EVOLUCE - Podvod století III.

"Poprvé přinesly novou diskusní platformu nové výzkumy geologů Williama W. Sagera a Anthonyho P. Kopperse (Science, sv. 287, 21.1. 2000, s. 455-459). Zjistili, že před 86 až 82 miliony let Země měla dva magnetické póly vzdálené od sebe 16 až 21 stupňů a potvrdili, „že popsaný jev způsobil prudkou změnu osy vůči zemskému plášti (skutečný pohyb pólů) a souvisel s globální změnou pohybu pev-ninských desek, velkými sopečnými výbuchy a změnou magnetických pólů“ (Sager/Koppers, 2000)."

Geoekologická rekonstrukce prostředí na území, které je dnes životu nepřátelské, se mimo jiné opírá o asi 5000 let staré kosti hovězího dobytka a stejně starou keramiku. Potvrzují ji petroglyfy (skalní kresby) z okrajových pohoří: vidíme ženu, jak dojí krávu uprostřed pokojně odpočívajících stád a na „stromech či kůlech visí keramické džbány, jak to před 200 lety popsal Bath u kmene žijícího 800 kilometrů na jih od Čadského jezera“ (Pachur, 2002, s. 86). Vypadá to, jako by od vzniku Sahary nedošlo k žádnému kulturnímu vývoji. V každém případě byli svědky vzniku Sahary lidé.

Velké části dnešní Sahary tvořilo před ještě relativně krátkou dobou velké moře. Na druhé straně pramenila v Čadském jezeře Amazonka. V tu dobu spolu ještě souvisely Jižní Amerika a Afrika. Kdy se tyto kontinenty opravdu oddělily? Došlo k tomu až před několika tisíci lety?

Masový hrob dinosaurů v Nigeru se táhne do délky 175 kilometrů. Kosti dodnes vyčnívají z písku pouště! Na území západního souseda Čadu, Nigeru, nacházíme části žalostných zbytků někdejších rozlehlých vodních ploch. Uvázli zde nesčetní dinosauři? Čadské jezero se od vzniku Sahary neustále zmenšuje. Od roku 1963 zbyla z 25 000 čtverečních kilometrů jen žalostná čtyři procenta (dnes má 1000 čtverečních kilometrů). V posledních 6000 letech se plocha jezera zmenšila 3300krát. Čili jinak řečeno: před 6000 lety bylo jezero 3300krát větší!

Proto dnes leží v písku pouště kosti dinosaurů (mj. Suchomimuš) vedle koster obrovských krokodýlů, jako byl Sarcosuchus: až 15 metrů dlouhý údajný předek našich dnešních krokodýlů. Přitom víme, že žádná voda znamená žádní krokodýli. Pomřeli tito krokodýli v době, kdy vznikla Sahara, tedy nanejvýš před 6000 lety?

Profesor Paul C. Sereno (univerzita Chicago), světově známý expert na krokodýly, nalezl v této povrchové vrstvě s kostrami ještěrů také lebku krávy – zkamenělou stejně, jako byli pravěcí krokodýli a dinosauři ležící v téže vrstvě. Vzhledem ke zkamenění nemůže jít o krávu, která zahynula teprve nedávno. Sereno (2003) sám píše: „Co má co pohledávat lebka krávy na takovém místě – na území, kde je plno dinosaurů, jejichž stáří převyšuje 100 milionů let?“ To je správná otázka!

Když najdete zkamenělou lebku krávy, neměly by být daleko ani zkamenělé kosti lidí. A opravdu: Serenův tým záhy nalezl zkamenělé lidské pozůstatky – ve stejné geologické vrstvě, v níž byly nalezeni pradávní krokodýli, dinosauři a zkamenělá kráva. Byli krávy a lidé mumifikováni žhoucím sluncem pouště v době jejího vzniku a zkameněli na březích posledních vodních tůní, zatímco krokodýli a ještěři ve stejné době uvízli ve vyschlých jezerech, kde jejich kosti dodnes leží dobře zachovány v pouštním písku?

Zdá se, že lidé byli svědky mocných přeměn a převratných procesů v zemské kůře. Rovněž mezi domorodci podél východoafrického příkopového systému, jehož délka činí šestinu obvodu Země, uchovává domorodá tradice vzpomínku na veliké změny struktury krajiny a vznik příkopové propadliny. Tuto tradici potvrzují geologické jevy, neboť některé „svahy příkopu jsou tak holé a prudké, že musí být mladšího data… až z dob, kdy už žili lidé“ (Gregory, 1920).

J. W. Gregory (1894), jenž prozkoumal systém východoafrických příkopů, se v roce 1920 přiklonil k názoru prominentního geologa Asuarda Suesse (1885/1909), podle něhož souvisí vznik východoafrického příkopového systému s posledním velkým vrásněním pohoří v Evropě, Asii a na americkém kontinentu. Vznikla obrovská pohoří relativně nedávno?

R. F. Flint (1947, s. 523) zjišťuje, že mocné změny zemské kůry se odehrály v době, kdy již žil moderní člověk (zvýraznění HJZ): „Napětí v zemské kůře způsobilo, že praskla podél poledníku téměř po celé délce Afriky… Stejná příčina mohla vyzdvihnout horský hřbet na dně Atlantiku; a zlom a vrásnění určitě proběhly ve stejné době jako horotvorné procesy v Evropě a Asii. Tyto hory dosáhly své nynější výšky v době, kdy již žili lidé; východoafrický příkopový systém… se z větší části rovněž vytvořil až v době existence lidského druhu, na konci doby ledové.“

Pohyby zemské osy

Za událost, která spustila pronikavé změny v zemské kůře, jsme v Darwinově omylu označili náhlou změnu sklonu zemské osy (vůči rovině oběžné dráhy Země) asi o 20 stupňů. V takovém případě se horské hřebeny zdvíhaly závratně rychle: lidé tak byli svědky tvoření horstev (takzvané orogeneze). Kromě toho se pokryla ledem polární pásma a hranice mrazu se náhle posunula o několik tisíc kilometrů. Znamenalo to prudké zamrznutí mj. severních oblastí střední Evropy a západní Sibiře.

Poprvé přinesly novou diskusní platformu nové výzkumy geologů Williama W. Sagera a Anthonyho P. Kopperse {Science, sv. 287, 21.1. 2000, s. 455-459). Zjistili, že před 86 až 82 miliony let Země měla dva magnetické póly vzdálené od sebe 16 až 21 stupňů a potvrdili, „že popsaný jev způsobil prudkou změnu osy vůči zemskému plášti (skutečný pohyb pólů) a souvisel s globální změnou pohybu pevninských desek, velkými sopečnými výbuchy a změnou magnetických pólů“ (Sager/Koppers, 2000).

Přežili snad dinosauři prudkou změnu skonu zemské osy se všemi průvodními jevy, aby pak vymřeli na následky dopadu jednoho jediného asteroidu? Určitě ne. Pokud v souladu s oficiální chronologií umístíme obě události do minulosti před 65 miliony let, potom obě události způsobily konec křídového období (hranice křída/terciér) a vymření dinosaurů. Pokud však budeme předpokládat, že třetihory vlastně neexistovaly, posune se tento katastrofický scénář směrem k současnosti, do doby, kdy lidé sledovali rychlou tvorbu hor na vlastní oči a své zážitky živě zachytili v mýtech.

Do fiktivních třetihor spadá potom vlastní vyvrásnění Alp, k němuž podle převládajícího názoru vědců došlo před přibližně 30 miliony let. Alpy se prý zdvihají jen o 0,8 milimetru za rok {Lexikon der Geowissenschaften). V rozporu s touto představou o plíživě pomalu rostoucích horách by náhlá změna sklonu zemské osy způsobila rychlý růst pohoří jako v časové lupě. V takovém případě eroze neměla – na rozdíl od pomalého procesu zdvihání hor – pro své působení ještě dost času: strmé horské svahy působí dosud „čerstvě“. Zemská kůra se v naší době tak bouřlivě drobí právě proto, že byla nově přetvořena teprve v relativně nedávné době, vždyť jinak by již musela být alpská údolí zavalena sutí.

Proto neudiví, že se. prudce drolí (eroduje) anglické pobřeží (a nejen to), jak dokládají nová data ze satelitů European Space Agency (ESA, BdW, 10. 8. 2001). Je strmé pobřeží v dnešní podobě relativně mladé, nanejvýš tisíce let staré? Nevyrvaly mohutné záplavy velké kusy pevniny, jak názorně dokládá rapidně erodující strmé pobřeží? Tento názor byl potvrzen. Na odborném zasedání v Glasgowě (Skotsko) předložil výsledky svých výzkumů profesor geografie David Smith (univerzita Coventry). Podle nich oddělily Velkou Británii od evropského kontinentu před několika tisíci lety, tedy až po době ledové, obrovské vlny. Zanechaly po sobě ostrov (BdW, 14. 9. 2001). Je strmé pobřeží němým svědkem událostí, které se odehrály teprve nedávno?

Bouřlivé Severní moře je přitom z geologického hlediska mladá pánev. Touto zemí, jež je dnes dnem Severního moře, protékal Rýn, jehož ústí bylo u Aberdeenu ve Skotsku (Basin Research, 13, 2001, s. 293-312). Temže byla v tu dobu jeho přítokem. Ještě v době bronzové bylo Severní moře úrodnou stepí a voda je zalila až později (podrobněji otázku probíráme v knize Kolumbus přišel jako poslední).

Časopis Hamburger Echo referoval 15. září 1951 (citováno v Meier, 1999, s. 490) o zdánlivě kuriózních nálezech: „Výzkumná loď ,Meta’ objevila… u ostrova Helgoland nálezy nevyčíslitelné hodnoty. V hloubce 30 metrů byly na podmořské mělčině objeveny dva mohylové hroby. Kromě toho zde byly nalezeny pozůstatky obydlí, zádušní dary, prastaré nářadí a další spotřební předměty z mladší doby kamenné a doby bronzové.“ Závěr: Severní moře zalilo pánev Severního moře po skončení doby megalitů.

Když se zdvihala pohoří, docházelo k nesmírným záplavám také v dnešních pouštích na západě Ameriky. V Yavapai Point Museum v Národním parku Grand Canyon se píše, čemu věřili domorodí Havasupaiové žijící v Grand Canyonu (výňatek): „Bůh zla pokryl zemi velkou potopou… Když konečně voda ustoupila a do výše se vztyčily hory, vznikly řeky; jedna z nich vyhloubila Grand Canyon, který tak vznikl…“

Mýty vyprávějí o skutečných událostech. Podle nich byli lidé před relativně krátkou dobou svědky závažných změn zemské kůry a současníky ještěrů: pružný pás geologických časových tabulek se následkem toho smrští a z celých třetihor nezbude prakticky nic.

Z čeho vlastně vychází členění třetihor na dlouho trvající období (paleocén, eocén, oligocén, miocén, pliocén)? Vychází z vyhodnocení vyskytujícího se počtu mořských mušlí (měkkýšů). Rozhodující roli přitom sehrál podíl měkkýšů v jednom období. V 19. století byly třetihory rozděleny do tří (dnes do pěti) období, přičemž podle Charlese Lyella má eocén obsahovat 5 procent, miocén 17 procent a pliocén 35 až 95 procent žijících (recentních) druhů: čím je podíl druhů mušlí nižší, tím starší má vrstva být. Jak se dalo očekávat, již záhy se přišlo na to, že „uváděná procenta z Francie nelze jednoduše extrapolovat do Anglie“ (Walther, 1908, s. 454).

Tato metoda vychází z představy, že míra vzniku nových a vymírání starých druhů u měkkýšů (mušlí) je všude na zemi stejná. Přestože myšlenka systematického rozdělení třetihor byla takto vycucaná z prstu a je zcela voluntaristická, udržela se až dodnes. Proč se u třetihorních vrstev mluví výhradně jen o mořských živočiších, když v třetihorách žili údajně také savci? Proč nálezy suchozemských zvířat nehrály žádnou roli při určování stratigrafie? „K materiálu… měli přístup a znali ho jen specialisté…“ (Thenius, 1979, s. 4). Utajení je povinné, protože třetihorní vrstvy jsou uspořádány izolovaně, jako oázy na poušti, a zdánlivě jsou dílem vody. Suchozemští savci se proto v třetihorách museli utopit.

Stephan J. Gould upozornil na to, jak každý pokus dokázat, že savci se kontinuálně vyvíjeli ke stále vyšším formám, musel narazit na empirický materiál (Gould, 1998). Za parádní příklad evoluce se pokládá vývojová linie koně. Gould (1998) konstatuje: „Všechny důležité vývojové linie lichokopytníků (k nimž patří koně) jsou ubohými pozůstatky někdejší úspěšné a bohaté skupiny. Jinak řečeno: dnešní koně jsou outsideři mezi outsidery – je to tedy asi ten nejhorší pokrok evoluce, ať už tento pojem znamená cokoli.“

Hans-Joachim Zillmer

Z knihy "EVOLUCE - Podvod století"

Súvisiace:

Seriál: Darwinov omyl
http://www.cez-okno.net/serial-darwinov-omyl

Príbeh histórie
http://www.cez-okno.net/rubrika/pribeh-historie