Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: VÁLKY BOHŮ A LIDÍ II.

Dávno předtím, než člověk válčil s člověkem, bojovali mezi sebou bohové. A tak války člověka vskutku započaly jako války bohů. A války bohů, kteří se chtěli zmocnit naší Země, započaly už předtím na jejich vlastní planetě. Tak se stalo, že první lidská civilizace padla za oběť nukleární zkáze. To je skutečnost a ne výmysl; všechno to bylo dávno sepsáno v kronikách Země.

 

Neuvěřitelné důkazy o mimozemských válečnících, kteří zničili dávné civilizace

1. kapitola VÁLKY LIDÍ (pokračování)

Akkadská dynastie, započatá Sargonem, dosáhla svého největšího rozkvětu za vlády jeho vnuka Naramsína („Toho, jehož miluje bůh Sin"). Jeho vítězná tažení se uskutečnila, jak Naramsín píše na svým památnících, díky jedinečné zbrani, kterou ho vybavil jeho bůh, „božské zbrani", a také proto, že mu další bohové výslovně dovolili, aby vstoupil na jejich území, ba někteří ho tam dokonce přímo pozvali.

 

Obr. 3

 

Hlavní směr Naramsínova náporu vedl na severozápad. Naramsín při něm dobyl mimo jiné městský stát Ebla, jehož nedávno objevený archiv hliněných tabulek vzbudil nemalý zájem vědců: „Ačkoliv od dob, kdy se lidstvo rozdělilo, žádný z králů si nikdy nepodrobil Arman ani Iblu, bůh Nergal otevřel cestu pro Naramsína a vydal mu Arman i Iblu. Dal mu darem i Amanus, Cedrovou horu u Horního moře."

Právě tak jako Naramsín mohl připisovat svá úspěšná válečná tažení tomu, že byl poslušen příkazů svých bohů, byl i jeho pád způsoben neposlušností, kdy se vydal do války proti jejich výslovnému přání. Badatelé sestavili ze zlomků různých verzí text, který nazvali Legenda o Naramsínovi. Naramsín v něm v první osobě vypráví strastiplnou historii o tom, jak začaly jeho bědy: když bohyně Ištar „změnila plán" a bozi dali své požehnání „sedmi králům, bratrům, vznešeným a slavným; a jejich vojska čítala 360 000 mužů". Vyšli z oblasti dnešního Íránu, napadli horské kraje Gutejců a Élam na východě Mezopotámie a ohrožovali samotný Akkad. Naramsín se ptal bohů na radu, co by měl dělat, a bohové mu řekli, aby složil zbraně a nešel do bitvy, nýbrž aby šel spát ke své ženě (z jisté hluboké příčiny se však měl chovat zdrženlivě):

A bohové mu pravili: „Ó Naramsíne, totoť naše rada: To
vojsko proti tobě... Odlož své zbraně, do rohu je opři!
Kroť statečnost svou, raděj doma zůstaň! Ulehni ke své
ženě, spočiň v loži bílém, však nesmíš se jí dotknout...

Ze své země jít nesmíš, ani na nepřítele."

Avšak Naramsín oznámil, že se spolehne na své vlastní zbraně a rozhodl se, že navzdory boží radě napadne nepřítele. „Prvního roku jsem vyslal vojsko o síle 120 000 mužů, avšak žádný z nich se nevrátil živ," přiznává Naramsín v jednom nápisu. Během druhého a třetího roku padlo ještě více vojáků a Akkad zápasil se smrtí a hladomorem. Při čtvrtém výročí této nepovolené války se Naramsín obrátil s naléhavou prosbou k velkému bohu jménem Ea, aby zvrátil rozhodnutí bohyně Ištar a přednesl jeho případ ostatním bohům. Ti mu poradili, aby se zdržel dalších bojů a slíbili mu, že „ve dnech, jež přijdou, Enlil přivolá zmar na Syny zla", a Akkad si vydechne.

Slíbené období míru trvalo asi tři století, během nichž se znovu vynořila stará část Mezopotámie, Sumer, jako centrum říše a nejstarší městská střediska - Ur, Nippur, Lagaš, Isin a Larsa - opět začala vzkvétat. Sumer byl za panovníků Uru centrem říše, která zaujímala celý dávný Blízký východ. Avšak ke konci třetího tisíciletí př. Kr. se toto území stalo bitevním polem soupeřících stran i armád; a potom se tato velká civilizace - vůbec první známá lidská civilizace - stala obětí katastrofy nepředstavitelných rozměrů.

Byla to osudná událost, která se podle našeho názoru odráží i v biblických vyprávěních. A událost, na niž se dlouho nezapomnělo, připomínala se a oplakávala v mnoha žalozpěvech; ty všechny podávaly velmi sugestivní líčení pohromy a neštěstí, které zasáhly ono významné středisko dávné civilizace. Byla to katastrofa, která, jak tvrdí mezopotámske texty, zasáhla Sumer na základě rozhodnutí rady velkých bohů.

Trvalo to téměř celé století, než byla jižní Mezopotámie znovu osídlena, a další století, než se zcela vzpamatovala z rány, kterou jí zasadili bohové. V té době se také centrum moci Mezopotámie přesunulo k severu, do Babylonu. Tam měla vzniknout nová říše, která prohlásila za své nejvyšší božstvo ctižádostivého Marduka.

Kolem roku 1800 př. Kr. nastoupil na babylonský trůn Chammurapi, který proslul svým zákoníkem, a začal rozšiřovat hranice Babylonie. Podle dochovaných nápisů mu bohové nejen radili, kdy a kde má započít svá válečná tažení, ale doslova vedli jeho armády:

Skrze sílu velkých bohů král, Mardukův
vyvolený, vzkřísil Sumer, taktéž Akkad. Na
příkaz velkého Anu s Enlilem, jenž v čele kráčel,
silou bohů vyzbrojený, nenašel si sobě rovna.
Rozprášil šik Emutbalu i s jeho králem,
Rimsínem...

Bůh Marduk daroval Chammurapimu „mocnou zbraň", kterou pojmenoval „Velká síla Mardukova" a která mu měla pomoci porazit více nepřátel".

A s tou velmi mocnou zbraní, jíž ho Marduk, bůh,
obdařil, hrdina [Chammurapi] porazil v bitvě Ešunu,
Subartu a Gutejce... S „Velkou silou Mardukovou"
pokořil i další vojska: Sutium, Turukku a Kamu... S
velkou silou, již mu dali bohové Anu a Enlil, porazil své
nepřátele až v dálném subartském kraji.

Netrvalo však dlouho, a Babylon se musel dělit o moc s novým rivalem na severu - Asýrií, kde nevládl jako nejvyšší bůh Marduk, ale vousatý bůh Aššur (Vševidoucí). Zatímco se Babylon potýkal se zeměmi na jihu a východě, Asyřané rozšiřovali svou říši na sever a na západ, až „k zemi libanonské na březích Velkého moře". Tyto země byly pod nadvládou bohů Ninurty a Adada, a asyrští králové pečlivě zaznamenali, že započali válečná tažení na výslovné přání těchto velkých božstev. Například Tiglat-Pileser I. připomíná své války ve dvanáctém století př. Kr. těmito slovy:

Tiglat-Pileser, právoplatný král, král světa, král Asýrie, král všech čtyř částí Země;
Chrabrý hrdina, který je veden spolehlivými rozkazy Aššura a Ninurty, velkých bohů, svých pánů, kteří mu pomáhají přemoci nepřítele...
Na rozkaz mého boha Aššura má pravice dobyla území od řeky Zab až k
Hornímu moři, které je na západě. Třikrát jsem zaútočil na země Nairi...
Třicet nairských králů jsem přinutil, aby se sklonili k mým nohám. Bral
jsem od nich rukojmí a obdržel jsem jako daň koně upoutané v jařmu...
Na příkaz Anua a Adada, velkých bohů, mých pánů, jsem vyšel do hor
Libanonu; tam jsem pokácel cedry na krovy chrámů Anua a Adada.

Když si asyrský král přisvojil titul „král světa, král čtyř částí Země", znamenalo to přímou výzvu Babylonu, neboť Babylon zaujímal oblast pradávného Sumeru a Akkadu. Aby asyrští králové legitimizovali své nároky, museli se zmocnit oněch starých měst, kde sídlili za dávných časů staří bohové; avšak cestu do těchto míst uzavíral Babylon. Tento úkol splnil až v 9. století př. Kr. Šalmaneser III.; hlásá to v jednom nápisu:

Vydal jsem se na pochod proti Akkadu, abych se pomstil... a porazil jej... Vstoupil jsem do Kuthy, Babylonu a Borsippy.
Obětoval jsem bohům posvátných měst Akkadu. Pak jsem táhl dolů po proudu do země chaldejské a přijal hold všech králů Chaldeje...
A v onom čase mi Aššur, velký pán... daroval žezlo, palcát... vše, co je nezbytné k ovládání lidu.
Jednal jsem pouze na základě spolehlivých rozkazů, které mi dal Aššur, velký pán, jemuž se ve mně zalíbilo.

Při líčení různých vojenských tažení Šalmaneser tvrdí, že svých vítězství dosáhl za pomoci zbraní, které mu poskytli dva bohové: „Bojoval jsem s mocnou silou, kterou mi daroval Aššur, můj pán; a se silnými zbraněmi, které mi poskytl Nergal, můj vůdce." Aššurova zbraň je popsána jako „zářící děsivým jasem". Ve válce s Adiny se dal nepřítel na útěk při spatření „děsivé záře Aššurovy, která je přemohla".

***

-pokračovanie-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

VÁLKY BOHŮ A LIDÍ, Vydavateľstvo: Dobra, 2001


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

 

Súvisiace:

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin

 


Štítky: 
jún 27, 2014 20:08 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top