Karel Wágner | V rámci daných historických faktů se zde pokusím nastínit jednu z kapitol historie vědy, ve které figuroval výzkum projevů mediumity, jímž se v minulosti zabývala celá řada renomovaných vědců. Podpora takovýchto výzkumných aktivit ze strany vědeckého establišmentu byla marginální, tedy okrajová. Což vedlo od ignorování takovýchto výzkumných aktivit vědeckým mainstreamem až k jejich postupné dehonestaci.
V dobách spiritistického boomu se vedle nadšených propagátorů záhrobního života na seancích objevovali i zvídaví přírodovědci. Tito badatelé se řídili rozumnou zásadou, podle které jsou fakta a teorie dvě rozdílné věci, pročež také nespojovali projevy mediumity se spiritistickými teoriemi nebo naukami. Se spiritistickým učením nespojovali ani materializaci (zhmotnění), tedy na seancích z volného prostoru vystupující údajné části lidských těl a z organismu média vystupující shluky neidentifikované, záhadné substance. Díky vynálezu fotografie bylo na přelomu19. a20. století pořízeno několik zajímavých, avšak sporných fotografií, které měly materializaci dokládat. Snímky „materializovaných údů“ však nebyly vždy vydávány, jak se dnes obecně soudí, za důkaz existence záhrobního života. Ve skutečnosti byly „éterické“ či „fluidické“ ruce, objevující se při seancích nad stolem či kolem stolu, označovány za ektoplazmu, tedy podle tehdejších představ za jakýsi výron tělesné podstaty či buněčných složek média, kolem něhož k takovýmto projekcím docházelo. Proto byly takovéto úkazy nazývány „materializace“, neboť vznikající objekty tvořila „materie“, tedy hmota či hmotná podstata.
Termín „ektoplazma“ do tehdejší metapsychiky zavedl původně vůči materializaci značně skeptický nositel Nobelovy ceny Charles Richet, který si pojem plazma vypůjčil z biologie, kde se pod plazmou rozumí tělesná tekutina, například součást krve nebo obsah buňky. Podle jeho vyjádření ektoplazma představuje bělavou substanci připomínající pastu, nebo tekutý či těstovitý rosol, nejčastěji vycházející z úst nebo hrudi média, který se „poznenáhlu organizuje a nabývá konkrétních tvarů lidských údů či obličeje“. Substance měla být značně citlivá na světlo a tak se často na experimentálních seancích osvětlovala místnost červenou lampou, jaká se používala při vyvolávání fotografií. V několika málo případech se vědcům při seanci mělo podařit odebrat vzorek ektoplazmy do zkumavky, ale ještě než ji stačili uzavřít, se jim vzorek ve zkumavce rozplynul. Fyziolog Charles Richet vlastní zkušenost s ektoplazmou popisuje těmito slovy: „Viděl jsem za velmi dobrých pozorovacích podmínek jak se tato fluidní pasta rozprostírala na mém koleni a pomalu se organizovala tak, aby vytvořila zárodek vřetenní kosti, loketní kosti, záprstí, jejichž zvyšující se tlak jsem na koleni cítil.“ Jindy se také v místnosti, ve které probíhala experimentální seance, měly ve volném prostoru objevovat bělavé oblaky a světélkující páry, které pak „zkondenzovaly“ a nabývaly tvaru lidského údu.
Pojem plazma do biologie v první polovině 19. století zavedl Jan Evangelista Purkyně. V průběhu doby se v biologii a mineralogii slovo plazma pocházející z řečtiny začalo, podobně jako ve slovenštině či ruštině, u nás používat v ženském rodě. Naproti tomu do fyziky pojem plazma zavedl americký chemik a fyzik Irvin Langmuir až roku 1927, kdy plazma ve fyzikálním významu do češtiny vstoupilo ve středním rodě. Mineralogie označuje slovem plazma rohovcovitý, šedozeleně zbarvený nerost. Naproti tomu ve fyzice se pod pojmem plazma rozumí ionizovaný plyn vykazující kvazineutralitu a kolektivní chování, přičemž navenek se může plazma jevit jako nenabitá kapalina. Dnes se vzhledem k rozvoji plazmové medicíny často v jednom odborném textu hovoří jak o „té“ plazmě (buněčné), tak o „tom“ plazmatu (ionizovaném plynu).
V šeru či tmě seancí do tvaru lidského údu materializovaná hmota měla podle badatelů, kteří se zabývali materializací, mnohé z vlastností živé lidské ruky. Ale na rozdíl od lidské ruky se nakonec vždy dematerializuje, tedy rozplyne, rozpustí, prostě zaniká. Například fyziolog F. Botazzi popisoval svým učeným kolegům jak takováto na seanci materializovaná ruka v jeho dlani jakoby tála, rozpouštěla se. O něco později jiná ruka, tentokrát spočívající na jeho hlavě, se pod jeho pevným stiskem, ze kterého se rozhodně nevymanila, pomalu rozplývala, až opět úplně vymizela. Jako důkaz své existence však každá materializovaná ruka podle Richeta může zanechat svůj otisk v hlíně nebo parafínu. Celý proces popisuje Richet těmito slovy: „Otisky se získají následujícím způsobem. Ruka (fluidická) se ponoří do roztaveného parafínu asi při 43°C. Když se ruka opět vyjme, je obklopená tenkou vrstvou ztuhlého parafínu. A potom, a to charakterizuje tyto nádherné a udivující experimenty, se ruka uvolní z pochvy ztuhlého parafínu a vytvoří tak dosud teplý, ale pevný otisk, který je položen na stůl. Fluidická ruka zmizí, ale její otisk zůstává. Když se rozsvítí, nachází se na stole jemný a křehký parafínový otisk. Abychom získali představu ruky takto vymodelované, stačí nalít dovnitř sádru. Potom se odstraní parafín a zůstane sádrový otisk.“
Jelikož se při materializaci ektoplazma zdála nejčastěji vycházet z úst médií, byla jim experimentátory podávána, jako jednoduché preventivní opatření proti podvodům, borůvková zavařenina, která by nutně musela obarvit jakoukoliv v ústní dutině ukrývanou bělavou látku. Někdy byly podmínky ještě přísnější a médiím, která se podvolila experimentům, lékaři před seancí podávali dávící prostředek. Zrovna tak se zcela nahá média před tím, než se převlékla do badateli připraveného jednoduchého trikotu, podrobovala lékařské prohlídce, aby se experimentátoři přesvědčili, že média neukrývají něco, čím by mohla ektoplazmu napodobit. A jako by nestačilo, že médiím experimentátoři v nastalém šeru při pokusech vždy pevně svírali obě ruce, v některých případech byla lékaři prováděna i prohlídka rektální, u ženských médií pak i vaginální.
V obecnější rovině je třeba odlišovat dva různé, jen zdánlivě si podobné projevy mediumity: subjektivní realita nazývaná „zjevení“ či „přízrak“ (kdy se mají lidem údajně zjevovat duchové, nejrůznější božstva, démoni a tak podobně) rozhodně není to samé co objektivní realita nazývaná „materializace“, za kontrolních podmínek studovaná na experimentálních seancích. S materializací bývají zaměňovány i spiritistické „přínosy“ či „apporty”. Těmi se ovšem rozuměly případy, kdy se nejrůznější předměty z jiných interiérů či exteriéru měly náhle z prostoru vynořit v blízkosti média uvnitř uzamčené experimentální místnosti, tedy když došlo k jejich nepochopitelnému přemístění v časoprostoru. Takovéto úkazy bývaly považovány za teleportaci. Naproti tomu materializací (zhmotněním) se rozumí objevování se a mizení teleplastických útvarů, kdy z lidského organismu, nebo volného prostoru, vystupují tzv. tělesné údy. Materializaci, která představovala relativně řídký jev a nebyla tedy pozorována na všech seancích, na počátku 20. století studoval lékař Gustav Geley, ředitel Mezinárodního metapsychického institutu v Paříži (Institut Métapsychique International). Zevrubný popis materializace (teleplastiky) spolu s jinými metapsychickými fenomény najdeme též v publikaci Traité de Métapsychique, ve které Charles Richet (1850-1935), profesor Lékařské fakulty v Paříži, vedoucí zdejší fyziologické laboratoře a nositel Nobelovy ceny za fyziologii, v roce 1923 shrnul metody a výsledky výzkumu metapsychických jevů (Charles Richet - Pojednání o metapsychice, Volvox Globator, 2005).
Z hlediska historie výzkumu materializace sehrála podstatnou roli instituce British College of Psychic Science, kterou založil psycholog a psychoanalytik James Hewat McKenzie (1869-1929) v dubnu 1920 v Londýně. Jeho škola se zabývala studiem metapsychických jevů podobně jako Institut Métapsychique International, roku 1919 založený v Paříži, aby se pak po smrti jejího zakladatele v prosinci 1938 tato britská škola metapsychologie jako Ústav experimentální metafyziky sloučila s Mezinárodním institutem pro psychický výzkum (International Institute for Psychical Research), jenž při výzkumu projevů mediumity kladl důraz na experimenty a dokumentování s mediumitou spojených fyzikálních jevů všemi tehdy dostupnými technickými prostředky. James Hewat McKenzie připravil celou řadu experimentálních seancí, na kterých v roli média vystupovala Maria Silbert (1866-1936), za kterou obyčejně cestovali nejrůznější badatelé do Štýrského Hradce. Pomáhal také osobám nadaným mediumitou (Gladys Osborne Leonard, Franek Kluski, Eileen J. Garretta) při seancích rozvíjet jejich neobvyklé schopnosti.
Od 3. prosince 1921 do 1. července 1922 se v prostorách British College of Psychic Science zúčastnilo experimentálních seancí, jež měly verifikovat projevy fyzikální mediumity (fenomény telekineze a materializace) celkem 94 pozorovatelů, mezi nimiž bylo 23 vysokoškolských profesorů. Jmenovitě pak z řad známých právníků a filozofů to byli profesoři Oesterreich, Kalker, Aster, Schmidt-Noehr a Geiger, z matematiků Hartogs a Lindemann, z fyziků Pauli a Graetz, z chemiků Wildstaetter a Vanino, profesoři lékařských věd Gustav Freytag, Salzer a Wiedersheim, psychologové a psychiatři Alrutz, Huber, Erich Becher a Gustav Wolf, biologové K. Gruber, Zimmer a Hans Dreisch. Podle experimentátorů téměř u všech projevů fyzikální mediumity byly kromě akustických projevů a „pohybu bez dotyku“ pozorovány formy „vznášejících se pohyblivých světel, zářících bodů, či světélkujících beztvarých hmot“. Přičemž při vzniku těchto světelných jevů byl mnohdy cítit zápach provázející vznik ozónu (na seancích občas naměřenou ionizaci vzduchu) a současně bylo vidět cáry jakési mlhy či světélkujícího kouře, z nichž se měly v přítmí vyvíjet základní „materializační útvary“, nejčastěji připomínající lidskou ruku, někdy i nohu, výjimečně lidský obličej. Teleplastická substance, zvaná ektoplazma, ovšem podle dochovaných zpráv neměla na seancích vystupovat (jak se dosud mylně traduje) jenom z médií, ale mnohdy i z přítomných pozorovatelů, kteří nebyli nadáni mediumitou a sami nikdy žádné duchy na spiritistických seancích nevyvolávali, ba ani na existenci zbloudilých duší zesnulých osob nevěřili. Přičemž se údajná ektoplazma měla objevovat na jejich nohách, na rameni, nebo na zádech.
Pod pojmem „cytoplazma“ či „buněčná plazma“ se v biologii rozumí obsah buňky (s výjimkou jádra) obklopené membránou. Cytoplazma buněk se pak rozlišuje na méně viskózní vnější vrstvu nazývanou „ektoplazma“ (z řeckého ektos = vnější), tvořící lem kolem celé buňky nebo buněčných výběžků, a na hustší, viskóznější, zrnitou „endoplazmu“ (z řeckého endon = uvnitř). Krevní plazma je pak průzračná, slámově žlutá tekutina, kterou získáme odstraněním červených a bílých krvinek, krevních destiček a ostatních buněčných složek krve. Biologům a lékařům dnes dobře známá ektoplazma, ani endoplazma, se nemůže podle stávajících vědeckých poznatků z lidských buněk spontánně uvolňovat, či z lidského organismu vystupovat do okolního prostoru. Kdyby k tomu snad přece jen docházelo, znamenalo by to pravděpodobně vážné poškození organismu média, se kterým se žádný z očitých svědků materializace na spiritistických seancích nesetkal. Proces materializace je tedy zřejmě bližší fyzikálním jevům, v nichž se v okolním prostoru uplatňuje čtvrté skupenství hmoty, tedy plazma coby shluk volných elektronů a iontů, jak je známe např. z plazmové obrazovky, tedy plochého zobrazovacího zařízení, používaného v televizorech a monitorech. Označení „plazmová“ je u televizních obrazovek odvozeno od technologie využívající malé buňky s elektricky nabitými částicemi ionizovaného plynu. Ovšem v případě matapsychické „ektoplazmy“ bychom o nějakých dvojrozměrných plochách nemohli hovořit. V tomto případě se totiž jedná o projekci ve třech prostorových dimenzích (3D), čímž je také dosaženo patřičné plasticity materializovaných útvarů. I když se tyto útvary do jisté míry podobají hologramům, o klasický hologram zde nejde, neboť vlastní podstatu materializovaných útvarů netvoří pouhé světlo, nýbrž substance, kterou je člověk schopen vnímat i svým hmatem.
Zdrojem viditelného světla (elektromagnetického vlnění), díky kterému badatelé „materializované údy“ mohli pozorovat, dle dochovaných popisů byla evidentně substance, kterou Charles Richet nazval ektoplazmou. Ta ve skutečnosti neodpovídá dnešní biologické ektoplazmě, ale svým charakterem odpovídá spíše fyzikálnímu plazmatu. Pokud nemáme nezvratný důkaz pro vymístění biologické ektoplazmy či endoplazmy z lidského organismu, bylo možné v případě z prázdného prostoru vystupujících kontur materializovaných objektů hovořit například jako o formujícím se oblaku studeného (chladného) plazmatu, kdy pozorovatel v prvotní fázi materializace vnímá vznikající objekt jen jako hypotetický plazmoid, tedy neurčitý shluk plazmatu, aby pak nakonec objekt s jeho vymodelovanými konturami spatřil v jeho úplné, plastické formě. Tomu by mohly nasvědčovat v prostoru se objevující údajné bělavé oblaky a světélkující páry, které pak „zkondenzovaly“. V takovém případě hmota (materie) nevychází z lidského organismu, ale do určitého objektu se eventuálně formují nejrůznější ionty, atomy a následně molekuly, nacházející se v okolním prostředí, respektive ve vzduchu. Pro laika něco tak záhadného a nepochopitelného, jako systém zobrazování ve 3D bez kamery, jen za pomoci projektoru a jednopixelových detektorů, objevující se v nejnovější technologii zvané „ghost imaging“, se kterou nedávno přišli badatelé v týmu Milese Padgetta z Univerzity v Glasgow při procesu kvantového zobrazování předmětů.
Zde bude třeba však zmínit ještě jeden hluboký, v obecném povědomí zakořeněný omyl. V souvislosti s prostorovými rozměry se lidé obvykle snaží připisovat prostoru nějaký tvar. Ale prostor sám nemá žádný tvar. Ten mají jen nejrůznější objekty, jako třeba oblaka na obloze, stromy v krajině, nebo domy, v nich pak třeba stoly, židle, vázy, cukřenky či slánky, nebo i jednotlivá zrnka soli ve slánce. Tedy všechny objekty (nikoli pouze to, co označujeme za předměty, ale všechny hmotné objekty), které svým zrakem vnímáme, mají určitý tvar. Tyto objekty s určitými tvary vnímáme zrakem díky elektromagnetickému vlnění, kterému říkáme viditelné světlo. Díky těmto elektromagnetickým vlnám, dopadajícím do našeho oka, se v naší mysli objekt zobrazuje, díky jim také můžeme objekty fotografovat, nebo filmovat. Ve výsledku tak pozorujeme různé objekty se třemi prostorovými rozměry (ve třech dimenzích), tedy ve 3D, které nám umožňují naše smysly vnímat. Pokud vnímáme pouze plochu, vnímáme ji zrakem ve dvou prostorových rozměrech, tedy ve 2D. Když ale vnímáme na plátně kina promítaný film (plocha plátna má jen 2 rozměry), promítané obrazy ve 2D si vyhodnocujeme jako 3D, tedy vidíme před sebou scény, odehrávající se v kulisách třírozměrných objektů, jejichž prostorové rozměry, i když na plátně nejsou, si v souladu se svými zkušenostmi (díky funkcím našeho mozku) vždy domýšlíme. Ve stejné situaci se nacházíme i před televizní obrazovkou, kdy máme pocit, že vidíme třírozměrný svět, přitom však sledujeme jenom hemžení pixelů, tedy jednotlivých bodů na 2D obrazovce.
Karel Wágner
Zdroj: karelwagner.blog.idnes.cz
Súvisiace:
KAREL WÁGNER Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/karel-wagner-vyber
