Obrázok používateľa CEZ OKNO
Teorie vesmíru versus objektivní realita (část 2.)

V případě náboženství, Bůh je “postaven“ na vrchol; z v případě moderní vědy, “mini-bohové“ jsou základem všech teorií. Avšak kam umístíme Boha, nehraje roli, v jednom případě zde máme monoteismus (víru v jednoho Boha), kdežto v případě vědy máme polyteismus (mnoho postulátů).


Vážné potíže moderní vědy lze pozorovat jak v obou úrovních, v mikro- i makro-světě. Během pokusů se syntézou elementárních částic, jaderní fyzikové narazili na jev který, v principu, zpečetil osud moderní „vědy“.

 

Jeden ze základních zákonů moderní fyziky, zákon zachování hmoty, říká, že když se syntetizuje nová částice, její hmota musí být menší nebo rovna součtu hmoty částic, z nichž vznikla.V kostce, tento zákon tvrdí, že hmota/energie nemůže být vytvořena ani zničena, jen transformována.

V určitých experimentech se slučováním částic, výsledná hmota byla několikanásobně vyšší, než hmota částic které se podílely na syntéze. (v rozsahu 10x-100x větší hmotnost nové částice, než by dovoloval zákon zachování hmoty). Reálný pokus, reálná hmota, reálné částice.. a výsledky odporovaly všemu co tehdy (a ještě i dnes) fyzika tvrdí – že něco takového nemůže nikdy nastat. Ale skutečný experiment ukazoval že to nastalo.

Naskýtá se otázka – co by mělo být obhajováno, teoretické úvahy nebo praktická měření?

Zdálo by se, že odpověd je zcela zřejmá z jakéhokoliv smysluplného úhlu pohledu. K (ne)překvapení, z “vědeckého” úhlu pohledu však ne – věda pokračovala v obhajování stále stejných teorií a postulátů. Jak je vidět, takové věci jako reálné experimenty a měření jsou pro “moderní vědu” nepodstatné maličkosti, jimiž se není třeba znepokojovat, pokud tyto neodpovídají jejím očekáváním.

Namísto přepsání základních kamenů fyziky, které se ukázaly jako mylné, se vědci pokusili “přiohnout” novými postuláty a předpoklady tyto základy tak, aby vyhovovaly experimentům. ”Přizdobovali” a přidávali do starých teorií, neuvědomujíc si, že pouze v základě správná teorie může být “resuscitována”, kdežto v základu mylná teorie zůstane “mrtvá”, jakkoliv se budou snažit.

V tomto kontextu bych chtěl učinit urrčité závěry o fenoménu života. Nejen teoretičtí fyzikové, ale i biologové a lékaři mají poměrně “problematické” představy o předmětu jejich oboru. Ještě ani dnes vědci, kteří studují fenomén života, nejsou schopni vysvětlit jeho podstatu; jak, například tytéž atomy a molekuly když jsou uspořádány určitým způsobem představují živou hmotu, ale uspořádány jiným způsobem jsou neživout hmotou.

Zřejmě zastávájí názor, proč se takovou „maličkostí“ jako je povaha života, zaobírat? Život existuje, a basta...

Je zajímavé, že ani biologové, ani lékaři, kteří se považují za špičky ve svých oborech, nejsou schopni vysvětlit, jak probíhá růst lidského embrya. Vysvětlují to (s naprostým přesvědčením že tomu dokonale rozumí), následovně: „různé hormony a enzymy se vyskytují v různých zygotních buňkách (buňky oplodněného valíčka), a jako výsledek, mozek se vyvine z jednoho typu zygotních buňek, játra z jiného, a tak dále...“

Zde vidíme klasický příklad „vysvětlení“ jaké dávají absolventi a držetilé různých Ph.D. v anatomii a fyziologii. Jiné vysvětlení (vývoje embrya) moderní věda nezná, jednoduše neexistuje, dokonci ani akademici a uznávaní profesoři, biologie či medicíny, nemají jiné vysvětlení. Stačí „zakutat“ trochu hlouběji a zjistíme, že žádnou skutečnou odpověd nemají.

Každé embryo se vyvine z jednoho oplodněného vajička., dělením. Podle zákonů histologie (studie chování buňek na mikroskopické úrovni), a což bylo v empiricky prokázáno, po procesu rozdělení buňky vzniknou dvě naprosto identické kopie. Když se pak tyto dále dělí, vzniknou 4 identické buňky, poté 8, 16, 32, 64, a tak dále. Jinými slovy, všechny buňky embrya jsou identické kopie původní buňky, které sdílí stejný genetický materiál. Ve světle tohoto faktu, nabízí se otázka: jak je možné, že se v naprosto identických buňkách objeví různé hormony a enzymy??

Kupodivu, na tuto otázku dosud žádný biolog či lékař nenašel odpověd. Jediná smysluplná věc, ktero jsou schopni na tuto otázku odpovědět, je – „To ví jen Bůh“. Není to poněkud zajímavá odpověd, na vědce? Kupodivu, pokud pozorně analyzujeme téměř jakékoliv pole vědy či teorii, dříve nebo později vždy narazíme na „Boha“. To opět potvrzuje fakt, že moderní věda je jen snihlé jablko s pěknou slupkou, kde se kromě postulátů, slovních motanic a ignorance nenachází zhola nic opravdového.

Postuláty jsou sice nevyhnutelné, ale jen dočasně – je nemožné vysvětlit vše najednou. Nicméně, po vysvětlení „velkých“ otázek je nezbytně třeba vrátit se k „malým“ otázkám a postuláty jeden po druhém nahrazovat věděním. Jen v tomto případě vývoje hrají postuláty pozitivní roli.

Problém je, že moderní „věda“ žádné dočasné postuláty nezná. Všechny její postuláty jsou absolutní ve své podstatě, a nikdo se nikdy nepokusil nějak dále je vysvětlit či odstranit. Z tohoto důvodu se postuláty staly „Bohy“ vědy (dogmata), a tudíž měnící vědu fakticky v náboženství. Nejzajímavější na tom všem je, že moderní věda se tímto problémem dokonce ani nijak neznepokojuje; téměř všichni vědci berou tento stav věcí za daný a dokonce v něm nevidí žádný problém.

Je to tato „slepota“, která má za následek přeměnu moderní vědy v náboženství, a vědce – v jeho kazatele.

Toto lze ilustrovat výroky prominentních vědců. Prohlašují, že aby se člověk mohl stát vědcem, je třeba zachovávat zdravý skepticismus a a nevěřit svým očím, uším, datům nebo důkazům, ale namísto toho pevně zastávat „vědecké“ pozice. Je to do očí bijící příklad změny vědy v náboženství...

Pojdmě se nyní podívat na pár „velryb“, na jejichž zádech se moderní věda veze. Některé takovéto „velryby“-postuláty jsou například následující:

 

● postulát zachování hmoty

● postulát izotropie (rovnoměrnosti) Vesmíru

● postulát rychlosti světla

 

Postulát či zákon zachování hmoty tvrdí, že hmota nemůže být nikdy zničena ani vytvořena, jen může změnit svoji podobu. Tady bych poznamenal, že hmotou se rozumí jen pevná hmota ve svých čtyřech formách – pevná, kapalná, plynná a plazma. A to je vše.

Tyto mylné koncepty o hmotě se dokonce ani nepřibližují stavu, kdy by odrážely její skutečnou povahu. Dále, výsledky experimentů prováděných na nejpokročilejších zařízeních po celém světě zcela bortí tyto zažité představy o povaze hmoty, zvláště pak zákon zachování hmoty.

Výzkum v oblasti fyziky elementárních částic a astrofyziky přinesl výsledky, které naprosto zmátly dnešní vědce. Hmotnosti nově vzniklých částic byly několikanásobně vyšší, než suma hmotnosti částic ze kterých vznikly, a než teorie „dovolovaly“. A všeprostupující “temná hmota“, která představuje 9/10 hmoty ve vesmíru, ale která nejde (jak výhodné...) nijak detekovat ani zjistit, tomu dává korunu.

Jediné východisko z této situace je připustit, že dnešní věda má zcela mylné představy o povaze hmoty, a nebo že zákon zachování hmoty neplatí. Současná forma tohoto zákona je totiž naprosto v rozporu s výsledky experimentů. Nicméně, zákon zachování hmoty je však jedním z mála postulátů vedy, kterému se téměř podařilo reflektovat skutečný stav věcí – je třeba jen trochu rozšířit pojem „hmoty“ a tento postulát nabyde platnosti.

Toto se však nedá říct o postulátu izotropie vesmíru a rychlosti světla. Byly to tyto dva postuláty, které stály u zrodu Einsteinovi Obecné a Speciální teorie relativity. Chtěl bych do této záležitosti vnést trochu světla. Nehledíc na to, jestli jsou tyto teorie správné nebo ne, bylo by omylem považovat Einsteina za jejich autora.

Pravdou je, že Einstein, během doby kdy působil jako zaměstannec patentového úřadu, si jednoduše „vypůjčil“ tyto myšlenky od dvou vědců: matematika/fyzika Poincarého a fyzika Lorentze. Tito dva na své teorii spolupracovali několik let. Byl to Poincaré, kdo postuloval homogenitu (izotropii) vesmíru a konstantu rychlosti světla ve vakuu, a Lorentz vyvinul jeho slavné transformace během práce na teorii éterického driftu.

Einstein, který pracoval na patentovém úřadě, měl přístup ke výzkumu obou vědců a rozhodl se tuto teorii přejmenovat, a publikovat pod svým jménem. Dokonce „zanechal“ Lorentze ve svých teoriích, ponecháním názvu základních matematických vzorců teorie – Lorentzových transformací. Nějak ale zapoměl poznamenat, jakou roli on sám v této práci měl (žádnou); také nějak „opoměl“ uvést jakoukoliv zmínku o Poincarém, který je autorem postulátů o rychlosti světla a homogenitě vesmíru. Navzdory tomuto všemu, tyto teorie vešly do historie jako jeho práce.

Každý ví, že Einstein je nositelem Nobelovy ceny za své zásluhy za vytvoření obecné a speciální teorie relativity. Ale není to pravda. Skándál s původem těchto teorií, i když známý jen úzkému kruhu vědců, zabránil Nobelově komisi udělit mu za tyto cenu. Nicméně, komise našla velmi jednoduché řešení. Einstein byl odměněn Nobelovou cenou za objev druhého zákona fotovoltaického jevu, který byl ale pouze speciálním případem prvního zákona fotovoltaického jevu. V tomto kontextu je poněkud zajímavé, že ruský fyzik Alexandr Stoletov (1830-1896), který byl objevitelem tohoto zákona, nobelovu cenu nikdy nedostal, a potažmo ani žádnou jinou vědeckou cenu za své výsledky. Ale Einstein dostal „nobelovku“ za studii konkrétního případu tohoto zákona.

Podivnost, z jakékoliv stránky se na to podíváte. Jediné smysluplné vysvětlení je, že někomu výrazně záleželo na tom, aby Einstein Nobelovu cenu dostal, a tím získal vědeckou prestiž, která by mu mj. umožnila patřičně umlčet případné “heretiky”, nesouhlasící s jeho teorií. Tomuto “géniu” pouze stačilo přeformulovat jeden konkrétní případ fotovoltaického zákona, a – pohleďtě, geniální fyzik, nositel Nobelovy ceny, je na světě!

Nobelova komise se pravděpodobně rozhodla, že dvě ceny za tutéž věc by bylo příliš, a tak vybrala jen jednoho „kandidáta“ – „geniálního“ Einsteina. Koho by zajímalo, jestli cena byla udělena za první nebo druhý fotovoltaický zákon? Prašť jak uhoď, historie si s tím brzy poradí...

Nejdůležitější bylo, že bylo dosaženo cíle – Einstein se stal nositelem Nobelovy ceny, a dnes si téměř každý myslí, že to bylo za jeho „zásluhy“ na poli „velkých“ teorií. Relevantní otázka vyplyne na mysl: proč někdo velmi vlivný investoval tolik, aby se Einstein stal nositelem nobelovy ceny a glorifikoval ho napříč celou zeměkoulí jako největšího vědce všech dob? Byl zde nějaký skrytý záměr?

Tento důvod leží v dohodě, kterou Einstein uzavřel s lidmi, kteří mu „zařídili“ cenu. Pravděpodobně Einstein sám po tomto hodně toužil, po aureole slávy, a tak ho jisté zájmy, které cítily urgentní potřebu „navigovat“ směr ubírání vědy a tímto i celé civilizace špatným směrem k ekologické katastrofě, použili jako „učitečného idiota“ – nebo, možná Einstein poté tuto úlohu sehrál s plným vědomím, čeho se dopouští, jestliže to nevěděl již od počátku. Einstein tedy souhlasil s tím, že se stane nástrojem tohoto plánu, pod jednou podmínkou – že dostane Nobelovu cenu. A tak byla dohoda uzavřena a z obou stran dodržena, což bylo navíc výhodné pro tyto „skryté zájmy“ – vytvoření aureoly okolo Einsteina jakožto největšího vědeckého génia všech dob jen ulehčilo jejich plány, které sestávaly z indoktrinace mas falešnou představou o povaze okolního Vesmíru.

V tomto kontextu slavné foto, kde Einstein vyplazuje jazyk, nabírá poněkud dlišného významu, dovtípí se jistě každý sám...

 

Bohužel, plagiátorství není řídkým jevem ve vědě, ale není to toto plagiátorství, které představuje skutečný problém, ale fakt, že tyto koncepty o povaze vesmíru (teorie relativity) jsou naprosto chybné. Jako důsledek, věda, která přijala postulát o homogenitě vesmíru a postulát o rychlosti světla, vede lidstvo směrem k planetární ekologické katastrofě.

Někdo by mohl namítnout, že Einstein a ti kteří stáli za ním jednoduše nevěděli, že tyto koncepty jsou chybné. Možná, Einstein a spol. upřímně pochybili, tak jako spousta jiných vědců, kteří vytvořili teorie a koncepty, které se později ukázaly jako chybné. Někdo by mohl také namítnout, že tehdy nebyly dostatečně přesné přístroje, aby byly chyby v teorii relativity odhaleny. Pravděpodobně někdo by poukázal na experimenty, které v časech Einsteina jeho teorie zdánlivě potvrdily.

Dnes pravděpodobně každý ví o domnělém potvrzení Einsteinových teorií Michelsonovým-Morleyho pokusem, který se cituje ve vědeckých textech jako nezpochybnitelný.Ale téměř nikdo už neví, že celková délka dráhy světla v interferometru byla pouhých 22 metrů, a experimenty byly prováděny ve sklepních prostorách, téměř na úrovni moře. Dále, byly prováděny během periodu čtyř dnů v roce 1887, a data z interferometru byla zaznamenávána v období celkové délky 6 hodin, s 36 otáčkami zařízení.Tento experiment udajně potvrzuje neexistzenci éterického driftu a tudíž potvrzuje teorii relativity.

Jelikož fakta v tomto případě hrají zásadní roli, zaměřme se na ně. V roce 1933 americký fyzik Dayton Miller (1866-1941) publikoval výsledky svých pokusů zameřených na detekci éterické driftu, prováděných po období přes 20 let. Jeho výzkum byl publikován v žurnálu “Review of Modern Physics”. Všechny jeho experimenty potvrdili existenci éterického driftu.

S pokusy započal v roce 1902 a skončil s nimi v roce 1926. Za tímto účelem sestrojil interferometr s celkovou délkou paprsku světla 64 metrů. Toto byl nejpřesnější interferometr na světě v té době, 3x přesnější než ten použitý v pokusech Michelsona-Morleye.

Data byla získávána v různé denní době a v různých ročních obdobích. Miller provedl více než 200.000 meření získaných během více než 12000 otočení interferometru. Periodicky přemisťoval své zařízení na vrcholek Wilsonovy Hory (do výšky 1981 metrů nad mořem), kde, jak předpokládal, bude éterický „vítr“ silnější.

Podívejme se nyní, co nám říkají fakta.

Na jedné straně máme pokus Michelsona a Morleye, které byly prováděny po 6 hodin, během 4 dní, s 36 otáčkami zařízení.

Na druhé straně máme data zaznamenána během období 24 let, s 12000 otáčkami zařízení, které navíc bylo 3x citlivější než to které použil Michelson a spol. Toto jsou čistá fakta.

Žeby snad Einstein a spol. nevěděli o těchto výsledcích, nebo snad nečetli veděcké časopisy té doby a zůstali v nevědomosti? Ukazuje se, že vědeli perfektně vše. Miller psal korespondenci Einsteinovi. V ní ho upozornil na své výzkumy a z nich vyplývající potvrzení éterického driftu. Einstein odpověděl velmi skepticky a dožadoval se důkazů, kterých se mu obratem dostalo, na čež už od něj žádná reakce nidky nepřišla.

Je celkem jasné, proč Millerovi žádná odpověd nepřišla, poté, co zaslal naměřená data. Podivnější je, že určitá potvrzení éterického driftu byla patrná už při pokusech Michelsona-Morleye, ale byly záhadně „opomenuty“. Po Millerově smrti v roce 1941, jeho práce byla opět pohodlně „zapomenuta“, nikdo ji znovu nepublikoval a dnes o ní ve vědeckém světě neví skoro nikdo. Jako by tento člověk ani neexistoval... a toto byl jeden z největších amerických fyziků.

Všechno co bylo ukázáno výše, jasně ukazuje, že lidstvu byly zámerně vnuceny takové koncepty o povaze vesmíru, které odklánějí vývoj vědy a civilizace od správné cesty. Důvod je takový, že ti kdo stáli za Einsteinem se báli ztráty své moci a pozic. Měli strach ze skutečného vědění, pokud by se dostalo na veřejnost, vedlo by nevyhnutelně k jejich odhalení a každý by potom mohl vidět jejich skutečnou tvář a záměry.

Jestliže jakákoliv skupina či jedinec takto důkladně pracuje na prosazení a udržení falešných konceptů o povaze vesmíru, je to jasné znamení že se pokouší skrýt něco velké důležitosti, nejen pro fyziky či filozofy, ale pro každého obyvatele země.

Zatajení pravdy trvalo poměrně dlouho a bylo celkem úspěšné. Ale i mylná cesta vědy nakonec vedla k získání experimentálních dat, které definitivně pohřbívají jakoukoliv validitu Einsteinových teorií.

Jeden z těchto objevů pochází z Hubbleova teleskobu. Dva uznávaní astrofyzikové z univerzity v Rochesteru, objevili analýzou rádiových vln ze 160 vzdálených galaxií, že signály „rotují“ během svého pohybu kosmem. Obraz jejich rotace vzdáleně připomíná vývrtku, což je však něco naprosto neočekávaného (pro vědu), a nikdy dosud zatím nepozorovaného.

Jedna otočka „vývrtky“ je pozorována na každou miliardu kilometrů které rádiové vlny urazí. Tyto efekty se přičítají k tomu, co je známo jako faradayův efekt, polarizace světla způsobená mezigalaktickými magnetickými poli. Periodicita těchto nově objevených „rotací“ závisí na úhlu pohybu rádiových vln k ose orientace procházející prostorem.

Osa orientace není fyzikální veličina, ale spíše určuje směr, v kterém se světlo (el.mag. vlnění) pohybuje vesmírem. Při pozorování ze Země, jak výzkumníci doložili, osa prochází jedním směrem směrem k souhvězdí Sextantu a druhým směrem k souhvězdí Aquila. Který směr budeme uvažovat jako „dole“ a který jako „nahoře“, je věc názoru a nehraje to roli. Astrofyzici P. Nodland a J.P. Ralston, kteří objevili tento jev, publikovali svá zjištění v „Reviews of Modern Physics“ v roce 1997.

Tento objev znamená, že vesmír je anizotropní (nehomogenní/nestejnoměrný).

Experimentální potvrzení éterického driftu ve 30. letech a objev Nodlanda a Ralstona v roce 1997 slouží jsou nevyvratitelné důkazy nehomogenity vesmíru.

Malé vysvětlení pro lepší pochopení věci. Éterický drift který byl zaznamenán v Millerových neprůstřelných experimentech, a změny v pohybu rádiových vln, závisející na směru pohybu, jsou jedna a tatáž věc. Terminologie je odlišná, ale podstata je stejná. Tyto experimenty dokazují, že vesmír je anizotropní/nehomogenní, a tudíž zneplatňují první postulát Speciální a Obecné teorie relativity.

Ale možná druhý postulát těchto teorií přežije detailnější rozbor? Pojďme se na to podívat.

Podstata tohoto postulátu tkví v tom, že rychlost světla ve vakuu je konstantní, je to zároveň maximální dosažitelná rychlost ve vesmíru – 300.000 km/s. Bez této podmínky Lorentzovy transformace nedávají smysl, protože, když hmota, dokonce samo světlo (fotony), překročí tuto rychlost, hmotnost i jednoho jediného fotonu by se měla stát nekonečnou.

Podívejme se nyní jak se věci odvíjí s tímto druhým postulátem.

Dr. Lijun Wang naměřil překvapivé výsledky v jeho pokusech prováděných v centru NEC Research v Princetonu. Pokusy spočívaly v tom, nechat světelné impulzy procházet skrze nádobu, naplněno speciálně upraveným plynem, césiem. Výsledky byly neuvěřitelné: rychlost impulsů v tomto prostředí byla 300x vyšší, než je “maximální povolená rychlost ve vesmíru” podle Einsteinových teorií.

Jiný experiment, provedený v Itálii v roce 2000, spočíval v pokusech s mikrovlnami, a v tomto případě bylo dosaženo rychlosti o 25 procent vyšší, než je maximální rychlost světla posle Einsteina. Z Lorentzových transformací (pokud by platily) totiž vyplývá, že pokud rychlost jakékoliv částice přesáhne rychlost světla ve vakuu (300.000 km/s), stane se její hmotnost nekonečnou.

Jinými slovy, Einsteinovy teorie tvrdí, že v těchto experimentech se měla hmotnost částic pohybujících se rychleji než světlo stát nekonečnou, tj. například vyšší než veškerá ostatní hmota ve vesmíru – a naše planeta se měla v mžiku stát něčím jako černá díra. Žádná “nehoda” tohoto druhu však nenastala, obojí, světlo i mikrovlnné záření zůstalo jednoduše tím čím bylo předtím.

Z toho jednoznačně vyplývá, že i druhý postulát Teorie Relativity je chybný. A bez tohoto postulátu, “okrajové podmínky” pozbývá celá teorie kompletně jakéhokoliv smysl, a v nejlepším případě, měla se už dávno odebrat na stránky historických knih jako případ další teorie, která se ukázala v rozporu s fakty.

Kupodivu, celý svět pokračuje ve studiu Einsteinových teorrií ve školách a univerzitách jakožto teoriích které odrážejí realitu, nejen po publikaci výsledků Millerových prací v roce 1933, ale dokonce I po nedávných objevech v letech 1997-2000.

Bez těchto dvou axiomů jsou nejsou Einsteinovi teorie ničím více než další neúspěšný pokus vytvořit obraz universa v pokusu porozumění přírodě, nebýt jednoho “ale”.

Jak tvůrce teorií relativity, tak lidé stojící za ním věděli naprosto přesně od samého začátku, že prosazují mylné koncepty, které dokonce ani částečně nodrážejí skutečný stav věcí. A i přes toto, byly velkým úsilím lidstvu vnuceny, v důsledku čehož se věda vydala špatným směrem, který pokud nekorigován, je v důsledku cestou k destrukci civilizace. Toto může znamenat pouze jedinou věc: správná cesta vývoje vědy a civilizace je nebezpečná těm, kdo stáli za Einsteinem a dodnes prosazují jeho teorie.

Chtěl bych se více zaměřit na jeden instrument, používáný v penetraci mylných konceptů, matematiku.

Pravděpodobně se ptáte, co má matematika s tímto vším společného.

Ve skutečnosti, jediné validní využití matematiky je provádět praktické výpočty. Měli bychom pamatovat, že pokud přidáme jedno jablko k druhému, mluvíme potom o dvou jablkách, tedy, identifikujeme jedno jablko s druhým, jako by to byly identické kopie. Nebereme v úvahu jejich tvar, barvu, hmotnost ani žádnou jinou charakteristiku.

Jednoduše říkáme: “dvě jablka”, a je to dostačující pro to rozdělit je mezi dva jedince na bázi rovnosti – každý přece dostane jedno jablko. Ale ve vesmíru neexistuje dvě naprosto identická jablka a dva naprosto identičkí lidé, ani v případě jednovaječných dvojčat. No, v tomto případě, nehrozí žádná katastrofa, pokud jeden člověk dostane menší jablko a druhý dostane větší.

Ale situace je poněkud odlišná, pokud je matematika používána jako základ teoretických principů: v tomto případě je skutečné podstatě přírodních dějů přiřazeno písmeno či číslice, a je uvedeno v nějaké rovnici. Tyto symboly (písmena, číslice), jsou pak předmětem matematických operací podle uznávaných pravidel, naprosto nebrajíc ohled na to, že přírodní procesy a jevy se odehrávají nezávisle na konceptech, jež o nich mají lidé.

Matematikové často zapomínají, co se skrývá za jejich písmeny a symboly, počítají deriváty a integrály, mají tendenci stanovovat omezení, okrajové podmínky, a “zahazovat” (dle jejich mínění) “nepotřebné” položky, jinými slovy, dělají vše pro to, aby dosáhli “krásné” rovnice, “elegantní” teorie, a podobně – a Einsteinova teorie relativity je toho smutným příkladem.

Jediný důvod zavedení postulátu o izotropii vesmíru a rychlosti světla byl ten, že Lorentzovy transformace bez těchto podmínek nedávají jakýkoliv smysl. Stejná věc platí i o Speciální Teorii Relativity. Lorentzovy transformace zavedly určité požadavky na rychlost světla a distribuci hmot ve vesmíru – rychlost jakéhokoliv hmotného objektu (včetně světla – fotonů) nesmí být větší, než je rychlost světla ve vakuu.

Podle tohoto postulátu, rychlost světla ve vakuu je konstanta – 300.000 km/s. A toto omezení na maximální rychlost existuje z jediného důvodu – ne kvůli výsledkům měření či experimentů, ale proto, protože určitá sada rovnic by bez tohoto omezení nedávala smysl. Podle těchto rovnic když jakákoliv částice překročí rychlost světla, její hmotnost se stane nekonečnou.

Avšak, co se stalo ve skutečném světě, je následující: skutečný laserový paprsek při průchodu skutečným plynem, dosáhl rychlosti 300x větší – 90.000.000 km/s, než rovnice “dovoluje”. Velmi nezodpovědný laserový paprsek, nezdá se Vám? Nechce se mu chovat podle zákonů matematiky. Dokonce bylo zaznamenáno nejpodivnější chování: hmotnost každé fotonu z kterého se skládal tento laserový paprsek se nezměnila ani o píď, vše zůstalo stejné jako předtím, než paprsek vstoupil do komory s plynem.

Někdy by už měl matematiků připomenout, že příroda respektuje svoje vlastní zákony, a neřídí se zákony matematiky, což jsou jen intelektuální konstrukce které odrážejí povahu jevů pouze ve větší či menší míře. Příroda nezmění své chování, aby byla v soulady s teoriemi založenými na matematických rovnicích. Z nějakého důvodu matematici kompletně zapoměli či ignorují tento fakt, když se nechávájí unášet jejich intelektuální “gymnastikou”.

Chtěl bych dodat ještě několiv postřehů o problému který představuje matematika. Dnes v ní existuje velké množství rozporů, ale vyjmenovávat je všechny nemá smysl, uvedu jen jeden, se kterým se setkal pravděpodobně každý, ale nevšiml si ho nebo jej ignoroval.

Jeden ze základních principů algebry stanovuje, že odmocnina ze záporného čísla neexistuje, protože odmocnina je inverzní funkcí mocniny, a ta produkuje pouze kladná čísla (2 x 2 = 4, ale také -2 x -2 = 4). Každý toto zná ze základní školy.

Nyní, ve vyšší matematice nastala situace, kdy se na místě objevilo záporné číslo (-1), při provádění matematických transformací kalkulujících reálné fyzikální procesy. Z hlediska axiomů matematiky, toto je naprostá absurdita, ale přesto se to objevilo v rovnicích, které popisují existující procesy.

Z tohoto mělo být vyvozeno zřejmé, a to že výskyt takovéto kontradikce potvrzuje, že použivání “intelektuální gymnastiky” (matematiky) na řešení konkrétních existujicích procesů je pochybné validity. Ale zvážit toto hledisko nikoho z “vědců” ani nenapadlo! Namísto toho přišli na další „řešení“ – namísto nalezení podstaty problému a jeho korekci, jednoduše trochu „přiohnout“ pravidla, aby to navenek vypadalo, že žádný problém nenastal.

Toto jejich „řešení“ spočívalo v následujícím: jestliže matematika říká, že výsledek odmocniny nemůže být záporné číslo, záporné číslo musí zmizet. A zmizelo: -1 bylo označeno jako i2 a tímto byl problém „vyřešen“. Takto, odmocnina z mocniny je kladné číslo (i), a i nazvali tzv. Imaginární jednotkou. Ale co to je imaginární jednotka, a čím je její existence podložená, již nevysvětlil nikdo.

Jestliže existuje imaginární jednotka, pak by měla existovat i imaginární skutečnost. Ale kdo by se zabýval takovouto „maličkostí“. Vědci zájem nemají z jednoduchého důvodu, kdyby se nad tím zamysleli, zjistili by že jejich „řešení“ problému -1 je naprostý nesmysl. Pokud je možné podle nich nahradit znaménko mínus (-1), proč se omezovat jen na tento případ, proč nenahradit znaménko mínus i ve všech ostatních rovnicích? Protože by tímto nastal naprostý chaos. Z tohoto důvodu to nikdo nedělá – protože potom bychom sečtením dvou jablek dostali okurku, broskev, či mínus čtyři imaginární rajčata...

Matematici tedy používají imaginární jednotku jen tam, kde se jim to hodí. Také vytvořili celou disciplínu matematiky, nazvanou „funkce komplexních čísel“. Imaginární jednotka existuje a je oficiálně přijímána jen na tomto teritoriu. Ve „zbytku“ matematiky znamená -1 jednoduše -1 a nikdo se imaginární jednotkami nezabývá.

Není to úsměvné?

Je možné podvést někoho jiného, ale není možné podvádět sebe. Nicméně, je možné předstírat, že podvedeným nejsem, ale kdo potom má zájem na těchto konceptech a proč?

Shrnuto, koncepty o povaze vesmíru mají zásadní vliv na prostředí, v kterém žijeme. Proto budoucnoust naší civilizace závisí na správnosti našich konceptů o povaze vesmíru a přírody. Není to otázka toho kdo má pravdu a kdo ne, ale je to otázka toho, zda naše civilizace bude existovat i v budoucnu, nebo zanikne.

-koniec-

Ve své knize, „Anizotropní Vesmír“, autor tohoto článku objasňuje diametrálně odlišnou teorii o povaze vesmíru, která vysvětluje a popisuje téměř všechny jevy živé a neživé přírody.

Výsledky experimentů poslední doby, přicházející z nejrůznějších zemí světa, potvrzují s absolutní jistotou základní principy jeho teorie. Je třeba poznamenat že vědci, stojící za těmito objevy, zastávají diametrálně odlišné koncepty o povaze vesmíru, a experimenty prováděli bez jakéhokoliv vztahu k autorovi či vědomí o existenci jeho teorie. Toto s jistotou eliminuje jakékoliv možné nevědomé zkreslení výsledků za účelem dosažení očekávaných výsledků.


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


Nikolaj Levašov, marec 2006

Zdroj: http://leva-net.webnode.cz/


 

Súvisiace:

Nová Veda
http://www.cez-okno.net/rubrika/nova-veda

NIKOLAJ LEVAŠOV Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/nikolaj-levasov-vyber

Svetlana Levašová: ODHALENIE (obsah)
http://www.cez-okno.net/clanok/svetlana-levasova-odhalenie-obsah

 


Sekcie: 
september 26, 2017 17:20 popoludní
  • Komentáre

1 Komentáre

  1. Obrázok používateľa HonzaK
    HonzaKdecember 01, 2017 02:52 dopoludnia

    Komentár: 

    Je smutné, že takovéto teorie existují. Neříkám, že mám patent na rozum, ale registrujeme jen jednu hmotu a ta je shodná v organice i anorganice a i na Měsíci, takže tím je deklarovaná teorie vyvrácena. Pro nesmysl, nenajdete v reálném světě důkazy, stejně jako relativity. Jednoduché racionální úvahy jsou schopny vyvrátit 2/3 fyziky, ale vědci to vidět nechtějí. Všechny důkazy, o kterých hovoříte, vysvětluje současná věda, tedy je pravda, že si to neuvědomuje, ale vysvětluje. Když byste prošli současný stav vědy, tak zjistíte, že se tváří úplně jinak, než je skutečně nastavena definicemi a z toho plynou rozpory mezi výkladem a měřením. Dělá to na mě dojem, že se jedná o konspiraci a definice to dokazují, ale může to být i překroucená vštípená logika jejich vzděláním. Co se týče buněk, tak nemají ty samé podmínky a tak se přizpůsobují, není na tom nic záhadného a nejsou ani inteligentní. Vše je jen chemie. Měli byste si uvědomit, že teorie všeho není vítaná, i když je paradigma vědy zjevně vyčerpáno, nový proud představuje ekonomickou svobodu, bez zisku korporací a zánik světa jak ho známe, protože by klesl i výtěžek z daní a nárůst nad 60%, které v současné době platíte, se už nedá kam nenápadně schovat. Je to strach z ekonomického krachu a zisk je nad pravdu. I kdyby tato teorie vysvětlovala kompletně všechny děje v přírodě, tak zkrachuje na důkazu výše zmíněném a to je nenalezení dalšího druhu hmoty. Je to způsobeno tím, že se vše skládá z jedné částice, což vědci tuší, ale nemají žádné důkazy a ani schopnou teorii. Teorie, které jim tento princip přináší, odmítají a zesměšňují.

 

Top