Byla půlnoc 5.ledna 2015 a letiště v Los Angeles již bylo poloprázdné. Cestující byli již ve většině případech připoutáni v nepohodlných sedadlech v desetikilometrové výšce doufajíce, že v pořádku a ve zdraví dorazí do své destinace, ať už to bylo kdekoliv. Můj let byl jedním z posledních a brána v odbavovací hale se již také pomalu zavírala. Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že budu muset setrvat tři týdny v Kolumbii, asi bych si zaklepal na čelo jestli je doma. Nicméně teorie se postupně stala realitou a přede mnou ležela velká neznámá, zrovna tak jako když kdokoliv jiný cestuje někam úplně poprvé a sám. Ne že bych měl problém s cestováním, ale přeci jen se nelze zbavit pocitu nejistoty a obav, když se jedná o destinaci, která nemá zrovna nejlepší pověst. Jak to všechno bude zorganizované? Jak je to s bezpečností? A co ubytování? Bude na mě vůbec někdo na letišti čekat, tak jak to třetí osoba údajně domluvila? Hlavou se mi honilo skutečně mnoho otázek a zároveň také mnoho “obrazů” z dob ne tolik dávných, kdy byla tato země v podstatě jedním velkým drogovým bojištěm. I když do určité míry v některých odlehlých regionech stále je. Bylo tedy velmi příjemné, když jsem konečně po dvacetihodinové cestě a po sedmi hodinách nekonečného čekání na spoj v Miami, našel své jméno napsané na kusu kartonu z nějaké krabice, který držel v ruce mladík, jehož jsem nikdy v životě neviděl. Navíc malé primitivní letiště v Santa Martě není zrovna z těch, které by oslnily nějakou nadprůměrnou organizací. Vypadalo to jakoby naše letadlo bylo jediným, které ten den přistálo, obchody a restaurace byly zavřené, jeden místní strážník z ochranky znuděně zíval opřen o sloup sledujíce osazenstvo vystupující z mého letu a vše se zdálo podezřele kidné. To však byl jen zdánlivý subjektivní pocit, který jsem záhy přehodnotil. Postupně počty prostých kolumbijců narůstaly, aniž bych věděl odkud a po vyzvednutí zavazadla již nebylo o čem pochybovat. Poslední štací před opuštěním letiště byla obrovská, čtyři metry vysoká železná brána oddělující prostor, který byl považován za bezpečnou část příletového terminálu, od zbytku světa. Vypadalo to, že onen zbytek je kompletně přítomen za touto bránou, hlučící, vyvolávající jména za neustálého plakotu a vřískotu dětí všeho věku a připadalo mi, že jsem snad jediný bílý člověk široko daleko. Byl to svět přesně odpovídající stylu jakékoliv jiné latinsko americké země. Hektický a záhadným způsobem zároveň organizovaný chaos.
Po nejistém rozhlížení kolem jsem konečně spatřil své jméno a po vzájemném představení a formalitách jsme odehnali několik dotěrných taxikářů a pouličních prodejců zboží všeho druhu a nasedli do celkem slušného, i když malého vozu novější výroby. Opět jsem si tak připoměl, že jakožto bílý gringo se prostě člověk jen tak neschová. Bylo již pozdě večer a velká únava se začala ozývat. Jak jsem později zjistil, David byl jediný z mé hostitelské rodiny, který uměl slušně anglicky a proto jej jeho rodiče poslali na letiště, což mi samozřejmě nikdo dopředu neřekl. Překvapením později byla také skutečnost, že ačkoliv se malé městečko Santa Marta nachází na pobřeží Karibiku a je tudíž poměrně známou turistickou destinací, není zde angličtina příliš běžná. Navíc moje španělština je prakticky na bodu mrazu, takže to trochu zkomplikovalo moje očekávání, ale alespoň jsem měl kde spát prvních pár nocí, což bylo velice pozitivní zjištění. Byla tma, nepříjemně vlhký vzduch a z okna vozu jsem pozoroval neznámé nic neříkají ulice.
Celá tato anabáze začala nenápadnou nabídkou práce, i když ne v tom pravém slova smyslu. Za normálních okolností si nejsem jistý, jestli bych na takovou věc přistoupil a jel fotit a natáčet přes kus světa zadarmo, ale v tomto případě se jednalo o velice speciální akci a troufnu si říct asi i příležitost, která se nabízí jen jednou za život. Tak jsme si plácli i přesto, že moje duchovní hodnoty a světonázory byly nekompromisně, a z mé strany dobrovolně, konfrontovány. O tom však trochu později. Kolumbie je krásná země a lidé jsou velmi přátelští, alespoň to byla moje osobní zkušenost všude kam jsem se vrtnul. Chápu, že tak jako v jiných zemích i zde se najdou špatná místa, ale to se mi nějak zřejmě vyhnulo po celou dobu pobytu. Moje oficiální zaměstnání nemělo trvat více jak několik dní, nicméně mi připadalo trochu nešťastné cestovat takovou dálku jen kvůli jednomu týdnu. Tudíž bylo logické, tedy alespoň u mne tomu tak bývá, že jsem si itinerář přizpůsobil vlastním potřebám a jelikož je Kolumbie vyhlášená svou historií, nebylo tak těžké zaplnit každý volný den něčím zajímavým. Pozůstatky civilizací jako Muisca, Tairona, Quimbaya a dalších, byly velkým lákadlem. Dokonce tak velkým, že jsem posléze musel některé plány již dopředu zrušit, protože by se to zkrátka časově a logisticky ani nedalo zvládnout. Především naleziště San Augustín mě mrzí, jelikož se zde nacházejí pěkně zachovalé artefakty. Bohužel místo leží skoro na druhé straně země, než kde jsem se měl vyskytovat. A tak jsem se soustředil pro tentokrát jen na oblast pohoří Sierra Nevada Santa Marta a blízké okolí Bogoty, což i tak je dostatečně vyčerpávající. Pochopitelně jedním z hlavních momentů měla být také návštěva muzea zlata v Bogotě, o kterém mnoho z nás již četlo v knihách a na internetu. Rozhodnutí zúčastnit se této cesty přišlo v momentě, kdy jsem se dozvěděl, že budeme trávit čas v přítomnosti indiánského kmene Kogi (Kogui) a to nejen po dobu mé oficiální práce, ale také, že bude možnost navštívit jejich vesnici v horách. Tomu jsem zkrátka nemohl říct ne, i přes každodenní příval náboženského kázání, což v konečné fázi možná některým může později připadat jako určitá vypočítavost, ale budiž. Nikomu jeho názor brát nebudu.
Nemá smyl zde nic zapírat, protože věřím, že většina čtenářů tohoto webu tak nějak již zná mé postoje k určitým věcem, zejména, co se náboženství týká a mohu vás ujistit, že ani po této cestě se na nich nic nemění. A to i přesto, že jsem se dobrovolně vystavil intenzivnímu náporu Božího slova a propůjčil své skromné schopnosti fotografa misionářské práci. Důvody jsou myslím očividné. Je to totiž jedna z mála možností, ne-li jediná v tomto případě, jak se dostat na místa, kam se jinak našinec nemá šanci podívat. Pochopitelně jsem zvažoval myšlenky, jestli je to tak správné a jestli bych raději neměl strkat nos do něčeho, co je často na mém webu tolik kritizováno. Byla to však výzva, a byla silnější, než mé obavy a zřejmě to tak bohové chtěli. Navíc organizátoři akce neměli velký problém se skutečností, že nepatřím zrovna k těm nejaktivnějším osobám, které by šířily Slovo boží, na což jsem pochopitelně upozornil včas dopředu. Byl sem tedy tolerován. Zkrátka jsem se snažil k věci přistupovat tak nějak z duchovní perspektivy a s otevřeným srdcem. Chtěl jsem si tak nějak rozšířit obzory. Strašně mě nadchla myšlenka vidět práci misionářů na vlastní oči. Zažít osobně něco, o čem člověk tolikrát četl. Jak to vlastně všechno je doopravdy? Co se odehrává za oponou této hry, kterou vnímáme jen z jedné strany, z publika?
Myslím, že je potřeba mít různé zážitky a osobní zkušenosti, vidět věci v jiném světle a prostě objevovat i pro sebe, vnitřně. Prožívat a poznávat nové věci jsem vždycky považoval za přirozený vývoj a vždy to bylo součástí mého života a zde se jednalo hned o několik různých záležitostí najednou. Mohu s odstupem a s jistotou prohlásit, že to bylo správné rozhodnutí a ničeho ani v nejmenším nelituji. Nestal se ze mě sice křesťan, ale ani si na zahradě nebudu stavět slaměnou chýši.
Moji hostitelé se projevili jako velice hodní lidé. Měl jsem sice z počátku obavy z toho, kde a jak bydlí a očekával jsem nejhorší. Možná právě proto, když pominul prvotní šok, jsem byl nakonec spokojen. Když řeknu, že jejich apartmán byl miniaturní, tak to pořád nedává tu správnou perspektivu o tom jak byt ve skutečnosti vypadal. I přesto mi byl věnován celý pokoj i za cenu toho, že polovina rodiny spala v obýváku/kuchyni na matraci. Ono je to vůbec takový zvláštní standard jak mi bylo řečeno, že nájemní byty jsou v Kolumbii většinou malé a drahé. Ani samotné vybavení nebylo zrovna z nejluxusnějších. Místo kuchyňské linky jen kus překližky, nádobí v polici pod ní, protože skříňky zkrátka nejsou běžné, malá lednice v rohu a v druhém malý elektrický vařič. Kuchyň/obývák byl také velice skromně zařízen. Veškeré osvětlení celého bytu spočívalo ve formě žárovek trčících ze stěny, nebo stropu. Pokud by někdo měl také zálusk na horkou sprchu, může si nechat zajít chuť, protože trubka ve stěně koupelny připomínala cokoliv jiného, jen ne sprchu a jelikož nesmíme zapomenout, že se nacházíme v Karibiku, nikoho příliš netrápí, že celé město jede jen na studenou vodu a to včetně většiny hotelů. Ovšem můj pokoj měl jednu velkou výhodu, měl chlazení, což jsem v horkém a vlhkém klimatu opravdu ocenil. Tedy alespoň na těch pár dní, než se člověk mohl zaklimatizovat. I přes tyto civilizační nedostatky to však bylo fajn. Tak trochu mi to připomělo mládí, kdy jsem také žil všelijak, občas i dost primitivně, hlavně když byla dobrá atmosféra a pohoda.
Paní domu každý den vařila a mohu říct, že kolumbijská kuchyně je chutná a zajímavá. Její syn David, můj osobní průvodce, byl svědomitý a tak jsem měl možnost poznat bezprostřední okolí a krásné pláže. Obeznámil mě také s místními zvyky a vysvětlil jak se žije v Kolumbii a na co si dát pozor. První tři dny byly seznamovací, historické centrum města, přístav, pláže a nepřeberné množství obchůdků se suvenýry. V závěru jsme navštívili místní muzeum, které nabízí základní přehled o původních obyvatelích regionu, včetně indiánů Kogi, což jsem přesně potřeboval. Byl to první nepřímý kontakt s touto zajímavou kulturou. Poslední den pobytu v Santa Martě jsme se vydali do národního parku Tayrona, který se rozkládá na pobřeží asi půl hodiny jízdy na sever. Park je oblíbeným místem dovolenkářů, a to především z dalších jihoamerických zemí, hlavně pak Argentiny. Bylo to vidět bohužel na každém kroku, jelikož naše návštěva se zrovna shodovala s nějakým obdobím volna v Argentině a tak byl všude samej Maradona a jinak poklidné místo se změnilo na rušnou destinaci. Národní park Tayrona je domovem nádherných pláží a zahrnuje dva ekosystémy, které nabízejí pestrou paletu zvířat a rostlin. Potkat zde můžete například iguany, jaguáry, opice, kondory a přes 400 druhů ptáků. Jednou z důležitých atrakcí jsou také pozůstatky indiánského osídlení El Pueblito, které svou velikostí sice neoslní, ale jakožto malá příprava a tématické naladění k výpravě do Ztraceného města plně posloužilo.
Michael M. Faitl
-pokračovanie-
TÉMY: Kolumbia a KAGABA – Je “pomoc” ozajstnou pomocou?~Misionári na obzore
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Viac článkov Michaela M. Faitla nájdete na tejto adrese.
Súvisiace:
