Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Prenatální období - Potrat (Poznání ve Světle)

Je rok 1979 a následující událost trvala čtrnáct dní. Jsem těhotná a je těsně po svatbě. Sedím doma a dívám se na hodiny, manžel pořád nejde. Bojím se, že je zase v hospodě. Mám nepříjemné pocity, bojím se, s jakou zase přijde. Cítím obavy, stažení žaludku a bolest za krkem. Manžel je opilý a je na mně hrubý. Vím, že s ním nemohu a nechci žít. Jsem ve třetím měsíci těhotenství, měsíc vdaná a nenávidím ho.

Cítím zlost a nenávist. Proto se rozhoduji pro potrat. Nesmí se o tom ale dozvědět. Příští den jdu požádat o interrupci. Uvádím, že mně manžel bije. Prosím je o přerušení těhotenství. Jsem strašně zoufalá. Dítě jsem si přála, nechala jsem si oddělat antikoncepci. Mám z manžela strašný strach. Bojím se, co udělá až se to dozví. Taky si dítě přál. Rovnou odcházím na psychiatrii, schovat se před manželem. Mám z něho strašný strach, že mně zabije, nikdy by interrupci nepřipustil. Cítím chvění po celém těle. Už je večer. Jsem v přijímací místnosti. Odevzdávám věci. Chtějí uvést nejbližšího příbuzného, žádám je, aby se to manžel nedozvěděl a udávám adresu otce. Druhý den dělají vstupní prohlídku a telefonicky vyřizují termín interrupce. Po týdnu mně převáží do porodnice na interrupci. To dítě jsem chtěla, ale strach z manžela je větší. Co by bylo s tím druhým dítětem? Manžel na něho hodně žárlí.

Sanitka mě převáží do porodnice. Přivezli mně dost brzo a tak budu první na řadě. Dávají mi přípravnou injekci. Zřejmě to umí, dělají to každý den. Cítím pocit uklidnění, že to konečně bude za mnou. Cítím svírání na hrudi a v krku. Myslím na první dítě a mám strach z manžela. Dávají mi župan. Ptám se doktora, jestli mi dají narkózu. Ujišťuje mě, že ano. Vedou mě na sál. Ležím na přípravném sále. Sestra mě mydlí a holí. Dělá to rutinně, zřejmě dnes a denně. Je to důležitý zlom v životě. Mám strach, aby mně neřízla. Říkají mi "vylezte si sem nahoru". Lehám si na kozu, přivazují mi nohy řemeny (pohnutí), asi abych se necukala, jsem tu jako žaba a nemůžu se vůbec pohnout. Sestra mi zavazuje škrtidlo kolem ruky a dává mi narkózu. Připadám si jako na mučidlech. Nemůžu se pohnout, tlačí mě to do zad. Jsem úplně bezmocná, světlo mi svítí do očí. Je to nepříjemný. Ztrácím vědomí, o ničem nevím. Točí se mi hlava a propadám se do prázdnoty. Mám pocit odevzdání. Bojím se, abych se neprobudila dřív, než to stihnou. Bojím se bolesti. Slyšela jsem, že to ženským dělají na potratu schválně. Bojím se, abych se neprobudila dřív. Musím spát.

Rozmlouvám se svým dítětem, říká mi "nech mně tady, já nechcu pryč, vždyť jsi mně chtěla." Říkám mu, že to nejde. "Nezlob se na mně, nemám jenom tebe, mám ještě syna a musím myslet i na něho. Máš špatnýho tatínka.“ “Vždyť jsi si ho sama vybrala." Nechcu aby se trápil. Říkám mu, že by měl stejně špatný život, ať se na mně nezlobí. Najdeme jiného tatínka. Je smutný, vidí, že se nedá nic dělat. Vypadá to, že mně docela chápe. Říká, že si teda počká. Vypadá to, že se mnou soucítí. Nezlobí se na mně. Vidím jak berou nějaký nástroj a strkají mi ho do břicha. Strašně to řeže. Přesekli mu nožičku. Doktor říká, že se to nepodařilo, musí to zkusit ještě jednou. Chlapec říká "au, oni mi ukrojili kus nožičky." Už je to veliký, už to má ruce a nohy. Už ho trhají ven, už je to hotovo, hází to do kyblíku. Dívám se na to všechno odněkud shora a vidím se, jak tam ležím. V těle určitě nejsem. Tak ahoj a měj se, někdy příště. Už se můžeš probudit, už je to hotový. Už jsem v těle a říkám to sama sobě. Už se nemusíš bát. Už to nebude bolet. Ještě nejsem probraná a přece cítím ostrou bolest v podbříšku. Plod v kyblíku naříká, že nemá nožičku. Cítím pocit odloučení, nenávratného odloučení. Říkám mu ať se na mně nezlobí. Vidím jej prvně, z dřívějška ho neznám. Říká mi, že jsem ho napřed chtěla a pak zase ne. Říkám mu, že někdy příště. Omlouvám se mu. Chápe mně. Je to chlapeček. Ještě si pořád povídáme. Říkám mu "nezlob se na mně." V kyblíku se mu nelíbí a tak někam odplouvá. Mává mi na rozloučenou. Kdo ví, kdy se zase uvidíme, je mi ho líto, chtěla jsem to jinak. Jsem z toho smutná, že jsem to tak hloupě vyvedla. Cítím lítost a myslím na svého prvního syna. Cítím tlak v temeni hlavy a v čele. Už mně bolí celá hlava. Doktoři se ve mně ještě pořád hrabou. Slyším "dělej, ať se nám neprobudí. Už je ho hotový, dejte ji na vozík". Říkají, že to byl docela velký chlapeček. Tak a zase další. Vezou mně na vozíku na pokoj. Kutálí mně na postel, jsem úplně bezvládná. Zakrývají mně a dávají mi vložku, protože krvácím.

Probírám se v pokoji na posteli. Už je to všechno za mnou, jsem ráda, a že jsem to přežila a že to moc nebolelo. Mám žízeň, ale nesmím se napít. Po narkóze se to nesmí. Navaluje se mi na zvracení. Mám sucho v krku. Cítím ostrou bolest v podbříšku. Dávám si ruce na břicho, aby mně to tak nebolelo. Už je tam prázdno, už tam nemám dítě. Představuji si, jak by to bylo hezké, kdybych tam to dítě měla. Cítím prázdnotu a úlevu. Chci to zaspat. Už to nikdy nechci prožívat.

Ze spaní mně budí manžel. Třepe se mnou, úplně jako tenkrát, když mi říkal "ty kurvo, koho jsi tu měla?" Teď mi říká "miláčku, co jsi to udělala?" Trnu hrůzou, kde se tu bere? Najednou je u mé postele. Určitě by trápil mě i moje děti, nechcu s ním mít nic společného. Pláče, klečí na kolenou, drží mně za ruku a vyčítá. Zapřísahá se. Musím mu slíbit, že budeme mít spolu druhé dítě. Odpouští mi. Říká, že mně má rád, ale já mu nevěřím. Už přišel pozdě, pro něho pozdě. Stejně mi to přijde líto, kdyby byl jenom trochu lepší, tak by to tak nemuselo dopadnout. Pohrdám s ním a je mi ho trochu líto. Spolupacientky mi nadávají a litují manžela. Cítím úzkost, svírání na hrudi a v žaludku, strach. Cítím lítost a bolest v hlavě. Je to přesně v tom místě, kde mně hlava bolívá - na temeni. Jako by mi tam někdo vrtal šroubovákem (třes). Je to jenom divadýlko, takový hodný není. Přichází doktor a manžela vyvádí. Nadává sestřičkám, jak se mohl dostat dovnitř? Třesu se celá strachem a choulím se pod peřinou. Pláču, je mi to všechno strašně líto. V porodnici s prvním synem jsem taky byla sama. Proč nemám manžela, který by za mnou přišel s kytičkou. Proč ty největší události prožívám jako stresové. Mám to tak, jak jsem si to zařídila. Neuměla jsem si vybrat. Vlastně jsem si ani nevybírala. Nevěřila jsem tomu, že mně někdo bude chtít. Maminka mi to říkala "stejně si tě nikdo nevezme a nebude tě chtít!" Cítím pocit ponížení a vzdoru. On se někdo najde, musím to dokázat. Cítím bolest v hlavě. Musím dokázat, že se mýlí. Prosím sestřičku aby mně před manželem schovala. Všichni jsou na straně manžela. Kroutí nade mnou hlavou. Odváží mně jenom proto, abych nekrvácela. Říkají mi "nesmíte plakat, nebo začnete krvácet!" Vědí, že se nesmím rozrušovat a rozčilovat, tak mě s celou postelí stěhují výtahem do prvního poschodí. Je to těsně po zákroku a tak nemůžu ještě chodit. Dávají mi injekci na uklidnění. Strach začíná pomalu odcházet.

Už se nebojím, sem za mnou už nemůže. Jsou tři hodiny odpoledne a přiváží vozíček s miminkama. Maminky si je berou, mě nedávají žádné. Dívám se na ně, jak se smějou a mazlí se svýma děťátkama. Cítím tupý tlak v temeni hlavy a lítost. Pro mně tu není žádné miminko (pláč). Ráda bych si nějaké miminko vzala, ale žádné není moje. Dívám se ke stropu, jestli tam ještě dušička nelítá, ale už tam není. Tlak na hlavě cítím velmi silně. Obracím se zády, abych děti neviděla. Miminka pláčou. Dávám si deku přes hlavu a brečím. Jsem rozrušená. Nadávají mi, že můžu začít krvácet. Dávají mi nějaké prášky. Nesmím brečet. Nevydržím to, nemůžu se na to dívat. Miminka sem vozí pětkrát denně. Musím co nejdřív pryč, nemůžu tu zůstat. Miminka už odjely, už je to dobrý. Rozmlouvám si to, vždyť jsem to tak chtěla, tak co teď pláču? Už jsem měla doma nachystaný oblečky, náušničky. Chtěla jsem holčičku. Teď nebudeme mít žádnou holčičku. Musím tu zůstat aspoň dva dny, kdybych začala krvácet. Drásá mi to nervy, je mi to moc líto. Nesmím plakat, nebo odtud neodejdu.

Po dvou dnech mě převáží na psychiatrii. Ve středu přichází manžel na návštěvu. Nechcu s ním mluvit. Táta mně nutí, abych s ním mluvila. Kde jsem zjistil z razítka na neschopence. Je na mně hodný a odpouští mi. Cítím z něho strach a nevěřím mu. Říkám mu, že jsem už požádala o rozvod. Měsíc po svatbě. Přemlouvá mně, vyhrožuje, zkouší co zabere. Propouští mě domů. Manžel je milý a nechodí do práce. Prosí a zapřísahá mně. Chci tomu věřit. Slibuju mu, že odvolám žádost o rozvod. Udělala jsem to. Matka mě nenávidí, nedokáže to pochopit. Nadává mi a vyčítá. Jak jsem začala mluvit o té matce, tak hned cítím tlak v hlavě. Nikdo mě nechápe. Všichni mě mají za špatnou. Nadávají mi do štětek a kurev a já chci při tom mít jenom rodinu. Manžel za čtrnáct dní začíná pít znovu. Z práce ho vyhazují. Ubližuje synovi, ten se ho bojí. Hádáme se. Udělala jsem chybu, že jsem odvolala rozvod.

Zdroj: probuzeni.blogspot.com


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

december 02, 2012 23:34 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top