Kořeny indoevropské duchovní tradice (část 2.)

„Vidění světa coby obrovského hmoždíře s paličkou, ve kterém se „křeše život“, je nejen klíčem k pochopení pravého smyslu původního indoevropského křesťanství a filosofie, ale zároveň i prastarého obřadu sómy a uctívání takto zrozeného či vykřesaného „Spasitele“ – „Krista“ – „zlatého dítěte v jesličkách“, jak se zpívá ve Védě. Základním termínem je zde védské slovíčko „su“, znamenající právě „křesání“, „duchovní zrozování“ a od něj odvozené slovo pro „toho vykřesaného“ – „sómu“ – „Krista“. Slovesný kořen „su“ prostupuje celou védštinou i sanskrtem a označuje vždy pravé dobro, štěstí, správnost a lidství. Oznamuje všem, že pouze to je a může být „dobré“, „šťastné“ a skutečně živé, co prošlo procesem křtu mezi dvěma „činely“, co se „zrodilo uprostřed“ v poznání agresivity a nelidské kamennosti obou slepých kosmických sil.“

Cesta k dokonalosti (část 3.)

“Ve smyslově postřehnutelném světě člověk dospívá k prožitkům, které otupují jeho postřehovací schopnost natolik, že mu psychická oblast zcela uniká. Vstoupí-li na cestu duchovního zdokonalení, opustí tuto sféru pomocí vědomého pozorování sebe sama na psychické úrovni a posléze postupuje k Prázdnotě, která je za hranicí všeho dění. V tom případě nemůže dosáhnout této Prázdnoty ihned. Zatím co k ní upíná pozornost, bezděčně naráží na psychickou (astrální) oblast, která na to reaguje vysíláním křižujících se vibrací do jeho vědomí. A to se děje až do okamžiku, kdy vědomou pozorností dosáhne hledané Prázdnoty. Pak nastane klid.
Tento postup se nazývá střední cesta.”

Stránky

Top