Obrázok používateľa CEZ OKNO
ODHALENÍ 44. Dokončení

P. S. Mluvili jsme se Světlanou i o poslední kapitole jejího prvního svazku „Odhalení“, ve které zakončila příběh o Izidoře. Bohužel, Světlana neměla čas tuto kapitolu napsat, ale já předám všem čtenářům této knihy konečné črty osudu této úžasné ženy svými slovy. Takže prosím, neposuzujte mě přísně, nemohu psát jako Světlana...

Nikolaj Levašov

13. ledna 2011


 

...Tak tedy nastal den Izidořiny popravy. Karaffa ji nepřikázal mučit, ze strachu, že zůstane bez svých poslušných katů. A potřeboval od Izidory získat tajemství fyzické nesmrtelnosti a polámané kosti a zohavené tělo by v tomto případě byly špatnými pomocníky, zvlášť s ohledem na povahu madonny. Karaffa chápal, že když ji nedokázal zlomit mučením a smrtí jejích blízkých, mučit Izidoru nemělo smysl. Nebyl hloupý, a proto spoléhal na to, že jen hrozba smrti samotné ji může přimět souhlasit s jeho požadavkem. On, stejně jako mnoho jiných, měřil všechno a všechny podle svého vlastního měřítka – jedna věc je sledovat smrt v ohni u druhých, ale jiná věc je sám na hranici inkvizice hořet...

Den Izidořiny popravy byl jasný, sluneční paprsky se jemně dotýkaly její tváře a šeptaly jí: „... Neboj se nás...“ Ptáci cvrlikali, předávajíce si smutnou zvěst o nadcházející popravě, stébla trávy a bylinky šeptem oznamovaly všem popravu Izidory. Lehký vánek se dotkl jejích nádherných vlasů, rozevlál je a vypadalo to, jako by ožily a září zevnitř v paprscích slunce. Izidora byl v paprscích slunce překrásná, jako by byla sama naplněna světlem.

Vezli ji v otevřeném kočáře k místu nadcházející popravy. Na náměstí, kde se měla poprava konat, se shromáždilo mnoho diváků, ale mezi těmi, kdo se přišli podívat na to, jak bude „humánní“ církev upalovat člověka zaživa ve jménu Boha, nebylo ani jednoho, který by hodil po Izidoře kámen, shnilou zeleninu nebo ovoce. Její krásná tvář, celý její prosvětlený obličej u každého milovníka takové „kratochvíle“ najednou uhasil touhu vytahovat se nad ženou odsouzenou k upálení zaživa.

Karaffa také přihlížel přípravám na popravu. V jeho ďábelském mozku stále žhnula naděje, že na poslední chvíli madonna Izidora nevydrží a svolí odhalit mu tajemství věčného života.

A už je Izidora připoutána ke kůlu a vše je připraveno k upálení, kati čekali jen na jeho signál k zahájení popravy. Dav diváků se choval velmi podivně. Nezazněly žádné výkřiky, výsměch, tak často doprovázející takovou podívanou. Na náměstí, kde měla poprava proběhnout, bylo naprosté ticho. Izidora i připoutaná ke kůlu zůstávala impozantní a krásná. V jejích očích nebyl strach, ale pouze kosmický smutek.

Celý její obličej, hrdě vztyčená hlava nemohly nechat lhostejným žádného člověka, který přišel na to náměstí. Z davu se ozvaly nejprve nesmělé výkřiky: „... Udělte jí milost! Čím se provinila?!“ A brzy celý dav explodoval křikem požadujícím zrušení popravy. Právě na tento okamžik čekal Karaffa, aby učinil poslední pokus získat vytoužené – tajemství nesmrtelnosti. Popošel k Izidoře připoutané u kůlu a řekl jí tiše:

„Madonno, vidíte, ani dav vás nechce vidět obklopenou plameny hranice... Udělejme všechny šťastnými, madonno. Dav bude šťasten, že vás zachránil před plameny inkvizice, a bude jásat u vědomí, že přemohl svůj strach ze Svaté inkvizice a zvítězil. Já získám nesmrtelnost a budu šťastný též! Vy, madonno, zůstanete naživu a nikdo vám nebude moci vytknout zradu či zbabělost. Vždyť si každý bude myslet, že vás osvobodil dav... Tak tedy volte, madonno, nemohu čekat věčně na vaši odpověď, pochodně katů už jsou zažehnuty a měla byste si pospíšit s odpovědí, i tak jsem projevil trpělivost a až příliš dlouho čekal na vaše rozhodnutí...“

Izidora se mu podívala do očí a usmála se a ten úsměv řekl Karaffovi vše... pochopil, že mu tajemství nesmrtelnosti nikdy nedá. Zklamaně mávl rukou a odešel od Izidory připravené na smrt...

„Odsouzená k upálení nechce činit pokání ze svých hříchů a já jsem nucen dát rozkaz k zahájení popravy, jakkoliv mne to rmoutí,“ pronesl Karaffa, obraceje se k davu, a pak mávl rukou...

Poslušni jeho vůle, kati přiložili planoucí pochodně ke slámě a brzy se objevily první jazyky plamenů... Suché dřevo vzplanulo velmi rychle a lehký větřík, který ještě nedávno laskal Izidořiny vlasy, nyní rozdmýchával smrtonosný oheň...

Jak Izidora milovala pohled do živého ohně v krbu, když se veselé jazyky plamenů radostně vrhaly na další poleno hozené do ohně... A teď se stejné plameny pomalu, ale jistě šplhaly k ní a se stejnou radostí se hotovily obrátit její tělo v popel...

Izidora se nebála smrti, byla na ni připravená už dlouhou dobu, přesněji, zemřela už nejednou: když zemřel její otec, její milovaný manžel a nádherná dceruška... Umírala pokaždé, když tento ďábel v papežském rouchu zabíjel obdařené lidi po stovkách a tisících. A proto její vlastní život byl pro Izidoru důležitý do té doby, dokud mohla s touto zrůdou bojovat, ale jediné, co se jí podařilo – vydržet nejhorší věc: přihlížet popravám svých blízkých a nezlomit se.

Jediné, čeho teď Izidora litovala, bylo, že nedokázala toto monstrum v lidské podobě zabít... Jeho ochrana zůstala přes její četné pokusy neproražená. Mezitím se plamen už vyšplhal k jejím nohám a oblečení začalo doutnat, ještě chvilku – a změní se v hořící pochodeň... Izidora nemínila čekat na tu chvíli... Soustředila se na svoje srdce a silou své mysli ho přiměla tlouci méně a méně, a teď... její srdce sebou škublo naposledy... a zastavilo se navždy...

Izidora snadno a rychle opustila své tělo a už z povzdálí přihlížela, jak hladové plameny začaly hltat tu nádobu života, kterou právě opustila... Izidora nečekala, až její tělo v plamenech shoří. Obrátila pohled na svého nepřítele... Karaffa rozmrzele sledoval, jak v ohni hranice hoří jeho naděje na nesmrtelnost. Nedokázal tuto ženu zlomit... Jeho tvář najednou povisla a zestárla... Právě tak ho uviděla Izidora opouštějící své tělo... a uviděla a pochopila, jak je vystavěna Karaffova ochrana...

Jeho ochrana byla založena na magii mrtvých, a teprve když opustila svoje tělo, mohla ji Izidora uvidět... Jistěže to nemohla pochopit předtím! Temní myslí úplně jinak... Ale teď to věděla a neváhala! Dosud ještě byla plná síly, dokud ještě její v plamenech hořící tělo vydávalo životní sílu, byla plná síly... Izidora začala rychle rozplétat vzory dříve neprostupné Karaffovy ochrany a ta brzy úplně zmizela... A teď přišel okamžik pravdy a spravedlnosti...

Izidoru nikdy nenapadlo, že se to stane po její smrti, ale... důležité bylo, že konečně dostala šanci tohoto papeže-monstrum zastavit. Sebrala všechnu svou bolest, všechen svůj žal pro Karaffou zabité obdařené a zasadila mu úder... Do tohoto útoku Izidora vložila všechnu nevyčerpanou lásku matky, manželky, dcery, všechnu nevyčerpanou víru ve světlo a vrhla to vše na Karaffu. Karaffa se neočekávaně popadl za hlavu a upadl na dlažbu, začal se svíjet na zemi jako had, dál se drže za hlavu, jako by se mu ji někdo pokoušel vyrvat... Přitom vydával jakési nelidské vytí, které postupně utichalo a brzy utichlo úplně, stejně jako ztichl i sám Karaffa.

Na náměstí, kde stále dohořívalo Izidořino tělo, zavládlo hrobové ticho... zpočátku nikdo nic nechápal, ne všichni viděli, že všemi nenáviděný papež je mrtvý – mrtvější být nemůže. A když všichni pochopili, co se stalo, dav prostě explodoval křikem a kletbami na adresu papeže. Mrtvého už se nikdo nebál... Z davu se ozvaly výzvy k tažení na papežský palác a celý dav se hrnul k papežské rezidenci. Dav byl jako lavina, která na své cestě proměňuje všechno v chaos. Izidora přihlížela, jak dav smetl palácovou stráž a začal ničit nejen busty papežů, ale i nenahraditelná umělecká díla...

Izidora se smutně dívala, jak nezměrně cenná a unikátní knihovna shromážděná Karaffou byla v okamžiku davem zničena. Cenné rukopisy a knihy lidé s jakousi divokou radostí vrhali do ohně, trhali na kousky, dupali po nich, sledovala, jak se nahromaděný strach z papeže-despoty vylil na jedinečných obrazech mistrů, jak mnozí začali cpát do kapes všechno podle jejich chápání více či méně cenné, nechápajíce, že ničí to nejcennější v papežském paláci – rukopisy, knihy, obrazy...

Přihlížejíc tomu všemu, Izidora pochopila, proč jí Sever řekl, že lidé ještě nejsou připraveni, že ještě nepřišel čas, a zároveň pochopila, v čem se Sever a ostatní mýlili! Pokud čekají, až budou lidé připraveni, tak to se nikdy nestane! A právě to byla hlavní chyba Světlých a jí bylo smutno z toho pochopení... Temní vítězili už jen tím, že nečekali na správný čas, jednali za jakýchkoli okolností... a dokud Světlé síly nepochopí tuto prostou pravdu, Temné síly budou stále vítězit...

-koniec-

Prišlo mailom... Tento text je považovaný za kontroverzný...


Všetky časti nájdete na tejto adrese.


 

Súvisiace:

Nikolaj Levašov
http://www.cez-okno.net/nikolaj-levasov

 


apríl 12, 2017 01:28 dopoludnia
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top