskočila, div jsem nepřevrhla talíř, a rychle jsem se začala rozhlížet, jestli ji nevidí ještě někdo jiný. Ale hosté se zdravým apetitem nadšeně konzumovali “ovoce“ babiččina kulinářského umění a náhlému zjevení kouzelného človíčka nevěnovali žádnou pozornost...

„Překvapení!“ zatleskalo dítě vesele. „Krásné velké narozeniny!..“ A v pokoji přímo ze stropu pršely tisíce nejpodivnějších květin a motýlů a měnily jej na pohádkovou “Aladdinovu jeskyni“...
„Jak ses sem dostala?!!!.. Říkala jsi přece, že sem nedokážeš přijít?!..“ zeptala jsem se zoufale a úplně jsem zapomněla malé poděkovat za připravenou krásu.
„Taky jsem to neuměla!..“ zvolala Stella. „Prostě jsem včera přemýšlela o těch zemřelých, kterým jsi pomáhala, a zeptala jsem babičky, jak se dokázali vrátit zpátky. Ukázalo se, že to jde, jen se musí vědět, jak se to dělá! Tak jsem přišla. Ty nejsi ráda?..“
„No, samozřejmě jsem ráda!“ ujistila jsem ji hned a snažila se horečně vymyslet, jak bych zároveň mohla být s ní i se všemi ostatními hosty, aniž bych prozradila ji nebo sebe. Ale pak najednou přišlo ještě větší překvapení, které mě úplně vykolejilo z už tak dost komplikované cesty....
„Oj, tolik kytí-í-šek!...A klá-á-sný, tý jo!!!...“ zakvílel šišlavě tříletý chlapeček v úplném vytržení a kroutil sebou na matčině klíně. „A mo-o-týlky!... Ale ták veli-i-ký motýlky!“

Ohromeně jsem na něj zírala a chvíli jsem jen seděla, neschopná pronést slova. A chlapeček, jako by se nic nestalo, dál šťastně brebentil a snažil se vytrhnout z pevného matčina sevření, aby “prozkoumal“ všechny ty zničehonic se objevivší, a k tomu tak jasné a barevné “hezké věci“... Stella pochopila, že ji uviděl ještě někdo další, a radostně mu začala ukazovat různé veselé pohádkové obrázky, čímž chlapečka nadobro okouzlila, a ten poskakoval na matčině klíně s radostným křikem, přetékaje divokým nadšením...

„Holšiška, holšiška, kdo jsi, holšiško?!. Oj, te-e-da, takový veliký méďa! A úplně lůžový! Mami, mami, můžu si ho vzít domů?.. Oj, a ptá-á-šci, ták se blý-ý-skají! .. A mají zlatý kšidýlka!..“

Jeho doširoka otevřená modrá očička s nadšením zachytávala každé nové zjevení “zářivého a neobyčejného“ a šťastná tvářička zářila radostí – chlapeček přijímal všechno dětsky přirozeně, jako by to právě tak mělo být...

Situace se úplně vymkla z kontroly, ale já jsem si ničeho kolem sebe nevšímala, přemýšlela jsem v tom okamžiku jen o jednom – ten chlapec viděl!!! Viděl stejně, jako jsem viděla já!.. Znamená to, že je to pravda, že někde existují další takoví lidé?.. A znamená to, že jsem naprosto normální a vůbec ne jediná, jak jsem si nejdřív myslela! Znamená to, že to skutečně byl Dar?.. Nejspíš jsem se na něj dívala příliš ohromeně a upřeně, protože rozpačitá maminka se silně začervenala a okamžitě spěchala “uklidnit“ synka, aby nikdo nezaslechl, co říká... a hned mě začala přesvědčovat, že “si to prostě všechno vymýšlí, a že lékař říká(!!!), že má velmi bujnou fantazii... a není potřeba si ho všímat!..“. Byla velmi nervózní a viděla jsem, že by moc ráda hned teď odešla, jen aby se vyhnula možným otázkám...

„Prosím, jen se nebojte!“ řekla jsem tiše a prosebně. „Váš syn si nevymýšlí – on vidí! Stejně jako já. Musíte mu pomoci! Prosím, nevoďte ho už k doktorovi, máte neobyčeného chlapce! A lékaři to všechno zničí! Promluvte si s mou babičkou – ona vám hodně vysvětlí... Jenom ho už nevoďte k doktorovi, prosím!..“ Nemohla jsem se zarazit, protože mě srdce bolelo pro toho malého nadaného chlapečka a bez ohledu na cokoliv jsem ho zoufale toužila “ochránit“!..
„Podívejte, teď mu něco ukážu a on to uvidí – ale vy ne, protože on má dar, ale vy ne,“ a rychle jsem vytvořila Stellina červeného dráčka.
„O-o-j, co je to?!.“ zatleskal nadšeně chlapeček. „To je dlácek, ze jo? Jako v pohádce – dlácek?.. On je ták klá-á-sný!.. Mami, koukej – dlácek!“
„Já jsem taky měla dar, Světlano...,“ zašeptala tiše sousedka. „Ale nedovolím, aby i můj syn kvůli tomu trpěl. Já už jsem si vytrpěla za oba... On musí mít jiný život!..“

Skoro jsem vyskočila překvapením!.. Tak ona taky viděla?! A věděla?!.. – a hned jsem prostě vybuchla pobouřením...

„A nemyslíte si, že on má třeba právo vybrat si sám? Vždyť je to jeho život! A jestli vy jste si s tím nedokázala poradit, to neznamená, že to nedokáže ani on! Vy nemáte žádné právo brát mu jeho dar dřív, než pochopí, že ho má!.. To je jako vražda – chcete zabít jeho součást, o které ještě ani neslyšel!..“ syčela jsem na ni pobouřeně a v nitru se ve mně všechno prostě “bouřilo“ nad tím strašným bezprávím!

Moc jsem toužila bez ohledu na cokoliv přesvědčit tu tvrdohlavou ženu, aby nechala svého úžasného chlapečka na pokoji! Ale jasně jsem viděla v jejím smutném, ale velmi rozhodném výrazu, že se mi stěží podaří ji v tuto chvíli vůbec o něčem přesvědčit, a rozhodla jsem se zanechat dnes svého úsilí a později si promluvit s babičkou, a možná společně vymyslíme, co by se tu dalo udělat... Jen jsem na ženu smutně pohlédla a ještě jednou ji poprosila:

„Prosím vás, nechoďte s ním k lékaři, když víte, že není nemocný!..“
Ona se jen strnule usmála, rychle sebrala dítě a odešla na verandu, nejspíš se nadýchat čerstvého vzduchu, kterého se jí (tím jsem si byla jistá) v tu chvíli nedostávalo...

Znala jsem tu sousedku dobře. Byla to docela sympatická žena, ale nejvíc ze všeho mě ohromilo, že ona byla jednou z těch lidí, kteří se snažili úplně “izolovat“ ode mě svoje děti a pomlouvali mě po nešťastném případu se “zapalováním ohně“!.. (I když její starší syn, to se mu musí nechat, mě nikdy nezradil a navzdory všem zákazům se se mnou přátelí dodnes). Ona, která, jak se teď ukázalo, lépe než všichni ostatní věděla, že jsem úplně normální a vůbec ne nebezpečná dívka! A že jsem, stejně jako kdysi ona, jen hledala správnou cestu ven z toho “nepochopitelného a neznámého,“ do něhož mě tak nečekaně a nehledaně uvrhl osud...

Strach musí být nepochybně velmi významným faktorem v našem životě, jestli člověk může tak snadno zradit a tak lehce se odvrátit od toho, kdo tak zoufale potřebuje pomoc a komu by snadno mohl pomoci, kdyby nebylo právě toho hluboce a pevně zakořeněného strachu...

Samozřejmě, dalo by se říct, že nevím, co se jí kdysi stalo a co musela přestát za zlý a nelítostný osud... Ale kdybych já věděla, že někdo na samém začátku života má stejný dar, který mi způsobil jen utrpení, udělala bych všechno, co je v mých silách, abych tomu druhému obdařenému člověku třeba jen maličko pomohla nebo mu ukázala správnou cestu, aby nemusel stejně slepě “bloudit ve tmě“ a stejně trpět... Ale ona, namísto pomoci, se mě naopak snažila “potrestat“, jako mě trestali druzí, ale ti druzí nevěděli, co to bylo a upřímně se snažili ochránit své děti před tím, co nedokázali vysvětlit nebo pochopit.

A teď ona, jako by se nic nestalo, přišla k nám dnes na návštěvu se svým malým synkem, který se ukázal být přesně stejně “obdařený“ jako já, a kterého se zoufale bojí někomu ukázat, aby, Bože chraň, někdo neviděl, že její milovaný chlapeček je přesně stejně “prokletý“, jako jsem podle jejího “okázalého“ mínění já... Nyní jsem si byla jistá, že jí nedělalo velké potěšení přijít k nám, ale odmítnout taky zrovna nemohla, z toho prostého důvodu, že její starší syn – Algis – byl pozvaný na moje narozeniny a z její strany neexistoval žádný vážný důvod nepustit ho, a bylo by příliš nevychované a “nesousedské“, kdyby to udělala. Ji jsme pozvali z toho prostého důvodu, že bydleli přes tři ulice od nás a její syn by se musel vracet domů večer sám, proto jsme přirozeně chápali, že jeho matka bude mít strach a rozhodli jsme se, že bude lepší pozvat ji taky i s jejím malým synkem strávit večer u našeho svátečního stolu. A ona “chudinka“, jak jsem nyní pochopila, tady jenom trpěla a čekala na příležitost co nejdřív nás opustit a pokud možno bez jakýchkoli incidentů se co nejrychleji vrátit domů...

„Jsi v pořádku, zlato?“ ozval se vedle mě laskavý mámin hlas.

Hned jsem se pokud možno věrohodně usmála a řekla, že samozřejmě, jsem úplně v pořádku. A i když se mi ze všeho točila hlava a srdce klesalo, viděla jsem, že se děti pomalu začínají po mně otáčet, a chtě nechtě jsem se musela rychle sebrat a “ustanovit“ nad svými rozbouřenými emocemi “železnou kontrolu“... Byla jsem pořádně “vykolejená“ ze svého obvyklého stavu a k mé velké hanbě jsem úplně zapomněla na Stellu... Ale malá se hned snažila sama připomenout.

„Vždyť jsi říkala, že nemáš přátele, ale přitom jich máš tolik?!..“ zeptala se Stella překvapeně, a dokonce i trošku rozzlobeně.
„To nejsou přátelé, ti opravdoví. Jsou to prostě děti, které bydlí v naší ulici nebo se kterými se učím. Oni nejsou jako ty. Ale ty, ty jsi opravdová.“

Stella se okamžitě rozzářila... A já, navenek s úsměvem, jsem se horečně snažila najít nějaké východisko, absolutně nevědouc, jak z této “kluzké“ situace ven, a už jsem začala být nervózní, protože bych nechtěla zranit svou nejlepší přítelkyni, ale najisto jsem věděla, že už brzy si začnou mého “divného“ chování všímat... A zase se posypou hloupé otázky, na které jsem dnes neměla sebemenší touhu odpovídat.

„Páni, jaké tu máte dobrůtky!“ brebentila Stella a nadšeně se rozhlížela po svátečním stole. „Jaká škoda, že už to nemůžu ochutnat!.. A co jsi dnes dostala za dárky? Můžu se podívat?..“ pršely otázky jako obvykle.
„Dostala jsem svého oblíbeného koníčka!.. A ještě spoustu dalších věcí, ještě jsem se nepodívala. Ale určitě ti všechno ukážu!“

Stella jen zářila radostí, že je se mnou tady na Zemi, ale já jsem stále víc propadala panice, protože jsem nijak nemohla najít řešení této choulostivé situace.

„To je všechno tak krásné!.. A určitě to je moc dobré!.. – Ty máš takové štěstí, že můžeš jíst takové věci!“
„No, já to taky nemám každý den,“ zasmála jsem se.

Babička za mnou mě šibalsky pozorovala a zřejmě se upřímně bavila vzniklou situací, ale zatím se mi nechystala pomoci; jako vždy nejprve očekávala, jak si poradím já sama. Ale mě, asi kvůli dnešním příliš bouřlivým emocím, jako naschvál nic nenapadalo... A už jsem vážně začala panikařit.

„Ach, tvoje babička! Mohla bych sem pozvat svou?“ navrhla Stella radostně.
„Ne!!!“ ihned jsem v duchu skoro vykřikla, ale v žádném případě jsem nemohla maličkou zranit, a proto jsem tak radostně, jak jsem v tu chvíli dokázala, vesele řekla: „No samozřejmě, pozvi!“

A hned se ve dveřích objevila nyní mně už dobře známá úžasná stařenka...

„Dobrý den, drazí, jdu tuhle k Anně Fjodorovně a dostanu se rovnou na hostinu. Omlouvám se za vyrušení...“
„Ale co by, pojďte prosím dál! Místa je pro všechny dost!“ laskavě nabídl táta a velmi pozorně se zadíval přímo na mě...

I když Stellina babička vůbec nevypadala jako můj „host“ nebo „spolužák“, táta v ní zřejmě vycítil něco neobvyklého a ihned “svedl“ to “neobvyklé“ na mě, protože za všechno “podivné“, co se dělo u nás doma, jsem obvykle mohla já...
Z rozpaků, že mu teď nemohu nic vysvětlit, mi zčervenaly i uši... Věděla jsem, že až všichni hosté odejdou, určitě mu hned všechno povím, ale teď se mi opravdu nechtělo setkat se s tátovým pohledem, protože jsem nebyla zvyklá něco před ním skrývat a cítila jsem se z toho velice nesvá...

„Co je to zase s tebou, zlato?“ zeptala se tiše máma. „Zase se vznášíš někde jinde... Jsi asi moc unavená? Chceš si jít lehnout?“

Máma měla opravdu obavy a já jsem se styděla říct jí nepravdu. A protože pravdu jsem, bohužel, říct nemohla (abych ji zase nevylekala), hned jsem se ji snažila ujistit, že je u mě všechno naprosto v pořádku. A sama jsem horečnatě přemýšlela, co mám dělat...

„A co že jsi tak nervózní?“ zeptala se Stella najednou. „To proto, že jsem přišla?“
„Ale běž!“ zvolala jsem, ale když jsem viděla její upřený pohled, rozhodla jsem se, že je nečestné klamat kamaráda v boji.
„Dobrá, uhodla jsi. Prostě, když mluvím s tebou, pro všechny ostatní vypadám “zmrzle“ a vypadá to opravdu divně. Zvlášť mámu to děsí... Takže nevím, jak se dostat z této situace, aby to bylo dobré pro všechny...“
„A proč jsi mi to neřekla?!..“ velice se podivila Stella. „Vždyť jsem tě chtěla potěšit, ne naštvat! Hned půjdu pryč.“
„Ale vždyť jsi mě opravdu potěšila!“ namítla jsem po pravdě. „To jen kvůli nim...“
„A přijdeš zase brzy? Stýskalo se mi... Procházet se sama je tak nezajímavé... Babička, ta se má dobře – je živá a může jít, kam chce, i k vám...“

Bylo mi moc líto toho kouzelného, dobrosrdečného děvčátka...

„Přijď, kdykoliv budeš chtít, ale jen když budu sama, pak nás nikdo nemůže rušit,“ navrhla jsem upřímně. „A já brzy přijdu k tobě, jen co skončí svátky. Jenom chvilku vydrž.“

Stella se radostně usmála, pak znova “vyzdobila“ místnost bláznivými květinami a motýly a zmizela... A mně bez ní bylo najednou smutno, jako by s sebou odnesla kousek radosti, kterou byl naplněn tento nádherný večer... Podívala jsem se na babičku, hledajíc podporu, ale ta o něčem velmi nadšeně hovořila se svým hostem a mně nevěnovala žádnou pozornost. Všechno se zdálo být opět na svém místě a všechno zase bylo v pořádku, ale já jsem nepřestávala myslet na Stellu, na to, jak je osamělá a jak nespravedlivý někdy z nějakého důvodu bývá náš Osud... Tak jsem si slíbila co nejdřív se vrátit ke své věrné přítelkyni a znovu jsem se plně “navrátila“ ke svým “živým“ kamarádům, a jenom táta, který mě celý večer pečlivě sledoval, se na mě díval překvapenýma očima, jako by se velice snažil pochopit, kde a co důležitého se mnou “promeškal“ ...

Když se hosté již začali rozcházet domů, “vidící“ chlapec najednou začal plakat... Když jsem se ho zeptala, co se stalo, našpulil rty a uraženě řekl:

„A kde je holšiška?.. A méďa? A motýlky jsou plyš...“

Máma se na něj jen strnule usmála, rychle sebrala druhého syna, kterému se v žádném případě nechtělo odejít, a odešli domů...

Byl jsem velmi rozzlobená a velmi šťastná zároveň!.. To bylo poprvé, co jsem se setkala s jiným dítětem, které mělo podobný dar... A dala jsem si slovo, že nebudu mít klid, dokud se mi nepodaří přesvědčit tu “nespravedlivou“ a nešťastnou matku, jak doopravdy velký zázrak je její chlapec... On, stejně jako každý z nás, musel dostat právo svobodné volby a jeho matka neměla právo mu ji brát... V každém případě do té doby, než on sám něčemu porozumí.

Zvedla jsem oči a uviděla tátu, který stál opřený o rám dveří a celou tu dobu mě s velkým zájmem pozoroval. Táta popošel ke mně, láskyplně mě objal kolem ramen a tiše řekl:

„No tak pojďme, povíš mi, za co jsi tu tak vášnivě bojovala...“

A mně se hned udělalo lehko a klid na duši. Konečně se všecičko dozví a už nikdy nebudu muset před ním nic skrývat! On byl můj nejlepší přítel, který, bohužel, neznal ani polovinu pravdy o tom, co skutečně tvořilo můj život... To bylo nečestné a nespravedlivé... A až teď jsem si uvědomila, jak divné bylo celý ten čas skrývat před otcem můj “druhý“ život jen proto, že se mámě zdálo, že to táta nepochopí... Měla jsem mu dát šanci už dřív, a nyní jsem byla velmi ráda, že to mohu udělat, i když až teď...

Usadili jsme se pohodlně na jeho oblíbeném divanu a povídali jsme si velmi dlouho... A jak moc mě potěšilo a překvapilo, že čím víc jsem mu vyprávěla o svých neuvěřitelných dobrodružstvích, tím víc se tátova tvář rozjasňovala!.. Pochopila jsem, že všechny mé “neuvěřitelné“ příběhy ho nejen neděsily, ale naopak mu z nějakého důvodu udělaly velkou radost...

„Vždycky jsem věděl, že ty pro mě budeš zvláštní, Světlovlásko...,“ řekl otec velmi vážně, když jsem skončila. „Jsem na tebe hrdý. Mohu ti nějak pomoci?“

Byla jsem tím tak ohromená, že jsem se zničehonic usedavě rozplakala... Táta mě kolébal ve svém náručí jako malé dítě, něco mi tiše šeptal, ale já jsem štěstím, že mi rozumí, nic neslyšela, jenom jsem chápala, že všechny moje nenáviděné “tajnosti“ už jsou pryč a teď už určitě bude všechno dobré...

Psala jsem o těchto narozeninách proto, že zanechaly v mé duši hluboký vjem něčeho velmi důležitého a velmi dobrého, bez čeho by můj příběh pravděpodobně zůstal neúplný...

Druhý den všechno vypadalo opět normálně a obyčejně, jako by včera ani nebyl ten neuvěřitelně radostný narozeninový den... Obvyklé školní a domácí starosti téměř úplně zaplnily volné hodiny dne, a to, co zbylo – jako vždy bylo mou nejoblíbenější dobou a já se ji snažila využít velmi “ekonomicky“, abych se naučila co možná nejvíc užitečného a našla co možná nejvíc “neobyčejného“ v sobě a ve všem okolo...

K “obdařenému“ sousedovic chlapci mě, samozřejmě, nepustili s vysvětlením, že se dítě nachladilo, ale jak jsem se později dozvěděla od jeho staršího bratra, chlapec se cítil naprosto v pořádku a “nemocný“ byl asi jen pro mě...

Bylo velmi smutné, že jeho matka, která zřejmě prošla svého času poněkud “hrbolatou“ cestu tímto “neobyčejným“, kategoricky nechtěla přijmout ode mne žádnou pomoc a snažila se všemi způsoby přede mnou ochránit svého milovaného, talentovaného synáčka. Ale to byl opět jen jeden z mnoha hořkých a nepříjemných momentů mého života, kdy nikdo nepotřeboval mou nabízenou pomoc, a těmto „momentům“ jsem se teď snažila co nejpečlivěji vyhnout... Opět – lidem se nedalo nic dokázat, pokud to nechtěli přijmout. A dokazovat svou pravdu “ohněm a mečem“ jsem nikdy neshledávala správné, a proto jsem raději nechala vše volně běžet až do chvíle, kdy ke mně člověk sám přijde a požádá o pomoc.

Od svých spolužaček jsem se znova trošku vzdálila, protože v poslední době se u nich objevovalo skoro pokaždé jedno a to samé téma – jací kluci se jim nejvíc líbí a jak jednoho nebo druhého “dostat“... Upřímně řečeno, vůbec jsem nemohla pochopit, co je tehdy na tom tak silně přitahovalo, že tím dokázaly bez lítosti strávit nám všem tak drahý volný čas a navíc ve stavu naprostého nadšení ze všeho, co si pověděly nebo vyslechly.

Zřejmě jsem na tu složitou epopej “kluci-holky“ nebyla z nějakého důvodu ještě zcela a úplně připravená, za což jsem dostala od kamarádek zlou přezdívku – “namyšlená“... I když si myslím, že právě namyšlená jsem vůbec nebyla... Ale dívky prostě dráždilo, že jsem odmítala nabízené “akce“, z toho prostého důvodu, že mě to upřímně zatím vůbec nezajímalo a neviděla jsem žádný vážný důvod utrácet svůj volný čas nadarmo. Ale samozřejmě mým spolužákům se toto moje chování vůbec nelíbilo, protože mě, opět, vydělilo z celkového davu a dělalo jinou, ne takovou jako ostatní, což podle názoru dětí bylo “proti lidskosti“...

Táta mě po mém upřímném vyprávění o mých “dobrodružstvích“ najednou z nějakého důvodu (k mé velké radosti!!!) přestal pokládat za “malé dítě“ a nečekaně mi otevřel přístup ke všem svým dříve nedovoleným knihám, což mě ještě více uvázalo k “domácí samotě“, a kombinujíc takový život s babiččinými pirohy, cítila jsem se absolutně šťastná a určitě v žádném případě ne osamělá...

Ale, jak se stávalo i dřív, dlouhý a klidný čas věnovaný mému oblíbenému čtení byla u mě zřejmě “kontraindikace“, protože už skoro pravidelně muselo dojít k něčemu “neobvyklému“... A tak i ten večer, když jsem v klidu četla novou knížku a s potěšením chroupala čerstvě upečené višňové pirožky, se najednou objevila rozrušená Stella a rázným hlasem řekla:

„Dobře, že jsem tě našla – musíš hned jít se mnou!..“
„A co se stalo?.. Kam mám jít?“ zeptala jsem se, překvapená tím neobvyklým spěchem.
„K Mary, Dean zemřel... No tak pojď!“ netrpělivě zvolala přítelkyně.

Okamžitě jsem si vzpomněla na malou černookou Mary, která měla jednoho jediného přítele – svého věrného Deana...

„Už jdu!“ zděsila jsem se a rychle spěchala za Stellou na “podlaží“...

Prišlo mailom... Tento text je považovaný za kontroverzný...

-pokračovanie-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


 

Súvisiace:

Astrál
http://www.cez-okno.net/rubrika/astral

 


január 26, 2017 21:25 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top