Ležím skrčená. Už je mi tepleji, vím jenom, že se mnou kdysi byl nějaký muž, co mě opustil. Už ani nevím jeho jméno. Jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala tak dlouho sama přežít. Jsem už dlouho sama, není to první den. Jeskyně, ve které žiju, není součástí skály, vypadá spíš jako kamenný domek na volném prostranství. Cítím se hodně sama. Cítím stísněnost a svíravý pocit na hrudi. Pořád mám pocit, jako by mě někdo někam táhnul a já nechtěla jít.
Hlava je čím dál těžší. Jsem už hodně stará, mám dlouhé šedivé vlasy a je mi hrozná zima. Mám studené ruce a pociťuju ohromný hlad. Už pár dní nejsem schopná vstát, abych si vzala něco k jídlu. Už to nebude dlouho trvat. Plameny se začínají zamlžovat.
Pořád se mi točí hlava, cítím tlak na čele nad obočím. Chvílema se vidím z vrchu. Pořád se to se mnou strašně točí. Silně se mi točí hlava, jednou doleva, jednou doprava. Něco mě táhne pryč, něco mě ale stále táhne nazpátek.
Pozvolna opouštím tělo. Najednou jako bych byla ve vzduchoprázdnu. Jako bych se volně vznášela v prostoru. Dívám se na sebe z vrchu, ležím tam dole, ale zároveň jsem tu nahoře. Měla bych se tam ještě vrátit, ale už nechci. Už se nehýbu, oheň uhasíná.
Jsem něco nehmotného, jemňoučká mlhovina ve vesmíru. Na začátku mám ještě tvar toho těla, který se postupně slévá do tvaru obláčku. Jsem natolik jemná, že pro lidské oko nejsem viditelná. Všude kolem je opravdická neproniknutelná tma. Je mi ještě nevolno z toho točení. Je mi špatně od žaludku, jako bych snědla něco špatného. Mám strach, nevím, co bude dál. Je mi zima. Cítím tlak nad pravým okem. Připadá mi to nesmyslné.
Najednou vnímám hodně intenzivní světlo. Je přede mnou, trochu nahoře. Je ostré, ne teplé, sluneční. Něco jako světla reflektorů nových aut. To Světlo mi říká, že mám být klidná, že mě bude doprovázet. Doprovodí mě tam, kam potřebuju. Cítím, že mu můžu věřit. Nemusím se o nic starat, konečně se o mě někdo postará.
Pozvolna stoupám nahoru. Je to hodně mírná cesta do neznáma. Jako bych někam putovala, ale vůbec netuším kam. Pořád je mi trochu špatně, už je to ale lepší. Minimálně o ten pocit, že už nejsem sama a že je někdo se mnou. I když je to vlastně nic, které nejde uchopit.
Světlo je míň intenzivní, jako by ukazovalo cestu, která se v dálce zužuje. Je to nekonečné. Jdu nějakou cestou, po bocích je tma, která vypadá jako stěny tunelu. Chvílema mám pocit osamění, chvílema se cítím volně, nic mě neváže. Je to příjemný pocit lehkosti. Je mi líto, že to nemůže nikdo sdílet se mnou. Pořád putuju. Už jsem hodně unavená, chtěla bych si odpočinout. Postupujeme však stále dál. Jsem jako by v polovědomí.
Přicházím na nějaké osvětlené prostranství. Nemá žádné stěny, ohraničuje ho jenom tma. Není tu nic hmotného, sloupy vypadají jako z kamene, ale nic z toho ve skutečnosti neexistuje. Jako bych už došla, ale pořád na něco čekám. Jako by mi někdo chtěl něco říct. Mám tlak v hlavě, na levé straně.
Paprsky vyzařují do okolí, jako by z křišťálově zářící koule. Jdou rozeznat samostatné paprsky. Světlo není jednolité. Je to jako na obrazech Hajného. (uvolněný a prozářený obličej) Vypadá to tu jako nějaké hřiště nebo stadion. Kromě Světla tu nikdo jiný není.
Někdo tu ale je, i když ho nevidím. Říká, že se narodíme stejně a budeme se v příštím životě znát. Tak už nejsem sama. Mám takový zvláštní pocit, jako by se mezi náma mělo něco stát. Už ho vidím, vypadá stejně jako já, je to jenom obláček. Vypadá ale objemnější, jako kdyby si sebou něco nesl.
Světlo mi ukazuje další cestu a on se od nás odděluje. Mám pocit neúplnosti, něco mi najednou chybí. Moc si to ale nepřipouštím. Byla to jenom přestupní stanice na odpočinek před další poutí. Intenzita Světla se mění. Chvílemi je zastřené, chvílemi je hodně ostré. Putuju vesmírem, netuším kam a Světlo mi ukazuje cestu. Nic nevidím a ani nevím, co mě čeká. Cítím nejistotu okolo žaludku. Bojím se nějakého prověřování. Světlo mě uklidňuje, že je všechno v pořádku a že bude stále se mnou. Světlu důvěřuju, ale zároveň netuším, proč ho mám následovat. Nemohu ale jinak. Světlo je pořád se mnou. Je nade mnou, jako nějaká baterka, co mi svítí na cestu.
Ta koule s tím Světlem mě doprovází někam, kde se mám něco dozvědět. Dostávám se někam do krásného, čistého nebe nad mrakama. Vznáším se nad mraky. Slunce se rozlévá po mracích, je tu slunko a pohoda. Nade mnou je čisté nebe. Kolem je chlad, paprsky ale příjemně hřejou a nebe je hodně modré. Prostor je tu ohraničený jenom dohlednýma horizontama. Nedokážu se identifikovat. Chvíli mi trvá, než pochopím, že jsem opravdu mrtvá. To jsem musela umřít! Věděla jsem, že jsem někde jinde, ale nevěděla jsem proč.
Je tu víc obláčků, jsou víc hmotní než já. Nevidím je, jenom vnímám, že tu jsou. Občas jich je víc po kupě, baví se spolu, nejsou sami. Všichni tu jsou spokojení. Já jsem víc průsvitná než ostatní a je mi chladno. Nevím, jak dlouho to trvá, čas jako kdyby neplynul.
Koule se Světlem je nade mnou, jako by mě měla v opatrování. Jsme nějak vzájemně spojeni. Jsem někde nad mrakama a přitom nemám vůbec strach, že spadnu dolů. Čekám tu a nevím proč. Vím jenom, že tu musím počkat, než budu moct jít dál. Čekám tu už dlouho, nemám ale pojem o čase, tak nevím, jak dlouho to je. Nikomu ale nevadí, když tu dlouho čeká. Nechce se nám jít pryč, jsme tady spokojení.
Přestává mi být zima. S někým si povídáme, vyměňujeme si zkušenosti. Nevím, kdo to je. Něco mi vysvětluje na šachovnici. Nikdy jsem ji neviděla a nerozumím jí. Vyhrávám a vůbec nevím jak. Jsem z toho hodně překvapená.
Mezi náma jsou i takoví, kteří jsou na vyšší úrovni a chápou víc než ostatní. Každý z nás má svoje Světlo, které mu říká, když je čas jít. Nevíme kam, ale když nám poví, tak je následujeme.
Podle všeho jsem tu hodně dlouho. Za tu dobu, co tu jsem, se tu vystřídalo hodně lidí. Zvláštní je, že ani nevím, jak vypadají. Pořád přichází noví a noví. Jiní odchází. Ptám se Světla, co to znamená, ale ono mi neodpovídá. Moje Světlo někam odchází a já tu zůstávám sama. Zase je mi zima.
Je těžké mluvit, bere to hodně energie. Jsem hodně unavená a chce se mi spát, na všechno musím vynakládat velké množství energie. (unavený výraz obličeje) Bolí mě břicho. Je to zvláštní, protože nemám tělo. Jsem hodně unavená. Jako bych chvílema usínala. V hlavě mám zvláštní, otupělý pocit. Jsem mimo ostatních a nevím, co sama se sebou. Vůči ostatním se cítím špatně. Jsou takoví bezstarostní a jenom se baví. Já se bavit nemůžu. Na druhou stranu mi je dobře, protože vím, že se mi tu nemůže nic stát. Jenom odpočívám a sbírám síly. Až načerpám dost sil, tak mi Světlo řekne, co dál.
Je mi už líp. Nabrala jsem dost sil. Přichází pro mě Světlo, že už mám někam jít.
Odcházíme někam jinam. Není to místnost, ale je to tu oddělené. Všechno kolem je z jemné mlhoviny. Cítím se tu příjemně. Není tu nic hmotného. Jako bych se tu měla dozvědět něco důležitého.
Je tu nějaký hlavní, který rozhoduje, co se mnou bude dál. Není tu nikdo, žádná bytost. Je to jenom hlas, který slyším někde uvnitř sebe. Nejde ho vidět nebo se ho dotknout. Bavíme se o mém minulém životě. Všechno se to odehrává telepaticky.
Mám si procházet, co jsem před tím udělala špatně. Minulost je rozdělena na etapy. Mám si tu ještě dopsat do seznamu nějaké věci, které budu muset v příštím životě udělat.
Říká mi, že jsem si to musela zkusit. Osamělý život jsem prožila na základě vlastního rozhodnutí. Rozhodla jsem se správně, bylo to takto dané. Neměla jsem zůstat s rodinou, měla jsem se naučit být sama. Jinak bych se musela vracet stále znovu k prožívání toho samého problému. Už vím, jaké to je být sama. Musela jsem odejít, to rozhodnutí bylo správné. Kdybych si vybrala jinak, tak by to bylo příště horší. Nemusím se bát, nikdy jsem ve skutečnosti nebyla sama. Stále byl se mnou můj průvodce, to Světlo, co mi svítilo na cestu. Strašně dobře se mi s ním povídá. Cítím přitom klid, hřejivý pocit, nic mě nebolí.
Mám hodně otázek. Co to mělo za smysl? Proč se to muselo stát? Odpovídá mi, že předtím jsem někoho opustila já, tak jsem si to musela prožít taky, měla jsem to pochopit. Nemusí to být jenom partnerský vztah, ale jakýkoli vztah, na kterém mi bude záležet.
Pořád si povídáme o tom předešlém životě. Co jsem udělala špatně a co se musím ještě naučit.
Říká, že to dál bude těžké. Nebudu mít svoje původní tělo. V příštím životě budu nějaký muž, dělník. Nebudu na takové úrovni, abych se dokázala vždycky s problémy vypořádat.
Říká mi, že jsem to teď všechno pochopila, ale až se narodím, tak o tom zase nebudu vědět nic. Chápu to, budu mít ještě hodně starostí a trápení. V tomto životě mě opustil partner, v příštím mu to musím vrátit. Dokud si to oba neuvědomíme na Zemi, tak se tam budeme stále vracet. Dokud si navzájem neodpustíme, tak budeme muset stále řešit stejný problém.
Z výšky vidím, jaké to bude. Promítají se mi příběhy z toho dalšího života. Je to takový průhled, kterým je vidět jak to na Zemi vypadá. Ten průhled vypadá jako němý film, který je z velké výšky přiblížený dalekohledem.
Je tu ještě někdo, nevím kdo to je, jenom ho vnímám. Říká, že půjdeme dolů spolu a že si budeme blízcí. Vím, že se setkáme, ale nevím jak. Odcházíme spolu. Doufáme, že se nám naše problémy podaří vyřešit. Zase cítím ten tlak v hlavě.
Posílají mě zpátky a už vím, co mám dělat. Až se narodím, tak si to ale nebudu pamatovat. Padám zpátky na Zem do nového života. Je to volný pád, pocit svobody. Nebude to lehké, ale už se na ten nový život těším. Až ho prožiju, tak se budu moct vrátit zase za Světlem.
Znovu se rodím. Nevím co je to za období, ale lidé už nejsou v kůžích, chodí oblečení v šatech.
Doplnění klientky
Úvodem musím říci, že si toho z obsahu této události příliš nepamatuji, celý její průchod mám jakoby zastřený snovým oparem.
Vzpomínám si, že jsem jako stará pravěká žena zažívala silný pocit smutku a osamění. Bylo velmi náročné vyrovnat se s tímto stavem. Smrt byla kupodivu velmi klidná a řekla bych, že až příjemná. Z počátku jsem si vůbec neuvědomovala, že jsem zemřela.
Zažila jsem pocit osvobození a ulehčení, když jsem si uvědomila a na vlastní kůži zažila, že smrt nemusí být nic strašného a že se jí člověk nemusí bát. Jako velmi důležité považuji rovněž zjištění, že smrtí vše nekončí. Mnoho věcí se tím v dalším životě ulehčí. Ve své podstatě se jedná o pocit úlevy, že další z mnoha etap mého putování za dosažením „dokonalosti“ je u konce, že už se nemusím ničeho bát a že mi nic nehrozí. Že se mohu vrátit… Že jde jen o závěrečné představení v jedné z mnoha her, ze kterých se naše pouť za poznáním skládá. A pak už se můžeme jen těšit, jakou roli dostaneme příště.
Jako každý jsem i já měla po smrti svého průvodce, který mě doprovodil na místo, kde se všechny duše setkávají, prošel se mnou celý můj předchozí život a pomohl mi, abych si uvědomila, jaké chyby jsem udělala a co bych se měla příště snažit napravit.
Na tom místě jsou všichni spokojení a šťastní, málokomu se chce zpátky na Zemi. Není lehké se s tímto dokonalým světem rozloučit, i když je to jen na krátko. Čas totiž ve skutečnosti nehraje žádnou roli.
Díky tomuto prožitku jsem si uvědomila, že je zbytečné lpět na materiálních věcech. Nic z toho si s sebou po smrti nevezmeme a jen tím ztrácíme čas, který bychom mohli věnovat práci na sobě, na vlastním zdokonalování.
Tento prožitek mi pomohl uvědomit si, co je v životě skutečně důležité.
Velmi doporučuji shlédnout film, který krásně doplňuje výše uvedený zážitek a pomocí obrazů (ovšem velmi omezujících) pomáhá pochopit a uchopit život po životě.
LF
Zdroj: probuzeni.blogspot.com
FILM nájdete na tejto adrese.
