Mohli bychom začít třeba tak, jak začíná většina pohádek: „Bylo, nebylo“ nebo: “Za devatero horami a za devatero řekami.“ To je ale úplně lhostejné. Děj, který se zde bude odehrávat, byl možná jenom v něčí fantazii, ale je docela možné, že se to skutečně někdy stalo.
Kdysi dávno, velmi dávno existovala jedna země, na jejíž místo během tisíců let nastoupilo moře. Tenkrát, když ještě tato země existovala, bylo všechno na této planetě úplně jinak, nežli si to dnes dokáže někdo z nás představit. Příroda byla neporušena neuváženými zásahy lidské činnosti a Vesmírný řád vládl nad celou planetou. V některých končinách země žili lidé tak, jak je tomu naučila příroda, v jiných krajích se pro změnu snažili obyvatelé žít zase tak, jak je k tomu vedly dlouholeté zkušenosti a jejich svědomí.
V této, dnes již neznámé zemi, byla velmi vyvinutá civilizace. Nebyla však technického rázu jako nyní, ale vše, co se zde odehrávalo, bylo řízeno Velkým Duchem – Inteligencí Vesmíru. Nic zde nebylo ponecháno tak zvané náhodě, ani se zde nic neměnilo na popud nějakého neuváženého nápadu jednotlivce. Vše zde bylo promyšleně řízeno. Lidé zde již velmi dávno přišli na to, že existuje nějaká síla, či inteligence, která vše na tomto světě řídí a je všude přítomná. Pokud se této síle nekladou žádné překážky vytvořené lidskou myslí, je všechno v absolutní harmonii, nebo chcete-li, v rovnováze. Kameny, rostliny, či zvířata – tito nerozluční společníci lidského rodu, nebyli na štěstí obdařeni tvůrčí myslí jako člověk, aby mohli bez uvážení zasahovat do okolní přírody, jejíž jsou nedílnou součástí. Jen člověku bylo dáno to privilegium, které jej navěky zavazuje k tomu, aby vše co koná, dělal s rozmyslem a aby při tom nemyslil jenom na sebe, ale hlavně na ty ostatní, a v neposlední řadě také na ty, kteří po nás teprve na tuto planetu přijdou.
Na tomto malém kousku Země byl pravý ráj. Doslova a do písmene. Žádný zde nikoho neomezoval v životě a nikdo nečinil rozdílu mezi tak zvanou živou, či neživou přírodou. Vždyť neživého přece na této planetě nic neexistuje! I ten kámen má své vědomí, svoji paměť, i když životní potřeby má poněkud jiné, nežli například rostlina, či zvíře.
V této krajině, které můžeme říkat třeba Eden, platily zákony, které sice nikdo nenapsal, ale o jejichž existenci se mohl tenkrát i nyní kdokoliv přesvědčit. Zde bylo každému jasné, že když je dlouho sucho, tak přijde zákonitě zase brzy déšť. Po noci bude vždy den a po horkém létě bude chladný podzim i studená zima. Lidé zde chápali, že to tak musí být a nezasahovali do toho. Každý tvor, který zde tenkrát existoval, měl od přírody předurčeno až dodnes, že si svůj individuální život udrží jenom tehdy, zničí-li několik životů jiných. Je tomu tak bohužel až do dnešních dnů. Život na této planetě se udržuje tím nejhorším způsobem, jaký jen ve Vesmíru může existovat. Jeden tvor požírá druhého, aby se sám udržel chvíli při životě. Toto je však platné naštěstí jen na té nejnižší, nejhrubší úrovni. Pouze ve světě hmoty. Na té úrovni, kterou běžně vnímají skály, stromy, rostliny, zvířata a obyčejní lidé. Je zde schválně použito slůvko „obyčejní“, protože lidé mohou být i neobyčejní – takoví, kteří již žijí na rozhraní světa hmotného a duchovního. Zde, na tomto rozhraní již neexistuje vzájemné zabíjení, které platí pro svět hmotný. Zde dokáže lidský duch již žít jen z Božské podstaty, která je všude přítomná a schopna takové transformace, že není třeba ničit jeden život pro udržení jiného.
V těchto dávných dobách existovalo mnoho lidí, kteří byli schopni tuto pravdu si uvědomovat a podle ní i žít. Dokázali své hmotné tělo udržovat při životě jen z energie, které je všude dostatek. Je sice pravda, že hmotná těla živočichů jsou uzpůsobena k přijímání hmotné potravy, že jsou k tomu vybavena složitým trávícím aparátem, ale je nesporné, že tato těla se bez hmotné potravy obejdou. Ve dvacátém století našeho věku to ojediněle dokazuje několik málo jedinců – svatých mužů, či žen, kteří se bez hmotné potravy dokáží udržet při plném zdraví. Bylo by velmi zdlouhavé vysvětlovat zde na tomto místě, jak se lidské tělo dokáže obejít bez zabíjení rostlin a zvířat. Jak si udrží při životě tělo, které je hrubé jako okolní příroda a proč to nedokáže každý. Pravdou však je, že někteří lidé to umí. Z toho vycházejme a budiž nám to příkladem, jak až daleko může jít lidský duch, který pochopí, že vzájemné zabíjení není právě tím nejlepším způsobem, jak udržet vlastní tělesnou schránku při životě.
V Edenu nebyli však lidé všichni na stejném stupni duchovního vývoje. Tak jako dnes, i tenkrát existovaly mezi lidmi propastné rozdíly. Proti naší době zde však byl podstatný rozdíl. U moci zde byli lidé duchovně vyspělí. Ti, jejichž duše dosahovala jen zvířecích potřeb, ti byli nuceni poslouchat. A pokud poslouchali, bylo jim to k užitku. Svým způsobem zde vládla diktatura. Nikoliv však diktatura proletariátu o které jsme v dobách nedávno minulých mnoho slyšeli, ale diktatura rozumu. Zase to bylo jenom okopírování přírody. I mezi zvířaty vždy musí slabší jedinci poslouchat silnějšího a zkušenějšího. Jinak by sami zahynuli. A kdyby jich mělo poroučet v přírodě víc? Jen si vzpomeňte na lidovou moudrost o dvou kohoutech na jednom smetišti. Zde vládla moudrost. A v tom je velký rozdíl. Možná se zde většině lidí zdálo, že je omezována. Ale kdo z nás není v něčem omezován? Ani strom si nemůže podle své úvahy změnit stanoviště. Nemluvě již o dalších částech přírody. Vše zde na zemi i ve vesmíru je něčím determinováno. I samotný život každého z nás vzniknul bez našeho předešlého souhlasu a přičinění.
V tomto koutu naší planety se v pradávných dobách lidé snažili co nejvíce se přiblížit vzoru, který jim dávala matka příroda. Vždy se jim to sice nezdařilo, ale i to málo, které bylo s Vesmírným řádem v souladu, zde bylo vidět. Nikdo tady nebyl zbytečný . Každý živý tvor zapadal těsně do řetězu nezbytného k přežití ostatních. Nejenom že zde lidé vytvářeli ideální podmínky pro život rostlin, ale i rostliny vycházely vstříc zase potřebám zvířat a nerostů. A když už je řeč o nerostech. – Tyto kameny, či skály vlastně také kdysi vyrostly. A někdy jejich růst trval mnohokrát déle než tak zvaných živých tvorů. Větší část těchto kamenných bratří a sester přežívá až dodnes. Žije a má svoji paměť, ve které je zapsáno to, co se odehrávalo před mnoha a mnoha tisíci, či miliony let. Kdo z lidí zná způsob jak se s těmito kameny dohovořit, může i dnes čerpat vědomosti z dávných časů. Většině lidí je sice toto umění nepřístupné, ale je ještě dost těch, kteří si dovedou povyprávět i se skalami. Kdo ví, jestli ten, který jako první použil termín „nerostné bohatství“ si byl vědom hloubky těchto slov. Ano, v nerostech je opravdové bohatství. Nejenom v tak zvaných drahých kamenech které se prodávají za závratné sumy, ale i v těch nejobyčejnějších oblázcích, které leží v prachu cest . Jsou lidmi opomíjeny a přesto je v jejich paměti zapsáno nevyčíslitelné množství informací z dávnověku. A nejenom paměť je v těchto kamenech. Je v nich i velká síla. Síla, která se v nich akumulovala po celé věky a čeká na okamžik, kdy se bude moci uvolnit.
V zemi, kterou jsme nazvali Eden, bylo jedno město, ve kterém žil malý chlapec se jménem, které se dnešnímu člověku velmi těžce vyslovuje. Proto mu jednoduše říkejme Jan a nebo raději Jeník. V jeho další reinkarnaci mu tak říkala jeho maminka a nakonec je to docela hezké jméno. Tento Jeník přišel na svět za velmi zajímavých okolností. Narodil se na úplném prvopočátku vzniku státu míru, tolerance a souzvuku s přírodou.
V okolních lesích ještě zuřily boje, když se v domě, který svými rozměry připomínal palác, ozval jeho první křik. Tím se jako každý novorozenec ohlašoval na hmotný svět. Po obloze se honily černé mraky, se kterých se řinuly husté proudy deště. Ty dopadaly s rámusem na střechu. Jeníkova matka, která se před malým okamžikem poprvé podívala do tváře svého prvorozeného syna, unaveně klesla na lůžko a pronesla: „Doufám, že je to již naposled, co se v této zemi lidé zabíjejí. Naposled co člověk vztáhnul proti svému sousedovi zbraň. A byla bych ráda, aby to byl definitivní konec zabíjení v celé přírodě. Jen ta jediná má právo svým dětem povolit zabít jednoho jedince pro záchranu mnoha životů jiných.“
Pokojem se rozlilo ostré světlo od výboje blesku, který právě venku proťal oblohu. Rodička ještě jednou pohlédla směrem k synovi a pak k nebi. Nyní konečně se mohla oddat posilujícímu spánku. V noci se u ní střídaly služebné, které vykonávaly tuto práci nikoliv z donucení, ale pouze proto, že si to pokládaly za čest. Práce v tomto domě jim zaručovala, že se vždy dosyta nají, že budou hezky ošaceny a že budou zabezpečeny i jejich rodiny.
Díky tomu že mladá matka byla stále pod dohledem některé služebné, mohl být v noci narychlo povolán písař, který měl za úkol zaznamenat vše, co začalo vycházet z úst této ženy, ocitnuvší se náhle ve stavu transu. Mimo prvních slov bylo zaznamenáno úplně všechno. Jejími ústy se tuto noc projevila sama Prozřetelnost. Již druhý den ráno si mohl kdokoliv kdo by o to projevil zájem přečíst, jak se má zachovat po skončení bitvy nynější vládce a co všechno bude třeba zajistit, aby mír, po kterém tak všichni touží, byl zachován na věky.
„Nechť národ poslouchá pouze ty, jejichž život byl doposud mravný a bez poskvrny! Nechť jsou jejich rady brány tak, jako dnes rozkazy. To znamená, nechť se jimi náš lid řídí!“ Tyto a podobné věty byly zapsány v noci písařem, který byl narychlo povolán k Jeníkově matce, když byla v jasnovidném vytržení. Co však zde bylo ze všeho to nejdůležitější, byl tento dovětek: „Stát bude vždy řízen pouze jednou osobou, která nesmí být ani zvolena, či dosazena. Tohoto člověka určí tvůrce Vesmíru prostřednictvím medijních osob, jejichž proroctví bude vyřčeno na několika místech země nezávisle na čase.“
Tak, jako se před několika málo okamžiky zrodil nový život, tak se vytvořil z hlubin Vesmíru zákon, nebo snad přikázání Boží, podle kterého se začne formovat nově vzniklé společenství. A toto společenství bude zase řídit život Jeníkův.
© Josef Otruba
Autor se narodil a žije ve Strážnici a prošel mnoha různými profesemi – televizní opravář, pomocný stavební dělník, vedoucí prodejny zbraní a šicích strojů, dělal montéra u spojů a u železnice i vedoucího údržby v průmyslové pekárně. Od roku 1964 jako samouk studoval pod vedením lékaře psychiatra psychologii a hypnózu, kterou si ověřoval na jeho pacientech v praxi. O devět let později začal systematicky navštěvovat různé přednášky týkající se jógy a léčitelství, které pořádal Josef Zentrich v Otrokovicích. Po roce 1983 navazuje kontakty s léčiteli na Slovensku a v roce 1988 začíná trvale spolupracovat s lékařem v okresním městě. V roce 1990 se stává členem „Spoločnosti pre alternatívnu medicínu na Slovensku“ a o rok později i „Společnosti přírodních léčitelů českých“, od níž získává diplom přírodního léčitele. Od roku 1993 je členem „Čestné rady“ České asociace odborného léčitelství.
Josef Otruba je tolerantní. Nenutí vás věřit všemu, co jeho Jeník prožil ve svém astrálním světě. Formou autobiografických zápisů však nabízí metodu pochopení některých drobných a zdánlivě nepostřehnutelných záhad, které doprovázejí život nás všech.
Dagmar Žambochová (Redakce textu prvního vydání)
exkluzívne.cez.okno
