U vzdálenější stěny byla opřená ohromná socha, z níž mé zamrazilo v zádech. Bylo to skrčené kočičí tělo, ale s ženskou hlavou a rameny. Oči vypadaly jako živé a tvář měla napůl výsměšný a napůl zvídavý výraz, který mě poněkud lekal. Jeden láma poklekl na podlahu a pozorně si prohlížel jakési značky. „Podívejte!” zvolal, „toto obrázkové písmo ukazuje, jak spolu lidé a kočky hovoří, znázorňuje, jak duše opouští tělo a putuje podsvětím.”
Zatímco jsem pomalu šplhal vzhůru a skoro přitom umíral strachy, mnichové mi zezdola dávali pokyny, až se mi podařilo přehodit smyčku lana kolem vyčnívajícího útesu. Přikrčil jsem se ke straně, aby kolem mě mohlo postupně všech šest lámů po laně přešplhat a pokračovat vzhůru. Poslední z nich ho uvolnil, ovázal si ho okolo pasu a následoval ostatní. Brzy se přede mnou zakýval konec lana a zavolali na mě, abych se uvázal a mohli mé tak vytáhnout nahoru. Nebyl jsem natolik vysoký, abych mohl bez pomoci dosáhnout na všechny římsy. O hodně výš jsem si znovu odpočinul a lano se pak opět zdvihlo. Konečně jsem byl vytažen na nejvyšší stupeň, kde mě všichni ostatní očekávali. Byli to muži laskaví a ohleduplní, čekali na mé, abychom mohli vstoupit do jeskyně všichni společně, a přiznám se, že mé jejich pozornost zahřála u srdce. „Teď když jsme vytáhli našeho maskota, můžeme pokračovat!” zabručel jeden. „Ano,” odpověděl jsem, „ale ten nejmenší musel jít první, jinak byste tu nebyli!” Zasmáli se a obrátili se k dokonale skryté škvíře.
Díval jsem se na ni ve značném údivu. V první chvíli jsem nedokázal vchod rozeznat a jediné, co jsem viděl, byl tmavý stín, vypadající opravdu spíš jako vyschlý potůček nebo skvrna droboučkých lišejníků. Když jsme potom přešli římsu, v povrchu skály jsem skutečně spatřil puklinu. Velký láma mě popadl za ramena, vtlačil do skalní štěrbiny a dobrosrdečně pronesl: „Ty jdi první a vyžeň všechny skalní duchy, aspoň nás ochráníš!” A tak já, nejmenší ze skupiny a nejméně důležitý, jsem byl ten první, kdo v jeskyni předků stanul. Vsunul jsem se dovnitř a protahoval se kolem kamenných rohů. Za sebou jsem slyšel šoupání a škrábání, jak tělnatější muži pronikali dovnitř. Najednou proti mně zaplálo světlo, až jsem ustrnul leknutím. Stál jsem bez hnutí u skalní stěny a zíral na tu fantastickou scénu. Jeskyně vypadala asi tak dvakrát širší než vnitřek Velké katedrály ve Lhase. Ale na rozdíl od katedrály neustále zahalené do přítmí, které se máslové lampičky marně snažily rozptýlit, zde byla záře silnější než světlo úplňku za bezmračné noci. Ne, byla o mnoho silnější. Dojem měsíční záře ve mně musel být vyvolán spíš druhem světla. Pohlédl jsem vzhůru na koule, které to světlo vydávaly. Lámové se shlukli okolo mě a podobně jako já se nejdříve dívali na světelný zdroj. Můj učitel řekl: „Staré záznamy naznačují, že zdejší osvětlení bylo původně ještě o mnoho jasnější, ale po uplynutí tisíců let už lampy svítí slaběji.”
Dlouhé okamžiky jsme stáli tiše, mlčky, jako bychom se báli, že probudíme ty, kdo spí nekonečná léta. Pak jakoby popohnáni společným impulsem, jsme přešli po pevné kamenné podlaze a přistoupili k prvnímu stroji, který před námi nečinně stál. Shlukli jsme se kolem něj a netroufali se ho dotknout, přestože jsme byli zvědaví, k čemu by mohl sloužit. I když byl zašlý věkem, vypadal, že je připraven k okamžitému použití. Jenom kdyby se vědělo k jakému a jak ho obsluhovat. Naši pozornost upoutaly i ostatní přístroje, ale opět bezvýsledně. Byly našemu chápání přespříliš vzdálené. Poodešel jsem k místu, kde na zemi spočívala malá čtvercová plošina, o straně dlouhé asi tak metr a s ochranným zábradlím. Ze sousedního stroje vystupovalo něco, co vypadalo jako dlouhá ohebná kovová roura. Čtvercová plošina byla připevněna k jejímu druhému konci. Jen tak jsem si na ni stoupl, přemítaje, co by to mohlo být. V tom okamžiku jsem se tak strašlivě vyděsil, že bylo málem po mně. Plošina se totiž lehounce zachvěla a vynesla mě vysoko do vzduchu. Byl jsem tak vylekaný, že jsem se zoufale přitiskl k zábradlí.
Šest lámů pode mnou zděšeně zíralo vzhůru. Roura se roztáhla a vyzvedla plošinu přímo k jedné světelné kouli. Zoufale jsem se vyklonil dolů. Byl jsem už ve výšce asi tak devíti metrů a stále jsem stoupal. Měl jsem strach, že mě světelný zdroj spálí na škvarek jako plamen máslové lampy můru.
Pak se ozvalo cvaknutí a plošina se zastavila. Tvář jsem měl vzdálenou několik centimetrů od zářícího světla. Bázlivě jsem natáhl ruku — ale celá koule byla chladná jako led. Teprve teď jsem znovu nabyl trošinku rozvahy a rozhlédl se kolem. Potom mě zamrazilo. Jak se dostanu dolů? Poskakoval jsem ze strany na stranu a pokoušel se najít nějakou únikovou cestu, ale zdálo se, že žádná není. Zkoušel jsem dosáhnout na rouru v naději, že se po ní spustím dolů, ale byla moc daleko. Ve chvíli, kdy jsem si už začal zoufat, jsem ucítil další zachvění a plošina začala klesat. Ani jsem nečekal, až dosedne na zem, a vyskočil jsem ven! Nechtěl jsem riskovat, že by se ta věc zase vznesla.
U vzdálenější stěny byla opřená ohromná socha, z níž mé zamrazilo v zádech. Bylo to skrčené kočičí tělo, ale s ženskou hlavou a rameny. Oči vypadaly jako živé a tvář měla napůl výsměšný a napůl zvídavý výraz, který mě poněkud lekal. Jeden láma poklekl na podlahu a pozorně si prohlížel jakési značky. „Podívejte!” zvolal, „toto obrázkové písmo ukazuje, jak spolu lidé a kočky hovoří, znázorňuje, jak duše opouští tělo a putuje podsvětím.” V zajetí vědeckého zápalu se zabral do obrázků na podlaze — do hieroglyfů, jak je nazýval – v představě, že i nás se zmocní stejné nadšení. Tento láma byl velice vzdělaný muž, který se učil prastarým jazykům úplně hravě. Ostatní prozkoumávali podivné stroje ve snaze pochopit, k čemu jsou. Náhlý výkřik na sebe strhl naši pozornost a vylekal nás natolik, že jsme se ve strachu rozhlíželi kolem. U protější stěny stál hubený vysoký láma a vypadal, jako by měl tvář přilepenou k neforemné kovové bedně. Stál tam s hlavou sehnutou a celá tvář mu zmizela. Dva muži se k němu vrhli a odvlekli ho z nebezpečí. Vztekle však zavrčel a vrhl se zpět.
„Podivné,” uvažoval jsem. „Dokonce i klidní a vzdělaní lámové se tady chovají jako blázni.” Potom ten vysoký a hubený ustoupil stranou a další zaujal jeho místo. Z toho, co jsem pochopil, se dívali do té bedny na pohybující se stroje. Nakonec se mě mému učiteli zželelo a zvedl mě vzhůru, tam, kde zjevně byly okuláry. Poté co mě zdvihl a podle pokynů jsem položil ruce na jakési držadlo, spatřil jsem uvnitř neznámé lidi a stroje z téhle haly. Muži je obsluhovali. Viděl jsem, že plošina, na níž jsem stoupal ke světelné kouli, se dá ovládat a je druhem pohyblivého žebříku, nebo spíš zařízením, které žebříky nahrazuje. Většina strojů, jak jsem pozoroval, byla skutečnými fungujícími modely, stejnými, jaké jsem měl v pozdějších letech spatřit porůznu po světě v technických muzeích.
Zamířili jsme k panelu, o němž mi předtím láma Mingjur Tundrup vyprávěl, a ten se v panujícím tichu po našem přiblížení otevřel s tak drásavým skřípotem, že jsme, myslím, všichni leknutím nadskočili. Uvnitř panovala tak hluboká trna, jako by kolem nás vířila oblaka černoty. Naše kroky vedly mělké rýhy v podlaze. Šourali jsme se dál a tam, kde rýhy končily, jsme se posadili. Když jsme tak učinili, ozvalo se několikeré zacvakání, jako když o sebe skřípá kov, a do tmy se vloudilo téměř neznatelné světlo a rozptýlilo ji. Rozhlédli jsme se kolem a spatřili další stroje, další podivné přístroje. Byly tu sochy a obrazy vyryté do kovu. Než jsme se stačili trošinku porozhlédnout, světlo se stáhlo do sebe a uprostřed haly se ztvarovalo do zářící koule. Barvy se bezúčelně mihotaly a pruhy světla obíhaly kolem koule bez patrného významu, načež se začaly vytvářet obrazy, zpočátku rozmazané a nerozeznatelné, ale měnící se posléze v živé a skutečné, prostorově trojrozměrné. Pozorně jsme se dívali...
Byl to svět před dávnými a dávnými časy, v dobách, kdy byl ještě velice mladý. Pohoří se tyčila tam, kde se dnes rozlévá moře, a z útulných přímořských letovisek se staly vrcholky hor. Počasí bývalo teplejší a krajinou se potulovali podivní tvorové. Byl to rovněž svět vědeckého pokroku. Kolem se míhaly neobvyklé stroje vznášející se několik centimetrů nad povrchem země nebo i na kilometry vysoko. K nebi se tyčily věže mohutných chrámů, jako by vzývaly oblaka. Zvířata a lidé se spolu telepaticky dorozumívali. Nevládlo tu však dokonalé štěstí. Jedni politikové bojovali proti druhým. Svět byl rozdělen na tábory, v nichž každá strana toužila po územích patřících té druhé. Podezírání a strach byla mračna, pod nimiž žil obyčejný člověk. Kněží na obou stranách prohlašovali, že pouze oni jsou vyvolenci bohů. Před sebou na obrazech jsme viděli řečnící kněze – jako je tomu i dnes, z nichž každý se snažil prosadit svůj vlastní patent na spásu. Ale podívejme se za jakou cenu! V každé z těch sekt totiž učili, že je »svatou povinností” zabíjet nepřátele a skoro stejným dechem zároveň kázali, že lidé na celém světě jsou si bratry. Nevadila jim nelogičnost toho, že bratr má bratra zabíjet.
Viděli jsme vřavu strašlivých válek, jejichž oběťmi byli většinou civilisté. Ozbrojené síly chráněné zbrojí většinou vyvázly. Těmi trpícími byli starci, ženy a děti, tedy ti, kteří nebojovali. Letmo jsme zahlédli vědce pracující v laboratořích, snažící se vyvíjet stále vražednější zbraně a pokoušející se vyprodukovat větší a lepší bakterie, které by svrhli na nepřítele. Jeden sled obrazů ukázal skupinu zamyšlených mužů projektujících to, co nazývali časovou schránkou (a co my nazýváme jeskyní předků), kde by pro pozdější generace uložili fungující modely strojů a úplný obrazový záznam své kultury a jejích slabin. Nesmírné stroje vyhloubily prahorní skálu. Mnoho mužů tam instalovalo modely a stroje. Viděli jsme, jak byly na určené místo vyzvednuty koule s chladným světlem, z netečné radioaktivní látky, vydávající světlo po milióny let. Netečné v tom smyslu, že lidem neškodila, aktivní proto, že dokázala vydávat světlo téměř do konce věků.
Zjistili jsme, že jejich jazyku rozumíme, načež nám bylo podáno vysvětlení, že k nám řeč přichází telepaticky. Stejné komory, čili časové schránky, byly ukryty pod pískem Egypta, pod jednou pyramidou v Jižní Americe a na určitém místě Sibiře. Každé bylo označeno symbolem oné epochy — sfingou. Viděli jsme její mohutné sochy, které nevzešly z Egypta. O její podobě se nám dostalo vysvětlení. Člověk a zvířata spolu v těch dávných dobách hovořili a pracovali. Kočka byla pro svoji sílu a inteligenci považována za nejdokonalejší zvíře. I člověk sám je zvíře, a tak předkové vytvořili postavu velikého kočičího těla pro zdůraznění této síly a houževnatosti a na ně umístili poprsí s hlavou ženy. Hlava měla vyjadřovat lidskou inteligenci a rozum, zatímco prsa naznačovala, že člověk a zvíře mohou přijímat duchovní a duševní potravu jeden od druhého. Tento symbol byl tehdy stejně rozšířený, jako je v dnešní době socha Buddhy, Davidova hvězda či kříž.
Viděli jsme oceány s velkými plovoucími městy, která se pohybovala od jedné země ke druhé. Na obloze se vznášely stejně tak velké stroje, pohybující se úplně nehlučně, které mohly stát ve vzduchu a hned nato téměř bleskově nabrat úžasnou rychlost. Dole se pohybovala vozidla několik centimetrů nad zemí, nadnášena ve vzduchu jakýmsi způsobem, který jsme nedokázali určit. Mezi městy se táhly mosty nesoucí na úzkých lanech něco, co vypadalo jako silnice. Při té podívané jsme náhle na obloze spatřili jasný blesk a jeden z největších mostů se zřítil do spleti nosníků a lan. Další záblesk a většina města zmizela v jasně zářícím plynu. Nad troskami se tyčil podivný, zlověstně rudý mrak, připomínající zhruba tvar několik kilometrů vysoké houby.
Obraz zmizel a znovu jsme spatřili skupinu mužů, kteří připravovali časovou schránku. Usoudili, že nastal čas zapečetit ji. Viděli jsme obřad, dívali se, jak do stroje vložili nashromážděné záznamy. Vyslechli jsme řeč na rozloučenou, která nám „lidem budoucích věků, budou-li jací!” sdělovala, že lidstvo se chystá sebe samo zničit, nebo že se to alespoň zdá pravděpodobné a ”v těchto stěnách jsou uloženy záznamy našich úspěchů i pošetilostí, aby byly ku prospěchu těm z budoucích pokolení, kteří budou mít inteligenci je objevit, a až tak učiní, budou jim schopni porozumět”. Telepatický hlas dozněl, obrazový panel zčernal. Seděli jsme v tichu, omráčeni z toho, co jsme zhlédli. Později se světlo znovu rozsvítilo a my jsme si všimli, že vlastně vychází ze stěn sálu.
Vstali jsme a porozhlédli se kolem. I tato hala byla zaplněna stroji, a bylo tam rovněž mnoho modelů měst a mostů. Všechno to bylo vyrobeno z jakéhosi druhu kamene či kovu, jehož původ jsme nebyli schopni určit. Některé exponáty byly chráněny jakýmsi naprosto průhledným materiálem, což nás mátlo. Sklo to nebylo, ale nedokázali jsme poznat, co to tedy je. Bylo nám pouze jasné, že nám to zabraňuje se některých modelů doopravdy dotknout. Náhle jsme všichni povyskočili. Hledělo na nás zlověstné rudé oko a mrkalo. Byl jsem už připravený raději upláchnout, když vtom můj učitel láma Mingjur Tundrup zamířil ke stroji, ze kterého to oko svítilo. Podíval se na něj a dotkl se pák. Červené oko zmizelo. Místo něj jsme na malé obrazovce spatřili obraz další místnosti, do které se šlo z hlavní haly. Do mozku nám vstoupil pokyn: „Až odsud vyjdete, pokračujte do místnosti, kde najdete vše potřebné k zakrytí otvoru, kterým jste vstoupili. Pokud jste nedosáhli takového vývojového stupně, abyste naše stroje dokázali ovládat, pak toto místo zapečeťte a zanechte nedotčené pro ty, kdo přijdou po vás.”
V tichosti jsme jeden po druhém přešli do třetí místnosti, jejíž dveře se před námi samy otevřely. Bylo v ní mnoho pečlivě utěsněných nádob a znázorňovací zařízení, které nám popsalo, jak plechovky otevřít a utěsnit vchod. Pak jsme si sedli na zem a rozhovořili se o tom, co jsme shlédli a prožili. „Úžasné! Je to úžasné!” prohlásil jeden láma. „Nic pozoruhodného na tom nevidím,” pronesl jsem drze. „Mohli jsme to všechno uvidět pouhým nahlédnutím do záznamu Akaši. Proč bychom se nepodívali na události zachycující běh času a nezjistili, co se stalo poté, co toto místo zapečetili?” Ostatní se tázavě otočili k nejstaršímu ze skupiny, k lámovi Mingjuru Tundrupovi. Lehce přikývl a poznamenal. „Náš Lobsang někdy projevuje záblesky inteligence! Uklidněme se a podívejme se na to, co bylo dál, neboť jsem zvědavý stejně jak vy.” Sesedli jsme se přibližně do kruhu, každý tváří dovnitř a s prsty mezi sebou příslušným způsobem propojenými. Můj učitel navodil požadovaný dechový rytmus a my jsme ho následovali. Pomalu jsme odložili svoji pozemskou příslušnost a ocitli se v oceánu času. Všechno, co se kdy stalo, dokáží vidět ti, kdo mají schopnost vědomě vstupovat do astrálu a vracet se – stále vědomě, se získanou znalostí. Dá se vidět každá minulá událost z jakkoliv vzdáleného věku, jako by tam člověk skutečně byl.
Vzpomněl jsem si, jak jsem se poprvé setkal s kronikou Akaši. Můj učitel mi o těchto věcech vyprávěl a já se zeptal: „Ano, ale co to vlastně je? A jak to funguje? Jak se člověk může dostat do kontaktu s dějem, který se odehrál, skončil a už není?” „Lobsangu,” odpověděl mi, „souhlasíš jistě s tím, že máš paměť. Umíš si vzpomenout, co se ti stalo včera, předevčírem a ještě předtím. S trochou výcviku si můžeš vzpomenout na všechno, co se ti v životě přihodilo a jako trénovaný si dokonce můžeš vzpomenout i na průběh vlastního porodu. Můžeš mít to, co nazýváme úplnou vzpomínku, a ta ti paměť přenese nazpět do doby, než jsi se narodil. Záznam Akaši je pouze pamětí celého světa. Všechno, co se kdy na této planetě stalo, je možné přivolat stejným způsobem, jakým si vzpomínáš na minulé události svého života. Není v tom žádný zázrak, ale o tom a o hypnóze, která s tím úzce souvisí, si pohovoříme někdy později.”
Pří našem výcviku bylo opravdu snadné navázat na okamžik, kdy obrazy z přístroje zmizely. Viděli jsme, jak průvod mužů a žen, bezpochyby význačných osobností té doby, vychází z jeskyně. Přes její vchod nahrnuly stroje s obrovskými rameny skálu velkou jak půlka hory. Praskliny a štěrbiny v místech, kde na sebe povrchy dobře nepřiléhaly, byly pečlivě zatmeleny a skupina lidí s dělníky odešla. Stroje se vzdálily a nějaký čas, několik měsíců, zde vládl klid. Viděli jsme vysokého kněze, stojícího na stupních obrovské pyramidy, burcovat své posluchače do války. Obrazy, vtisknuté do svitku času, se odvíjely a měnily, až jsme spatřili také protější tábor. I jeho vůdci vedli štvavé řeči a vztekali se. Čas plynul dál. V modři oblohy jsme spatřili proužky bělavé páry, načež se obloha zbarvila do ruda. Celý svět se začal otřásat a chvět. Dokonce i nás, při pouhém pohledu, se zmocnila závrať. Na svět dopadla temnota noci. Černá mračna, z nichž probleskovaly plameny, se táhla nad celou zeměkoulí. Města se rychle rozžíhala požáry a mizela.
Přes pevninu se valilo rozbouřené moře. Zemí burácela obrovská vlna, vyšší nežli ta největší stavba, smetající vše před sebou. Na jejím hřebenu se vznášely zbytky umírající civilizace. Země se otřásala a hřměla v agónii, otvíraly se a znovu zavíraly propasti ohromné jako zející chřtán obra. Hory se zavlnily jako vrbové proutky v bouři, zhouply se a začaly klesat do moře. jiné masy země se zase z vod zdvihaly a stávaly se z nich hory. Měnil se povrch celého světa a byl ve stálém pohybu. Roztroušená hrstka těch, kteří z milionů lidí přežili, s kvílením prchala k nově vzniklým horám. Ostatní, plující na lodích, které to vzedmutí zemských vrstev nějak přečkaly, dosáhli země a rozutíkali se do všemožných skrýší, které se daly najít. Sama planeta se zarazila v oběhu, tiše postála a pak se začala otáčet opačným směrem. Lesy se jediným zábleskem rozpadaly na popel. Zemský povrch byl pustý, zničený, spálený na uhel. Hluboko v zemských děrách nebo v lávových tunelech vyhaslých sopek se třásla a hrůzou drmolila roztroušená hrstka pozemského obyvatelstva, katastrofou dohnána k šílenství. Z černé oblohy začala padat bělavá hmota sladké chuti, udržující v člověku život.
V průběhu staletí se Země znovu pozměnila. Z moří povstala země, a tam, kde dřív byla souš, se nyní vlnily vody. Jedna nížina s rozeklaným a členitým skalnatým břehem byla zalita vodou a vytvořila tak moře známé dnes jako Středozemní. Další blízké moře se zase vsáklo v důsledku trhliny v podloží a voda z něho zmizela, dno vyschlo a vznikla tak saharská poušť. Zemí putovaly divoké kmeny, jejichž lidé si při světle táborových ohňů vyprávěli starou legendu o potopě, o Lemurii, o Atlantidě. Mluvili také o dní, kdy se zastavilo Slunce.
Jeskyně předků ležela pohřbená v bahně napůl utopeného světa. V bezpečí před vetřelci odpočívala hluboko pod povrchem země. Potoky rychle pádících vod během věků odplavily bahno a suť a umožnily skalám opět stanout ve slunečním světle. Povrch skály, zahřívaný sluncem a ochlazovaný náhlými ledovými sprškami, se nakonec s hromovým rachotem nalomil a otevřel nám tak vstup dovnitř.
Otřásli jsme se, protáhli zkřehlé údy a unaveně vstali. Bylo to všechno tak omračující... Teď jsme se museli najíst a vyspat. Ráno jsme se ještě chtěli porozhlédnout kolem v naději, že se třeba dozvíme něco dalšího. Pak, po ukončení průzkumu, vchod podle pokynů zazdíme. Jeskyně bude opět pokojně spát, dokud znovu nepřijdou lidé dobré vůle a s vysokou inteligencí. Zatoulal jsem se znovu k ústí jeskyně a podíval se dolů na tu bezútěšnost, na rozervané skály a přemítal, co by si člověk starého věku pomyslel, kdyby vstal z hrobu a stanul tu vedle mě.
Když jsem se otočil dovnitř jeskyně, užasl jsem nad kontrastem, který jsem uviděl před sebou: láma tu rozdělává oheň pazourkem a troudem podpaluje sušený jačí trus, který jsme za tím účelem přinesli s sebou. Kolem nás stály stroje a technika minulých věků. My — moderní lidé – jsme ohřívali vodu nad ohněm z trusu, obklopeni těmi zázračnými přístroji, vymykajícími se našemu chápání. Povzdechl jsem si a obrátil myšlenky k míchání čaje a campy.
Dr. T. Lobsang Rampa
-pokračovanie-
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese
JESKYNĚ PŘEDKŮ. Z anglického originálu The Cave of the Ancients přeložila Jitka Badoučková.
KNIHU bolo možné zakúpiť i na tejto adrese
Súvisiace:
LOBSANG RAMPA: Tak byly vybudovány pyramidy
http://www.kemet.sk/clanok/lobsang-rampa-tak-byly-vybudovany-pyramidySeriál: Utajované dejiny Zeme
http://www.cez-okno.net/rubrika/serial-utajovane-dejiny-zemeDávne technológie – technológie Bohov
http://www.cez-okno.net/rubrika/davne-technologie-technologie-bohovLOBSANG RAMPA Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/lobsang-rampa-vyberEditoriál: LOBSANG RAMPA
http://www.cez-okno.net/clanok/editorial-lobsang-rampa
