Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: VÝPRAVY DO MYTICKÉ MINULOSTI III.

I když je legendární Atlantida přímo fascinujícím archeologickým tématem, zatím jsem se nutkání připojit se k početnému zástupu hledačů bájného ostrova úspěšně vyhýbal; avšak jednou, když jsem se náhodou objevil nedaleko jednoho z míst, o nichž se předpokládá, že by mohly být domovem bájných Atlanťanů, rozhodl jsem se, že se na věc společně se skupinou, která mne doprovázela, podívám blíže. Když jsme ukončili náš průzkum, nejenže jsem pokládal za možné, že legendární město kdysi opravdu existovalo, ale současně se nám podařilo objevit řadu důkazů o transatlantických cestách, které se uskutečnily před mnoha tisíci lety.

 

3. Atlantida bez pátrání

Pokud o Atlantidě vůbec nic nevíte, pak mi dovolte, abych ji v krátkosti uvedl. Ve dvou ze svých děl se slavný athénský filozof a učenec Platón (428-348 př.n.l.) zmiňuje o dávnověké, idylické ostrovním říši, jejíž hlavní město mělo kruhový tvar se středovým přístavem a několik pevninských soustředných ostrovů vzájemně propojených sítí kanálů. Na nejvyšším místě ostrova stál chrám zasvěcený bohu moří Poseidonovi; jeho zdi prý byly pokryty zlatem. Zlato bylo ostatně všude; na ostrově se rovněž vyskytovala v hojné míře měď a cín. Po panování samotného Poseidona zdědilo říši jeho deset synů, mezi něž byla rozdělena. Obchodní a kulturní vliv Atlantidy byl rozšířen do značné dálky. Jedné nešťastné noci však město postihla pohroma. Ostrovem otřásla vulkanická erupce obrovských rozměrů a celá jeho pevnina se sesula do hlubin oceánu.

Zprávy uváděné v Platónových dialozích Tímaios a Kritiás však byly pouze z doslechu; jejich zdrojem byl dřívější filozof-státník Solón, který se o Atlantidě údajně dozvěděl během své návštěvy v Egyptě od místních kněží. Ti mu sdělili, že k události došlo zhruba před 9 tisíci lety. Zbytky atlantských obyvatel, kteří se zachránili v lodích, přinesli civilizaci do Egypta.

Platón uvádí, že se Atlantida nacházela za „Herkulovými sloupy", což znamená za Gibraltarskou úžinou, kde se Středozemní moře propojuje s Atlantickým oceánem. I když to umožňuje zasadit Atlantidu na nejrůznější místa na Zemi, dal jeho popis základ představě, že se Atlantida nacházela uprostřed Atlantiku, čemuž se přiklání velká část dnešních badatelů, především po vydání základního díla I. T. T. Donnellyho Atlantida: předpotopní svět, která vyšla poprvé v roce 1882.

Ve 20. století badatelé zevrubně prozkoumali hřebeny Středoatlantského valu, který se táhne po oceánském dně od severu na jih, nikde však neobjevili místo, které by odpovídalo Atlantidě. To bylo do značné míry důvodem, proč se následně přenesla pozornost od Atlantiku a vzdálených lokalit (Severní a Jižní Amerika, Dálný východ) blíže ke zdroji legendy, do Středozemního moře a na řecké ostrovy.

Archeologové zjistili, že minojská civilizace, která přecházela mykénské kultuře na pevnině, se v době bronzové rozvinula na Krétě a přilehlých ostrovech, její vývoj byl však náhle ukončen někdy v polovině 2. tisíciletí př.n.l. Stavitelé Suezského kanálu, který se budoval ve 2. polovině 19. století, používali na výrobu stavebních kvádrů porézní vulkanický materiál zvaný pemza, který pocházel z ostrova Théra. Bylo to krátce před tím, než se objevily důkazy, že příčinou náhlého zmizení minojské kultury byla katastrofická vulkanická exploze na ostrově s následným zemětřesením, přílivovými vlnami a oblohou zakrytou sopečným prachem. Nedlouho po tomto objevu začali řečtí badatelé spojovat smutný osud Théry s osudem Atlantidy.

Sopečná erupce na Théře, která byla zpočátku datována k roku 1250 př.n.l., přitáhla zájem odborníků i z jiných oblastí, například biblické badatele, protože následky výbuchu bylo možné vztáhnout i na přilehlý Egypt a vysvětlit tak některé pohromy, které podle Bible postihly Egypt (viz mapka, obr. 19).

 


Obr. 19

 

A tak jsem v roce 1996 naši výpravu do Řecka a na Krétu rozšířil ještě o řecký ostrov Santorin, dříve označovaný jako Théra.

Cesta z řecké pevniny na ostrov Santorin (Théra) a dál na Krétu obvykle probíhá v poklidném rytmu na palubě pravidelného trajektu, který tu v týdenních intervalech brázdí vody. Rozhodli jsme se, že se budeme plavit méně, abychom viděli více, a tak jsme se přemisťovali kyvadlovou leteckou dopravou, která je sice častější, ale jak jsme zjistili, také méně dochvilná. Ovšem kromě toho, že jsme značně ušetřili čas, mohli jsme si ostrov prohlédnout z ptačí perspektivy.

Vedle svého oficiálního jména (podle svého patrona, svatého Ireneje), byl ostrov v minulosti nazýván Kallisti (Nádherný ostrov) a Strongule (Okrouhlý ostrov). Oba názvy trefně vystihují přirozenou krásu ostrova a jeho původní kruhový tvar. I když dnes je ostrov pouze odleskem původní slávy, dá se jasně poznat - ať už z letadla, map, z vrcholku hory nebo z vyjížďky po obvody laguny - jak kdysi vypadal (obr. 20).

K vulkanické erupci došlo na západní straně ostrova. Trhlina, která tu po výbuchu zůstala, onen obrovský kráter, je dnes vodou zaplněná laguna. Východní část ostrova zůstala výbuchem neporušená, a tak se vytvořil dnešní srpkovitý tvar. Ze západní části se dochoval jen zužující se lem vyschlé horniny, po němž byla vydlážděna neuvěřitelně malebná cesta. Zbytek západního hřebenu se zredukoval na dva ostrůvky, Therassia a menší Aspronisi. Zužující se pás a dva ostrůvky tak tvoří prstenec kolem kráterové laguny, jejíž obvod měří zhruba 60 kilometrů.

Hlavní turistickou i vědeckou atrakcí na hlavní, východní části ostrova jsou pozůstatky místní obdoby Pompejí: Odkryté trosky města zvaného Akrotiri, které překryl lávový popel a hroudy pemzy z vulkanické erupce. Návštěvníci se dnes mohou procházet po odkrytých ulicích města, nahlížet do téměř nedotčených staveb, prohlédnout si nástroje a artefakty z doby bronzové (foto 7). Téměř všude zde dodnes stojí - tak jako v den výbuchu – velké zásobní nádoby. Sem tam se na zdech objeví krásné nástěnné malby, které přežily katastrofu; styl i barevnost jsou prakticky totožné s těmi, které lze nalézt na Krétě, kolébce minojské civilizace (obr. 21). Řada maleb, na nichž jsou vyobrazena osobní i dopravní plavidla, svědčí o vysoké námořní zdatnosti ostrovanů (foto 8).

Jestliže katastrofa postihla ostrov bez varování, očekávali bychom, pokud byla Théra opravdu Platónovou a Solónovou Atlantidou, že se v zasypaných příbytcích a skladištích najdou známky neobyčejného bohatství. Nic takového se však při vykopávkách nenašlo. Zdi byli bohatě zdobené nástěnnými malbami, ale žádné stopy po zlatě (jak zmiňuje atlantská legenda). Na ostrově se mohla nacházet ložiska mědi, avšak žádný cín ani vzácné minerály. Je patrné, že ostrov byl odnoží minojské civilizace, nikoli jejím centrem; mohla velká a bohatá Atlantida ležet na okraji a ne ve středu říše?

Všechny nasbírané důkazy posílené přímou návštěvou naznačovaly, že Théra/Santorin nebyla legendární Atlantidou.

* * *

Byla tedy naše návštěva na Théře neproduktivní?

Ne tak docela, neboť v mé mysli vytvořila jakýsi šuplík, který dostal jasnou nálepku „Atlantida". A to nás přivedlo k objevu na následném místě - na Krétě.

Tento objev sice ani nepotvrdil, ani nevyvrátil existenci ostrovní říše zvané Atlantida, zato mne však utvrdil v přesvědčení o tom, že kdysi v minulosti - hovoříme tu o starověkých, přesto však již historických dobách - si lidé ze Starého světa našli cestu na druhou stranu Atlantiku do Nového světa. Třebaže mýtus o Atlantidě do jisté míry naznačoval, že pouze Atlanťané se dostali na východ ke středozemním ostrovům, nevylučoval možnost putování opačným směrem, tedy ze Středozemí do Nového světa, do země za Herkulovými sloupy. Bylo-li tomu tak, pak mohli tito mořeplavci přinášet zprávy o zlatém městě obklopeném vodami. Potom by Atlantida nemusela být legendou a mýtem, ale skutečností.

A to byl také nevyhnutelný závěr, který mi přinesla výprava na Krétu.

Jako ostatní turisté jsme dali přednost ubytování v jednom z nádherných hotelů v Heraklionu, hlavním městě ostrova, které se nachází na pobřeží Středozemního moře. Odtud, jak bývá pro turisty obvyklé, jsme se vypravili na prohlídku rozvalin Knóssu, starověkého hlavního města Kréty v minojské době. Troskám dominují odkryté zbytky paláce (obr. 22) proslulého krále Minoa (odtud „minojská" civilizace), s jehož jménem je spojováno mnoho legend o bozích, polobozích, lidech a napůl lidských, napůl býčích tvorech. Značná část slávy starého Knóssu spatřila obnovené světlo světa díky archeologickému úsilí Sira Artura Evanse, který se pustil do vykopávek počátkem 20. století. Jemu se spolu s četnými spolupracovníky a následovníky podařilo díky rozsáhlým rekonstrukcím odkrýt paláce, skladiště, svatyně, obytné domy, monumentální sloupové stavby a četné nástěnné malby v jasných barvách, v nichž se zrcadlí šest století krétské kultury (obr. 23).

Následující den, což už pro většinu turistů nebývá pravidlem, jsme navštívili muzeum Candia v Heraklionu, kde je uložena většina uměleckých památek a artefaktů nalezených na ostrově. Zatímco oficiální průvodce provádí návštěvníky expozicemi šperků (zřejmě aby učinil dojem na turistky), já jsem trval na tom, abychom se zdrželi u méně okázalých exponátů - u tabulek, pečetí a dalších rytých předmětů. Hledal jsem jednu konkrétní válcovou pečeť, na níž je rytina objektu připomínající raketu letící nad průvodem válečníků, vozů a fantaskních bytostí (obr. 24). I když jsem měl s sebou ilustraci a ověřený údaj, že pečeť pochází z Kréty a je uložena v místním muzeu, nenacházela se mezi vystavenými předměty. Když jsem se zeptal, dozvěděl jsem se, že bude pravděpodobně v Athénách.

Obrátil jsem svou pozornost tedy k dalším důležitým artefaktům v muzeu - terakotovým tabulkám s nápisy ve dvou podobných, ale odlišných druzích písma, které se označují jako Linear A a Linear B (obr. 25). Lineární písmo B bylo více méně rozluštěno jako napůl slabičné a napůl hláskové písmo Achájců (dřívějších pevninských Řeků); Lineární písmo A zůstává oficiálně nerozluštěno, i když profesor Cyrus Gordon v 60. letech minulého století přesvědčivě prokázal, že představuje severozápadní semitský jazyk, jež by mohl pocházet například z Fénicie. To by odpovídalo krétským a řeckým mýtům, podle nichž započala minojská civilizace na Krétě, když velký Zeus spatřil Europu, dceru fénického krále, jak si hrála se svými služkami na břehu moře. Zalíbila se mu, a tak se proměnil v býka a objevil se na pláži. Když se mu rozdováděná Europa vyšplhala na hřbet, vztyčil se, vrhl se do vln Středozemního moře a unesl ji na Krétu. Tam se jí ukázal ve své skutečné podobě a ona se mu uvolila; z jejich spojení vzešli tři synové, z nichž jeden dostal jméno Minos a později se stal věhlasným krétským vladařem. Legenda tak podporuje domněnku, že nejstarší písmo nalezené na Krétě vychází ze semitské féničtiny.Na ostrově se však nalezlo ještě třetí písmo, dodnes zahalené tajemstvím. Je vepsáno na obě strany terakotového disku známého jako disk z Faistu (obr. 26 a foto 9). Ten byl objeven roku 1908 v troskách paláce na archeologickém nalezišti Faistos na jižním pobřeží. Archeologický kontext nálezu jej zasazuje do stejného období jako lineární písmo A, tj. 1700-1500 př.n.l.

 


Obr. 26

 

Nápis sestává z obrázkových znaků - piktogramů - které nebyly zhotoveny vyrýváním znaku do palety, jak činili písaři ryteckou jehlou či jiným „perem", když zapisovali do vlhké hlíny; písař disku z Faistu použil „tiskového typu" - sazečské metody, jejímž vynálezcem se měl za nějakých 3 200 let stát Johann Gutenberg!

Piktogramy z Faistu nepřipomínají až na několik výjimek žádné z krétských lineárních písem. 242 znaků vytlačených na obou stranách disku bylo vytvořeno pětačtyřiceti razidly, z čehož badatelům vychází, že se nejednalo o hláskové písmo (obr. 27). Tu a tam se vyskytne podobnost s egyptskými hieroglyfy (které kombinovaly piktogramy se slabičnými znaky) nebo chetitskymi písemnými značkami. Protože se ražených pečetí (na které se otiskovalo několik slov nebo jméno s úřadem) používalo v Mezopotámii, hledali někteří badatelé původ a jazyk disku ve starověkém Sumeru. Vědci se bez výjimky domnívají, že disk byl na Krétu importován odjinud. Ale odkud, kým a v jakém je jazyce?

 


Obr. 27

 

Když jsem si před cestou procházel doprovodné materiály, upoutal mou pozornost zvláště jeden znak. Když jsem si pak disk pozorně prohlížel ve vitríně heraklionského muzea, uvědomil jsem si, že jsem onen znak už někde viděl. Prozrazoval spojení se starověkým Egyptem a taktéž s Chichen Itzá, starověkou mayskou metropolí na Yucatánském poloostrově!

Onen znak představoval hlavu bojovníka v přilbici s chocholem. Na disku to byl nejčastější znak hned za piktogramem kráčejícího muže. Objevuje se na počátku segmentů, jako by představoval podmět sdělení. Většinou se objevuje vedle značky, která vypadá jako štít; a jestliže zápis začíná na dolním okraji (obr. 28), pak sdělení na obou stranách disku začíná právě tímto symbolem, jako by se tím mělo říct: Toto jest příběh válečníka, jenž se vypravil…

Na každé straně se také několikrát objevuje piktogram lodi, může tedy jít o zápis z nějaké námořní výpravy. A právě v této souvislosti jsem podobu tohoto válečníka spatřil prvně: v Egyptě na chrámových zdech v Medínet Habu, kde jsou vyobrazeny výjevy z bitev mezi Ramessem III. a námořními vetřelci (obr. 29). Egypťané je nazývali „lidmi z moře" a někdy jako Pelešt – označení prakticky identické s biblickým jménem Peleštet či Pelištejci (podle staršího názvu Filištíni), kteří přepluli Středozemní moře na plavidlech a usadili se na pobřeží Palestiny (Kanánu).

Lodě nájezdníků na egyptských freskách se liší od lodí používaných Egypťany a jsou prakticky totožné se znaky na disku z Faistu. I když je domovina těchto nájezdníků stále nejasná, jejich vyobrazení na disku a egyptských nástěnných malbách ze 13. století př.n.l. dává tušit, že se před více jak třemi tisíci lety plavili Středozemním mořem.

Tento závěr byl tím snazším, neboť další a podstatnější otázkou zůstávalo: Jak daleko se tito mořeplavci s chocholatými přilbami dostali? Propluli mezi Herkulovými sloupy do Atlantiku? Dostali se až na „Atlantidu" a přivezli zpět zprávy o její existenci? Můj objev těchto válečníků v chocholatých přilbách v Chichen Itzá na opačné straně zeměkoule dává na tyto otázky odpověď.

Chichen Itzá bylo hlavním mayským střediskem na Yucatánu. Má se za to, že osídlování zde započalo někdy v 1. tisíciletí př.n.l. a místo se stalo hlavním posvátným městem Mayů kolem roku 450 n.l. Jeho historii, památky (nejznámější z nich je stupňovitá pyramida, obr. 30) a observatoř jsem podrobně popsal ve své knize Ztracené říše. Tam jsem nicméně pomlčel o tom, že při jedné ze svých výprav do tohoto místa jsem se rozhodl nebrat ohled na ceduli „zákaz vstupu" a přes dřevěné zátarasy jsem si proklestil cestu schodištěm na stavbu známou jako Chrám jaguára.

Důvodem mého zájmu byly nástěnné malby na zdech tohoto objektu. Výjevy, které je možné spatřit zvenčí v dolním podlaží, daly této stavbě jméno. Mne však upoutaly malby na horním (a zahrazeném) podlaží, protože kresby z učebnic jako by ukazovaly bitevní výjevy, v nichž někteří válečníci měli přilbice s chocholem.

Když jsem vystoupal do horního podlaží a rozhlédl se po nástěnných malbách, spatřil jsem přesně to, co jsem předpokládal. Byli tu vyobrazeny kruté boje mezi mayskými obránci a nájezdníky útočícími na mayská sídliště (obr. 31). Nebylo pochyb: Válečníci na malbách měli přilby s chocholem. Podobnost s „lidmi z moře", proti nimž se bránili Egypťané, a válečnickými symboly z faistského disku byla zcela zřejmá. Disk byl tedy důkazem, že příběh o Atlantidě se mohl do Středozemí dostat přes oceán.

Kdo však byli oni nájezdníci a kdy a odkud přišli?

Podle mayské knihy legendární historie Popol Vuh a ústní slovesnosti zaznamenané španělskými kronikáři se hovoří o nájezdníkovi či osadníkovi Votanovi. Byl to vůdce lidu ze země Can, kteří na Yucatán připluli na lodích z moře. Jeho znakem byl had a svou osadu pojmenoval Nachan, což znamená „místo hadů". Někteří badatelé vidí v označení Can palestinský Kanán, Nachan je pak podobné hebrejskému nachaš, jež rovněž znamená had.

Chichen Itzá se nachází ve vnitrozemí poloostrova. K vylodění údajně došlo v oblasti kolem lokality Dzibilchaltún na severním výběžku Yucatánu v Mexickém zálivu. Archeologové z univerzity v Tulane a z časopisu National Geografic datovali zbytky tohoto naleziště do období „mezi 2000 a 1000 př.n.l." - údaj, který se kryje s dobou „lidí z moře" a biblických Filištínů.

Pro mýtus o Atlantidě to všechno znamená, že mořeplavci ze středozemních ostrovů či zemí se vší pravděpodobností - a opakovaně (Votan uskutečnil čtyři plavby) - propluli Herkulovými sloupy a dostali se až do Mexického zálivu a Mezoameriky.

Nyní se nabízí neobvyklá otázka: Jsou piktogramy na disku z Faistu písmem „lidí z moře" nebo „Atlantiďanů"? Protože se nikde jinde ve Středozemí takové písmo nenalezlo, logicky se nabízí, že pochází odjinud. Není tedy možné, aby dávní středozemní mořeplavci dorazili do Nového světa a vrátili se nejen se zprávami, ale i s fyzickým důkazem - diskem nesoucím zámořské poselství?

Návštěva Théry a následně Kréty tak do mé mysli přece jen zasadila zárodek možnosti existence Atlantidy. Podobně jako já se dávní mořeplavci v chocholatých helmách nevydali na cestu s cílem pátrat po Atlantidě, po svém návratu však o jejím nečekaném objevu mohli vyprávět Řekům i Egypťanům.

Že k takovým cestám v dochované minulosti docházelo, se ukázalo ještě patrněji, když jsem spolu se svými cestovatelskými přáteli ve Střední Americe objevil, že tuto část světa navštívili mnozí jiní zaoceánští návštěvníci, jak vylíčím v následující kapitole.

* * *

Postskriptum

Disk z Faistu stále zůstává nevyřešenou záhadou. Jeho ojedinělost, jak jsem zdůraznil řediteli Istanbulského muzea, není sama o sobě důvodem ke zpochybnění autenticity nálezu. Podobnost některých jeho piktogramů s egyptskými a středoamerickými obrazy „lidí z moře", o nichž jsem vyprávěl v této kapitole, si zasluhuje mnohem větší pozornost, než se jí zatím dostalo.

Když se tedy naše výprava objevila na Krétě, požádal jsem organizátora našeho pobytu, aby do našeho programu zahrnul rovněž návštěvu Faistu. Namítl, že to nestojí za to; je to jen miniaturní Knóssos a je to kus cesty.

„Víte, protože jsem právě na Krétě a nemám jistotu, že sem ještě někdy zavítám, rád bych si prohlédl místo, kde byl onen vzácný disk nalezen," zněla moje odpověď. Tak jsme do našeho itineráře zařadili i vzácně navštěvované naleziště na jižním pobřeží. Zastávce jsme se rozhodli věnovat jednu hodinu, což bylo podle odborníků víc než dost.

Tvrdit, že Faistos je miniaturní Knóssos, je poněkud velkorysé. Neproběhly tu žádné restaurátorské práce, nestojí tu žádné zbytky budov se znamenitými nástěnnými malbami. Jenom se vyšplháte na kopec a rozhlédnete se po rozvalinách kamenných staveb (foto 10).

Naše průvodkyně Elena byla studentkou archeologie a docela znalá. Zeptal jsem se jí, jestli náhodou neví, kde mohl být proslulý faistský disk nalezen. Zalovila v paměti a dovedla nás ke zbytkům kamenné stavby s několika jámami, které označila jako „taveniště".

„Taveniště?" vyzvídal jsem. „Podle tištěného průvodce se jedná o letní (či zimní?) sídlo minojských králů. Připadá mi to zajímavé. Nebyl náhodou Hefaistos, řecký bůh tavby a kovářství předobrazem římského Vulkána? Neznamená jeho jméno, že pocházel odsud, z Faistu?" Průvodkyně byla mým názorem mírně překvapena, neboť tuto úvahu doposud nikde neslyšela.

Svolal jsem skupinu a vyprávěl, co jsem se právě dozvěděl. Pokud se tu zpracovávaly kovy, nejednalo se pouze o královské letovisko, ale o důležité řemeslné a obchodní centrum, součást složitého řetězce obchodně-řemeslných středisek ve Středozemí, které se zaměřovaly na výrobu a vývoz mědi a bronzu.

Rozejděme se a třeba něco objevíme, navrhl jsem. Rozhlížejte se po zelené, ta prozrazuje přítomnost mědi. Dívejte se po žlabech, kterými se rozváděla při výrobě voda. Po všem, co by mohlo sloužit jako stopa!

Skutečně jsme našli zbytky měděné rudy (foto 11) i části vodních rozvodů. Uměle zbudované svahy, po nichž se pravděpodobně spouštěly velké měděné či bronzové ingoty dolů k nedalekému pobřeží. A našli jsme také… písmo.

Tu a tam mezi ruinami našlo několik nadšenců úlomek z kamenného zdiva, který na sobě nesl vytesaný znak. Upustili jsme od hledání mědi a vložili se do soustředěného pátrání po známkách písma. Kámen po kameni, kvádr po kvádru jsme postupně došli ke kamenným stavbám, které lemovaly zřejmě nějakou pradávnou ulici. Jako by šlo o kupecké krámky, protože řady budov byly rozděleny do obdélníkových sekcí, každá s vlastním vchodem.

Na některých kamenech u vchodů se objevovaly zvláštní piktogramy. Prozkoumali jsme i vnitřky „krámků". Nebylo tam nic než rozbité kusy kamenných desek zasypané prachem a hlínou.

„Může někdo postrádat trochu vody?" požádal jsem. Někdo mi podal svou láhev s minerálkou. Spláchnul jsem z povrchu jednoho kamene zašlou špínu a objevily se tesané znaky (obr. 32) Začali jsme prozkoumávat každý krámek a nacházeli další a další znaky, nejdůležitější klíč k rozluštění minulosti! Průvodkyně žasla, bylo to pro ni úplně nové.

Udělali jsme množství fotografií, na papír jsme překreslili co nejvíce znaků. Ve Faistu jsme strávili ne vyčleněnou hodinu, ale hned tři! Byla to jedna z nejvíce vzrušujících stránek expedice, kterou jsem nazval „ve šlépějích mýtů". Nejenže jsme si prohlíželi, co objevili jiní, ale sami jsme opravdu objevovali; archeologii jsme nejen studovali, ale také prováděli.

Upustili jsme toho dne od plánu navštívit ještě další památky na jihu Kréty a vypravili se do hostince na pobřeží, kde nás sice čekali už před několika hodinami, přesto nám však podali výtečné rybí speciality. Když jsem se pozorně zahleděl do symbolů, které jsme si překreslili na papír, všiml jsem si, že nevypadají jako krétská lineární písma A ani B. Průvodkyně se mnou souhlasila. „Ale co to je tedy za písmo?"

Poněkud jsem váhal, ale nakonec jsem odpověděl: „Vím, že to bude znít neuvěřitelně, ale mohu zodpovědně prohlásit, že některé znaky mají hodně společného s ranými sumerskými piktogramy." Sumerskými?!" — ozval se jednohlasný úžas od ostatních účastníků.

„Ano, nedává to pravda příliš smysl, ale přesně tak to vypadá," dodal jsem nesměle.

Když jsme se vrátili do hotelu, dva z členů naší skupiny se ujali úkolu, který jsem zadal: Roztřídit četné znaky, které jsme společně nasbírali, a vytvořit jejich seznam na samostatný arch. Paní Lina, lingvistka pracující pro společnost Intel, a počítačový expert Barry tím strávili pár hodin. Na večerní schůzce nám pak ukázali výsledek (obr. 33): celkem dvacet různých symbolů.

„Aniž bych nahlížel do svých manuálů, mohu vám tady na místě potvrdit, že vidím ekvivalenty sumerských piktogramů - předchůdců klínového písma - a sice jeden pro >zrnoplátnomed<. jeden="" znak="" se="" podob="" ozna="" m="" a="" dal="">oděvu<. jako="" by="" tu="" ka="" kupec="" u="" vchodu="" vytesal="" nebo="" k="" n="" postavil="" se="" symbolem="" zbo="" kter="" nab="" uvnit="">

Slíbil jsem účastníkům, že až se vrátím domů, budu se tím dále zabývat a podám jim zprávu. Zpátky v New Yorku jsem si jen potvrdil své původní domněnky z Kréty. Navíc se zdálo, že prapůvodní krétské písmo, které předcházelo oběma lineárám, bylo rovněž obrázkové a obsahovalo některé znaky podobné těm, které jsme nalezli ve Faistu.

Napsal jsem o tom ředitelství památek na Krétě a Archeologickému ústavu do Athén - nikdo se však neobtěžoval s odpovědí. Proto jsem se rozhodl informovat o našich objevech ve Faistu cestou tohoto dodatku.

 

-pokračovanie-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Z anglického originálu The Earth Chronicles Expeditions přeložil Michal Šubrt


KNIHU môžete zakúpiť i na tejto adrese

Ďalšie AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

 

Súvisiace:

Překlad disku z Faistu
http://www.cez-okno.net/clanok/civilizacie/preklad-disku-z-faistu

Atlantída
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/atlantida

Príbeh dejín
http://www.cez-okno.net/rubrika/pribeh-dejin

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin

 


september 06, 2014 14:34 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top