Obrázok používateľa CEZ OKNO
Darja Fusková: VÍLA

„Miluji tě.“ řekl ji.

To věděla. Jako víla uměla číst i v lidských srdcích. Přitiskla se k němu a zašeptala: „Nedovol mi utéct, prosím. Byla bych nešťastná.“

Uháněli nocí a ona měla strach. Byla víla a neznala svět lidí. Znala jen jeho, jeho lásku, jeho laskavé a moudré oči plné něhy. Vyměnila svět víl za svět lidí, ale strach měla. Velký strach.

Přijeli k hradu, jehož věže se tyčily vysoko k oblakům, který byl obehnán hrubou vysokou zdí a hlubokým vodním příkopem. Nechal spustit most. Když vjeli na nádvoří, zastavil koně a opatrně ji sundal ze sedla.

Vedl ji hradem, jehož podlahy byly kamenné a chladily ji do bosých chodidel. Všude jen kámen. Žádná louka, žádný vítr a tiché šumění větví. Jen a jen studený kámen.

„Bože můj,“ volala uvnitř, „já nevím, kde jsem.“
Cizí prostředí ji děsilo. Děsila ji ztráta svobody. Měla strach z toho velkého počtu hlučných lidí kolem. Uvědomovala si, že teď je odkázána jen a jen na něho.
Prohlížela si zdi hradu, slabě osvětlené loučemi, snažila se okny zahlédnout alespoň kousek lesa, louku a potoky, která tak důvěrně znala, ale zdi hradeb byly značně vysoké a tak neviděla nic. Zahlédla jen kousek nočního nebe posetého hvězdami.

Nechal v zahradě vysázet exotické stromy, upravit trávník a zřídit jezírko, aby byla šťastná. Ale ona chodila nevšímavě kolem, stromy skoro nevnímala. Její oči se snažily proniknout za hrubé zdi hradeb a vloudil se do nich smutek. Její lehká chůze víly žalem ztěžkla.

„Důvěřuj mi, prosím. Alespoň se o to pokus. Miluji tě.“ říkal a ona se na něj usmívala ústy, ale oči měla plné strachu a smutku.
Byl z toho nešťastný. Byl nešťastný z toho, že ona je nešťastná a že neví, jak ji pomoci.

Díval se na ni, jak spí. Spánek měla neklidný. Ze rtů se občas vydral vzdech, na posteli se převracela ze strany na stranu. Věděl, že ji chybí les, travnaté palouky, ticho i zpěv ptáků. Věděl, že vrátit se nemůže. Svět víl jí byl navždy zapovězen, protože utekla s člověkem. Teď ale je nešťastná. Ani jeho láska nedokázala zmírnit její strach z cizího prostředí a ze ztráty svobody.

Seděl u krbu a hleděl do jeho plamenů. Byl bezradný, Bál se, že ji ztratí. Bolela ho její bolest a bál se jejího strachu. Dal by vše za to, aby se vrátila její lehkost. Dal by vše za to, aby mohl slyšet její tichý smích, vidět ji tančit šťastnou a veselou, jako dřív. Věděl, že žádný park nenahradí její lesy, že žádné zpěvy trubadúrů se nemohou vyrovnat zpěvu ptáků, že žádné světlo loučí nemůže zastoupit svit měsíce.

Ráno nechal otevřít všechny čtyři brány a přemostit příkop, Osedlal koně.
„Pojď,“ řekl ji, „je čas, aby ses vyznala v okolí hradu.“

Projížděli krajinou a cestami, které vedly od hradu až do lesů. Ukazoval ji dub, který tam zasadil jeho praděd. Jeho otec do něj vyryl srdce se jménem jeho matky.
„Od toho dubu je to k hradu jen půl hodiny,“ říkal.
Ukazoval ji, kterou cestou se dá dojít k hradu, když se cesty kříží a podle čeho pozná, kterým směrem jít. Snažil se, aby si to vše zapamatovala.

Každý den se vraceli jinou bránou hradu a projížděli jiné cesty. Věděl, že pokud bude chtít utéct, nezastaví ji ani tisíc hradních zdí, ani dvacet hradních příkopů. Věděl, že s jejím strachem bojovat nemůže – to může jen ona sama. Chtěl jen, aby znala cestu zpět.

-pokračovanie-

Darja Fusková

S dovolením autorky


Všetky časti tejto série postupne nájdete na tejto adrese.


Súvisiace:

DARJA FUSKOVÁ Výber
https://cez-okno.net/rubrika/darja-fuskova-vyber


Štítky: 
november 25, 2019 22:55 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top