Obrázok používateľa CEZ OKNO
Rosa de Sar: Marie z Magdaly a ženy v životě Ježíše

V apokryfním Filipovu evangeliu se píše, že Ježíše životem stále provázely tři Marie – jeho matka, sestra a snoubenka. I když se tento text jeví jako symbolický, jedná se o reálné postavy jeho matky Marie, nevlastní sestry a manželky Marie z Betánie a svobodné kněžky Marie Magdalény. Pod křížem byly i další mu blízké ženy, a to Marie Jakubova a jeho přítelkyně královská Salomé, Herodova dcera a významná podporovatelka Ježíšova hnutí, matka Marty a Lazara. Kniha je věnována hlavně duchovnímu odkazu Marie Magdalény – apoštolky Východu a Ježíšovy prvorozené dcery Marie Salomé – apoštolky Západu. Sleduje také odkaz dvanácti apoštolek Ježíše, jejichž rody se zasloužily o šíření původního křesťanství v Evropě.

 

Apoštolky a duchovní učitelky v raném křesťanství


Role žen a mužů byla v prvotní církvi zcela rovnoprávná, a proto i Ježíšovy učednice měly ve skupině stejné postavení jako apoštolové. Zajímavé je např. zjištění badatelky M. Ryškové, že tzv. janovské raně křesťanské obce, jež vznikaly hlavně na území Sýrie již od 1. století, byly duchovně vedeny výhradně ženami – diákonkami a dostávaly se velmi brzy do střetu hlavně s křesťanskými misiemi apoštola Pavla. Autorka také dokládá, že tyto komunity byly i nejradikálnější ve zrovnoprávnění žen a na rozdíl od tzv. velké církve, vystavěné na patriarchálním odkazu apoštola Petra, se aktivně věnovaly hlavně křesťanské mystice. K jejím dalším odpůrcům patřili kromě apoštolů Petra a Pavla i stoupenci učení Jana Křtitele, kteří se usadili na stejném území.

Struktura těchto žensky vedených obcí vycházela z centrální domovské komunity a dceřiných domů, jež byly zpočátku asi propojeny s aktivitami Ježíšových apoštolek na nových územích po opuštění Palestiny v době římsko-židovské války. Největší pozornost tyto diákonky věnovaly po vzoru Ježíše hlavně roli učitelské a prorocké, jež u nich byly nadřazeny misionářskému působení a evangelizaci. Jejich víra byla založena hlavně na odkazu Ježíšova původního gnostického učení o nekonečném světle a také na představě, že Marie Magdaléna byla hlavní apoštolkou Ježíše. Podle M. Ryškové bylo jejich pojetí křesťanství založeno hlavně na poznání o obdaření Duchem neboli přítomností Parakleita, slíbeného Ježíšem, v srdci každého člena obce, jak to vyplývá i z Bible z textu Prvního listu Janova:

„Vy však máte svěcení od Svatého a znáte všechno… Ale zasvěcení, které jste vy od něho přijali, zůstává ve vás, takže nepotřebujete, aby vás někdo učil, jeho zasvěcení vás učí všemu, a je pravé a není to žádná lež, jak vás učil, tak zůstávejte v něm.“

Základem jejich duchovního učení bylo bezprostřední poznání, založené na lásce bez potřeby zprostředkující role vyšší autority církve, neboť sám Duch se stal pravým učitelem členů komunity. Současně lze předpokládat i kolektivní vedení těchto obcí, jež se však s nárůstem okolního tlaku patriarchální společnosti začalo po smrti zakládajících apoštolek pozvolna rozpadat, a to zřejmě i díky vysokým duchovním nárokům kladeným na členskou základnu.

Podle gnostiků v sobě každý člověk nese Boží jiskru jako světlo uzavřené v temnotě těla a návrat k centrálnímu světelnému zdroji je možný jen skrze poznání své pravé podstaty, kterou lidem Ježíš zprostředkoval. Není vyloučeno, že toto duchovní učení bylo pro běžného člověka té doby příliš náročné a navíc vyžadovalo osobní duchovní růst a mysterijní praxi se zasvěcenectvím. Vysoké nároky kladené na adepty janovských obcí ve srovnání s jednoduchou praxí petrovské církve asi nakonec způsobily zatlačení janovských komunit do pozadí. Nejdéle si tuto formu původního křesťanství udržely hlavně obce na slovanských územích a v jihozápadní Evropě, kde zřejmě ještě dlouho přežíval i duchovní odkaz Ježíšovy prvorozené dcery Marie Salomé – apoštolky Západu. Ten mohl být znovu oživen i v 7. století, a to novým přílivem křesťanských přistěhovalců z Přední Asie, vytlačených odsud po vpádu arabského obyvatelstva na jejich území.

V horských oblastech Pyrenejí se tyto komunity poměrně rychle napojily na spiritualitu místního iberského a keltského obyvatelstva, neboť nebyla díky doznívajícímu matriarchálnímu naladění společnosti v zásadním rozporu se vznikajícím křesťanstvím. Avšak obyvatelstvo tohoto vyznání bylo vytrvale po celý středověk ze strany římsko-katolické církve pronásledováno a nakonec vítěznou křížovou výpravou proti albigenským a následnými inkvizičními procesy zcela umlčeno. Původní Ježíšovo učení bylo poté označeno za tzv. křesťanskou herezi (nepravé učení), k níž se dodnes řadí hlavně učení katarů, teogamitů a manichejců v západní Evropě, bogomilů na území Bulharska a valdenských na našem území. Na tyto duchovní směry pak u nás navázalo i husitské hnutí, jež se zrodilo z touhy po chudobě a čistotě původní apoštolské cesty po vzoru Ježíše a jeho učedníků.

K hlavním ideám křesťanské gnóze patřila představa, že nejvyšší Bůh je rozpoznatelný a tvůrčím principem světa je Sofia-Moudrost jako ženský duch svatý, jenž však během svého aktu plození připustil chybu, a tak byl zplozen Démiurg, tvůrce hmotného světa, nadřazený archontům, tj. vládcům sedmi planet. Lidský život je proto osudově ovládán postavením planet a dvanácti znameními zvěrokruhu. Podle gnostiků sídlila lidská duše původně v nebi, poté sestoupila dolů do hmoty a po smrti se tam opět navrací. Tento existenční dualismus měl původ zřejmě v Persii a odtud se později rozšířil do celého helénského Řecka a poté i do říše římské. Vykoupení duše člověka může být zprostředkováno Spasitelem nebo jeho poslem, jenž zjevuje pravdu, k nimž byli ve starověku řazeni např. Šimon Mág, také Adam nebo Set a v křesťanské gnózi pak Ježíš Kristus. Nově objevené gnostické spisy v Egyptě potvrdily, že Ježíšovo učení bylo adaptací starověké gnóze a egyptského hermetismu a v této podobě bylo římsko-katolickou církví v období středověku zcela zavrženo. K hlavním ideovým zdrojům, z nichž Ježíšovo učení vycházelo, patřil duchovní odkaz mandejské školy a nazorejců, spisy Valentinovy, koptské texty z Nag Hammádí a manichejské spisy, dále křesťanské apokryfy, Skutky apoštolů, Šalomounovy ódy aj. A nesmíme zapomenout ani na Ježíšovo hermetické mysterijní školení v Egyptě.

Role a postavení žen v Ježíšově komunitě byly zcela samostatné a s muži rovnoprávné, čímž došlo k zásadnímu nabourání tradičního pojetí židovské rodiny, kde žena musela být hlavně dobrou matkou a výkonnou rodičkou, jejíž hlavní starostí mělo být vedení domácnosti a výchova dětí. Ač byla paní domu, v rodině nebyla s muži nikdy zcela rovnoprávná, neboť nemohla např. stolovat s hosty u jednoho stolu a měla povoleno účastnit se pouze sobotní a paschální večeře. Vše bylo vedeno čistě v patriarchálním pojetí, hlídala se manželská věrnost a panovaly přísné zákony i v oblasti sexuality. Důsledkem toho byly také odsuzovány rozvody, kdy se žena mohla dobrovolně rozvést jen zcela výjimečně a tento akt byl v podstatě možný pouze ze strany jejího muže, jenž ji pak musel po vydání rozlukového listu vyplatit, a to pouze do výše toho, co ona do manželství vložila. Postavení Ježíšových učednic v komunitě tehdejšího helénského světa však bylo zcela rovnoprávné s apoštoly, a proto lze očekávat, že tyto ženy mohly být často i chrámovými kněžkami či adeptkami mysterijních kultů velkých bohyní, jež však byly v tradičním judaismu odsuzovány, a to zvláště pro tzv. kultickou prostituci. Tak se asi mohlo i stát, že první apoštolka Ježíše Marie Magdaléna je dodnes mužskou církví označována za napravenou kurtizánu…

Je známo, že Ježíš se často žen a svých učednic zastával, a to zvláště Máří, jejíž pozice v komunitě byla apoštolu Petrovi trnem v oku. V této souvislosti se dnes stává aktuální i otázka Ježíšovy vlastní rodiny a jeho potomků, neboť jako rabín mohl mít více žen a s nimi i zplodit děti. Židovská svatba měla ve starověku přísně stanovený průběh – nevěsta byla po zasnoubení nejprve uvedena do domu jejího manžela, kde byla sepsána první verze manželské smlouvy, jejíž součástí byla též úhrada výkupného snoubenčině rodině, jež tímto ztratila pracovní sílu v domě. Poté následovala vícedenní svatební hostina a svatební noc, po které bylo odevzdáváno jako doklad panenství nevěsty prostěradlo novomanželů. Pokud se jednalo o ženu z bohaté rodiny, byla svatební smlouva s ženichem sepsána v zastoupení ženina otce. I když bylo mnohoženství v Palestině té doby běžným jevem, v chudých rodinách nebylo příliš rozšířené. Vzdělání židovských dívek z tradičních kněžských rodů probíhalo v chrámových školách a základní výuku v rodině zajišťovali domácí učitelé zvaní rabíni. Pokud se tedy v Ježíšově skupině vyskytovaly vzdělané a samostatné ženy, pak mohly být asi vyškoleny v chrámových školách s mysterijní praxí a nebo v antickém duchu helénského světa.

Hana Blochová/Rosa de Sar

Autorka píšící pod pseudonymem Rosa de Sar je absolventkou dějin středověkého umění na Filosofické fakultě a doktorkou přírodních věd Univerzity Karlovy v Praze. Dále vystudovala technologii restaurování uměleckých děl na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a výtvarnou kritiku na Filosofické fakultě v Brně. Aktivně se věnuje hudbě a výtvarnému umění, znalectví uměleckých děl a průzkumu stavebních památek a v poslední době také muzikoterapii a arteterapii. Zabývá se starověkou a středověkou filosofií, mystikou a alchymií. Je také autorkou knih: Mesiáš (Onyx 2010), Mysterium Karlštejna (SAR 2010) a Pyramidy, obři a zaniklé vyspělé civilizace u nás (SAR 2012, 2014, 2015) a DVD Dvanáct posvátných kalichů s návodem k celkové spirituální harmonizaci.

Rosa de Sar: Marie z Magdaly a ženy v životě Ježíše
2. rozšířené a doplněné vydání knihy, nakladatelství SAR Praha
pevné desky, šitá vazba, 464 stran


KNIHU je možné zakúpiť na tejto adrese.

 

POZVÁNKA NA KŘEST KNIHY

■ ve čtvrtek 12.11. v 18:00 hodin

místo konání:
DVŮR UMĚNÍ
Mostecká 14
Praha 1

■ v úterý 1.12. v 18:00 hodin

místo konání:
centrum Slunečnice
Zátiší 513
Rožnov pod Radhoštěm


 

Súvisiace:

Hana Sar Blochová
http://www.cez-okno.net/autor/hana-sar-blochova

 


november 09, 2015 14:28 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top