Obrázok používateľa CEZ OKNO
Darja Fusková: VZPOMÍNKY

„Já nevím, jak to vím – nic jiného než slova klasika mě nenapadá,“ řekla jsem mu a podívala se na něho. „Chceš, abych ti popsala něco, co si nedokážeš představit, protože tvé vnímání je jiné. Tvé pojetí reality i toho, co stojí mimo ni, je jiné než mé a můj pohled nechceš přijmout.“

„To není pravda,“ zaprotestoval a tvářil se naježeně.

„Možná ne. Možná se mýlím. Ale nejsem si jista, jestli jsem schopna popsat to tak, abys tomu porozuměl. Podívej, jako dítě jsem vídávala hudbu…“

„Synestezie,“ přerušil mě.

„Ale ano, dneska už to i já dokážu nazvat odborným názvem. Ale to není podstatné. Tenkrát jsem byla dítě. Viděla jsem neskutečně krásné barvy. Barvy, které se měnily, splývaly a tvořily obrazce. Onehdy jsem to zažila znovu, když jsem u sestry zkoušela psychowalkman. Jenže tenkrát, když jsem byla dítě, jsem tu hudbu vnímala, viděla a ještě jsem byla schopna vnímat i to, co se děje kolem.“

„Dneska už ne?“ zeptal se.

„Ne, dneska už ne. Dnes se mi nanejvýš spojí hlas s barvou a strukturou. Termín barva hlasu není tak od věci, nemyslíš? Slyším hlas a napadne mě barva, ale vidím ji málokdy, ale cítím její strukturu a vnímám emoční odezvu. Některý hlas je ostrý – barevně ostrý a napjatý – jako přetažená pružná látka. Natolik přetažená, že máš strach, že praskne. Jiný je sytý, hladký, teplý – je to jako když dlaní přejedeš dlaní po sametu proti vlasu. Jiný se suchý – je to písek, který se dostal mezi soukolí a to skřípe, barva vybledla. Nebo je kovový, zaprášený a mírně rezavý a na jazyku se ti kromě barev objeví i pachuť. Ale je to jen někdy a ta barevnost dětství tomu chybí.“

„To musí být úžasné,“ skoro zašeptal a v hlase by znát i troška závisti a tak jsem mu raději neřekl o těch méně příjemných věcech, které to sebou přináší. O pocitu, že máš pusu plnou krve, když sedíš v opeře, o řezavém pocitu v krku…

„No, jak se to vezme. Jako dítě jsem se domnívala, že to vidí všichni. Nedokázala jsem popsat jednotlivosti, protože tóny, barvy i obrazy tvořily nedělitelný celek. Jenže o hudbě, barvě či abstraktních tvarech jsem si s nikým nemohla promluvit. Z určité skupiny lidí tě to vyřadí – jsi vyčleněný, protože se lišíš. A protože tě to vyčleňuje, začneš to potlačovat a také, což je nejhorší, začneš se za to stydět.“

„Možná jsi to po někom zdědila,“ řekl a zamyslel se. Teď jsme se dostali do oblasti, kde byl silný. Tam měl dostatečné vědomosti, zkušenosti, tam to bylo uspořádané a potvrzené.

„Ale ano,“ odpověděla jsem mu a škodolibě se těšila na jeho reakci, „zdědila jsem to po dědečkovi.“

Zalapal po dechu a chtěl oponovat, ale nedovolila jsem mu dále o této věci polemizovat.

„To je ale velice neobvyklé,“ přesto dodal.

No dobrá, takže tah se mi nepovedl, ale nevadí – pomyslela jsem si a pokračovala. „On také nebyl tak úplně obvyklý člověk,“ řekla jsem mu dost ostře, až jsem se sama toho tónu zalekla.

Najednou jsem ucítila jeho přítomnost, či spíše nepřítomnost. Podivně prázdné místo bez jeho laskavosti a schovívavosti, bez ochoty naslouchat a porozumět. Ten pocit tíživé samoty mi vehnal slzy do očí a já se ty slzy snažila skrýt. On se polekal. Marně hledal důvod i slova. Byl skoro roztomilý ve své rozpačitosti.

„Víš, zůstalo v něm něco nezkazitelného, dětsky čistého. Jakási moudrá naivita, jejíž výsledkem byla obrovská tolerance, láskyplnost a schopnost přijímat věci, lidi, prostě svět kolem, takovými jakými jsou. Nikdy nepřistupoval k lidem s tím, že jsou apriori zlí či špatní…

Podíval se na mne, jak na blázna. Konec konců, co jsem mohla očekávat jiného. Ale pak mi to došlo a tak jsem mu to řekla.

„To nebyla čistá naivita. To byla usilovná práce, udržet si tento pohled na věc, nestavět si předem zábrany a obrany, a to i přesto, že víš, že na to můžeš doplatit. Jako ve všem, je i v tomto přístupu riziko. Ale pro něho bylo důležitější, co tím získá, než to, co tím ztratí. Když to vezmeš kolem a kolem, bylo by dobré zamyslet se nad tím, co je to vlastně ego a kolik z něho tímto postojem tratíš.“

Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. To gesto bylo vše vypovídající. Ale mlčel. Mlčel a bylo vidět, že je ochotný poslouchat. Že je ochotný naslouchat a porozumět.

„Jednou mi babička povídala o tom, jak uhodil svou nejstarší dceru. Byla ještě dítě a něco provedla. Neuhodil ji moc, ale tak nešťastně, že upadla. Od té doby žádné dítě nikdy neuhodil. Nikdy nepoužil fyzický trest. Proč, zeptala jsem se ho jednou. Tenkrát se na mě podíval a řekl velice důrazně: Nechci za to nést odpovědnost. Pak vstal a odešel. Dlouho jsem to nechápala a nejsem přesvědčená, jestli to chápu i dnes, ale…“ napila jsem se. Při té vzpomínce mi vyschlo v krku. Opět jsem cítila to napětí, které v tom okamžiku bylo až hmatatelné. Cítila jsem bolest, kterou ta otázka tenkrát vyvolala. Znovu jsem se cítila provinile za to, že jsem se ho zeptala i za to, že se on cítil vinen za mé provinění.

„Ale…?“ přerušil mé úvahy.

„Ke konci jeho života, v té době, když věděl, že tu už dlouho nepobude, jsme se k tomu vrátili. Jinak a jinou cestou. Když mi bylo asi tak 14 nebo 25 – co já vím, jsem šla se svým bratrancem na diskotéku. No, ona to byla spíše vesnická tancovačka. Jenže já na ničem takovém nikdy nebyla. Otec mě držel velice zkrátka. Tenkrát se podvolil tlaku ostatních, řekla bych, ale nařídil, abych byla zpět v devět hodin. No a já přišla v devět a dvě minuty. Vím to přesně, protože přímo naproti dveřím do dědovy dílny visely hodiny. V dílně byl můj otec, děda a já. Sotva jsem vešla, dostala jsem facku. Tuhle situaci bych už nikdy nechtěla zažít.“

„Proč?“ zeptal se. „Všichni jsme v pubertě nějakou slízli,“ dodal.

„Nešlo o tu facku,“ upřesnila jsem to. „Šlo o to, jak reagoval děda. Nedokážu to popsat. Stál jako solný sloup. Byl překvapený činem mého otce, byl plný vzteku, studu, smutku i bezmoci. Najednou nevěděl, jak reagovat. Jen tam tak stál a vytřeštěně zíral. Po tomto incidentu už nebyl náš vztah takový, jako dříve. Už tam byla hranice, která nás oddělovala – či spíše propast, která nás vzdalovala.“

Zarazil mě rukou. Mlčel. Bylo na něm vidět, že plně nechápe, ale snažil si to alespoň představit. Asi se mu to nedařilo. „A co ty?“ zeptal se po chvíli.

„To není podstatné,“ řekla jsem mu. Mohla jsem popsat, co jsem v té chvíli cítila já. Mohla jsem mu říct, jak obrovskou vinu jsem v té chvíli cítila. Obrovskou vinu, ne za pozdní příchod, ale za to, čeho on musel být svědkem, za to, co jím otřáslo, za jeho bezmocnost i za to, že jsem byla toho příčinou. Ano, mohla jsem, ale neudělala jsem to. V té chvíli jsem toho nebyla schopna.

„Podstatné je to, že v té době, když umíral, se k tomu incidentu vrátil. Omlouval se za to, že nereagoval, že nebyl schopen reagovat, že nevěděl, co dělat i za to, že ta situace ovlivnila náš vztah.“ Podívala jsem se na něho, abych se ujistila, že to chápe – anebo přinejmenším, snaží pochopit. „Víš, řekl bys obyčejná facka, ale tahle způsobila, že on se po celý zbytek svého života cítil provinile a já se cítila provinile zato, že on se cítil provinile. Potom už jsem velmi dlouho chodila včas. Nechtěla jsem, aby se tato situace opakovala. Nechtěla jsem za to nést odpovědnost.“

„On byl tak trochu tvůj Moudrý stařec…“ Pochopitelně, byl v koncích a tak začal uhýbat do té oblasti, kde byl silný. Jungovy archetypy. Psychologie.

„No, proč ne,“ odpověděla jsem trošku výsměšně. „Každý z nás má nějaký komplex, tak proč bych já nemohla mít Vather komplex.“

„Obrana! Teď se bráníš,“ řekl skoro vítězoslavně.

„Ano,“ připustila jsem. „I já se bráním.“

Nadechl se. Zřejmě chtěl ještě něco dodat, ale pak si to rozmyslel. Předklonil se a lokty se opřel o kolena. Přemýšlel. Pak se na mě podíval a tiše řekl: „Pokračuj, prosím. Jak víš, že trpěl synestézií?“

„Maloval. Maloval krásné naivní obrázky, plné pohody. Jako děti jsme mu dávali památníčky a prosili ho, aby tam něco nakreslil. Někdy, když měl více času, tak se pokoušel i o oleje, ale nikdy nebyl spokojený s tím, co vytvořil. Pracoval doma a tak, když se tam sjely všechny děti o prázdninách, měl nás přes den na starosti. Dokázal pracovat, ohlídat nás a ještě vymyslel program, který by nás zaujal. Jednou po dešti jsme někam šli. Kam, to už nevím – nepamatuji si to. Silnice před domem byla plná louží. Louží plných olejových skvrn, které házely ve slunci překrásné barvy. Před jednou z nich se zastavil, podíval se na mne a řekl: „Takové barvy má tvůj hlas.“ Ty barvy byla jasné, zářivé. Takové barvy na plátno prostě nedostaneš. Takové barvy uvidíš jen uvnitř sebe. Překvapilo mě to a tak jsem se ho zeptala: „Ty je také vidíš, dědečku?“ „Někdy,“ odpověděl. Později jsme, jako spiklenci, porovnávali své barvy při stejném podnětu. Byly jiné, jiné byly i obrazce. Každý z nás měl svou jinak barevnou hudbu.“

„Nerozptylovalo tě to? Tolik vjemů najednou.“ zeptal se.

„Ne, myslím si, že ne. Spíše naopak. Umocňovalo to pocit. Je to trochu jako jídlo. Sladká a hořká – hořkosladká čokoláda. Také je to směsice chutí, a přesto ti to nevadí.“

„Mám dojem, že si ho moc idealizuješ.“ řekl. V té větě bylo příliš mentorství, než aby mohla být brána vážně. Byla v tom i obrana. Obrana před tím, že jiný člověk vnímá věci jinak, má jiné vzpomínky, jiné zážitky – tolik nepochopitelné a tolik nepodobné tomu, jak věci mají být. Jak je znám já sám.

„Vidíš a v tom je ta chyba. V tom je ona chyba vnímání, jak jsme o tom hovořili na začátku. On nebyl ideální. Vůbec ne. To, co ti tady povídám, jsou vzpomínky na to krásné. Esence citů. Pohlazení duše. To, co v tobě zůstává a co s tebou roste celý život. Měl i své stinné stránky – pro mne, jako dítě nepodstatné, ale jako partnera – nevím… Byl hodně nepraktický. Rozuměl stromům – o ty se staral až s mateřskou pečlivostí, s těmi rozmlouval. S nimi to uměl. Lidi k sobě moc nepouštěl. Byl hodně introvertní. Uměl naslouchat, to ano, ale málokoho pustil do svého světa – a málokdy. Byla to babička, která spravovala dům a starala se o věci všedního dne. Přesto si myslím, že to dělala ráda – a doufám, že se nemýlím. Vpády do jeho světa nebyly možné, ale při dostatku trpělivosti tě tam vpustil a to stálo za to, vět mi.“

Vzpomínka na to, jak jsem jako dítě, vešla do dílny a cítila se jako vetřelec. Oni seděli každý na jednom rohu velkého pracovního stolu, šili a mlčeli. Sem tam se na sebe podívali a vzduch kolem se zabarvil duhovými barvami. Potom děda odložil rozešitou látku, jemně vzal z rukou babičky tu její, uchopil její ruku a políbil ji. V jejích očích se objevily slzy. Pak pokračovali v práci, jakoby se nic nestalo. Byl to rituál – překrásný, láskyplný rituál, kterého jsem byla svědkem.

Pak jsem viděla babičku, jak schází se schodů, v obličeji rozmrzelá a křičí jeho jméno: „Johan!“ Takhle mu říkala, když byla hodně naštvaná. Děda vyběhl z dílny, oči vytřeštěné, kolem krku plátěný metr, v ruce metr dřevěný, tvář zašpiněnou od krejčovské křídy. Zakopl a snažil se vyrovnat balanc. Babička sešla až k němu. Na tváři se objevil úsměv. Něžně setřela křídu z jeho tváře a řekla: „Ty vypadáš.“ Pak se obrátila a nechala ho tam stát – překvapeného, zmateného a udiveného nad tím, co ta jeho ženská, probůh, vyvádí.

„Hej, posloucháš mě?“ jemně mi zatřepal ramenem.

„Ne, promiň, trochu jsem se zamyslela.“ Obrátila jsem se k němu. Byl napjatý až běda. Bojovala v něm touha vrátit se k tomu, co bylo na začátku i strach slyšet to, co si sám nechtěl přiznat, co tušil. Nakonec zvítězil strach, který ho odváděl od toho, o čem chtěl mluvit.

„Co bylo na těch obrázcích?“

No jo, zase jsme zabrousili na pevnou zem. Nyní přichází na řadu arteterapie, pomyslela jsem si.

„Myslíš památníky holčiček nebo obrazy?“ zeptala jsem se s jistou škodolibostí. Došlo mu to.

„Ne, obrazy,“ profesionální tón se vytratil. „A opravdu mě to zajímá.“ dodal trošku proviněně. Už věděl, že já vím, že má strach a že jsem prokoukla jeho obrany, ale neměl dost odvahy k tomu, aby zacouval zpět.

„Já nevím,“ řekla jsem popravdě. Pouze jsem si v té chvíli nedokázala žádný z obrazu vybavit. „Nebylo to nic abstraktního, byly to naivní obrázky plné pohody. Dýchala z nich radost, láska, teplo. Měly podobnou atmosféru jako obrázky Vojkůvky. Jenže Vojkůvka kreslil Ráj. Adama a Evu uprostřed zeleně plné ptáků, brouků a zvířat. Jsou to nádherné obrázky.“ řekla jsem a potlačila touhu jeden z nich mít pro sebe. Na každém obraze byl můj bývalý muž. Velký, svalnatý, vousatý – tady i s podtónem laskavosti. Jakoby mu prostředí Ráje dodávalo něco ze sebe. Byl to zvláštní vzor, který si Vojkůvka vybral. Jakoby se snažil naplnit jeho psychopatickou mysl empatií, skutečnými city a zodpovědností. Jako by se snažil odstranit uvnitř vše patologické a dodat mu více lidské vřelosti. Opravdové vřelosti. „Vím jen, že se tam hodně objevovala voda. Voda, slunce, stromy. Kromě jednoho obrázku si nedokáži vybavit, jestli tam byli lidé. Spíše ne.“

„A ten jeden?“ přerušil mě.

„Byl to obrázek lyžaře. Musel mi v hlavě utkvět proto, že se od ostatních lišil. Barevně, ale i tím, že tam byl zasněžený kopec. Sníh se na jeho obrazech nevyskytoval. Obloha byla zšedlá a slunce zapadalo. Bylo ho vidět jen kousíček. Na vrcholu kopce stál lyžař, který se podobal dědovi. Štíhlá postava s tmavými vlasy a s pohledem upřeným dolů do údolí, do polí plných zlatavé pšenice, stromů a k velkému modrozelenému jezeru. Na kopci byl sníh a zima. Nebyl tam jediný strom, jediný pták – jen sníh. Studený, mokrý sníh. Tam dole byl sad plný zralých plodů, lavička, na které můžeš spočinout i jezero ve kterém plavaly ryby. Tam dole byl život, jeho odvěký koloběh a nahoře zima, chlad. Zvláštní, dříve mě to nenapadlo.“

Vzpomněla jsem si na naše lyžování. Stál na lyžích poprvé ve svých šedesáti letech. V očích strach i nadšení z toho, že může vyzkoušet něco nového. Byl obklopen svými vnoučaty a některé z nich mely také strach. Nakazil nás oním nadšením. Nakazil nás vítězoslavný výkřik, když sjížděl dolů i jeho dětský smích, když spadl, protože neuměl zabrzdit. Zastavil se pádem půl metru od potoka. Pak šel hledat jiné, pro nás děti bezpečnější místo k ježdění. Po celou dobu zimních prázdnin byl plný elánu a radosti. Pak onemocněl. Krátce na to umřela i prababička – jeho nevlastní matka. Žena, která mu nahradila mateřskou lásku a kterou on ctil a miloval. Žena, která se nikdy nenaučila dobře česky, ale která dbala na to, aby svůj mateřský jazyk nikdy nezapomněl a zdokonaloval se v něm. Dokázal hovořit krásnou češtinou, stejně dobře, jako německy. Když se po smrti jeho otce odstěhovala zpět do své vlasti, psával ji dopisy švabachem. Jeho sestra se smála, že je staromódní, ale prababička si je ukládala do horní zásuvky komody, hned vedle obrázku jeho bratra. Toho bratra, který se zabil ve vězení. Kluk, jenž vyvedl klukovinu a neunesl pocit hanby, kterou způsobil své rodině a tak spolykal hřebíky.

„Už jsi zase jinde,“ upozornil mě.

„Víš, opravdu si je nedokáži vybavit a je to škoda. Je to ztráta. Mám dojem, ale možná se mýlím, možná si s mou pamětí zahrál čas a iluze, že na těch obrázcích, pokud tam byli lidé – byli to mlčenliví lidé. Ty tváře, já nevím, jestli to dokáží popsat – všichni ti lidé žili ve svém vnitřním světě. Trochu se mu podobali. Mlčenliví s nádechem úsměvu… Ale jak říká, může to být jen iluze.

Potom jsem si vzpomněla na koně. Byli to těžší valaši a patřili místním Cikánům. Měli domeček, malinkatý, ale zděný, uprostřed vesnice. Rozdělovali ji svým domem na dvě části. Na část tvořenou finskými dřevěnými domky a část se zděnými domy. Někteří lidé se na ně dívali skrz prsty a občas jsme i my děti, měli na jejich adresu ne zrovna lichotivé poznámky. Vím, že je děda nesl velmi těžce, ale nikdy nic neříkal, jen se zamračil a vrátil se zpět do své dílny. Až jednou. Venku pršelo a tak jsme seděli v jeho dílně a poslouchali jeho vyprávění. Dveře se otevřely a vstoupila ona. Hrdá, mohutná, tmavá. Pozdravila a sundala si z hlavy šátek, který ji chránil před deštěm. Děda se usmál, odpověděl na pozdrav a zašel do skladu, kde ukládal ušité věci. Obřadně ji podal kabát, který opravil a obrátil tak, že vypadal jako nový a pak ji podal bundy pro její dvě děti. Byla najednou rozpačitá. Chtěla jen, aby věci opravil a ne předělal. Neměla tolik peněz a tak tam stála a nevěděla co říct. Natáhla k němu ruku s penězi a řekla, že příští týden přinese zbytek. Děla se ohradil: „Ne, cena byla dohodnuta,“ řekl ji a usmál se na ni, „nejste mi nic dlužna, paní.“ Nesouhlasila. Podle ní odvedl práci za více peněz, než mu mohla dát. Zamyslel se a po chvíli řekl: „Nechci, abyste se mi cítila být zavázána. Ne, peníze nevezmu, ale rád bych Vás o něco požádal.“ Zpozorněla. Tmavé oči upřené na něho s nedůvěrou, hrdě zdvižená hlava. „Koně,“ řekl on, „máte koně a já bych rád, aby se děti mohly projet, bude-li to možné a bude-li vám to vyhovovat. Udělalo by mi to radost.“ Vděčně se na něho podívala, pak se podívala na všechny děti v místnosti, usmála se a řekla: „V sobotu a ráda bych vás pozvala na oběd.“ On jí galantně podržel dveře, když odcházela a my měli pocit, že odchází královna. Ten okamžik dokázal zvrátit náš negativní postoj k nim a my děti jsme se těšily na sobotu, na koně i na to, že na chvíli vnikneme do jejich světa. Do toho světa, o kterém jsme slyšely tolik rozporuplného.

„Je to zvláštní,“ přerušil mé myšlenky. „Předtím jsi uvedla, že kromě jednoho obrazu na dalších nebyli lidé. Teď tam jsou.“ Podíval se na mě. Ne, nebyla v tom konfrontace, ani upozornění na to, že si odporuji. Konečně se snažil pochopit. Konečně se snažil najít něco, co by ho uvedlo do mého světa, do mého nazírání. „Třeba je to v tom,“ pokračoval, „že ti lidé byli součástí toho kolem. Je to, jakoby nerozlišoval mezi stromem, zvířetem, skálou nebo lidmi…“

„A nejsou?“ zeptala jsem se. „Jsme pyšní na to, že jsme lidé. Říkáme si páni tvorstva, ale zapomněli jsme se zeptat na to, zda jimi opravdu jsme těch ostatních. Sami sebe považujeme za odlišné od jiných lidí, klademe důraz na svou výjimečnost a zapomínáme na to, v čem jsme stejní jako ostatní lidé, ostatní tvorové. Dýcháme jeden vzduch, pijeme stejnou vodu, hřejeme svá těla na stejném slunci, potřebujeme jíst, pít, dýchat, stejně jako ostatní. Vyčlenili jsme se z prostředí kolem, ale přitom ho používáme stejně jako ostatní tvorové – ba, co dím, my jediní ho zneužíváme. Oddělili jsme se i od svého druhu. Každý z nás je sám. Zoufale sám a tu samotu si ještě prohlubujeme tím, jak se snažíme zdůrazňovat svou odlišnost a snižovat odlišnost druhých. Podívej se na stromy. Podívej se na tu řadu topolů. Všechno jsou to topoly, ale každý z nich je jiný. Každý z nich má jiný tvar. Přesto je spojuje jejich výška a štíhlost, tvar listů, barva kůry a kdo ví co ještě. Nejsem botanik. A stejně jako my, i oni potřebují stejnou vodu, stejný vzduch i stejné slunce.

Podíval se na mě skoro vytřeštěně. Jako bych řekla něco nepatřičného. Když na jeho tváři vystřídalo zděšení zvědavost, zeptal se: „Dobrá, tahle přednáška o ekologii má asi svůj účel. Tak mi tedy sděl, co jsi mi tím chtěla říci.“

„Přesně to nevím,“ odpověděla jsem mu po pravdě a napadl mě strom. Dědečkův strom před domem. Jabloň, kterou sám narouboval a nesla tři druhy jablek – letní jablka, šťavnaté křehké plody s mírně nakyslou chutí a dva druhy zimních jablek. Byla v tom možná ona snaha spíše spojovat než oddělovat. „Víš, je to možná o tom, že místo toho, abychom spolu bojovali, bychom měli spíše spolupracovat. Teď nejde jen o boj mezi pohlavími, ale i o to, jak k sobě přistupujeme – i my dva, i sami k sobě. I tento rozhovor je spíše boj než snaha o pochopení – a to i z mé strany. Pořád se bojíme, aby nás někdo nebo něco neshodilo z toho pomyslného piedestalu, na který jsme se postavili. Hledáme nepřítele ještě dříve, než si ho vlastním postojem uděláme sami. V každé větě, v každém slovu se snažíme najít potencionální útok či snahu ublížit nám a odpovídáme stejně. Přitom se neptáme, zda je to jako útok myšleno, a i když je, tak proč. Každým slovem, gestem vymezujeme hranice či stavíme kolem sebe zdi z nedorozumění či neporozumění. Většinou to přeženeme tak, že nám ta zeď vadí v tom, vidět co se kolem děje. Výsledkem je ztráta. To je to, v čem byl on jiný. Možná se více ptal, možná byl líný v tom, stavět kolem sebe vysoké zdi, možná byl jen zvědavější a potřeboval kolem sebe vidět, slyšet a vnímat. Výsledkem byla laskavost. Pochopení pro slabosti jiných, ale i slabosti vlastních a také otevřenost. On nebořil hranice jiných, ale dokázal klidně čekat, jestli ho za ni pustí. Jestli ho pozvou dále. Když ne, tak se nezlovil – měli na to právo. Přesto se mu dveře do jejich pevností otevíraly častěji, než bys čekal. Lidé za ním přicházeli, aby jim něco ušil nebo vyspravil a vyprávěli o svých starostech i radostech. Většinou mlčel a jim to nevadilo. Věděli, že je poslouchá. Přicházeli znova i ve chvílích, kdy nepotřebovali mluvit. Kdy si potřebovali pomlčet. Přinesli kalhoty se špatným zipem, sedli si do rohu a mlčky čekali, až on vymění zip za nový. Tehdy děda pouštěl rádio. Hudba tiše naplnila dílnu a jeho tichý úsměv ji dodal vlídnosti. Během té doby se všichni uklidnili a když odcházeli, vypadali uvolněněji. Cítili se s ním bezpečně, stejně jako já.“

Přikývl. Poslouchal.

„Víš, vzpomínám si, že cesta k domu byla lemována růžemi. Byl to tunel z popínavých růží. Už samotný vstup byl jako vstupem do jiného světa. Do světa, který byl křehčí, krásnější a voňavější. Ano nevím, kdy ty růže zmizely a proč. Bylo krásné procházet se pod nimi a nechat na sebe padat jejich křehké lístky. Cítila jsem se jako princezna. Možná i ono měli ten pocit, když k němu přicházeli tunelem z růží. Ty růže jim předali něco ze své křehké krásy a ta krása dodala jejich duši více vlídnosti. I ti největší neomalenci, když otevírali dveře do jeho dílny, měli na tváři úsměv.“

Díval se dálky, zrak rozostřený. Teď byl uvolněný. Skoro bych se vsadila, že cítí tu vůni hlíny, listů i květů popínavých růží a slyší, jak ztišil krok, když vešel do zahrady. Do té zahrady, které věnoval tolik péče a lásky a která pak dále předávala tu lásku ostatním. Pak se na mě podíval. V tom pohledu už nebyla nedůvěra. Byly to oči dítěte. Čisté, průzračné jako studánky a hluboké jako tůně.

„On opravdu nemohl být obyčejný,“ řekl s úsměvem. „Skoro ti ty vzpomínky závidím,“ dodal s úsměvem. „Máš v nich obrovské bohatství, víš to?“

„Jo. A nejlepší na tom je, že mi je nikdo nemůže vzít,“ řekla jsem stejně rozverně jako on. „Pojď, něco ti dám,“ propadla jsem najednou svému impulsu a vzala ho za ruku. Dovedla jsem ho na okraj kopce. Před námi leželo údolí, v dáli se rýsovaly zalesněné hory a nad nimi viselo zimní slunce. „Tohle všechno,“ řekla jsem a ukázala na tu krásu kolem, „je teď tvoje. A dělej si s tím, co chceš. Můžeš si to užít nebo zahodit. Je to tvoje.“

Podíval se kolem sebe. Vnímal tu krásu, cítil paprsky slunce a slyšel šumění stromů. Jakoby najednou splynul se svým okolím. „A tohle všechno je moje,“ řekl spíše pro sebe a s pohledem na mě dodal: „Jak jsem na to mohl zapomenout?“

Scházela jsem dolů úzkou pěšinou. V půli cesty jsem se obrátila. Ještě tam stál s pohledem upřeným do dáli, uvolněný, úsměv na tváři. Jen si tak vychutnával čas. Z nebe začaly padat první vločky sněhu. Nemám ráda zimu, ale v té chvíli se mi zdálo, že jsem ucítila známou vůni růží z dětství a na tváři lehký dotek růžových lístků.

„Krásné Vánoce,“ řekla jsem mu v duchu. „Krásné Vánoce vám všem.“

Darja Fusková

exkluzívne.cez.okno


Súvisiace:

DARJA FUSKOVÁ Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/darja-fuskova-vyber

Poviedky
http://www.cez-okno.net/stitok/poviedky


júl 16, 2019 23:41 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top