Obrázok používateľa CEZ OKNO
ODHALENIE 1-8. Detstvo

“Proč jsem se rozhodla napsat tuto knihu? Nakonec, ne proto, že bych se považovala za někoho speciálního nebo výjimečného. Jen se mi poštěstilo žít jasný a velmi neobvyklý život, a jestliže tato kniha někomu pomůže v našem krásném, ale velmi krutém světě necítit se osaměle, znamená to, že nebyla napsána zbytečně.”

 

Předmluva

Zvykli jsme si ulehčovat náš život slovy: „To tak nemůže být, protože to tak nikdy nemůže být“ připraveni odmítnout vše, co nemůže být napasováno do našich „všeobecně přijímaných“ konceptů. Zvykli jsme si věřit, že všichni lidé jsou dobří, že v televizi je vždy „pravda a nic než pravda“, což činí život tak pohodlným, a cokoliv, co přináší (nebo by jen mohlo přinést) jakékoliv nepohodlí, nebo pro co ve svém „dobře organizovaném“, ale zároveň příliš problematickém světě nemůžeme najít místo, je bez nejmenších výčitek ihned odmítnuto.

Tato kniha je přesně o tomto druhu z obecných pohledů „nesprávného“ života. Je to historie „malé poustevničky“, ztracené v nepochopitelném a někdy velmi „nepříznivém“ světě lidí, která kráčela dlouhou a velmi „trnitou“ cestou a nakonec našla její pravou podstatu, porozumění životu a zázrakům, které ji po tak dlouhou dobu obklopovaly...

Jsem vděčná svému dědečkovi za ty jasné a nezapomenutelné zážitky, které naplňovaly svět mého dětství, a mimořádné zázraky, které se bohužel brzy staly „metlou“ mé dětské existence.

Jsem vděčná svému otci, bez jehož podpory bych nikdy nedokázala projít životem se vztyčenou hlavou, nikdy se nevzdát a nikdy neztratit víru v sebe. Bez jeho lásky a víry ve mne by můj život nikdy nemohl být takový, jaký je. Jsem vděčná své matce za její nádhernou laskavost a víru ve mne, za její pomoc a odhodlanou obranu mých „neobvyklých“ schopností.

Jsem vděčná svému nádhernému synovi Robertovi za příležitost cítit se hrdou matkou, za jeho otevřené srdce a jeho talent, stejně jako skutečnost, že na této zemi jednoduše je.

A jsem z celého srdce vděčná svému skvělému manželovi, Nikolaji Levašovovi, který mi pomohl najít samu sebe v mém „ztraceném“ světě, který mi dal pochopení všeho, na co jsem hledala odpovědi mnoho dlouhých let, a otevřel pro mne dveře do neuvěřitelného a jedinečného světa Velkého Kosmu. Jemu, mému nejlepšímu příteli, bez kterého si nedokáži svůj současný život představit, věnuji tuto knihu.

 

Dodatek

Jak dospíváme, žijeme a stárneme, náš život se plní množstvím nám drahých (a někdy i úplně zbytečných) vzpomínek. To zatěžuje naši již tak mírně unavenou paměť, zanechávajíc v ní pouze „fragmenty“ dávno minulých událostí a rozmazané tváře lidí, které jsme potkali před dávnou dobou.

Současnost krok za krokem vytěsňuje minulost, zatěžující náš mozek, již tak dost přetížený důležitými událostmi dneška, a naše zázračné dětství a mládí, tak drahé našemu srdci, postupně ustupuje do pozadí, přehlušeno proudem „důležitých událostí“ současnosti…

A ať žijeme jakkoliv pestrý život a ať je naše pamět jakkoliv brilantní, nikdo není schopen s naprostou věrností rekonstruovat události, které se staly před čtyřiceti (nebo více) lety.

Z důvodů, které neznáme, někdy osoba nebo událost zanechá v naší paměti navždy nesmazatelný „otisk“ a jindy se ve věčně plynoucí řece času ztratí něco velmi důležitého a jen náhodný rozhovor se starým známým nečekaně vyvolá ze zákoutí naší paměti něco tak důležitého, že nás myšlenka, že jsme to mohli zapomenout, ohromí do hloubi srdce!

Než jsem začala psát tuto knihu, pokoušela jsem se ve své paměti obnovit vzpomínky na události, které jsem považovala za důležité nebo dostatečně zajímavé k vyprávění jiným, ale k velkému zklamání jsem poznala, že ani má výborná paměť nebude schopna zrekonstruovat mnoho detailů, zvláště dialogů, které se odehrály před tak dlouhou dobou, s dostatečnou přesností.

Proto jsem se rozhodla použít nejspolehlivější a dobře vyzkoušenou metodu – cestování v čase – za účelem rekonstrukce každé události a každého detailu minulosti s absolutní přesností, prožívajíc znovu ten den (nebo dny), kdy se události, o kterých jsem se rozhodla psát, odehrály. To byl podle mě jediný jistý způsob, jak dosáhnout zamýšleného výsledku, protože obyčejným „normálním“ způsobem je opravdu absolutně nemožné rekonstruovat dávné události s takovou přesností.

Velmi dobře chápu, že s podobnou přesností do nejmenších detailů reprodukované dialogy, postavy a dávné události mohou způsobit zmatek a možná u některých z milých čtenářů i podezření (a dá to příležitost všem „přejícím“, pokud se takoví najdou, identifikovat vše jako „fantazie“), a proto vidím jako svou povinnost zkusit všechno, co se zde bude odehrávat, v tomto dodatku nějak objasnit.

V případě mého neúspěchu bych jednoduše chtěla pozvat všechny zájemce, aby lehce poodhalili závoj času a na krátkou chvíli se společně se mnou vydali do mého podivného a někdy i trochu šíleného, ale velmi neobvyklého a barvitého života...

Světlana de Rogan-Obolenskaja-Levašova, 2010

 

1. Začiatok

Obr. Alitus

Ohliadnuc posledné roky našich životov, vyzerá naše detstvo skoro ako rozprávka, ktorú sme počuli veľmi dávno. Teplé ruky mamy jemne hladiac pred spaním, dlhé a slnečné letné dni, nepoškvrnené starostami a inými vecami, svetlé a bez mráčikov ako naše vzdialené detstvo, sa premietajú v mysli.

 

Obr. Ostrovy na řece Nemunas

Narodila som sa v Litve, v malom a nápadne zelenom meste Alitus, ďaleko od búrlivého života slávnych ľudí a „moci“. Mesto malo okolo 35 000 obyvateľov, ktorý bývali v rodinných domoch uprostred sadov a kvetinových záhrad. Starý les, ktorý sa tiahol kilometre, objímal naše malé mestečko a vytváral dojem obrovskej zelenej misky, v ktorej sa nerušene túlilo.

Obr. Jedno ze tří jezer ve městě

Bolo postavené roku 1400 litovským princom Alitisom na brehu prekrásnej rieky Nemunas. Presnejšie povedané, bol najskôr vybudovaný hrad a malé mestečko okolo hradu bolo dostavené až neskôr. Rieka sa točila okolo mestečka a vytvárala tak prirodzenú ochranu uprostred modrých zrkadiel troch malých trblietavých jazierok.

Obr. Místo, kam jsme se obvykle chodili koupat

Bohužiaľ, dnes už zo starého hradu neostalo nič, len ruiny prežili dodnes a postupne sa menia na kopec, z ktorého vrcholu je prekrásny výhľad na rieku. Ruiny boli najobľúbenejším a záhadným miestom pre naše detské hry. Bolo to miesto duší a duchov, ktoré pre nás boli stále živé v týchto starých a polorozpadnutých tuneloch a ktoré hľadali svoje „obete“, ktoré by mohli vtiahnuť do ich tajomného podzemného sveta. Jedine najstatočnejší chlapci sa odvážili ísť dosť hlboko a ďaleko, aby sa neskôr vracali a strašili menej odvážnych kamarátov strašidelnými príbehmi.

 

2. Priateľ

Pokiaľ si dobre spomínam, tak najkrajšie spomienky na detstvo sú spojené s lesom, ktorý milovala celá naša rodina. Žili sme v jeho tesnej blízkosti a chodievali tam každý deň. Môj dedko, ktorého som zbožňovala z celého srdca, bol pre mňa ako duša toho lesa. Zdalo sa, že poznal každý strom, kvet, vtáka, alebo cestičku a mohol o nich absolútne úžasne rozprávať hodiny bez toho, aby sa opakoval, alebo ma nudil a odpovedal na moje naivné detské otázky. Nikdy by som si za nič na svete nenechala ujsť s ním ranné prechádzky. Boli pre mňa rozprávkový svet, ktorý som s nikým nezdieľala. K mojej veľkej ľútosti som pochopila, kto môj starý otec skutočne bol až o veľa rokov neskôr, ale potom bol najbližšou, najteplejšou a najviac krehkou osobou s jasne žiarivými pohľadom, ktorý ma naučil načúvať prírode, hovoriť k stromom a chápať spevu vtákov. Vtedy som bola iba malé dievča a úprimne si myslela, že takéto veci sú samozrejmé, alebo som o tom skrátka len nepremýšľala. Spomínam si na moje prvé zoznámenie s „hovoriacim“ stromom. Bol to starý obrovský dub, priveľký pre malé detské ručičky.

Obr. Vasilij Nikandrovič Serjogin

Vieš, aký je veľký a aký druh to je? Načúvaj mu. Načúvaj… jemný a obklopujúci hlas môjho starého otca zašepkal. A ja som počula.

A akoby to bolo včera, živo si pamätám ten pocit, neporovnateľný s ničím iným, s prívalom niečoho neuveriteľne obrovského a hlbokého. Bol to pocit zvláštnej vízie vzdialených životov, ktorá sa mi začala zrýchľovať pred očami a hlboké pocity radosti a smútku, príliš hlboké a komplikované pre malé dieťa.

Mne známy a obvyklý svet zmizol a namiesto toho sa všetko mihotalo a prepletalo v nezrozumiteľnom víre zvukov a pocitov. Necítila som žiadny strach, iba obrovské prekvapenie a priala som si, aby to nikdy nekončilo.

Dieťa nie je dospelý. Nepremýšľa o veciach ako o zlých, alebo aké by nemali byť (podľa našich „akceptovaných“ predstáv). Preto sa mi nezdalo divné, že to bol úplne iný svet, ktorý bol veľmi vzrušujúci a prekrásny. A tento svet mi ukázal muž, ktorému moje malé detské srdce dôverovalo so všetkou svojou prirodzenosťou, čistotou a otvorenou jednoduchosťou.

Vždy som milovala prírodu. Bola som tesne spojená s jej prejavmi, nezávisle na mieste, čase, alebo priania kohokoľvek. Od skorých začiatkov môjho sebauvedomenia sa naša neskutočne stará záhrada stala mojím obľúbeným miestom mojich každodenných hier.

Až do teraz si pamätám do najmenších detailov ten pocit jedinečného detského potešenia, ktorý som vždy zažívala bežiac tam v slnečné letné ráno! Ponorila som sa do toho známeho a zároveň tajuplného a stále meniaceho sa sveta vôní, zvukov a absolútne nenapodobiteľných zmyslov; svet ktorý bohužiaľ rastie a mení sa tak ako rastieme my a meníme sa a neskôr nemáme ani čas ani silu zastaviť a počúvať našu dušu.

Neustále napredujeme v divokom víre dní a udalostí, prenasledujeme svoj sen a snažíme sa „dosiahnuť niečo v tomto živote“ za každú cenu. A postupne zabúdame (ak sme si vôbec spomenuli) ako nápadne prekrásny môže byť kvitnúci kvet, ako úžasne vonia les po daždi, alebo aké môže byť niekedy neskutočne hlboké ticho a ako naša duša vyčerpaná každodenným závodom potrebuje jednoducho odpočinok.

Obr. Matka, otec, babička a já

Obvykle som vstávala veľmi skoro. Ráno bolo mojou obľúbenou časťou dňa (což sa naneštastie totálne zmenilo keď som vyrástla). Milovala som načúvanie rannému prebúdzaniu ospalého kraja z ranného chladu; pozorovanie, ako prvé kvapky rosy žiarili visící na okvetných lístkoch a potom spadli ako malý diamant hviezdy s najľahším vánkom. S radostí jsem pozorovala probouzení života do nového dne. Byl to doopravdy můj svět. Milovala jsem ho a byla si naprosto jistá, že se mnou bude navždy.

Obr. Otec po pneumonii, matka a já

V té době jsme bydleli ve starém dvoupodlažním domě obklopeném obrovskou starou zahradou. Má matka každý den odcházela do práce a otec převážně setrvával doma, nebo odjížděl na cesty kvůli své profesi novináře místních novin, jejichž jméno si bohužel nepamatuji. Proto jsem trávila skoro celý den s dědečkem a babičkou, rodiči mého otce (jak jsem se dozvěděla později, byli to jeho pěstouni).

 

3. První vlaštovky

Mojí druhou největší zálibou bylo čtení, které zůstalo mou velkou láskou navždy. Naučila jsem se číst ve třech letech, což, jak se později ukázalo, bylo na tento věk velmi brzy. Když mi byly čtyři, byla jsem už náruživou čtenářkou mých milovaných pohádek (na což dnes doplácejí moje oči). Zbožňovala jsem být se svými hrdiny. Soucítila jsem s nimi a plakala, když se jim nedařilo, byla jsem rozhořčena a cítila křivdu, když vítězilo zlo... A když měly pohádky šťastný konec, vše naopak zářilo v jasných barvách a můj den se pak stal opravdovým svátkem. Veselo i smutno je při vzpomínkách na tyto obdivuhodně čisté dětské dny, kdy se všechno zdálo možné a vše bylo naprosto skutečné. Natolik skutečné, že jsem si to tehdy ani nepřipouštěla.

Stalo se to, když jsem s obvyklým nadšením četla jednu ze svých oblíbených pohádek. Vcítila jsem se do ní tak jasně – vzpomínám si, jako by to bylo včera. Obvyklý svět okolo mě najednou zmizel a já jsem se ocitla ve své milované pohádce. Mám na mysli – skutečně ocitla. Vše okolo bylo zcela opravdové, pohybující se, měnící se... a naprosto úžasné. Nevěděla jsem přesně, kolik času jsem strávila v tom podivuhodném světě, ale když to najednou zmizelo, zůstala uvnitř jakási bolestně hluboká, zvonivá prázdnota... Zdálo se, jako by náš „normální“ svět najednou ztratil všechny svoje barvy. Tak jasné a pestré bylo moje předchozí zvláštní vidění. Nechtěla jsem se s ním rozloučit, nechtěla jsem, aby to skončilo... Cítila jsem se najednou tak odstrčená, že jsem se usedavě rozplakala a běžela si postěžovat na svou „nenahraditelnou“ ztrátu každému, koho jsem v ten moment našla.

Moje maminka, která byla naštěstí v té chvíli doma, trpělivě vyslechla moje popletené naříkání a pak jsem jí musela slíbit, že se o svou „neobyčejnou“ novinu zatím nebudu dělit s kamarády. Když jsem se udiveně zeptala proč, rozpačitě odpověděla, že to zatím bude naše tajemství. Samozřejmě jsem souhlasila, ale zdálo se mi to trošku zvláštní, protože jsem byla zvyklá se se svými kamarády otevřeně o všechny své novinky dělit, a teď to bylo najednou kdovíproč zapovězeno. Postupně se na moje podivné „dobrodružství“ zapomnělo, protože v dětství každý den přináší něco nového a neobvyklého.

Nicméně jednoho dne se to stalo opět a pak už se to opakovalo téměř pokaždé, když jsem začala něco číst. Úplně jsem se ponořila do svého podivuhodného pohádkového světa, který se mi zdál mnohem reálnější než všechny ostatní obvyklé „reality“. Svým dětským rozumem jsem nemohla pochopit, proč moje maminka projevuje pro má zanícená vyprávění stále méně a méně nadšení...

Chudák moje hodná maminka!... Teprve teď, po tolika letech, si dovedu představit, co musela prožít. Byla jsem jejím třetím dítětem (po mém bratru a sestře, kteří zemřeli při porodu), jež se najednou do něčeho, aniž kdo věděl do čeho, ponořilo a nehodlalo odtamtud vyjít!... Dodnes jsem jí vděčná za její bezbřehou trpělivost a snahu porozumět všemu, co se se mnou tehdy a v následujících „ztřeštěných“ letech mého života dělo. Myslím, že v mnohém jí pomohl můj dědeček. Stejně tak jako pomáhal mně. Byl vždy se mnou a jeho smrt se pro mě stala opravdu nejtrpčí a nenahraditelnou ztrátou mého dětství.

 

4. Ztráta

Palčivá, neznámá bolest mě vrhla do cizího, studeného světa dospělých lidí, nedávajíc mi už žádnou možnost vrátit se zpět. Můj křehký, zářivý, pohádkový, dětský svět se rozbil na tisíc kousků, které (odkudsi jsem to věděla) se mi už nikdy zcela nepodaří složit dohromady. Samozřejmě jsem pořád ještě zůstávala malým šestiletým dítětem se svými sny a fantaziemi, ale současně jsem už s jistotou věděla, že ne vždy je tento náš neobyčejný svět tak pohádkově půvabný, a jak je vidět, ne vždy je v něm také bezpečno žít...

Pamatuji si, jak jsme doslova několik týdnů před tím děsivým dnem seděli s dědečkem na zahradě a naslouchali západu slunce. Dědeček byl kvůli něčemu tichý a smutný, ale jeho smutek byl velmi hřejivý a jasný a k tomu tak nějak hluboce laskavý... Teď chápu, že už tehdy věděl, že velmi brzy odejde... Ale já jsem to tehdy bohužel nevěděla.

„Někdy za mnoho, mnoho let... až tu s tebou už nebudu, budeš pozorovat západ slunce, poslouchat stromy... a možná taky občas zavzpomínáš na svého starého dědu,“ zurčil tichým potůčkem dědečkův hlas. „Život je velmi cenný a krásný, děvenko, i když časem se ti bude zdát krutý a nespravedlivý... Ať se s tebou stane cokoli, pamatuj si, že nejdůležitější je pro tebe tvoje čest a tvoje lidská důstojnost, které ti nikdo nemůže vzít a nikdo je nemůže snížit, kromě tebe... Toto střež, děvče, a nenech se nikým zlomit, vše ostatní v životě je jen doplněk...“

Houpal mě jako malé dítě na svých suchých a vždy teplých rukou. Bylo to tak zvláštně poklidné, že jsem se bála dýchat, abych náhodou nevyplašila ten kouzelný okamžik, kdy se vyhřívá a odpočívá duše, kdy se celý svět zdá být ohromným a neobyčejně laskavým... Když tu mi najednou došel smysl jeho slov! Vyskočila jsem jak rozčepýřené kuře, zalykajíc se rozhořčením, a jako naschvál, nenacházela jsem v ten okamžik ve své „vzbouřené“ hlavě potřebná slova. Bylo to tak urážlivé a naprosto nespravedlivé!.. Proč měl zrovna v takový kouzelný večer najednou potřebu zavést řeč na to smutně nezbytné, co (i já už jsem to chápala) dříve nebo později bude muset nastat?! Moje srdce to nechtělo slyšet a nechtělo takovou „hrůzu“ přijmout. Ale bylo to naprosto přirozené. Vždyť my všichni, dokonce i děti si nechceme přiznat ten smutný fakt, že předstíráme, jako by k tomu nemělo nikdy dojít. Může se to stát někomu, někde, někdy, jenom ne nám... a nikdy... Samozřejmě veškerý půvab našeho krásného večera kamsi zmizel a už nebyla chuť dál o něčem snít. Život mi opět dával ponaučení, že i kdybychom se snažili sebevíc, tak dalece už nám právo řídit věci v tomto světě dáno nebylo...

Smrt mého dědečka pořádně otřásla celým mým životem, a to v pravém smyslu toho slova. Umřel na mých dětských rukou, když mně bylo všeho všudy šest let. Stalo se to časného slunečného rána, kdy se vše okolo zdálo tak šťastné, přívětivé a laskavé. Na zahradě radostně pokřikovali první probudivší se ptáci a vesele si sdělovali poslední novinky. Narůžovělé svítání sotva otevřelo své ranní rosou umyté oči, ještě zhýčkané posledním ranním snem. Vzduch voněl obdivuhodně „lahodnými“ vůněmi letního dovádění květů. Život byl takový čistý a úchvatný!.. Ani si nebylo možno představit, že by do takového pohádkově kouzelného světa mohlo najednou bezcitně vtrhnout neštěstí... Prostě na to nemělo žádné právo!!! Ne nadarmo se ale říká, že neštěstí chodí vždy nezváno a nikdy se neptá na dovolení vstoupit. Tak i k nám přišlo v to ráno, bez zaklepání, a hravě zničilo můj zdánlivě dobře chráněný, laskavý, slunečný, dětský svět, zanechávajíc pouze nesnesitelný žal a strašnou prázdnotu mé první ztráty v životě...

To ráno jsme s dědečkem jako obvykle chtěli jít do našeho oblíbeného lesa na jahody, které jsem měla moc ráda. V klidu jsem na něj čekala na ulici, když jsem náhle dostala pocit, jako by od někud zavanul pronikavý ledový vítr a na zem sestoupil ohromný černý stín. Vypadalo to děsivě a osaměle... V domě v tu chvíli nikdo kromě dědečka nebyl a já jsem se rozhodla jít se podívat, jestli se s ním něco nestalo. Dědeček ležel na svém lůžku, byl velmi bledý a já jsem z nějakého důvodu rázem pochopila, že umírá. Vrhla jsem se k němu, obejmula ho a začala s ním třást, snažíc se vrátit to zpět... Potom jsem začala křičet, volat o pomoc. Bylo to velmi zvláštní. Nikdo mě kdovíproč neslyšel a nepřicházel, i když jsem věděla, že všichni jsou někde poblíž a musí mě jistě slyšet. Tenkrát jsem ještě nechápala, že to křičela moje duše... Objevil se u mě příšerný pocit, že se čas zastavil a že my dva se v tu chvíli nacházíme mimo něj. Jako by nás oba někdo umístil do skleněné koule, ve které nebyl život ani čas... Najednou jsem pocítila, jak se mi na hlavě ježí vlasy. Nikdy nezapomenu na ten pocit, ani kdybych byla naživu sto let!.. Uviděla jsem průzračnou zářící podstatu, která vystoupila z těla mého dědečka, připlula ke mně a začala se do mě měkce vlévat... Zpočátku mě to velmi vylekalo, ale pak jsem najednou ucítila konejšivé teplo a nějak jsem pochopila, že se se mnou nemůže nic špatného stát. Ona esence se linula zářivým proudem, lehce a měkce se do mě vlévala a stávala se menší a menší, jako by po troškách tála... A já jsem cítila, že je moje tělo ohromné, vibrující a neobyčejně lehké, takřka létající. Byl to okamžik splynutí s něčím mimořádně významným, všeobjímajícím, s něčím pro mě neuvěřitelně důležitým.

Ale potom nastala strašná, všepohlcující bolest ztráty... Přivalila se jak černá vlna, která s sebou brala jakoukoliv moji snahu jí vzdorovat... Během pohřbu jsem tak plakala, že se moji rodiče začali bát, že onemocním... Žal se zcela zmocnil mého dětského srdce a nechtěl odejít... Svět se zdál strašidelně studený a prázdný... Nemohla jsem se smířit s tím, že dědečka teď pochovají a já už ho nikdy neuvidím!.. Zlobila jsem se na něho za to, že mě opustil a zlobila jsem se na sebe, že jsem ho nedokázala zachránit. Život byl krutý a nespravedlivý... A já jsem ho (život) nenáviděla za to, že jsem ho musela pohřbívat. Určitě proto to byl také můj první a zároveň poslední pohřeb, kterého jsem se v celém svém životě zúčastnila...

 

5. Realita

Potom jsem ještě velmi dlouho nemohla přijít k sobě, byla jsem uzavřená a spoustu času jsem trávila o samotě, čímž jsem do hloubi duše rozesmutňovala své blízké. Ale život šel pozvolna dál. Po nějaké době jsem začala potichoučku vycházet z toho hluboce izolovaného stavu, do kterého jsem se sama uvrhla a z kterého vyjít, jak se ukázalo, nebylo vůbec jednoduché... Moji trpěliví a milující rodiče se mi snažili pomoci, jak mohli. Ale při vší snaze nevěděli, že už jsem nebyla sama, že se mi po všech mých prožitcích najednou otevřel ještě neobyčejnější a fantastičtější svět než ten, ve kterém jsem už nějaký čas žila. Svět, který svou krásou překonával jakékoliv vysněné fantazie a který mně věnoval se svou vzácnou esencí můj dědeček... Bylo to ještě mnohem zvláštnější než to, co se se mnou dělo dříve. A to proto, že tentokrát už se mi nechtělo se o to s někým dělit...

A tak dny ubíhaly. Ve svém každodenním životě jsem byla absolutně normálním šestiletým dítětem, které má svoje radosti a smutky, touhy a starosti a neuskutečnitelné duhové dětské sny... Honila jsem se za holuby, zbožňovala jsem procházky s rodiči k řece, hrála jsem s kamarády dětský badminton, pomáhala jsem, podle svých možností mamince a babičce na zahradě, četla jsem své oblíbené knihy, učila se na fortepiano. Jinými slovy, žila jsem normální, běžný život všech malých dětí. Problém byl pouze v tom, že životy jsem v té době měla už dva... Žila jsem jakoby ve dvou zcela odlišných světech:

První – to byl náš běžný svět, ve kterém všichni každý den žijeme, a druhý – to byl můj vlastní „tajný“ svět, ve kterém žila pouze moje duše. Bylo pro mě stále složitější pochopit, proč to, co se dělo se mnou, se nedělo s žádným z mých kamarádů? Stále častěji jsem si všímala, že čím více jsem se dělila o své „neuvěřitelné“ příběhy s kýmkoliv z mého okolí, tím častěji byla z jejich strany patrná zvláštní odcizenost a nedětská ostražitost. To ubližovalo a bylo mi z toho velmi smutno. Děti jsou zvědavé, ale nemají rády nepochopitelné. Vždy se svým dětským rozumem snaží co nejrychleji přijít všemu na kloub, a to stylem: „co to je a s čím se to jí?“... Ale pokud to nemohou pochopit, stává se to pro ně v jejich každodenním prostředí „cizorodým“ a velmi rychle to upadá v zapomnění. A takovým „cizorodým“ jsem se pomalu začala stávat i já...

Začala jsem postupně chápat, že maminka měla pravdu, když mi radila, abych nevyprávěla svým kamarádům o všem. Ale stejně jsem nemohla pochopit, proč to nechtějí vědět! Vždyť to bylo tak zajímavé! Tak jsem krok za krokem došla ke smutnému zjištění, že nejsem úplně stejná jako ostatní. Když jsem se na to jednou maminky přímo zeptala, odpověděla mi, že nemusím být smutná, ale naopak, mám být hrdá, protože mám zvláštní talent. Upřímně řečeno, nechápala jsem, co že je to za talent, před kterým uhýbali všichni moji přátelé? Ale taková byla realita a já jsem s ní musela žít. Proto jsem se jí pokoušela přizpůsobit a snažila jsem se, abych se v okruhu svých známých a přátel šířila o svých zvláštních „možnostech a talentech“ co nejméně... Ačkoli občas mi něco mimovolně uniklo, když jsem třeba věděla, co se stane v ten či onen den s nějakým mým kamarádem, a chtěla jsem ho varovat. Ale oni k mému velkému údivu dávali přednost tomu nic nevědět a zlobili se na mě, když jsem se jim snažila něco vysvětlit. Tehdy jsem poprvé pochopila, že ne všichni lidé rádi slyší pravdu, a to i tehdy, když by jim ta pravda mohla pomoci... A tento objev mě, bohužel, ještě více rozesmutnil.

 

6. První kontakt

Šest měsíců po smrti mého dědečka se stala událost, která si zasluhuje, dle mého názoru, zvláštní pozornost. Byla zimní noc (a zimy byly v té době v Litvě velmi chladné!). Sotva jsem ulehla ke spánku, když jsem najednou pocítila podivné a velmi jemné „zavolání“. Jako by mě někdo volal odněkud zdaleka. Vstala jsem a šla k oknu. Noc byla velmi tichá, jasná a klidná. Silná sněhová pokrývka zářila a přelévala se jiskrami po celé zahradě, jako by na ní odlesk hvězd tkal svou třpytivou stříbrnou pavučinu. Bylo takové ticho, jako by svět ztuhnul v jakémsi zvláštním letargickém snu... Najednou jsem přímo před mým oknem uviděla zářivou postavu ženy. Byla velmi vysoká, více než tři metry,

naprosto průzračná a třpytila se, jako by byla utkána z miliard hvězd... Pocítila jsem zvláštní teplo, které od ní vycházelo a které mě zahalovalo a jakoby někam zvalo. Neznámá pokynula rukou, vyzývajíc mě, abych ji následovala. A já jsem šla. Okna v mém pokoji byla velmi velká a nízká, nestandardní podle běžných měřítek. Dole dosahovala téměř až na zem, takže jsem mohla volně kdykoliv vylézt ven. Následovala jsem svou návštěvnici, nepociťujíc ani nejmenší strach. A co bylo velmi podivné – absolutně jsem necítila zimu, ačkoliv na ulici bylo v té chvíli dvacet pod nulou a já jsem byla jen ve své dětské noční košilce.

Žena (pokud je ji možno tak nazvat) opět pokynula rukou, jako by mě vyzývala, abych ji následovala. Velmi mě překvapilo, že normální měsíční svit najednou změnil svůj směr a následoval neznámou, jako by tvořil svítící cestičku. A já jsem pochopila, že mám jít právě tudy. Tak jsem následovala svou návštěvnici až do lesa. Všude byl takový tísnivý, ztuhlý klid. Vše okolo se třpytilo a přelévalo v mlčenlivém svitu měsíce. Celý svět jako by strnul v očekávání toho, co mělo každým okamžikem nastat.

Průzračná postava pokračovala dále a já jako očarovaná za ní. Neobjevil se žádný pocit chladu, ačkoliv, jak jsem si později uvědomila, šla jsem celou cestu naboso. Zvláštní bylo i to, že se mi chodidla nebořila do sněhu, ale jako by plula po povrchu, nezanechávajíce ve sněhu žádné stopy... Nakonec jsme došly na nevelkou kruhovou mýtinu. A tam... osvětleny měsícem, stály v kruhu nezvykle vysoké zářivé postavy. Velmi se podobaly lidem, ale byly naprosto průzračné a nehmotné, stejně jako moje neobvyklá návštěvnice. Všichni byli v dlouhých rozevlátých oděvech podobných bílým třpytivým plášťům. Čtyři postavy byly mužské s úplně bílými (možná šedými), velmi dlouhými vlasy staženými na čele jasně zářícími obručemi. A dvě postavy byly ženské a velmi se podobaly mé návštěvnici. Měly také dlouhé vlasy a uprostřed čela zářící krystal. Vycházelo od nich stejné uklidňující teplo a já jsem nějakým způsobem chápala, že se mi nemůže nic špatného stát.

Obr. Obklopilo mě šest vysokých postav...

Nevzpomínám si, jak jsem se ocitla uprostřed toho kruhu. Pamatuji si jen, jak najednou od všech těch postav vyšly jasně zářící zelené paprsky a spojily se přímo na mně, v blízkosti mého srdce. Celé moje tělo začalo tiše „znít“... (nevím, jak přesněji popsat můj tehdejší stav, protože to byl právě pocit zvuku uvnitř). Zvuk byl stále silnější a silnější, moje tělo se stalo lehoučkým a já jsem najednou visela nad zemí stejně jako oněch šest postav. Zelené světlo, které už zaplňovalo celé moje tělo, začalo být až nesnesitelně jasné. Objevil se pocit neuvěřitelné lehkosti, jako kdybych už už měla vzlétnout. V hlavě mi náhle vzplanula oslňující duha, jako by se otevřely dveře, a já jsem spatřila nějaký zcela neznámý svět. Byl to velmi zvláštní pocit – jako bych ten svět znala už velmi dávno a zároveň ho neznala nikdy. Jak mi později vysvětlil můj muž, uviděla jsem Svatou Daarii, vzdálenou a obdivuhodnou pravlast našich předků. Ale tehdy jsem byla malým děvčátkem a viděla jsem jenom křišťálové město mimořádné krásy, podobající se jednomu z podivuhodných měst mých pohádek... Potom tato vidění náhle zmizela a objevila se jiná, už zcela nepochopitelná. Před mýma očima protékal mohutný jiskřivý potok jakýchsi neznámých znaků, podobajících se zvláštním a velmi krásným písmenům... (která jsem poznala mnohem později při čtení starobylých slovanských Véd). Uviděla jsem ohromné křišťálové schodiště, tak vysoké, že vznikal dojem, jako by vedlo do nikam. A jeden ze šesti ukázal, abych po něm šla nahoru.

Bylo to neobvyklé – necítila jsem svoje tělo, bylo zcela nehmotné! Na samém vršku čekalo šest dalších vysokých světelných postav, na hlavě jedné z nichž se třpytila koruna neobyčejné krásy. Zářila a přelévala se milióny barev (které jsem na Zemi nikdy neviděla) a celou dobu měnila tvar. Potom jsem samozřejmě poznala, že to byly energetické struktury velmi vysoké podstaty, které nejčastěji připomínají korunu, ale tehdy to bylo absolutně zcela neobyčejné a až bolestně krásné...

Opět jsem se nějak ocitla v kruhu, jen postav teď okolo mě bylo už dvanáct. Opět byl slyšet zvláštní zvuk. A uviděla jsem se v podivném křišťálovém vejci, které bylo jakoby složeno z briliantových krystalků. Postavy někam zmizely, zůstala jsem jen já jediná. Najednou každý z těch krystalků začal jasně zářit a já jsem se cítila naprosto „děravá“. Jako kdyby se v mém těle otevřely milióny dírek, kterými do mě z každého krystalku proudila jakási podivná hřejivá hudba. Bylo mi tak zvláštně dobře, že se mi chtělo plakat... Víc už jsem si nepamatovala. Probudila jsem se ráno ve svém pokoji, dobře si uvědomujíc každou podrobnost, která se předešlé noci udála. Naprosto jistě jsem věděla, že to nebyl sen ani moje fantazie, ale že to bylo skutečné a reálné – jako to se mnou bylo vždy. Kdyby se mi o tom přece jen chtělo pochybovat, následující události by dočista setřely i moje nejskeptičtější dětské myšlenky, pokud by takové vůbec byly.

 

7. Test

Moje neobvyklé vycházky se teď opakovaly každou noc. Už jsem si ani nelehala ke spánku, ale s netrpělivostí čekala, až v domě konečně všichni usnou a všechno se pohrouží v hluboký noční klid, abych se mohla (bez obav, že mě někdo přistihne) opět zcela ponořit do toho neobyčejného a záhadného „jiného“ světa, ve kterém jsem si už téměř navykla pobývat. Čekala jsem, až se objeví moji noví „přátelé“ a na pokaždé znovu darovaný zvláštní pocit zázraku. A i když jsem nikdy nevěděla, kdo z nich přijde, vždycky jsem věděla, že určitě přijdou... A kdokoliv z nich by přišel, znovu by mně věnoval další pohádkové okamžiky, které bych velmi dlouho a pozorně uchovávala ve svých vzpomínkách, jako v kouzelné truhličce, od které mám klíče jenom já...

Ale jednoho dne se neobjevil nikdo. Byla velmi temná bezměsíční noc. Stála jsem přitisknutá čelem k chladnému okennímu sklu a hleděla do zahrady přikryté třpytivým sněžným hávem. Snažila jsem se zahlédnout nějaký známý pohyb, cítila jsem se velmi opuštěná a dokonce trošičku „zrádně“ odvržená... Bylo mi smutno a hořko a chtělo se mi plakat. Věděla jsem, že ztrácím něco pro mě neuvěřitelně důležitého a drahého. Snažila jsem se dokazovat si, že je vše v pořádku a že se jen trochu opozdili, ale v hloubi duše jsem se velmi bála, že už třeba nepřijdou nikdy... Bylo to smutné a bolestivé, nechtěla jsem tomu uvěřit. Moje dětské srdce se s takovou hroznou ztrátou nechtělo smířit a nechtělo si přiznat, že to jednou bude muset nastat. Jen jsem ještě nevěděla kdy. Divoce se mi chtělo odsunout ten nešťastný okamžik co možná nejdál!

Náhle se za oknem začalo cosi měnit a povědomě mihotat! Nejprve jsem si pomyslela, že to nakonec bude snad někdo z mých „přátel“, ale místo známých světelných bytostí jsem spatřila zvláštní „křišťálový“ tunel, který začínal přímo u mého okna a pokračoval kamsi do dáli. Samozřejmě, v prvním okamžiku jsem se do něj bez rozmýšlení chtěla hned vrhnout...

Ale najedou mi přišlo trošku zvláštní, že nepociťuji to obvyklé teplo a klid, které doprovázelo každý příchod mých „hvězdných přátel“. Zatímco jsem o tom přemýšlela, „křišťálový“ tunel mi před očima začal tmavnout a proměňovat se v temnou „trubku“ s dlouhými pohybujícími se chapadly uvnitř. Hlavu mi sevřel bolestivý nepříjemný tlak, který rychle přerostl v divokou vrývající se bolest hrozící úplně rozdrtit můj mozek. Tehdy jsem poprvé pořádně pocítila, jak krutá a silná může být bolest hlavy (která mě v budoucnu, už ze zcela jiných příčin, bude ztrpčovat život celých devatenáct let). Bylo mi naprosto příšerně. Nebylo nikoho, kdo by mně mohl pomoci... Celý dům už spal. A i kdyby nespal, stejně bych nemohla nikomu vysvětlit, co se tady vlastně stalo... Tehdy, propadajíc už skutečné panice, jsem si vzpomněla na bytost s překrásnou korunou a v duchu jsem ji zavolala o pomoc... Zdálo by se – hloupost?..

Nicméně bolest hlavy okamžitě ustoupila, přenechávajíc místo divokému nadšení, to když jsem opět spatřila už známé zářivé město a své nádherné, neobyčejné přátele. Všichni se kvůli něčemu velmi hřejivě, jakoby s uznáním, usmívali, vyzařujíce okolo svých jiskřivých těl obdivuhodně jasné zelené světlo. Jak se později ukázalo, aniž bych tehdy měla jakékoliv podezření, prošla jsem ten večer prvním testem ve svém životě. Těch ovšem později bude ještě velmi, velmi mnoho. Tenkrát to byl teprve začátek...

Byla jsem jen malým dítětem a nemohla jsem ještě tušit, že v těch „jiných“ neuvěřitelně krásných a „čistých“ světech se mohou nacházet také špatné, jak říkáme „černé“ podstaty, které loví taková „zeleňoučká“ sotva vylíhnutá ptáčata (jakým jsem v té době byla) jako rybu na háček a s radostí požírají jejich bujnou životní sílu anebo je prostě připojí ke svému „černému“ systému už navždy. A bohužel, najde se jen málo takových „ptáčat“, která by byla schopna se někdy osvobodit, pokud neví jak a nemají k tomu potřebný potenciál. Proto jsem si tehdy těžko mohla představit, jaké jsem měla štěstí, když jsem v potřebnou chvíli nějakým způsobem dokázala uvidět zcela něco jiného než to, co se mi někdo tvrdošíjně pokoušel vsugerovat... (Myslím, že jsem sama nechápala, že už tehdy jsem byla schopna proskenovat vznikající situaci.) A nebýt mého obdivuhodného „korunovaného“ přítele, kterého jsem velmi vyděšená pohotově přivolala, kdo ví, v jakém ze vzdálených „černých“ světů by teď moje duše přebývala, pokud by dnes vůbec ještě byla naživu...

Proto tedy bylo v srdcích mých „hvězdných přátel“ tolik radostného tepla a světla. Myslím ale, že to byla bohužel také jedna z hlavních příčin našeho rozloučení. Shledali, že už jsem schopná myslet samostatně. Ačkoli já jsem si to tak úplně nemyslela...

 

8. Rozloučení

Přiblížily se ke mně dvě ženské podstaty, které jako by mě objímaly z obou stran, i když jsem to vůbec necítila fyzicky. Objevily jsme se v neobvyklé stavbě, která vypadla jako obrovská pyramida, jejíž stěny byly zcela pokryty cizími a neznámými nápisy, ale při pozorném pohledu na ně jsem pochopila, že jsem už stejná písmena viděla, když jsme se poprvé setkaly. Stály jsme uprostřed pyramidy a já jsem najednou pocítila podivný „elektrický proud“ přicházející z podstat obou žen přímo do mě. Ten pocit byl tak silný, že jsem se houpala ze strany na stranu, a zdálo se, že ve mně něco počalo růst. Pak mužská podstata se zářící korunou ke mně vztáhnula ruce a svět se změnil. Oslnivé čirokřišťálové tornádo kolem mě začalo rejdit a úplně mě „izolovalo“ od mých přátel. Když se rozpadlo, byla kolem mě podivná, černá a obnažená Země. Byla jsem uprostřed ničeho a naprosto sama, ale z nějakého důvodu jsem se nebála. Cítila jsem, že se mi snaží něco ukázat a že se musím snažit co nejvíce, abych to viděla. Najednou se do mého srdce vloudil hrozný pocit naprosté prázdnoty: nebylo tam nic – žádné světlo, zvuky či opora pod nohama. Vznášela jsem se v „prázdnotě“…

Jediná věc, kterou jsem viděla před sebou, byla svítící koule (teď už chápu, že to byla Země) a bylo tam jasné „vajíčko“, uvnitř planoucí zeleným ohněm. Pak začalo růst a měnit se a bylo stále jasnější a průzračnější. Stovky zelených „mostů“ se z něj natáhlo na všechny strany a na každém konci byla „další“ Země. Nevím, jak jinak si to vysvětlit, ale byly to opravdu naše Země, jen každá z nich vypadala docela jinak, jako by byla v jiném čase nebo rozměru. Nechápala jsem, co to bylo, ale věděla jsem, že si to musím zapamatovat a udělat to nejlepší pro to, aby se to uskutečnilo. Vše náhle zmizelo a já jsem znovu našla samu sebe v té samé obrovské pyramidě a viděla všechny mé zářící „přátele“. Bylo jich tam opět dvanáct a znovu, stejně jako na poprvé, udělali kruh a já jsem byla uvnitř. Jenže tentokrát jsem kromě tepla, které vyzařovali, cítila zvláštní hluboký smutek a pochopila jsem, že se přišli rozloučit.

K mému velkému překvapení jsem to vnímala velmi klidně, jako bych věděla, že to nebude trvat věčně. Každý z nich ke mně přišel a položil svou pravou ruku na mou hruď a já cítila úžasné teplo a klid. Dotek každé podstaty na mně zanechal jinou zářící barvu a nakonec se mé tělo rozsvítilo dvanácti překvapivě jasnými, měnícími se barvami. Zase jsem v sobě slyšela zvláštní hudbu a všechno zmizelo a nic víc jsem si nepamatovala.

Svetlana Levašová

-pokračovanie-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


 

Súvisiace:

Astrál
http://www.cez-okno.net/rubrika/astral

 


apríl 22, 2017 19:20 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top