Obrázok používateľa CEZ OKNO
Darja Fusková: DŽEHUTEJ

Stál před oltářem toho s tělem paviána a hlavou ibise. Vždycky si myslela, že úřad velekněze je vyhrazen jen starcům, ale tento nebyl starý.

„Proč?“ zeptala se ho znovu a on se jen usmál.
„Nevím, nejsem vševědoucí“, řekl a podíval se na ni. „Myslím si, že jsi docela dobře schopna odpovědět si sama. Vlastně ti na to nikdo neodpoví. Nemůže. Nikdo nezná odpověď lépe než ty,“ otočil se a přilil olej do lampy na oltáři.

Byla zmatená. Nevěděla co si o tom myslet. On, který měl vynikat moudrostí, přesto neznal odpověď a po ni chce, aby ji našla sama.

„Jak?“ zeptala se a šla k němu blíže.
„Nevím.“ řekl. „Víš, nikdy neexistuje jen jedna cesta k chrámu. Vždycky je jich více. Většina lidí si vybere tu hlavní, protože je široká, rovná a pohodlná. Potom přijdou sem a myslí si, že zodpovíme všechny jejich otázky, že vyřešíme všechny jejich problémy. Jenže – nezodpovězené otázky, nastalé i budoucí problémy, jsou součástí jejich života, neživota našeho, a jejich život za ně my odžít nemůžeme. Žijeme každý svůj.“

Mlčela. Mlčela a cítila se trochu zahanbeně a hodně naštvaně. I ona šla hlavní cestou s nadějí, že zodpoví její otázky, poradí ji, jak řešit své problémy.

„Jaký to má potom smysl – stavět chrámy?“ zeptala se se špatně zakrývanou zlobou v hlase. Ozvěna vracela otázku vyřčenou příliš hlasitě tak, že ji až zamrazilo.

Usmál se na ni. „Podívej se, jsi zklamaná, protože jsi očekávala něco, co ti nemůžeme dát. Co můžeme, je poskytnout ti toto místo k tomu, že tě vyslechneme a že ti umožníme, abys vyslechla své prosby, žádosti a starosti s námi. To je vše.“

„A co rozhřešení?“ zeptala se, už bez zloby v hlase.

„Víš, obecně se to přeceňuje,“ usmál se, „Je to něco jako první pomoc. Je to čas určený k modlitbě – čas, kdy se rozbouřená mysl uklidní a pak může pracovat dál. Nikdo a nic ti nedá rozhřešení – to můžeš opravdu je ty sama. Nikdo za tebe ti neodpustí. Nikdo za tebe nerozhodne co je správné a co ne. A nikdy nikdo nemůže převzít odpovědnost za tvůj život. Pokud by to udělal, nebyl by to už tvůj život.“
Zamyslel se, jeho oči se upřely do prázdna. „Podívej se, rozhřešení ti nedává žádný kněz, ale sama zpověď.“

Mlčela. Mlčela proto, že nevěděla co říci. Otázky ji najednou došly. Napadaly ji sice jiné, a zdálo se, že podstatnější, než ty, se kterými vstupovala do chrámu, ale jejich tvar byl ještě příliš nejasný, a proto se v této chvíli nedaly zformulovat.
Podívala se na něho. Znovu byla zaskočena jeho vzhledem, věkem i klidem, který z něho vyzařoval. Také se na ni díval a v jeho pohledu četla: „Nespěchej, jsem tady a mám dost času.“

„Nechceš si sednout?“ přerušil mlčení a ona si uvědomila, že ji opravdu bolí nohy. Usedla na polštáře a na chvíli zavřela oči. Vnímala chlad uprostřed vysokých zdí i ticho, které zde nalezlo domov, aby dodávalo klid rozbouřeným duším jako je ta její.

„Cesta?“ řekla si spíše pro sebe. „Ale kam? Jak určit směr, jak nezabloudit?“ podívala se na něj.
„I karavany mají své průvodce, v cizím městě si ho také můžeš najmout, abys nezabloudil a ty mi Džehuteji říkáš, že žádný průvodce neexistuje, jsou jen cesty…“

„Ale tvůj život není cizí město, je tvůj a nejlépe ho znáš ty sama. Ty sama víš o všech zákoutích své duše, o tom, kde to kvete a voní, ale i o tom, kde je hrůzostrašná tma. Kdo jiný, než ty sama by tě mohl bezpečněji provést uličkami. Kdo jiný, než ty sama, by lépe mohl zvládnout nebezpečí, o kterých víš jen ty. Cesta – celý život je cesta někam – kam, to nevím ani já. Kam jdeš a za čím, víš, nebo lépe tušíš, jen a jen ty. Nechtěj jít vždy rovnou cestou, širokou a pohodlnou, také se neboj, když občas zabloudíš. Času je dost – máš na to, konec konců, celý svůj život. A možná právě v těch chvílích kdy bloudíš, objevíš něco, co bys byla na rovné a pohodlné cestě nikdy neobjevila.“

Měl pravdu. Tušila to. V duchu věděla, že to co říká, je pravda, ale měla strach. Strach z cesty, strach z bloudění i z toho, že třeba nenajde cestu zpět a zůstane uvězněna někde v temnotách, daleko od svých jistot. Pokrčila kolena, opřela si o ně bradu a rukama objala svá lýtka. Bezděky ho napodobila – tak tu seděli oba dva a vypadali jako nepovedený odraz v zrcadle.

„A co když to nezvládnu, děsí mě to.“ řekla a podívala se mu do očí.
„To je málo pravděpodobné“, řekl jí a usmál se. „To se nedá nezvládnout. Je to přece tvůj život! Je to jen otázka výběru. Vždycky existuje několik cest, ale máš možnost nedat se žádnou a zůstat stát. I to je volba. Neříkám, že dobrá nebo špatná. Je to volba. Ale volit musíš ty.“ Zamyslel se a po chvíli pokračoval: „Zvládnu – nezvládnu. To nezjistíš jinak, než se o to pokusíš. A pokud to napoprvé nevyjde, vždy se můžeš pokusit o další, nebo zkusit jinou cestu…“

Vstal a šel opět dolít olej do lampy na oltáři. Světlo osvětlilo prostor a ona projížděla očima zdi chrámu, plné nápisů a obrazů.

„Víš, je dobře, že jsou chrámy. Neměla jsem pravdu, když jsem o jejich významu pochybovala. Kdyby byly jen místem, kde si člověk může odpočinout před tím, než se rozhodne, kterou cestou se dá, až z něho vyjde, už tak by splnily svůj účel. Na cestě, na kterékoli cestě, nemáš vždy čas, abys mohl na chvíli rozmlouvat sám se sebou. Tam, kde je cesta nerovná a tmavá, musíš dávat pozor, abys nezabloudil nebo neupadl a na tyto rozhovory prostě nemáš čas. Chrám je jako most. Chrám je most k duši, a proto by jich možná mělo být více.“

Podíval se na ni a usmál se. Vstala, úklonem hlavy mu poděkovala a naposledy si prohlédla zdi chrámu. Potom šla ke vchodu. Ještě než vyšla ven, obrátila se a se smíchem na rtech mu zamávala. Pak vyšla ven, vybrat si jinou cestu, než tu, po které přišla.

Počkal, až odešla. Zhasl plamen. Chvíli váhal, znovu usedl na polštáře, rukama objal svá kolena a začal rozmlouvat se svou duší.

Darja Fusková

S dovolením autorky


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


Súvisiace:

THOTH ATLANTSKÝ (eg. Džihauti, Džehuti, Tahuti, Tehut, Techu, Tetu, gr. Thowt, Thoth)
https://www.cez-okno.net/thoth-atlantsky


Sekcie: 
február 18, 2020 23:29 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top