Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Lidské inkarnace - Operace (Poznání ve Světle)

Ležím na stole a sestřička mi nešikovně píchá injekci, abych usnula. Bolí to. Ptám se jí za jak dlouho usnu. Mám počítat do deseti, potom usnu. Ptám se, za jak dlouho půjdu nazpátek domů. Usínám. Jak usínám, tak vyskakuju z těla. Jdu vedle lehátka a v sále si stoupám ke zdi. Pak jdu vpravo do rohu. Na sále je ještě někdo. Je to nějaký malý miminko. Je vlevo vedle mě, v levém zadním rohu sálu. Leží tam na bílé dřevěné židli, co je hned vedle dveří. Má zavřený oči a vypadá, že spí.

Dochtor mi píchá do pravé nohy injekci. Levou nohu mám souběžně s tělem, pravou mám nataženou do boku. Dochtoři stojí vlevo u stolečku a chystají si všechny ty svoje příšerný nástroje. Jeden dochtor nadává sestřičce, že mě nechala chodit. Mohlo mě to zabít. Postavila bych se i kdyby nechtěla. Nechápu to. Proč to říká?

Na lehátku leží moje tělo. Je to pěkně sadistický. Fuj. Řežou do mě. Cítím při tom hrozný zmatek. Mám strach, aby to dělali správně. Před operací mi chtěli operovat druhou nohu. Mám strach, aby to udělali pořádně. Nade mnou svítí velká lampa. To světlo je nepříjemné. Za světlem stojí sestřička, vlevo od ní oba dochtoři.

Nic necítím, jako kdyby řezali do cizí nohy. Řežou mi tady tak do té nohy (ukazuje kde), nejrači bych jim řekla, že tu nohu nařízli až moc a že mi po tom zůstane velká jizva. Vidím jak to dělají. Stojím v rohu toho sálu a koukám na sebe, jak tam ležím. Jako kdybych sledovala někoho jiného. Tělo je ale moje. Strkají do mě nějakou hadičku, na jejímž konci je jehla. Na jejím druhém konci je nějaký balónek a plastiková krabička, ve které je moje krev. Jsou tam kousky sražené krve. Některé jsou malinký, jiný strašně velký. V té plastové nádobce je čím dál víc krve. Bolest při tom necítím. Je to ale nepříjemný pocit, dívat se na něco takového. Lámu si hlavu na co to je. Nechápu, proč mi tu nohu nařízli v třísle, když mi tu hadičku strkají až pod koleno. Nejrači bych se jich na to zeptala. Ptám se jich, ale oni mě neslyší. Hadičkou mi vysávají sraženou krev. Přijde mi to, jako by mi něco kradli.

Jeden dochtor se ptá toho druhého, jak to dopadne. Ten mu odpovídá, že sám neví. Snad dobře. Pořád se mi nějak vrtají v té noze. Pohybuju se po místnosti podél zdi. Kousek ode mě jsou dveře. Jdu blíž k tomu stolu. Nejrači bych odešla, ale nějak to nejde. Hrozně mi vadí ten pohled na krev. O to víc, že je moje vlastní. Všechny ty utěrky, co mají na mě položený jsou od krve. Připadá mi, jako kdyby se nerýpali ve mně, ale v někom jiném.

Dochtor, co mě operoval mi tu nohu zašívá. Cítím se u toho strašně divně. Mělo by to bolet, ale nic necítím. Jako by to ani nebyla moje noha. Doktoři si spolu povídají. Jeden říká tomu druhýmu, že ta sestřička je úplně blbá, že mě nechala chodit. Mám děsnou kliku, že ještě žiju, že se mi nějaký ten tromb neutrhl. Říkají, že ty tromby vyly devět až deset centimetrů velké. Nevím jestli je to hodně, nebo málo. Že se mi ta jizva brzo zahojí, i když je velká.

Budu s tím mít problémy. Jako kdyby mi přišili nějaký nerv. Je to hodně zvláštní pocit. Něco, co má být v prostoru bylo násilím někam přišpendlený.

Jeden říká tomu druhýmu, že to mám hezky zašitý, ale nebudu s tím moct jít na plastiku. Mohla bych si tím ublížit. Pak se baví o tom, že jsou spokojení jak se jim to povedlo. Je rád, že to dopadlo dobře, vůbec jsem tu nohu nemusela mít. Cítím se při tom hodně vyděšeně. Je otázkou času jestli budu chodit. Když došívá ten poslední, jedenáctý steh, tak říká, že myslí, že chodit budu. Dochtor přestřihává tu nit. Je tu hrozná zima.

Odváží mě skrz prosklené lítací dveře ze sálu do předsálí. Dívám se na tu vlastní nohu a stojím vedle toho lehátka. Vyváží mě ten druhý dochtor. Nevešel se do dveří a vráží s lehátkem do zdi. Je to strašném moula. Ještě, že ho už neuvidím.

Jsem v čekárně u operačních sálů. Probouzím se a ptám se, kdy půjdu na pokoj. Říkám sestřičce, že se mi tu nelíbí, protože je tu zima. Sestřička říká, že až druhý den, že tu musím zůstat na pozorování. Říkám jí, že to není možné, že je mi úplně dobře a že už jsem úplně probraná. Nahoře mě čeká T a rodina. Chci se zvednout z lehátka.

V ten moment si nepamatuju, že jsem se na všechno dívala. Vím jenom, že jsem usnula a přijde mi to jako pár vteřin než jsem se probudila.

Sestra se baví s doktorem a pak mě odváží na pokoj. Pozoruju strop a světla nad sebou. Mám hroznou radost, že zase budu s někým koho znám. Sestra mě veze k výtahu. Čekáme na výtah a hrozně se těším, až budu nahoře na pokoji. Jedem výtahem nahoru. Ptám se, kdy půjdu domů. Říká, že za dlouho. O noze vůbec nevím.

Jsem nahoře ve své posteli. Vedle sedí T a naši. Mamka mi přinesla z domu nějaké oblečení. Jsem strašně unavená. Na pokoj přichází nějaký dochtor. Říká mi, že operace dopadla dobře a že v nemocnici zůstanu čtrnáct dnů až tři týdny. Naši odchází a já usínám.

 

Zdroj: probuzeni.blogspot.com

 


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

 

 

 

máj 08, 2012 00:11 dopoludnia
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top