Obrázok používateľa CEZ OKNO
Chaldejské seznamy králů II.

Otevřel ústa svá Vládce bohů a pravil: „Když jsem se kdysi rozhněval a ze svého sídla zvedl, abych přivolal potopu. Když jsem povstal ze svého sídla, rovnováha nebes a Země se uvolnila. Kvůli nebi, jež se chvělo, se změnilo postavení hvězd. A již nikdy se (hvězdy) nenavrátily na svá (původní) místa. Kvůli rovnováze nebes a Země, která byla uvolněna, prameny vyschly a vysoké vody opadly.“

Sumerský Seznam králů

Marduk, státní bůh Babylónu, tvrdí (v eposu „Bůh války Erra“), že naší planetu kdysi dávno postihla blíže neurčená kosmická havárie. Rovnováha nebes byla prý narušena a trvale se změnilo i postavení hvězd na obloze. Přirozený běh byl vesmírnými silami narušen natolik, že množství přírodních pohrom, včetně zničujících zátop, zdecimovalo původní obyvatele Země. Pak přišla velká sucha tvrdí velký Marduk.

Prudké tání, změna sklonu osy rotace, ale i následná změna těžiště planety, přelévající se masy vod, by hravě, v několika málo relativních okamžicích, smetly s povrchu vše, co dnes tak usilovně hledají nejen romantičtí badatelé.

Pokud jen na malý okamžik připustíme možnost, že sumerské legendy mají reálný základ, pak období krátce před rokem 6000-6400 př. n. l. je, v souladu s legendami, obdobím katastrof, změn v postavení hvězd na noční obloze a ničivých záplav připomínajících potopu světa. A nezbyl téměř nikdo, kdo by vyprávěl.

Pokud uvažujeme 1200 let lidského hemžení sumerskými legendami a 2500 let budování zavodňovacího systému nespokojenými Igigy, pak lze předběžně dojít k následujícímu závěru:

Království z nebes sestoupilo do města Eridu před rokem 8345 př. n. l., práce na zavlažovacích systémech byly započaty bohy Igigy v době dramatických klimatických změn kolem roku 8345 př. n. l. Ukončeny byly přibližně rokem 5845 př. n. l. Rokem stvoření legendárního sumerského předka.

Další budování zavlažovacího systému je již jen v kompetenci právě stvořeného lidstva.

Což je velmi zajímavé snad i proto, že stav věcí skutečných odpovídá legendám. Uvážíme-li protržení pohoří Calpre.

V té době prý ještě vládne ve městě Uruku otec Utanipištiho – Ubaratutu. Poslední král před potopou. Ta by podle sumerských legend spadala do roku 4645 př. n. l. (Wooley 4250 př. n. l.).

Celý problém s datací nabývá na neřešitelnosti v okamžiku, kdy nahlédneme do „Seznamu králů před potopou“. Celkem osm králů vládlo plných 241 000 let. Nad tímto číslem zaplesá nejedno vědecké srdce, neboť je dostatečným důkazem, že vše jsou jenom legendy připomínající nebetyčný blábol amatérského pseudovýzkumníka.

Nabízím levné řešení (jenž prozatím nebylo nikým publikováno), založené na poznatku, že mnozí neprozíraví vědečtí aspiranti opomenuli možnosti šedesátkové soustavy. Zároveň připomínám jistý stupeň lstivosti, se kterou se Sumerově hravě vypořádali s odměřováním oběhů planet. A ubezpečuji váženého čtenáře, že Jan Kepler (1571-1630 n. l.) nemohl být vrchním sumerským poradcem pro nebeské záležitosti, ani kdyby se „na kusy rozkrájel“.

Ponecháme tedy v klidu všechny jeho zákony, eliptické dráhy, poloměry, společná ohniska, rychlosti, siderické a synodické oběhy planet. Musíme se jen smířit s tím, že spojnice jakékoliv planety se Sluncem opíše, za jeden její den, úhel 3600. Tatáž planeta oběhne své Slunce, po jakékoliv dráze, libovolnou rychlostí, v nedefinovatelné vzdálenosti od Slunce (za jeden její rok) rovněž 3600.

Její možný Měsíc oběhne kolem planety týmž způsobem, jako planeta kolem Slunce - celých 3600. Kolem Slunce, společně s planetou, opět svých 3600. Rovněž vzdálenosti hvězd, blikající na nebeské báni, můžeme poměřovat pouze úhlově.

Zdánlivé otáčení nebeské sféry (posouvání jarního bodu po ekliptice vždy o 10/70 let - 3600/ 25 200 let) jež dalo vzniknout zodiaku (zvířetníku) poměřujeme úhlem 3600. Jednotlivým dvanácti znamením je přiřazen úhel 300.

Nyní si připomeňme skutečnost, že relativně nedávno a celkem hravě, se sumerským odkazem operovali ještě naši prarodiče (pár, tucet, mandel, kopa). Hodina, minuta a vteřina patří do téže šedesátkové soustavy, jako ostatně 3600 - úhlová míra kruhu.

Když rozměr poloměru (potažmo i číslo pí) je zcela lhostejný. Což se za okamžik projeví jako geniální vynález národa, jenž měl na tisíce let upadnout v zapomenutí. Základem necht´je magické číslo sar - 3600 (je dělitelné čísly 1, 2, 3, 4, 5, 6, 8, 9, 10, 12, 15, 16, 18, 20, 24, 25, 30, 36, 40, 45, 48, 50, 60, 72 - ale i dalšími násobky čísel, z nichž právě číslo 360 sehrává dominantní roli).

Od něho Sumerové odvozují nejen počty měsíců v roce (12), sumerskou hodinu, minutu, plošné, či váhové, míry, ale zřejmě i počty let vlády jednotlivých králů před potopou tak, jak jsou uvedeny v Seznamu králů.

Plošná míra Sar = 60 ginů = 180 še

Váhová míra mana = 60 ginu (šekelů) = 180 še

Předpokládejme nyní, že časový údaj byl dán oběhem planety kolem ústřední hvězdy a vše bylo poměřováno tak, aby porozuměly i ty bytosti, které přicházely z jiného koutu vesmíru a jejich planeta obíhala své Slunce za 3600 (ale i 360) pozemských let. U následujících řádků, nechť je váženému čtenáři patrné, že jakkoliv lze odečítat vznik chaldejských civilizačních center do vzdálenější minulosti (až 12 000-30 000 let – ještě upřesnit) byla ve své závěrečné fázi spíše nástupnickým uskupením po předchozích vyspělejších společenstvích, zaniklých předchozími planetárními kataklyzmaty. Vnímám ji spíše jako důsledek daemonských válek:

„Seznamy králů“ odvozeně tvrdí, že před potopou vládlo celkem 8 králů (v 5 městech) celkem 241 200 let (241 200 : 360 = 670 let zdánlivě skutečných, přičemž 1 rok - 3600 - má 12 měsíců po 30 dnech.).

Poněkud polovičaté a nic neřešící rezumé. Rozhodně se však pro nás umenšila doba panování předpotopních vládců Sumeru na celkem přijatelný časový interval.

V následujícím okamžiku se pokusím potvrdit hypotézu o mimozemské civilizaci sídlící na Nébiru (pravděpodobně hvězda v souhvězdí Cassiopei), respektive sídlící na objektu pojmenovaném Marduk (jež se na počátku věků vynořila z těch oblastí vesmíru, které bylo v době vzniku eposu Enúma eliš stanoviště Polárky - možná hvězdy nazvané Nébiru).

Jsem přesvědčen o tom, že počty let uvedené v „Seznamech králů“ jsou pravdivé do té míry, pokud vyjadřují převod časových měr mezi dvěma odlišnými systémy obíhajícími v té době kolem Slunce (Šamaše) po různých drahách, s různou délkou oběhu - avšak se společným jmenovatelem 3600.

Připomeňme si nyní i míru sar = 60 ginů = 180 še.

Jakákoliv planeta oběhne kolem Slunce a urazí-li tuto dráhu za libovolnou dobu, v libovolné vzdálenosti od ústřední hvězdy, po libovolné elipse - úhlovou dráhu 60 ginů = sar (pro nás 3600 - 1 rok, 1 gin = našich 60). Přičemž by se pozemský sar stal neužitečným, pokud vznikl sám o sobě, nekonfrontován s časovou mírou odměřující časový interval srozumitelný pro všechny zúčastněné strany v tomto případě - délku panování předpotopních vládců.

Předpokládejme tedy následující možnost: Oběhne-li Země 6 x kolem Slunce (překoná-li úhel 6 x 60 ginů = 360 ginů), pak hypotetický objekt - sídlo boha Marduka - urazí na své pouti kolem Slunce pouze 6 ginů.

Celý jeden sar (Mardukův oběh - 1 rok) trvá (360:6) x 60 = 3600 pozemských let.

Tvrdí-li dosazený pozemský náčelník, že vládl plných 43 200 ginů, pak Igigové, Anunnakové, či stále hypotetičtí obyvatelé planety Marduk pochopí, že 43 200:60 giny = 720 pozemských let. Tvrdí-li však cosi podobného pozemšťan, pak je to logicky 10x méně - tedy 72 let. Jinými slovy 600 pozemských let je teoreticky 1 velký gin na planetě přicházející od hvězdy Nébiru). V Seznamu králů po potopě je pro změnu použit pouze pozemský sar - respektive gin.

Woolley se prokopal skrze Ur a Obejd (4500 př. n. l. - jižní Mezopotámie - osídlení s monumentálními stavbami, a tepelně zpracovávanou bronzí) k názoru, ze první urská dynastie vládla mezi 3100-2930 př. n. l. (Hrozný 2600-2500 př. n. l.).

Jestliže je možné stanovit datum potopy intervalem 4500-4250 př. n. l., pak první vládce před potopou vládl Eridu mezi roky 4902-4629 př. n. l. - což odpovídá i stáří 16. vrstvy - kdy byl v Eridu postaven první chrám (po roce 5000 př. n. l.).

23 králů vládlo plných 24 510 let, 3 měsíce a 3 1/5 dne. Což je neřešitelný problém spadající snad jen do oblasti nezávazných legend, či spíše pohádek. Pokud však uvážíme nabízený přepočet, pak 408 1/2 let vlády je více než reálná varianta. Podle této hypotézy by vládla I. Kišská dynastie od 4250-3842 př. n. l. (pokud byla uvažovaná potopa světa v roce 4500 př. n. l. pak lze hovořit i o časovém intervalu 4500-4100 př. n. l.).

I. Urucká dynastie

Samotný Uruk byl osídlen již někdy kolem roku 4100 př. n. l. (monumentální stavby, tavení rud, kovové nástroje) - tedy krátce po „Wooleyově potopě“. Výstavné centrum říše se širokými třídami i náměstími. S velkolepou svatyní bohyně Innany.

Pátým vládcem od potopy světa, jenž sídlil v Uruku, měl být Gilgameš. Dvoutřetinový bůh (po otci pozemšťan, po své matce, bohyni Ninsun - bůh). Od potopy prý dělilo jeho vládu celých 2045 let. Nyní však opustíme předešlý přepočet oběhů, neboť se zdá, že tabulka udávající počet I. Urucké dynastie působí velmi nesourodě. Snad byla dodatečně pozměněna starověkými písaři k větší slávě v očích potomků. Co však víme zcela bezpečně?

Hradby, kterými nechal legendární Gilgameš obklopit své město, nelze přehlédnout ani dnes.

Devět metrů vysoké, devět metrů mocné, devět kilometrů dlouhé. On sám prý panoval v období, kdy končil věk posvátného Býka a lidstvo vstoupilo do znamení Skopce (Berana asi 2320-2205 př. n. l. - jiní 2160 až 2150 př. n. l.). Gilgamešem zabitý Nebeský býk, jenž po dlouhá staletí vítězně zářil na noční obloze, může být zákrytným významem pro ukončení epochy strašných pohrom, ale i konec božstev, jež tyto katastrofy dopustily.

Konec kultu „zlatého telete“ však nepřináší těžce zkoušenému lidstvu konec utrpení.

V celém pásmu života této planety náhle mizí mnohá civilizační centra, jako když kdosi mávne čarovným proutkem. Nad poměry vyspělé Mohendžodáro a Harappa jsou kolem roku 2000 postiženy hlubokým úpadkem. Vše končí dokonalým zpustošením dobyvatelskými uctívači ohně (boha Agni) - kmeny Arjů (asi 1750 př. n. l).

V téže době, kdy mizí civilizační centra tehdejšího světa je rozkotán i sumerský Ur nebeským větrem (krátce po roce 2000 př. n. l.). Tehdy, nebo spíše krátce předtím, vychází z „chaldejského“ Uru i legendární praotec Abrahám. Tentýž, jenž má až s podivem své přesné informace o blízkém zničení hříšné Sodomy a neméně prostopášné Gomory.

V tomtéž kritickém období se v Řecku objevuje i první migrační vlna řeckých kmenů prchajících z hloubi Asie.

V Egyptě je, z mnoha neobjektivních důvodů oslabena státní moc.

Nepokoje a vzpoury přivodí hluboký úpadek a konec Staré říše (kolem 2270 př. n. l.). Nepřehledná situace trvá až do roku 2000 př. n. l. a nelepší se ani po vpádu mořských národů prchajících z Asie (Hyksosové kolem roku 1750 př. n. l.).

Starší mínojské období (2000-1700 př. n. l.) představuje na Krétě naopak rozkvět a období výstavby nejstarších paláců v Knóssosu a ve Faistu.

Do časů bájného krétského krále Mínoa, jež se stále více stává historickou realitou, je zasazena legenda o obru Talósovi. Úkolem tohoto mobilního bezpečnostního systému bylo nejen ochránit Krétu před nevítanými vetřelci, ale i legitimního Diova syna - krétského vladaře - Mínóa.

Celoměděný bodyguard byl zhotoven a naprogramován svým tvůrcem božským Hefaistosem tak, aby denně třikrát oběhl ostrov a eliminoval v samém zárodku jakékoliv invazní a tudíž nepřátelské snahy házením balvanů a skalních úlomků.

Podivná ostrovní ostraha pracovala se zarpulostí robota, jímž pravděpodobně systém Talós i byl. Všeobecně se má za to, že centrální ovládání měděného monstra se nacházelo kdesi poblíž paláců ve Faistu.

Soumrak jeho kariéry nastal v okamžiku, kdy se na Krétě vylodili bájní Argonauté, na své cestě za zlatým rounem. Šéf výpravy Iásón, pomocí kouzel své manželky, měděného obra, či jeho systém, obludil natolik, že dezorientovaný kolos zakopl o skálu a upadl. Nezničitelný měděný hřeb, umístěný poblíž jeho kotníku, se uvolnil a veškerá životodárná kapalina, jenž jej uváděla do pohybu - vytekla. Některé verze upřesňují druh oné kapaliny. Bylo jím prý roztavené olovo. A pouze vysoká provozní teplota mechanismu jej neustále udržovala v kapalném stavu. Talósova provozní teplota tedy neměla nikdy poklesnout pod 3210 C.

Co však je dnes jisté?

Dávní bohové mlčí a mnohé bylo z paměti lidstva vymazáno s obdivuhodnou dokonalostí.

Dříve, než byly Mykény a Kréta vylidněny a zcela zpustly, zmizeli s povrchu planety nejen Sumerové, ale i potomci hybridních obrů typu Gilgameš (impozantní výška 11 loktů - cca 4 metry), či chcete-li zbytky předpotopních Nefilim, dosluhujících v podobě biblického krále Oga (zabit prý kolem roku 1750 př. n. l.), kdesi poblíž Mojžíšovy zaslíbené země. Tam, kde se potulují i nebeští poslové s příslibem příchodu Mesiáše, jenž spatří světlo světa v Betlémě, aby později byl jeho život ukončen, pro místní zvyky nezvyklou smrtí - na „dřevu“.

Kdo tehdy mohl tušit, že v daleké budoucnosti čekají římské sandály připravené vyrazit i do těchto biblických končin?


Poznámky pod čarou

2800 / 2700 př. n. l.
Gil_ga_meš

Pátý legendární král po potopě, jenž vládl v Uruku. Po své matce, bohyni Ninsun, ze dvou třetin bůh, po otci z jedné třetiny člověk prahnoucí po nesmrtelnosti. Za jeho vlády byly postaveny Inanin chrám i Gilgamešova hradba. Vláda tohoto polomýtického vládce Uruku bývá řazena do období 2800 / 2700 př. n. l. V čase, kdy končí vláda vítězně dosud zářícího Nebeského býka. Ukončil jeho vládu v Zodiaku.

Od potopy prý dělilo jeho vládu celých 2045 let. Buď tedy vládl 2405 / 2305 př. n. l. nebo byla potopa už letech 4845 / 4745 př. n. l.
2750 / 2350 př. n. l. je všeobecně označován jako zlatý věk Sumeru.

Eridu – E_ri_du - boží_město_posvátné, Posvátné město bohů. S tím koresponduje tvrzení, že po prve sestoupilo království nebes do města Eridu, aby se před potopou vzdálilo na nebesa.

Sar – záhon (ve tvaru kruhové výseče), plošná míra, v přenesném významu vládce saru /přesně vymezené oblasti viz Nabuchodne_sar, odvozeně car.

še – obilí

Použitá literatura:

Rezidenti unikátních vetřelců I.
Autor: Zdeněk Patrick

Dýmající zrcadlo II.
Autor: Zdeněk Patrick

Mýty staré Mezopotámie
Překlady sumerských, akkadských a chetitských originálů
Překlady: Blahoslav Hruška, Lubor Matouš, Jiří Prosecký a Jana Součková
Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění Praha 1977

Starověký přední východ
Autor: Jana Součková
Vydala Mladá fronta Praha 1979

-koniec-


Všetky časti nájdete na tejto adrese.

© Zdeněk Patrick

Praha 1994/2015

Zdroj: Dýmající zrcadlo


Súvisiace:

ARCHEO
http://www.cez-okno.net/archeo


október 29, 2015 01:18 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top