Ověření funkce bezpohybového generátoru MEG

Na internetu jsou spousty neúspěšných konstrukcí MEGu a článků odsuzujících MEG jako nefunkční zařízení, avšak kdo hledá, najde i pozitivní články konstruktérů, kteří MEG úspěšně spustili a pokračují s jeho vývojem. Proto jsem začal k MEGu přistupovat optimisticky, ale s rozvahou a s odhodláním podrobit MEG důkladným experimentům.

Abstrakt: Tato práce byla vytvořena za účelem prezentace zařízení jménem MEG (bezpohybový elektromagnetický generátor), „volné energie“ a souvislostí s dnešními zákony fyziky a elektrotechniky. Rovněž byla zkonstruována replika MEGu sloužící k výuce a dalším experimentům na ISŠ Nová Paka.

Klíčová slova: MEG, „volná energie“, součinitel výkonu COP>1

1) Úvod

Zhruba před rokem jsem se poprvé dozvěděl o existenci MEGu. To, co jsem před tím považoval za nemožné, se rázem stalo skutečností. Byl jsem tehdy student druhého ročníku technické střední školy a byl jsem přesvědčen o tom, že zařízení s COP>1 neexistují. Myšlenka MEGu mi však nedala spát, a tak se ze mě stal člověk zabývající se touto problematikou a později i konstruktér samotného MEGu. Nyní se snažím své poznatky o zařízeních s COP>1 a „volné energii“ zhodnotit a prostým způsobem publikovat, jelikož jsou to často neoprávněně odsuzované myšlenky nové vědy.

2) Charakteristika projektu

Bezpohybový generátor je jen jedním zařízením, které využívá takzvané „volné energie“, a tudíž pracuje se součinitelem výkonu COP>1 (Coefficient of Performance - zkráceně COP a česky „součinitel výkonu“). COP nám udává poměr mezi energií z přístroje vystupující a energií do přístroje vstupující, to znamená, že do přístroje s COP>1 vstupuje i nám dosud neznámá energie bez vykonání práce, výstupní energie je pak vyšší než námi známá vstupní. Takový přístroj není „perpetuum mobile“, jak by se na první pohled mohlo zdát, jelikož patří do takzvaných „otevřených systémů“. Přístroj sestrojený jako „otevřený systém“ je konstruován tak, aby byl při svém provozu schopen přijímat „volnou energii“ z prostředí, ve kterém se nachází, ať už je to kdekoli. S pojmem „otevřený systém“ vás později podrobně seznámím.

Systém, jenž přijímá energii zdánlivě z „ničeho“, se může zdát jako nemožný a ani se nedivím lidem, kteří na tuto myšlenku nehodlají přistoupit, protože samotné „zákony“ termodynamiky nedokážou a ani nemohou popsat činnost těchto zařízení, a to z jednoho prostého důvodu. Při vzniku termodynamických „zákonů“ nebylo uvažováno o zdrojích „volné energie“ a přístroje s výstupní energií větší než vstupní byly brány jako nemožné, tudíž byla v těchto „zákonech“ vyjádřena jen poloviční pravda.

Za vznik MEGu vděčíme především americkému týmu vědců pod vedením vynálezce a atomového vědce Tomase E. Beardena, který již dlouho publikuje své myšlenky a objevy na své internetové stránce www.cheniere.org, kde mimo jiné popisuje způsoby čerpání „volné energie z aktivního vakua“. Dále je autorem knihy o „volné energii“ a nepřeberného množství materiálů na toto téma rozesetého po internetu.

Beardenův tým nejen ověřil funkci principu MEGu, ale nechal si jej i patentovat, a tak byl 26. března 2002 udělen US patent číslo 6.362.718, kde jsou jako vynálezci uvedeni Stephen L. Patrick, Ph.D, Thomas E. Bearden Ph.D, James C. Hayes Ph.D, Kenneth D. Moore Ph.D a Kenny L. James.

Patent s detailním popisem MEGu byl zveřejněn na Beardenových internetových stránkách, kde se stal vzorem pro repliky dalších vědců, kteří podle patentované konstrukce vytvořili své vlastní funkční MEGy.

Jedním takovým vědcem je i francouzský vědec J. L. Naudin, který na své internetové stránce http://jnaudin.free.fr/html/meg.htm detailně zveřejnil svou konstrukci MEGu. Nyní je J. L. Naudin členem Beardenova týmu. Podle plánů J. L. Naudina jsem zkonstruoval a odzkoušel i svou repliku MEGu pro účast v soutěži ENERSOL 2009.

V roce 2002, kdy byl MEG patentován, se velice mluvilo o komerčním využití tohoto nového vynálezu. Ve Spojených státech opovrhovaný vědec T. E. Bearden se se svým týmem přesunul do Maďarska, kde chtěl své dílo dokončit a provést nutná vylepšení, zejména pak zvýšení výkonu celého zařízení. Dokonce byla i založena firma Magnetic Energy Limited a snad i „továrna“ na výrobu „bezpohybových generátorů“ s největší pravděpodobností rovněž v Maďarsku. Bearden uzavřel dohodu s National Matarials Science Laboratory (státní zkušebnou materiálů) při Akademii věd jedné spřátelené země (zřejmě v Maďarsku – pozn. autora). Nakonec se však Beardenovi a jeho týmu podařilo vyvinout MEG, jako automotivní modulární systém s uzavřenou smyčkou o výkonu 2,5 kW. S vylepšováním MEGu byla zároveň vyvíjena synchronizační jednotka, kterou se čtyři moduly o výkonu 2,5 kW mohly spojit a dosáhnout tak výkonu 10 kW. Z výrobní linky však dosud nevyšel ani jeden kus.

Samotná podstata MEGu však zůstala zachována v patentu, ostatně jako i jiné systémy na využití „volné energie“, ať už z „éterického pole planety“ nebo z „aktivního vakua“. Jsem o funkčnosti Beardenova MEGu plně přesvědčen, jelikož v nynější době se patenty vydávají pouze na fungující zařízení.

Bearden na svých webových stránkách také kritizuje dvouvodičové systémy elektrických obvodů. Tvrdí, že každý náboj a dipól jsou od svého vzniku zdrojem EM energie, kterou vylévají nepřetržitě do prostoru. Popisuje, jak každý pracně vytvořený dipól v obvodu je ničen dvouvodičovým systémem díky tomu, že se část energie z něj tekoucí do obvodu vrací zase zpátky, a tím ničí sám sebe a zabraňuje tomu, aby byla využita také EM energie vlastního dipólu. Vychází z objevu fyzikálního principu narušené symetrie opačných nábojů. Za objev narušené symetrie získali fyzici Lee a Yang v roce 1957 Nobelovu cenu, ale jejich objev jako by byl zapomenut a dosud se ani neučí na žádné škole. Bearden tento princip popisuje jako jediný schopný objasnit původ energie v elektrických obvodech.

Bearden své teorie a především objevy staví na základě toho, že nepoužívá standardních, již zmíněných termodynamických systémů, protože je považuje za mylné. Hlavně však nepoužívá omylu elektrotechniky, tedy současných Maxwellových rovnic, což jsou podle něj upravené a zkomolené rovnice, z kterých byl vynechán popis a hlavně možnost existence zdrojů „volné energie“. Proto se nedají ani popsat zařízení, která z těchto zdrojů těží energii s COP>1, tudíž jsou lidmi věřícími současným Maxwellovým rovnicím odsouzena jako nemožná, a to jen proto, že byla z těchto rovnic odstraněna.

MEG ve své podstatě není ničím jiným než elektromagnetickým čerpadlem odčerpávajícím energii z podélných elektromagnetických vln (EM energie) existujících téměř v nekonečném množství v prostorovém vakuu. MEG odčerpává „volnou energii“ v podobě EM energie, kterou permanentní magnet neustále vylévá do prostoru. MEG tímto způsobem pracuje podobně jako tepelné čerpadlo odčerpávající energii z prostředí

Beardenův tým dále považuje čas za zhuštěnou energii, jinými slovy tvrdí, že „volná energie“ pochází z časové domény, z množství podélných EM vln vyplňujících „prázdné vakuum“ časoprostoru. Touto formulací času byla sestavena podle Einsteinovy rovnice (1) nová rovnice (2), kde hmota energie byla nahrazena změnou času.

Rovnice (1):

2 E = mc²

Rovnice (2):

E = Δtc²

Zmíněné objevy učiněné Beardenovým týmem jsou způsobeny vědeckými poznatky o tom, jak a z čeho čerpat volnou energii. Těmto poznatkům se dá jen velmi těžko porozumět a stěží si je přiblížíme stávajícími „zákony termodynamiky“ nebo „Maxwellovými rovnicemi“.

Poznatky o „volné energii“ však nejsou pouze objevem Beardenova týmu a nynější doby. Snad první, kdo objevil „volnou energii“, byl Nikola Tesla, který si nechal svůj systém na čerpání energie z takzvaného „éterického pole Země“ patentovat. Jednalo se o dva patenty, „Přístroj pro využití zářivé energie“ podaný 21. března 1901 a udělen byl 5. listopadu 1901 s číslem 685.957. Druhý patent byl podán i udělen ve stejné dny a měl číslo 685.958. Na právě zmíněné objevy dále navázal T. H. Moraye, který především zdokonalil Teslův přístroj z prvního patentu. Objevy na poli „volné energie“ však pokračovaly, patří sem například Crookeho radiometr - přístroj detekující Teslovu energii, „orgonový akumulátor“ demonstrovaný ve 40. letech 20. století dr. Wilhelmem Reichem, a v nedávné době magnetické motory s COP>1 Kawainův motor a Takahashiho motor.

3) „Volná energie“ & Termodynamické zákony a Maxwellovy rovnice

Herman von Helmholtz v roce 1847 zapudil myšlenku, že zařízení typu „perpetuum mobile“ se nedají zkonstruovat, a proto neexistují. Do této doby a zejména před rokem 1800 byla myšlenka nazývaná „perpetuum mobile“ považována za reálnou.

Aby Helmholtz svá tvrzení podložil, vycházel z předpokladu, že energie se dá měnit z jedné formy na druhou a energie v jakémkoli systému musí být zachována. Uvažováním o mechanických strojích převádějící energii dospěl k závěru, že energie se nedá efektivně převádět, aniž by nedošlo ke ztrátám energie v systému. Ztráty prohlásil jako ztráty třením v mechanických systémech a určil, že tyto ztráty vycházejí ze zařízení v podobě tepla.

Helmholtz vyjádřil teplo jako formu energie skládající se z malého, náhodného pohybu v molekulách hmoty. Prohlásil práci i teplo za energii a ztráty práce ve stroji za příčinu vzniku tepla.

Tyto úvahy dále v roce 1850 rozvedl Rudolf Clausius a vyslovil tak definici všeobecně známou jako „První zákon termodynamiky“, který tvrdí, že „energie může být změněna z jedné formy na jinou, ale nemůže být ani vytvořena, ani zničena“. „První termodynamický zákon“ se dá shrnout do pěti bodů.

• Stroje typu perpetuum mobile nejsou možné.

• Povaha tepla je redukována na náhodný pohyb molekul hmoty.

• Předpokládá se, že energie se může změnit z jedné formy na jinou bez jakéhokoli vysvětlení, jak k této přeměně v konkrétním případě skutečně dojde.

• Energie není vytvořena, ani zničena průchodem přes nějaký mechanismus.

• Všechny formy energie se chovají stejným způsobem.

„Druhý termodynamický zákon“ byl odvozen z chování tepla v uzavřených systémech. Tento zákon tedy říká: „V uzavřených systémech se entropie nesnižuje. Stupeň uspořádání se v uzavřeném systému spontánně nezvýší bez vynaložení práce. Mezi všemi dovolenými stavy systému s danou velikostí energie, určitým počtem částic a při určitém objemu existuje pouze jeden rovnovážný stav. Je nemožné zkonstruovat zařízení, které pracuje v cyklu a neprodukuje žádný jiný efekt než práci a vyměňuje si teplo s jediným rezervoárem“. Takto popisuje termodynamické zákony Peter A. Lindemann ve své práci Elektrodynamika & Volná energie.

Tímto popsaným způsobem se obecně chovají známé chemické procesy, standardní elektrická zařízení a teplo, naopak pole „éterické energie“ planety se tak nechová. Tento fakt je podložen množstvím experimentů. Jedním takovým experimentem je i chování „orgonového akumulátoru“.

V roce 1940 vynalezl Wilhelm Reich takzvaný „orgonový akumulátor“. Jedná se o obyčejnou bednu, v níž je střídavě vrstven organický a anorganický materiál. Toto zařízení umožňuje koncentraci pole „éterické energie“, které způsobí zahřátí celého systému bez vynaložení práce, a to porušuje „Druhý zákon termodynamiky“. „Volná energie“ je zde v podobě „éterické energie“, kterou lze akumulovat bez vynaložení práce, a pak ji jen donutit, aby práci konala.

Pole „éterické energie“ rovněž porušuje „První termodynamický zákon“, neexistuje totiž způsob, kterým by se nějaká energie převedla na energii „éterickou“, tedy energii prostředí.

Termodynamické zákony jsou obecně zastaralé a popírají existenci zdrojů „volné energie“ a nepovažují za reálné konstrukce strojů na jejich čerpání, jako je například MEG. V 60. letech 19. století sloučil James Clerk Maxwell elektrická a magnetická pole do společného modelu. Maxwell v roce 1865 publikoval své dílo na toto téma a užíval v něm quaternionů (čtveřic), tedy quaternionovou algebru, která podchycuje mnohem více charakteristik a funkcí nauky, kterou popisuje, než vektorová nebo tenzorová algebra. Maxwell ve své práci uvedl svých 20 rovnic a jejich 20 neznámých pro popis elektrického a magnetického pole. Před svou smrtí v roce 1879 začal Maxwell přepisovat svou knihu z roku 1873 pro druhé vydání s jednoduššími rovnicemi.

Po smrti Maxwella se jeho rovnic chopil Oliver Heaviside, který je společně s Gibbsem a Hertzem zjednodušil na pouhé čtyři rovnice ve vektorovém tvaru o čtyřech neznámých. S tímto dílem si pak ještě zahrál Lorentz, který rovnice ještě ořezal symetrickým rekalibrováním.

Původní Maxwellova teorie a ještě i Heavisideho zkomolenina zná dva hlavní druhy elektromagnetických systémů. První takzvaný „uzavřený systém“ je v rovnováze s okolím, a tak z něj nemůže přijímat a využívat „volnou energii“. Druhý takzvaný „otevřený systém“ je naproti tomu s okolím v nerovnováze a může z něj tedy odčerpávat „volnou energii“.

Příkladem prvního (rovnovážného) systému je například veslice plující po vodě. K tomu, aby se pohybovala, je zapotřebí neustálé síly potřebné k veslování. Taková veslice nikdy nevyužije větru ke svému pohonu jako zdroje „volné energie“.

Zato příkladem druhého (nerovnovážného) systému je plachetnice plující po vodě. Zdrojem tohoto pohybu je vítr, tedy zdroj „volné energie“. Pro ovládání lodi je nyní zapotřebí pouze síly ke kormidlování, avšak tato síla je o hodně menší než ta, co dodává vítr. Takový systém ale může být i zcela „autonomní“ jako například větrný mlýn, větrná elektrárna nebo vodní kolo či vodní turbína. Zařízení druhé třídy jsou závislá pouze na tom, jak dlouho bude foukat vítr nebo proudit voda.

Totéž platí i v elektromagnetických systémech. Maxwell svými rovnicemi popsal i takzvané fluidní systémy, tedy systémy druhé třídy. Heavisidovy rovnice ještě přístroje druhé třídy připouštěly, i když jen v omezené formě. Heavisidovy rovnice se řešily analyticky a často připomínaly noční můry kalkulací tehdejších možností.

Za účelem odstranění obtížných výpočtů Lorenz upravil již upravené Maxwellovy rovnice symetrickým překalibrováním. Tím odstranil z rovnic například skutečnost, že v původních rovnicích se v jakémkoli elektromagnetickém systému mohl podle potřeby volně zaměnit potenciál a jeho energie. Zároveň odstranil jakoukoli možnost čerpání „volné energie“ a ze dvou systémů ponechal jen ten první.

Běžné termodynamické systémy první třídy nikdy nemohou dosáhnout COP>1 díky tomu, že z energie, co do zařízení vkládáme, jsou odečítány ztráty v zařízení a výstupní energie je tak menší než energie vstupující do systému. Jelikož takovéto zařízení není schopno přijímat „volnou energii“ a kompenzovat tím ztráty, dosahuje COP

Součinitel výkonu, tedy COP>1 je zaručen pouze u nerovnovážných systémů druhé třídy, které využívají vstupující „volné energie“. Klasickým případem je tepelné čerpadlo. Tepelná čerpadla pracují s termodynamickou tepelnou nerovnováhou okolí, např. vnějšího ovzduší. Získává tepelnou energii z okolní atmosféry a využívá ji k vytápění. Dobré tepelné čerpadlo může dosahovat až COP = 4.

Systémy s výstupní energií větší než vstupní jsou tedy již dlouho známé, s výjimkou elektrodynamiky, odkud je Lorentz odstranil.

4) MEG – The Motionless Elektromagnetic Generator (Bezpohybový elektromagnetický generátor)

Obr. 1 Pohled na konstrukci MEGu

MEG (obr. 1) se na první pohled může zdát jako obyčejný transformátor, ale zdání může někdy klamat. Snad první odlišnost od transformátoru je to, že mezi oběma polovinami jádra je vložen permanentní magnet (Ferrite Magnet). Jádro (Metglas core AMCC-320) je složeno ze dvou polovin tvaru C (na obrázku není jádro rozděleno). Výstupní cívky (Secondary coil OUTPUT), které slouží jako výstup elektrické energie z MEGu, jsou navinuty na každé z polovin jádra (magnetické cesty). Další dvě cívky (Primary coils) jsou vstupní neboli také řídicí cívky. Z obrázku je patrné, že jsou jiné konstrukce než cívky, které J. L. Naudin použil při stavbě své funkční repliky (obr. 12). Funkce vstupních cívek však zůstává stejná.

5) Součásti MEGu

Jádro je u konstrukcí jak Beardenova zkušebního MEGu, tak Naudinovy funkční repliky podobné C-jádrům používaným u některých transformátorů. Toto jádro má velmi speciální vlastnosti. Materiál, z kterého je jádro, vyrábí firma Metglas, která ho označuje jako amorfní slitinu 2605SA1. Tento magneticky měkký materiál s velmi úzkou magnetizační smyčkou je vyroben ze železa, neodymu a bóru. U typu AMCC-320 se oblast nasycení pohybuje okolo hodnoty 1,2 T a jádro vykazuje velmi dobré vlastnosti při vysokých frekvencích, především velmi nízké ztráty. Podíváme-li se na jádro (obr. 2), přijde nám jako jeden kus odlitý ze speciální slitiny, ve skutečnosti se jedná o velmi tenké plíšky. Plíšky jsou velice pružné a při nadměrném zatěžování se neohýbají, nýbrž praskají. Z těchto tenkých plíšků je jádro za určité teploty slisováno. Rozměry C-jádra a jeho hysterezní smyčku si můžete prohlédnout na obrázku níže. Výrobcem těchto jader je firma Metglas, která je vyrábí jako produkt POWERLITE® C-Cores.

Obr. 2 Jádro

Permanentní magnet je jakýmsi srdcem celého MEGu a je přímo odpovědný za COP>1. Magnet musí být dostatečně silný, ale nesmí daný typ jádra vést do saturace a v patentové listině na MEG je tato skutečnost vyjádřena jako odlišnost od předešlých zařízení. Pro typ jádra AMCC-320 by se nechaly použít například feritové magnety, které hodnoty 1,2 T nikdy nedosáhnou nebo magnety ze sintrovaných vzácných zemin, které se hodnotě 1,2 T blíží. Magnety ze sintrovaných vzácných zemin jsou schopny tuto hodnotu přesáhnout, jako například magnety z materiálu NdFeB. Avšak použití těchto magnetů je lepší, protože v zařízení vykazují delší životnost než feritové permanentní magnety.

Vstupní (řídicí) cívky jsou vyrobeny z obyčejného smaltovaného měděného drátu. Rozměrově jsou navinuty tak, aby se vešly mezi strany permanentního magnetu a okraje čel výstupních cívek, po přiložení a stáhnutí obou polovin jádra k sobě. Cívky mohou být navinuty na již připravené kostřičky a až poté nasazeny na jádro nebo přímo navíjeny na C-jádra.

Výstupní cívky jsou daleko větší než cívky řídicí. Také jsou navinuty ze smaltovaného měděného drátu, ale mají mnohem větší nároky na izolaci oproti řídicím cívkám, které jsou bez izolace jednotlivých vrstev vinutí. Jelikož se ve výstupních cívkách indukuje napětí v řádu kilovoltů, musí být provedena řádná izolace jednotlivých vrstev vinutí. Cívky jsou navíjeny přímo na C-jádra.

Řídicí elektronika spíná střídavě vstupní cívky, funkci a důsledek tohoto spínání popíšu později. K MEGu však mohou být připojeny i obvody zajišťující jeho samostatnost jako přenosného zdroje energie bez použití vnějších zdrojů.

Spínací obvod [24] je v první fázi připojen k vnějšímu zdroji elektrické energie [38], z kterého čerpá energii pro spuštění MEGu. Obvod napájený z tohoto zdroje střídavě spíná řídicí cívky a ve výstupních cívkách se tak začne indukovat energie. K jedné z výstupních cívek [30] je připojen usměrňovač s filtrem [40] a odběr z ní je řízen regulátorem [42]. Energie z regulátoru [42] pak jde do zátěže [44]. Druhá výstupní cívka [29] je také připojena k usměrňovači s filtrem [33] a regulátorem [34], ale energie z regulátoru [34] nejde do zátěže, nýbrž zpětně napájí spínací obvod [24]. Aby se MEG mohl napájet sám, musí snímací obvod [36] detekovat předem určenou velikost napětí na výstupu regulátoru [34] druhé výstupní cívky [29]. Snímací obvod [36] po detekování této velikosti napětí odpojí externí zdroj energie [38] od spínacího obvodu [24] a připojí k němu výstup regulátoru [34] druhé výstupní cívky [29]. Je-li MEG dost výkonný, je na výstup regulátoru [34] druhé výstupní cívky [29] rovněž připojena zátěž [126].
Pro ověření funkce MEGu je však nezbytný jen spínací obvod, ostatní obvody mohou být vynechány s tím, že zařízení se stane závislé na externím zdroji energie a bude se k němu muset připojit speciální zátěž. Za tohoto předpokladu sestrojil J. L. Naudin i svou funkční repliku MEGu, kde navrhl elektroniku pouze pro spínací obvod.

Všechny kapitoly a detaily viz originál studie:

www.nwoo.org/freeenergy/Prelozene/MEG.pdf
http://www.issnp.cz/pdf/horky_enersol/MEG.pdf

Související odkazy také zde:

http://www.issnp.cz/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2009030002
http://www.energie21.sk/archiv-novinek/Bezpohybovy-elektromagneticky-gen...
http://www.issnp.cz/view.php?cisloclanku=2009030002
http://www.issnp.cz/view.php?cisloclanku=2010030001
http://www.issnp.cz/pdf/horky_enersol/fotopriloha.pdf
http://www.issnp.cz/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2009090004
http://www.enersolis.cz/sbornik/sbornik_enersol_2009.pdf
http://www.cez-okno.net/clanok/meg-prirucka-pro-laika?quicktabs_1=0&quic...

10) Moje konstrukce MEGu v3.0 podle J. L. Naudina

Poznatky moderní vědy, ale i experimenty z minulosti o „volné energii“ mě velice fascinovaly. Jelikož jsem však o těchto poznatcích četl i spoustu negativ začal jsem být k „volné energii“ a ke strojům s výstupní energií větší než vstupní trochu skeptický. Jelikož jsem získal finanční podporu ISŠ Nová Paka, rozhodl jsem se zkonstruovat MEG pro důkladné ověření funkčnosti zařízení s COP>1, tak jak jej navrhl J. L. Naudin.

Na internetu jsou spousty neúspěšných konstrukcí MEGu a článků odsuzujících MEG jako nefunkční zařízení, avšak kdo hledá, najde i pozitivní články konstruktérů, kteří MEG úspěšně spustili a pokračují s jeho vývojem. Proto jsem začal k MEGu přistupovat optimisticky, ale s rozvahou a s odhodláním podrobit MEG důkladným experimentům.

Jelikož je MEG extrémně složité zařízení, ač to na první pohled nevypadá, je pro jeho pochopení důležité studium odborných článků publikovaných vědci, jako jsou Bearden nebo Naudin. Tyto články jsou publikovány na internetu a jsou napsány v angličtině. Abych měl alespoň částečnou jistotu o funkčnosti MEGu, kontaktoval jsem prostřednictvím e-mailu J. L. Naudina, který na mé dotazy odpověděl, a to následovně (originál e-mailu v příloze)

• MEG pracuje jak tvrdí Bearden ve své patentové listině, na MEG.

• Výstupní signály jsou stejné jako v patentu Beardenova MEGu.

• Je zřejmé, že COP bylo změřeno s danými požadavky.

• Dosud se mi nepodařilo vytvořit MEG jako autonomní systém s uzavřenou smyčkou.

• Nejedná se o chybu měření.

• COP>>1 bude úplně potvrzen, až bude vytvořen MEG jako autonomní systém s uzavřenou smyčkou.

Po obdržení těchto informací již nic nebránilo zkonstruování MEGu. Snad největší problém byl s koupí speciálního jádra typu AMCC-320. Nakonec ho škola zakoupila od firmy Farnell za částku cca 2500Kč. Jádro je na obr. 2 i s přibližnými rozměry.

Na každou polovinu C-jádra byly navinuty výstupní cívky, nejprve se však zhotovily čela cívek, a to podle rozměrů na obr. 10. Celkově bylo zhotoveno 8 čel, 4 čela pro výstupní cívky a 4 čela, které byly použity pro výrobu kostřiček na vstupní cívky.

Pro navíjení výstupních cívek nebyly vytvořeny kostřičky. Čela výstupních cívek byly nasazeny volně na C-jádra a připevněny izolační páskou k jednotlivým stranám jádra. Mezi čela pak byla vložena izolační vrstva, na kterou bylo navíjeno vinutí. Výstupní cívky mají 1500z. a jsou složeny z cca 30 vrstev. Díky tomu, že se při provozu MEGu má v cívkách indukovat napětí vyšší než 1kV peak- to- peak, byla mezi každou třetí vrstvu vinutí vložena izolace s elektrostatickou pevností 1kV a každá vrstva vinutí byla lakována.

Vstupní cívky byly navinuty na vytvořené kostřičky bez izolace jednotlivých vrstev vinutí a později nasazeny na jednotlivé poloviny jádra.

Nakonec byly obě poloviny jádra staženy k sobě tak, jak výrobce jádra označil na obou polovinách jádra. Na stažení jádra závisí i indukčnosti jednotlivých cívek, a tak jsme se v tomto ohledu trochu odchýlili od parametrů Naudinova MEGu.

Jako permanentní magnet jsme použili tři feritové magnety, jejichž rozměry umožňovaly vložení do MEGu tak, jak již bylo popsáno a bez úprav jejich rozměrů.

Jako externí zdroj pro napájení MEGu jsme použili několik DC zdrojů a dospěli jsme k závěru, že vlastnosti MEGu také závisí na vnitřním odporu zdroje.

Zátěž MEGu je velice důležitá, a to z hlediska funkčnosti MEGu. Při experimentech a měření výkonu MEGu jsme se přesvědčili o tom, že pro docílení COP>1 musí být použita nelineární zátěž. Nejprve jsme však použili lineární zátěž a výstupní výkon byl velice nízký, pak jsme ale připojili nelineární zátěž a výstupní výkon náhle rapidně stoupl. Jako nelineární zátěž jsme použili dvě 9W zářivky, na kterých byl měřen výstupní výkon a COP našeho MEGu. Nutno poznamenat, že z zářivek námi použitých byl odstraněn integrovaný startér. Při provozu MEGu jsme experimentovali s velikostí vstupního napětí a s různými zářivkami a dospěli jsme k závěru, že MEG se pomocí pracovní frekvence musí při každé změně vstupního napětí a druhu nelineární zátěže naladit na co největší výstupní výkon a na co nejlepší přibližný sinusový tvar výstupního proudu, jen tak se dá docílit COP>1.

Z důvodů ladění pracovní frekvence jsme upravili řídicí elektroniku (obr. 11), abychom se v prostředku rozsahu potenciometru P1 dostali na nejvyšší výstupní výkon. V řídicí elektronice byl ke kondenzátoru C1 paralelně připojen další kondenzátor stejné kapacity, a tím jsme při ladění výstupního výkonu 9W zářivek dostali možnost rozsvěcení i zhášení těchto zářivek.

Měření výstupního výkonu a COP MEGu je velice obtížné, jelikož každý měřicí přístroj představuje lineární zátěž a snižuje tak výkon MEGu. Dalším problémem je to, že MEG je velice měkký zdroj energie, což opět ztíží měření.

Pro měření výstupního proudu jsme použili osciloskop a průběh proudu jsme měřili na 10Ω bezindukčním rezistoru, který je ve schématu řídicí elektroniky (obr. 11) znázorněn jako Rcur. Výstupní napětí bylo měřeno v efektivních hodnotách přístrojem DV01. Po provedených výpočtech v tabulce (tab. 1) z naměřených hodnot nutno konstatovat, že MEG pracuje s COP>1.

Při našem měření jsme se pouze dopustili chyby (asi 10÷12%) při převádění výstupního proudu z maximální hodnoty na efektivní hodnotu, jelikož výstupní proud nemá přesně sinusový tvar. Proto bych naše měření nazval pouze jako přibližné měření, avšak naše chyba měření nebude nikdy tak velká, aby již zjištěný COP=2,887 klesl na COP

Naudin kvůli tomu, že výstupní proud není přesně sinusového tvaru, použil osciloskop PM3215 2x50 Mhz Philips s automatickým výpočtem efektivních hodnot a měřením výkonu. Naše zjištěné hodnoty COP v závislosti na vstupním napětí se neshodují s grafickým znázorněním na FIG. 8 (obr. 6). Tuto skutečnost dáváme za příčinu postupnému ohřívání součástek v řídicí elektronice se zvětšujícím se vstupním napětím. Tyto tepelné ztráty v řídící elektronice nám postupně snižují COP, z toho plyne, že MEG musí být zkonstruován tak, aby nevznikalo zbytečné ztrátové teplo.

Nejlepším stanovením příkonu by bylo měření napětí a proudu přímo na vstupních cívkách. Zde jsou však příkony naprosto nesinusové a proto bychom potřebovali výše uvedený osciloskop použitý Naudinem, který je nám nedostupný (99 000Kč). Tímto se sníží hodnota příkonu a vypočtený COP se pravděpodobně ještě zvýší asi o 40÷50%.

Místo, kde dochází k největším ztrátám, jsou MOSFET tranzistory BUZ11, které jsou z tohoto důvodu připevněny na chladič. Ze zdroje jednoho úspěšného konstruktéra MEGu (Jon Flickinger) již víme, že je třeba tranzistory BUZ11 nahradit rovněž MOSFET tranzistory, ale s maximálním ztrátovým výkonem 50W.

Z výsledků našeho měření v tab. 1 můžete vyčíst vyladěnou pracovní frekvenci MEGu. Pracovní frekvence však nesplňuje podmínku Noudinova MEGu, že pracovní frekvence se má pohybovat okolo 20kHz. Zatím se jako příčina jeví změna indukčností cívek vlivem většího stažení obou polovin jádra k sobě.

Jak jsem již zmínil, MEG je velice složité zařízení, a proto je třeba naše předběžné poznatky podrobit dalším experimentům, a proto budeme na ISŠ Nová Paka nadále pracovat na vylepšení MEGu.

Průběh výroby MEGu a průběžné měření je zachycen kamerou. Sestříhané FLASHVIDEO je veřejně k vidění na http://www.issnp.cz/view.php?cisloclanku=2007120001

11) Problematiky související s uplatněním MEGu v praxi

Problémy týkající se MEGu budou souviset spíše s velkými konstrukcemi tohoto zařízení. Bezpochyby se budou muset zvážit některé vedlejší účinky na okolní prostředí nebo na člověka, než se tato zařízení začnou montovat například do rodinných domů nebo jiných obytných budov.

Jedním takovým problémem je i samotná velikost zařízení a jeho výkon, jelikož MEG pracuje díky magnetickému poli, které se šíří do prostoru. Velké konstrukce MEGu budou potřebovat velké permanentní magnety, které, jak jsem již zmínil, budou vytvářet silné magnetické pole v okolí MEGu. Aby se tento jev zmírnil, musí jádro ze speciálního materiálu spoutat co nejvíce magnetických smyček magnetu.

Tento způsob by jistě postačil u malé konstrukce, ale u konstrukce s výkonem 2,5kW budou jistě vedlejší magnetická pole i tak dost velká. Energie uložená v magnetickém poli a vektorovém potenciálu pole může spolupůsobit i s vodivými materiály mimo MEG. Přitom by mohla vzniknout druhotná magnetická pole a silné elektrické proudy.

Avšak problém s magnetickým polem se dá možná vyřešit Faradayovou klecí, která dokáže toto magnetické pole úplně uzavřít, včetně samotného MEGu. Čemu ale zabránit nedokáže, jsou enormně silné účinky EMP, které jsou tak silné, že je některé státy chtěly využít jako zbraň.

Budeme-li nutně potřebovat vypnout vstupní signál silného MEGu, pak nesmí jeho pole zaniknout ihned, ale špičky se musí postupně přizpůsobovat řídicímu signálu. V opačném případě může dojít k elektromagnetickým impulsům – EMP, které jsou destruktivní pro veškerá elektronická zařízení. Problémy s EMP by se pravděpodobně týkaly i zapnutí celého přístroje.

Faktem však zůstává, že silná magnetická pole, ať už řídicích cívek nebo magnetu a tvorba EMP by byla destruktivní přinejmenším pro řídicí elektroniku v bezprostřední blízkosti zařízení.

Tyto a jistě další problémy se nám ukáží, jistě jak je již známo, až u velkých konstrukcích s velkými výkony.

12) Závěr

MEG je, jak jsem již uvedl, jen jedním z mnoha zařízení vynalezených a odzkoušených, případně patentovaných na čerpání „volné energie“. Stroje postavené za účelem využívání této energie poběží několik desítek let, aniž bychom si jich museli všimnout, v některých konstrukcích ani tento zdroj nikdy nevyčerpají. Většina je jich naprosto autonomních, takže nevyžadují žádný zdroj energie k nim připojený.

Přístroje určené k čerpání „volné energie“ jsou ty přístroje, na jejichž vývoj by se mělo lidstvo zaměřit, jelikož si musíme uvědomit, že žádné palivo není bezedné.

Někdo by mohl namítnout existenci takzvaných obnovitelných zdrojů energie, které jsou vlastně zdroji „volné energie“ a budou zde i za tisíc let. Ano, tyto zdroje jsou také budoucností lidstva, ale na celkovou zpotřebu energie, především té elektrické, zdaleka nestačí. Lidstvo je pořád ještě závislé na energiích z fosilních paliv, jako jsou ropa, zemní plyn a uhlí, a až nám tato paliva dojdou, budeme se muset poohlédnout po jiných alternativních zdrojích energie.

Budeme-li se zajímat o „volnou energii“, zjistíme, že již geniální vědec Nikola Tesla viděl ve zdrojích „volné energie“ spásu lidstva. Tesla a několik dalších dokázali i tuto energii úspěšně čerpat. Nebylo by tedy moudré využívat tyto zdroje dřív, než si zamoříme tuto planetu výfukovými plyny automobilů nebo jaderným odpadem, vytvořit zařízení dávající neomezené množství energie pro všechny a zadarmo!

Právě tyto slova „pro všechny“ a „zadarmo“ asi nejvíc brání rozvoji čerpání „volné energie“. Energetické společnosti by těmito slovy ztratily svůj význam, a proto úspěšně bojkotují jakýkoli vývoj na poli „volné energie“ a zabraňují financování těchto projektů.

Ani veřejnost se k těmto zdrojům nestaví moc přívětivě. Průměrnému člověku je při nejmenším už od základní školy vštěpován fakt, že všechna zařízení vykazují výstupní energii menší než vstupní, jinak by to bylo „perpetuum mobile“, a to neexistuje. Takový člověk se pravděpodobně nikdy nedozví, že by se mohlo jednat jen o stroj na čerpání energie z prostředí. Toto slovní spojení „čerpání energie z prostředí“ je pro vědecky nevzdělaného člověka (kterých je valná většina), jen velmi těžko představitelné. Takový člověk si jen s obtížemi představí, že kolem něj se prohání neviditelná energie, která se nechá využít a že ve vakuu známého jako nic je energie, která by dokázala vyvést lidstvo z energetické krize. S těmito lidmi se pak strašně snadno manipuluje (převážně ve školách). Jestliže jim řeknete, ať jako fakt berou něco, na co si nemůžou sáhnout a co nevidí, kupříkladu to, že žádná tajemná „volná energie“ neexistuje a oni nemají, jak by si to ověřili, pak jako fakt mohou brát i to, že tato energie existuje.

Vědecká obec se naproti tomu nechá rozdělit na skupinu vědců (valná většina), kterou nikdo nepřesvědčí o mylnosti termodynamických zákonů a Maxwellových rovnic. Slepě věří těmto „stanoveným pravidlům“ hlásající za zákony přírody. Nikdy si nepoloží otázku: „Proč bych měl věřit zákonům přes 100 let starým, které vykazují zjevné nedostatky ve svých definicích?“

Pravdou je, že je zde nemálo úkazů, které pozorujeme, které dosud nebyly řádně popsány a které podle těchto údajných zákonů přírody nemají vůbec existovat.

Na druhou stranu ve vědecké obci jsou i tací vědci, kteří si tyto skutečnosti uvědomují a nepovažují je za nemožné. Právě takoví vědci zkoumají „volnou energii“ a vynalézají zařízení na její čerpání. Často jsou napadáni a označováni jako blázni ze strany svých kolegů nebo veřejnosti. Všimneme-li si, je tento vědec v obležení většin, ať již veřejnosti nebo vědců, je vržen doprostředka stáda, které ho pomalu zašlapává do země.

Sehnat finanční podporu na výzkum čerpání „volné energie“ je velice obtížné a když si tento výzkum vědec zaplatí ze svých peněz a vynalezne nějaké zařízení, které si nechá patentovat, zjistí, že není, kdo by ho chtěl vyrábět. Pakliže se vynález přece jen dostane do stádia komerční výroby, pak je tato výroba dnešními mocnostmi, které mají ekonomiku postavenou na energiích a palivech, pozastavena. Stalo se tak zřejmě i v případě Thomase E. Beardena a jeho MEGu.

Velkým faktorem pomalého nástupu „volné energie“ je i fakt hluchosti a nezájmu společnosti o tuto problematiku. Rovněž publikace knižní a časopisová na poli „volné energie“ je velice omezená, ale v dnešní době se velkým zdrojem informací stává internet.

Budoucnost patří zdrojům „volné energie“ a aby byla tato myšlenka přijata, musí se věda odpoutat od klasických termodynamických zákonů a navrátit se k původním Maxwellovým rovnicím. Tyto zákony musí být neustále vyvraceny úspěšnými experimenty. Tesla často říkával: „Žádná teorie nemůže vyvrátit úspěšný a opakovatelný experiment, ale jediný úspěšný a opakovatelný experiment může vyvrátit jakoukoliv teorii.“

Podle této teorie jsem se řídil i já při realizaci své repliky MEGu. Jelikož jádro potřebné ke konstrukci MEGu zakoupila ISŠ Nová Paka, bude moje replika používána ve škole jako výukový pomůcka se stálou expozicí. Možná, že ISŠ Nová Paka nebude první školou na světě, která se bude zabývat oblastí „volné energie“ a zařízeními typu MEG, ale jsem přesvědčen, že to bude jediná škola v České republice, která se myšlenkami o „volné energii“ a jiného způsobu šíření elektromagnetické energie hodlá zabývat. Zároveň to bude jediná škola, která bude vlastnit repliku MEGu.

Na mém MEGu je však stále dost práce, musí se ještě provést nezbytné vyladění MEGu a dokončení do podoby učební pomůcky.

Moje replika MEGu ve škole však nepřímo vyvolala vlnu zájmu o samotnou konstrukci MEGu a o myšlenku „volné energie“. Již teď nám přislíbil ředitel školy zakoupit Beardenovu knihu o „volné energii“ a CD. Zvyšující zájem o mou práci na Naudinově MEGu byl hlavním podnětem, proč jsem napsal tuto rozsáhlou práci. Ve své práci na MEGu hodlám pokračovat přinejmenším tím, že ji doplním a příští rok použiji jako praktickou maturitní práci.

Pavel Horký, Integrovaná střední škola, Kumburská 846, Nová Paka, 509 31, třetí ročník, e-mail: HorkyPavel@seznam.cz

Zdroje:

1. http://jnaudin.free.fr/meg/megv21.htm (stránky J. L. Naudina)

2. http://volnaenergie.xf.cz/navody/MEG.html (stručný popis MEGu)

3. http://www.gewo.cz/ve/ve-main.html (překlady prací o MEGu a „volné energii“)

4. http://free-energy.webpark.cz/ (překlady prací o „volné energii“ a strojích s COP>1)

Fotopříloha: http://www.issnp.cz/pdf/horky_enersol/fotopriloha.pdf

Kompletná práca i so schémami: http://www.issnp.cz/pdf/horky_enersol/MEG1.pdf

Prevzaté z: NWOO.org