Obrázok používateľa CEZ OKNO
ČASOVÝ SKLUZ

V nedávné době vyšla kniha Tima Swartze o cestování časem (Time travel), ve které se zmiňuje o tzv.“časových skluzích“ do minulosti. Tim Swartz říká: „Toto jsou dvě nejčastěji pokládané otázky během celé historie lidstva, a to jak vědci, tak filosofy. Nemyslím si, že se někdo vynoří s definitivní odpovědí. Spousta teorií, spousta dohadů, ale nikdo nic doopravdy neví.

Mnoho staré řecké filozofie se týkalo chápání konceptu „věčnosti“ a pak také pojmu času, který je pro všechny světové kultury ústředním bodem. Ptali se na otázky: Je čas věčný? Může být jeho tok zastaven? Nebo pokračuje stále kupředu?

Mnoho mystiků si myslí, že se na čas může působit. Filozof šestého století Angelus Silesius pronesl něco v tom smyslu, že si myslí, že čas je dost významný a že je možné běh času pozastavit mentálními silami. Řekl, že čas je náš vlastní výtvor. Jeho hodiny tikají jen v naší hlavě. V okamžik, kdy přestaneme myslet, se zastaví také čas. Takže spojnice mezi vědou a mystikou je někdy pěkně tenká. Dnes fyzici souhlasí s tím, že ze všech náležitostí ve vesmíru, je čas ten nejpodivuhodnější. Můžeme říct, že všichni víme, co je čas intuitivně, ale ve skutečnosti ho nemůžeme vyjádřit v jiných termínech. Myslíme si, že čas je založen na našem vnímání vnějších událostí. Slunce vychází, slunce zapadá. Jenže kdybyste někoho vzali a strčili ho do tmavé jeskyně, kde by nebyly žádné druhy vnějších podnětů a drželi ho tam kdovíjak dlouho, pro něj by pojem času zcela zmizel. Nastal by pro něj druh virtuálního stavu „nyní“.

Mezitím je vesmír v nepřetržitém procesu změn a vývoje. Tyto změny jsou způsobeny pohybem hmoty, jevem, jehož vysvětlení vyžaduje úvod do pojetí času. Pokud vezmete v úvahu myšlenku, že čas je míra, která rozpíná vesmír, pak se dostaneme až za hranice našeho jednoduchého každodenního vnímání času, čímž se tato myšlenka stane ve skutečnosti abstraktním pojetím času a prostoru vůbec.“

Co je skutečnost?

Tim Swartz zde říká, že: „...znovu mluvíme o něčem, co je skutečně mimo naše chápání. Einstein řekl, že lidská mysl není schopna vesmír uchopit. Řekl, že jsme jako malé dítě, které vejde do rozlehlé knihovny. Stěny jsou až do stropu pokryty knihami v mnoha různých jazycích. Dítě ví, že ty knihy někdo musel napsat, ale neví kdo a jak. Nerozumí jazykům, kterými jsou psané. Avšak dítě si všimne přesného plánu v uspořádání knih, podivuhodného řádu, který nechápe, ale pouze matně tuší.

To je myslím dobrý popis toho, jak se na realitu díváme my. Také mě zaujalo přirovnání jednoho autora sci-fi: realita je to, co odmítá zmizet, když jí přestaneme věřit.“

Indiáni u řeky

Swartz ve své knize vypráví několik případů časového skluzu, které mu poslali různí lidé jako ukázku toho, co zažili a nevěděli si s tím rady.

„V jednom případě to byla mladá dvojice, která četla mojí knihu a pak mě kontaktovala s vlastním příběhem. Zažili něco, čemu se říká „zpětné poznání“ nebo také „aktuální pohyb zpět v čase.“ Odehrálo se to v roce 2000 v Andersonu v Indianě. Tento mladý pár si vyjel do Mounds State Park na místo, kde se nachází velký počet starých indiánských mohyl. Nějakou dobu museli počkat v autě na parkovišti, protože byla právě bouřka. Když se přehnala, opustili parkoviště a pěšky se vydali po jedné z hlavních stezek, která vedla do centrální oblasti indiánských mohyl. Tato oblast je hustě zalesněná. Pokračovali po cestě a minuli několik menších mohyl, které byly porostlé stromy a vlekly se podél cesty. Když však zahnuli za roh těchto indiánských mohyl, uviděli před sebou zaplavenou planinu, což byla rovná oblast, kterou obklopovala řeka. Problém byl ovšem v tom, že tam žádná řeka neměla být! Místo dalších mohyl viděli lidi, kteří vypadali jako původní obyvatelé Ameriky, kteří chodili kolem jako by se věnovali svým normálním denním činnostem. Poblíž řady stromů viděli to, co popisovali jako malou původní chatrč. Mysleli si, že možná správa parku zinscenovala rekonstrukci dní původních obyvatel, tedy Indiánů, kteří vlastně v této oblasti kdysi žili a rybařili na řece.

Avšak pak mi řekli, že když se snažili jít blíže, nemohli. Čím více šli kupředu, zdálo se, že celá scéna před nimi poskočila o několik kroků vpřed. Vůbec se vlastně nemohli přiblížit, a to je dost poděsilo. Pak si také začali všímat, že nic neslyší, přestože předtím byla stále patrná vzdálené bouře a zpívali ptáci. Teď nic neslyšeli. Žádnou bouřku ani ptáky. Neslyšeli ovšem také ani žádné zvuky Indiánů, kteří byli před nimi, ačkoli bylo zřejmé, že spolu hovoří a kolem nich běhaly děti, které si hrály.

Takže se rozhodli odsud vypadnout. Otočili se a šli zpět cestou, kterou přišli a když zašli za stejný roh jako předtím, všechno se zdálo zase normální. Náhle prostě vyšli ze zóny ticha, uslyšeli zase zpívat ptáky a šum lesa. Nedalo jim to, otočili se zpět a obešli roh znovu, jenže scéna s Indiány tam již nebyla. Místo toho tam byly indiánské mohyly porostlé stromy a žádná řeka! Řeka byla vlastně pár kilometrů na západ od nich, avšak před chvíli byla na tomto místě.
To je dokonalý příběh toho, čemu se říká „časový skluz“, kdy se lidem zdá, že pozorují nebo se někdy dokonce účastní různých událostí v minulosti nebo příležitostně i v budoucnosti.“

Auto z roku 1940

Swartz vypráví jinou příhodu: „Toto se stalo jednomu muži, jehož iniciály jsou L.C. a jeho obchodnímu partnerovi, který se jmenoval Charley již v roce 1969. Jeli vozem na sever od Abbeville v Luisianě po dálnici 167 do Lafeyette. Když jeli po téměř prázdné silnici, začali předjíždět velmi starodávné auto, které jelo pomalu. Zapůsobila na ně okolnost původu předjížděného auta, bylo již tenkrát téměř 30 let staré. Říkali, že vypadalo prakticky jako nové. Byli zmateni jeho jasnou oranžovou tabulkou se státní poznávací značkou, na které bylo razítko 1940. Mysleli si, že je auto součástí nějakého show automobilových veteránů.

Když pomalu jedoucí automobil míjeli, naskytl se jim z auta dobrý výhled, a tak si starý model prohlíželi. Řidičem byla mladá žena, oblečená podle vzoru ze 40. let. Jejím pasažérem bylo malé dítě, oblečené stejně. Zdálo se však, že žena za volantem nějak propadá panice a že je zmatená. L.C. se vyklonil z okna, aby se jí zeptal, zda-li nepotřebuje pomoc. Skrze stažené okénko naznačovala, že ano. L.C. jí navrhl, aby zajela ke krajnici. Jeho obchodní partner ji předjel, zařadil se před ní a pomalu zabrzdil u krajnice a oba muži vystoupili z vozu. Jenže staré auto bylo pryč! Zmizelo beze stopy. Nebyla tu totiž ani žádná odbočka a tak oba muži zírali na prázdnou silnici a neuměli si to vysvětlit. O chvíli později u nich zastavilo další auto a zmatený řidič jim říkal, že viděl nějaké velmi staré auto jak zastavuje u krajnice a že to auto jednoduše zmizelo ve vzduchu. Takže se musím zeptat: bylo to setkání s duchem nebo časový skluz? Při návštěvě ducha je obvykle jen jeden pozorovatel, ale časový skluz často vidí více osob. Takže je to dobrý příklad pružnosti času.“

Co způsobil dárek v Vánocům

Poslední příběh, o kterém se zmíním, je příběh toho, v co se zvrtlo podomácku vyrobené rádio. Swartz říká: “Dostal jsem dopis od organizace Národní Společnosti Emanonových Vynálezců. Autor dopisu říká, že jeho přítel se rozhodl postavit krátkovlnný přijímač pro svého nevlastního syna jako dárek k Vánocům. Byl si však vědom toho, že syn nechtěl jen tak ledasjaké rádio, chtěl rádio s plným rozsahem, se všemi frekvencemi. Jednu noc, asi kolem 3 hodiny ráno, se hrabal v rádiu, zatímco venku probíhala bouřka. Náhle začal reproduktor rádia vydávat „strašně nepříjemný hlasitý zvuk“. Pokračoval však ve své práci a po chvíli si všimnul zvláštního energetického pole nad středem cívek. Zdálo se, že anomálie obíhá se třemi až čtyřmi centimetrovými zářivě modrými kroužky světla, které byly od sebe odděleny prostorem. Zdálo se, že tento prostor mezi zářícími vlnami pulzuje od úplné průhledné do poloprůhledné hmoty. Zároveň si všiml, že hodiny jakoby „poskočily kolem dokola.“ Potom, co toto pole zmizelo, byly všechny hodiny v bytě posunuty ze 3:55 na 10 hodin ráno. Byl schopen naladit rádio na místní rozhlasovou stanici a bylo to právě v čas, aby slyšel začátek zpráv. Jenže to trvalo jen krátkou dobu.

Autor dopisu pak pokračuje a spekuluje o tom, proč, jestliže jeho přítel poskočil v čase sem a tam, vlastně nepotkal sám sebe? Neměl na to žádné dobré vysvětlení a to nemám ani já. Zdá se, že to je jedna z těch zachycených anomálií časového efektu, který se odehrál buďto přirozenými prostředky nebo skrze manipulaci podomácku vyrobeného „stroje času“.

Vysvětlení pokulhávají

Zdá se, že tento typ jevu se často objevuje během bouřky nebo v oblasti, kde jsou magnetické anomálie. Tyto anomálie se objevují po celé planetě a často ve spojitosti s prastarými stavbami, pohřebními či náboženskými místy. Oblast v Indianě, kde se mladý pár setkal s časovým skluzem, je místo častého pozorování UFO a podivných bytostí.

Možná že tyto oblasti, kde jsou „okna“, mají přirozené podmínky, jak dočasně takové díry v čase a prostoru otevírat. Někdy věci z naší minulosti nebo budoucnosti mohou vniknout na chvíli do našeho času, čímž by se dalo vysvětlit pozorování podivných bytostí, velkých a neznámých ptáků apod. Možná, že jsou z minulosti a jen dočasně překročily hranice času a prostoru do našeho existujícího světa. Tak se může dít, dokud jejich energie nevyprší a oni se zase neocitnou zpět ve svém čase.

To je to, co se může dít lidem, kteří zažijí časový skluz. Náhodně se zachytí do přirozených událostí, kde čas a prostor poskočí dopředu a zase zpět. Možná, že toto se stalo lidem, kteří záhadně zmizeli a nikdy se již neobjevili. Snad vyšli ze svého času a vešli do jiného času. Historie nám může představit mnoho zajímavých případů, kdy se někdo potká s podivnými lidmi, kteří mluví neznámou řečí, jsou divně oblečení a záhadně zmizí. Nebo přijdou na neznámé místo, které je jakoby „z jiné doby“.

Swartz na závěr říká, že: „Můj názor je, že nám Matka příroda poskytuje mechanizmy cestování časem, které celé roky hledáme, jako přírodní jev, který se objevuje s jistou pravidelností na stejných místech během elektrických a magnetických podmínek. Takže možná se zabýváme špatnou metodou a snažíme se teoretizovat o strojích času, které používají černé díry nebo energie univerzálních měřítek nebo snad rotačních gravitačních polí, a tak dál. Možná Matka příroda má jednodušší metodu, kterou jsme přehlédli.“

Časové paradoxy

Kdykoli se demonstrují časové paradoxy, je třeba připustit, že se objevují tři základní paradoxy, na které pak navazují další. Jsou to: 1. Paradox dědečka. 2. Paradox nekonečné smyčky a za 3. tzv. „Free Lunch“ paradox. Nebo jsou to kombinace dvou dohromady. Tyto paradoxy jsou většinou nepochopitelné a často si s nimi pohrávají nejrůznější filmy. Jen tak pro zajímavost si řekneme, co je to paradox dědečka:

Cestovatel časem navštíví minulost a zavraždí svého dědečka někdy předtím, než náš děd oplodní babičku, která tím má porodit naší matku nebo otce. Dává vám to smysl? Pokud dědeček zemře, nemůže se stát cestovatelovým dědečkem a cestovatel časem nemůže existovat, aby se v čas vrátil a dědečka zabil.

Základní znaky tohoto paradoxu se objevují pravidelně ve sci-fi. Jako dobrý příklad poslouží starý film „Zpátky do budoucnosti“ (Back to the future), kde se Márty vrátí v čase zpátky a téměř zabrání svým rodičům, aby se políbili a pak se vzali. Mártyho matka, v té době mladá, se zakouká do Mártyho místo do jeho otce. Tím Márty zasáhl do setkání svých rodičů a musel napravit situaci ještě předtím než bylo pozdě, protože jinak by přestal existovat. Mártyho paradox můžeme srovnat s paradoxem dědečka.

Tim Swartz

Preklad: Karel Rašín

Zdroj: http://www.exopolitika.cz/


Súvisiace:

Priestor a čas
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/priestor-a-cas


Autori: 
Sekcie: 
Štítky: 
január 16, 2012 23:05 popoludní
  • krát komentár

1 krát komentár

  1. Obrázok používateľa meno
    menojanuár 17, 2012 14:56 popoludní

    Komentár: 

    na lsd jde zazit normalne zmeny casu,ale lsd je jen pomucka - vsechno je v mozku jen to neumime ovladat

 

 

Top