Obrázok používateľa CEZ OKNO
George Adamski - Uvnitř vesmírných lodí: Otázky a odpovědi uvnitř mateřské lodě

Po krátkém odmlčení, které nikdo nepřerušil, se Mistr zvedl a s ním i všichni přítomní. Chvilku tiše stál, jeho ruce spočívaly na opěradle židle a díval se mi zhluboka do očí. Nikdy nebudu moci zapomenout ten výraz velké dobroty a hlubokého soucitu v jeho pohledu. Bylo to jako požehnání a zároveň mě to naplnilo novou silou. S pokynutím na rozloučenou se otočil a opustil salón. Po jeho odchodu jsme ještě chvíli setrvali v mlčení. Nemohl jsem nalézt slova, až Kalna mlčení přerušila a tiše řekla:
„I pro nás je vždy nesmírným darem naslouchat tomuto velkému člověku.“
Pak Ráma úmyslně porušil napjaté ticho a řekl:

„Než tě dopravíme zpět na Zemi, můžeš nám chvíli klást otázky, které máš na srdci. Nemusí se bezpodmínečně vztahovat jen k vážnému tématu, o kterém právě hovořil Mistr.“ A s úsměvem dodal:

„Nic z toho, co tě zajímá, pro nás není nedůležité.“
Vděčně jsem na něj pohlédl a všichni jsme opět zaujali svá původní místa, jestliže jsem správně rozuměl, mínil Ráma, že má dojít ke společné zábavě, tedy ne k nějakému telepatickému přenosu; mohu tedy klást otázky nahlas. A tak jsem ihned začal s těmi, které mne zajímaly nejvíce:

„Mohly by drastické změny, které nastaly po atomových pokusech na mnoha místech v naší atmosféře, mít něco společného s uvolněním energie z atomových bomb ?“

„Ano, jistě,“ odpověděl Ráma. To není jenom předpoklad, to je skutečnost! Naše přístroje tyto důsledky zaznamenaly, proto to víme naprosto jistě.“

„Byli byste tak laskaví a blíže mi vysvětlili, proč navzdory tomu, že válka na Zemi by ohrozila vaše cestování vesmírem, přece nechcete zasáhnout, nýbrž považujete za nespravedlivé uškodit několika málo lidem, když byste tím mohli pomoci mnohým jiným ?“

„Rádi se ti to pokusíme objasnit,“ odpověděl Orton. „My všichni jsme od narození vychováváni ideou celistvosti a jednoty života. Pro nás by bylo nemyslitelné, abychom nejednali podle vesmírných zákonů. Tyto zákony nestanovil člověk nýbrž existují od samého začátku a budou trvat na věky. Podle nich musí každý jednotlivec, každá skupina lidí, každá inteligentní bytost na všech planetách sama rozhodovat o svém osudu, bez vměšování se do osudu druhých.

Dát radu, poučení - to ano. Ale vměšování se až k eventuelnímu zničení – nikdy.“
Z očí jsem vyčetl otázku, zda je mi tento princip dost jasný.

Firkon, muž z Marsu, který dosud naši rozmluvu sledoval mlčky, promluvil:
„Jistě znáš mnoho různých myšlenek. Kromě naší fyzické úlohy na Zemi je pro nás bezpodmínečně nutné držet se víry, že se obyvatelé Země jednou probudí a poznají, že spějí ke katastrofě.“

„Ano, rozumím,“ odpověděl jsem pomalu, když jsem pochopil podstatu otázky.
Ráma potvrdil: „My víme, že moc této myšlenky, kterou nepřetržitě vysíláme ke všem našim pozemským bratrům, již mnohá lidská srdce změnila.“

„A také je nám jasné,“ zdůraznila Ilmuth, „a tobě i jiným lidem na vaší Zemi, že vojenské letectvo a vaše vlády vědí, že naše lodě, objevující se na vaší obloze, přicházejí z vesmíru a mohou být postaveny a řízeny jenom inteligentními obyvateli jiných světů. Vysocí vládní úředníci vašeho světa měli již s námi kontakt. Někteří jsou dobrými lidmi a nechtějí válku. Ale dokonce ani dobří lidé na vaší Zemi se nedokážou oprostit od strachu, kterým se lidstvo již po staletí samo živí.“

„A tak je tomu i s mnoha vašimi letci na Zemí,“ řekla Kalna. „Mnozí z nich již mnohokráte viděli naše lodě. Byli však umlčeni a varováni. Proto se jich jen málo o tom odvážilo hovořit.“

„A přesně totéž platí i o vašich vědcích,“ připojil Firkon. Opět jsem žasl nad tím, jak dobře znají náš svět a naše lidi.

„Potom zdá se, rozhodnutí spočívá v rukou docela obyčejného člověka z ulice,“ mínil jsem, „násobeno miliony podobných lidí na celém světě.“

„Ti u vás jistě představují určitou moc,“ přitakal rychle Firkon. A když bude dostatečný počet lidí všude proti válce hovořit, pak to mnozí z představitelů různých zemí rádi uslyší.“

Nyní jsem poměrům na Zemi rozuměl mnohem lépe a byl jsem naplněn nadějí. Aniž jsem si toho všiml, změnil jsem téma:

„Řekli byste mi něco více o mechanismu, který jsem viděl v pilotním prostoru, a sice o tom, který registroval tóny a měnil je v obrazy ?“

„Rádi.“ řekl Orton. „Tento přístroj nám umožňuje, a to je jeho nejdůležitější funkce, naučit se rychle nějaké cizí řeči.

Přirozeně ti z nás, kteří nějaký čas žili ve vašem světě a pracovali v něm, hovoří s lepším přízvukem. Ale jak u nás, tak i u vás jsou lidé s větším talentem na řeči, a ti se naučí hovořit bez chyby i bez přímého kontaktu s lidmi.“
S úsměvem mi připomněl naši posunkovou řeč při prvním setkání. Pak pokračoval:

„Bylo velmi důležité, abych přezkoušel tvou schopnost vysílat a přijímat telepatické poselství. Výsledek zkoušky je ten, že jsi nyní zde mezi námi. Víme dobře, jak skeptičtí jsou pozemští lidé v různých záležitostech, které se nacházejí mimo vyježděné koleje jejich osobních zkušeností. Právě z těchto důvodů byla poselství, která jsem ti dal, univerzálního charakteru. Schopnost porozumět psaným znakům zanikla před dávnými časy zároveň se starými civilizacemi. Ale my dobře víme, že ve vašem světě žijí tu a tam lidé, kteří je dovedou rozluštit, když pak jsou takové doklady k dispozici, pak jenom lidé, kteří jsou úmyslně nevěřící, se mohou zdráhat jim věřit.“

Kalna s milým úsměvem dodala: „Je štěstí, že vědci na Zemi uznávají za dokázanou skutečnost alespoň přenos myšlenek.“ „Jestlipak víš,“ řekl Orton, „že jsme tě nejdříve několik roků pozorovali, než jsme nakonec s tebou navázali kontakt a byli si jisti, že tvoje telepatické schopnosti jsou dostatečné. To se pak prokázalo při našem posledním testu při našem prvním setkání.“

„Zkoušeli jste mne také ještě jiným způsobem?“ zeptal jsem se. „Samozřejmě že ano. Podívej se - ty jsi naše lodě po léta fotografoval, a tím se tvoje myšlenky k nám nezvratně přiklonily. Cítili jsme upřímnost tvého zájmu. Ještě jsme potřebovali přezkoušet, zda a jak obrátíš tento zájem ve skutek, jak se zachováš, až se setkáš s výsměchem a skepsí, a zda nezneužiješ náš kontakt s tebou ke své slávě a peněžnímu prospěchu.“

„Ve všech zkouškách jsi skvěle obstál,“ řekla Ilmuth srdečně. „Tváří v tvář všemu výsměchu a vší nedůvěře, když byla dokonce zpochybňována pravost tvých fotografií, setrval jsi pevně při tom, čemu jsi ve svém nitru uvěřil.“
Toto povzbuzení mne naplnilo štěstím a já jsem věděl, že s takovými přáteli nebude možné jakékoli zakolísání.

„Ještě něco jiného jsme museli zjistit,“ řekl Ráma. „Zda totiž dokážeš v pravý čas mlčet a zda máš dobrý úsudek. Dnešní noci ti například Mistr vyjevil věci, které - jak zdůraznil - by lidé dosud neměli vědět. V tvém světě přichází mnoho lidí do pokušení dělat se důležitými a obracet na sebe pozornost druhých. Navíc není moudré sdělovat vše kdejakému člověku. Zde se musí projevit tvá schopnost dobrého úsudku. Konečně velkou část svého života jsi věnoval poznání vesmírných zákonů. Dobře jsi pochopil, že je nejen neužitečné, ale dokonce nebezpečné předávat více poznání, než může být přijato a pochopeno. Víme, že budeš s informacemi, které jsi od nás obdržel, zacházet v duchu tohoto principu.“

„Co se telepatie týká,“ řekl jsem, vyjadřuje tak otázku, která mne napadala již delší dobu, „tu snad dovedu dobře použít. ale nerozumím, o jaký se jedná proces. Mohli byste mi jej vysvětlit ?“

Podívali se na sebe a pak se rozesmáli. Všiml jsem si, že by mi na tuto otázku mohli odpovědět všichni a že se smějí zdvořilosti, se kterou dávají přednost jeden druhému, když o tomto našem rozhovoru zpětně přemýšlím, uvědomuji si, jak v našem světě je všechno zcela jiné, když jsou dva nebo více lidí pohromadě. Zatímco my si navzájem skáčeme do řeči, odporujeme a mluvícího stále přerušujeme (alespoň bychom jej měli nechat dokončit větu), tito lidé hovořili stále klidně, aniž byli ostatními přerušování. Nikdo je neumlčoval záplavou vlastních slov.
Když dali slovo Ortonovi, odpověděl:

„Vy máte přece ve vašem světě rádio a je u vás hodně radioamatérů, kteří smějí vysílat na určitých vlnových délkách. Tyto vlny, které vy nazýváte éterové, umožňují někomu na určitém místě vysílat poselství jiné osobě, která je velmi vzdálena. Obě osoby se jasně slyší, jako kdyby se nacházely v jedné místnosti. Byla však doba, kdy podobná spojení byla prohlašována za fantastická, a to lidmi, kteří se dnes vysmívají tomu, že naše lodě jsou interplanetárního původu. Tento druh myšlení dovede chápat jen to, co je až do nejmenších podrobností dokázáno.
Týmž způsobem jako prostřednictvím rádia jsou myšlenky přijímány a vysílány na určitých vlnových délkách, ale bez jakéhokoliv přístroje. Pracujeme přímo od mozku k mozku a ani zde není vzdálenost žádnou překážkou.

Je k tomu ovšem zapotřebí otevřeného a vnímavého ducha, aby to mělo úspěch. Po všechna ta léta, ve kterých jsi k nám vysílal svoje myšlenky, jsme na ně odpovídali. Tím mezi námi vzniklo pevné spojení, podobné spojení kabelem, ve kterém letí myšlenky na určité vlně. Vždy když je tvůj duch otevřený, můžeme ti dát žádané informace jako po telefonu.

Byl jsi vyvolen setkat se se mnou v přítomnosti svědků, kteří tvůj zážitek mohou potvrdit. Chtěli jsme, aby se pravda o tomto setkání co nejvíc rozšířila, a chválíme štáb jedněch vašich novin, který měl odvahu jako první tuto zprávu zveřejnit.

Něco však musíš všem lidem objasnit zvlášť dobře. Myšlenkové spojení, o kterém jsme právě hovořili, není absolutně tím, co lidé označují za psychiku nebo spiritualitu, nýbrž jsou to přímá poselství z jednoho místa na druhé. Vysvětlení toho, co nazýváte psychotronikou, ti podáme jindy.

My nazýváme přenos myšlenek sjednoceným stavem vědomí mezi dvěma body, mezi vysílatelem a příjemcem. Tato metoda dorozumívání je na našich planetách, obzvláště na Venuši, zcela běžná. A tak jsou mezi jednotlivci vyměňována poselství na naší planetě, od planety k vesmírné lodi, ať se nachází kdekoliv, a od jedné planety ke druhé. Jak jsem již řekl, a to si dobře zapamatuj, prostor nebo vzdálenost, jak vy to nazýváte, není žádnou překážkou!“

Zatím co Orton hovořil, Ilmuth se nenápadně vzdálila. Nyní se opět vrátila s podnosem. Na něm byly skleněné číše s týmž osvěžujícím nápojem, který jsem již předtím popsal, když rozdělila sklenice, řekl jsem:

„Lidé z jiných planet u nás žijí... - děje se to již dlouho?“ Odpověděla Kalna: „Od nepaměti. Ale zvláště,“ dodala, „poslední dva tisíce let. Kristus přišel na svět, aby vám pomohl a byl ukřižován. Nyní vám pomáháme způsobem pro nás méně nebezpečným. Bylo to umožněno velkým pokrokem v oblasti vývoje našich vesmírných lodí. Tak jsme k vám mohli dopravovat dobrovolníky v jejich fyzických tělech. Tito jedinci jsou pro svou misi pečlivě vybíráni a dostávají pokyny pro svou vlastní bezpečnost. Kým jsou ve skutečnosti, je prozrazeno jen za určitým účelem, a to velmi zřídka někomu z lidí tak, jako nyní tobě.

Vmísí se mezi pozemské bratry, aby se naučili jejich řeči a způsobu života. Pak se vrátí zpět na své domovské planety a podají nám zprávu o tom, jaké poznatky na Zemi nasbírali. Máme dějiny Země, které sahají 78 milionů let nazpět. Podobná historická díla byla vytvořena lidmi, ale při pohromách, které lidé vyvolali, byly tyto písemnosti ztraceny. Nyní to Zemi hrozí opět. To, co vy nazýváte válkou, v naší Sluneční soustavě již neexistuje po mnoho milionů let. Přirozeně musí všechny planety a jejich obyvatelé projít stupeň za stupněm svým vývojem od nejnižšího k nejvyššímu. Ale váš pokrok nemá řád a není přirozený. Byl to spíše do nekonečna se střídající růst a ničení, růst a ničení.

Existovali lidé, kteří s naší pomocí vaši planetu opustili, aby se u nás učili, a po nějakém čase se opět vrátili na svou domovskou planetu, aby tam pak dále předávali svoje vědění. Ale za nynějších poměrů, jaké vládnou na vaší Zemi, je to již nemožné. Po svém návratu by totiž nesměli říci kde byli. Jinak by byli označeni za blázny a dáni do ústavu. Mimoto by při vašem papírování, výkazech a osobních dokumentech neušel pozornosti úřadů náhlý návrat člověka, který tajuplným způsobem na nějakou dobu zmizel. Nemůžeme nikoho vystavovat nebezpečí nesnesitelného pronásledování. Nyní lépe pochopíš, že nám často staví do cesty překážky právě lidé, kterým bychom tak rádi pomohli.“

Všechna přirozená veselost z obličeje Kalny při těchto slovech zmizela a vystřídal ji smutek.
Ale když vzala z malého stolku pohár a napila se, opět se její veselost vrátila. Pak odložila sklenici a řekla:
„Je to politováníhodná škoda, že musíme hovořit o takových smutných věcech, a ještě smutnější je, že kdesi ve vesmíru se vyskytuje taková bída. My lidé z ostatních planet nejsme od přírody vůbec smutní. Jsme rádi veselí a hodně se smějeme.“

Její omluvná slova mne hluboce dojala. Oni byli na svých planetách veselí. Ale přesto chtěli s námi sdílet utrpení naší Země a snažili se nám po celá staletí přinášet světlo.

„Ještě nám zbývá jedna naděje,“ řekla Ilmuth, jako by mne chtěla potěšit. „Můžeme k vám ještě stále přicházet a tu a tam navázat kontakt stejně, jako s tebou. Vaši piloti nám nyní sice ztěžují přistání, ale my neztrácíme naději. Až naše lodě spatří více lidí, zvyknou si na ně a poznají pravdu o existenci živých bytostí na jiných planetách, pak bude moci být osobní setkání s lidmi Země daleko častější.“
„Ano, jak jinak by to mohlo být,“ přitakal jsem.

Pak jsme všichni vypili poháry, když jsem se podíval na své přátele, viděl jsem, že všechny známky smutku a starosti o poměry na Zemi z jejich tváří zmizely. Uznal jsem to za moudré a snažil jsem se napodobit jejich příklad. A tak jsem se jich zeptal:

„Zpíváte a tančíte na své planetě jako my?“

„Všichni tančíme rádi a často,“ odpověděla Kalna. „U nás tvoří pohybový trénink podstatnou část naší výchovy. Mimoto patří rytmický tanec k našemu náboženskému rituálu. Tak jako básnická forma mluveného slova může vyvolat hluboké pocity, čehož se prózou nikdy nedosáhne, tak to dokáže i dokonalý rytmus, vyjádřený pohyby těla při obřadním tanci.

Ale také rádi tančíme pro potěšení, i když ne zrovna tak, jak je to v módě nyní u vás,“ dodala s úsměvem. „Nám nemůže vaše naklánění, kroucení a hopsání, kdy se muž a žena jednou pevně obejmou a v příštím okamžiku prudce od sebe oddělí, přinést žádnou radost, když tančíme, děje se tak nejčastěji ve skupinách. Někdy tančí jedna nebo více osob před ostatními, jestliže je inspiruje hudba. Tys i u vás viděl dobré tanečníky, a znáš proto radost z krásných pohybů těla, které jsou inspirovány duchem.“

„Také chodíme do společnosti,“ řekla Ilmuth. „Ale chápeme to jiným způsobem než vy. Pozveme k sobě prostě své přátele, abychom se společně pobavili a odreagovali. Často se scházíme venku na pobřeží nebo v našich zahradách. Tak jako u vás mají i naše domy zahrady s velkými terasami a bazény.“

Přál jsem si, abych tyto podivuhodné lidi nemusel nikdy opustit. Ale právě v tomto okamžiku se Ráma zvedl a řekl: „Je mi líto, ale musím tě nyní dopravit na Zemi.“ Ihned jsem se zvedl a snažil se utěšit myšlenkou na příští setkání s nimi.

Rozloučili jsme se v radostné náladě a přáli si, abychom se zase brzy viděli. Nikdo mne nenabádal, abych si všechno, co jsem prožil, dobře zapamatoval a abych to vhodným způsobem na Zemi použil. Naposled jsem vychutnával krásu, teplo a přátelství, a odcházel jsem v přesvědčení, že se pozemské národy, jakmile odloží svou nevědomost, budou podílet na přirozeném dědictví celého lidstva.

Když jsme došli ke dveřím kontrolního prostoru, na okamžik jsem se zastavil a pohlédl zpět, abych si vryl do paměti všechny podrobnosti tohoto nádherného salónu, všechny své přátele a především zářící obraz Věčného Života.

Malý průzkumník byl již natankován energií a stál připraven k návratu na Zemi. Dveře se otevřely a my jsme vstoupili dovnitř. Ráma, Firkon a já. Ráma šel ke kontrolní desce. Svorky a kabely již byly odpojeny, když jsme vystoupili po schůdkách a jako před tím i nyní se dveře neslyšně zavřely ihned poté, co nastoupil poslední muž.
Pomalu jsme klouzali dolů po kolejnicích, dvěma průduchy v podlahách lodě a opět ven do prostoru, když jsme jeli po kolejnicích, měl jsem opět ten slabý pocit padání v žaludku. Ale nebyl silný a netrval tak dlouho, jako když jsme přijížděli.

Zdálo se, že uběhla neuvěřitelně krátká doba a již se opět otevřely dveře a Firkon oznámil: „Tak jsme znovu na Zemi!“ Tentokráte letoun neseděl pevně na zemi, ale vznášel se nad ní asi 15 centimetrů.

Ráma ke mně přišel, podal mi ruku na rozloučenou a řekl: „Nepojedu s vámi do města, neboť musím zůstat u scoutu. Tento večer, strávený s tebou, byl pro mne radostí a doufám, že se opět brzy uvidíme.“
Vyjádřil jsem, že si přeji totéž.

Návrat do hotelu proběhl mlčky. Byl jsem zcela naplněn dojmy a hlubokými myšlenkami. Firkon to nesporně věděl. Zastavil auto před hotelem, ale nevystoupil, když jsme si podali ruce, řekl: „Brzy se uvidíme.“ Uvažoval jsem, kdy a kde, a on ihned na mou nevyslovenou otázku odpověděl: „Podáme ti zprávu v pravý čas, aby ses dostavil na správné místo.“

Když jsem vystoupil z auta, Firkon pomalu odjížděl a mával na pozdrav, a já zůstal na chodníku sám. Vešel jsem do hotelu a šel do svého pokoje. Od chvíle, kdy jsem opustil své přátele, jsem se poprvé podíval na hodinky. Bylo 5:10 ráno.

Vůbec jsem se necítil ospalý a ani trochu unavený. Posadil jsem se na okraj postele a celou hodinu jsem myslel na své noční zážitky. Jak mi to všechno procházelo hlavou, bylo mi stále jasnější, že celá tato věc se bude mým spolubližním zdát velmi fantastická. Ale přesto o ní budu muset vyprávět.

Sám jsem těžko věřil tomu, co se v několika posledních hodinách odehrálo. Ale věděl jsem, že je pravda, co moje oči viděly a uši slyšely a že to byl beze vší pochyby dokonalý fyzický zážitek.

Nakonec jsem se svlékl, lehl si do postele a upadl do lehkého spánku. Krátce před osmou hodinou jsem se opět probudil. Rychle jsem se oblékl. Měl jsem již jenom málo času na skromnou snídani, pokud jsem chtěl chytit autobus domů.

Během jízdy mé oči pozorovaly pozemskou krajinu, kterou jsme projížděli, a lidi, kteří seděli v mé blízkosti. Můj duch však nebyl přítomen. Žil ještě událostmi poslední noci, putoval prostorem a byl se svými přáteli v obrovské mateřské lodí.
Pocit, že jsem současně na dvou místech, trval několik týdnů. Těžko jsem se vžíval zpět do mezí pozemských zvyklostí. Ačkoliv to byla jen krátká doba, kdy jsem ono velké štěstí prožíval a pozoroval dálky vesmíru a jeho neustálou činnost, zůstal tento nádherný zážitek pevně a hluboko v mém srdci. A já věděl, že vše, čemu jsem se od svých přátel z jiných světů naučil, nebylo určeno jenom mě. Měl jsem se o to podělit se všemi lidmi na Zemi, kteří to budou ochotni přijmout.
George Adamski

Vystavil Lencher Falprea

Zdroj: Probuzeni.blogspot.com

január 21, 2011 23:06 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top