Pokračujeme v téme Anunnaki, ktorá nie je pre čitateľov nášho portálu síce žiadnou novinkou, no tento “román” poskytuje pohľad, ktorý umožňuje rýchle pochopenie súvislostí a nesie mimoriadne silný transformačný potenciál, prajeme podnetné čítanie
Za redakciu
Sokol
* * * *
Anmael procházel svým prstem skrz hologram, který měl před sebou. Byl nejstarším synem Anua, krále Anunnakiů. Anmael byl jeho následovníkem, který měl vést rasu. Jeho otec projektoval vztahy, které měli s dalšími rasami, za jediným účelem - exportoval moc Anunnakiů, coby alfa rasy známého vesmíru.
Moc, kterou měli, byla - v termínech jeho otce - Filosofickým Nadstátem galaxie. Středem této moci byla doktrína, že Anunnakiové jsou Bohové podřízených ras lidstva. V jakýchkoliv formách osídlovalo lidstvo světy časoprostoru, vždy byl do lidského těla a mysli vetknut koncept Boha. Anunnakiové byli v dávných kulturách galaxie nazýváni mnoha jmény, ale zřídkakdy byli spatřeni a vpravdě nikdy nebyli pochopeni. Jeho otci to tímto způsobem vyhovovalo. Anmael byl upozorněn, že Kandidát ze země dorazil do Syntheticy. Obvykle rád sledoval inspekce, neboť často poskytovaly vhledy do podstaty vyvíjející se kultury, rasy, nebo - v některých případech - celého druhu. Toto pochopení bylo rozhodující, protože poskytovalo bohatý zdroj informací, díky nimž mohl být druh kontrolován. Od svého narození sledoval osmdesátdevět inspekcí osobně a dalších 2074 na záznamu.
Pracoval s Karnomenem po mnoho let, aby zabezpečil zemi před zradou následnictví. Jen velmi málo planet, jež padly do rukou Anunnakiů, vůbec kdy pochopilo, že jsou pod jejich kontrolou. A pokud ano, Anunnakiové téměř vždy uspěli v udržení této kontroly a dohledu. Nicméně existovalo proroctví, kterého se Anmael a jeho otec, Anu, obávali. Lidská rasa na zemi bude navštívena svým budoucím jástvím a při této návštěvě bude na zemi zkonstruováno sedm Orákulí. Tato Orákula budou náústky k budoucnosti lidstva, jež je ve vesmíru známá jako Tvůrci Křídel.
Tato Orákula jim umožní hovořit se svými mladšími jástvími a pomáhat jim v jejich snaze o osvobození se ze stavu oddělenosti tak, aby se mohli stát druhem, jež dosáhne celistvosti. Rovnosti. Jednoty.
Sledoval, jak Kandidát odpovídá na Inspektorovy otázky. Anmaelovi se líbil způsob, jak Gulhab pracoval - přímo a účelně. Zrovna, když už si myslel, že Kandidát je odmítnut, slyšel kód, na nějž čekal stovky let: Královská Hvězda.
Anmael si zvětšil hologram a přehrál si sekci ještě jednou. Pečlivě sledoval oči Hugelitoda. “Uvidíme, jestli jsi tím, na kterého čekáme. Uvidíme,” zašeptal Anmael.
Jeho prst stiskl knoflík. Když čekal, jeho zahnutý, tři palce dlouhý dráp půvabně kroužil kolem knoflíku.
“Ano, vaše Výsosti,” řekl Savliel. “Jak vám můžu posloužit?”
“Doveďte Hugelitoda do mé ubytovny. Chci údaje brány transponovat na naše frekvence a chci vidět jeho obraz předtím než dorazí.”
“Rozumím, vaše Výsosti. Vykonám.”
Anmael se rozhodl, že počká, než řekne svému otci o novém Kandidátu ze země. Výzva zmařit úsilí jejich budoucího nepřítele - Tvůrců Křídel - byla vzrušující možností. Něčím, na co se Anu nesporně těšil, ale Anmael chtěl tento projekt pro sebe. Bude to jeho vstupenka na královský trůn, do stavu bytí Bohem jejich vesmíru. Byl to jeho osud, který mohl prorokovat jen jeho otec.
* * * *
Hugelitod zíral. Naleštěné zlaté stěny poskytovaly odraz podobný zrcadlu, který ho hypnotizoval. Ustrnul v rozšířeném soustředění, jímž byl okouzlen, když sledoval své nové tělo a uvažoval, jakým druhem stvoření se stane, když v něm zůstane.
Čekal v extravagantní předsíni před kanceláří, ve které byl princ tohoto světa, se kterým se měl setkat. Doprovázel ho Gulhab, který už ale před několika minutami vstoupil do kanceláře a ještě se nevrátil.
Hugelitod uvažoval, co by se stalo, kdyby prostě vyšel ven a toulal se ulicemi tohoto světa. Až na své tetování cítil, že sem zapadá, ačkoliv byl menší než kdokoliv, koho až dosud potkal.
Nedokázal si představit, jak ta rasa může vytvořit takovou technologii, která přitáhne lidi z jiného světa a umístí je do těla. Bylo to Božské a on uvažoval, jestliže to jsou Chladní bohové, o kterých Doriah hovořil, jak by je mohli přemoci?
Část zdi - o velikosti dveří - se dematerializovala a Gulhab skrze ní prošel. “Následuj mě,” řekl a kynul svou mocnou paží.
Hugelitod vyhověl a vešel do prostorné místnosti, jejíž obrovská okna okamžitě přitáhla jeho pozornost. Z kanceláře byl výhled na překrásný tyrkysový záliv, jež byl lemován zlatými věžemi lesknoucími se v tlumeném světle oblohy zbarvené do oranžově-hliněného odstínu.
Okamžitě měl pocit prohlídky - mocné a neúprosné. Hugelitod hledal její zdroj. V masivním křesle seděla bytost, která byla devět stop vysoká, měla tmavě zelenou kůži, velitelské vystupování a zlaté pichlavé oči, které ho sledovaly s predátorským zájmem. Měl na sobě bílou tuniku se zlatým proužkem a podivným znakem na pravém rameni. Když se díval na to stvoření,
Hugelitod se cítil zranitelný a pomyslel si, že se možná nikdy nevrátí na zemi splasklý do své mysli.
Gulhab se uklonil a pomalu ustupoval. “Pokud mě k něčemu budete potřebovat, vaše Výsosti, budu venku.”
Stěna se zavřela a Hugelitod byl sám se svým novým vyšetřovatelem.
“Pojď blíž a posaď se,” řekl Anmael a ukázal na pozlacené křeslo s červenými poduškami.
“Jsi odvážný člověk, když jsi přicestoval do tohoto světa. Víš, kdo jsem?”
“Ano... Gulhab mi to řekl.”
“Co ti řekl?”
Hugelitod se posadil a díval se z okna. Pokoušel se vyhnout přímému očnímu kontaktu. “Řekl, že jste Anmael, Princ Anunnakiů.”
“Ano, to je pravda, tak jsem znám v mém světě. Ale má otázka je, zda víš, kým jsem ve vašem světě?”
Hugelitod se zachvěl při zvláštním prožitku, kdy sledoval Anmaela, jak mluví a potom viděl, jak přestal a zbytek věty se dokončil v jeho hlavě. Slova: … ve vašem světě - nebyla vyřčena, byla doručena psychicky.
Hugelitod si nepohodlně poposedl na křesle a snažil se obnovit svůj klid. “Nevím, zda jste v našem světě vůbec znám, ale mé studie byly zřejmě nedostatečné.”
Gulhab měl pravdu o jeho komunikačních schopnostech, neboť shledal, že již je mnohem snazší vyjadřovat myšlenky, jež byly v jeho mysli.
“Budeš souhlasit, že na vaší planetě jen málokdo neslyšel o Synu Božím?” zeptal se Anmael.
Hugelitod přikývl. “Říkáte, že váš otec je Bůh?”
Anmael se postavil a šel ke stěně plné oken. “To, co vidíš - co předpokládáš, že vidíš - je svět hor, stromů, vody, staveb, života. Teď sleduj - můžu pouhou myšlenkou ten výhled změnit.”
Scéna venku se okamžitě změnila na výjev nekonečné hedvábné černi přerušované vířícími galaxiemi a stříbrným světlem hvězd. “Kdo jiný než Bůh by mohl udělat takovou věc?”
Hugelitod se postavil a šel k oknu. Váhavě se dotknul skla, jako by se obával, že může spadnout do propasti. “To je šokující. Pak toto je nebe?”
“Ne,” odpověděl Anmael. “Toto je náš svět, svět Bohů. Nebe je svět lidí, alespoň těch dobrých.
Jsme naprosto oddělení. Velmi odlišní. Bohové mají moc a schopnosti, které lidé nemůžou pochopit. Lidé mají chyby a slabosti, které si my, Bohové, stěží můžeme představit.”
Nastalo dlouhé ticho, jak Anmael zíral do vesmíru. Byl překvapen, že Hugelitod nebyl víc upovídaný. Jiní Kandidáti v jeho přítomnosti stěží kontrolovali svůj jazyk.
Ptali se na všechno možné týkající se jeho Božství a jeho moci.
Vprostřed místnosti byl sloupec zlatého světla, který měl v průměru asi devět stop. Anmael se do něj postavil a kynul Hugelitodovi, aby se k němu připojil. “To se ti bude líbit. Neboj se.”
Hugelitod se postavil dovnitř paprsku a okamžitě cítil teplo a pocit extáze, spojení, jasnosti a ze všecho nejvíc - sjednocení. Pocit bytí součástí mocného seskupení.
“Nehledě na to, co jsi o nás mohl slyšet od svého přítele Doriaha, nejsme vzdálení nebo neteční Bohové. Můj otec a já milujeme lidstvo a pečujeme o něj, vyživujeme jeho víru a stavíme ho do světla, jež je naším světlem.”
“Líbí se ti ten pocit?” zeptal se Anmael.
Hugelitod se cítil nepopsatelně lépe a to všemi způsoby, jakými se jedinec může cítit:
spokojený, nadějný, šťastný, dokonce požehnaný. Hugelitod přikývl na Anmaelovu otázku a zavřel oči, aby nasál tu zkušenost plnou měrou. Ladil se na to kouzlo a přál si, aby nikdy neskončilo.
Po nějaké době, jež vypadala jako deset minut, otevřel oči a viděl Anmaela, který se tiše přesunul do svého křesla a vypadal, že na něj čeká.
“Vystup z toho světla na chvíli,” řekl Anmael. “Něco ti chci ukázat.”
Hugelitod neochotně vystoupil ze světelného paprsku. V paprsku se začal materializovat krásný tří-rozměrný objekt, který byl složen z velkého trojúhelníku ukazujícího dolů, vespod protnutého malým trojúhelníkem ukazujícím vzhůru.
“Tomu říkáme Královská Hvězda - objekt, o němž jsme se utvrdili, že zdobí tvá záda mezi rameny, přesně tam, kde jsme ho naplánovali, aby se objevil.”
“Umístili jste ho na mě? Jak?”
“Neumístili jsme ho na tebe, nýbrž jsme ho do tebe zakódovali. Nebo přesněji řečeno do tvého předka, více než čtyřista generací před tvou existencí.”
“Jak?”
“Obávám se, že když ti to řeknu, neporozumíš z mého výkladu ani slovu, takže nebudu ztrácet čas. Co je pro tebe důležité pochopit, že jsi původní Kandidát pro naši misi na zemi. Jsi jedním z našich vyvolenců.”
“A co to znamená? K čemu jsem vyvolen?”
Anmael znovu ukázal na paprsek světla a symbol zmizel. “Co jsi zažíval v tom světle?”
Hugelitod byl okamžitě zahlcen stovkami slov, které popisovaly jeho zážitek, ale nakonec vybral jen jediné. “Požehnání.”
“A když jsi vystoupil z paprsku, zůstáváš v tom požehnání?”
“Ne... vlastně ne,” odpověděl Hugelitod, jako by si nepovšiml jeho zmizení až do doby, než ho na to Anmael upozornil.
“Chceme, aby jsi toto světlo přinesl celému lidstvu.”
“Ale vy jste Bohové, jistě můžete přinést toto světlo lidstvu bez mé pomoci.”
“To by vyžadovalo, abychom se inkarnovali jako lidé a to neděláme. Zakusil jsi naší metodu přivedení našich vyvolených do našeho světa a aktivování jejich duchovního poslání na planetě, na níž jsou vtělení. Každý z našich vyvolenců najde naší bránu, protože je zakódována v něm.
Je nemožné odolat našemu volání.”
“Takže jsou další, jako já?”
“Bylo vás stovky od dob, kdy jsme se rozhodli kultivovat lidský život na zemi. Ale ty, ty jsi velmi specifický Kandidát. Odstraníš závoje, jež zahalovaly naši realitu a znemožňovaly nám odhalit svá pravá jáství. Přineseš toto světlo lidstvu a my tě učiníme naším největším nástrojem této změny. Není to to, co si přeješ?”
“Jaké změny?”
“Karnomen je starý a brzy zemře. Ty jsi jediným Zasvěcencem, který může převzít Církev a s naším svolením ji zreformovat. Je tvým osudem mít na sobě naše znamení. Pokud budeš odporovat tomuto poslání, žádné jiné nenalezneš. To je způsob, jakým jsme tě vytvořili.”
“Co tím myslíte, že žádné jiné poslání nenaleznu?”
“Viděl jsi někdy zlatníka, jež vzal krásný zlatý prsten, který byl svým majitelem odložen a roztavil ho na beztvarý kus kovu?”
“Ano, znám to,” odpověděl Hugelitod a chápal záměr Anmaela. “Vyhrožujete, že mě zabijete.”
“Ne, jen ti vysvětluji, jak jsi byl navržen. Zabiješ sám sebe, když nebudeš schopen udělat to, pro co jsi určen. To je pravdou pro všechny lidi, kteří mají poslání Vyvolených. Naleznou způsob, jak zničit sama sebe - nějaké chytře vymyšlené převlečení pro jejich vlastní sebevraždu, ale v našich očích, vpravdě víme, co to je. Na hlubší úrovni to je... tvůj poslední dech.”
Hugelitod cítil v hlavě stažení, které pocházelo od nějaké neznámé síly. Přál si vrátit se do paprsku světla, který byl jen několik stop od něj a zapomenout na tíhu jejich konverzace.
“Ty víš, jak svůdné to světlo je,” řekl Anmael. “Můžeš být jeho nositelem a přinést ho lidstvu takovým způsobem, jakým to nikdy předtím nebylo uděláno.”
“A co je to za způsob?”
“Lidstvo je uzavřeno v krabici - v ohraničeném nekonečnu. Naslouchají svým Orákulím, svým mistrům, učitelům a slepě je následují. Toto musíš nahradit naší nabídkou, a osvobodit lidstvo ze zakletí nižších myslí. Jakmile to bude uděláno, můžeme do vašeho světa přinést světlo. Skutečnou pravdu o tom, kdo jsou vaši Bohové. Až to lidstvo pozná, bude žít ve světle požehnání a ve světle naší lásky.”
Anmael se smál, ale Hugelitod to cítil jako povrchní masku.
“Je něco na záři diamantu,” řekl Anmael, “zvláště v porovnání s matností obyčejného kamene.
Nepřej si být obyčejným kamenem, Hugelitode, protože když to uděláš, nalezneš svou smrt tisíci způsoby. Připoj se k nám.”
Anmael pokynul k paprsku světla. “Běž. Prociťuj to světlo a představ si každého člověka na zemi, jak cítí toto světlo. Představ si, jak to změní váš svět. Jak na něm zavládne řád a soudržnost, jak bude jako jedno tělo pod kontrolou svých Bohů. Není to tím, co si představovali vaši Mistři?”
Anmael vstoupil do paprsku světla a kynul Hugelitodovi, aby vstoupil také. Hugelitod bez váhání vstoupil a okamžitě skrz něj začal plynout pocit posílení a spojení.
“Budou ti dány síly,” řekl Anmael, “které způsobí, že bude zřejmé, že jsi naším vyvolencem.
Možná, že Karnomen dokonce odstoupí, až uvidí tvou moc. Bude vědět, že jsi byl v naší přítomnosti. Jestli se rozhodne lpět na své moci, musíš ho odstranit. Dáme ti jen deset tvých pozemských dní, aby jsi provedl tuto změnu. Pak ti vše bude odebráno a tvé poslání se obrátí v prach a ty budeš podobný obyčejnému kameni - matný a bez života.”
“Jaké schopnosti budu mít, že budou Zasvěcencům tak zřejmé, že mě podpoří v pozici Nejvyššího Kněze?”
“Nemůžeme s jistotou říci, jaké schopnosti proniknou do tvého fyzického těla. Objevíš je, až se vrátíš na zemi. Ale budou odhalené, neboť jsi náš vyvolený a my tě aktivujeme pro naše poslání již teď, jak stojíš v tomto světle. Zavři oči.”
Anmael vystoupil ven a paprsek světla změnil barvu. Začaly skrz něj protékat vzory kódů, symbolů geometrie, jež pronikaly do Hugelitodova těla a mysli. Cítil, jak ho ovládl mír a na chvíli téměř ztratil vědomí. Pak to skončilo a on ucítil, jak do něj mocně vstoupila autorita. Bylo to, jako by na něj byl umístěn cejch - cejch moci, který lidstvo po velmi dlouhý čas nevidělo.
Anmael vytáhl Hugelitoda ze světla a položil mu svou paži kolem ramen. Pak s ním šel ke vzdálené stěně své kanceláře. Když přišli blíže, zmaterializovaly se dveře. “Deset dní budeš vědět, jak pracovat s naší bránou. Neprozraď to Doriahovi, protože Bohové mu nedůvěřují. On je pěšákem Orákula a nic víc. To z něj dělá nepřítele našeho světa. Nech ho projít bránou k nám a my uděláme, co bude v našich silách, abychom ho posílili pro naše záležitosti. Ale on není Kandidát a nikdy mu nemůže být plně důvěřováno. Rozumíš?”
Hugelitod přikývl, neschopen vyjádřit svůj souhlas slovy. Jeho mysl byla přemožena, pohlcena jakousi přítomností a absorbovala do sebe jas, jež obejmul jeho osud. Náhle se cítil vyčerpaný.
“Vrať se k nám za pět dní a podej zprávu o vývoji,” řekl Anmael. “Nezklamej své Bohy.”
Jak vstoupili do předsíně, Gulhab se poklonil Anmaelovi.
“Vrať našeho přítele do plnosti,” řekl Anmael a potom šel zpět do své kanceláře.
Hugelitod následoval Gulhaba chodbami do místnosti, kde čekala automatická dopravní kabina, aby je odvezla zpět do Syntheticy. Gulhab potichu kráčel vpřed a občas se ohlédl na Hugelitoda, který vypadal jako někdo, kdo ztratil svou skutečnost. Gulhab cítil smutek pro člověka, který se musí vrátit do svého malého těla a malého světa a bojovat s primitivy, kteří nemají potuchy o tom, kdo jsou jejich Bohové, nebo kde, či jak žijí.
* * * *
Zdroj: ›› James Mahu: DOHRMANOVO PROROCTVO; Kapitola 61 – Svůdné světlo
Ďakujeme za zaslatie tejto ukážky
Súvisiace:
Editoriál: TRHLINA V MÚRE
https://www.cez-okno.net/clanok/editorial-trhlina-v-mureEditoriál: AKO TO FUNGUJE?
https://www.cez-okno.net/clanok/editorial-ako-to-fungujeEditoriál: JEDNO alebo OBE KRÍDLA?
https://www.cez-okno.net/clanok/editorial-jedno-alebo-obe-kridlaTvorcovia Krídel
https://www.cez-okno.net/sekcia/tvorcovia-kridel
