„Atlantid?“ pomyslel jsem si v duchu, „ta oblast se přece jmenovala Atlantida,“ a lámovi jsem to řekl. Dobrosrdečně se zasmál a odpověděl: „Ne, ne, Lobsangu, žádné jedno místo zvané Atlantida neexistovalo, je to všeobecný název mnoha zemí, které se beze stopy sesuly na dno oceánu.“
„Ach, já jsem se domníval, že Atlantida byla místem tak vyspělé civilizace, že pro ní jsme jen tlupa vesnických balíků, a vy teď najednou prohlásíte, že žádná Atlantida neexistovala.“

„Víš, Lobsangu, to je poměrně dlouhé vyprávění a zavádí nás na spletité cestičky dávných dějin, o nichž nemají dostatečné znalosti dokonce ani někteří lámové. Ale stručně řečeno, stalo se asi toto: naše planeta už byla zralá k osídlení, a tak naši vládci rozhodli, který druh bytostí sem bude vysazen – a byli jsme to my, lidé. Vládci je nazývám proto, že to byli hlavní představitelé Zahradníků Země i dalších planet.

„Neboj sa, brat môj, toto je len simulácia, sme v Sále spomienok, v Sále poznania Zeme, neboj sa toho, čo sa bude diať – je to len veda a ilúzia – svet ilúzie. Niečo uvidíš a to, čo uvidíš bude pravda.“

„Pozerali sme sa v nemom úžase. Oblaky akoby s božou pomocou zmizli a pod nami sme videli trblietavý svet plný vyšších bytostí. Ako sme klesali videli sme rozprávkové mestá týčiace sa do nebies, mohutné stavby, nadpozemské a takmer neuveriteľné pri pohľade na jemné kontúry budov. Vysoké vežičky a vyduté kupoly a od veže k veži sa ako pavučina tiahli mosty a rovnako ako pavučiny sa skveli živými farbami – červenou a modrou, fialkastou a fialovou a zlatou – zvláštne, keďže tu nebolo slnečné svetlo. Celý svet bol skrytý za oblakmi. Letiac od jedného mesta k druhému som sa obzeral navôkol a zdalo sa mi, že celá atmosféra žiari, všetko na nebi bolo zdrojom svetla – nebolo tu ani jedného tieňa – a predsa som nevidel žiaden centrálny zdroj svetla. Vyzeralo to, že svetlo vydáva samotný obal z oblakov – svietilo rovnomerne a malo takú kvalitu, až bolo ťažké uveriť, že také svetlo môže jestvovať – také čisté a jasné.“