Obrázok používateľa CEZ OKNO
Marion Weinsteinová: POZITIVNÍ MAGIE (Praktický úvod do světa okultismu)

Autorka Marion Weinstein napsala knihu o okultismu v praktickém životě s názvem Pozitivní magie. Prostřednictvím této knihy získáte vědomosti a poznatky, které vám pomohou při orientaci ve stále se rozšiřujícím hnutí New Age. Objevíte vlastní netušené schopnosti a seznámíte se s bezpečnými, účinnými a etickými technikami z oblasti astrologie, věštění (i-ťing, tarot) a čarodějnictví.

Předmluva

Co je to čarodějnice? Jedno z nejlepších vysvětlení, jakých se mi kdy dostalo, jsem našel v dopise Marion Weinsteinové: "Už když jsem byla malá, to mi bylo tak deset, jedenáct let, se mi zdálo, že ,věci se dokážou vyřešit samy, jestliže k problému zaujmu určitý postoj, jakousi všeobjímající víru, která se sama ujímá života jako takového a dává tím směr mému životu... Chtěla jsem přijít na to, jak tento proces zvládnout." To je něco, čeho si už jistě všiml každý - že v určitých chvílích jako bychom se ocitli v "tom správném rozpoložení", a náhle se vše vyřeší. Skeptik v nás prohlásí, že je to pouhá náhoda, nebo že existuje praktičtější vysvětlení.

Aby bylo jasno, i já byl zpočátku naprostým skeptikem, i já byl přesvědčen, že celá ta móda magie a čarodějnictví není nic jiného, než sebeklam lidí ubitých nudou městského života. Když jsem si však pročetl knihu o okultismu, jež mi byla zapůjčena, došel jsem k názoru, že důkazy o výskytu "paranormálních jevů", jako jsou duchové, poltergeisti, předtuchy či telepatie, jsou možná stejně přesvědčivé jako důkazy o existenci neutronů či kvasarů. Přesto jsem v hloubi duše zůstával skeptikem a kapitola o čarodějnictví mě těžko mohla přesvědčit o skutečné vině čarodějnic z městečka North Berwick, jež byly popraveny v roce 1591 za to, že přivolaly bouři na královské loďstvo. Jenže nad stejnou kapitolou jsem si vzpomněl na svého přítele Negleye Farsona, jenž viděl africké šamany přivolat déšť z jasné oblohy, a to mi zase připadalo poměrně přijatelné. Až když jsem ma své cestě pokročil dále, došlo mi, že považovat všechny evropské čarodějnice, jež skončily na hranici nebo šibenici, za "nevinné", bylo vlastně nelogické.

Není pravděpodobné, a to musím zdůraznit, že většina čarodějnic provozovala svá kouzla se zlými úmysly. Skoro bych řekl, že "zlá čarodějnice" je zrovna tak vzácná jako lékař, jenž byl užíval svého umění uzdravovat k vraždění pacientů. V tomto smyslu středověká představa čarodějnice coby zlé ježibaby spolčené s ďáblem byla absurdní. Většina čarodějnic - tenkrát, stejně jako dnes - se už narodila s určitými mimořádnými schopnostmi uzdravování, jasnozřivostí, věštění nebo třeba mocí ovládat počasí: zkrátka schopnostmi, které bychom dnes nazvali "paranormální"*. V případě, že profesorka Margaret Murrayová má pravdu (a mně osobně její argumenty připadají přesvědčivé), pak "organizované" čarodějnice byly zřejmě příslušnicemi prastarého pohanského kultu plodnosti, nejstaršího náboženství na světě uctívajícího jako bohyni - Měsíc. (Na toto téma se rozepisuji ve své knize Mysteries.). Není pochyb o tom, že některé čarodějnice skutečně užívaly svých schopností, aby někomu uškodily; ale těžko se dokážu smířit s tím, že se v takových případech dovolávaly "temných sil".

Tvrzením, že čarodějnice byly to, čemu dnes říkáme "senzibilové", by bylo zavádějící. Není pochyb o tom, že leckterá čarodějnice skutečně měla paranormální schopnosti, ale byla by myslím chyba obé směšovat. Senzibil, osoba s paranormálními schopnostmi, je člověk, který se náhodou narodí s neobyčejnou citlivostí na to, co se děje v myslích jiných lidí. Rád bych uvedl příklad dánského malíře pokojů Pietra Van der Hurka: po pádu ze žebříku utrpěl těžký úraz lebky; když se v nemocnici probral, ke svému překvapení zjistil, že dokáže číst myšlenky jiných lidí. Stačilo, aby někomu podal ruku, a hned "poznal" jeho nejniternější myšlenky. Tato schopnost vhledu mu však nepřinesla mnoho radosti.

Van der Hurkova mysl byla jako rádio přijímající několik různých stanic najednou. Vůbec se teď nedokázal soustředit na normální práci. Snad by umřel hlady, kdyby mu někdo neporadil, aby svoji zvláštní schopnost využil profesionálně. Pod jménem Peter Hurkos se pak stal vyhlášeným senzibilem či "paragnostikem".

Mnozí lidé s takovými schopnostmi či média by mohli hovořit stejně. Většina z nich se už s těmito mimořádnými schopnostmi narodila. A já nepochybuji o tom, že je máme všichni. Ovšem z hlediska přežití je účelnější, soustředíme-li se na svou každodenní práci. Je možné, že naši dávní předkové měli mnohem větší "psychické" schopnosti než máme my dnes. My je záměrně potlačujeme. Jinými slovy určitě máme nějaké zvláštní schopnosti, kterých si nejsme vědomi. Robert Graves jednou poznamenal, že většina mužů využívá jisté formy "neuvědomělého čarodějnictví", aby upoutala ženy (a nepochybně je tomu stejně i naopak).

Okamžitě jsem věděl, o čem mluví.

A to je myslím právě to, co má Marion Weinsteinová na mysli, když říká, že dokázala ovlivnit události právě "přistoupením" k danému problému určitým způsobem.

Jak si ale takové "síly" vysvětlit? Mohu zde nabídnout pouze vlastní teorii, i když připouštím, že není nijak světoborná.

Během druhé poloviny 19. století, kdy pánové Darwin, Oken a Pasteur proměnili biologii v exaktní vědu, zavládlo všeobecné přesvědčení, že živočichové jsou vlastně vysoce komplikovanými stroji. Darwin předvedl, že samotná evoluce je čistě mechanický proces. Idea "živoucí duše" se stala nepotřebnou. Přesto na sklonku století někteří biologové o tom, že je život skutečně jen jakýmsi "mechanismem", začali pochybovat. Říkali si "vitalisté", podle francouzského filozofa Henriho Bergsona, jenž přišel s myšlenkou `elan vital, životní jiskry, náporu tvořivé síly uvádějící v pohyb celý evoluční proces. Jedním z nejznámějších vitalistů byl Hans Driesch obhajující ve svém klasickém díle The Science and Philosophy of Organism základní "autonomii života" - podle jeho názoru život, ačkoliv využívá mechanických procesů, aby vyjádřil sám sebe, je nad takové mechanismy povznesen - stejně jako řidič "je povznesen" nad automobil. Kdyby nějaký Marťan pozoroval obrovským teleskopem naše dálnice, snadno by mohl dojít k názoru, že auta jsou nějací broučci migrující mezi městy podle určitých přírodních zákonů. My ovšem víme, že je řídí jedinci, kteří se rozhodli, kam chtějí jet.

Drieschovy názory byly nakonec jeho kolegy odmítnuty.

Prohlašovali: už jsme kolikrát viděli řidiče mimo automobil, ale ještě jsme neviděli "život" mimo matérii...

Kromě toho, ačkoliv ani vy ani já nepochybujeme, že naše vůle je do určité míry svobodná, musíme si zároveň přiznat, že je přeci jen poněkud omezená. Pokud jde o každodenní život, hlavním omezením je síla zvyku. Znáte tu hru, při které jste vystaveni palbě otázek, ale nesmíte na ně odpovědět ano ani ne, ani kývnout nebo zavrtět hlavou? Je to nesmírně těžké; právě proto, že obyčejně tak činíme automaticky.

Taková by mohla být odpověď na to, proč jsou naše "schopnosti" tolik omezené. Proti nim stojí automatická část nás - mohli bychom to nazvat "robotem" v nás. Čím jsme unavenější, tím více přenecháváme řízení svých reakcí tomuto robotu. Na druhé straně v okamžicích štěstí či vzrušení - nebo dokonce hněvu - se tato rovnováha mění. Naše "schopnosti" již nejsou svázány zvyky a mechaničností. Ovšem v devadesáti devíti případech ze sta si to neuvědomujeme, neboť těchto schopností nedokážeme využít.

Marion Weinsteinová mi vyprávěla o své intuici, která jí říkala, že v sobě má nepoznané síly, jež by se daly "využít", a že velmi toužila zjistit, jak to dokázat. Jako malá nesmírně chtěla pomáhat lidem. (To dobře znám; ten pocit útrpnosti, když jsem potkal slepce nebo otrhaného chlapečka, a celé hodiny jsem snil o tom, že jsem kouzelník, jenž přinese štěstí celému světu). Ve škole Marion začala číst knížky o čarodějnictví, magii a nadpřirozených jevech. V patnácti hodlala napsat závěrečnou písemnou práci na téma Matka Husa* a pustila se do studia tohoto tématu v newyorské veřejné knihovně. Zjistila, že původní Matka Husa byla tchyní Karla Velikého, známá jako "reine pedauque" (neboli "královna s plovací blánou na nohách"), neboť měla koňskou nohu (či husí, jak se tenkrát říkalo). Její bádání nad královnou Husí nohou "jako by otevřelo bránu do dávných dob, do časů, kdy čarodějnice byly skutečností." Od té doby se jí hledání stalo vášní.

Pokud jde o praktický život, zajímalo Marion divadlo; chtěla být herečkou. Pokus o divadelní kariéru jí však přinesl jen zklamání, a tak se vrátila zpět ke svému čarodějnictví a magii a k četbě Margaret Murrayové, Geralda Gardnera (právě jeho kniha Witchcraft Today iniciovala návrat moderního čarodějnictví) a Junga. Rovněž ji fascinovala židovská kabala - ačkoliv jako žena byla vyloučena z praktické účasti na jejím studiu. Jung ji přivedl k I-ťing a ten zase k tarotu. A tak, krok za krokem, byla vtahována do světa mysticismu a okultismu - tedy do systému vědění, jenž předběhl moderní vědu nejméně o dvacet pět tisíc let.

V roce 1969 vystoupila na zkoušku v newyorské rozhlasové stanici a zjistila, že jí tato práce přináší uspokojení. Její pořady byly stále oblíbenější a jistě musela jako veřejně známá osobnost čelit pokušení upřednostnit práci v rozhlase před studiem magie.

Jak dokazuje tato kniha, tomuto pokušení odolala. Protože i když je Marion Weinsteinová "popularizátorkou", zůstává především seriózním žákem okultních věd.

Můj první dojem z Pozitivní magie byl ten, že je to jen další z oněch "udělej-si-sám" paperbacků, kterých jsou na trhu hromady.

Tento můj dojem se však rozplynul po přečtení prvních deseti stránek. Přestože se rozhodla komunikovat s nejširší veřejností - ví, o čem mluví. Na povrchu snad má něco z pozlátka herečky; pod ním však nalezneme vážnost učence. Čekal jsem povrchní bláboly; nakonec jsem pocítil úctu před někým, kdo je ochoten udělat vše pro to, aby se povrchnosti vyhnul. Toto je nejlepší a nejsmysluplnější uvedení do světa okultismu, jaké jsem kdy četl.

A proč by se vlastně nějaký střízlivě uvažující člověk měl o všechnu tu astrologii, věštění, karmu, magii a čarodějnictví vůbec zajímat; co když právě to značí povrchnost a naivní důvěřivost?

Takto uvažující lidé mi ani vlastně tak nevadí; jsou pro mě daleko, daleko přijatelnější, než troubové, kteří hltají všechno od Napoleonovy Knihy osudu až po horoskopy v novinách. Přesto mám dojem - a myslím, že to tak cítí každý nepředpojatý člověk - že za světem každodenní zkušenosti existují jakési skryté vzorce - věci se buď "vyřeší" anebo se neodvratně a katastrofálně hroutí.

(Statisticky bychom mohli předpokládat ideální směs štěstí a smůly). Většina z nás si již všimla zvláštních shod okolností (koincidencí) - třeba když přímo zakopneme o důležitou knihu právě v okamžiku, kdy ji zrovna nejvíc potřebujeme. Všiml jsem si, že těším-li se duševnímu zdraví, pak se dějí i "příznivé" náhody a vše jde hladce a dobře.

Jaký je rozdíl mezi touto smysluplnou koincidencí - Jung tomu říká "synchronicita" - a "čirou náhodou"? V tomto případě mohu být zcela konkrétní a uvést dva příklady z uplynulých čtyřiadvaceti hodin. Zde je první: Chtěl jsem si něco ověřit v Auerbachově Mimesis. Když jsem bral svazek z police, padl mi zrak na knihu House of Intellect Jacquese Barzuna, kterou jsem nečetl již léta. I vzal jsem si obě knihy do postele.

V Auerbachovi jsem si v obsahu všiml eseje o Montaignovi. Pak jsem otevřel The House of Intellect a začetl se do prvních dvou kapitol, a zde jsem narazil na odkaz na Montaigna a zmínku o jeho výrazu "human condition" (lidská přirozenost, lidství).

Druhý příklad: sedím a sleduji televizi. Nějaký dr. Mayer Hillman hovoří na téma dopravních nehod. Mám pocit, že už jsem to jméno asi tak před hodinou zahlédl. Vezmu Timesy povalující se vedle křesla. Na stránce s dopisy čtenářů je dopis na téma snižování stavů v britských železnicích. Podepsán Mayer Hillman a jakási žena.

První náhodě nepřičítám žádný specifický význam. Auerbach a Barzun jsou oba literární kritikové s evropským zázemím, takže ačkoliv mě tato souhra náhod zaujala - teď už nikdy nezapomenu, že Montaigne je autorem pojmu "lhuman contidion" - přesto mi připadala jako celkem normální náhoda, že oba mě odkazovali na stejný výraz. Ovšem druhá náhoda je trochu jiná. Jméno doktora Hillmana jsem nikdy předtím neslyšel, a zřejmě se s ním už ani nikdy nesetkám. Obvykle si dopisy čtenářů v Timesech nečtu příliš pozorně - ostatně nečtu je skoro nikdy - a obyčejně se samozřejmě nedívám, kdo je podepsán pod dopisy o britské železnici. Dopravní nehody zaviněné alkoholem a škrty v britské železniční dopravě spolu evidentně nemají nic společného. Tohle je jedna náhoda z milionu, zatímco náhoda typu Barzun je řekněme jen jedna z tisíce...

Proč tomu přisuzovat nějaký význam? Jaký je smysl takových náhod?

Nuže, než jsem toho dne skončil se psaním, tedy včera v pět hodin, poslední věta byla o tom, že všechno jde líp, když jsem duševně fit. Doufal jsem, že naleznu vhodný příklad o synchronicitě, abych jej mohl uvést, a nakonec se jsem si myslel, že budu muset vystačit s tím, který už jsem uvedl mnohokrát. Pak, jako v odpověď na moji "žádost", se mi během příštích dvanácti hodin, než jsem se dnešního rána vrátil ke svému psacímu stroji, nabídly dva skvělé příklady...

Nesmysl? Dobrá, chcete-li. Ale Jung takové náhody považoval za významné a já se k jeho názoru přikláním. Eddington v knize The Nature of the Physical World poznamenává, že pokud jde o "základní smysl (ultimate meaning)", vesmír je nevyzpytatelný, a cituje Alenku za zrcadlem:

Dumal jsem, jak licousy
barvit do zelena,
aby barva vějířem
byla pozastřena.
(překl. A. a H. Skoumalovi)

Jestliže má vesmír zelené licousy - čili nějaký zásadní smysl - říká Eddington, zastírá si je tak dovedně, že vědci skutečně nemají šanci jej odhalit. Moderní autoři od Dreisera a Hemingwaye až po Sartra a Camuse kladou důraz na tento pocit chaotické nesmyslnosti, jež jakoby charakterizovala naši každodenní zkušenost. Jung cítí, že taková koincidence je jen jedním z mnoha ukazatelů, že vesmír není tak chaotický a absurdní, jak se zdá.

Zřejmě existuje propastný rozdíl mezi takovým způsobem nazírání - každý, kdo chce tímto způsobem pokračovat, by měl nahlédnout do kapitoly o I-ťing Marion Weinsteinové, nebo by si měl přečíst Jungovu autobiografii Memories, Dreams, Reflections - s takovou vstřícnou důvěřivostí, kterou vědci rázem smetají ze stolu jako mírnou formu idiotství. A v každém subjektu pojícím se s "okultním" (jež znamená prostě "stryté") - v astrologii, léčení, věštění, jasnozřivosti - je možné nalézt "cestu", která se odvolává spíše na zdravý rozum než na slepou víru. Kupříkladu ačkoli víra v to, že pozice planet v okamžiku našeho zrození může ovlivnit náš charakter či osud, se zdá absurdní, výzkumy Michela Gauquelina přesvědčily mnoho zarputilých vědců - včetně psychologa Hanse Eysencka - že se opravdu něco takového děje.

(Gauquelinovy statistické výzkumy prokázaly, že například sportovci se skutečně častěji rodí "ve znamení Marsu" a vědci a lékaři "ve znamení Saturnu.") Pokud jde o jasnozřivost - dar předvídání budoucnosti - byly provedeny důkladné pokusy v laboratorních podmínkách a výsledky jsou působivé.

Seriózní a přesvědčivé diskuse na toto téma lze najít v mnoha vynikajících knihách - například v díle Parapsychology and the Nature of Life Johna Randalla i v objemném svazku A Handbook of Parapsychology Benjamina Wolmana. Ty se však nikdy nedostanou do povědomí široké veřejnosti; jejich přístup je příliš technický.

Marion Weinsteinová pokládá sama sebe za "médium", které si dalo za úkol zasáhnout běžné čtenáře a posluchače a nabídnout jim základní fakta o okultní tradici formou, jež neuráží svou jednoduchostí, ale ani se lacině nepodbízí. Napsala mi: "Teď je pro mě všechno jednodušší. Moje dílo je "in", což shledávám ironické. Kdybych neprošla tak osamělým a trýznivým obdobím hledání a pak se nerozhodla vyjít na veřejnost i se svým nejniternějším přesvědčením, snad bych se na ně tolik nespoléhala." A dodává: "Čarodějnictví je mé náboženství, moje filozofie, můj způsob života. Po většinu mého života - tohoto života - se mi dostávalo jen pramalé podpory zvenčí, ale dnes ve svém díle nezůstávám osamocena. S tím, co vím o reinkarnaci, věřím, že jsem byla čarodějnicí i v mnoha jiných životech. Nic, co jsem se dozvěděla za posledních dvacet let, mě nepřekvapilo:

Byl to prostě proces upamatovávání se." Takový překvapivý názor můžete a nemusíte odmítnout; ale je těžké odmítnout ducha prožitého přesvědčení, jež prostupuje celou knihu.

Colin Wilson
Cornwall, Anglie
prosinec 1980

Úvod k vydání z roku 1994

Buďte vítáni při novém vydání Pozitivní magie, nad níž jsem strávila patnáct let práce a výzkumu. Poprvé vyšla v roce 1978 v nakladatelství Simon & Schuster Pocket Books.

Přepracovanou verzi pak vydal Phoenix Publishing Co. v roce 1981.

Pozitivní magie zaujala tisíce čtenářů a příznivců na celém světě a byla přeložena do několika jazyků.

Za těch šestnáct let od prvního vydání Pozitivní magie se mnohé, o čem zde píšu, stalo obecně známým - dokonce i módním - a patří teď do kategorie toho, čemu se dnes říká "New Age". Ve skutečnosti tato oblast není vůbec nová, je to spíše součást prastaré tradice, které já říkám magie. Mnozí lidé si dnes už existenci magie uvědomují. Jak spějeme k jednadvacátému století a stále více lidí je přístupno různým názorům, už neplatí otázka "Je magie možná?" ale spíše "Je magie bezpečná?" Bohužel, odpověď zní: Nikoliv, magie není vždy bezpečná. To je jeden z důvodů, proč byla tak dlouho potlačována. Nicméně pozitivní magie je bezpečná, neboť je etická.

S rostoucí popularitou New Age se informace v této knize stávají relevantnější než kdy jindy. Ať tomu říkáme magie nebo New Age, jejich postupy musejí být etické, aby mohly být skutečně bezpečné - a účinné. V poslední době jsem se setkala s tolika knihami zabývajícími se diletantsky pojmy jako karma a spiritualita bez jakýchkoliv pevných základů, které poskytují seriózní práce minulých staletí. Už jsem slyšela tolik nahrávek a četla tolik knih, které mají pomoci zdokonalení sebe sama na základě podobných technik jako je vizualizace a které nezodpovědně obhajují takové postupy jako manipulace "myšlenek" druhých nebo využití negativní představivosti při "přeprogramování" vlastních myšlenek a chování. Někdy jde o finanční hazard; dnes můžete zvednout telefon a zavolat věštkyni (či kartářku anebo astrologa), čímž nejspíš vyhodíte spoustu peněz za pochybné výklady, které si můžete udělat sami - a mnohem přesněji. Až se začtete do stránek této knihy, vytvoříte si vlastní základ, jímž budou takové znalosti a porozumění, které vám pomohou rozpoznat přínosy i zápory stále se rozšiřujícího trhu New Age.

Jsem ráda, že mým novým vydavatelem je Earth Magic Productions.

Toto vydavatelství se věnuje principům pozitivní magie, což dokazuje vysokou hodnotou knih a nahrávek specializujících se na moderní spiritualitu. Toto vydání zůstává věrné původnímu textu.

Doufám, že pro vás bude Pozitivním magie obohacením stejně tak, jako bylo pro mě její psaní.

Marion Weinsteinová
New York City
březen 1994

exkluzívne.cez.okno


KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

júl 29, 2011 19:37 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top