ZELENÉ PEKLO
V jednom článku o Ztraceném městě autor popisuje své zážitky zhruba takto: “ …Ciudad Perdida není cíl jak by se mohlo na první pohled zdát, je to každodenní putování tam a zpátky, duchovní pouť, kdy nahlédnete do svého vlastního já…”
Nejsem žádný duchovní guru ani učitel, ale mohu potvrdit, že něco na tom rozhodně bude. Kdybych dopředu věděl jaký to bude očistec, asi bych se nikdy na tento trek nevydal. I přes několik mých emailů do turistické kanceláře, v dostatečném časovém odstupu, jsem vždy dostal v podstatě stejnou odpověď, že to není problém a že to zvládnu. A tak jsem i přes moji ne zrovna nejlepší fyzickou kondici zamluvil místo ve zhruba desetičlenné skupině, povětšinou mladých lidí ze všech koutů světa. V dnešní době se již bohužel do Ztraceného města nedá jít samostatně tak jak tomu bylo dříve, protože zde byly jisté problémy s bezpečností. Několik turistů bylo uneseno a přestože všechno nakonec dobře dopadlo, byl to jeden z důvodů k zavedení organizovaných výprav s profesionálními průvodci. V Santa Martě existují tři větší firmy, které nabízejí trek do Ciudad Perdida v závislosti na kondici dotyčného zájemce. Můžete si vybrat čtyř, pěti, nebo šestidenní expedici. Jelikož mám vždy rád zlatou střední cestu, zvolil jsem pět dní a dobře jsem udělal. Poplatek za služby (nějakých 300 dolarů v přepočtu) se mi nejprve zdál poměrně velký na to, že se jedná o zemi třetího světa a poměrně chudou, ale později jsem pochopil, že to je celkem fair. Průvodce nám vysvětlil kam všude peníze jdou a kolik lidí se na takové akci podílí a poté, co jsem měl možnost vše sledovat osobně, s tím musím souhlasit. Část peněz jde na archeologický výzkum, který není zdaleka ukončen, část na údržbu a provoz kempů, dále tu máme jídlo, které je součástí treku 3x denně. Veškeré zásoby a vůbec cokoliv se dopravuje na mulách (oslokůň), za které se platí místním farmářům a v neposlední řadě se také platí mýtné indiánům Kogi, přes jejichž území se přechází. Je to poměrně mnoho věcí, které se musí zaplatit a samozřejmě dva průvodci, kteří se skupinou jdou to také nedělají zadarmo…
Náš jeep vyrazil s asi hodinovým zpožděním z centra města, jelikož několik jedinců se zdrželo. Jízda na sever trvá zhruba 3 hodiny a asfaltová silnice se postupně změní na kamenitou cestu, která začne postupně stoupat do hor. Některé úseky jsou očividně čerstvě poničené valící se vodou v období dešťů a řidič musí být často velice opatrný. Po necelé hodině jízdy terénem se ocitáme v malé vesnici Machete, kde začíná to hlavní dobrodružství. Odtud už vede jen pěší stezka dále stoupající do hor. Vesnice připomíná vzhledem přesně takové místo, kde se sjížděli drogoví bosové se svým zbožím a kde se připravovaly kontrabanty na další cestu směrem do celého světa. Celá tato oblast byla v ještě relativně nedávné době přesně takovýmto centrem ilegálního obchodu s kokainem a marihuanou. Atmosféra těchto časů je stále vidět na každém kroku, i když v současnosti je hlavním zdrojem příjmu místních obyvatel právě turistika. Ovšem nenechme se uchlácholit statistikou, určité části pohoří Sierra Nevada Santa Marta jsou stále pro našince nebezpečné a přítomnost vojenských jednotek v několika horských kempech je toho živoucím důkazem. Kolumbijská vláda se intenzivně snaží potírat ilegální aktvity a nárůst turismu v posledních letech hovoří o tom, že se jim celkem daří.
Všechny věci z jeepu byly přeloženy na již připravené muly a po chutném obědě už nic nebránilo tomu vydat se na pochod. Čas již poměrně pokročil a my měli před sebou nějakých 6 kilometrů do prvního kempu, což se za normálních okolností nezdá být až tolik. Ovšem brzy následovala konfrontace s drsnou realitou těchto mystických hor, kde potomci civilizace Tairona žili po dlouhou dobu, aniž by o nich svět věděl. Cesta se pomalu klikatila do mírného kopečka a již záhy jsme museli poprvé přebrodit řeku. Na protějším břehu začal jiný svět a po druhém překročení stejné řeky se stezka zvedla prudce do kopce a já pochopil co mám zřejmě před sebou. Ani po několika stovkách metrů to nevypadalo na změnu a tak moje otázka směřovala na jednoho z průvodců: “Bude to takhle ještě dlouho?” Odpověď zněla optimisticky, že prý už jen kousek, ale to se nakonec ukázalo jako běžně užívaná lež po následující čtyři dny. Samozřejmě, že kousek to nebyl a když jsem jako poslední konečně po asi hodině a půl vystoupal na vršek prvního z kopců, byl jsem přesvědčen, že to nemůžu zvládnout. Navíc, to byl teprve začátek. Ukázalo se, že takto nahoru a dolů se půjde ještě dvakrát. Bylo to frustrující, co vám budu povídat, jelikož jsem na nic takového nebyl připraven a tak jsem do prvního kempu dorazil úplně vyřízen s pocitem, že můj malý batůžek váží minimálně tunu a že to je asi konec mého dobrodružství.
Místní kempy, kde se přespává připomínají tak trochu vojenský lágr s řadami postelí typu palanda, anebo houpacích sítí. V tomto prvním ubytovacím zařízení byl ještě relativní luxus, jelikož to nebylo daleko od vesnice. Byla zde tedy k dispozici elektřina, televize a studené pivo z lednice, což bylo v ten moment velice oceněno. Vše proběhlo tak rychle, že jsem se ani nenadál a bylo další ráno. Všechno bolelo, ale zdálo se, že tělo se již aklimatizovalo na zvýšenou vlhkost v oblasti Karibiku a také na změnu nadmořské výšky a celkově jsem se cítil poměrně dobře. A tak druhý den, i když byl přechod ze všech nejdelší (16 km) už jsem byl psychicky připraven a profil cesty už mě nepřekvapil. Bylo to stejné, nahoru do kopce, rozhlédnout z vršku, sejít zase dolů, přebrodit řeku a vše znovu zopakovat. Několikrát za den. Po vyčerpávajících výstupech jsou příjemným zpestřením malé zastávky u ovocných kiosků, kde rozdávají zadarmo sladký meloun a čerstvé pomeranče. Naopak zase při sestupování dolů si člověk může užívat krásné prostředí zelené džungle, kdy nevíte na co kde narazíte. Od hadů až po jaguáry zde žije široká škála živočichů, i když nic není nijak extrémně životu nebezpečné, trvrdil průvodce… V jeden moment jsem zůstal pozadu, tak jako mnohokrát, protože jsem nestíhal tempo skupiny, a těsně přede mnou v křoví se pohybovalo cosi velkého. Na chvíli jsem znejistěl, protože v ten moment jsem tam byl sám, ale nakonec se z toho vyklubal “divoký” pes, kteří byli přítomni v kempech i cestou. Možná někomu i patří, ale zde to nikdo neřeší. Pes je tu svým pánem a naprosto svobodný. Jinak se mi za celou dobu nepodařilo narazit na nic exotického kromě malého pavouka v mé houpací síti a pruhovaného hada, který se mi přeplazil přes cestu. Zřejmě nic jedovatého, řekl by opět průvodce. Každopádně několikadenní procházka takovýmto kouskem panenské přírody je nepochybně balzámem pro duši a možností jak schladit tělo v nějakém potoku, nebo pod vodopádem, je nepřeberné množství.
Na této trase člověk také poprvé potká s příslušníky kmene Kogi, kteří v horách žijí a stejnou stezku používají k přesunu mezi svými vesnicemi. Dokonce v jednom místě se kolem této jejich vesnice jde velice blízko. Hnedka za plotem. Nicméně je přísně zakázáno fotografovat a vstupovat na území jejich vesnice. Celkově turistům není doporučováno testovat jakoukoliv interakci s indiány a ozkoušel jsem si to osobně, jelikož jsem cestou několik z nich potkal a vždy jsem alespoň pozdravil. Někteří odpověděli, někteří ne, ale oční kontakt neexistoval a bylo očividně vidět, co si o nás lidech z civilizace myslí. Trasa byla tento den alespoň zajímavější, krajina se měnila z husté džungle v nižších polohách, na otevřené lány zelených pastvin na vrcholcích kopců, kde se volně pásl dobytek a tu a tam bylo vidět mezi stromy stavení. Na jednu takovou boudu poukázal i náš průvodce José a řekl, že to byla kdysi škola, do které jako kluk chodil. Vyrůstal v těchto horách a dodnes zde s rodinou žije. A tak trochu mu i závidím, je to takový malý ráj na Zemi, civilizací ještě stále nedotčená příroda a voda v řece se dá pořád pít (skoro). Na jedné z ovocných zastávek nám José mezi stromy ukázal staré pohřebiště kultury Tairona, které k mému překvapení vypadalo velmi podobně tomu na co jsme zvyklí z Evropy. Vztyčený náhrobní kámen symbolizoval místo, kde leží nebožtík. Jen nebyl ozdoben křížkem a fotografií zesnulého, případně letopočtem, což je škoda, protože by to určitě odborníkům usnadnilo práci.
I druhý den jsem se tedy sotva dopotácel do kempu číslo tři, druhý jsme vynechali, a to už bylo skoro před setměním. Tento tábor byl již velmi primitivní, místo elektřiny svíčky a k vaření se musí zatopit dřevem na otevřeném primitivním sporáku. Sprcha se skládala z natažené hadice do řeky a její druhý konec byl vyveden do dřevěné boudy, kde jak jinak, opět ze stěny trčela trubka bez koncovky. Jelikož jsme vystoupali o něco výše, byla voda v řece daleko studenější než předchozí den. Řeky jsou zásobeny z tajících ledovců a sněhu na vrcholcích pohoří Sierra Nevada Santa Marta, které dosahují výšky až šesti kilometrů. Ale hej, po tak náročném dni, kdy máte bláto až za ušima, je i ledová sprcha blahobytem.
Již po několika dnech v Kolumbii bylo příjemné, že místní strava je pestrá a chutná. Jídlo všeho druhu od ryb, přes kuře až po třeba vepřový guláš mi dávalo pocit, že nejsem v Americe, ale spíš v Čechách. A kupodivu tento trend nebyl jen ve městě, ale trval i zde uprostřed džungle. Jako příloha se většinou používá rýže a všudepřítomná juka. Nechybí pochopitelně čerstvé ovoce a třtinový studený čaj, který dodá dostatek energie. José po večeři přišel se zajímavou nabídkou krátkého povídání o civilizaci Tairona a Ztraceném městě a i přesto, že jsem stěží držel oči otevřené, jsem nemohl něčemu takovému říct ne. Měl u sebe pět malých kamenných artefaktů, které našel v průběhu let v okolních lesích. Byly to jen malé sošky z různých druhů kamene, které byly údajně používány jako rituální objekty, ale i tak to bylo zajímavé, protože to nebyly žádné repliky, ale skutečné předměty, které ruka neznámého umělce vytvořila před stovkami let. Další den sliboval skutečné dobrodružství a už jsem se nemohl dočkat rána. To začalo již velice brzy, abychom vše stihli, protože první polovinu dne byl v plánu výstup do Ztraceného města, jeho prohlídka a po obědě přesun zpět do kempu číslo dvě. Vyrazili jsme ještě za tmy a okolní terén absolutně nevykazoval žádnou změnu oproti ostatním dnům. Avšak to se po opětovném přebrození řeky náhle změnilo. Na druhém břehu stezka zmizela a za starou omlácenou cedulí, která označovala začátek archeologické zóny, začínali příkré kamenné schody do nebe. Když průvodce oznámil, že už jsme skoro tam, jen co vystoupáme dalších 1200 těchto schodů, už jsem to ani nekomentoval. Ale byl jsem odhodlán to zdolat, když už jsem došel až sem a navíc představa starého tajemného města uprostřed kolumbijské džungle byla silnější, než únava a vyčerpání. Je obdivuhodné, že začátek tohoto prehistorického schodiště nebyl v podstatě odnikud vidět, až když jste byli tak dvacet metrů od něj. Hned mě napadla myšlenka kolik takových asi ještě v těchto rozlehlých horách čeká na svoje objevení…
Michael M. Faitl
-pokračovanie-
TÉMY: Kolumbia a KAGABA – Je “pomoc” ozajstnou pomocou?~Misionári na obzore
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Viac článkov Michaela M. Faitla nájdete na tejto adrese.
Súvisiace:
