LOBSANG RAMPA: Jeskyně předků III.

„Vidím, žes neztrácel čas, Lobsangu!” prohodil zvesela. „Myslel jsem, že se stavíš na jednu z tvých nesčetných svačinek!” „Ne, ctěný lámo,” odpověděl jsem, „rád bych se dobral určitého pochopení, protože musím přiznat, že ony sexuální záležitosti západního světa mě velice udivily, když jsem o nich tolik slyšel od obchodníků a jiných.” Usmál se na mě a pravil: „Sex vzbuzuje mnoho zájmu, ať je to kdekoliv. Ostatně to, co udržuje život na Zemi, je právě on. Pohovořme si o tom, když tě to zajímá.”

LOBSANG RAMPA: Jeskyně předků II.

„Ty vedeš dobrý život, Lobsangu, proto se nemáš čeho bát — a tak se neboj ničeho! Ale jsou takoví, kteří páchají zločiny a druhým činí bezpráví, a ty, když jsou sami, svědomí tuze trápí. Tvorové nižšího astrálu se živí strachem, jsou napájeni těmi, jež trápí svědomí. Lidé vytvářejí zlo myšlenkami. Možná že se někdy v budoucnu ocitneš v prastarých katedrálách nebo chrámech, které už stojí celá staletí, jako náš Džókchang. Ve zdech těchto budov ucítíš dobro, jež se zde soustřeďuje. Ale když pak náhle navštívíš velice staré vězení, kde se odehrála spousta utrpení a pronásledování, budeš mít pocit úplně opačný. Z toho plyne, že obyvatelé domů utvářejí myšlenkové formy, které se vtisknou do jejich stěn...”

LOBSANG RAMPA: Jeskyně předků

U vzdálenější stěny byla opřená ohromná socha, z níž mé zamrazilo v zádech. Bylo to skrčené kočičí tělo, ale s ženskou hlavou a rameny. Oči vypadaly jako živé a tvář měla napůl výsměšný a napůl zvídavý výraz, který mě poněkud lekal. Jeden láma poklekl na podlahu a pozorně si prohlížel jakési značky. „Podívejte!” zvolal, „toto obrázkové písmo ukazuje, jak spolu lidé a kočky hovoří, znázorňuje, jak duše opouští tělo a putuje podsvětím.”

Top