Erich von Däniken

Ano, to je on... Erich von Däniken, který udělal pro popularitu mimozemšťanů snad nejvíce ze všech lidí na Zemi. Tady vidíte i jeho knihy, vyšly v mnoha jazycích, také i u nás. Däniken o sobě nikdy netvrdil, že všechny jeho výplody jsou naprosto průkazné, spíš kladl nezodpovězené otázky. Často je ale kladl tak sugestivním způsobem, aby nepřipouštěly zápornou odpověď. Vezměme si například známou Baalbeckou terasu. Co to je?

Prognóza, že podľa Mayského kalendár aby mal byť 21. decembra 2012 koniec sveta sa nenaplní. Predpokladá to svetový záhadológ a spisovateľ Erich von Däniken. Dátum konca sveta sa podľa neho dá určiť len veľmi ťažko, pretože prepočty kalendárov sú zložitá vec. Ako v rozhovore ďalej uvádza, príchod mimozemšťanov prví spozorujú astronómovia, ktorí objavia teleso blížiace sa k Zemi.

Každý rok několik nejvýznamnějších vydavatelů publikuje svoje žebříčky vlivných osobností našeho světa. Například magazín Time má svůj list stovky lidí, kteří nejvíce ovliňují naši společnost, Forbes publikuje několik seznamů včetně stovky nejvýraznějších celebrit, stovky nejdůležitějších žen, nebo seznam první tisícovky miliardářů. Art Review pro změnu publikuje list stovky nejvlivnějších umělců, galerií a sběratelů. Společnost Watkins Books přišla letos se zajímavým vlastním seznamem, a to 100 současných autorů, kteří nejvíce ovlivnili naší spiritualitu. Jinými slovy, je to list lidí, kteří v současnosti nejvíce ovlivnili duchovní a vědomostní vývoj naší společnosti.

Budúcnosť má veľa mien. Pre slabých je čímsi nedosiahnuteľným. Pre bojazlivých je čímsi neznámym. Pre odvážnych je šancou.
VICTOR HUGO (1802-1885)

Mladý muž v uniforme amerického letectva nebol veľmi zhovorčivý; stroho a zjavne trochu neochotne odpovedal na moje zvedavé otázky. Bolo to ráno o ôsmej 2. augusta 1984. Viezli sme sa po Colorado-Highway 115. Môj mlčanlivý vodič šoféroval Chevrolet po asfaltovanom, na zákruty bohatom úseku horskej cesty. Nemusel som sa spýtať, stačilo pozrieť na tachometer, aby som zistil, že sme prešli päť kilometrov, keď sme zastali pred nepeknou budovou - CHEYENNE MOUNTAIN COMPLEX. Pred malou budovou sa rozprestieralo ozrutné parkovisko. Kam sa podeli vodiči týchto nespočetných áut?

Jednou z najzábavnejších skúseností v živote je slúžiť ako terč, a nebyť trafený.
WINSTON CHURCHILL (1874-1965)

Takmer presne pred dvadsiatimi rokmi som napísal svoju prvú knihu. Za dva nasledujúce roky som ju ponúkol 25 - slovom dvadsiatim piatim - nemeckým vydavateľstvám. S krásnou pravidelnosťou sa rukopis spolu so stereotypnými odpoveďami - ľutujeme, nezapadá do nášho programu - ocitol opäť v mojej poštovej schránke. Celý zúfalý som pozbieral všetky svoje peniaze, sadol do rozheganého Volkswagenu a odviezol sa do Hamburgu, aby som pánu doktorovi Thomasovi von Randow, vtedy vedeckému redaktorovi novín Die Zeit, ponúkol aspoň jednotlivé časti knihy na publikovanie. Pán doktor von Randow ma telefonicky ohlásil u vydavateľa Econu Erwina Bartha von Wehrenpal a o niekoľko dní som už sedel pred jeho veľkým písacím stolom v Dűsseldorfe. Ponad rám okuliarov mi venoval skeptický pohľad a poznamenal: „S malým vydaním, povedzme, tritisíc exemplárov, to môžeme skúsiť.“ - Vo februári roku 1968 vyšli Spomienky na budúcnosť.

Julius Verne, patron všech fantastických románů, se pojednou stal docela střízlivým spisovatelem; úsilí dosáhnout hvězd už není utopií a kosmonauti našeho desetiletí necestují kolem světa za 80 dní, ale za pouhých 86 minut. Chtěli-li bychom zde předpovídat jednotlivé etapy a časové možnosti příprav fantastické cesty vesmírem, zjistili bychom, že bude patrně uskutečnitelná za kratší dobu, než jakou vyžadoval vývoj od verneovské cesty kolem světa za 80 dní k bleskovému šestaosmdesátiminutovému obletu. Nenechme se však spoutat příliš úzkými časovými hranicemi — předpokládejme, že naše kosmická loď opustí Zemi na cestě ke vzdálenému, cizímu slunci teprve za 150 let…

Napsat tuto knihu byl stejně odvážný čin, jako ji číst. Vědci ji zařadí jako utopii na index knih, o nichž lépe nemluvit, protože se její názory a důkazy nehodí do pracně slepené mozaiky zkostnatělé školní moudrosti. Laikové, zneklidňovaní i ve spánku vidinami budoucnosti, se stáhnou do ulity dobře známého světa před možností, ba dokonce pravděpodobností, že naše minulost je ještě záhadnější, smělejší a tajuplnější než všechny úvahy o budoucnosti.

Taky to pravda není, protože zlaté rouno byla kůže zcela zvláštní, s překvapivými vlastnostmi: Uměla totiž létat! Pověst praví, že Frixos, syn krále Athamanta, měl nesmírně zlou macechu, která mu připravila velké trápení. Aby se ho zbavil, unesla ho spolu s Frixovou sestrou jejich vlastní matka. Posadila obě děti na zlatou kožešinu z okřídleného skopce, kterou jí posel bohů Hermes údajně kdysi daroval. Na kůži tohoto zázračného zvířete letěli oba sourozenci vzduchem nad zemí i nad vodou a přistáli nakonec v Aie, hlavním městě Kolchidy. To byla říše na nejzazším konci Černého moře. Král Kolchidy je líčen jako věrolomný a prchlivý tyran, který si kůži z „létajícího skopce“ nehodlal už nikdy dát vzít. Zlaté rouno nechal pevně přibít na strom, aby nemohlo odletět. Navíc byl jako hlídač služebně angažován drak, který dštil oheň a „nikdy nespal“.

Víte, co je to orgie? V naučných slovnících se praví, že u starých Řeků to byl posvátný obřad s náboženskými rituály. Dnes se pod slovem orgie chápe spíše nevázané chování, při němž ani sex nepřijde zkrátka. Ve starém Řecku tomu nebylo jinak, i když to encyklopedie stydlivě zamlčují. Muži se setkávali odpoledne k filozofickým debatám. O pár hodin později z toho bylo „sympozion“ - pitka. A ta často končila orgií. Manželky při nich nikdy nebývaly, zato tím více chlapců a jinochů. Řecko velkých filozofů neznalo v tomto směru žádná tabu. V antické Heladě se uvažovalo a cítilo jinak.