Naneštěstí jsem si i já myslel, že patřím k obětem s chybějící nebo zmutovaným genem štěstí. Vrávoral jsem v neúprosné palbě uprostřed vysilujícího emocionálního vězení. Můj otec právě zemřel po dlouhém bolestivém boji s rakovinou. Byl jsem jeho nejdůležitějším ošetřovatelem a strávil čtyři měsíce létáním tam a zpět mezi Wisconsinem a New Yorkem, kde bydlel. Jeden let každé tři nebo čtyři dny. Mezi čekáním u jeho smrtelné postele jsem se snažil dodržovat výzkumný program, učit, a psát žádost o prolongaci grantu na National Institutes of Health. Dalšímu navýšení hladiny stresu prospěla okolnost, že jsem se nacházel uprostřed emoce vysávajícího a ekonomicky zničujícího rozvodu.

„Kdybys mohl být kýmkoli, kým bys chtěl být?“ Hloubáním nad touto otázkou jsem kdysi strávil spoustu času. Byl jsem posedlý představou, že bych mohl změnit identitu, protože už jsem nechtěl být sám sebou. Měl jsem dobré povolání buněčného biologa a profesora na lékařské univerzitě, ale to nijak neměnilo skutečnost, že můj soukromý život byl v troskách. Čím usilovněji jsem hledal štěstí a spokojenost tím jsem byl nespokojenější a nešťastnější. V jedné z chvil takového přemítání jsem se téměř rozhodl opustit své bídné doživotní vězení…