Profesionálne preklady a korektúry

Obrázok používateľa CEZ OKNO
Tajemný národ guančů

Kanárské ostrovy jsou pro většinu návštěvníků především krásné pláže a exotická příroda. Ve skutečnosti je to ale také místo, kam mnozí kladli Atlantidu. Jednu z největších záhad tohoto souostroví představují původní obyvatelé - Guančové. Podivný byl už způsob života Guančů. Když sem v 15. století připluli Španělé, našli světlovlasé modrooké lidi, kteří žili na úrovní doby kamenné...

Jan A. Novák


Článok nájdete na tejto adrese


Zdroj: novakoviny.eu


CIVILIZÁCIE nájdete na tejto adrese.

 

 

Súvisiace:

NOVÁKOVINY Výber
http://cez-okno.net/rubrika/novakoviny-vyber

 


 

Autori: 
júl 31, 2013 23:59 popoludní
  • Komentáre

1 Komentáre

  1. Obrázok používateľa Anonym
    Anonymaugust 01, 2013 10:21 dopoludnia

    Komentár: 

    Když skončila doba ledová a předkové současného člověka se začali obracet od lovu k zemědělství, stáli z genetického hlediska na vrcholu. To platí zejména pro severnější části naší planety, kde prošli mimořádně tvrdou selekcí doby ledové, v níž mohli přežít jen ti nejinteligentnější, nejpředvídavější, nejsnaživější a nejsilnější.

    Graham uvádí: „Zisky v oblasti velikosti mozku a výše inteligence v linii předků člověka pokračovaly téměř celou loveckou éru. Vývoj kulminoval ve vysokých, silných a vysoce inteligentních raných kromaňoncích a jejich blízkých příbuzných, kteří jsou některými antropology považováni za nejpůsobivější bytost, jakou příroda stvořila. Cleland píše: ‚Kromaňonský mozek byl o mnoho větší, než je dnešní průměr. Byla to skvostná rasa fyzicky i mentálně.‘ Kroeber dodává: ‚Velikost a váha mozku raných kromaňonců byla o patnáct až dvacet procent větší než u moderních Evropanů.‘ Již nikdy potom lidstvo nedosáhlo tak impozantních charakteristik.“

    I americký antropolog Coon o lebkách kromaňonců poznamenává (1939, kap. II, sekce 6): „První a nejvýznačnější je extrémní velikost mozkovny … “

    Malowski uvádí (2007, s. 234): „Antropologové spojují prehistorické obyvatele severní Afriky s evropským kromaňonským člověkem. Kromě jiných fyzických podobností měli také širší obličej, dolichocefalickou (podlouhlou) lebku a velký objem dutiny lebeční (1,65 litru).“

    Pro srovnání – dnešní člověk mívá objem mozkovny v závislosti na jednotlivci, rase a pohlaví většinou objem mozkovny od necelých 1300 ccm do zhruba 1400 ccm.

    Ani to však nás neopravňuje k tvrzení, že vyšší genetické kvality kromaňonců jsou vzhledem k jejich velké mozkovně zcela jisté. Prostě proto, že je nemůžeme jako lidi poznat a podrobit je testům. Větší mozek také nemusí znamenat vyšší inteligenci naprosto automaticky, i když tento vztah je obecně potvrzen a je skoro jisté, že velký mozek kromaňonců byl odpovědí na tvrdé prostředí, jemuž byli vystaveni a jež po nich vyžadovalo velmi vysokou inteligenci. Obecně je také na nalezených užitkových předmětech a uměleckých památkách kreativita, zručnost a obecná intelektová úroveň kromaňonců naprosto zřejmá.

    Pochybovači však stále mohou tvrdit, že přímý důkaz o tom všem v podobě živých kromaňonců nemáme.

    A přesto se shodou okolností stalo, že na jednom místě se moderní Evropané s posledními přeživšími potomky dávných kromaňonců setkali v době relativně nedávno minulé a zanechali o nich i poměrně mnoho písemných svědectví.

    Nejdříve je však nutné objasnit, jak vůbec mohli nějací kromaňonci přežít až do relativně nedávné doby. Kromaňonci byli kdysi dávno dominantním obyvatelstvem v celé Evropě i Středomoří, včetně severní Afriky. Zdá se, že antropologicky patřili výlučně k bílé rase, jíž byli nejstaršími představiteli. (Nejpočetnějším pozůstatkem z nich odvozeným je bílý alpinský subrasový typ, dnes v bílé rase široce rozšířen.) Později byli kromaňonci zčásti vytlačeni a zčásti promíšeni s mediteránními typy lidí, kteří se už tehdy členili do bílých a nebílých rasových subtypů, a kteří do oblasti přišli odněkud z východního Středomoří. Kromaňonci tak zanikli.

    A přesto se jim podařilo ve své původní podobě přežít na několika ostrovech v Atlantiku, nedaleko pobřeží západní Afriky. Zde, jsouce izolováni, se jim podařilo udržet si svůj jedinečný rasový typ.

    Sečtělejší čtenář již ví, že řeč je o Kanárských ostrovech a jejich záhadných obyvatelích – Guančích.

    Je otázkou, jak se na ostrovy dostali (existuje několik teorií), to však není tak důležité jako to, že se zde zachovali jako rasově homogenní skupina, zřejmě nepříliš odlišná od starodávných kromaňonců, tvrdou evolucí doby ledové tak silně geneticky vyšlechtěných.

    Schreiberovi (1977, s. 201): „Nejpřekvapivější přitom je, že tito domorodci byli běloši! Totéž plemeno, které za poslední ledové doby vyrývalo známé kresby do stěn skalních jeskyň v jižní Francii a ve Španělsku, lidé cromagnonského typu, předkové dnešních Evropanů; běloši, kteří si zde, v předpolí Evropy a Afriky, odděleni od kulturního vývoje těchto kontinentů a bez znalostí hornictví udrželi dobu kamennou až do 15. století nl., kdy stanuli tváří v tvář svým civilizovanějším příbuzným z pevniny.“

    Vašíček (1998, s. 147): „Největší záhadou je však jejich neobvyklý zjev. Muži dosahovali přes dva metry vysokého vzrůstu, měli mohutně vyvinuté svalstvo, pohledný obličej s bílou pletí, modré oči a plavé nebo ryšavé vlasy. Proti drobným a snědým španělským dobyvatelům byli skutečnými obry. Na tisíce kilometrů daleko nežil podobný národ.“

    Malkowski (2007, s. 235-23): „Badatele 19. století také překvapila podobnost 40 000 let starých kosterních ostatků kromaňonce nalezeného v Dordogne ve Francii s ostatky Guančů. Někteří badatelé se dokonce domnívali, že nejde jen o podobnost fyzickou, nýbrž i kulturní, což dokládají jeskynní malby Guančů například v Gáldaru, Belmacu, La Zarza a v jeskyni Los Letreros. Stejně jako kromaňonci, malovali Guančové na jeskynní stěny červenou a černou barvou klikaté čáry, čtverce a spirály. Guančové kreslili nástěnné malby v jeskyních až do 14. století. (…) Profesor Gabriel Camps z univerzity v Provence identifikoval obyvatele Kanárských ostrovů a jejich předky ve studii z roku 1984. Ve svém výzkumu se zaměřil na staré kromaňonské obyvatele severní Afriky, které nazývá Iberomaurové. Jedná se o kulturu ze severozápadní Afriky starou 16 000 let, která obývala nížiny na pobřeží a vnitrozemí současného Tuniska a Maroka. (…) Kostry těchto lidí jsou robustní. Připomínali evropské kromaňonce, byť byli statnější a lišili se i v dalších ohledech. Původ tohoto severoafrického kromaňonce není znám. Vědci se domnívají, že pochází buď z Evropy, nebo ze západní Asie či z jiné části Afriky nebo že se vyvinul přímo v severní Africe.“

    I Coon potvrzuje spojitost mezi Guanči a dodnes přeživšími zbytky kromaňonců v severozápadní Africe (1939, fotogr. část, odd. 10): „Během pozdního pleistocénu byla severní Afrika obývána Afalou člověkem, rasou vysokou, velké hlavy, těžkých kostí, s přemrštěně hrubými lebečními a obličejovými rysy srovnatelnými s rysy kromaňonsko-brněnské skupiny v Evropě. (…) V časech po konci doby ledové se severní Afrika stala místem četných invazí z východního Středomoří do Evropy a přeživší segmenty Afalou člověka jsou nejvíce k nalezení ve dvou oblastech, kde nalezl útočiště, v marockém Rifu a na Kanárských ostrovech. Jen zde může být riffijská skupina jasně popsána. V Rifu, kromě početnějších mediteránů, nordici, smíšené typy a stopy Afalou typu přežili nebo se obrodili v jasně rozlišitelné formě a mohou být viděni jako evoluční paralela evropských přeživších ze svrchního paleolitu v Irsku a kontinentální Evropě. Jako v Evropě, tito přeživší jsou často blond; jako v Irsku často ryšaví.“

    Na Kanárských ostrovech tedy došlo k podivnému setkání moderních bílých Evropanů, povětšinou z jihoevropských zemí, s přímými potomky nejstarších příslušníků bílé rasy.

    Je třeba poznamenat, že celkové okolnosti tohoto setkání jsou velmi smutné a z pohledu Guančů naprosto tragické. Kanárské ostrovy byly předstupněm k dobývání Nového světa Evropany. První mírumilovné kontakty se Španěly, Portugalci, Italy a Francouzi byly rychle vystřídány velmi krutým konfliktem, který následoval poté, co Guančové zjistili, že podivní cizinci si je chtějí zcela podrobit, ovládnout jejich ostrovy a christianizovat je. Tehdy se Guančové postavili Evropanům na velmi tuhý, avšak beznadějný odpor.

    Většina Guančů byla ve válce se Španěly pobita nebo odvlečena do otroctví, avšak jejich definitivní konec byl způsoben až smíšením zbývajících s příchozími Evropany.

    Bez ohledu na tragický kontext těchto událostí však dochovaná svědectví Evropanů, kteří se s Guanči přímo střetli, vskutku zcela potvrzují domněnku o mimořádně geneticky kvalitní rase.

    Nepomňasčij píše o prvním setkání obou stran (1980, s. 97): „Co vlastně na Guančích udivilo objevitele a proč vznikla záhada Kanárských ostrovů? Představme si na okamžik kosmonauta, který se vypravil až na sám kraj Mléčné dráhy, aby objevil nějaký daleký a neznámý svět s obyvateli naprosto nepodobnými pozemšťanům. Sotva však vykročí na půdu této stella incognita v předtuše setkání s nějakými monstry, vidí, jak mu jdou naproti s širokým úsměvem a rozevřenou náručí našinci – pozemšťané. Jsou ale oděni v úbory, jaké na Zemi neznáme, a mluví rovněž neznámým jazykem. A co víc, nejsou to obyčejní pozemšťané, je to jejich výkvět, jsou to ukázkové, vzorové exempláře lidské krásy. A náš kosmonaut se zadívá na své druhy a hluboce si uvědomí jejich nedostatky, nedokonalost … Cožpak ho to neudiví, cožpak se takové setkání nestane záhadou neznámé hvězdy?

    Přibližně taková situace vznikla ve 14. století, když nevysocí, černovlasí a snědí obyvatelé Středomoří Janované, Španělé a Portugalci narazili zničehonic (navíc u břehů černého světadílu!) na urostlé, dvoumetrové statné obry oblečené do červeno-oranžových kůží. Nejvíce však příchozí udivila barva pleti, vlasů a očí původních obyvatel Ostrovů Blažených. Byli to krasavci s bílou pletí, modrýma očima a ryšavými vlasy. A jak píše o tomto historickém setkání jeden františkán, kronikář výpravy do Atlantiku, evropští námořníci se zastyděli za to, že jsou takoví snědí a malí.“

    Existují svědectví o mimořádně rozvinutých vlastnostech kromaňonských Guančů – intelektových, morálních i fyzických.

    Nepomňasčij cituje s melancholií Španěla Antonio se Vianu, uvědomujíce si, jak kvalitní rasa byla zničena (1980, s. 105): „Dvě a půl století po vyhlazení domorodců vzpomínal trpce španělský básník Antonio de Viana, že ‚byli ctnostní, poctiví a stateční, družily se v nich ty nejlepší lidské vlastnosti: velkorysost, obratnost, odvaha, atletická síla, pevnost duše i těla, přívětivé vzezření, chtivost poznání, vášnivé vlastenectví, svobodymilovnost …‘ “

    Cox uvádí (2008, s. 94): „Dochované ostatky Guančů prozradily, že to byli lidé se světlou pletí a zrzavými nebo světlými vlasy. Byli vysocí, muži běžně měřili přes 180 centimetrů. Španělé zaznamenali, že Guančové připomínali Seveřany, ale měli ještě mohutnější postavy.“

    A cituje Bajocca (s. 94-95): „Všichni historikové se shodují na tom, že obyvatelé Kanárských ostrovů byli krásní lidé. Byli vysocí, urostlí, s vynikajícími proporcemi. Byli také statní a odvážní, měli značné duševní schopnosti. Ženy byly velmi krásné a španělští muži se mezi nimi často vybírali své manželky. V době španělského dobývání ostrovů byla velmi rozšířená představa, že se jejich obyvatelé dožívají značně vysokého věku.“

    Nepomňasčij píše i o tom, co kronikáři zaznamenali o jejich fyzických schopnostech (1980, s. 105): „Kronikáři dobyvatelů vyprávěli, že ostrované předběhnou koně a že dovedou přeskakovat hluboké a široké rozsedliny. I ženy odvážně bojovaly a svrhávaly malé francouzské a španělské vojáky do propastí.“

    První ozbrojenou výpravu uspořádali už v roce 1391 Španělé, brzy následováni ozbrojenými oddíly Francouze Jeana de Bethencourta.

    Třebaže odpor Guančů byl marný, přesto byli poraženi, navzdory tomu, že bojovali jen primitivními zbraněmi a proti velké přesile, až po bezmála sto letech. Jejich fyzická síla a obratnost, vlastenecké odhodlání a inteligence z nich dělala navzdory velkým nevýhodám ve výzbroji i počtu hrozivé protivníky. Patnáct let po nájezdu Bethencourtových vojáků se Guančům dokonce podařilo zorganizovat povstání a vetřelce vyhnat. Až roku 1494 sem španělská královna Isabela vyslala, poté, co ostrovy koupila od Bethencourtových potomků, natolik početné vojsko, že ostrovy, ovšem až po úporném boji proti tehdy již velmi oslabeným Guančům, definitivně obsadilo.

    Bosov (1980, s. 104-106): „Je to opravdu podivuhodné. Zatímco staré říše Nového světa, osídlené milióny obyvatel, padly pod náporem Španělů téměř během několika let, dobytí Kanárských ostrovů se protáhlo na celé století. A to měli Guančové jen kamenné a dřevěné zbraně. Bojovali se španělskými konkvistadory, oděnými v brnění a vyzbrojenými střelnými zbraněmi, takřka holýma rukama. (…) Výrazné a sugestivní scény tvrdého boje ostrovanů za svobodu otřásají dodnes každým, kdo se začte do kronik prvních konkvistadorů Atlantiku … ‚Velký Kanárský ostrov,‘ píše L. Green, ‚je fakticky jen zpola tak velký jako největší ostrov Tenerife, ale dostalo se mu názvu Velký, protože Guančové se zde postavili španělské intervenci na odpor důrazněji než na ostatních ostrovech.‘ (…) Mnichové Bontier a Le Verrier, kteří Bethecourta provázeli ne jeho výpravě, zaznamenali: ‚Lidí je zde málo, jsou však velmi vysocí a je obtížné zajmout je živé. Jsou nemilosrdní. Jestliže Guančové někoho zajmou, a ten začne bojovat proti svým soukmenovcům, zabijí ho … Ostrované jsou velmi rázní.‘ (…) Guančové skutečně bojovali vždy až do posledního dechu. A jestliže se vzdali, pak jen proto, aby zachránili ženy a děti. Jak zuřivý to musel být boj, když se za 80 let vyhlazovací války na Velkém ostrově zmenšila armáda Guančů ze 14 000 na 600 lidí! Po své poslední bitvě se většina obklíčených Guančů vrhla do propasti, nepříteli zůstalo jen 1500 žen, starců a dětí. V horách Tenerife pokračovala partyzánská válka do konce roku 1495. A Guančové by bojovali ještě déle, kdyby jejich vojsko nepostihla epidemie moru, který na ostrov zavlekli Španělé. Z 20 000 Gunačů, známých v době, kdy jejich ostrovy byl objeveny a dobývány, byla na počátku 17. století většina vyhubena či prodána do otroctví na španělských a maghrebských trzích. Poslední ostrované, jichž bylo několik set, nejvýš jeden až dva tisíce, se smísili se španělskými kolonisty a přišli tak o svůj jazyk. Bylo jich příliš málo, než aby mohli zachovat svůj rasový typ a svébytnou kulturu. Takže pravdu měl L. Green, když napsal, že ‚na počátku 18. století Guančové prakticky přestali existovat: jedni byli pobiti v bojích, druzí vyhnáni do otroctví. Z povrchu zemského tak zmizela a vzala s sebou tajemství svého původu neolitická rasa, schopná skoro sto let se ctí čelit po zuby ozbrojeným vetřelcům‘.“

    Třebaže Guančové neznali kovy a mnoho dalších výdobytků civilizace, rozhodně tedy nešlo o zaostalé divochy.

    Schreiberovi poznamenávají (1977, s. 201): „Při vylodění Španělů zde žili domorodci teprve v době kamenné. Kozími kostmi a kameny opracovávali půdu, šili oděvy a stříhali si vlasy, kamennými pilami řezali palmové kmeny na výrobu dveří k chatrčím, bojovali oštěpy, které měly špičky z kozích rohů, dřevěnými kyji a kamením, ale přitom vlastně nebyli divoši. (…) Španělé tehdy ještě nemohli vědět, že také v Evropě existovala doba kamenná; považovali asi domorodce za primitivy, jenže oni jimi byli jen do té míry, že věřili v čest svých odpůrců a v přísahu španělského guvernéra Pedra de Vera, složenou na hostii v přítomnosti kněze. Jejich celý způsob života svědčil však nejen o charakterových, nýbrž i duševních kvalitách, třebaže se dosud žádný z druhů písma nalezených na ostrově nepodařilo rozluštit.“

    Některé jejich osady byly hotovými městy s na dané možnosti velmi vyspělou zástavbou. I příbytky chudšího obyvatelstva byly dobře stavěné okrouhlé stavby z kamenů s hladkými stěnami, střechu tvořily palmové kmeny s vrstvou hlíny, která chránila proti dešti, malá dvířka nesla osa z palmového dřeva. Urození a bohatí žili v podzemních příbytcích, nebyly to však jámy, nýbrž prostory vysekané do horských úbočí, pečlivě vybudované komory nebo i malé sály. Stavěli i technologicky poměrně sofistikované stupňovité pyramidy, orientované podle důležitých astronomických směrů jako v Egyptě a podobné sumerským a babylónským zikkuratům ve staré Mezopotámii. Měli svůj velmi komplikovaný zákoník, i když nepsaný. Měli krále, kterého ale volila a mohla sesadit šlechta. Šlechtický stav nebyl dědičný; o přijetí mezi vládnoucí vrstvu rozhodoval ušlechtilý způsob života: jen ten, kdo v mládí projevoval velkorysost, milosrdenství, štědrost a statečnost a nikdy nekradl dobytek, mohl být nejvyšším knězem prohlášen za šlechtice. Žili v monogamii, ve válce rytířsky chránili ženy, děti a chrámy, pořádali zápasy dvojic a ze sportovních disciplín pěstovali běh, vrh kamenem a horolezectví. Měli vlastní písmo, takže zanechali záhadné písemné památky. Věnovali se nejen zemědělství, ale byli mezi nimi i truhláři, provazníci nebo koželuhové. Ženy neměly podřadné postavení, vedle kněží existovaly i kněžky. Zkonstruovali vlastní tkalcovský stav a také lodice s vesly a plachtami, takže mohli navštěvovat sousední ostrovy. Užívali pečetidla a měli elegantně zdobenou keramiku. Zajímavé rovněž je, že zvládali techniku mumifikace téměř tak dokonale jako staří Egypťané, což by naznačovalo, že mezi oběma kulturami existovalo nějaké pouto, zvláště když víme, že egyptská elita, minimálně za Staré říše, byla rovněž kromaňonského původu.(1)

    Tyto skutečnosti opět vyvracejí environmentální teorie o vzniku civilizací: izolované populace nebílých domorodců v podobném prostředí kdekoli na světě nikdy nedosáhly takto na dané podmínky vyspělé kultury.

    Není pochyb, že neizolovaní, ve větších počtech a znalí moderních výdobytků by kromaňonští Guančové byli schopni vybudovat mnohem vyspělejší civilizaci, než kterákoli současná, včetně té Západní. Pokud by se do kterékoli civilizace začlenili, brzy by se z nich při jejich intelektových schopnostech stala elita.

 

 

Top